Společnost mrtvých básníků

Tyhle básničky (kromě poslední) vznikly na Katarzi. Nejsou všechny, jen ty, jejichž autoři se odvážili nechat je napospas veřejnosti.

Ale kdyby se našel někdo z Katarzáků, kdo svou báseň nedal k dispozici a má ji a rozmyslel si to, tak by to byla bomba a ať mi ji pošle, já ji sem zařadím.

Pořadí básní je zhruba takové, jak jsem je dostal od Tače.

Sme se sekli Čůrající dědeček

Viděli jsme jednou Tače

po kolejích někam skáče

Spěchal asi k rybníku

pro výpočetní techniku

Najednou se s klávesnicí

Pedro vynořil

že Dušan najde počítač

nikdo netušil

V táboře je veselo

a my se máme rádi

zůstaneme navždycky

spolu kamarádi

A ti hoši z Japonska

to jsou frajeři

tlustý nožky velká břicha

6x večeří

Mnohonožky běhaly

kolem Hokajda

šlapaly se neviděly

to byla švanda

V táboře je veselo

a my se máme rádi

zůstaneme navždycky

spolu kamarádi

Nový rok jsme oslavili

na luxusním parníku

Přišla na něj velká voda

porouchala techniku

Spěchali jsme rychle ven

než nás zaplaví

Přežili to skoro všichni

téměř ve zdraví

V táboře je veselo

a my se máme rádi

zůstaneme navždycky

spolu kamarádi

Krása (o sobě) Jirka Mírovský

Krásy je mnoho podob,

jen pár jich asi vidím.

Dle moudrých se schovává i za ošklivost,

jak prohlédnout to, nevím.

Co krásné se mi zdá,

to chci, to je mi libé.

Na to jsem hodný a tomu sloužím.

Však přetvářka to veliká - já zradím s klidem.

Krásu chci k sobě připoutat,

pryč odvrhnout to ošklivé.

Tak roztáčí se kolo utrpení,

pro mne, i pro ty druhé.

To, co já chci, se často brání

a přichází to ošklivé.

Tehdy se temno ve mně vzbouzí

- otvírají se brány pekelné.

Jak proti kráse ošklivost,

tak proti zlu je dobro.

Co proti sobě tady stojí,

neví, že je si rovno.

Tenhle boj mi bere sílu

v životě rovně stát.

Ještě však v sobě chovám víru,

že sobě a všemu lze se smát.

Smát se, jak hloupý si na chytrého hraju,

smát se, když odhalí mne chytřejší.

Poslechnout moudré by stačilo

a nechtít jen to hezčejší.

Kéž v sobě najdu sílu,

že zmizí krásné, zmizí ošklivé.

Kéž v srdci najdu tolik míru,

že zmizí milé, zmizí nemilé.

Bože, ty máš tu moc,

z člověka vyrvat sobeckost.

Však musel bych to chtít

a k Tobě na krok cesty jít.

Chlapec a svět Vladimír Zelenka

Jak krásné je být na světě - být sám sebou.

Jednou postavou z mnoha miliard

co vše si mohou prohlédnout.

Svět, tak velký, pestrý a mocný,

kolik je na světě krás!

Jak velký modrý obr pluje vesmírem

kolik národů je na něm - sto, dvěstě, mnohem více.

Jazyků i kultur je tu na výběr.

V plamenu svíčky píši příběh,

báseň, která snad má dodat odvahu

podívat se na svět těma pořádnýma,

spravedlivýma, dobrodružnýma očima.

Narodil jsem se, příteli, na světě,

narodil jsem se a chci poznat

co nejvíce z tvé zahrady nádhery.

Nic mi v tom nezabrání, snad jen osud.

Osud je nelítostný.

Počkejte pole, louky a hory,

všechny Vás prolezu a obejdu.

Počkejte moře, oceány, jezera

všechny Vás obepluji.

Jen co dostuduji !!!

Květ Dana Peteříková

Rozvinul se a plný barev byl,

pevný a voněl sílou,

jasným drahokamem rosy potěšil

snad každou duši zasmušilou.

