Prvním vlastivědným výletem s Nokinkou byl jednoznačně výlet do Telče v dubnu 2015. Totiž v prosinci 2014 jsme pod stromečkem našli poukaz na dvoudenní pobyt v tomto městečku. Tyto poukazy nám naděloval Ježíšek naprosto pravidelně a díky Ježíškovi jsme již navštívili Český Krumlov a Šternberk na Moravě. V Krumlově jsme se dozvěděli, že pro Čechy je typický tzv. český nos, který nás rasově odkazuje mezi Kalmyky a Tatary, a také jsme se seznámili s ostatky svatého Reperáta, které však podle Slováků leží v Bratislavě. A ze Šternberka na Moravě jsme si přinesli úžasné kapesní sluneční hodiny, napili se super železité vody z Kosíkovského pramene a poznali velice príma hrad Sovinec. No a nyní nás tedy Ježíšek posílal do Telče. Ale krátce potom, co k Ježíšku dostal pisatel těchto řádků povinnost navštívit Telč, dostal pisatel těchto řádků k narozeninám dárek nad dárky, dostal štěně Cotona. A tak na Vánoce 2014 Ježíšek vyslal s námi do Telče i pejska, a to fenku Nokinku.

Tyhlety slevomatové poukazy v sobě zahrnují jistý typ ruletového napětí, a to v podobě volby termínu. Ty jsou limitovány zpravidla intervalem, o kterém slavné české přísloví hovoří slovy: březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. A skutečně při březnové návštěvě Krumlova jsme vyhledávali v promrzlém městě především vytápěné interiéry. Termín, zvolený pro návštěvu moravského Šterberku, totiž konec dubna, se ukázal jako mnohem vhodnější. Ještě tam budem je prostě lepší, než za kamna vlezem. Je to dáno oběhem planety s osou otáčení šikmo k rovině ekliptiky, to je jasné. Ale také je jasné, že kromě slunce, máme k disposici i rozmary počasí. Takže ještě tam budem může být mnohem horší než za kamna vlezem. A skutečně výlet do Telče to potvrdil. Byl to výlet vysloveně otužilecký.

Duben byl v tomto roce ukázkově aprílový, byly tu sněhové metelice, sympatické vlahé přeháňky i krásné chvíle na sluníčku. Poměrně hezky bylo i v týdnu, do kterého jsme se trefili volbou termínu. Ale jen do pátku, do dne odjezdu. Marně jsme si přáli, aby předpověď o prudkém zhoršení počasí nevyšla. Vyšla.

Ještě cestou do práce, v práci a cestou z práce jsme si mohli užít hezkého počasí. Ale už během přípravy k odjezdu bylo jasné, že bude třeba se nasoukat do zimní bundy a přibalit zimní doplňky. A když jsme dorazili do Telče, nijak jsme neotáleli s hledáním ubytování. To se nám podařilo docela snadno, a tak jsme mohli v teple pokojíku plánovat večerní procházku. Koncem dubna je už vidět dost dlouho, tak by to byl hřích, válet se zbůhdarma na pokoji. Proto jsme vyšli ven do mrazivého vzduchu, v němž o sněhovou vločku nebyla nouze. A hned na tomto místě je třeba uznat, že historická část Telče je opravdu velice půvabné místo. Pisatel těchto řádků byl od školních let přesvědčen, že Telč je obrovské čtvercové a nudně symetrické místo, rovnoměrně ohraničené podloubími. Ale hned po příjezdu dostaly tyto historické představy pořádně za frak. Náměstí nepravidelné nudle jakoby se vysmívalo všem vodováhám světa. Upustit kdekoli na náměstí míč znamená někam za ním rychle upalovat. Za sklon a nepravidelnost náměstí by se nemusel stydět ani Český Krumlov. A nikde se nic neopakuje, kromě vody, ta je všude kolem historického města. A k ní jsme se po celou návštěvu Telče také neustále vraceli.

