Na rok 2006 se nepodařilo zajistit Andalo. Nastalo obtížné hledání ubytování s pejsky. Podařilo se to v letovisku v údolí Val di Sole nedaleko pod Tonale. Umístění nad korytem řeky Noce naznačovalo, že vlastivědně výlet zajímavý bude, ale jednalo se o novotu, nejistota tady byla. Nakonec ale všechno dopadlo dobře, dá se říct i výborně.

Vyjeli jsme v sobotu 28.února 2026. Dopravu zajistil Kuba Mercedesem Sprinter, to bylo príma, ale pisatel díky nehorázně brzkému vstávání ze začátku cesty nic moc neměl. Zastavili jsme se na pěkném parkovišti v Německu a taky u Innu na známém místě. Procházka ovšem mířila dolů po toku na nové, dost kamenité místo, ale hezká vzpomínka to byla.  

Na místo jsme přijeli kolem poledne, ubytování se ihned zalíbilo. Úspěšně dorazili i Lilly s Albertem. K večeru jsme se vydali hledat obchod, ten jsme našli po značném stoupání ve městě Mezzana, zároveň jsme si mohli pěkně prohlédnout legendární řeku Noce při přechodu mostu. Večer jsme si poslechli Cantando e Ballando a šli spát po desáté.

Druhý den v neděli již byl první březen. Však také zpíval drozd zpěvný a sýkorky. Bez přerušení spal pisatel do sedmi. Kačenka šla ozkoušet sjezdovky a pisatel zůstal s pejsky. Hodně si prohlížel panoramata na severní straně. Pozoroval, jak auta pokračují do kopce směrem k průsmyku Tonale a vzpomenul na Pikáska, jak tu před sedmnácti lety jel ve tmě do neznáma, aby nakonec úspěšně zaparkoval na břehu Oglia v Ponte di Legno. A jak se tudy za týden radostně vracel. A také na to, jak tudy jel ještě dvakrát Velký Pikásek. Bylo to prostě známé místo. A navíc Noce moc pěkně hučela. Pod balkonem vedla úzkokolejná železnice a vláček vysloveně panoramata oživoval. Překvapilo obrovské množství Smažíků. Pobyt na severním balkoně byl v neděli příjemný, neboť jsme ještě neměli žádné sousedy a když si pisatel ohlídal vchody od schodiště, nemohli pejskové nikam zmizet. Jednou to ale neohlídal a Kikina toho hned využila. Jakou ta mělo radost, když se jí vyděšený pisatel na schodišti dovolal a držela se ho potom nějaký čas jako klíště. Po obědě šli pejskové s pisatelem na procházku sestupem křovím za hotelem. Nokinka se zamotala do klacku z ostružin, ale na krátkém travnatém úseku se pejsci vykadili a nakonec volala Kačenka, že už je doma. Pisatel jí hned mohl říct, že mu může zamávat z balkónu. To bylo radosti. Šla nám naproti a vrátili jsem se z procházky už jako celá rodina. Odpoledne jsme objevili novu, mnohem lepší procházku podél Noce po proudu. V pondělí už se na Rai3 promítalo Geo se standardním obsazením. Večer jsme poslouchali naprosto príma hru o hraní karet v americkém církevním starobinci, bohužel závěr byl zaspán.

V pondělí bylo deštivo a hukot Noce tomu odpovídal. Příchod polských sousedů ukončil bezproblémový výskyt na severním balkonu a do konce pobytu se hlavním rekreačním prostorem stal balkon jižní. Takto byl stanoven základní průběh pobytu v následujících dnech. Pisatel se intenzivně věnoval tvorbě stránek o Ichiferovi kapitolou Ichifer na chaloupce. Večer jsme navštívili obchod ve městě a cestou se obdivovali Noce s větší vodou. Objevili jsme lávku pod mostem a cestičku proti řece. Večer se do místnosti nahrnuli všichni s pizzou, byl to velký hukot a následkem návštěvy došlo ke ztrátě odměrky bronchodilatačních roztoků. Po osmé už byl klid a večer patřil opět Cantandu a Ballandu. Začaly se vybíjet baterky mobilů a mobily musely být zamykány. Hra o hraní karet byla v závěru opět prospána.   

Od úterka bylo krásně. S pejsky jsme se na procházce podívali až samotné řece. Kikina si na nedostatek pohybu s míčkem nemohla tyto dny stěžovat. Pisatel se dal do řeči s polským sousedem debatou nejen o Marillevě, ale i o Tatrách a Rokytnici nad Jizerou. Jednalo se o úspěšné oživení polsko-českého rozhovoru po čtyřiceti letech. Hra opět nedoposlouchána.

Ve středu byla dokončena kapitola Ichifer na chaloupce a následně se pozornost obrátila k Třeboni ve Výletech s Pikáskem. K louce nad řekou se pisatel podíval s pejsky sám. Nokinka tam žrala něco divného s hrozným zájmem, tak jí pisatel radši v pochutnávání přerušil. Večer došlo na studiu vláčků s jistým odhodláním si ve čtvrtek z mostu vyfotit přehradu Santa Giustina a vůbec se jízdou vláčkem pokochat. Došlo též na úspěšné úpravy fotek z DRO Třeboň. Hra byla konečně doposlouchána. Moc se líbila.

Ve čtvrtek se pisatel projevil jako líný srab a nikam nejel. Že pisatel nikam nejel bude už vždycky vnímat jako smutný příchod stáří. Nicméně Kačenka se vrátila brzy a čekala nás pěkná procházka proti proudu Noce, s následným stoupáním ke krámu jinou cestou.

V pátek se pisatel přeci jen odhodlal k lyžování. Do značné míry následkem černého svědomí z odmítnutí vláčku. Udělal dobře, projel se kabinou bez sedaček, zjistil, že může lyžovat a že kotník se asi trochu zlepšil, uviděl opět Brentu ze severní strany. Proti slunci však bylo vše neostré, musel dost dlouho hledat i Crozzon di Brenta, ale našel své oblíbence všechny. Nejvíce překvapila mohutnost Cima Grostè. Došlo i na horkou čokoládu a do kapsy si přikoupil vodu Pejo z údolí odnaproti. Po návratu byl moc spokojený. Odpoledne jsme vyšli opět na procházku proti Noce a objevili krásné pole podléšek. Večer pak došlo na přípravu na odjezd a na poslední cigárka na severním i jižním balkónu.

V sobotu jsme vyjeli za tmy a rozednívalo se až při příjezdu k Rocchetě. Pisatel spatřil jen zeď přehrady s modrým neonovým pruhem. Cestou pak bojoval se spánkem, aby alespoň něco viděl. Všechno má své výhody i nevýhody. Každopádně do Prahy jsme dojeli kolem třetí a zeď už byla krásně celá osvětlená.