Svobodou dýchal, tvář k Slunci obracel,

byl dobrým hostitelem hostím svým

ve větru tančil s dešťovou vílou

beze zbytku žil pod nebem modravým.

Však náhle lístek po lístku se k zemi snáší,

"Má - nemá", říká čísi hlas,

snad z rozmaru, snad z nešťastné lásky

malý plamínek života navždy zhas.

Hora Josef Macák

Nad městem stojí hora,

roste na ní tráva, květiny.

Někomu se však zdá holá.

Ta hora je však veliká,

když na ni hledím z dáli,

až se mi srdce zalyká.

Pod tou horou začíná pramen,

a kdyby vyschnul,

zbyl by všude suchý kámen.

Při své cestě pramen stále roste

sbíhají se jich desítky

a náš pramen stále roste.

Z pramene se stává říčka

průzračná, divoká a prudká,

která v sobě rybu hýčká.

Říčka se mění na mohutnou řeku

v dnešní to době,

však na velkou páchnoucí stoku.

Řeka se v deltě vlévá do oceánu

širého a velkého.

Naše noc se však už blíží k ránu

DOBROU NOC.

Okamžik Jana Mikulecká

Hudba zní - a v mém srdci

rodí se ten krásný pocit.

Hřeje, jako plamen svíci,

nejde o zlo, ani soucit.

Srdce bije, tluče o hruď,

až se zdá, že vyskočí.

Ty rozume, stůj a nestuď,

nech ho, ať se rozskočí.

Svatební šaty oblékám a s kyticí růží

usmívám se a pomalu běžím

do otevřeného náručí paží,

pro které budu a jsem vším.

Hudba už nehraje, ztichla.

Z tlukotu srdce je jen chvění.

Studená voda rozumu se vylila.

Byl to jen okamžik snění.

Machine of Head Pedro

Centrum, stádo lidí, auta s okny, domy s okny

já šel stále dál a viděl to všechno - dnes plně jinak- výš

Postranní ulice, studené kameny, ale i teplá místa

Obchody už jsou v řidším sledu

Přecházím ulice a vyklíčím ? nebo nevím ?

Chce se mi křičet - ječivě hučet

Raději zrychlím kroky a minu poslední zahrady města

Město končí, dál jsou jen cesty

Nevěřím v to a zapínám si walkmana

Kraj lesa - dál, víc, hlouběji -les

Les - mrtvé v živé, živé v mrtvé,

živé v mrtvé, mrtvé v živé,

živé v mrtvé, mrtvé v živé.

Běžet, já musel, já chtěl a musel chtít běžet

Praskaly klacky a cákala voda z mechu

jak jsem rychle a zběsile.

Walkman padá

Les sleduje a odírá mě, šlehají mě větvě do obličeje.

Krev, krev mi teče z mnoha ran - miluju to.

Zakopl jsem a spadl obličejem do bahna ...

... a tak to začalo.

Konečně.

Život a Láska Vláďa Zelenka

Jednou se potkali dva lidé.

Pohlédli na sebe, pak oba na nebe.

Jako kdyby jim nějaký jiný hlas z hvězd řekl,

že to jsou oni, co k sobě patří.

Chytli se za ruce a šli spolu až na konce světa.

Tam uviděli velkou propast.

Neviděli na dno a tak se báli hádat,

co je na dně.

Možná peklo, možná ráj.

Možná utrpení, možná vysvobození.

Protože byli na Zemi sami, rozhodli se,

že promluví s bohy.

Došli až na nejvyšší horu a začali rozmlouvat.

Boha obměkčili a ten začal tvarovat Zemi.

Zasypal prachem z hvězd tu velikou propast

a Zemi krásně zakulatil.

Vysázel stromy, utvořil řeky a zvířata.

Ze všeho nakonec vytvořil ostatní bohy,

aby se starali každý o svůj kus světa.

Láska dvou lidí muže a ženy urodila natolik,

že si jednou řekli, že musí zanechat potomky.

První dva potomci vznikli po velké lásce.

Bohové se radovali.

