Deníček 2009 až 2015

Můj osobní deníček, kam si zapisuju své osobní poznámky pro snazší vzpomínání. Řazen inverzně chronologicky.

2015

Na konferenci CICLing v Káhiře

13. 4. až 19. 4. 2015

Pondělí 13.4.2015: Cesta do Káhiry

S paní profesorkou H. a Danem jsme se vydali na konferenci CICLing do Káhiry. Dan si zajišťoval letenku později a letěl jiným spojem. My s paní profesorkou letěli přes Paříž, on přes Istanbul. V letadle Air France z Paříže do Káhiry nabízeli všechny možné druhy alkoholu. Podobně podle Dana v letadle Turkish Airlines z Prahy do Istanbulu. Ale v letadle Turkish Airlines z Istanbulu do Káhiry prý už ani pivo.

Vystupujeme s paní profesorkou z letadla po schůdcích na terminálu 1 mezinárodního letiště v Káhiře. Je čtvrt na sedm večer, světla ubývá a je poměrně chladno (kolem 15 stupňů?), ale vzduch, co nás ovívá, mi připomíná Thajsko.

Získat vízum znamená zaplatit u bankovního okénka 25 dolarů za vízovou samolepku a s ní přejít k imigračnímu okénku (20 minut fronta), kde prolistují pas, zda tam není nevhodné razítko, samolepku vlepí a na ni vrazí razítko egyptské.

Podle wikitravel víme, že máme jet bílým taxíkem, kde fungují taxametry, a ne např. černobílým, ve kterých taxametry nefungují a ceny bývají i po smlouvání vyšší. Vyhýbáme se všem naháněčům v hale a jdeme ven, jenže bílé taxíky nikde nevidíme. Jen další naháněči. Jeden vypadá slušně, říká rozumnou cenu za cestu do našeho cíle, tak jdeme s ním. Několik minut po prázdném parkovišti, až ke starému černobílému taxíku, kam hned nakládá naše kufry. OK, tak teď musíme smlouvat. Říkal 200 egyptských liber (v korunách je to zhruba 3,5 krát víc) za cestu, což je dobré – ujišťuju se ještě pro jistotu, že dohromady. „Ne dohromady, směje se tak absurdnímu nápadu. Každý.“ Aha, tak „kufry ven“, já na to. Vědět předem cenu pomáhá, takže po dlouhém smlouvání a asi šesti mých výzvách „kufry ven“ jedeme za 250. Jenže on neví, kde je můj hotel. Hotel paní profesorky (který je o pět minut dál) naštěstí zná.

Cesta do centra trvá asi půl hodiny, z centra na naše předměstí dalších 45 minut. Auto je staré, smrdí v něm benzín a nevím ani, jestli svítilo. Řada aut kolem nás nesvítí. Provoz po víceproudé silnici je celkem plynulý, paní profesorka je jen chvilkami silně neklidná, to když jsme několikrát málem nabourali – tedy podle evropských měřítek. Mně to po zkušenostech z Thajska, Kambodži a Indie přijde normální. Řidič brblá, jak je to hrozně daleko, smlouvání zjevně pokračuje. Vypadá to, že jsme už úplně za městem, kolem nás je skoro tma.

Po čase přijíždíme do více osvětlené oblasti. Hotel paní profesorky (Novotel) nacházíme snadno. To znamená, že ten můj jsme minuli. Ukazuju řidiči znovu adresu, k tomu fotku, mapu, ale nic nezabírá. Radí se v Novotelu, ale také nevědí. Nakonec pomáhá informace, u kterého nákupního centra to je. Jedeme tam, brblá už nepřetržitě, jak to trvá dlouho, jak teď bude muset zácpami zpátky do města. V jednu chvíli vidím můj hotel v dálce vpravo, oddělený od silnice stometrovým pruhem ničeho a dvěma ploty. Ukazuju ho řidiči. Ten zase brblá, že co prý má teď dělat. Říkám, že támhle je můj hotel, ať mě k němu tedy doveze. Nakonec se to daří, jsem na místě. Beru kufry a říkám, že když mi napíše hezké potvrzení, dostane 300. Je rád, já jsem taky rád, že všechno dobře dopadlo.

Bydlet mám s Danem, ten ještě nedorazil, jdu zatím na pokoj. Je to velký pokoj (suite) s dvěma místnostmi, dvěma ledničkami, dvěma televizemi a dvěma koupelnami se záchody, ale jen s jednou nijak velkou manželskou postelí a jednou dekou. Internet nefunguje, tak jdu na recepci pro pomoc a pro druhou deku. Na chodbě potkávám Dana, sláva, všichni jsme úspěšně dorazili. Nakonec dostáváme ještě jednu deku a skládací lehátko, takže můžeme spát každý ve své posteli a místnosti. Internet ovšem nefunguje dál.

Úterý 14.4.2015: První den konference

Je to malý hotel a snídani nosí postupně pro každý stůl zvlášť, což nějakou dobu trvá, zvláště když všichni hoteloví hosté, jakousi shodou okolností účastníci stejné konference, dorazí na snídani ve stejnou dobu. Autobus je přistaven včas a veze nás do asi 3 km vzdálené Nilské univerzity. Je to teprve několik let stará univerzita, postavená v poušti uprostřed ničeho, resp. na okraji developerské oblasti na naše poměry obrovských rozměrů. Míjíme stovky nově postavených identických činžovních domů, ve kterých jen sem tam už někdo bydlí. Všude je něco rozkopáno.

Univerzita sídlí v pěkné moderní budově, konference začíná coffee breakem a pak půlhodinovým zpožděním, což vzhledem k osobě hlavního organizátora nikoho nepřekvapuje. Během dalšího coffee breaku vycházíme na terasu. Slunce je velmi vysoko, ale vane svěží vítr. Směrem na východ, tedy zpět ke Káhiře, se táhne developerská oblast, směrem na sever je jen poušť. Otevřenou bránou vycházím ven a konečně si sahám na africký písek. Je velmi suchý.

Večer jdeme s Danem zpátky do hotelu pěšky. Trvalo nám to padesát minut. Mohlo by to být kratší, ale celé rozestavěné obří sídliště je za plotem, ve kterém je jen několik málo průchodů, hlídaných vždy nejméně dvěma strážci. Na hotelu nám funguje internet přes wi-fi aspoň trochu v mobilu. A namísto manželské postele nacházíme na pokoji dvě normální.

Středa 15.4.2015: Výlet do Káhiry

Vstáváme v šest ráno, čeká nás organizovaný výlet do Káhiry. My totiž nejsme úplně v Káhiře, ale v přilehlé správní jednotce, která se jmenuje „6. října“ a je vnější součástí Gízy, což je město na okraji Káhiry, které se dnes ovšem v mnoha směrech chápe jako součást Káhiry, takže vlastně nakonec nevíme, kde jsme. V autobuse si užíváme ranní zácpy, které jsou prý každou minutou horší, takže je škoda, že jsme vyjeli s desetiminutovým zpožděním (v 7:10). Dlouhá cesta do centra je ale náročná spíše díky pronikavému hlasu naší průvodkyně, který se line z reproduktoru těsně nad mojí hlavou a nejde nijak zeslabit, natož vypnout. V Káhiře nejprve zastavujeme u nejstarší neporušené a funkční stavby islámského období, staré mešity Ibn Tuluna z devátého století s velmi vysokými zdmi, která připomíná malou pevnost, s příjemným vnitřním nádvořím. Paní průvodkyně nás nabádá, že se nemáme jen dívat, ale máme také vidět – asi viděla Cameronova Avatara – a že nám poradí, jak věci vidět správně. Vysvětluje nám řadu mystérií, např. že zatáčka vlevo v chodbě, kterou jsme prošli na vnitřní nádvoří, znamená, že máme v životě následovat své srdce. Já bych spíš myslel, že když chodba nejprve zahnula vpravo, tak pak musí zahnout zase vlevo, aby vedla zase rovně, ale každý ať věří tomu, čemu chce. Pak popojíždíme do Staré Káhiry, kde navštěvujeme prastarý malý kostel ze 4. století, který je zrovna v rekonstrukci (ohodnotil bych ho asi jako poslední místo, které bych chtěl v Káhiře jako turista navštívit), a vzápětí sousední kostel sv. Barbory (předposlední místo...). Tam zrovna končí mše. Výraz místních dětí odváděných rodiči za ruku mi připadá jako „pomoc, nechci se stát křesťanem“, ale asi jsem jen zaujatý. Navíc druhá a mnohem rozšířenější místní možnost je jako z bláta do louže. Pak jdeme do sousední židovské synagogy (předpředposlední místo...), u vchodu procházíme bezpečnostním rámem, který u všech píská, ale hlídač to neřeší, ostatně kromě nás tam nikdo není.

Následuje autobus, zácpy, zácpy, zácpy a pak konečně hlavní bod dnešního výletu, Egyptské muzeum. Je to poměrně malá, ale hezká dvoupatrová budova na hlavním káhirském náměstí, Midan Tahrir, známém z roku 2011 jakožto jedno z míst masových demonstrací proti tehdejší vládě. Podle pověsti jsem muzeum očekával mnohem větší. Jako zajímavý a fotograficky vděčný kontrast se vedle muzea tyčí mnohem větší a hlavně ohořelá a poté opuštěná budova dřívějšího ředitelství Národní demokratické strany – pozůstatek oněch demonstrací. V muzeu je příjemně volno, podobně jako v celém Egyptě po revoluci 2011, kdy sem turisté téměř přestali jezdit. I když tu mají cedulky „nedotýkejte se“, osahávám pár exponátů, abych měl pocit, že jsem tu byl. Člověk si někdy musí sáhnout, i když se to nemá. Nejpůsobivější je bezesporu expozice předmětů z Tutanchamónovy hrobky. Dalším zážitkem je obsluha muzejní toalety, která neváhá a jde za mnou až k pisoáru a strká mi pod nos hrst drobných bankovek, abych pochopil, že po úkonu požaduje bakšiš. Reaguju slovy, že nepotřebuju asistovat, a po úkonu odcházím bez bakšiše.

A zase autobus, zácpy, zácpy, zácpy, oběd v oprýskané jídelně zaměřené na krmení velkých skupin turistů, pak autobus a plánovaná projížďka zajímavými místy, což znamená zácpy, zácpy, zácpy. Na střechách některých domů v jedné části města vidíme veliké holubníky. Nad nimi prý večer krouží hejna holubů a majitelé mávají barevnými šátky, aby holubi našli cestu do správného holubníku. Holuby vidíme, sem tam i nějakého majitele, ale žádné mávání jsme nezahlédli.

Je třičtvrtě na šest večer a přijíždíme na hudebně taneční představení, které ale začíná až v půl osmé. To proto, že si musíme zabrat místa k sezení, neb rezervace nejsou možné. Většina z nás nechává po prvních deseti minutách sezení a koukání na prázdné hlediště na židlích čepice (ty jsme dostali od cestovky, co organizuje dnešní zájezd) a jdeme se projít po okolí. S jednou Italkou a jednou Kolumbijkou procházíme blízkou tržnici. Oslovuje nás místní pán, odkud jsme, kam jdeme, doporučuje nám pár míst k vidění a chce nám všechno ukázat. Nechceme a on odchází, ale opakovaně se objevuje znovu a nasměrovává nás k „zajímavějším částem tržnice“. „Chce si jen povídat jako kamarád“, říká. Odoláváme v rámci slušnosti, ale je mnohem zkušenější a motivovanější, takže nakonec se mu daří jeho původní záměr a dovádí nás do svého obchodu s obrázky na papyru v tmavé části na konci tržnice. Oběma mým společnicím úspěšně prodává několik obrázků za „speciální cenu jen pro vás, mí přátelé“. Holky téměř nesmlouvají, on se pak s námi spokojeně loučí slovy „hlavně nikomu neříkejte, za kolik jsem vám to prodal“ a jde zavřít obchod, protože pro dnešek a možná další tři dny má vyděláno.

Vracíme se na představení, čepice na židlích zabraly. Po další půlhodině, přesně na čas, přicházejí hudebníci a show začíná. Hudba je několika druhů. Prvním druhem je rytmická hudba skupiny bubeníků připomínající indickou hru na tabla. A jsou opravdu dobří! Do toho se s činelky na prstech svůdně pohybuje ve stylu flamenka asi šedesátiletý tanečník, protože ženy to tady samozřejmě dělat nesmějí. V jednu chvíli začínají venku muezzini svolávat k modlitbám (hodinu a půl po setmění, pátá modlitba dne), takže představení je na pět minut přerušeno. Další hudební produkce zahrnuje kromě rytmické sekce i dechové nástroje vyluzující vysoké tóny vzdáleně připomínající zvuk dud. Výsledný dojem bych charakterizoval asi jako „hejno útočících moskytů“. Má to však svoje hypnotické kouzlo a dobře to doprovází hlavní představení večera – točící se tanečníky. Hlavní tanečník se bez zastavení a bez jediného klopýtnutí točí kolem své osy po směru hodinových ručiček asi půl hodiny. Má dvě sukně ve tvaru a v barvách kulatého perského koberce s dírou uprostřed a zelenou spodničku. Jak se otáčí, sukně vytvářejí velký točící se barevný kruh, který on různě naklání a vytváří na něm vlny. Obě barevné sukně postupně odkládá, přitom s nimi i chvíli točí nad hlavou. Je to moc pěkné. Kolem něj tančí a vesele poskakuje skupina šesti mužů v barevných krojích s dlouhými bílými sukněmi. Schopnost hlavního tanečníka stále se točit, doplňovat to různými pohyby a ovládat rozměrnou sukni je uchvacující. Celý výkon zakončuje tím, že se po závěrečné hudební zteči v okamžiku zastaví, bez jakéhokoliv zaváhání popojde k hledišti, ukloní se a hladce odchází.

Zácpy na cestě do hotelu a nefunkční internet snad netřeba znovu zmiňovat.

Čtvrtek 16.4.2015: Druhý den konference

Ráno je v koupelně moucha. Snažím se ji vyhnat ven, ale nechce se jí. To chápu, když konečně našla okno, za kterým někdo bydlí. Jsem ale nekompromisní a nakonec vyhrávám a moucha je venku. Okno rychle zavírám.

Autobus, co nás má odvézt na konferenci, přijíždí skoro s půlhodinovým zpožděním. Sedám si vedle drobné tmavé dívky se šperkem na čele, jmenuje se Phratyusha a přiletěla z Hyderabádu v Indii. Shodujeme se na tom, že Káhira je Indii velmi podobná. Jen ta zima tady... Vysvětluje mi (asi to v Indii dělají stejně), že všechny ty prázdné a rozestavěné domy kolem hotelu jsou předplacené – lidé si předplatí bydlení na sídlišti a firma ho pak postaví. Když je sídliště hotové, lidi se nastěhují.

