Na výlet do Terezčina údolí se táta s mámou připravovali již dlouho. Snad od té doby, co se poznali a co táta poprvé navštívil chaloupku v Klikově. Tedy ještě za Ichifera a ještě za Ichifera se táta na výlet notně teoreticky připravoval. Našel takovou príma pionýrskou příručku se zastaveními a otázkami a příslušným závěrečným bodováním znalostí. Tento cenný materiál ale ztratil. Niceméně nějaká ta teoretická průprava tu byla, navíc si opatřil ještě další příručku v informačním centru v Třeboni nebo v Suchdole, takže šlo jen o to určit datum. A jak čas běžel, nejednalo se nakonec o výlet s Pikáskem a Ichiferem, ale o výlet se Smažíkem a Nokinkou.
Začátkem července 2017 se Nokinka s rodiči vydala na dovolenou do Jižních Čech, bylo teplo, došlo i na koupání, ale v sobotu 8. července přišlo dost mraků, tak akorát na výlet. A tak se konečně jelo do tolik dlouho plánovaného Terezčina údolí. Krátce si zopakujme, co se táta při studiu naučil.
Velké majetky v oblasti kolem chaloupky v Klikově vlastnili od Bílé hory nějací Bukvojové. Byl to původem francouzský, prokatolický a prohabsburský ksindl a majetek v Čechách získali po Švambercích za to, že pomáhali likvidovat nejen je, ale i celý český národ. Česká větev se vždycky hlásila k Němcům, tak o poslední majetek přišli díky Benešovým dekretům, čili jim Havel nemohl nic vrátit.
Ale to Terezčino údolí se jim povedlo, no peněz měli za Habsburků dost. Údolí Stropnice vybrali dobře, to byla příjemná říčka tak akorát. A ten vodopád, to byl nápad. Vždyť je to jediný pořádný vysoký vodopád v Čechách. Na ten se táta těšil nejvíc. A ten ho taky nezklamal. V nejlepších dobách se v údolí nacházela spousta romantických staveb, z nichž nezůstalo většinou buď nic, nebo romantické ruiny. Takovou krásnou ruinou jsou trosky Modrého pavilónu, ten byl jako letní sídlo nějaké hraběnky či baronky kousek pod vodopádem a vodopád je úžasný, to jsme si už řekli. Takže teď už k tomu výletu.
Den výletu byl přeháňkový, vyjížděli jsem již za mokra, ale sluníčko se také vyskytovalo. Bylo to takové trochu tropické počasí. Slejváček, sluníčko a zase znova. Všude kolem údolí hlásili slušné srážky, ale nad údolím se mraky dost často rozestupovaly. Větší přeháňku jsme přežili v restauraci u hamru, akorát začalo pršet, když jsme přišli, jinak to bylo počasí docela príma.
Hned najít kýžené údolí se nám nepovedlo, žádné velké cedule tam neukazují, ale našli jsme ho. První pohledy táty patřily Stropnici a vyvolávaly pochybnosti o tom, že to žádný velký vodopád nebude, pokud vůbec. Naděje vyvolávala představa možnosti nějakého melioračního odvodu, prostě, že řeka ještě zesílí. Naše parkoviště ještě nebylo úplně u Terezčina údolí, tam jsme ještě museli dojít skrz stejné údolí úsekem, který se Terezčiným údolím ještě nenazýval. Ale i to nepojmenované údolí bylo hned od počátku pěkné a na procházku s pejskem ideální. Prostorné louky, hezké mostky, kolem lesy, prostě žrádlo. Nakonec jsme došli k objektu zvaný mlýn či hamr a později k objektu zvaný Lázničky. To byly zachovalé stavby Terčina údolí a sloužily k rekreačnímu a stravovacímu účelu. Což jsme i využili. Takže příjemná cesta naplněná nedočkavým očekáváním vodopádu. Došli jsme k rozvalinám, zarostlým mechy a kapradím, tam se nám moc líbilo a Nokince se tam moc líbilo. To bylo první romantické místo a jmenuje se Modrý pavilón. A krátce nad ním již bylo slyšet vodopád. Nebyl to žádný hukot jako Niagára nebo nějaké moosi oa tunga na Zambezi, ale byl to vodopád moc hezký. Najednou jakoby se člověk ocitl v nějakém obraze od Josefa Navrátila. Poseděli jsme tam na lavičce a šli se podívat na to rozvodí, kde ten náhon odbočuje. Nokinka šla napřed a volala:“ tady to je, to je ono, to bude určitě to rozvodí“, a měla děsnou radost. Udělali jsme několik snímků , ale zbytečně jsme se tam nezdržovali, neboť jakýsi pach nás upozorňoval, že by tam Nokinka mohla najít ještě něco jiného. Cestu zpět podél náhonu jsme přerušili výstupem nad les, přišli jsme na krásnou louku a po ní se dali k tvrzi Cuknštejn. Ta tvrz se nám líbila hodně, minuli jsme také genofondový sad s historickými českými odrůdami ovocných stromů, tam bylo tedy moc hezky, u toho Cuknštenja a u toho genefondu.
