První cesta vedla do parčíku před zámkem. Parčík před zámkem není zámecký park, je to parčík před zámkem, navazující na budovy, jež zámecký komplex ohrazují a které vynikají vstupní bránou. Parčíkem můžeme projít kolem Mariánského sloupu ke Kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Ten je spolu s márnicí a kapličkou Svatého Kříže zapsán v seznamu kulturních památek. Kostel je spravován římskokatolickou farností Uhlířské Janovice a probíhají v něm bohoslužby.

V parčíku jsme nepotkali nikoho, kdo by nám něco řekl o rodném domku Františka Kmocha, nepotkali jsme tam vlastně vůbec nikoho. Ale Nokinka si to tam s chutí očuchala.

A jelikož se nemůžeme rozepsat o rodném domku Františka Kmocha, tak zde alespoň uvedeme životopisná data tohoto zajímavého českého umělce a vlastence, která jsme nasbírali a uvedli v naší knížce Lexikon mažoretky. A když už jsme u dechové hudby, tak se zmíníme i o Rudolfu Nováčkovi a jeho slavném pochodu Kastaldo.

František Kmoch

Dne 1.srpna revolučního roku 1848 se ve vesničce Zásmuky poblíž města Kolína narodil manželům Kmochovým chlapec, jenž dostal jméno František. Františkovi do vínku daly sudičky veselou a dobrosrdečnou povahu, už jako miminko se stále smál. Mezi jeho nejlepší kamarády v dětství patřil pejsek Rek, kromě lidí měl totiž František velmi rád i zvířata. Od počátku bylo jasné, že svět má co do činění s laskavým, dobrým člověkem.

Nejdříve ale ještě pár slov k tomu, co narození Františka předcházelo. Na jedné tancovačce v Zásmukách se do sebe zahleděli klarinetista, pocházející z malého statku a děvče pocházející z velkého statku. Lásce se tehdy nedařilo poručit a tak to nemohlo skončit jinak, než že tatínek z velkého statku svou dceru vydědil. Mladí tak museli začít společnou pouť životem bez požehnání, ale české hudbě to nijak neuškodilo, ba právě naopak. Krejčímu Jakubu Kmochovi a jeho ženě Kateřině se narodilo postupně pět kluků a hned ten první byl právě náš František.

František trávil dětství nejraději na zahrádce s pejskem, když spolu dohlíželi na to, aby husy neoždibovaly kapustu, ale hodně času ochotně věnoval i hře na housle. Housle totiž svému talentovanému vnukovi nakonec věnoval dědeček z matčiny strany, čímž je jasné, že se s neposlušnou dcerou, Františkovou maminkou, časem udobřil.

Živobytí si František začal zaopatřovat jednak ve škole jako učitel, jednak jako muzikant. V obojím dosahoval těch nejlepších výsledků, získal si přízeň dětí i jejich rodičů, přízeň řídícího učitele i jeho dcery Cilinky, a dokonce získal i velikého mecenáše v osobě vlastenecky činného pan barona Hrubého z Jelení. Za takové konstelace hvězd by se dalo dlouho provozovat obě řemesla současně, totiž učitelování i muziku. Jenže František se věnoval kapele sokolské a na sokolské vlastenčení tehdy rakouské úřady pohlížely jako na terorismus spolčený s chuligánstvím. A tak přišel příkaz shora, že František musí školu opustit. Se svým milovaným učitelem se přišly rozloučit děti většinou uplakané, uplakaná byla i Andulka Šafářová, která učiteli se slzičkami v očích daroval svou panenku. Asi dnes ani nemá smysl popisovat, co pro chudé dítě v roce 1873, kdy byl František Kmoch suspendován, hadrová panenka znamenala. Každopádně si ale popíšeme, co pro nás ta panenka znamená dnes, a to později v odstavci Andulka Šafářová.