Stíháme přesně začátek zvané přednášky profesora Lauri Karttunena ze Stanfordu o logickém odvozování v jazyce. Tomu člověk rozumí i bez hlubokého předchozího studia, tak se pak v čase otázek a odpovědí odvažuji pronést pochybnosti o správnosti odvozování v několika uvedených příkladech. Baví mě vymýšlet protipříklady ke zdánlivě správným závěrům.

Obsluhující mladík u stolečku na coffee breaku neumí ani slovo anglicky, ale někdo mu asi poradil, aby na všechno přikyvoval a říkal OK, takže zvládá docela dobře.

Po obědě (tedy zhruba v půl páté) odjíždí Dan hledat nějakou kešku v poušti. Jsem jeho nápadem nadšený, ale nechci se výpravy zúčastnit, takže s paní profesorkou sedíme na dalších přednáškách a čekáme na special event, což je ovšem docela propadák. Dan měl při hledání kešky mnohem zajímavější zážitky, které shrnul v následujících třech odstavcích:

---

Ona tam ta keška nejspíš už není, což jsem tak trochu tušil. Ale jsou tam nějaké vykopávky (tedy musí se nejdřív překonat skládka odpadků, ale za nimi), skoro se mi chce říct dosud nezpřístupněná pyramida. A taky jsem viděl v dálce ty pořádné pyramidy v Gíze - trochu v oparu, takže zapadající slunce je moc nenasvítilo, ale přece. Furt mě honil nějaký chlapík, který mi nejspíš chtěl říct, že se tam nesmí, ale já mu naštěstí nerozuměl. Pak mi naznačil, že když je tam on, tak tam můžu, takže jsem i něco vyfotil. Ovšem hledat kešku pod dohledem Araba, který se prohlašuje za hlídače, to moc nejde, takže jsem na určeném bodě nakukoval pod kameny jen pár minut, pak jsem mu ukázal v GPS obrázek truhličky s pokladem a on pokejval hlavou a ukázal mi vchod do té pyramidy, na které jsem stál, aniž bych to tušil. Pak přijel na motorce druhej, kterej uměl anglicky aspoň "how are you" a "money", čemuž jsem rozuměl, ale pro změnu jsem to nedal najevo. Pak mně chvilku vnucovali, že mě k silnici odvezou svou otlučenou mazdou, ale nebylo to daleko a nechtěl jsem jim poskytnout námět na další obchodní transakci.

Taxikář cestou tam měl taxametr a trval na tom, že ho použije a tudíž mi předem neřekne, kolik mě to bude stát. Taxametr napočítal 22 liber, tak jsem mu vyndal dvacku a hledal, jestli nemám desetilibrovku, aby mě příliš nebolelo, když mi odmítne vrátit. Než jsem ji našel, měl ten hajzlík v ruce pětilibrovku a tvářil se, že to je to, co jsem mu dal. Řekl jsem mu, že kecá, náhodou jsem si byl jistý, že pětilibrovku jsem dokonce ještě ani jednu neměl. Zapřísahal se, že jsem mu dal toho búra, Alláh je mu svědkem. Měl jsem chuť mu říct, že za tohle ho Alláh pošle do pekla, ale nechtěl jsem bejt hned sprostej, tak jsem mu akorát řekl, že je podvodník. Tak dostal tu desetilibrovku, i když si ji nezasloužil, ale nechtěl jsem zůstat dlužnej já jemu. Nakonec mi ještě poděkoval.

Cestou zpátky mi zastavilo úplně prázdné sběrné taxi a za polovinu těch 8 km si řeklo jednu libru. Tak jsem konečně získal nějaké drobné. Druhou půlku až k obchodnímu centru jsem po jiné dálnici urazil pro změnu úplně plným sběrným taxi (15 lidí včetně šoféra), tam si řekli 2 libry. Asi že nás tam bylo moc nebo co, příplatek za přetížení :-)

---

Tolik Dan. My s hodinovým zpožděním odjeli v osm večer hromadně do hotelů.

Pátek 17.4.2015: Výlet k pyramidám v Gíze

Do pyramidového komplexu v Gíze se dá vstoupit ze dvou míst – zepředu kolem Sfingy, kde se návštěvníkům naskytne úžasný pohled na celou oblast tak, jak to autoři zamýšleli, nebo zboku od Cheopsovy pyramidy. My přijíždíme k bočnímu vchodu, kde se dozvídáme, že v celé čtvrti je výpadek proudu, takže neprodávají lístky do vnitřků pyramid (protože je v nich tma). Na parkovišti před Cheopsovou pyramidou trávíme asi hodinu. Nejprve máme poslouchat zdlouhavý výklad průvodkyně (stejné jako u minulého výletu) o historii pyramid a opět jak máme věci správně vidět a vnímat. To po pár minutách nemůžu vydržet a jdu si konečně sáhnout na pyramidu. Lézt nahoru se nesmí, kromě místa, kde se vylézá ke vchodu do vnitřních prostor. Lezu tam a vidím, že uvnitř se svítí, a hlídači mi potvrzují, že světlo už zase funguje. Vracím se ke skupině. Odmítám všudypřítomné rafinované prodavače dárkových předmětů a projížděk na velbloudech, ač jsou – jak tvrdí – všichni mí přátelé a jejich bratři mají české manželky (ne ti velbloudi), a chvilku se bavím s vedoucí zájezdu Wallou, mladou sympatickou Egypťankou, která výklad průvodkyně také neposlouchá. Nemáme od průvodkyně pořádné informace o tom, jak bude prohlídka probíhat, víme jen, že nás po komplexu chtějí popovážet autobusem. Po dalších patnácti minutách projev končí, a tak průvodkyni říkám, že světlo už svítí. Vybírá peníze na lístky, od různých lidí do různých pyramid a kvůli studentství za různé ceny a s různými požadavky typu „když pro mě na tenhle průkaz nedostanete studentskou slevu do Cheopsovy pyramidy, tak chci (levnější) lístek do pyramidy Rachefovy“. Výběr peněz na lístky trvá asi deset minut. Jak si to bude všechno pamatovat? Nepamatovala. Když se po dalších patnácti minutách vrací, má jen část lístků a ptá se, kdo že to chtěl jaké další. Čekáme dalších deset minut, ve kterých se jdu s Elizavetou podívat na dva policejní velbloudy, na které mě upozornila a kteří odpočívají opodál. Fotím si jednoho z nich a samozřejmě se objevuje jejich falešný majitel a chce peníze za focení. Naštěstí víme, že jsou to velbloudi policejní (Elizaveta s těmi policajty, než odešli, u oněch velbloudů před chvílí mluvila), takže ho můžeme v klidu odmítnout. Pak konečně dostávám do ruky lístek a zhruba hodinu po příjezdu dostáváme rozchod, s tím že autobus popojede mezi pyramidy (kdo chce, může se těch pár stovek metrů popovézt), pak pojedeme na vyhlídku, kde si vyfotíme všechny tři pyramidy najednou, a pak na Sfingu, kde si vyfotíme Sfingu. To není úplně moje představa nejlépe stráveného času u pyramid.

Spěchám, abych se do Cheopsovy pyramidy dostal před skupinou. Vybíhám těch pár kamenných bloků, dva hlídači u vchodu si mě pamatují a kynou mi, já jim vítězoslavně ukazuju lístek a že v obalu nemám foťák (hlídá mi ho Dan) a konečně jsem uvnitř. Uvnitř největší kamenné stavby světa, staré přes 4,5 tisíce let. Kolem mne je 2,3 miliónu kamenných bloků s průměrnou hmotností 2,5 tuny (údaje z různých zdrojů se však značně liší). Prolézám chodbou vysekanou při hledání vnitřních komnat a po chvíli se dostávám do původní, poměrně prudce stoupající nízké chodby, kterou shrbeně pokračuji do nitra pyramidy. Míjím vertikální odbočku do rovné chodby vedoucí k jedné ze dvou vedlejších komnat, kam se nesmí, a po dalším dlouhém stoupání v čím dál tím teplejším vzduchu osm metrů vysokou chodbou se zkosenými stěnami (Velkou galerií), kde míjím jen několik turistů scházejících dolů, přicházím k nízkému čtvercovému průlezu. Shýbám se a po pár metrech se ocitám v hlavní pohřební komnatě.

Kromě hlídače tu nikdo není. Naznačuje, ať si to tu vyfotím mobilem, ale je tu tma a hlavně si myslím, že by pak chtěl peníze. Na něco se ho ptám. Nevím, jak to pochopil, ale odchází a já se v hrobce ocitám sám. V místnosti pět krát deset metrů a vysoké téměr šest metrů není téměř nic, jen hladké stěny z tmavé žuly a otevřený žulový sarkofág u jedné z kratších stěn. Na chvíli si poblíž sarkofágu sedám na zem. Líbilo by se mi, kdyby teď v celé čtvrti znovu vypadl proud. Je teplo. Zkracuji si kalhoty na kraťasy.

Na začátku cesty dolů zjišťuju, že mě z předchozího stoupání dost bolí nohy. Používám tedy zábradlí na obou stranách chodby a zhoupávám se dolů na rukou. Výsledkem téhle zábavy je, že další den mě pak kromě nohou bolí i ramena. Chodbou teď stoupá velká skupina lidí z našeho autobusu. Strážce u vchodu mi naznačuje, ať s ním jdu zpátky dovnitř, a jde první. Přijde mi nezdvořilé odejít, tak jdu za ním. Otvírá mi malou branku na konci prokopané chodby, kde mohu nahlídnout do svažující se chodby vedoucí k další vedlejší komnatě. Jedna z teorií tvrdí, že existovaly proto, že Cheops se bál, aby nezemřel dřív, než bude jeho pohřební komora vybudována, a tak jich během deseti až dvacetileté stavby, jak postupovali odspoda nahoru, vytvořili tři. Děkuju a odcházím. Strážce něco volá dopředu na toho druhého a ten pak po mně chce peníze. Nic jim nedávám a jdu pryč.

Rachefova pyramida je o malinko menší než Cheopsova, ale díky vyšší poloze a zachovanému hladkému obložení na špičce (zbytek rozebrali muslimové na stavbu mešit) vypadá chvílemi naopak vyšší. Pod ní čeká Dan a kolega Pavel z Plzně. Beru si foťák a pokračujeme v prohlídce k třetí, mnohem menší pyramidě. Na okraji komplexu si znovu sahám na písek. Dál už je jen poušť, ve které vidíme malé skupinky turistů na koních či velbloudech. Oklikou se vracíme k autobusu, kde dostáváme vynadáno, že na nás už půl hodiny čekají. Ač byl ten čas dost přibarvený, mrzí mě to. Na vyhlídku s nimi ale nejedeme a pokračujeme pěšky dolů směrem k hlavní bráně, k Sfinze. Po cestě se s námi chtějí fotit hlavně místní děti a dělá jim to velkou radost. Všechny mají moderní mobily.

Blíž než na dvacet metrů nás k Sfinze nepouští, a to ještě jen z jedné strany. Sedáme si na kamennou římsu a čekáme na skupinu. I tady se s námi chtějí místní děti fotit, což těší je i nás. Asi jedenáctileté holce to ale táta zakazuje. Zatvářila se dost nešťastně, ale poslušně od nás odchází. Blíží se zlom v jejím životě a musí si zvykat, bude hůř. Sfinga to všechno vidí, ale nemůže s tím nic udělat a my taky ne.

Dalším dnešním cílem jsou pyramidy v Sákkaře, asi hodinu cesty směrem na jih, 30 km od Káhiry. Míjíme zavlažovaná políčka a plantáže datlových palem. V Sákkaře je nejstarší zachovalá kamenná stavba světa, stupňovitá Džoserova pyramida, místy pokrytá dřevěným lešením. Hlavně směrem na západ a jih se táhne poušť, ze které vystupují siluety řady více či méně vzdálených pyramid, včetně těch v Gíze více na severu. Asi kilometr odtud je mastaba (kamenná stavba s podzemím) snad panovníka Tí (tím myslím, že nevím, jestli to byl panovník), ve které jsou ve stěnách vysekány a obarveny nejrůznější výjevy z tehdejšího života a mytologie. I v téhle oblasti jsou nabízeči všeho možného, od šperků přes malé sfingy a pyramidy po vyjížďky na oslech či koních, a hrají nám na city – ubylo turistů, potřebují krmit oslíka, tak ať jim dáme cokoliv. Elizaveta z toho má kulturní šok. Snažím se ji trochu upokojit.

Po obědě v blízké masově-turistické vývařovně, který vyšel asi na půl pátou odpoledne, se vracíme zpátky k pyramidám v Gíze, kde nás čeká světelná show. Poměrně rychle se stmívá a přesně v sedm hodin show začíná. Anglický komentář popisuje historii pyramid a je podbarven dramatickou hudbou. K tomu jsou různě nasvětleny pyramidy a na hlavu Sfingy, která jakoby občas promlouvá, promítají její barevný a časem nepoznamenaný obličej. Další tématické fotky promítají na víceméně rovnou kamennou stěnu chrámu před Sfingou. Trvá to téměř hodinu, během které Dan brzy usíná.

Během cesty do hotelu řidič zabloudil, ale za čtvrt hodiny se zase našel a dovezl nás tam, kam měl.

Sobota 18.4.2015: Třetí den konference

Již pátý den máme ráno stále stejnou a pro jednotlivé hosty jednotlivě servírovanou snídani. V recepci si domlouvám taxi na zítřejší třetí hodinu ranní. Na konferenci vyhlašují výsledky soutěže z prvního dne, kdy jsme v týmech hádali, ze kterého jazyka pocházejí chybné automatické překlady do angličtiny, ve kterých se vyskytují idiomy typu „uhodit hřebíček na hlavičku“, „mít techtle mechtle“ apod. Náš tým byl jeden z vyhrávajících a dali nám velký certifikovaný papyrus s potvrzením, že jsme všechny pobili. Jak ho převezu do Čech, netuším.

Po obědě se loučím s pár lidmi, co jsem na konferenci poznal, a jdu do blízkého nákupního centra Mall of Arabia. Je to velké nákupní centrum stejné jako jsou centra u nás, s podobnou skladbou obchodů, tedy převážně hadry, hadry, šperky, hadry, hadry, voňavky, hadry, hadry, kabelky. Konečně si mne nikdo nevšímá. Kupuju několik dárků domů, včetně štěkacího pejska pro Tomíka od stejného výrobce jako už má doma kočičku. Lucii z Itálie s její kolumbijskou kamarádkou jsem zřejmě při loučení inspiroval, protože je tu potkávám a jdeme zpátky na univerzitu spolu. Já pokračuju pěšky do hotelu, ale beru to pak zkratkou dírou v plotě, takže cesta trvá jen 40 minut. Zapadám ale až po kotníky do nějakého bílého prachu. Takhle nějak si představuju tekutý písek z Clarkova románu Měsíční prach.

Taxi si domlouvám na 3:15 ráno, balím, beru si prášek na spaní a v devět večer jdu spát.

