BRAUNIÁDA 8 - díl druhý

Díl druhý: Lítý boj o holý život

(napsáno v červnu až červenci roku 1997, dále v listopadu 1998 a v únoru 2000)

Výprava na Díru - prelude

"Vypadni vod těch bubnů, ty debile!" ohodnotil Jarda Jirkův rytmický doprovod klacky na kýbl a plechovou lopatku a sám převzal roli bubeníka. Radovan přetáčel Tatrmana na začátek a Jirka dolil štamprlata vodkou.

"Ťuk!" zařval, když dvěma kamarádům a v tuto chvíli spoluhudebníkům podal plné skleničky, čímž dal najevo, že je opět nutno vypít do dna.

Vodka docházela.

Radovan spustil Tatrmana. Jarda spustil na bubny a celá tříčlenná kapela spustila řev. Kam se hrabal Kocáb na Jirku a Čok na Radovana. Vše se nahrávalo na kazetu.

Stanislav s Davidem se této zábavy nezúčastnili.

Výprava na Díru - part one

Vodka došla a hlasivky také.

"Jdem na Díru," navrhl kdosi a šlo se.

"Po cestě koupíme vodku, v hospodě."

V obci Levousy se schylovalo k nebývalé ostudě.

Do hospody u hlavní silnice vešly tři postavy. Jejich rozum byl poněkud zatemněn alkoholem.

"Tři vodky!" poručil Radovan u pípy, za což si vysloužil Jirkův obdiv, jak si ví v každé situaci rady. Zřejmě nepříliš atraktivní servírka, nicméně blondýnka, nalila.

"Na vás!" pronesli chlapci, jejichž vkus se v posledních hodinách silně liberalizoval, a vodku vypili.

"Koupíme s sebou půllitrovku nebo litrovku?" ptal se Radovan. Rozumělo se Pražské vodky. V těžkém rozhodování jim pomohl jakýsi štamgast, který příchozí trojici se zájmem pozoroval (a nebyl sám) a nyní pronesl:

"Kluci, prachy tu budou a my tu nebudem."

To bylo neoddiskutovatelně pravdivé tvrzení a s jeho přímou logikou se nedalo smlouvat. Koupili litrovku a odešli z hospody.

Večer nad polem v katastru obce Křesín - Levousy

Ve vlahém větříku směřujícím po úpatí kopce směrem k nedalekému korytu řeky Ohře se náhle objevilo neidentifikovatelné létající těleso. Chvíli tiše proplouvalo větrem, pak vzlétlo neuvěřitelnou rychlostí vysoko nad krajinu, ale poté zůstalo stát v prostoru. Velmi pečlivému pozorovateli prozradíme, že takřka i v čase. Poté se však s prostorem i časem začaly dít pro toto těleso neuvěřitelné věci.

Se stálým zrychlením se počalo snášet v prostorové spirále k jednoznačnému a nepřehlédnutelnému cíli.

Tím byl David Pražan.

Po několika sekundách se létající objekt zastavil před tváří Davida a začal podávat zprávu:

„Tady AB-231 54. Zaměřen cíl. Čekám reakci. Je to ještě dítě. Ba ne je to dospělý exemplář. No, nevím co to je, ale je to zajímavé a má to silný koeficient lambda. Vyčkávám.“

David odlepil dalekohled od očí.

„Už jsou na Díře, Stando. Jako prasata.“

A neidentifikovatelného předmětu si vůbec nevšímal.

Pak uviděl láhev nedopitého piva. Jemně se mu zrychlil tep a metabolismus vůbec. Mozek předčasně vypustil několik euforigenů slibujících naprostou extázi po pozření alespoň kapičky toho moku.

„Já mám ale žízeň. Podáš mi to pivo, prosím?“ zafuněl v podvečerním parnu.

Zde je namístě malé odbočení od hlavního děje, pakliže jste nějaký zaregistrovali. Je tu více věcí, které bychom si měli vyjasnit.

Například pojem Díra. Toto přiléhavé označení nese nedaleký kopec s rozeklaným vrcholem, který odedávna přitahuje mladé žáky gymnázií k alkoholickým orgiím. Tuto teorii právě potvrzují Radovan, Jarda a Jirka, kteří posléze zachrání život mnoha obyvatelům kraje, neboť zcela geniálním způsobem zničí časovou pumu.

Těm zvídavějším z Vás ale určitě vrtá hlavou jiná otázka. Co to monitoruje Davida Pražana? Proč to David nezaregistroval?

Abychom Vás potrápili chvilkou napětí, zodpovíme nejdříve druhou otázku: David to neidentifikovatelné létající těleso prostě přehlídl. Ne, že bychom podezřívali Davida, že by byl nevšímavý, ale to těleso nevidí ani opodál stojící Stanislav. To těleso je totiž velké jen pár setin milimetru.