Než se vydáme dále po mistrově profesionální dráze, zastavíme se na chvíli u jeho zajímavých vztahů důvěrných. Sympatický a pohledný mládenec od muziky se nemohl tlaku ze strany děvčat jen tak vyhnout. Přestože patřil mezi hlavní tvůrce tancovaček, sám tancovat neuměl. Své nápadnici Cilince, dceři řídícího učitele, sice věnoval polku „Rozkošná“, ale do kola s ní nešel. Časem jí však na parket vzal myslivec a pro nás tím příběh končí. Další zájemkyně o Františka, Anička Formánková z Kolína, byla také děvče jako květ. A také na tancovačkách jenom posedávala, s upřeným, zamilovaným pohledem na mladého kapelníka. František se opět omluvil, že tancovat neumí, tancovat se ale neobával mlynář a příběh pro nás zase končí. Nabízí se ovšem otázka, jestli se vlastně Františkovi do kola jenom nechtělo. Že by byl kapelník s vyhraněným smyslem pro rytmus až zas takový dřevák na parketu? Nebyl to spíš jeho fígl na to, aby nikoho neurazil a při tom se mohl vyhýbat nástrahám, které by mohly brzdit jeho hudební rozvoj? Možná, ale tvářičce Josefy Kahlsové už neodolal, ostatně měl už na čase. Zatímco z předchozích vztahů vyvázl elegantně, nyní ho čekalo úskalí, které vyřešil způsobem, který svědčí o jeho dobrém srdci. Do Františka se zamilovala nejen Josefa, ale i její sestra Marie. Život Marie však měla brzy ukončit zákeřná tuberkulóza. František s Pepičkou však před ní svůj vztah tajili, aby do života Mariina na samém konci nevstoupilo zklamání. Svatebnímu průvodu tak předcházel průvod pohřební. Jeden nevinný dívčí život byl ukončen, ale František s Josefou dali světu dalších pět děvčat. Zajímavé je, že sám František pocházel z pěti kluků.

Tak, a teď už k té hudební slávě. V počátcích to mnohdy zavánělo chudobou až bídou, kterou zachránilo jen Josefino věno. Mnohdy pomoc v nouzi nejvyšší poskytl hrabě Hrubý. Sokolská činnost byla trnem v oku kdekomu, bohatí měšťané na truc nedávali své děti do Františkovy hudební školy, o to větší zájem měla o Františkovu kapelu rakouská tajná policie. Některé koncerty, zejména koncert na podporu vídeňských Sokolů, se neobešly bez rvačky s německy mluvícím obyvatelstvem. Kmochova kapela však na věhlasu získávala den ode dne, během svých manifestačních pochodů českou zemí byla všude vřele vítána. Jednou se při takovém turné celá muzika dostala i na vrchol Sněžky. V Brně Františku Kmochovi projevil vřelým stiskem ruky uznání i mistr Leoš Janáček. Veliký úspěch měla Kmochova kapela v Praze, v Krakově, v Budapešti. Čtvrt roku kapela úspěšně koncertovala na březích Volhy v Nižném Novgorodě. Velkolepé nabídky na koncertní cestu do USA se František Kmoch však dožil až při prudkém úbytku životních sil. Krátce po této nabídce ulehl na lůžko a již z něj nevstal. Psal se tehdy duben 1912.

Ze všech míst, která ve svém činorodém životě poznal, miloval nejvíce Kolín. V Kolíně najdeme i jeho pomník a na kolínském hřbitově místo posledního odpočinku. Zdá se, že kameník na náhrobku Kmochovy rodiny mistrovi na životní pouti jeden den ubral, naopak dceři Anně deset let přidal.

Andulka Šafářová

"Ale vy byste tatínku dokázal rozpochodovat i všechna děvčata ve vsi", zasmála se Anička.

"A proč ne, proč by děvčata nemohla pochodovat stejně jako dragouni, co jako dragouni, jako Sokolové?," pravil okamžitě František a rozhlédl se po světnici."Kde máš naší Andulku?"

Anička se smíchem odběhla z místnosti a za malou chviličku se vrátila s panenkou, takovým spíš odrbaným košťátkem, ale vlásky to mělo světlounké a čisté a veselý výraz s velikými kukadly.