Neděle 19.4.2015: Cesta domů

Budím se ve třičtvrtě na tři, pár minut před budíkem. Taxi už čeká, dofukujeme pravé zadní kolo a jedeme vyzvednout paní profesorku do jejího hotelu. Po cestě potkáváme policejní zátaras, kontrolují nás a jedeme hned dál. Policejní kontroly jsou tu prý od revoluce. Podle našeho řidiče bylo před revolucí špatně, ale teď je ještě hůř. On sám po revoluci ztratil práci, proto je teď taxikářem. Má také jiné vysvětlení pro to, proč jsou domy v okolí většinou prázdné. Tvrdí, že bohatí tu v Egyptě běžně vlastní pět i víc bytů a pronajímají je chudým. Když na to chudí nemají, byty jsou prázdné. Říká taky, že v sídlišti, ve kterém byl můj hotel, si mohou byt koupit jen policajti. Pronajmout ho pak prý mohou komukoliv.

Paní profesorku vyzvedáváme přesně podle domluvy v půl čtvrté a frčíme na letiště. Čeká nás ještě jedna policejní kontrola. Při vyjíždění z centra se začíná ozývat cosi z pravé zadní strany auta. Zastavujeme (čímž blokujeme pravý pruh dvouproudé rychlostní silnice), kolo je prázdné. Dofukování už nepomáhá, a tak řidič vyndavá rezervu a kolo mění. Pomoct nechce.

Zbytek cesty na letiště už probíhá hladce a před sedmou hodinou odlétáme.

2014

Na konferenci COLING v Dublinu

22. 8. až 30. 8. 2014

S Pavlínou jsme se vydali na konferenci Coling v Dublinu. Letěli jsme nízkonákladovou leteckou společností Ryanair; nejtěžší bylo zabalit si tak, abych nepřekročil limit 15 kg. Mám tak s sebou jen dvě košile, dvě trička s krátkým, jedno tričko s dlouhým, dvoje dlouhé kalhoty, jedny krátké. Prostě minimum.

Bydlíme v Regency hotelu, což je starší, ale docela pěknej hotel s moc hezkým bazénem, bublinkami, párou a saunou; vše tohle ale zavírají už ve čtvrt na deset večer, o víkendy dokonce o hodinu dřív, a tak jsme se tam dostali až čtvrtý večer. Zajímavé bylo setkání s jedním Irem v bublinkách. Byl to učitel irštiny, měl silný přízvuk a po každé větě jsem se ho musel ptát, cože to říkal. Ptal se nás, zda tu jsme na dovolený, my na to že na konferenci a on na to, aha, takže na dovolený. Pak se ptal, jestli každý večer chodíme někam pít a jestli sledujeme sport. Naši zápornou odpověď na obě otázky nemohl pochopit. Dalším zvláštním zážitkem v bazénu, respektive v pánských šatnách, bylo vidět, jak si někteří návštěvníci fénují nejen hlavu, ale celé tělo. Jeden pán si na pult s umyvadly položil i nohu a pečlivě si fénoval chlupy na lýtku.

Hned vedle hotelu je obchod s potravinami, nejvíc nás překvapilo, jak přátelská byla paní u pokladny. Bylo na ní vidět, že svou práci považuje za důležitou a snaží se ji dělat dobře. Podobný dojem jsme pak měli i z dalších místních, včetně řidičů autobusů a číšnic v hospodách.

Přednášel jsem hned v sobotu dopoledne, přednáška se povedla, s dotazy mi pomohla Pavlína. V pondělí odpoledne jsme měli ještě demo, to bylo také v pohodě. Akorát jsem se předtím vracel do hotelu (20 min tam, 20 zpět) pro VGA kabel, který jsme si podle instrukcí měli přinést, jen abych nakonec zjistil, že byl na demonstračním stolku u monitoru k dispozici. Přestože dema probíhala v dobře skryté bonusové místnosti, skoro pořád u nás byl někdo, koho naše práce zajímala, včetně jednoho podle Pavlíny značně atraktivního Španěla.

V neděli odpoledne jsme (ještě s Ivanou) vyjeli na výlet na poloostrov Hough. Zrovna byl první den stávky vlaků, a tak jsme jeli přeplněným autobusem, který ale díky tomu skoro nikde nestavěl, protože už nebylo místo pro další pasažéry. Stěžovali si jen turisti, místní to respektovali bez mrknutí oka. Poloostrov Hough je částečně obydlen, zbytek území je pokryt vřesem, kapradím a hlavně ostružinami, které právě dozrávaly. Hlavní turistickou atrakcí jsou moc hezké útesy, po kterých jsme se prošli asi dvouhodinovým okruhem. Na cestě zpět jsme asi 40 minut čekali na autobus, který měl mít 25 minutové intervaly. V půl osmé večer jsme přišli na uvítací recepci, jen abychom zjistili, že ji posunuli na šestou. Zbyla na nás už jen trocha vína, ještě že aspoň to, po něm bylo hned líp.

Po zkušenostech ze dvou minulých Colingů jsme váhali, zda jet na středeční organizovaný výlet. Nakonec jsme to zkusili a dobře to dopadlo - výlet byl jen půldenní, bez komerčních zastávek a viděli jsme pěkně upravené zahrady Powerscourt. Oběd byl v Trinity College.

Několikrát během týdne jsme zajeli autobusem do centra k řece Liffey. Ulice jsou plné turistů a drahých restaurací. Jídlo je v Irsku vůbec drahé. Obyčejné jídlo v obyčejné restauraci stojí kolem 15 euro a pití 5 euro. I městský autobus je drahý, kolem 2,50 euro za jednu jízdu. Viděli jsme několik parků, sochu a rodný dům Oskara Wilda, místní hrad, sochu prodavačky ryb, respektive prostitutky Molly Malone, starou distilérku Jameson (jen zvenčí) a množství ozdobných domovních dveří, což je turistická atrakce, která mě stála mobil - při focení jedněch dveří mi upadl na zem a rozbil se tak, že už nejde dobře používat.

Závěrečný banket byl už v úterý (ač konference trvala do pátku) v Guinness store house, což je dnes muzeum výroby piva Guinness. Poslechli jsme si výbornou irskou kapelu a zhlédli i pár irských tanců. Od kapely jsme si koupili CD, ale doma se ukázalo, že to není jejich CD, ale nějaká nudná kompilace irských písní hraných různými kapelami.

V pátek večer jsme zašli s dalšími kolegy z Úfalu na vlasní závěrečnou večeři, do thajské restaurace asi dva kilometry od hotelu. To byl největší výdaj za celý pobyt - jídlo za 15 euro a k tomu tři piva, dalších 15 euro.

Sobotní cesta domů proběhla v pohodě, jen jsme měli asi dvouhodinové zpoždění.

Přestěhováni

1. 2. 2014

Tak jsme koupili dům a přestěhovali se do něj.

2013

Na konferenci MICAI v Mexiku city

25. 11. až 2. 12. 2013

Se šéfovou Markétou jsme se vydali prezentovat náš článek na konferenci MICAI v Mexico City.

Den 1, pondělí 25.11.2013

Do hlavního města Mexika letíme přes Frankfurt. Ve Frankfurtu lákám Markétu na cheeseburger v Mekáči, to je jediné cenově rozumné jídlo, co se tu minule dalo koupit. Markéta ještě nikdy v Mekáči nebyla, tak se docela těší. Jenže žádnýho Mekáče jsme nenašli, asi to je jiný terminál. Jím tedy oříšky a studentskou pečeť z vlastních zásob.

Z Frankfurtu letíme velkým Boejingem 747. Vedle nás na sedadle do uličky sedí tlustý Němec, přes kterého budeme muset přelézat, kdykoliv se budeme chtít během více než dvanáctihodinového letu vyčůrat. Let je nakonec o hodinu delší, protože ve Frankfurtu nám ještě odmrazovali křídla žlutou a pak zelenou vodou.

Do Mexico City přilétáme po sedmé hodině večer, už je tu tma. Z letadla vidíme krásně osvětlené silnice plné pomalu se posouvajících aut a těšíme se na zácpy při cestě do hotelu.

Na imigrační přepážky je půlhodinová fronta. Kolegové Roman a Ota z Katedry teoretické informatiky a matematické logiky, se kterými se tu máme setkat, letěli přes Paříž a nastěstí měli také zpoždění, takže na nás nemusejí dlouho čekat. Ostatně první půlka fronty je z jejich letadla. Mladý imigrační úředník mi říká „ahoj“ a „dobry den“. Žil prý nějaký čas v Praze a umí několik dle vlastních slov nejdůležitějších frází, jako „prosím jedno pivo“. Paní na celním oddělení v Praze asi nežila, tak namátkově zrovna mně aspoň zběžně prohlíží obsah kufru a batohu. Oříšky ani údajně nadbytečný druhý notebook naštěstí nenachází a jsme vpuštěni do země.

Konečně potkáváme Romana a Otu, čekají na nás hned u východu za celnicí. Roman nás hned posílá ke směnárně, kde je nejlepší kurz. Prima, aspoň to nemusíme sami zkoumat. Když už peníze měním (chvilku to trvá, chtějí pas, adresu), přichází Roman znovu a čekající Markétu posílá k třicet metrů vzdálené jiné směnárně, kde je kurz ještě víc nejlepší.

Roman má vůbec šťastnou ruku. Z nabídek předplacených taxi vybírá náhodně jeden stánek. Je to trochu dražší (370 pesos (asi 600 Kč) za taxi do centra) než píší na wikitravel, ale zato pak na nástupišti taxíky ostatních společností postávají, přijíždějí a odjíždějí, zatímco my čekáme 15 minut, než přijede ten náš. Nikdo kromě mne ale nechtěl jet metrem (za 3 pesos). Do hotelu Ritz nás pak taxík veze už bez problémů a zácpám jsme se nějak vyhnuli.

Slečna na recepci umí celkem anglicky (plete si jen pravou a levou stranu, ale rukou ukazuje správně), je celkem hezká, příjemná a má mile červený nos, kterým pořád smrká do papírových kapesníčků. Jestli teď nastydnu, bude to aspoň od týhle pěkný Mexičanky. Nebo to bude od klimošky v letadle, to bych ale nerad.

Formality trvají přes půl hodiny, i když všechno jde dobře. Markéta platí ústavní kartou za oba za celý pobyt včetně snídaní a dostáváme klíče od pokojů. Já se budu muset zítra stěhovat do menšího, který dneska ještě není volný. Na dnešek dostávám twin room do dvora, to je prý klidnější než do ulice.

Pokoj je na první pohled pěkný a prostorný. Dvě velké postele, v Japonsku by byla každá pro dva (jsou i japonsky dlouhé). O klidu nemůže být řeč, pootevřeným oknem dovnitř ze dvora hlučí nějaká klimoška. Při bližším ohledání pokoj vlastně moc dobrý není. Staré okno nejde zavřít, v ošuntělé koupelně do otřískaného umyvadla kape voda, baterie u vany nejde přepnout na sprchu a na stropě nad postelí je komár.

Komára jsem zabil, do škvíry v okně nacpal záclonu (téměř bez vlivu na hluk) a přichází Markéta, zda mi taky nejde internet. Zkoušíme to a nejde.

Kolem jedenácté hluk zvenku naštěstí utichá, lehám si našikmo do krátké postele a u Star Treku docela brzy usínám.

Den 2, úterý 26.11.2013

Díky časovému posunu se docela brzy probouzím. Je půl pátý a už nemůžu spát, píšu tedy aspoň deníček. Internet pořád nejde.

V sedm hodin hlásím problémy s internetem na recepci a připojuju se aspoň na wi-fi v lobby. Skypuju si s Danou, mezitím vše spravili a už to funguje i na pokoji. Vařím si čaj.

K snídani si dávám míchaná vajíčka na několik způsobů a užívám si spousty místního ovoce – ananas, různé melouny, papáju.

S Markétou procházíme okolí náměstí Zócalo, bez zvláštního cíle. Ulice jsou plné života, malé obchody, semtam stánky s jídlem. Vidíme mnoho krásných budov, řada z nich je různě pokřivených, jak se nerovnoměrně propadají do měkkého podloží vysušeného dna původního jezera. Kolem poledne lidé posedávají na obrubnících a obědvají z tácků. Na náměstí Zócalo stojí dlouhé řady ozbrojených policistů (i policistek) s velkými štíty. Z dálky slyšíme nějaký projev. Možná nějaké shromáždění, možná demonstrace. Kolem nás jsou ale jen běžné davy lidí, co se prodírají různými směry, každý za svým vlastním cílem. Prohlížíme si zahradu Národního paláce a tam konečně kupujeme pohledy domů.

Pak jdeme na prohlídku v osmdesátých letech objevených a postupně odkrytých základů aztéckého chrámu Templo Mayor, téměř jediné památky po Aztécích v hlavním městě, kde Španělé jinak vše aztécké srovnali pečlivě se zemí. U vstupu mi chtějí sebrat láhev s čajem. Jsa vycvičený z letiště, čaj před paní vypíjím a prázdnou láhev dávám zpět do tašky. Tváří se na to divně a něco španělsky nedůrazně namítá. Procházím dál a dochází mi, že tady jim nejde o tekuté výbušniny nebo útočné kyseliny. Nechtějí jen, aby jim lidi odhazovali prázdné láhve v areálu.

Chrám (jeho zbytky) má několik vrstev, jak v průběhu let jednotliví vládcové obestavovali předchozí chrám svou vlastní, větší a lepší verzí. Na konci nás čeká pěkné muzeum s nalezenými předměty a sochami. Líbí se nám aztécké umění. Zvláštní pocit mám před sochou Boha smrti v útočné pozici. Nejsem ale přece pověrčivý, tak si před něj nebojácně stoupám. Zatím žiju, jednou mě ale nepochybně dostane.

Vracíme se zpátky do ulic kolem hotelu, jíme v restauraci Salón Corona (Markéta si k pití dává láhev Corony). U vedlejšího stolu sedí mladý pár, on celou dobu sleduje fotbalový zápas v televizi nad námi. Těžko se nám vybírá v menu bez obrázků, ani anglická nápověda nám moc nepomáhá. Markéta má nakonec maličkou placičku (taco) posypanou trochou masa a sýrem, já středně velkou housku (torta) s větším množstvím masa a sýrem. Budeme pak muset ještě na večeři.

V hotelu mě mezitím přestěhovali do menšího pokoje s oknem do ulice, i kufr a batoh mi přenesli, naštěstí jsem měl sbaleno. Svítí mi sem sluníčko, okna jsou plastová a jdou zavírat. Cítím se tu mnohem líp. Opět tu nejde internet, píšu rychle pohledy a běžím na poštu, snad mi nezavřou. Od dvou přepážek mě postupně pošlou ke schránce, kam je vhazuju. Tak schválně, kdy dojdou. Doma budu za šest dní. Budu tam dřív já nebo pohledy?