Nakonec bylo tolik lidí,

že začali přemýšlet nad vědami.

Vědy se rozvíjely a lidí bylo čím dál víc.

Láska Štěpánka Hochová

Láska je to jev který

každý člověk má už jak vyrůstá.

První lásku každý pozná hned

po příchodu na svět.

On sám se ani lásce nemusí zas

tak učit jako např.: začátky chození,

čtení, počty atd., protože samotné

slovo už mu nějak naznačovalo

jeho rodiče a taky později okolí.

Později začíná poznávat i jiné protějšky

a zdá se mu to nějak známé, jakoby

už něco předtím poznal a neví ani kde.

Však on se to dozví, až bude správný čas.

Čas mu napoví jak má lásku dostatečně

rozdělit, aby jí bylo pro všechny co jí

potřebují dosti.

Možná že mu to tak správné

nepřipadne, ale později to přece tak udělá.

Uplyne několik let a pak bude moci

posoudit jestli dával dostatek lásky oprav-

du všem co si jí zasloužili. Poznává

též takové kteří jeho lásku dostali, nemusí

být jen lásku i jeho důvěru, kterou jak je

známo více lidí dobře zneužívá a

velice se tím baví.

STÍN Dušan Janovský

Jak na tvé vlasy se

proud světla rozlévá,

harfy tón vyhrává

se světlem svic,

vyznívá hranice

stín kde tvar vrhává

tam tvoje podoba

šedé je nic.

Máš stíny zlacené

na bílém papíru.

Na dřevě hnědavém

matný se zdá,

když jsou tam svíce dvě,

kladené na míru,

v obrazu nastalém

máš stíny dva.

A jsou dost půvabné

oba ty obrysy,

jeden z nich doma mít

aspoň bych chtěl.

Za noci škaredé

k obrázku sednu si

prohlédnout si Tvůj stín

- nejhezčí z děl.

Jak ten stín prohlížím,

zrovna ten, co chci mít,

ač krásný nadmíru,

má malý kaz.

Neboť z něj nezáří

tvých očí modrý svit,

kalichy leknínů,

úsměv tvých řas.

LOUKA Dušan Janovský

Na louce se roztančily

malých kvítků dlouhé řady,

úsměvy si vyměnily

ještě než šly spát.

Zelená jsou stébla trávy,

zlatou svítí zlatohlavy,

bílou mají kopretiny,

barev celý sad.

Ještě abych nezapomněl,

na jaře tu roste podběl,

dělá místo pro jitrocel,

ba i lebedu.

Abych z toho nezpitoměl,

zkrátka kytek mocnej příděl,

aspoň takhle jsem to viděl

dneska k večeru.

Když dne zbývá malý zbytek,

tak většina těchhle kytek

udělá si z květu svitek,

pak noc nastává.

Tehdy Ti jdu pro zážitek

utrhnout jen malý kvítek,

zatahat za jednu z nitek

v divadle pro dva.

Ačkoliv to není lehké,

i když se mi někdy nechce,

přesto zkouším každý večer

pro kytičku jít.

Nejkrásnější jsou ty modré,

ale někdy jsou i žluté,

příště ti dám kvítky bílé

a tak to má být.

STROM Liduš ze severu

Prochází životem tak jako ty

jde osudu vstříc tak jako já

jen sám neumí se zbavit samoty

sám rány osudu poznává.

Ohýbej strom dokud je mladý

to dovedeš máš-li dost sil

avšak do cesty překážky se ti staví

a ty jako bys pochopil.:

Strom roste tak, jak ho kdo zasadil

vítr, anebo ruka člověka

a ty když ses na svět narodil

netušili co tě v něm všechno čeká

S léty se poznání dostává

stromu se zvyšují kruhy

to snadno se na konci spočítá

když už z něj stavějí sruby.

Na jeho místě už nový strom nevzroste

snad opodál může tak být

tak kdo mne slyšíte, pomozte

a pojďme další strom zasadit.

STROM Liduš ze severu

v lese roste smrček

je to pěknej skrček

má špičatý bodliny

nadělám z něj hobliny.

