Když jsme od Ježíška dostali pobyt v Tedeášových domcích a podívali jsme se, kde takové Tadeášovy domky jsou, bylo hned jasné, že ať už z nich vyjedeme kamkoli, do Babiččina údolí to bude určitě. Vždyť to je milovaný výlet tátova dětství a byl to také jeden z nejvýznamnějších výletů s Pikáskem. Do Babiččina údolí jsme se naposledy podívali koncem léta před deseti lety, jak tam asi bude krásně na jaře, koncem dubna v mladé zeleni. Mladá zeleň tam byla skutečně všude, kombinovaná s květy keřů i stromů, skutečná nádhera. Ale teploměr tomuto výletu nepřál.

Když jsme přijeli na prázdné parkoviště, udělali jsme děsnou radost obsluze tohoto zařízení. Hlídač parkoviště byl člověk velice společenský a sdílný a být o nějakých sto padesát let starší, dozvěděli jsme se o Barunce i o Viktorce víc než od Boženy Němcové. Také nás hned upozornil na to, jaká je to škoda, že jsme nepřijeli o den dříve. To tam bylo lidí, pane to byla nádhera. To tam totiž byla soutěž pasteveckých psů. Nokince to ale vyprávět nemusel, ta to hned u sochy babičky poznala. Studium Babiččina údolí začala studiem kolíků, vytyčujících přede dnem hranice sportoviště. Tam to tehdy muselo vonět, studovala kolíky od země nahoru a opět seshora domů. Jé, to muselo být opravdu príma, ta ovčácká soutěž.  

Podívala se na mlýn i pod mlýnským kolem, Úpu si prohlédla i na Viktorčině splavu. Prostudovala samozřejmě i Staré bělidlo, táta si tam obtiskl na papírek razítko Starého bělidla, takové razítko, to je pro tátu něco. Razítko ze Starého bělidla doposud žádné neměl. Jinak interiéry se kromě mandlu, který byl zavřený, tady studovat nedají, Babiččino údolí je především návštěva venkovní. Snažili jsem se návštěvu ještě prodloužit vystoupáním nad řeku podél Jakubovy stezky, tam byly zajímavé rozhledy, ale na celý den to nebylo a i přes časté sluníčko bylo prostě zima. Tak jsme návštěvu milovaného místa nijak neprotahovali, rychle posvačili v restauraci, ještě si trochu popovídali na parkovišti a odjeli jsme trávit druhou část dne na Safari do Dvora Králové.