Na pokoji si napouštím vanu (i sprcha funguje). V zrcadle zjišťuju, že jsem se stačil docela dost opálit. Jsme tu přeci jen dost na jihu a ve výšce 2 200 metrů nad mořem. Vařím si čaj, větrám a konečně si vybaluju kufr. Zvenčí sem zaznívá příjemný ruch mnoha navzájem se překrývajících zvuků ulice. Užívám si horkou vanu, když pod okny začne řvát flašinet. Je to tu nějaká frenčíza, celý den jsme potkávali flašinetáře se stejnými flašinety, stejně oblečené v jakési uniformě bez ozdob. Možná nějací veteráni, možná nadace, možná prostě jen styl podnikání. Teď doufám, že nepracují až do noci. Zavírám okna, ale i přes zavřená mě ta neustále se opakující vlezlá melodie tahá za uši. Co teprve ten flašinetář, tomu ta melodie musí znít v uších i ve snu.

Nakonec přestal hrát asi v osm hodin večer, když jsme se s Markétou vrátili z večeře. Internet mi jde jen na mobilu, ale aspoň tam, aspoň tak vím, že mi nikdo nepíše.

Den 3, středa 27.11.2013

Na snídani jdeme v sedm ráno, já jsem ale vzhůru už od čtyř – to mi zazvonil telefon, který si proto budu napříště na noc ztišovat. Nebo dám včas vědět všem známým, že jsem v jiné časové zóně.

Na konferenci jedeme konferenčním autobusem, který čeká poblíž hotelu. Je zataženo a chladno. Autobus je plný a stojíme. A to jak my vevnitř, tak často i celý autobus v zácpách. Cesta trvá skoro hodinu, na příště musíme zkusit metro.

Registrace je totální fiasko. Nic není připraveno, organizátoři nevědí, co mají dělat, prostě chaos. Po dvaceti minutách nás bez registrace posílají na zahajovací sekci, protože už měla dávno začít.

Ta se koná ve velké studené tělocvičně, která má po jedné delší straně betonové stupňovité hlediště. Tam, přímo na betonu, už sedí většina posluchačů. Pod hledištěm jsou asi dvě řady židlí, tam jdeme my. Už takhle jsou někteří z nás zmrzlí a ještě sedět na betonu! Blahořečím si za tři vrstvy oblečení, které jsem si dnes vzal ze strachu před klimoškou.

Deset metrů před námi je řada stolů pro organizátory, za sebou mají čtyři promítací plátna. Sedíme a mrzneme asi čtvrt hodiny, než něco vůbec začne. Jeden projev anglicky, další španělsky. Akustika mizerná. Pořád mrzneme, teď už je zima i mně. Přichází slabá zvaná přednáška, u které ani nepoznáme, že dospěla k závěru.

Registrace se nám stále nedaří, dostáváme jen visačky se jmény, které nám právě vytiskli, protože mezi hotovými nejsme. Nic víc zatím nemáme.

Ve stejném duchu pokračuje celé dopoledne. Vše je zpožděné, máloco je připravené. V jiných místnostech je naštěstí aspoň teplo. Odešli bychom, ale odpoledne bude Markéta prezentovat náš článek. Na další pokus konečně dostáváme konferenční tašku a dokonce tričko. V tašce je reklamní brožura a … už nic dalšího. Až později dostáváme lístek na oběd, který pak nepotřebujeme, a zase později sborník – ale jen jeden na článek a jen ten svazek, kde je náš článek. Oběd je zpožděný, ale dobrý. Nedaří se nám dostat potvrzení o zaplacení konferenčního poplatku. Říkají, že od nás potřebují potvrzení o zaplacení, aby nám mohli vydat potvrzení o zaplacení. A tak dále.

Čekáme, až přijde čas naší přednášky. Další zvaná přednáška také nestojí za nic. Padá na mne skepse a pocit marnosti. Co tu dělám? Nejde internet, píšu aspoň deníček. To mi trochu spravuje náladu. Promítačka během zvané přednášky začíná nějak blbnout, obraz se třepe a jdou přes něj černé pruhy. Po deseti minutách poskakování, pruhů a občasných dotazů paní přednášející, zda by to nešlo spravit, přichází pán s nějakým ovladačem. Párkrát ho zmáčkne a zase odchází, přitom říká něco do vysílačky. Promítačka bliká dál, ale začíná na nás foukat – byl to ovladač od klimatizace.

Po dalších pěti minutách to paní přednášející vzdává a přerušuje přednášku. Čekáme, pomoc ale nepřichází. Tak to paní zase pouští a dopovídává. Přednáška byla obsahově špatná, ale kvůli těm problémům je mi paní líto.

Zpoždění narůstá. Jdeme zpátky do tělocvičny, kde už měla začít Markétina přenáška. Je tam zamčeno. Na registraci dostáváme od různých organizátorů různé informace, kam to bylo přesunuto. Máme prý raději ještě počkat. Nakonec se to koná v počítačové učebně. Zpoždění už je hodinové. Po pěkné Markétině přednášce to balíme, ač má být večer uvítací recepce.

Nejbližší metro je téměř dvacet minut pěšky odsud, naštěstí se jde pořád rovně. Procházíme spíše chudší ulicí, ale nemáme pocit, že by nás tu viděli neradi. Občas nás i někdo pozdraví. Po cestě nacházíme i schránku, hážu do ní pohled do práce. Metro je čisté, jezdí snad každé dvě minuty, vše je dobře značené. Jednotlivé stanice linky jsou ve vagónech označeny malými obrázky napovídajícími, co to je za stanici – aby tomu rozuměli i ti, co neumějí číst. Na jedné z linek, kde je větší nával, je několik vagónů určených jen pro ženy. V jedné stanici stojí na podstavci policista a dohlíží na pořádek. Bez problémů se dostáváme až k hotelu, cesta z univerzity nám trvala hodinu. Ranní autobus se tedy asi vyplatí, ale zpátky je metro dobře použitelné (jede kdykoliv a vyhne se odpoledním zácpám).

S Markétou jdeme rovnou na večeři. Dáváme si tortas, tj. housky s masem, já raději dvě. Tady je ale mají velké a tu druhou nemohu dojíst. K tomu máme čerstvou šťávu z melounu.

Před hotelem zase hraje do osmi flašinetář, trávím tu dobu ve vaně a pak jdu brzy spát.

Den 4, čtvrtek 28.11.2013

Probouzím se sám ve čtyři a už se mi nedaří usnout. Píšu e-maily, skypuju si s Danou a rozhoduju se jít přeci jen na přednášky.

Dobře jsem udělal. Úplně se mi spravuje dojem z konference. Svítí sluníčko, v autobuse všichni sedíme (přistavili dva), jede rychleji, přednášky jsou skoro včas a mnohem lepší než včera, i nějaké informace občas dostaneme a bez problémů dostáváme lístky na konferenční večeři. Ta bude dokonce v našem hotelu, paráda!

Odpoledne se společně jede do Antropologického muzea. Oběd dostáváme po cestě v autobuse. Jeden organizátor vyběhl do obchodu, nakoupil dvě igelitky sendvičů a nějakých housek, a pak to rozdávají. Všichni chtějí sendvič, takže hned docházejí a ostatní už si nemusejí vybírat. Pak rozdávají pití, pak ubrousky, pak sbírají odpadky. Jídlo je malé, ale starají se o nás moc hezky. V muzeu nás čeká objednaná prohlídka májské čáski s výkladem. Je to celkem zajímavé. Dlouho se prý věřilo, že Májové (narozdíl od ostatních původních národů) neprováděli lidské oběti. Pak se našel jeden kámen s vyobrazením právě takové oběti, takže teď se zase věří, že je prováděli. Velmi zajímavé je také obří zastřešení uprostřed nádvoří muzea, držící jen na centrálním sloupu – docela působivá ukázka stavebnictví.

Z muzea nás vezou do hotelu, zase se dlouho koupu. Flašinetář dnes končí dřív, střídá ho mnohem tišší a melodicky rozmanitější harmonikář. V osm jdeme dolů na konferenční večeři. Je to velká hostina, švédské stoly s výborným jídlem, později nabízejí i tequilu. Totálně se přejídám a tequilu rozlévám na stůl. Nějaký pán nám s Markétou přináší potvrzení o zaplacení konferenčního poplatku. Dnes všechno funguje. Očekáváme ještě nějaký projev, připravují na to zvukovou aparaturu, ale do deseti pořád nic, tak jdu na pokoj, abych mohl ráno brzy na snídani. Prý pak byla nějaká živá místní kapela. Usínám samozřejmě u Star Treku.

Den 5, pátek 29.11.2013

Probouzím se v půl šesté, dobře vyspalý. Dana není na příjmu, tak dopisuju deníček. Následuje rutina – snídaně (vajíčka na různé způsoby už se mi zajídají, ale ovoce je pořád skvělé), bus na konferenci, přednášky. Zvanou má jakýsi Rus, co kdysi naprogramoval EasyChair. Je o automatickém dokazování logických formulí prvního řádu, bohužel tomu nerozumím. O přestávku se se mnou fotí nejhezčí organizátorka. Konečně se mi ten melír vyplácí!

Dnes mám s sebou nabíječku, takže o přednášky pracuju a moc neposlouchám. Občas tam mrknu a mám pocit, že jsem tentokrát o moc nepřišel. Oběd opět výborný a pak, tj. ve tři hodiny odpoledne, už utíkáme pryč. Podle mapy jdeme uličkami na jinou stanici metra než minule. Je úžasná, hluboká, sestupujeme (jak to bývá v nákupních centrech) patro po patru po jezdících schodech níž a níž. Odtud je to k nám jen s jedním přestupem.

Vystupujeme dřív a prohlížíme si park u Muzea výtvarných umění. Sochy, fontány, spousty lidí. Už poněkolikáté vidíme, že líbat se na veřejnosti nejspíš není zakázáno. A pak na hotel, kde pro změnu zase nejde internet. Flašinetář se snaží, co to jde.

Večeříme v malé pouliční restauračce, kde neumějí vlastně vůbec anglicky. Dáváme si místní pivo, co mají v akci, a k tomu chceme dvě palačinky a párek v rohlíku. Cosi namítají a pak na ochutnávku přinášejí dvě kuřecí křídla. Jako by nám naznačovali, že nic jiného stejně nemají. Křídla jsou výborná, skvěle okořeněná a pocitronovaná, ale dál chceme dvě palačinky a párek v rohlíku. Za chvíli přicházejí s tím, že palačinky nejsou, takže jedině dva párky v rohlíku. Souhlasíme, pán odbíhá na ulici a za chvíli se vrací s dvěma rohlíky a mizí někde v kuchyni. Čekáme deset minut a jsme zvědaví, co tam s tím kouzlí. Nakonec nám nesou dva talíře, na každém z nich je jeden podélně rozkrojený rohlík snad mírně potřený máslem a na něm položený párek. K tomu dostáváme pixlu kečupu a pixlu hořčice. Chutná to jako párek v rohlíku a byli moc snaživí, tak jsme spokojení.

Flašinetář dnes končí až před devátou – je pátek, všude plno lidí, tak si protáhl směnu. Znovu se dlouho koupu a jdu spát, zítra už nás čekají pyramidy.

Den 6, sobota 30.11.2013

Probouzím se v půl páté, internet pořád nejde. Dole z lobby zkouším skypovat Daně, ale nedaří se. Střeva se mi trochu vaří, tak snídám jen palačinky s trochou marmelády. V 7-11 si kupuju sendviče na svačinu a jdeme na autobus.

Zájezd je organizován cestovkou, a tak před pyramidami absolvujeme komerční zastávku v rukodělné dílně, kde nám vysvětlují, že jedině u nich dostaneme kvalitní zboží. Půl hodiny pak procházíme mezi regály s moc hezkými a moc drahými věcmi. Pak se kodrcáme kus zpátky na parkoviště před bránou do areálu Teotihulacan. Tři maníci na lanech se namotávají na vysoký stožár a průvodci nám nabízejí, že když všichni zaplatíme, ukáží nám show. Odmítáme s tím, že chceme nejdřív na pyramidy. Show tedy není a konečně vcházíme.

Teotihuacan jsou pěkně zachovalé ruiny starobylého města, které největšího rozmachu dosáhlo kolem pátého století, kdy bylo možná největším městem na světě, s populací přes sto tisíc obyvatel. Dnes tu jsou dvě velké pyramidy (Sluneční a Měsíční), řada menších a spousta vykopávek. Těšíme se na ty dvě hlavní pyramidy, ale spoustu času trávíme s průvodcem ve zbytku areálu. Když konečně lezeme na Sluneční pyramidu, jsou asi dvě hodiny odpoledne, přičemž ve tři nás čeká oběd.

Na Sluneční pyramidě je spousta lidí, ale je tak velká, že to nevadí. Bál jsem se, že se budu bát na příkrých schodech, ale nejsou příliš příkré a jsou rozdělené několika širšími stupni, takže se téměř nebojím. Nahoře fotím a slézáme dolů, kde čeká průvodce. Domáháme se povolení jít ještě na Měsíční pyramidu. Dává nám půl hodiny.

Jdeme svižně, všudypřítomné prodavače suvenýrů odmítáme a konečně lezeme i na Měsíční pyramidu, tedy její první stupeň, dál se nesmí. Odtud je nejhezčí pohled na celý areál. Blíží se náš čas, tak spěcháme zpět, když tu potkáváme celý zbytek naší skupiny, směřující na Měsíční pyramidu. Nemusíme tedy spěchat a já si pod pyramidou dávám doutník, k tomu připíjím tulamorku. Markéta mě fotí.

Zbytek doutníku kouřím cestou zpět, kdy se konečně pouštíme i do smlouvání s prodavači a semtam něco kupujeme. Následuje oběd v jeskynní restauraci, který po shlédnutí cen naše česká skupina vynechává a jdeme do vedlejší prašné ulice, kde jíme ve skvělé stánkové pidi restauračce. Uplatňuju několik španělských slovíček.

Zpátky k jeskyni se vracíme za hodinu, jak nám přikázali, a další hodinu a půl čekáme, až konečně dojedí. Pak už nasedáme do autobusu a bez problémů se dostáváme domů. S Markétou jdeme ještě do už známé restauračky, kde jsem to minule nemohl dojíst. Dávám si jen jednu tortu.

V hotelu se ve vaně koukám na Star Trek, zatímco flašinetář dnes venku hraje až do půl desáté.

Den 7, neděle 1.12.2013

Budím se až v šest hodin. Internet už na pokoji asi nikdy nepůjde, tak jdu do lobby zaskypovat si z mobilu s Danou. Po snídani (zase mám pro jistotu jen palačinky a trochu ovoce) jdeme na náměstí Zócalo, kde je demonstrace proti prodeji ropy a energetického průmyslu do zahraničí. Hrají tu postupně dvě kapely, pak následuje vášnivý projev. Ale nikde nevidíme jediného policistu!