"To je naše Andulka," pravil František a vzal panenku do ruky. "Andulka Šafářová! Tu mi dala na památku jedna dívenka, když jsem musel skončit s učitelováním. Je už léta v nejlepší péči naší Aničky."

František postavil panenku na stůl a zamyslel se. "Ano, Andulka Šafářová, to je přeci ta, co husičky nemá doma," začal s panenkou jako s maňáskem poskakovat po stole, zprvu si potichu pobrukovat, časem však sytě a jásavě zpívat:

"Andulko Šafářová, husičky nemáš doma ......"

Tak vznikl ten pěkný Františkův pochod, takhle to bylo. Bylo to někdy koncem máje 1903."

Tak vzpomínal na vznik pochodu dlouholetý přítel Kmochovy rodiny. A my si toto datum zapamatujeme. Je to totiž datum, kdy na svět přichází první mažoretka. A také si zapamatujeme, že Andulka Šafářová byla Kmochova žákyně, která dala svému učiteli na památku svou hadrovou panenku, kterou pojmenovala po sobě. A to panenka, byť hadrová, byla tehdy náramný poklad, kterému se dnes nevyrovná ani tisíc iPadů. František Kmoch měl pět dcer a tak se Andulka málokdy nudila. Byla to panenka činorodá a zanechala po sobě nesmrtelný odkaz nejen v písničce z Bechyňska, kterou Kmoch převedl do pochodového rytmu, ale především v podobě startu reálných mažoretkových dějin.

V seznamu povinných pochodů NBTA se bohužel doposud nevyskytuje, ale připomenout si její text je přímo svatou povinností každé uvědomělé mažoretky.

Andulko šafářová,

husičky nemáš doma.

Husy jsou, v ječmeně,

Andulko, vyžeň je,

vyžeň je z ječmene ven,

dřív, než bude bílej den.

Já bych je ven vyhnala,

jen, kdybych se nebála.

Paňmáma, lehce spí,

jak se hnu, se vzbudí,

já nesmím z komůrky ven,

dřív, než bude bílej den.

Dechová hudba

Není to tak dávno, co byla dechovka považována za nějakou odumírající odnož hudební kultury, hudební formu, která patřila jen k prvomájovým průvodům nebo vnucovaným veselicím pracujícího lidu. Naštěstí se již tyto názory odebírají pomalu, ale jistě na věčnost. Česká dechová hudba má totiž stejné kořeny, z jakých vzešla hudba Smetanova, Dvořákova nebo Janáčkova.

Pro členy dechových orchestrů je příznačné, že všichni znají noty. I bubeník. A znají je velice dobře. To je mnohdy odlišuje od komerčně úspěšnějších hudebních, mnohdy však jen zvukových formací. S rytmickým hlukem, který útočí na sluchové aparáty mládeže, nemá jasný a přirozeně sytý zvuk dechového tělesa nic společného. Jednou z charakteristických vlastností dechovky je její trvanlivost. V cizině to už vědí dávno a tak na nejvelkolepější dechovkovou show v dějinách lidstva, akci "Dechovka byla, je a bude", která se uskutečnila v Sazka Aréně v roce 2006, se přijely podívat kamery americké CNN, anglické BBC a německé ZDF. Na rozdíl od kamer České televize se na tuto přehlídku české a moravské dechové hudby ještě přišlo podívat deset tisíc diváků. A na scéně nechyběly ani mažoretky. Nemohly!

Dechová tělesa jsou totiž kolébkou mažoretek. Vzpomeňme především festival dechových hudeb FIJO Cheb v roce 1974. Mažoretky si to pamatují a dechovce na oplátku pomáhají k návratu zaslouženého lesku a slávy. Vztah mažoretek a dechovky je totiž to, čemu se v přírodovědě říká symbióza.

