Setkání s cotony patří k životu Nocaimy i k životu našemu jako jejich pevná a velice milá součást. Po čtyřleté přestávce mezi Poděbrady a Louční se tradice poněkud oživila. Po Loučni následovala v rychlém sledu tradiční předvánoční návštěva Petřínu a naděje, že se tyto akce alespoň částečně oživí podpořilo naplánování novoročního setkání ve Stromovce. Termín připadl na sobotu 3.ledna 2026 v čase 14:00. V ten den napadl sníh a čerstvý vítr lehce pod nulou podporoval zimní atmosféru. Vyjeli jsme Alfičkou a zaparkovali u kostela svatého Gotharda poblíž vchodu do Obory. Na ušlapaném sněhu polobotky klouzaly o sto šest, ale cesta k planetáriu ubíhala taky minimálně o sto šest. Dechu se dostávalo docela znamenitě, pejskové ale pořád nechápali, co je to za akci. Těsně před druhou jsme došli k fontáně a zatoužili po tom, aby se dostavil alespoň jeden coton a nešli jsme sem zbytečně. Problém vyřešil telefonát s Lídou, od které jsme se dozvěděli, že sraz je u vchodu. Tam také pejskové pochopili o jakou že to jde vlastně akci. Nokinka se se všemi cotony vřele uvítala, Kikinka úplně nadšená nebyla, protože po tenisáku nikde žádná památka. Dostavil se Joy, Lída nechala doma staré známé Pipušu, Buníka i Maxíka a přišla jenom s Rivinkou. Lída pro zažívací potíže Deisiny se nedostavila. Pavlína doma nechala Krkonošský květ ale přišla s fenkou. K tomu ještě další známé tváře z Loučně a z Petřínů a další tváře nové. Páníčky od slavného Fitampita jsme potkali až cestou. Ti přišli se dvěma pejsky, jeden zřejmě bylo to štěně z bavlněného agilitění na HafBu. Takže účast úžasná. Jako osobnost se ukázal Joy, kterého jsme znali spíš jako chlupatého obra. Tentokráte ostříhán se pomalu a důstojně pohyboval ve fešáckém oblečku a na ostatní kolegy spíš kašlal. Na čtrnáct let si vyšlapoval dosti svižným tempem a nehodlal uhnout ani policejnímu autu. Teprve po odnesení paničkou mohla hlídka pokračovat v jízdě. Pavlína pak každému vypravovala, že nás málem zatkli. Udělali jsme ještě nějaké skupinovky u rybníčka a na schodech. Na schodech jsme překáželi chodcům a naštvali jednu hnusnou bábu. Štvaní hnusných bab je bohumilá povinnost, které se naši cotoni zhostili na výbornou. Nokinka naopak měla náladu výbornou a v jednu chvíli jí přepadl záchvat štěstí v podobě série urputných výzev ke hře a krátkých radostných sprintů. Do restaurace jsme však nešli, rozloučili jsme se všemi a věříme, že se nevidíme naposledy. Alfička stála nedaleko a tak jsme se rychle dostali domů. Těžko říct, jestli byl dojatější pisatel nebo jeho dceruška Nokinka.