V sobotu 21. května 2016 bylo venku moc hezky. Teplo, sluníčko a přitom nijaké hnusné vedro. Prostě príma počasí na výlet a výlet nám byl tenkrát zrovna nabídnut organizátory setkání cotonů u Plzně. Setkání cotonů tehdy proběhlo ve dnech 20. až 22. května a konkrétně se tehdy cotoni nejen setkali, ale dokonce i a zabydleli v kempu na břehu Boleveckého rybníka. A ten nabídnutý výlet se jmenoval výlet Boleveckým polesím se zastavením u lesních velikánů a s prohlídkou kolomazné pece.

Cotoni nikdy nepohrdou procházkou jakýmkoli polesím, tedy i polesím Boleveckým, zvláště pak, když na počátku vycházky se naskytne i možnost zasvinit se bahnem na břehu rybníka.

Část cotonů se spokojila se zabahněním a vrátila se do kempu, vlastivědně orientovaní cotoni pokračovali ve studiu místního kraje. Těch vlastivědných pamětihodností měl tento výlet opravdu hodně. Prvním byl už samotný Bolevecký rybník, hlavně jeho vodní zdroj, tj. Bolevecký potok. Ten odvodňuje veškeré Bolevecké polesí a z celkové plochy 16 km² odvádí do Berounky každou sekundu nějakých 32 litrů. Nejdůležitější je ten vtok do Berounky. Bolevecký potok je totiž prvním přítokem této řeky. Ta totiž vzniká soutokem Mže a Radbuzy právě kousek od místa setkání cotonů v Plzni. Vlastně setkání proběhlo nedaleko vzniku řeky Berounky. Připomeňme si, jak to s tou řekou vlastně je. Ona se v historii až do Prahy jmenovala Mže. Ale na soutoku Mže s Radbuzou je Radbuza ve všech kategoriích větší a tak by se tok až do Prahy měl jmenovat Radbuza. No a od soutoku Radbuzy s Úhlavou je to zase dále k pramenům Úhlavy, takže by se řeka ústící v Praze do Vltavy mohla jmenovat Úhlava. Tak aby se ty nespravedlivosti setřely, tak kdosi úsek řeky pod Berounem ke vzteku mnoha Plzeňáků nazval Berounkou a časem se název řeky posouval proti proudu až k místu setkání Cotonů. Tak to byla první vlastivědná zajímavost. Cotoni se setkali nedaleko vzniku řeky Berounky a vydali se údolím jejího prvního přítoku za dalším poznáním.

Během lesní cesty jsme se setkali s obrovskou borovicí a u ní si na vlastivědné tabuli přečetli, že existuje forma borovice, lesníky označovaná jako borovice bolevecká. Kromě třeba borovice třeboňské nebo šumavské a že bolevecké borovice mají nejpevnější dřevo. Tak to je další pecka. Bylo jasné, že výlet bude opravdu nejen zajímavý, ale z hlediska vlastivědného vysloveně nosný.

Kromě živého velikána jsme se poklonili památce padlého velikána, to byl smrk, ten byl ale také v jiné části lesa nedaleko technické památky, za kterou jsme se vůbec vlastně vydali. Bolevecká kolomazná pec je jednou z nejzachovalejších svého druhu. Tato kolomazná pec je nejmodernější verzí tohoto zařízení, která vznikla někdy na konci středověku a která se vyznačuje dvouplášťovým zděním, umožňujícím v meziprostoru udržovat oheň a teplem působit na dřevěnou vsázku ve vnitřním prostoru. Kapalné produkty karbonizace pak vytékaly z nejnižššího místa vnitřního prostoru. Podle teploty tak vznikaly postupně dřevný líh, dřevný ocet, terpentýn a nakonec dřevný dehet. Ten byl hlavním produktem tohoto zařízení a po přidání mastku či sádry se z něj vyráběla kolomaz. Kolomaznictví a dehtářství patří mezi tzv. Lesní řemesla, to je tedy děsně príma název. Však také okolí kolomazné pece cotony děsně bavilo. Cesta zpátky pak vedla lesem i loukami mezi nádržemi, přešli jsme přes trať a mezi domky se vrátili do kempu. Táta byl děsně spokojený s vlastivědností výletu.