A my si některé části výletu teď připomeneme trochu podrobněji.

Sochy z písku se nám tedy líbily strašně. Jsou moc pěkně udělané a vydrží až do zimy. Dělají se každý rok z pyramidy vytvořené ze zhutnělého mokrého písku. Tento rok byla tématem soch z písku družební města Písku. Jičín jsme poznali hned, ostatní až díky erbům a internetu. Takže ty ostatní jsou směrem po proudu Wetzlar poblíž Frankfurtu, Velký Krtíš, Bad Leofelden z Pošumaví (cestou z Vyššího Brodu k Dunaji) a Deggendorf naproti soutoku Dunaje a Isaru. A málokdo zná tento soutok tak dobře, jako znalci svatého Jimrama táta s mámou. A tak se ptáme, je všechno jenom náhoda? 

Kamenný most je bezesporu nejvýznamnější pamětihodností města Písku. Ŕíkalo se mu také Jelení most, protože se po něm prošel jelen z místního polesí krátce po tom, kdy bylo rozhodnuto, že bude pojmenován po tom, kdo po něm první přejde. Takto zvíře vyfouklo pojmenování nějakému hodnostáři. Most pochází ze 13. století. Je o třičtvrtě století starší než most Karlův. A to je tedy co říct. Je dlouhý zhruba 110 metrů (Karlův 516 m), má šest pilířů (Karlův 15), tudíž sedm oblouků (Karlův 16). Karlovy pilíře a oblouky ovšem ve významné míře mizí na pevnině, písecké jdou všechny z vody. Stejně jako most v Praze má i náš před pilíři dřevěné ledolamy. Šířka mostu je zhruba 6,25 m a výška nad hladinou kolem 6 m, takže Kikina by letěla do Otavy 6 m. Karlův most je široký asi 9,5 m a nad hladinou vysoký asi 13 m, takže učitel Hnízdo letěl do Vltavy asi 13 m.

Pilíře byly vystavěny pravděpodobně v suché jámě, když řeka byla zcela odvedena při levém břehu. Odtud ta pevnost a odolnost. Pilířů tehdy bylo sedm a oblouků osm, ale pilíř při levém břehu byl poškozen při povodni někdy v 18. století, a tak vznikl delší, segmentový oblouk a levobřežní pilíř se už neobnovoval. Také dříve byly na obou stranách mostecké věže, to všechno pak s mohutným hradem v pozadí. Písek musel tedy vypadat veleslavně. Však šlo také o mezinárodní obchod na Zlaté stezce. Sůl do Čech a med zpátky. Prý až 130 soumarů za týden.  

Nad třetími a čtvrtými pilíři byly postavěny barokní sochy. Na levé návodní straně sv. Antonín Paduánský, na pravé sv. Anna Samotřetí, po proudu pak nalevo Nepomuk se dvěma anděly a napravo Kalvárie. Tedy Panenka Mária, Máří Magdaléna a evangelista Jan. A k tomu dřevěný kříž s cínovým Ježíšem. A všechno to vydrželo přes dvě stě let. Pak přišla tisíciletá voda v roce 2002, sochám z vody koukaly jenom hlavy, jeden anděl se nenašel, zmizela většina zábradlí, ale hned po opadu vody se začalo s opravou. Krucifix, který přežil povodeň, nepřežil za pět let poryv hurikánu Kirill a vylovili ho až nějakých sedmdesát metrů pod mostem. Na most se pak vrátily všeho už jen repliky. Ale vypadají pěkně.

Je to most sympaťák a postavila ho stavební huť písecko-zvíkovská, čili přímý předchůdce Stavebně hospodářské centrály Gustav.

Farní kostel Narození Panny Marie se nám líbil taky děsně moc. Poprvé se nám zjevil na konci uličky svým severním průčelím a vyvolal dojem nějakého opuštěného kostelíka v Benátské laguně. A čím více jsme se k němu blížili, tím více získával na sympatičnosti, neboť byl zahalen jakýmsi duchem Kaple Betlémské. Moc hezká stavba. S její výstavbou na nejvyšším místě Písku se začalo ještě před Kamenným mostem. Benátského architekta Maura Codussiho nám připomněl severní renesanční portál, ten tomu dodává zvláštní šťávu. Ze severního boku se ostatně do kostela nejdříve chodilo, až někdy v polovině 14. století se začalo do kostela chodit zepředu. A jelikož Písek prosperoval, byly v roce 1489 na místě jižní průčelní věže založeny základy monumentální zvonice. Projektu se ujal nikdo menší než Mikuáš z Písku. V roce 1555 požár zvonice byl tak silný, že se roztavily i zvony. Jelikož vynález hromosvodu na sebe nechal dlouho čekat, bylo zastřešení obou věží v dějinách kostela vůbec všelijaké, ze začátku jistě pěkně špičaté, od 19. století novobarokní. Tak je tomu dodnes a kupole ční nad mnohé obrázky starého města, třeba i na úvodní fotografii této stránky. Věžní hodiny sem byly přeneseny z hradební věže a malá ručička ukazuje minuty a velká hodiny. A v devadesátkách minulého století sem byly umístěny zvony. Jsou to Panna Marie od rakouských a německých dobrodincův, Sv. Václav od českých dobrodincův, Sv. Cyril a Metoděj od občanů města Písek a Mistr Jan Hus od Jitexu Písek. A ten Mistr Jan nám připomene, že kostel, stejně jako město Písek, byl kalichu věrný a v době husitské revoluce se tu přijímalo podobojí. Takže je to kostel sympaťák stejně jako Kamenný most je most sympaťák. Zřejmě mší slouženou právě v tomto kostele, vyhrožoval panence malý premiant. A tak jistě nepřekvapí, že stavbu provedl přímý předchůdce Stavebně hospodářské centrály Gustav, slavná Huť písecko-zvíkovská.