Děkujeme tedy dechovce za mažoretky. A zvláště musíme také poděkovat všem kapelám, které doprovází všechna kola soutěží asociace NBTA. Délka soutěžního pochodu činí jedno sto metrů. Od juniorek výše se kapely pohybují za soutěžícím družstvem. Soutěžících skupin jsou desítky a desítky, čili kilometry a kilometry s hudebními nástroji, nezřídka těžkými a rozměrnými, je nutné našlapat ve vedru i v dešti. Na začátku soutěží můžeme vidět sličnou klarinetistku vyšlapující si v lodičkách, a pozdě odpoledne jí potkáme bosou s lodičkami v rukách, jak se pomalu blíží k autobusu, co krok, to bolest. Můžeme vidět postaršího, mírně kulhajícího bubeníka, jehož buben před ním na vozíku táhne malý kluk. Setkáváme se s nepromokavými obaly na notách i s uzlíkatými kapesníky proti úpalu na hlavách. Vzdát při pochodových soutěžích NBTA hold jenom mažoretkám a zapomenout na kapely by nemohlo být omluvitelné. Takže, moc a moc děkujeme.

Kmochův Kolín

Kolín leží v pěkné rovině. V tom refrén známého pochodu nelže ani za mák. Proto se tam také pěkně pochoduje. A tak tam pochodovat jezdí mažoretky z celé země. Hlavním důvodem však není ta rovina. Hlavním důvodem je to, že u Kolína se kromě medvědů, totiž těch, co se potkali u Kolína, potkali také rodiče Františka Kmocha. A František Kmoch vynalezl mažoretku Andulku Šafářovou a mažoretkám zanechal k volnému použití mnoho krásných pochodů. Třeba zrovna Kolíne, Kolíne. Se svou sokolskou kapelou se vypravil na více než tisíc štací a vždycky se vrátil do Kolína. Bylo by nespravedlivé, kdyby v Kolíně nebyl žádný Kmochův Kolín. A také by bylo nespravedlivé, kdyby se o Kmochově Kolíně neobjevila zmínka v lexikonu mažoretek.

V roce 1962 se v Podkrkonoší, konkrétně ve Rtyni v Podkrkonoší, setkaly dvě velké a slavné české kapely, Koletova hornická hudba a kolínská Městská hudba Františka Kmocha. Úspěch tohoto podniku inspiroval obě tělesa k založení festivalů. Každá kapela na svou pěst. Tak vznikla Koletova Rtyně a Kmochův Kolín. Ze slavných pochodů ze Rtyně pochází Kapitán Římek, z Kolína Kolíne, Kolíne, Andulka Šafářová, Jarabáček, Muziky muziky, Pode mlejnem nade mlejnem, Můj koníček, Pod našima okny …., prostě z Kolína je toho nejvíc, a tak je Kmochův Kolín ze všech festivalů dechových hudeb zdaleka nejznámější.

Čtenář, který lexikon pročítá pěkně od začátku podle abecedy, již dávno ví, že za svůj věhlas vděčí Kolín především Andulce Šafářové od Bechyně. Kolíňáci o tom vědí, a tak se v našlapaném programu, se kterým musejí vypomáhat i jiná města v okolí, vždycky najde prostor pro mažoretky. Na mažoretkách v Kolíně je nejkrásnější to, že pochodují takříkajíc IMA ne IMA, NBTA ne NBTA. Prostě pro radost ze života.

Kolíne, Kolíne

A ještě jednou Kolíne. Kolína není nikdy dost ani mezi mažoretkami, ani mezi obecným lidem. Je to možná v Čechách neznámější pochod vůbec a vyskytuje se i v seznamu losovaných pochodů v soutěžích NBTA. Zatímco u českého lidu dosáhl mimořádné popularity, mezi mažoretkami již v takové oblibě není. Totiž než se dostaneme ke známému refrénu, musí se mažoretky vyrovnávat s jistým výkyvem v rytmu. Jsou však i skupiny, které se právě na toto úskalí připravují a po vylosování "Kolína" zajásají.

Musíme zde upozornit na to, že návštěvníci soutěží NBTA si známou melodii nikterak nepřipomenou. Než se totiž hudba k očekávané části dopracuje, procházejí již mažoretky cílovou čarou. Zanotovat si ale můžeme kdykoli jindy, zvláště když si připomeneme text.

