A když už jsme u těch vodočtů, řekneme si něco o té slavné řece Želivce. V místě vodočtu má Želivka průměrný průtok 2,8 m³/s. Hltnost turbín sedlické elektrárny je 8,8 m³/s, to znamená, že v průměru elektrárna pracuje asi tak osm hodin denně, samozřejmě v denním čase. Takže ve třetinu dne se korytem valí nadprůměrný průtok, dvě třetiny podprůměrný. Ale musela to být pěkná říčka, vlastně jí i zůstala, jenom ta voda je tam tak nějak divná. Od konce dvacátých let se tam do Želivu nepravidelně valí studená voda, vyhřívaná od Želivi Trnávkou, od osmdesátých let teče i ta Trnávka podle nálad člověkových a studená. Trnávka dodává Želivce něco málo přes 2 m³/s a je jejím největším přítokem. Sázavě pak Želivka jako její největší přítok dodávala nějakých 7 m³/s, od zprovoznění vodovodu do Prahy jdou zhruba 3 kubíky do Prahy a vrací se přes čističky do Vltavy, do Sázavy pak dodává asi kubíky čtyři. Každopádně když se táta Nokinky v dětství celé dny válel u soutoku Matky řek Sázavy a Otce potoků Vejborky ve vodách Sázavy, válel se také tím pádem ve vodách Želivky a tudíž také Trnávky. A také ve vodách Janovského potoka a Hejlovky, to jsou totiž zdrojnice Želivky, které se setkávají někde v Sedlické nádrži. Takže Želivka je řeka významná a my se o ní prostě museli trochu rozepsat a jsme rádi, že jsme jí s Nokinkou i trochu poznali.

Bylo nám ctí.

V polovině dubna 2018 jsme opět navštívili Želiv, tentokráte výstavu cotonů v hotelu Na Kocandě. A tento areál je na březích druhé říčky, Trnávky. Táta Nokinky se rozhodl prozkoumat její břehy. Bylo totiž zrovna období zahájení pstruhové sezóny a tyto jarní dny táta moc dobře zná právě z návštěv pstruhových revírů. Tak si rád zavzpomínal. Na Trnávce jednou za pstruhy či lipany i vyrazil, bylo to v létě a jasně si vzpomíná na nemožnost dostat se skrze vegetaci k nějaké šikovné tůni. Tenkrát nic nechytil, ale na jednom kůlu, trčícím nad hladinou klidné dlouhé tůně seděl ledňáček a vůbec se nenechal vyplašit. Na toho ledňáčka se táta nemohl vynadívat a tak i když se vrátil tenkrát bez úlovku, ledňáček mu to vynahradil. Ten pstruhový revír byl ovšem mnohem dále, zde se jednalo o úsek pod sypanou hrází údolní nádrže Trnávka, od jejíž hladiny se odvíjí jedna z nejobtížnějších slalomových drah v Evropě. Slalomové závody ovšem neprobíhaly a tak se v klidu prodíral kolem klidné hladiny různých ramen, těžko bylo se vyznat, kde teče voda původní Trnávkou a kudy teče voda během závodů. Mělo by tam o závodech téct přes dvanáct kubíků. Každopádně procházky tam byly v té dubnové přírodě překrásné, zvláště když sluníčko svítilo jako o závod. Trnávka je největší přítok Želivky, je tedy největším přítokem největšího přítoku Matky řek. V Trnávce se tedy na jezu ve Hvězdonicích koupeme také a vlastně i v Praze se v Trnávce sprchujeme a ve vodě z Trnávky vaříme.

Takže nám opět bylo ctí.

A na závěr pár slov k tomu městečku. Želivka a Trnávka se k sobě blíží pod dost malým úhlem a Želiv vznikl na vzniklém poloostrově. Želiv vznikl, ale je povoleno i Želiv vznikla, prostě kdo chce jak chce, nám se tak nějak víc líbí ten Želiv vznikl. Želivský klášter je slavné stavení, je to opravdový klášterní pojem. A vedle stojí i veliký barokní kostel Narození Panny Marie. To je hezký název. Vždyť narození Panny Marie, to je takové přednarození Ježíška. Ti bolševici, kteří se nenechali ovlivnit číhošťským zázrakem, tady týrali katolické duchovenstvo, pak tu byla psychiatrická léčebna, teď tu někde bydlí Naďa Urbánková. Ale hlavně. Z kláštera pochází i legendární kazatel Jan Želivský, narodil se sice nejspíš v Humpolci, ale vzdělání získal v klášteře v Želivu. A ze Želiva přišel do Prahy, aby zde zažehl Husitskou revoluci, nejslavnější období lidských dějin.

Takže i návštěva Želivu, Želiva i Želivi byla pro nás velikou ctí.

Fotogalerie