Putimská brána je symbolem města stejně jako Kamenný most. Možná je to ten úplně nejsymboličtější symbol. Putimskou branou totiž chodil malý premiant a volaly na něj dvě panenky. Premiant pak jedné panence vyhrožoval sloužením mše, nespíš v kostele Narození Panny Marie.  Putimská brána byla jedna ze tří, kromě ní byly v hradbách zakomponovány ještě brána Pražská a brána Budějovická. Spolu s ústupem hradeb, vzaly za své i hradební brány, a to na začátku 19. století. Putimská brána šla na řadu jako první. Jelikož se jedná o prvky Píseckého hradu, je tedy i brána Putimská dílem Stavební huti písecko-zvíkovské, jejímž právním nástupcem je Stavební huť Gustav. Dnes jsou zbytky brány vyústěním ulice Fráni Šrámka. Pisatel o tom všem na místě podrobně přednášel pejskům. 

Elektrárna královského města Písku je zřejmě nejdokonalejší památkou svého druhu v Čechách. Její návštěva nám teda udělala radost. Tak si tu něco povíme, jak to tady vůbec vzniklo. Jez s mlýnem v podhradí tu byl asi už od dob co se Písek stal Pískem.  První písemná zmínka pochází z roku 1511. kdy Ladislav Jagellonský daroval mlýn s Valchovnou městu písku. Valchování se tady provozovalo vždycky a v roce 1836 bylo přeměněno na pohon čerpadel pro zásobování města užitkovou vodou z Otavy. Čerpadlo tenkrát nedodal nikdo menší než Josef Božek. V roce 1887 pozvali písečtí Františka Křižíka, aby jim udělal veřejné světlení. Křižík hned, že jo, ale že by bylo nejlepší elektřinu vyrábět Otavou. Ale osvětlení jim hned udělal na lokomobilu s dynamem a Písečtí byli z elektrického světla tak nadšení, že začali Otavu skutečně na výrobu elektřiny připravovat. Do té doby na jezu pracovalo pět vodních kol na spodní vodu. které pracovaly ve dvou řadách ve dvou korytech. To muselo vypadat jako obří převodovka. A níže ještě další dvě kola, jedno pro vodárnu, druhé pro katr. A po prvním zasvícení obloukovky najednou jenom kolo jedno, obří kolo o průměru 8 a šířce 4 metry. Všechna síla pro elektřinu. Písečtí byli vizionáři a tak se Písek stal prvním městem v Čechách s veřejným elektrickým osvětlením. 1. září se z mlýna v Podskalí stala elektrárna. Francisovy turbíny na sebe nenechaly dlouho čekat, byly dvě po 50 koňských silách (2x37kW), to bylo roku 1901 a od roku 1926 už elektrárna dodávala proud střídavý. V roce 1986 byl provoz elektrárny ukončen a v roce 1994 obnoven. Od roku 1997 je tu muzeum.

A to muzeum je parádní. Všechno je to z roku 1901, kromě soudobého alternátoru. A k tomu spousty príma starých jističů, obloukovek, pojistek, prostě plno kovu a porcelánu. Je tam i ta lokomobila s dynamem, visí tu spousta lamp, prostor je vysoký a pod krovy stojí hrdě postava Františka Křižíka. Trochu to tu vypadá jako v nějakém verneovském kostele. Moc pisatele pobavily i soudobé bezpečnostní plakáty typu Nepráskat bičem pod elektrickým vedením apod. Je možné se po lávce dostat na ostrov, tam jsou pěkné pohledy na most a jez a na Pietní park a jsou tam taky zbytky toho obrovského vodního kola. Pejskům se tam pro strašný lomoz a chvění pracující elektrárny vůbec nelíbilo, ale pisatel byl nadšen. Pokud se někdy ještě dostane do Písku, určitě se tam znova podívá. Spousty fotek tam taky udělal, takže se dá v galerii zavzpomínat.

Písecký hrad nebyl žádný hrad z písku. Byl to mohutný hrad z poctivého kamene. Ostatně jak jinak, když se jeho stavby ujal přímý předek Stavebně hospodářské centrály Gustav, Stavební huť písecko - zvíkovská.  Byl častým místem pobytu Václava I., Přemysla Otakara II., prodléval zde Jan Lucemburský i Karel IV., patřil mezi vysloveně oblíbená sídla Václava IV. V dobách veleslavné revoluce husitské stál na správné straně. Později se stal hradem městským a spolu s odchodem feudální éry a ztrátou vojenského významu hradeb se začal přizpůsobovat podnikatelským záměrům. Jako stavba celistvá už neexistuje nějaké dvě století. Nicméně s jeho pozůstatky jsme se setkávali při našem výletu neustále. Hned po vystoupení na levý břeh jsme se sice pídili po Kamenném mostu, ale pravobřežní panorama mezi mostem a jezem nešlo přehlédnout. U mostu je budova Prácheňského muzea, ta přechází v budovu Velkého gotického sálu se třemi velkými okny, potom následuje stavba sladovny, která dnes funguje jako výstaviště mimo jiné věnované tvorbě píseckého rodáka Radka Pilaře. Takže jsme zase u Rumcajse.  Velkou starobylost si zachovala budova gotického sálu. Pod hradem jsme objevili úžasnou elektrárnu a pod hradem čekala Kačenka s pejsky, až to tam táta všechno prostuduje.