Vrátili jsme se zase do lesa a sledovali dále náhon, až se nám vodopád objevil v průzoru lesa pěkně z výšky, to bylo také moc pěkné. A nakonec jsme se dostali i na samotné místo, kde se kamenné korýtko měnilo ve fascinující přírodní úkaz.
Sešli jsme u Modrého pavilonu a pomalu se vraceli stejnou cestou. Nokinka už trochu otravovala, jako že by jsme jí mohli poponést. Odpočinuli jsme si na lavičce, osvěžili se v zahradní restauraci a pokračovali ke Smažíkovi. No a na konci procházky jsme potkali malé bílé a společenské, dobře naladěné pejsky. Začalo divoké lítání a bylo jasné, že to s tou Nokinčinou únavou zas tak hrozné nebylo.
Na chaloupku jsme se vrátili v pět hodin odpoledne a všichni se ptali, jestli jsme nezmokli. A my že ne, my že jsme měli pěkně a to byla pravda, nám se mraky vyhýbaly, kolem nás se rozestupovaly a všichni jsme se měli krásně. A někdy tam pojedeme zas.
Cesta vedla šťavnatým údolím a přes řeku Stropnici ....
O Stropnici Nokinka jevila zájem ihned
A příchod k Modrému pavilónu.
Průzkum skal u Modrého pavilónu.
... vedly pěkné dřevěné mostky.
Příchod k Lázničkám
Průzkum Modrého pavilónu.
Už se blíží vodopády, podle říčky odhadujeme jejich mohutnost
Táta s holkou u vodopádu
A znovu táta, holka a vodopád, to se neokouká.
Vodopád byl vybudován v roce 1817. Od Modrého pavilónu byly navezeny do koryta kameny, měnící nenápadnou českou říčku v alpskou bystřinu, do níž padá z výšky 10,5 metrů vodopád. Ačkoli se jedná o umělé dílo, dojem je velice přirozený. Voda je přiváděna 750 m dlouhým korytem, ze značné části vyzděným. Na počátku byl vybudován kalový rybníček, který byl na začátku 20. století používán též jako plovárna. Náhon byl rekonstruován v roce 1985.
Odpočinek s výhledem na vodopád
"To je určitě to rozvodí", volá nadšená Nokinka.
Tady je snímek obou toků.
Kačenka před genofondem starých odrůd ovocných stromů.
"Pojď už na to rozvodí a nezdržuj", naléhala Nokinka.
Tahle voda proudí na vodopád, řeka vedle musí klesnout o10 metrů.
Překvapivý rybníček na svahu, před sto lety to byla plovárna
"Pojďte už na ten Cuknštejn", volá Nokinka z rozkvetlé louky.
Cuknštejn je malý hrádek, zvaný tvrz, dá se i říci malý hrad. Pochází ze 14. století a habsburští žoldáci ho vypálili za třicetileté války. Ty katolíky bych teda nechtěl potkat. Pak ho dostal do majetku zrádný a agresivní Bukvoj a za dob výstavby Terezčina údolí sloužil jako ubytování pro poddané. Masaryk ho Bukvojům sebral, bolševik s propustkou do pohraničního pásma se tam rekreoval a sametový kapitalista to koupil. Na to, jak je to krásné stavení, tak mu osud moc nepřál. Ale Nokince se tam líbilo a tak dějiny Cuknštejna jsou přeci jen trochu významné a veselé.
Cuknštejn s tátou a holkou
Táta s holkou u Cuknštejnu
Průhled lesem seshora na vodopád
Tady to je, pod námi mizí ve vodní tříšti bezedná a zrádná propast
Nokinka studuje statiku Modrého pavilónu.
Nokinka studuje statiku mostku.
Detail unavených, ale statečných tlapiček.
Posezení v zahradní restauraci bylo zaslouženou odměnou
Setkání s malými bílými pejsky se neobešlo bez lítání ....
Vodička už začne brzy padat
Následoval sestup k Modrému pavilónu.
Ještě jeden romantický snímek
Trochu si odfrknout již bylo dost nutné.
Že je támhle restaurace?
Osvěženi míříme širokým krásným údolím již k parkovišti
.. a bylo jasné, že zas tak ušlá Nokinka zase nebyla.