Prohlížíme si místní velký chrám, znovu nás fascinuje, jak je všechno nakřivo. Pak u pouličních prodavačů rozložených na zemi na náměstí kupujeme řadu hezkých věcí domů. Lidí přibývá, prodíráme se proti průvodům, co míří na náměstí, ulicemi pryč.

V jednu se odhlašujeme z hotelu, necháváme si tam batohy a jdeme se ještě projít do parku u Muzea výtvarných umění. Opět potkáváme studenty, co mají za domácí úkol z angličtiny rozhovor s cizincem, to už je asi třetí, co tu poskytujeme. Opět neumějí vůbec nic a rozumějí maximálně jednoslovným odpovědím. Občas, abych rozuměl já jim, musím nahlédnout do jejich taháku.

U parku je tržnice, kde hlavně Markéta skupuje za moje peníze všechno možné. Vedle tržnice navštěvujeme Muzeum Diega Rivery, slavného mexického malíře, manžela rovněž slavné Friedy Kahlo. Bylo postavené speciálně pro jeho patnáctimetrový obraz slavných mexických osobností. Ten je umístěn v sále, kde se zrovna chystá hudební vystoupení. Slyšíme první dvě písně a pak už musíme do hotelu a na letiště.

Taxi domluvené hotelovým portýrem nemá označení taxi a nemá licenci ke komerčnímu vjezdu na letiště, chce tedy po nás, abychom mu zaplatili před letištěm. Říkám mu, že beze všeho, ať zastaví a vyřídíme to. Tomu ale nerozumí a opakuje, že by rád, abychom mu zaplatili ještě před letištěm. Říkám, že ano, ať tedy zastaví, ale tomu zase nerozumí a jede až na letiště, kde mu tedy nenápadně platíme a on nám nenápadně píše potvrzení o platbě.

Poslední moje peníze (až na jedno peso) utrácíme s Markétou ještě na letišti. Let do Frankfurtu je o dvě hodiny kratší než byl v opačném směru, sedím do uličky a dokonce se mi daří spát. Před šestou přilétáme do promrzlé Prahy a v sedm už jsem doma...

Na konferenci IJCNLP v Nagoye

11. až 21. 10. 2013

Se skupinou kolegů jsme byli na konferenci IJCNLP v Nagoye v Japonsku. Kromě nagojských pamětihodností jsme navštívili Kjoto a Ito. Šinkanzenem jsme jeli max. rychlostí 270 km/hod.

Na Kongresu slavistů v Minsku

21. až 26. 8. 2013

S paní profesorkou P. jsem letěl na Kongres slavistů do Minsku v Bělorusku. Jazykovou ideou kongresu je, že "my Slované si přece rozumíme", takže každý tu může mluvit svým jazykem a předpokládá se, že ostatní mu rozumějí. Pro mne to znamenalo, že jsem na přednášky nemusel chodit, protože bych stejně nerozuměl. A naštěstí sekce, kde jsem měl přednášet, měla vyjímečně proběhnout v angličtině.

Den 1 - středa

Poloprázdným letadlem Českých aerolinií jsme úspěšně doletěli, na minskym letišti jsme i přes informace na webu a speciálně vydaný potvrzení od naší pojišťovny museli uzavřít pojištění s místní zdravotní pojišťovnou (prý příkaz prezidenta), naštěstí jen 3 eura. Ještě na letišti na nás čekaly hezký studentky, jedna i uměla anglicky, ale s námi pak nejela. Její kolegyně nám v dodávce daly (pochopitelně v běloruštině) úplně špatný informace, takže jsme z hotelu šli pěšky přes půl hodiny někam (na univerzitu), kde registrace nakonec nebyla. Vrátný, který by rád emigroval k nám, nám poradil, kam máme jet. Metrem (stejný jako u nás, ale v přepočtu za 4 Kč) jsme přejeli jinam, kde měl bejt uvítací ceremoniál, tam jsme se konečně zaregistrovali (jen v (bělo)ruštině), ale uvítání mezitím skončilo, navíc jsme tam museli odevzdat pas a to místní pojištění a ještě něco zaplatit, protože zůstáváme dýl jak pět dní (konkrétně pět a půl), takže potřebujeme extra povolení. Pak jsme šli do kavárny ve stylu tří mušketýrů a metrem zpátky do hotelu.

Hotel (Garni) je hezkej, má novej retro nábytek. Udělal jsem dva pokusy koupit si něco v blízkym Mekáči. Při prvním čekala paní prof. venku a já to po deseti minutách stání v jedný ze šesti dlouhejch front, která se během tý doby téměř nepohnula, vzdal. Při druhym pokusu později večer jsem to vzdal uz po pěti minutách a v supermarketu si koupil chleba, sýry a mlíko.

Holky tu choděj vesměs o trochu elegantnějš, vyzývavějš a odvážnějš oblečený než u nás, chtěj se a nebojej se líbit, takže procházka po ulici je příjemný zážitek. Často mívaj dlouhý vlasy, šaty a vysoký podpatky. Mohly by jít rovnou na milongu.

Skype v hotelu funguje dobře, tak jsme si asi hoďku povídali s Danou, před odjezdem jsem jí zprovoznil aspoň externí webkameru, takže se i vidíme, viděl jsem taky Bublika, byl pěkně neklidnej, asi zase bříško nebo stesk po bradavkách, věčný mužský trápení.

Den 2 - čtvrtek

Trochu ve mně stoupá nervozita ze zítřejší přednášky, ale jen trochu. Uklidňuje mě, že jsem to nevymyslel já, že tu budu přednášet. Takže to nebude moje vina...

Paní profesorka mi večer napsala, že přednášky, na který chtěla dneska dopoledne jít, jsou až v sobotu - přehlídla se v programu. Tak jsme po vydatný snídani vyrazili za jejím hlavním cílem tady v Bělorusku - vyhlazovacím táborem nacistů z Druhý světový války, kde v roce 42 zahynula jeji babička.

Ráno jsem stihnul do mobilu natáhnout mapy Běloruska, takže jsme měli GPS polohu a věděli, kde vystoupit z autobusu. Ten stál stejně jako metro 4 Kč. Hned poblíž jsme náhodně navštívili jeden dřevěný kostelík (z 90. let 20. století). Podle mapy a GPS (protože nikde žádný cedule) jsme pak šli o pár set metrů dál, kde jsme opravdu mezi stromy našli malý památník s množstvím umělejch kytek. Paní profesorka tam položila kytičku, kterou po cestě koupila. Jenže pak si přečetla nápis na památníku a kytku zase sebrala. To byl památník sovětským vojákům, co zahynuli při osvobozování Minsku, takže nějaká chyba. Co teď? Kam jít? Bylo to tam opuštěný až na pár dělníků a naštěstí i paní s kočárkem, která věděla, kde je ten správnej památník. Tak jsme zase popojeli busem a stromovou alejí došli k většímu památníku, rovněž poněkud zanedbanému, s dalšími umělými kytkami, kam paní profesorka znovu položila živou kytku svou. Na památníku byla jediná stručná cedule, že tady Němci povraždili přes dvě stě tisíc lidí, jinak nikde žádná další informace, nástěnka, nic.

A jeli jsme zase zpátky, bus, metro, pěšky novou cestou k hotelu, po cestě oběd v restauračce. Naproti nám seděla mladá paní s vysokejma nejen podpatkama, ale celou podrážkou - to tu nosej docela dost.

Přišli jsme na hotel, zatáhlo se a začalo pršet. Skypoval jsem si s Danou, za hoďku a půl se zase vyčasilo a vyrazili jsme ještě na jeden menší pěší výlet. Před odchodem jsem si dal panáka na smutek a dole v recepci zadržoval dech, aby ho ze mne paní profesorka hned necítila, když chtěla, abych si sedl vedle ní, že mi něco ukáže v prospektu. Ale co, tak by ho cejtila. Asi kilometr od hotelu je asi jen sto let starý červený kostel. Uvnitř nejspíš nedávno proběhla svatba, zbyla tam svatební výzdoba. Vedlejší velké náměstí pod svým povrchem skrývalo obří několikapatrové nákupní centrum, kam jsme sešli po schodech; v jeho centru zrovna tančila taneční skupina ze Srí Lanky. Malým obloučkem na mapě jsme se vydali zpět k hotelu, viděli jsme ještě řadu zajímavých budov, nádraží, městskou bránu,... Paní profesorka si ještě nakoupila něco málo v supermarketu, já jí to odnesl na hotel a tím výlet skončil.

Na hotelu jsem si konečně zkusil svoje povídání na zítřejší přednášku. Mám to zatím o pět minut delší, musím to zkrátit na dvacet. To je dobře, nemusím tolik do detailů. Zkusím si to ještě zítra ráno.

No a večer - zase jsme skypovali s Danou. Četl jsem jí u toho asi hodinu začátek knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Je to takový delší úvod, představení pár postav. Tak ještě uvidíme, jestli se nám to bude líbit. Bublik se celou dobu kojil a pořád u toho usínal, což je jeho obvyklé pojetí téhle aktivity. Pak jsem šel spát - uspal jsem se jedním dílem Star Treku.

Den 3 - pátek

Dopoledne jsem strávil přípravou přednášky, zkusil jsem si to asi dvakrát, napodruhý už to bylo na požadovaných dvacet minut. Na univerzitu jsem se vydal pěšky, trochu oklikou přes park a procházkou podél řeky. Nebylo moc hezky, tak tam skoro nikdo nebyl. Jen sem tam zase tak pěkně oblečená Běloruska na podpatcích (jestli tam byli další lidi, tak mi neutkvěli). Na zábradlí u můstku přes řeku pro pěší se mi zalíbily zámky, který tam zamykají zamilovaní. Na některých byla vyryta i jména, spousta už byla rezavých, asi to tu úředníci neodstraňují jako u nás.

Na univerzitu jsem dorazil s předstihem, tam mě překvapily pánské toalety - nebyl tam papír, neva, ten kdyžtak mám, navíc jsem ho zrovna nepotřeboval, ale taky tam nebylo prkýnko, což mě už lehce znepokojilo - naštěstí ani to jsem zrovna nepotřeboval.

Pak jsem čekal, až přijde čas mýho vystoupení. Obával jsem se nejdřív, že to bude velká posluchárna a spousta lidí, ale uklidnilo mě, když jsem si přečetl v programu, že tou dobou bude šestnáct paralelních sekcí. Nakonec to byla malá třída a ze 650 účastníků kongresu přišlo asi 20, což je tak akorát. Předsedající nás přivítal a všechny informoval, že keynote speaker bude paní profesorka. Ta vstala a jako svou keynote speech řekla, že místo ní budu mluvit já. Pak jsem dvacet minut mluvil o našich korpusech, zmínil jsem i diskurz a na ten se mě pak i zeptali. Přednáška a pak otázky i odpovědi proběhly dobře.

Teda nemůžu říct, že bych si to přímo užil, to se mi ještě nedaří. Ale říkám si vždycky před podobným vystoupením: čeká tě teď půlhodina tvýho života, která se nikdy nevrátí. Buď ji můžeš protrpět v nervozitě nebo si ji užít. Volba je jasná, takže zpravidla ji protrpím v nervozitě. Ale snažím se.

V diskuzi našeho bloku promluvil jeden běloruský účastník o tom, jak je na tom korpusová lingvistika v Bělorusku. Říkal, že nejdřív několik let strávil tím, že

lidem vysvětloval, co je to korpus. Dnes prý na tvorbě běloruskýho korpusu (zhruba ve forme ČNK) pracují celkem už dva lidi. Jiný běloruský účastník se mě pak ptal, kolik lidí pracuje u nás. Řekl jsem mu, že na našem oddělení počítačový lingvistiky pracuje asi 40 lidí (teda včetně studentů). Dal jsem mu kontakt, měl zájem o studentskou výměnu. Ptali jsme se, jak snadno mohou vycestovat. Prý bez problému.

S několika lidmi hlavně z Polska (a s paní profesorkou) jsme pak šli do restaurace na skleničku, já navíc na večeři - měl jsem už hroznej hlad. K obědu jsem totiž měl brambory zapečený se sýrem, což se ukázalo jako jedna středně velká rozpůlená brambora posypaná sýrem (to zapečeno), vedle toho bylo několik rozkrojenejch rajčat a ještě vedle toho houby. Takže jsem snědl tu bramboru se sýrem a bylo. Proto jsem měl k večeru už opravdu pořádnej hlad, dal jsem si polívku i další jídlo. K tomu jsem si v jídelním lístku vybral míchaný nápoj Prague, což mělo být pivo+becherovka+citron, ale servírka se po chvíli vrátila s tím, že to nepůjde - nemají totiž becherovku. Tak jsem si dal jinej míchanej nápoj, kde místo becherovky byla whiskey. Paní profesorka si dala červený víno, ale nevěděli jsme, jestli jí přinesou jen skleničku, jak chtěla, nebo celou láhev. Přinesli skleničku. I tak stála v prepočtu dvě stovky. Ostatní měli pivo. Bavili jsme se o absentivu v češtině, tj. ptali se nás, jestli můžeme říct např. "není tady, protože je nakupovat". Zpočátku se nám to nezdálo, ale jak jsme si to pětkrát zopakovali, tak už to šlo vydržet. O něco náročnější bylo sžít se s "on se je koupat", to jsem si musel říct desetkrát a k tomu třikrát potáhnout brčkem z mýho míchanýho nápoje.

Večer na hotelu jsem chvilku skypoval s nevyspalou a unavenou Danou se zavázanejma bolavejma zápěstíma, ale zrovna měla návštěvu (mamču a ségru), tak jsem ji nechtěl dlouho zdržovat. A pro nedostatek lepších možností mě uspával zase jeden díl Star Treku.

Den 4 - sobota

Dneska jsem strávil skoro celej den na hotelu, protože pro malou účast odpadlo plánované zasedání slavistické korpusové komise, kam mě paní profesorka místo sebe nanominovala. Z pokoje jsem vyšel jen na snídani, oběd a večeři. Cestou na oběd jsem šel kolem místního význačného kostela, kde se očividně koná jedna svatba za druhou. Na večeři mě pak vytáhla paní profesorka v rámci oslav mých narozenin, jinak bych zůstal o zbylym chlebu a sýru na pokoji, kde jsem celý den seděl na židli, vyřizoval maily a trochu pracoval.

Zítra nás čeká dvanáctihodinový organizovaný výlet za dvěma zámky. Dvanáctihodinový! Co nás to napadlo? Na snídani musíme už v sedm a počítám, že se vrátíme až za tmy...