„Pozorovaný objekt otvírá ústa. Pije z hnědé lahve. Poulí očima. Druhou rukou se škrábe na hýždi. Teď slastně přivírá oči. Stále pije. Vlny lambda zesilují. Jdu na bližší sféru. Stále pije. Sonduji, zda ne........Proboha! Jeho nos! NOS! PŘITAHUJE SI MĚ!“

„Dobrý Davide! Gratuluju! Půl piva na ex!“

David jemně orosený potem konečně nadechl nosem a hrdinně obrátit láhev hrdlem k zemi. Byla prázdná. Vydýchl.

Pak ale zčervenal. Vlastně lokálně i zmodral. Prostě zfialověl. Zhluboka se nadechl ústy, jako by to mělo být naposledy. Nevydýchával. Jeho dech nebyl znatelný. Přimhouřil oči a tvářil se mírně přiblble. Skoro jako ještěrka. Ruka mu chvatně zajela do kapsy u kalhot.

„Do Sluníčka, Davy, do Sluníčka! Kýchne se Ti líp.“ povzbuzoval Standa.

David zavyl a do kapesníku se vyhrnul nosní sekret v nebývalém množství.

„My alergici to holt máme těžký. Tu máš a zapij to.“ podal mu Standa hlt teplé vodky.

„Sliz! On mě osliznul! Nová zbraň hromadného ničení! Kamarádi, vzpomínejte na AB-231 54 v dobrém. Jak já si přál mít důstojný pohřeb! ...Tuhnu...“

No, to bylo ale ošklivé přerušení toho důležitého vysvětlování takovým zdá se nepodstatným dějem. Ale možná zas tak nepodstatný není.

Záhadné těleso AB-231 54 je, vlastně byl, alergen třídy seno-plíseň s plochou dráhou letu, který po mamince kromě jména 231 zdědil i abnormální možnost řízené levitace a díky perfektním zkouškám z fluktuace byl zařazen do třídy A u průzkumníků - letců.

Že jste ještě neslyšeli výsledek Braunových pozorování alergenů? Vždyť je zná už z OD každý. Promiňte, vy vlastně...tak my Vám to tedy:

Alergeny jsou nejmenší inteligentní tvorové planety Země (původně snad i Marsu), kterou kdysi objevili po dlouhé a nepříjemné cestě vesmírem. Zbudovaly si kolonie ve květech, travách, senu, plísních, houbách, atd. Poklidný nerušený život jim překazil příchod homo sapiens sapiens.

Tak, jako lidé objevili a těží ropu, či uhlí kvůli výrobě energie, tak zjistily alergeny, že pomocí vln lambda, produkovaných v použitelném množství pouze lidmi, si lze zajistit vyšší životní standard. Věc má ale jeden háček. Člověk produkující mnoho energie lambda je přitahován alergeny více než ti ostatní. V jistém slova smyslu dojde k jakési závislosti alergenů na daném jedinci. Zpráva o něm se šíří lavinovitě, neboť alergeny mají, ke své smůle, plně kolektivní vědomí, podpořené dokonalou telepatií. Sice ne všechny jsou dostatečně pohyblivé, ale přesto se jich obvykle zakrátko objeví mnoho. Proto byli pro vyšší vrstvy alergenů uvolněni průzkumníci třídy A. Nejlepší z nejlepších. Mají za úkol tipovat pro své nadřízené nové, dosud nevyužívané objekty.

Aby vše nebylo tak jednoduché, mají lidé s vysokým vyzařováním typu lambda abnormální ochranu. Jsou jí přehnané (alergické) reakce. Jejich nevypočitatelnost je zlým snem každého alergenu (jak jsme si již řekli, ti chudáci mají kolektivní vědomí).

„Všem jednotkám! Všem jednotkám! Objekt s vysokým stupněm lambda, se naprosto shoduje s exemplářem identifikovaným na městském záchodku ve Slaném, kde dosud neznámým způsobem zničil agenta AB-231 55, jehož poslední slova varují: „Je vyčůraný. Jak ten je vyčůraný! A stahuje si kalhoty ještě níž.“ Rovněž poslední věty agenta AB-231 54 jsou alarmující. Vedení domobrany označilo tento objekt za nevyužitelný, ba dokonce nebezpečný. Proto bude zničen naším výsadkem, který rovněž vyzkouší novou protizbraň - časovou pumu. Dostavte se ihned na seřadiště ŘEPKA 7. Opakuji ŘEPKA 7.“

Výprava na Díru - part two

Jirka se vydrápal po prudkém svahu nahoru. Na hřebenu se zastavil. Jarda dorazil vzápětí.