Kolíne, Kolíne,

stojíš v pěkné rovině.

Šenkuje tam má milá,

má panenka rozmilá,

šenkuje tam ve víně.

Přišel tam Pepíček,

měl na stranu klobouček.

Dal si nalejt máz vína,

a přitom si zazpívá:

Kolínečku, Kolíne.

Určitě si můžeme celý pochod vyslechnout na festivalu dechových hudeb Kmochův Kolín, a jistě se tam setkáme i s mažoretkami.

Pochod

Pochody existují různé. Nejrozmanitější jsou pochody duševní a přečetné pochody fyziologické a biochemické, jsou také pochody turistické, pochody dálkové, třeba z Prahy až do Prčice a pochody slavnostní. Své pevné místo mají pochody v armádách, často doprovázené hudbou, nazvanou pochod. Pochody vojenské dělíme na pochod pomalý, v tempu Andante a pochod rychlý v tempu Allegro. Setkat se můžeme i s tempem Presto, čili velmi rychlým pochodem, ještě rychlejším pochodům se říká taktický ústup. Délka kroku se pohybuje zhruba od jednoho metru do metru žádného, čili pochod na místě. Nejušlechtilejší formou pochodu je pochodové defilé mažoretek. A pochodování mažoretek je vždy doprovázeno pochody hudebními.

České mažoretky nemusí pochody hledat s příliš velikou námahou. Hudebně tak činný národ, jakým je národ český, nabízí ve své hudební literatuře obrovský výběr pochodů, z nichž některé patří mezi světoznámé. Třeba takový Pochod gladiátorů od Julia Fučíka se stal nejslavnější hudbou cirkusovou, bez které se neobejde žádný slušný nástup artistů, krasojezdců ani klaunů, ano, mnohdy i medvědů. Mezi světově nejproslulejší vojenské pochody patří Castaldo od Rudolfa Nováčka, velmi známým vojenský pochodem je i Kapitán Římek od Antonína Nývlta. Kromě vojenských pochodů existují třeba i Pochod filatelistů, Pochod textiláků nebo prostě „Pochod kohokoli“. Na soutěžích mažoretek se snadno do paměti návštěvníků vryje jásavý Slovenský pochod od Karola Pádivého, přezdívaný „Pádivý pochod“. Mužně do soutěžních bitev mažoretky často vyráží i s pochodem „Mužně vpřed“ od Josefa Hančla.

V Čechách jsou ale nejoblíbenější pochody Františka Kmocha, především Kolíne, Kolíne, ale i jeho známé lidové písničky, převedené do pochodového tempa, jako třeba Jarabáček, Šly panenky silnicí, Pod našima okny, ale především pro mažoretky nesmírně významná Andulka Šafářová.

Kdyby se František Kmoch dožil dnešních dnů, jistě by se na celém světě hrál slavný Pochod mažoretek a byl by to pochod nejkrásnější. O mažoretkách sice ještě nevěděl, ale přesto jim zanechal vzkaz, který by si měly všechny mažoretky připomenout, kdykoli se postaví na startovní čáru: "Pochod rozproudí krev, vyloudí na rtech úsměv, napřímí páteře a vlije odvahu do srdce."

Rudolf Nováček

O tom, že život vojenského kapelníka nemusí být nijak nudný, mohou vyprávět osudy autora světoznámého pochodu Castaldo. Rudolf Nováček se narodil roku 1860 v městě Bela Crkva, kde žije dodnes početná česká menšina. Proč si maminka malého Rudolfa zvolila porodní bábu právě v Srbsku, přesně nevíme. Ani nevíme, jak se později všichni dostali do Temešváru, čili dnešního Rumunska. Tehdy to prostě byla jedna obrovská rakousko-uherská říše a jezdit z Temešváru na prázdniny k babičce do Bílé Cerkve bylo něco jako zajet si z Domažlic do školy v přírodě u Sušice.