Den 5 - neděle

Po zkušenostech z organizovaných výletů např. na Colingu mě místní organizace příjemně překvapila. Časové odhady fungovaly, oběd byl dobrý, nezatáhli nás nikam na nákupy. Jen na autobusu se čím dál tím víc projevovala jakási zvláštní závada, kdy ve vyšších rychlostech (což tu znamená zhruba 80 km/h) jel celkem dobře, ale při malých téměř nejel - asi problém s převodovkou. Občas autobus už dál nejel vůbec, řidič pak vždy vystoupil, udělal něco v motoru a zase jsme kuckali pomalu dál. Ale nakonec jsme dojeli. A celkově to trvalo i s těmito problémy asi 11 hodin, prima.

Viděli jsme zámky v obci Mir a Nesvěž. Hlavně ten v Miru se mi zvenku dost líbil. Uvnitř byl lepší ten nesvěžský. Obě prohlídky s průvodcem na mne byly trochu dlouhé (každá hodinu a půl) a hlavně byly v ruštině. Četl jsem si tedy povětšinou něco na mobilu.

Po návratu jsem měl dost hlad, a tak jsme zašli zase do nějaké nové restaurace. To jsme se ale netrefili! Namísto objednaného lahvového džusu broskvového za (v přepočtu) 50 Kč mi přinesli čerstvý džus hruškový za 80 Kč. Podle chuti tam hrušky rozmixovali i s jádry. A jídlo mě překvapilo ještě víc. Objednal jsem si pstruha s brambory v přepočtu za 220 Kč. Pravda, spletl jsem si tomatos a potatos, takže jsem byl o to víc překvapen, když mi jídlo přinesli bez přílohy. Ale i tak! Na prázdném talíři bylo uprostřed kolečko rajčete, na něm dva malinké plátečky pstruha, které ani nepřečnívaly, na nich další kolečko rajčete a na něm další malý plátek pstruha. Zprvu jsem to upřímně nepochopil a ptal jsem se, co to je. Mladá servírka neuměla moc anglicky (to už se poznalo na tom džusu), tak mi přinesla menu a ukázala na položku, kterou jsem si objednal. Došlo mi to s těmi brambory vs. rajčata, ale ta jednohubková velikost mě i tak dost pobavila. Ještě že jsem měl na hotelu zbytek chleba se sýrem.

Den 6 - pondělí

Dopoledne jsme balili a odpoledne, když už nás vyhodili z hotelu, jsme si dali oběd (radši v osvědčený restauraci) a míchaný drink na oslavu úspěšný cesty. Pak jsme navštívili ještě jeden nedaleký památník věnovaný osudu Židů v Minsku - bylo tam asi stotisícový Němci organizovaný ghetto. Zase byl takovej lehce zanedbanej, jako by tam na tyhle věci už zapomínali. Pak jsme šli podél řeky zpět, to je hezká procházka, ale to už byla paní profesorka hodně nervózní, jestli stihneme objednanej taxík. Pochopitelně že jsme ho stihli (a s velkou rezervou).

Taxikář se ptal, odkud jsme, a pak se ptal, jestli jsme byli na Sjezdu slavistů. Tak nevím - buď čte transparenty nad ulicema nebo už někoho takovýho vezl. Když jsem si za jízdy fotil budovu národní knihovny ve tvaru Sputniku (a téhož jména), tak sám od sebe zastavil, abych to neměl roztřesený. Mimochodem, nový transparenty nad silnicí oznamovaly konání soutěže "Mezinárodní supermiss".

Letiště mělo celkem domáckou atmosféru: žádný davy, žádný velký množství letů, když člověk při průchodu rámem pípá, tak to nikdo neřeší, regály s alkoholem kolem dokola sedaček, kde se sedí a čeká na letadlo. Dlouho jsem vybíral, který druhy vodky koupit a kolik lahví, až jsem nekoupil nic, protože jsem si vzpomněl, že vodku u nás nikdo nepije. Pak už jsme letěli, s paní profosorkou jsme si dali v letadle ještě víno, hladce jsme přistáli, Dana pro mne přijela i se spícím Bublikem a frčeli jsme domů.

Tomáš

17. 6. 2013

Dneska ve 23:40 se nám ve Vrchlabí narodil syn Tomáš. 3,945 kg, 54 cm.

Argentinské tango

6. 5. 2013

Začal jsem chodit na kurz argentinského tanga.

2012

Propperův odkaz

27. a 30. 12. 2012

Moc prima hra. Zhruba takhle jsem ji v rychlosti někomu popsal v mailu:

Kamarad organizoval hru, toho 27. jsem byl hrac, 30. spoluorganizator. A byl to zazitek. Na okraji Slanyho totiz mame nekolik kilometru dlouhou stolu, kterou jsem neznal. Hra probihala tak, ze me jako hrace prepadli na zidovskym hrbitove, spoutali me, na hlavu mi dali kuklu, dali mi (jako) nejakou injekci a dovezli me a pak jeste dovedli ke vchodu do ty stoly. To je otvor jako do kanalu uprostred pole, pod nimz je asi 12 metru hluboka sachta. Tam mi rekli, at slezu dolu - po zrezavelych chytech, pricemz jeden z nich se dost kejval. Byl jsem trosku opilej a to mi pomohlo, ze jsem se tolik nebal. Venku uz byla tma, dole tim spis a ja byl bez svetla. Z dalky ze stoly jsem slysel tect nejakou vodu, smatral jsem po zdi a krok za krokem sel dal. Po chvili se prede mnou objevil strazce, rozsvitil baterku a spoutal me tentokrat opravdickejma poutama. Po chvili ale padl k zemi a v krecich jako umrel. Ja u neho musel najit klicek k poutum, odemknout si pouta, vzit mu baterku a zbran (spuntovka) a jit dal. Prosel jsem mistem, kde ze stropu crcel proud vody, uhybal jsem hlavou pred tenkymi krapniky a dosel na misto, kde se to cele rozsirilo a kde jakysi fasisticky doktor (cele je to jako z roku 1945) operuje nejakou zombii. Doktora jsem zneskodnil a od zombie se dozvedel, ze jestli jsem dostal injekci, je se mnou amen a taky se stanu zombii. Leda bych sel dal a zabil jejich fuhrera, kterej ma mozna protilek. Zombie pak chtela, at ji zabiju, ze hrozne trpi. Navrhl jsem, ze ji umlatim retezem, kterym mela spoutane ruce. Zacal jsem to delat (byl z polystyrenu), ale zombie mi rekla, at ji radsi zastrelim. Tak jsem ji zastrelil, nabral si tam naboje, nasel jeste jednu zbran a sel dal za bosem. Bylo to jako z nejaky hororovy hry. Svetlo jen ze slaby baterky, ja prikrceny sel stovkami metru stoly, v kazde ruce zbran. Nakonec jsem na zrezavelych zebricich svedl bitvu s hlavnim bosem, pozrel lek (jablko v truhlicce) a zachranil se.

Uzasna akce a 30. jsme ji organizovali pro dalsi kamarady. Tentokrat jsem byl ta operovana zombie ja, jinak vsechno probihalo zhruba stejne.

Coling v Indii

16. - 23. 12. 2012

Moc prima služební cesta na konferenci Coling v Bombayi. Zhruba takhle jsem to v rychlosti někomu popsal v mailu:

Indie. Ta byla bajecna. Celkem jsem se ji bal, ale nakonec bylo vsechno super. Ubytovani jako kdekoliv jinde na svete (lepsi, bazen pred hotelem a trvaly teplo), pocasi staly a teply, porad slunicko, lidi mili, jidlo vyborny. Kolem nas porad samy zazitky. Hekticka doprava, samy troubeni, ale bez nevrazivosti; po par dnech nam to prislo normalni a prijemny. Indickou kuchyni mam moc rad, a te jsme si tam uzivali hojne. Nekteri az moc, tak meli trosku strevni potize. Ale kdyz jsem omezil vodu, co nam nalivali v restaurackach, a k snidani si zacal davat spise evropstejsi sladke veci, zase se to spravilo a zase jsem mel chut na kazde jidlo.

Po par dnech, kdyz jsme si zvykli, jsme se v Indii zacali citit hrozne prijemne. Svoboda a nekonfliktnost tam cloveka nakazi. Ke konci jsem zacal dostavat nostalgicke nalady - podival jsem se na jejich zvlastni stromy a povzdychl si, ze tohle uz za dva dny neuvidim.

Vylety jsme meli celkem tri (soukrome). Prvni byl pred konferenci predmestkym vlakem do centra. Nebyl tak narvany, jak byva na fotkach, ale stejne se viselo z dveri ven (dvere teda uplne chybely), jen tak pro zabavu. Tak jsme si taky zaviseli. V centru, kde je nejvic turistu (tzn. ze tam vubec nejaci jsou, jinak jich nikde moc nebylo), byli i nejaci velmi sikovni a napaditi podvodnici. Na ulicich kravy, vsude obchody a prodavaci vseho mozneho. Takze jsme nakupovali a nakupovali. Vecer vlakem zpatky byl vlak skoro prazdny. My byli unaveni a spokojeni.

Druhy vylet byl do buddhistickych jeskyni z pred naseho letopoctu. Jsou to jeskyne vytesane ve skale, nektere slouzily na ubytovani, jine na meditaci, jine jako shromazdiste. Cely lavovy kopec je jimi prospikovany. Jsou uprostred narodniho parku (ktery je primo v Bombayi), tak jsme si u brany pujcili kola ("kola"). Opice po ceste byly dobrym rozptylenim. Na tech kolech jsme ujeli asi 7 km tam a 7 zpet. Odbocku na safari jsme jen na kolech radsi vynechali.

Posledni vylet byl uz jen s Lucii (ty predchozi byly tak v sedmi lidech), do mnohem blizsich a mensich jeskyn, ac taky z pred naseho letopoctu (to je obrat!). Proste jsme v patek dopoledne nesli na konferenci a poodjeli riksou (vsechny jsou motorizovane) deset minut od hotelu. Z jeskyn jsme se jinou riksou nechali dovezt do "near local market", coz ridic udelal a my nevedeli, kde jsme. Nicmene jsme mohli zase nakupovat. Na konferenci jsme prisli az na obed, kde jsme potkali naseho sefa, ktery byl na konferenci od rana. Odtud se traduje novy indicky vtip: "Na konferenci potka sef behem obeda svoje podrizene a pta se jich, co dneska videli. A oni odpovi, ze jeste jedny jeskyne." Sefa to dost pobavilo, kdyz mu Lucie takhle odpovedela. Jeste ze mame takhle pohodovy sefy!

V Indii je hrozne dulezity se vcas prizpusobit jejich casu, kterej ma zkratku IST. Clovek by myslel, ze to znamena Indian Standard Time, ale ne, v praxi to znamena Indian Stretchable Time. Vsechno dlouho trva. Prvni priklad byl, kdyz jsme prvni den brzy rano prijeli do hotelu - na recepci nam rekli, ze pokoje budou pripravene za 5-10 minut. Za 3/4 hodiny jsem se sel zeptat, jak to vypada - rekli, ze za pul hodiny uz to bude. Za dalsi 3/4 hodiny jsem tam sel znovu a rekli, at jdeme zatim na snidani, ze pak to bude. Pak to teda uz bylo :-). Nikam nespechaji.

Deti na ulici chteji porad fotit. Nejdriv jsme jim odpovidali "no photo", protoze jsme se bali, ze budou chtit penize, ale po par dnech se ukazalo, ze penize nechteji. Chteji jen vyfotit a jsou spokojeny. Kdyz jim clovek tu fotku ukaze, jsou jeste spokojenejsi.

Nekteri lide tam ziji opravdu chude, ale vypadaji taky spokojene a vzdy na sobe maji ciste obleceni. Zkratka na konferenci vedla pres mensi slum, trochu jsme se obavali, jestli tam tudy muzeme jit, ale bylo to uplne v pohode. Jednou rano si tam mladicka Indka rozcesavala krasny dlouhy vlasy. Nez si nas vsimla, stali jsme bez hnuti a v obdivu ji pozorovali. Pak jsme sli dal.

Mistni lidi nam v Indii nekolikrat pomohli, sami od sebe. Poradili, jak koupit listky, poslali nekoho, kdo nas ve fronte predbehnul, zpatky za nas, jindy nam dve holky uvolnily misto u stolu pro ctyri se slovy, ze my jsme tam hosti apod.. Proste, bylo nam tam hezky a nechtelo se nam pryc.

Taneční

11. 10. 2012

Začali jsme s Danou znovu chodit do tanečních. Čeká nás devět lekcí (první jsme propásli).

Konference v Brně

3. 9. - 7. 9. 2012

Pět dní na konferenci TSD v Brně. Konferenční výlet do Mikulova (hrad, svatý kopeček, sklípek).

Orlík - závod o Pohár Vltavy

1. a 2. 9. 2012

V sobotu jsme se s kapitánem Honzou D., posádkou Radkem M., Tomášem K., mnou a Tomášovými kamarádkami Adélou, Petrou a Verčou zúčastnili závodu o Pohár Vltavy. Naše loď Maybe měřila 9,8 m a byla z celého závodního pole snad největší. Z asi 30 lodí jsme skončili 22., po nás už jen jedna loď v časovém limitu. Pod Tomášovým vedením jsme si zkusili spinakr. Foukalo málo a chvilku pršelo. Večer jsme to na jachtařské svatbě v maríně Orlík řádně oslavili.

Druhý den jsme byli už jen ve čtyřech (Tomáš odjel a z holek zůstala jen Adéla. Občas i vysvitlo sluníčko a parádně foukalo. Dvakrát jsme si už sami zkusili spinakr, koupali jsme se, parádní plachtění.

Salza

25. 8. 26. 8. 2012

Další víkend na Salze.

Tábor OČJ

30. 7. - 31. 7. 2012

Na táboře OČJ jsem pomáhal organizovat Sedánek.

Konference v Istanbulu

21. 5. - 29. 5. 2012

Týden na konferenci LREC v Istanbulu.

Květnové putování po Řecku a jachtařský kurz

29. 4. - 12. 5. 2012

S Danou, Radkem, Honzou D. a Slzíkem jsme týden putovali autem po Řecku. Poté jsme s Radkem a Honzou D. byli v Řecku na týdenním jachtařském kurzu RYA Coastal Skipper.

Dubnová jachta v Chorvatsku

31. 3. - 7. 4. 2012

S Danou, Markem, Radkem a Alešem M. jsme uskutečnili dubnovou jachtu z Trogiru v Chorvatsku. Historická část Trogiru je krásná.

2011

Kurz první pomoci na jachtě

22. 10. 2011

S Honzou D. a Radkem M. jsme byli na Kurzu první pomoci na jachtě, pořádaném firmou SHOCK a vedeném panem Horešovským.

Na jachtě v Chorvatsku

24. 9. - 1. 10. 2011

S Danou, Markem, Lídou, Radkem a Marcelou jsme strávili týden na jachtě v Chorvatsku. Cestou zpátky jsme se zastavili na vodopádech na řece Krka a ve Slovinsku si pak koupili několik lahví 96% alkoholu značky Dana (v Merkatoru 1l za 24 euro, ve vedlejším Intersparu za 18 euro).