Na snímku nahoře vidíme Nokinku na mostě, který spojoval historické město a druhý břeh Telčského potoka. A že je ten potok nějak široký? Je. Napájí totiž soustavu rybníků, které staré město obklopují a vytváří tak z něj charakteristický poloostrov. Procházka kolem staré Telče je totiž procházkou podél vody. A procházka kolem vody se štěnětem nemůže mít jiný význam, než seznámení s novou podivnou rasou psa. Zástupci této rasy mají placaté, tak nějak jakoby vrubozobé čumáky a dokážou se pohybovat bez nohou, když spadnou do vody, tak po ní po ní klidně plavou, ze zadku jim každou chvíli lítají divná bílá hovínka a navíc si k tomu zadku vůbec nenechají čuchnout. To byli teda ty nejdivnější psi, co Nokinka zatím potkala. Ale setkání s rasou kachna divoká nebylo jedinou náplní studia přírybniční fauny, do zorného pole bystrých očíček a oušek, jakož i velezvídavého čumáčku se dostali i ostatní živočichové, namnoze i druhy delší dobu chcíplé a ve vodě při břehu se pohupující. Tady bylo třeba touhu štěněte po vědění trochu i brzdit, ne vždy se to ale podařilo. Jednu chvíli se i ze břehu do vody skulila, zřejmě po vzoru tety Růži. A tak jako teta Růža před mnoha lety spadla do Botiče a křičela na celé kolo."Maminko, žachraň mě!", říkala nyní svýma vyděšenýma očičkama i Nokinka pod strmým břehem rybníka:"Táto, mámo, vytáhněte mě, já už budu poslouchat, když mi řeknete fuj!", a hrabala tlapkami po mazlavém břehu rybníka. My jsme jí samozřejmě pomohli a nijak zvlášť jí nic nevyčítali. Nokinka se projevila jako pejsek zvídavý, učenlivý a statečný, kolikrát jenom chrabře včela na vrbu a to taková ostříhaná vrba vypadá hrozně děsně strašidelně. Byli jsme prostě na dcerušku hrdí a s pýchou s ní na závěr dne navštívili hotelovou restauraci na náměstí. Vzhledem k hnusnému počasí byla Telč večer místem dost opuštěným a tak jsme si mohli vybrat pěkné místo, pejskovi dokonce přinesli i misku s pitím. Najedli jsme se dobře a šli na kutě. Usínali jsme s vědomím, že Nokinka už není žádné štěněčí mimino, že je to už velké holka, co se nebojí ani kachny ani vrby a po domově se jí nestýská, když je je s mámou a tátou někde úplně neznámo kde. Spala jako dudek a ráno způsobně udělala loužičku na plenu. Prostě profesionální cestovatel.

A taky musíme pár slov k samotnému městu. Typicky moravská legenda hovoří o tom, že město vzniklo kolem kašny, ta kašna kolem pramene a ten pramen vytryskl koncem 11.století na na oslavu toho, že Moravák Oto přepral Čecha Břetislava. Ale kromě moravské legendy tu máme i česká fakta o tom, že první zmínky pocházení ze století čtrnáctého. Jednalo se zřejmě o investiční záměr Vítkovců. Však také další majitelé pocházeli z Jindřichova Hradce. Menhart, Oldřich, samá jména svědčící o tom, že v Telči se reformace nemuseli příliš obávat. Však se tam taky na zámku 1437 stavila i Liška ryšavá. Ale to už jen Zikmund chroptil nenávistná slova na český národ jako svá vůbec poslední. Také zde bylo módou odepírat věrnost českému králi Jiřímu a kamarádit se s Maďarem Korvínem. České věci se tady asi moc nikdy nepřálo. I když město dobyli Husité. Ti ale městu nijak výrazně neublížili. Zato za třicetileté války se tam plundrovalo o sto šest a jak vojska švédská, tak katolická císařská zplundrovala a rozflákala co se dalo. Náměstí nese jméno Zachariáše z Hradce. Ten povolal spousty Vlachů a s nimi do města přivál duch renesance. To se ale již český národ definitivně připravoval na svou tragickou cestu mezi nevýznamné národy. Zachariáš vůči náboženskému vyznání prý byl tolerantní, no snad, ale od pobělohorských majitelů Slavaty (ano, to je ten, co při druhé pražské defenestraci vylétl z okna a bohužel to přežil), stejně tak jako od jako od Lichtensteinů náboženskou toleranci očekávat nemůžeme. Proč je nejvyšší věž ve městě součást evangelického kostela je záhadou, po které ještě musíme pátrat. Každopádně město vzniklo bez architektonického záměru, stejně jako Řím nebo Praha. Je to kříženec goticko renesančně barokní na románských základech. A to jsou ti nejpěknější kříženci.