V té velké říši se o lepší pracovní zařazení žádalo německy. Nováčkova maminka byla navíc Němka. Ale Rudolf Nováček žádný Němec nebyl. Vystudoval sice Vídeňskou konzervatoř u rodilého Vídeňáka, ale jen co přibyl do Prahy jako kapelník posádkové hudby 28. pluku, vrhl se s vervou do činnosti v Umělecké besedě, což bylo sdružení českých umělců, u jehož zrodu stál například Bedřich Smetana.

V případě Rudolfa Nováčka za své vezmou i představy, že pochodová kapela je nějaké šumařské „umcaca“. Odborný hudební tisk psal o Nováčkovi jako o velenadaném houslistovi, se svým otcem a dvěma braty účinkoval v rodinném smyčcovém kvartetu. Antonín Dvořák si od Nováčkovy kapely nechal předehrávat velká symfonická díla a netajil se uznáním. Když do Prahy přicestoval Petr Iljič Čajkovskij, a vyslechl Nováčkovu instrumentaci svého klavírního kusu, byl natolik nadšen provedením svého díla, že vběhl na pódium a Nováčka objal se slzami dojetí. Rudolfa Nováčka pražský hudební život pohltil tak, že zapomněl složit pochod svému veliteli. Na tento zvyk kapelníků se upomněl, až když byl starý velitel převelen, a velení pluku bylo svěřeno plukovníku Ludwigu Castaldovi. Castaldo-Marsch se brzy rozezněl po všech posádkách mocnářství, popularita promenádních koncertů rostla v Praze den ode dne, nic nescházelo k tomu, aby se Rudolf Nováček stal obdivovanou celebritou své doby a slavnou postavou české hudební kultury.

Ale nestalo se tak. Stalo se totiž něco, co by vydalo na jeden napínavý román, kdybychom znali podrobnosti. My však víme jenom to, že kapelník se nevrátil z dovolené, kterou měl ukončit koncem září 1890 a zmizel neznámo kam. Až koncem roku se objevil v Bulharsku. Před odjezdem na dovolenou řekl plukovnímu bubeníku: „Kdybych se z jakýchkoli příčin do Prahy nevrátil, dojděte do mého bytu, rozevřete psaní, které jsem tam zanechal, a dejte ho plukovníkovi“. O čem si početl plukovní bubeník či samotný plukovník (rozuměj Castaldo), o tom se my už nic nedočteme. Můžeme však nabýt jistoty, že hlavní postavy dramatu byli třicetiletý, pět let již ženatý, kapelník, čtyřiadvacetiletá maminka jednoho dítka (snad Amálie Merhulíková) a možná ještě její manžel, truhlář z Malé Strany. Variant dramatu můžeme domyslit na tisíce. Od srdce sevřeného žalem až po útěk před rozzuřeným manželem či prostě nějakým pekelným trapasem. Snad měl svou milenku i unést do Vídně, každopádně česká hudební kultura přichází o velikána díky ženské.

O přesném vývoji kapelníkova manželství nic nevíme, ale měl jistě aféru po zbytek života obden na talíři. Po roce působení v bulharské vojenské hudbě, nastoupil v Bukurešti do čela kapely královské gardy, působil zde i jako regenschori. Poté se živil jako hudební pedagog a dirigent v celé Evropě od Ruska po Holandsko. Nakonec se vrátil ke svým kamarádům ze školních let do Temešváru, kde po smrti otce převzal vedení místní hudební školy. Do Prahy se odvážil vrátit až po světové válce. Možná Merhulík padl na frontě, možná byla po smrti i Amálie. Určitě byl po smrti i maršál Castaldo a možná i plukovní bubeník, ten, co četl ten důležitý dopis.