Kurz VHF operátora

20. 9. 2011

S Honzou D. jsme v Brně v NYS úspěšně absolvovali kurz VHF operátora.

Barcelona

3. - 9. 9. 2011

Byl jsem na konferenci Depling v Barceloně. Je to příjemné město s hezkými parky a památkami. I městská pláž se nám líbila, chodili jsme na ni každý večer.

Podruhé na Salze

12. - 14. 8. 2011

Marek s Lídou nás podruhé vytáhli na víkend do Rakouska na Salzu. Tentokrát (tj. o prázdniny) byl kemp plný (z velké části to byli Češi), ale řeka byla znovu příjemně prázdná. Opět měla poměrně málo vody.

Birmingham

19. - 23. 7. 2011

Byl jsem na konferenci Corpus Linguistics v Birminghamu. Centrum města je moc hezké, jsou tam i nějaké vodní kanály. Nejvíc na mě zapůsobily pink-pongové stoly v ulicích, u kterých byly k dispozici i pálky a míček!

Na Salze

18. 6. - 19. 6. 2011

Marek s Lídou nás vytáhli na víkend do Rakouska na Salzu. Salza je pěkná ledovcová řeka zařízlá do hlubokého kaňonu. Druhý den jsme přejeli na další řeku - Teichl; ta se víc podobala českým řekám, ale pěkně tekla po celou dobu a nikde nebyli žádní další vodáci. Docela nám to šlo a celá akce byla přes mírnou nepřízeň počasí velmi vydařená :-).

Cesta do Kambodži

20. 4. - 11. 5. 2011

Téměř tři týdny jsme s Danou cestovali po Kambodže.

Zrušený facebook

20. 4. 2011

Naší cesty do Kambodži jsem využil k trvalému zrušení svého facebookovského účtu. Bylo tak snadné žádným způsobem k účtu čtrnáct dní nepřistoupit (což je podmínkou zrušení).

Hovory ve Slaném 1 - Konference o dvanáctkové soustavě

6. 2. 2011

S Adamem jsme uspořádali konferenci o dvanáctkové soustavě. Je to první ze série setkání, nazvané Hovory ve Slaném. Hovory mají svou vlastní stránku.

Bylo pět přednášejících a asi jedenáct posluchačů.

2010

Svatba

2. 10. 2010

S Danuškou jsme se vzali na zámku v Libochovicích. Svatební hostinu a oslavu jsme měli v Třebízi v Hotelu pod Sluncem.

Na konferenci v Pekingu

20. 8. - 30. 8. 2010

Na deset dní jsem byl v Pekingu - v rámci konference Coling 2010. Město mě příjemně překvapilo. Dostal jsem chuť jet někdy do Číny cestovat. Za tím účelem jsem si na letišti při odletu koupil výukový program čínštiny pro začátečníky :-). Ač v Pekingu si člověk (díky olympiádě) vystačí s latinkou a několika anglickými slovíčky, při cestě mimo hlavní město by asi narazil.

Vládnoucí komunisté řadu významných historických památek v Pekingu v minulosti zbořili, teď se ale snaží ty zbylé renovovat a případně ty zbořené znovu postavit. Pochopili, že v turismu jsou velké peníze. Památky, které jsem navštívil, jsou opravdu pěkné, některé z nich velkolepé.

K největším zážitkům patří návštěva Zakázaného města, Letního paláce a Velké čínské zdi. Moc hezký je ale i Starý letní palác - to je velký vodní park s pěknými ruinami. Byl jsem v Lámaistickém chrámu, ve vedlejším Konfuciově chrámu, v Parku Beihai, v Parku Chrámu nebes, v Olympijském parku, to všechno jsou moc pěkná místa.

Radost mám i z toho, že mě při návštěvě Lámaistického chrámu oslovila mladá Číňanka, zda jsem sám a zda bychom mohli chodit chvíli spolu. Znal jsem pár odstrašujících historek s podobným začátkem, tak jsem byl zpočátku obezřetný, ale nebylo to potřeba. Prošli jsme spolu Lámaistický chrám a potom i Park Chrámu nebes. Byla moc příjemnou společnicí a automaticky mě považovala za toho, kdo rozhoduje. Málokdy začala nové téma sama. Když jsem navrhl, že bychom si mohli na chvilku sednout, byla moc ráda - byla unavená, sama ale odpočinek nenavrhla. Když jsem se párkrát zmínil o tom, jaké nevýhody měla vláda komunistů u nás, víceméně mlčela. Strávili jsme spolu asi čtyři hodiny, hezky jsme si popovídali o všem možném, pak jsme se rozloučili, ona šla na vlak (bydlela asi 1000 km od Pekingu) a já dál, na náměstí Tiananmen.

Náměstí Tiananmen je největším náměstím na světě. Uprostřed stojí mauzoleum Mao Ce-tunga, před nímž jsou krásné ukázky socialistických budovatelských sousoší. I tam mě oslovila mladá Číňanka, tahle se učila na průvodkyni a chtěla si vyzkoušet výklad o pamětním sloupu, před kterým mě zastavila. Když jsme si ujasnili, že nebude chtít žádné peníze, přistoupila k výkladu. Občas nahlížela do poznámek, když si potřebovala něco připomenout.

Obecně ale v Číně anglicky téměř neumějí. A to ani recepční v mezinárodním hotelu u mezinárodního konferenčního centra, kde jsem bydlel a kde se konala konference. Asi to moc nepotřebují. Je jich 1,3 miliardy, za cvhíli se asi stejně bude naopak zbytek světa učit čínsky.

Zlato

20. 7. 2010

Přečetl jsem si knihu Michaela Maloneyho Investujte do zlata a stříbra. A rozhodl jsem se zainvestovat do zlata a stříbra. Dolar a euro nemají dobré vyhlídky.

Na Vltavě

8. 7. - 11. 7. 2010

S Danou, Adamem + Radkou, Natálií + Karlem, Helčou Veselou a Slzíkem jsme byli na Vltavě. Na jeden den za námi přijeli Mára s Lídou. Na řece se tvořily fronty, ale počasí bylo skvělé. Partička velmi příjemná a pohodová. Daně zachutnal Jim Beam a s Robertem měli vzrušenou debatu o vztazích mezi muži a ženami. Robert pak ve tři ráno utišoval hlučného a nezručného kytaristu poblíž našich stanů větami typu: "Když nám zahraješ pěkně a ráno, tak se zesereme štěstím." (Zcela neuvěřitelně jsem to prospal.) Dvakrát jsme se s Danou cvakli, Adam jednou. Všechny tři noci jsme spali v kempu Branná.

NAACL v Los Angeles a diskurzní schůzka ve Filadelfii

30. 5. - 12. 6. 2010

Byl jsem na konferenci NAACL v LA (asi deset dní) a na diskurzní schůzce ve Filadelfii (tři dny). Se mnou jela ještě Pavlína Jínová. Kromě konference a schůzek jsme stihli i nějaké výlety.

V LA jsme bydleli v centru - downtownu. A moc se nám tam nelíbilo. Bylo to tak trochu mrtvé. Málo lidí, málo a málo rozličných restaurací, hodně bezdomovců, samá španělština. Až jiné části města byly lepší - třeba Hollywood.

První výlet byl na jih do Long Beach, kde na pobřeží Tichého oceánu kotví Queen Mary, velká zaoceánská loď, která plula po světových mořích od třicátých do šedesátých let dvacátého století. Nyní je zrestaurovaná a slouží jako hotel, část lodi je přístupná turistům. Je o něco větší než Titanik, ale ne tak luxusní. Prolezli jsme si strojovnu, záď, člunovou palubu, kapitánský můstek a pár dalších míst, včetně hlavního schodiště. Vedle Queen Mary kotví ruská ponorka, rovněž proměněná na muzeum, ale já spěchal na konferenci, a tak jsme ji už nestihli.

Další menší výlet byl malý okruh do japonské čtvrti (Little Tokyo), pokračovali jsme do staré městské radnice (City Hall), odkud byla pěkná vyhlídka, a přes megalomanský a extrémně moderní (přesto pěkný) kostel s působivými katakombami (Our Lady of the Angels Church) zpátky.

Na první celodenní výlet jsme jel sám, Pavlíně nebylo dobře. Celý den jsem strávil v Univesal Studiu, tedy v zábavním parku Universal Studia. Podobá se Gardalandu v Itálii, ale všechny atrakce jsou motivovány filmy. Součástí prohlídky je i jízda silničním vláčkem. Ten projížděl kopiemi reálných ulic, kde studio natáčí. Viděli jsme auto Delorean z Návratu do budoucnosti, zahlédli jsme i náměstí z téhož filmu.

Poslední celodenní výlet byl už i s Pavlínou do Hollywoodu. Vyfotil jsem desítky hvězd na chodníku (a u řady z nich jsem se nechal vyfotit), nejmíň půl hodiny jsme strávili i u otisků slavných v betonu. Pak jsme šli do Griffith parku, obrovského hornatého parku, kde u observatoře Griffith přistával Terminátor ve filmu Terminátor a odkud prvně pohlédl na noční LA. Je odtud i dobře vidět slavný nápis Hollywood.

Pak už jsme přeletěli do Filadelfie. Mimochodem, aerolinky United Airlines nám během pět a půl hodiny dlouhého letu nedaly žádné jídlo, jen pití. Filadelfii jsem už znal a říkal jsem si, že tam z turistického hlediska nic moc není, nicméně samotné město je mnohem příjemnější než LA. Bydleli jsme přímo v centru, těsně pod nejvyššími mrakodrapy. A tam je spousta rozmanitých restaurací a rychlých občerstvení, člověk snadno najde cokoliv. S Pavlínou jsme si v rychlosti prohlédli přístav u První ulice (válečnou loď a ponorku jsme si tentokrát prohlédli jen zvenku), olízli jsme Zvon svobody (no, jenom prohlídli, olízávat se dá asi jenom v noci, pokud znáte hlídače). U Zvonu svobody bylo podepsáno i prohlášení o vzniku Československé republiky v roce 1918 (ve vítkovském památníku v Praze je vystaveno pero, kterým bylo podepsáno).

Ráno jsem samozřejmě chodil běhat kolem City Hall a na schody před Muzeem umění, podobně jako Rocky. Příjemně mě překvapilo, že od roku 2006 je vpravo pod schody konečně umístěna Rockyho socha, kterou Stallone Filadelfii věnoval už v roce 1982.

A pak už jsme se po dlouhých ale příjemných čtrnácti dnech vrátili do Čech.

LREC na Maltě

18. - 24. 5. 2010

Byl jsem týden na konferenci na Maltě. Spolu s několika kolegyněmi jsme bydleli v pěkně zrekonstruovaném hotelu Osborne ve Vallettě. Během dvou dnů po konferenci, kdy jsme měli čas na výlety, jsme navštívili prehistorické ruiny Hagar Qim a Mnajdra. Zklamaly mě - především kvůli tomu, že ochranáři ruiny zakryly obrovským stanem, takže tam nesvítí slunce a na každé nedetailní fotce je místo nebe kovová konstrukce, a také proto, že většina částí byla přehrazena provazy a nesmělo se tam. Projížďka na lodičkách k jeskyním a skalnímu oknu u blízkého skalnatého pobřeží byla příjemná, ale trochu "pro děti". Ještě tentýž den (sobota) odpoledne jsme zajeli do Rabatu a Mdiny. V Rabatu jsme o minutu nestihli prohlídku katakomb, ale procházka starou a mrtvolně opuštěnou Mdinou byla velmi příjemná.

V neděli jsme vyjeli na ostrov Gozo, ale v přístavu Mgarr na Gozu jsme se náhle rozhodli pro výlet na malý ostrov Comino ("Kmín"). To bylo velmi dobré rozhodnutí. Koupání v Modré laguně bylo výtečné, skalní útesy s mnoha otvory úchvatné. Po Cominu se dá chodit téměř libovolně, kamenitý povrch a nízký a řídký porost plné ještěrek chůzi nebrání. Opravená malá pevnost Věž Panny Marie vedená dobrovolníky rovněž potěšila.

V pondělí dopoledne před odletem jsme ještě stihli zajet si do katakomb v Rabatu. Katakomby sv. Pavla jsme si prošli sami a byl to silný zážitek, hlavně v neosvětlených místech, kde jsme si svítili zaměřovací diodou foťáku. Když jsme vycházeli ven, dorazil školní výlet - to jsme měli štěstí. Katakomby sv. Agáty byly maličké (aspoň přístupná část) a pouze s průvodcem, čili dost nuda.

Na jachtě v Chorvatsku

8. - 15. 5. 2010

Teď už jako kapitáni jsme si půjčili jachtu u firmy Bemex v Sukošanu a týden brázdili tamní moře. Byli jsme vlastně dvě jachty - jednu vedla Mojža, druhou na střídačku my ostatní kapitáni z podzimního kurzu.

Garáž

20. 4. 2010

Dnes jsem koupil garáž nedaleko našeho bytu. Konečně! Po mnoha letech, co tu bydlíme, jsme natrefili na někoho, kdo tu garáž prodával.

Na Orlíku

16. - 18. 4. 2010

O víkendu jsem si prvně vyzkoušel vést jachtičku - na Orlíku. Byli jsme dvě lodě, Honza Dolejší se svou posádkou měl závodní Moser M2, já s mojí posádkou měl Calamity Joe. Všechny manévry (obzvláště přistávací) se podařily. Zažili jsme i zajímavé chvilky, jako třeba plamen šlehající z pod hořáku plynového vařiče, nebo nestartující motor (kvůli vytrhlé pojistce). K nejlepším špekům patřilo zaseklé kormidlo. Točili jsme se pořád dokola, naštěstí zrovna uprostřed široké vodní plochy. Rychle jsme skasali plachty a kormidlo spravili. V neděli svítilo sluníčko a k tomu foukal vítr, plachtění jsme si užili zatím nejvíc z orlíkovských akcí.

Vůdce malého plavidla

9. 3. 2010

Dnes jsem úspěšně složil zkoušky VMP - vůdce malého plavidla. Mohu si teď v Čechách půjčovat (a vést) motorové čluny do 100kW a plachetnice s plachtami do 80m². Průkaz by měl platit i na moři do 0,75 námořní míle od pobřeží (na moře mám ale už průkaz chorvatský).

Nokia N900

5. 2. 2010

Není to ani rok, co jsem si kupoval linuxový mobil Openmoko Freerunner, a už si kupuju další mobil - opět linuxový, tentokrát doufám lépe podporovaný a rozhodně ne zastaralý, a to Nokii N900.

2009

Silvestr

30. prosince 2009

Tak se nám Danuška zase zranila. Tentokrát na běžkách při přechodu Krkonoš. Při sjezdu k Labské boudě upadla a potrhala si vazy v koleni. Zavázali jsme to obvazem a statečně došla až do Vrbatovy boudy, kam jsme jí zavolali horskou záchranku. Přijel sympatický záchranář, nohu jí zpevnil do nafukovací dlahy, uložil ji do zatepleného pytle v přívěsu sání a odvezl do Špindlu.

