V prvním roce života Nokinka byla ještě u mámy, když jsme si v Ponte di Legno prohlíželi její obrázky. Druhý rok jsme jeli na hory s tím, že zůstala u babičky, tak jako tomu bývalo s Ichiferem. Babička ovšem Nokinku už hlídat nechtěla, tak jsme jí další rok nechali na týden u tety Růži. To bylo těžké loučení, ale zprávy z Prahy nás na horách nechávaly klidnými, i když stesk tu byl a těšení strašné. Další rok u tety už tak hladce neprobíhal, Nokinka totiž po odchodu tety do práce začala výt, i když vedle byl strejda Pavel i Tedík. Prostě bylo nutné se rozhodnout, že Nokinka bude i turistou zahraničním a že s námi bude jezdit lyžovat.

První zahraniční cesta se započala v sobotu 23. března 2019 ve čtyři hodiny ráno. A hned od počátku se Nokinka začala jako zahraniční turista osvědčovat. Usnula v autě a prospala přejezd hranic do Německa i do Rakouska a když jsme vystoupili u pumpy v Rakousku, v klidu vystoupila z autíčka, protáhla se a když jsme došli k řece Inn, dala nám najevo, že jsme procházku vybrali dobře. Lítala po písčité pláži, hrabala v písku na suchu i ve vodě. Sluníčko svítilo a na pejskovi nijak nebylo znát, že má za sebou dlouhou cestu a že je v cizině. Takže první úleva byla, že dlouhé cestování jí potíže nečiní.

Do italského Andala jsme přijeli samozřejmě zbytečně brzy, Jedličkovi už tam byli, setkali jsme se s nimi v prosluněném parčíku a čekali v pohodě na sluníčku, až se budeme moct ubytovat. Pokud jsme potkali nějaké ty psí cizince, nedělala Nokince italština nijaké potíže. Později se v pohodě ubytovala, večer jsme našli i restauraci, kam jsme mohli s pejskem. Městečko Andalo totiž bylo popisováno jako k pejskům přátelské.

Druhý den bylo krásně a Nokinka nám ukázala, že jízda v lanovce ani vysoká nadmořská výška jí nevadí. Pokud lyžovala máma, byla s tátou a pokud tomu bylo naopak, tak tomu bylo naopak. K obědu bylo pečené vepřové koleno, to si tedy zaloudila. A odpoledne už všichni šťastně doma, kafíčko na balkóně a večerní procházka po horských stráních nad městem, kde již všude slezl sníh. Prostě paráda s vědomím, že s Nokinkou můžeme jezdit lyžovat i do Itálie, že jí prostě můžeme brát sebou.

V pondělí jsme Nokinku dokonce nechali na hotelu samotnou a lyžovali spolu máma s tátou, nakonec ale máma přeci jen pro ní přišla a přivezla jí na sjezdovkovou restaurační plošinu. K obědu bylo zase koleno a Nokinka už ani neloudila.

V úterý šla s tátou na louky nad městem a máma si tak dopoledne zalyžovala. Na oběd pak s tátou přijela lanovkou a zalyžoval si táta. Trochu se pokazilo počasí a začal foukat vítr.

Ve středu zůstala na hotelu s Ágnes, tak si táta s mámou pěkně zalyžovali a vyjeli až nahoru na Cimu. A sjeli i sjezdovky pod Cimou. To byl celý prolyžovaný den s čokoládou na Cimě i u Drupiho. Táta děsně rád lyžoval kolem veverky.

Ve čtvrtek dopoledne zůstala s tátou na hotelu a máma si dopoledne zalyžovala se Sofií.

V pátek už Kačenka posedávala v restauraci a táta si sám pěkně zalyžoval u veverky. Nokinka už se chovala u sjezdovek jako zkušený horský pes, prostě v Itálii se cítila dobře. Večer se sama s tátou procházela za tmy kolem kostela, který tak pěkně bimbá.

V sobotu nastoupila do Smažíka jako zkušená cestovatelka, která jen občas udělala loužičku někde na zastávce a nijak se ani neptala, kdy už tam budem. Cesta do Itálie byla príma a byla velkou úlevou, neboť byla důkazem, že s Nokinkou si lze zalyžovat v Alpách.