KONEC Petr Husák

Konec - zvonek - cililink cililink cililink.

Bác - Konec ?! Proč ? Vždyť ještě před chvílí ...

Ne !!! Ne !!! Ne ...

Už nikdy ...

Konec často bolí, zvlášť skončilo-li,

co rádi jsme měli , co jsme milovali.

Nadarmo jdou prosby,

už se to nevrátí, tyto věci pominuly.

Od jakživa to tak chodí, co začalo skonči musí.

Avšak s koncem se nové rodí- někdy pomaleji,

někdy jen tak střelí.

V konci se naděje skrývá a když ne nyní, snad příště...

Dojde naplnění?

Radost

Nekoupíš, neprodáš, nedostaneš

Mluvíš plány - však jen po ní prahneš

Bez pláště je, vždycky mizí

Když však zemře všechno zničí

Mnoho cizích slov

a ztracenou jsi lodí

První dětské slůvko

snadněji ji zrodí

Nevíš proč jak a kdy

utíká jak sprostá děvka

a nikdy nezískáš ji pro navždy

Obrana Snu Hlavička

Skutečnost se v tu chvíli zkalila

kdy Můza mě v svou náruč jímala

byly to chvíle krásné

bohužel snad jen málo jasné

pamatovala jsem se matně

co mělo skončit špatně

vše bylo v mlze skryté

přec však pocity z toho do paměti vryté

Touha a čekání na únik

by pro mnohé mohl být zánik

pro mě možná také

avšak ubraň se té touze velké

když skutečnost je tvrdá

snad už jen sen mi zbývá

on však stále nepřichází

kde je? mně ta krása schází

tak pojď zastři mysl mou

nemohouce usnout a ochrom tělo mé

mě už nezkazí stín renomé

přemýšlím proč jen chce se mi vyhnout

aby snad mi došlo

že trávit čas jen s ním mládí by mi ušlo?

snad, nebo snad proto, že skutečnost může

být lepší než on

to by v životě mém mohl být zlom

co však co je krásnější než sen

snad láska skutečná jen

co ale zlého na snění

i když se v realitu nezmění?

Snad že není životem?

Proč táži se já snílek s kamennou tváří

vždyť i ve světě jsou lháři

Sen sice mně nalhává

co v životě se nestává

avšak já to vím

a srdce své na to připravím

Ale lež Tě v životě zastihne

aniž to čeká srdce Tvé

mě to zraní

Proto čekám kdy už přijde na mě spaní

ano spánek se snem v náručí

který mé duši útěchu zaručí

Ptám se tedy: Je na tom něco špatného?

Ale vím, že jiný řekne spíš smutného.

Kdo však život nemá veselý

toho sen snad o bol světa připraví

A co ten sen který straší

to není sen milí braši

to je nejhorší noční můra

ta jež i život ve spánku užírá

a duše pod tíhou tou umírá

umírá pomalu a krutě

když k ničemu už nemá chutě

Nehaňte tedy sen

vždyť sladí život jen

Býti básníkem Jaroslav Seifert

Život už mě dávno naučil,

že hudba a poezie

jsou na světě to nejkrásnější,

co nám život může dát.

Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,

vydané ještě c.k. knihoskladem,

v roce, kdy zemřel Vrchlický,

vyhledal jsem pojednání o poetice

a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,

rozžal svíčku

a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni plameni slov,

a hoř,

ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc

než zlatý prsten na ruce.

Ale ani Puchmajerův Rýmovník

nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky

a křečovitě zavřel oči,

abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov

zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru

rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.

Za ním jsem klopýtal bez dechu

celý život.

....

První verš ozval se potichu, pak druhý

pokračoval v jeho písni

a třetí a čtvrtý,

spjaty elegantní sponou

jiskrného rýmu.

Byla to píseň pro tebe, má milá,

a byla krásnější než šňůra perel,

kterou máš třikrát kolem krku.

A chtěl jsem ti ji ráno položit

na kolena jako dar

tvé trpělivé lásce.

.... Jaroslav Seifert