V Praze Nováček vyjednával o vedení nově vznikající Vojenské hudební školy. Jednání se však táhla tak dlouho, že se vrátil zpět do Rumunska, to už se Temešváru říkalo Timisoara, a tam začal ošklivě bojovat nejdříve s nedostatkem financí, později s nemocí. V roce 1929 se do Prahy opět vrátil a to do nemocnice na operační sál. Milovaná Praha, ze které kdysi utekl a která se k němu již nehlásila s potřebným respektem, se stala v jeho pestré životní pouti místem posledním. Jeho hrob však najdeme v Rumunsku vedle hrobu otce. V Čechách mnoho pomníků Rudolfa Nováčka nenalezneme. Nejspíše žádný.

Vlastně nalezneme. Každý rok mu krásné pomníčky staví české mažoretky provedením pochodového defilé. Po tom, co si vylosují Castaldo.

Castaldo

Určitě mezi nejoblíbenější pochody mažoretek patří Castaldo. Patří i mezi neoblíbenější pochody armád na celém světě. V té hudbě je totiž něco vítězného, něco, co zbavuje strachu a nejistoty. Na Castaldo se nejen dobře pochoduje, ale také se to dobře vyslovuje. Název pochodu totiž zní tak trochu jako latinskoamerický tanec. Prostě rumba, čača, castaldo. Castaldo však dostalo svůj název po příjmení rakouského důstojníka a správně by se pochod měl jmenovat Holzbach. Autor pochodu, český kapelník Rudolf Nováček, totiž nesplnil svou nepsanou povinnost složit pochod pro velitele ihned po nástupu k jednotce. A než se rozhoupal, plukovník Holzbach byl převelen do Uher a velení 28.pluku se ujal Ludwig Castaldo. Je to vlastně moc dobře, protože jinak by si holky v NBTA losovaly Holzbacha a to by prostě nebylo ono.

Nebýt Rudolfa Nováčka, stálo by jméno Castaldo na okraji smetiště dějin, stejně jako by tam stálo jméno Radecký, nebýt Johanna Strausse. Prostě ve vojenské kariéře to sice Castaldo dotáhl na feldmaršála, ale bez vítězného útoku do notové osnovy by o něm dnes vědělo jen pár vojenských historiků. Dnes se po něm pídí i mažoretkoví dějepravci a tak si o tom pánovi něco řekneme.

Ludwig Joseph Carl von Castaldo (1839 - 1910) se narodil kousek od Dunaje v Dolních Rakousích. Jmenuje se to tam Leiben. Do jeho italského jména stylové zapadá pouze zranění u Solferina, jinak to byl Rakušák jak se patří a kromě italské kulky, která zamířila do jeho stehna, setkával se jenom s protekcí aristokratického původu. Zeměpisně lze jeho cestu do Prahy popsat stručně takto. Linec, bitva u Solferina, Bratislava, Velký Varadín, Pešť, bitva u Hradce Králové, Štýrský Hradec, Terezín, Praha. Velení 28. pluku v Praze se ujal v létě 1890, radostně si poslechl premiéru darovaného Castalda a méně radostně se o pár měsíců později vyrovnával se skandálním zmizením autora pochodu, plukovního kapelníka Rudolfa Nováčka. Řešení skandálů bylo vůbec Castaldovou hlavní náplní za jeho působení v Praze. Početní stav 28. pluku se totiž navýšil o nepříjemný přírůstek, kterým nebyl nikdo menší než Jeho c. a k. Výsost pan major arcivévoda Otto, synovec císaře Františka Josefa I.. Zhýralý arcivévoda byl ozdobou ložnic dam z nejlepších kruhů, prostě "krásný Otto". Dostat k výcviku flamendra z císařské rodiny vypadá na první pohled tak trochu jako poprava, ale Castaldo byl nakonec za krytí skandálů a malérů svého podřízeného povýšen na feldmaršála. Pocuchané nervy si plukovník Castaldo léčil například tím, že důstojníky, kteří porušili jeho zákaz mluvit mezi sebou česky, posílal k 9. pěšímu pluku v Haliči, což byl trestní oddíl českých politických vyvrhelů. V Praze té doby bylo možno občas zaslechnout popěvek méně oslavný, než jakým byl Nováčkův pochod.

"Himmelhergot Sakrament,

Kastaldo má regiment".