Avatar

17. prosince 2009

Dnes jsme byli na premiéře nového Cameronova filmu Avatar. Viděli jsme jeho 3D verzi s dabingem.

Dabing byla první věc, která mě zklamala. Nejen tím, že vůbec byl, ale i kvalitou, ač na současné české poměry nadprůměrnou - bylo znát, že se snažili sladit hlasy z originálu s hlasy dabérů, to kvůli scénám, kdy hovoří jazykem Na'vi, což se nedabovalo. Díky dabingu se ale člověk nemusel pořád dívat na titulky a mohl vychutnávat obraz. A že bylo na co se dívat. Technické zpracování filmu jednoznačně posunulo možnosti kinematografie výrazně vpřed a je jasné, že podobné úrovně dlouho nikdo nedosáhne. Přesto bylo znát, že pohyb animovaných postav stále není dokonalý. Kde ale končila animace a začínaly skutečné věci, nebylo poznat. Těším se na film o filmu.

Dějově mi film přišel průměrný a povrchní. Na Camerona. A málo realistický. Chybělo napětí, chvílemi jsem se téměř nudil. A bylo málo erotiky. Kromě hlavního hrdiny neměl film zajímavé postavy, charaktery byly nevýrazné nebo černobílé. Rovněž některé role by získaly, kdyby je hráli výraznější herci - např. hlavního záporňáka mohl hrát Michael Biehn. Obvykle si Cameron nechává nejlepší nápady a nejpůsobivější scény na závěr filmu. Tentokrát ale poslední třetina spíše zklamala. Masové nepřehledné bitvy mě nebaví. Ale námět filmu je dobrý.

Měl jsem vysoké očekávání, které bylo naplněno jen po technické stránce. Proto jsem k filmu spíše kritický. V širším pohledu se jedná o výrazně nadprůměrný film, na který možná půjdu znovu do kina (kvůli 3D) a který pak rád uvidím ještě několikrát doma v angličtině v HD.

A opravdu, znovu jsme na film šli hned 23. prosince večer a pak ještě 31. ledna do IMAXu. Při třetím shlédnutí jsem si všiml, že už si zvykám i na ten slabý děj, dokonce i dabing už mi přišel lepší než napoprvé.

Casio Privia PX 330

6. listopadu 2009

Už odmala jsem si přál klávesy, teď jsem si to přání splnil. Koupil jsem si Casio Privia PX 330. Vůbec na ně ale neumím, takže jsem si pořídil školu hry na klavír pro dospělé začátečníky - taková je k sehnání jen v angličtině, české jsou jen pro děti.

Vybíral jsem pečlivě - pomohla mi i videa na You Tube - obzvláště tahle prezentace: http://www.youtube.com/watch?v=bSGEcOy2GP8&feature=related.

Podle videí na You Tube se i učím, např. Love Scene z Terminatora: http://www.youtube.com/watch?v=CZt44SzH7VY nebo http://www.youtube.com/watch?v=AIjjS_IAFYA&feature=related, nebo Love Scene z Titaniku: http://www.youtube.com/watch?v=YBdIClBhdXw&feature=related.

Jachta v Chorvatsku

12. - 19. září 2009

S Danou, Honzou D., Jolanou, Mojžou, Bigbodym a Pavlem Sch. jsme byli na týdenním kurzu jachtaření v Chorvatsku.

Singapur

30. července - 11. srpna 2009

Byl jsem na konferenci ACL v Singapuru. Je to moderní město, kde žijí lidé různých národů, ras a náboženství v klidu vedle sebe. Singapur je nazýván "fine city", což je anglická hříčka založená na faktu, že "fine" znamená jednak "milý", jednak "pokuta". Vysokou pokutu si lze v Singapuru vykoledovat například za pití čehokoliv v MHD nebo za žvýkání na ulici.

Jedním z největších zážitků byla rozmanitost jídla. Snadno dostupná a levná, často soustředěná na jednom místě, je k mání kuchyně thajská, čínská, indická, japonská, korejská, arabská a další. Jídlo jsme si tam opravdu užívali.

Černá hora

17. - 26. července 2009

S Dančou, Márou, Mončou, Lídou, Pepou P. a Martinem W. jsme se vydali Martinovým tranzitem do Černé hory. Původně jsme měli hlavně raftovat, ale zajímavých možností bylo tolik, že na rafty vyšly jen dva dny.

Cesta do Černé hory se všemi zastávkami a blouděním v Srbsku zabrala asi 25 hodin. K mostu přes Taru jsme přijeli v sobotu večer a hned za mostem vpravo jsme našli kemp, jehož skvělý majitel Miro nám výborně radil, pomáhal s přepravou a zpříjemňoval následující dva dny, které jsme strávili raftováním na Taře. Pak jsme se přesunuli do srdce Durmitoru do Žabljaku, kde jsme dva dny chodili po horách, zatímco Mára s Martinem padáčkovali. Následoval přesun na jih k moři, do Budvy, kde Marek s Martinem zase padáčkovali a my je pak omylem hledali v jiném městě. Pak jsme se vyšplouchali v moři na pláži přeplněné lidmi a přespali v blízkém kempu, po divoké pařbě na soukromé pláži s několika Srby a Černohorci. Ráno jsme vyjeli do Kotorské zátoky, navštívili krásné město Kotor a vylezli na pevnost nad Kotorem, kde asi za Druhé světové války sloužil Pepův děda. Odpoledne jsme se přesunuli do sousedního Chorvatska a užili si večerní Dubrovník. Noc jsme strávili přesunem na sever do Bosny a Hercegoviny k řece Una. Tu se nám ale sjet nepodařilo - s průvodcem to vycházelo draze, bez průvodce to vypadalo nebezpečně, věc ještě komplikovalo to, že Una v tom místě vede přes státní hranici. Přejeli jsme tedy k blízkým Plitvickým jezerům a prošli si téměř všechny trasy. Z jezer jsem byl trochu zklamaný - na fotkách vypadají lépe, nesmí se v nich plavat a člověk po můstcích postupuje v zástupu lidí. Od jezer jsme vyjeli asi v pět hodin odpoledne a v šest ráno jsme byli doma ve Slaném.

Byla to rozmanitá, pohodová i sportovní dovolená ve výborné partičce.

Dead and Buried

26. května 2009

Před řadou let jsem viděl v televizi celkem nevýrazný horor, který mě ale přeci jen zaujal zajímavým rozuzlením. Po letech mě napadlo, že bych ho rád znovu viděl. To se ale ukázalo jako problém. Nepamatoval jsem si název a nehrál v něm nikdo známý.

Není snadné najít na webu film podle matně zapamatovaného děje, bez jakýchkoliv názvů a jmen. Věděl jsem, že šlo o film se zombiemi, které na začátku někoho upálily, pak šerif zjistil cosi podezřelého na kusu lidského těla, které zůstalo po bouračce na autě. Pozor, teď prozradím rozuzlení! Během filmu se ukáže, že řada lidí v té obci jsou zombie, včetně manželky šerifa, a na závěr šerif zjistí, že i on samotný je zombie, aniž by o tom věděl. Zkuste podle takového popisu ten film najít!

Po snad hodině marného hledání v googlu pomocí klíčových slov jsem se uchýlil k hrubé síle. Na wikipedii jsem našel stránku se seznamem filmů se zombií tématikou, bral jsem jeden film po druhém a pročítal jejich obsah. Vynechával jsem jen ty novější, protože jsem odhadoval, že jsem to viděl někdy kolem roku 2000 a ani tehdy to nebylo nové. Měl jsem štěstí - film začínal písmenem "D", takže jsem ho našel celkem brzy. Jmenuje se Dead & Buried. Patří do zlatého fondu filmů, ve kterých hlavní hrdina umře hned na začátku. Takových filmů je celá řada, mezi nejlepší patří třeba Duch s Patrickem Swayzem.

Open Street Map

21. května 2009 Můj nový telefon OpenMoko Freerunner má GPS-ku. Při tréninku s Mojžou jsem zjistil, že ač projíždíme ulicemi sídliště v Ráji, na mobilu jsme za hranicemi Slaného a jedeme v nezmapované oblasti, jakoby v poli. V duchu otevřeného systému používá GPS aplikace mého mobilu rovněž otevřené mapy, konkrétně mapy z projektu Open Street Map (OSM), vytvářené komunitou uživatelů. To mě zaujalo a řekl jsem si, že situaci napravím. Na webu jsem si přečetl pár návodů a o pár dní později jsem vzal opět svůj mobil a vydal se do Ráje. Tam jsem proběhl všechny ulice, GPS-ka to všechno zaznamenala a pomocí programu JOSM (Java Open Street Map Editor) jsem z uložených tras vytvořil ulice, později je i pojmenoval, naznačil jsem jednosměrky a most přes koleje. To jsem odeslal na server OSM a za pár dní už se to objevilo na mapce Slaného. Od té chvíle už všichni uživatelé OSM mají sídliště v Ráji k dispozici.

.

Mapa Slaného v OSM není zdaleka hotová a bez chyb, takže příležitostně doplňuji ulice, stezky, jména, vodní plochy atd. Baví mě to, je vzrušující vidět, jak výsledek mých úprav vidí po pár dnech (grafická podoba mapy se zřejmě musí periodicky generovat) všichni ostatní.

Jachta

7.-10. května 2009

S Evou Mojžou, Honzou Dolejším a Danou jsme vyjeli na čtyři dny na jachtu na Orlík. Ač foukalo poměrně málo, naučili jsme se základy plachtění a byla zábava. Vykouřili jsme velký množství doutníků.

Habanero čáry

30. dubna 2009

S Evou Mojžou jsme o čáry u Máry snědli napůl jedno červené Habanero, jednu z nejpálivějších papriček světa. Koupil jsem ho v Kauflandu, spolu s několika lahvemi plnotučného mléka.

Měli jsme z toho obavy, ale po rozkousání a spolknutí to nijak zvlášť nepálilo. Až pak to začalo. Pálilo to řádně, ale usrkávání mléka každé tři nebo čtyři vteřiny

to úspěšně neutralizovalo. Mléko jsme takhle usrkávali asi pět až deset minut, pak pálení pomalu ustávalo.

Svět psů a koček

27. dubna 2009

S Danou jsme otevřeli obchůdek s potřebami pro psy a kočky. Je ve Slaném ve Fortenské ulici.

Openmoko Freerunner

5. března 2009

Budu mít nový mobil. Po pečlivém rozhodování jsem se nakonec odvážil do koupě "otevřeného mobilu" - mobilu s otevřeným hardwarem i softwarem. Je to Openmoko Freerunner. Dnes jsem ho objednal za 8 250,- v internetovém obchodě freerunner.cz.Už se těším, až si do něj nainstaluju linuxovou distribuci, otevřu terminál a začnu vkládat příkazy.

Koupě auta

24. února 2009

Dnes jsme koupili ve Slaném v bazaru za závorami směrem na Prahu (http://www.autoslany.cz) Felicii Combi z roku 2001. Zdá se ve velmi dobrém stavu, je stříbrná a moc hezká. Dana usmlouvala slevu o šest tisíc.

Výlet do Bruselu

17. února 2009

Kamarádka Katka pracuje v Evropském parlamentu u paní poslankyně Hybáškové. Z fondu na propagaci uspořádala pro kamarády výlet do Bruselu a okolí s návštěvou Evropského parlamentu. Viděli jsme Antverpy, Bruggy a Gent. A samozřejmě i Brusel, kde budovy evropských institucí zabírají celou čtvrť a staví se tam o sto šest.

Antverpy jsou přístavní město s pěknou historickou částí. Navštívili jsme tu velikou antverpskou katedrálu, Rubensův dům (muzeum umění, především obrazů, zčásti Rubensových), patrovou nádražní budovu a muzeum knihtisku.

Bruggám se říká Benátky severu. Je to velmi nadnesené, mají sice pár vodních kanálů, ale jezdí po nich jen turisté, neslouží k normální přepravě. I přesto jsou Bruggy pěkné historické město. Dali jsme si tu na Velkém náměstí pravé belgické hranolky u stánku. Klíčem k chuti těchto hranolek je především skutečnost, že jsou smaženy ve vepřovém či hovězím sádle.

Gent jsme viděli jen narychlo. Největším zážitkem byla živá hra na harfu v kryptě místní katedrály. Na krásnou harfu tu hrává své vlastní skladby Marc Francois Marcel Hebbelinck, od kterého jsme si tam hned koupili CD.

Poslední den byl věnován Evropskému parlamentu a okolí. Nejprve jsme si prohlédli Entropu, celkem nápadité umělecké dílo, jehož bulharská záchodová část byla teď zakrytá. Entropa se mi líbila, škoda, že byla spojena s podvody ve financování.

Po Entropě jsme šli do parlamentu, kde jsme vyslechli poučnou přednášku o fungování jednotlivých orgánů EU. Mluvilo se i o Lisabonské smlouvě, jak je nevinná a jak je potřeba, aby se už přijala, aby se úředníkům v Bruselu snáz rozhodovalo a řídilo podřízené státy. Dostal jsem jeden výtisk (který jinak mimochodem stojí 58 Euro) a prolistoval jsem ho v autobuse.

Lisabonská smlouva není nevinná. Snižuje počet evropských komisařů, takže už ne každá země unie bude mít svého komisaře v Evropské komisi, jediném orgánu, který na úrovni EU může vytvářet zákony. I když se bude zastoupení zemí střídat, je to špatné. Dále bude řada oblastí rozhodování přesunuta z členských států na EU a nebude nutno o nich rozhodovat jednomyslně, nýbrž pouze kvalifikovanou většinou. Kéž by se Lisabonská smlouva nakonec nepřijala a nějakým zázrakem došlo ke snižování centralizace moci v EU!

Prohlédli jsme si i malý plenární zasedací sál (velký je ve Štrasburku, kam se kvůli Francouzům celý parlament každý měsíc na týden přesouvá, aby tam mohl ve velkém sále zasednout). Po většině obvodu sálu jsou zasklené místnosti překladatelů, kteří simultánně překládají projevy poslanců, často řetězově třeba přes angličtinu, aby poslanci mohli hovořit a poslouchat v rodném jazyce.

Samotná hlavní budova parlamentu je celá skleněná, obrovská a hezká. Je to takové město samo pro sebe, se svými obchody, bary, restauracemi.

K večeru jsme si prošli ještě centrum Bruselu, které je také historicky zajímavé. Usoudil jsem, že pražské historické centrum není v Evropě nic ojedinělého. Pravda, Karlův most je velmi pěkný a Hradčany také, ale jinak nic, co by neměli i jinde a možná hezčí a lépe upravené.

Výlet byl celkově moc pěkný a jsem Katce vděčný za tu příležitost.