"Dělej, Žimle, je tam Malá blondýnka!" To na Radovana zabralo a za pár okamžiků byla trojice pohromadě.

"Tak kde je?" ptal se.

"Támhle, ty vole, dělej."

Radovan se napil z láhve a předal ji Jirkovi. Pak vyrazil po hřebeni a volal: /* cenzurováno */

Jarda s Jirkou se napili také a vyrazili za ním.

Část následující cesty je zapomenuta. Příběh pokračuje až na druhé straně kopce, kde se v nebezpečném místě blízko vrcholu nachází těžko přístupná malá jeskyňka, díra, po které dostal kopec své jméno.

"Támhle je díra, jdu na ní," oznámil Radovan a vyrazil vzhůru. Jarda se pustil za ním. Jirka nechtěl zůstat pozadu, ale té výšky se přeci jen bál. Až do díry se neodvážil.

Kluci vydávali podivné zvuky a obdivně se vyjadřovali o tvarech, rozměrech a dalších kvalitách té díry, až se nakonec asi unavili a zmlkli.

"Tak co je?" zavolal na ně Jirka po chvíli. Neodpověděli. Že by ta jeskyně byla tak velká, zauvažoval Jirka a strach z výšek začal být přehlušován nadšením z tajemného a neprobádaného.

"Hej, Žimle, je tu Malá blondýnka!" pokusil se ještě celou situaci vyřešit standardním způsobem, ale shora žádná reakce nepřišla. Začal se tedy nešťastně a velmi opatrně drápat do výšky ke zmiňovanému otvoru.

Vylezl až k němu a strčil hlavu do tmy. Nic neviděl. Neodvažoval se zavolat na kluky, dokud nedosáhne bezpečnější pozice. Pomalu se vsoukal dovnitř.

"Haló, kde jste?" zavolal. Nikdo se neozval. Popolezl po čtyřech asi půl metru, když byl náhle oslepen silnou září a ztratil půdu pod nohama.

…

David si odešel pro prášek. Alespoň tak to řekl Standovi, který dál seděl s lahví vodky a koukal dalekohledem na Díru. Prý bude zatím hlídat kluky. Alespoň tak to řekl Davidovi.

David vytáhl ze své brašničky v pokojíku chaty kapesní záznamník. Neobvyklým heslem (pouze jediným písmenem a to zcela nepochopitelným D) spustil speciální funkce přístroje. Na obrazovce se objevil v posledně sledované kótě soused, jakýsi pan Trsek. Právě si mazal opruzená stehna jakousi hnědou mastičkou. Smradlavou. Ne, že by jí David cítil, ale podle toho jak vypadala, vonět určitě nemohla.

Znechuceně nacvakal nové souřadnice. Trošku ho zmátlo, co spatřil. Uviděl někoho se stejným záznamníkem. Podobným účesem. Dokonce se stejným oblečením! Pak pochopil a na druhý pokus zaměřil Stanislava. Ten kluky nehlídal. Hrabal se v hlíně nebezpečně blízko jednoho velmi důležitého rododendronu. Měl krásně vyšpulený zadek.

David vypsal do rohu obrazovky tři písmena. R.T.G. Uviděl Standu z nezvyklého pohledu, přesněji řečeno koukal přímo do něj.

„No, copak to tady máme. Je to blízko konečníku a je to...hovno. Támhle dál je to kulaté. Sakra, snad to nemá ve slepém střevě. No aspoň máme jistotu, že ji Standa sežral. Kuličku. Malou. Kulatou. Chudinku. Do prdelky.“

Pak si David uvědomil, že dávka rentgenového záření, kterou Standa právě koupil, není nejzdravější. Vypnul přístroj. Chvilku hrabal v brašničce. Pak konečně našel co hledal. Jedna ze spolehlivých látek z OD. Na krabičce z tvrdé umělé hmoty se po přiložení palce objevil fosforeskující nápis. VYSERIN (sextahydrát supervěrinu chlupnatého). David nedočkavě trhnul palcem o milimetry doprava. Nápis se začal pohybovat jak vystupovala nová písmenka. PO POŽITÍ DESETI MOLEKUL TÉTO LÁTKY Z VÁS VYJDE I TO, CO JSTE MĚLI SNÍST AŽ ZÍTRA. POZOR NA DALŠÍ RADY OHLEDNÉ DÁVKOVAČE. POKUD TO PŘEŽENETE, VEČER SE POBLIJETE, RÁNO SE POSERETE. Poslední věty odfláknuté překladateli do češtiny už nedočkavý David nečetl. Oderval uzávěr a celý obsah krabičky vysypal do nově otevřeného piva. Pak spokojeně vykročil směrem ven.

V díře

Zelenobílá záře pohasla a na jejím místě se objevil Jirka. Zamrkal očima a mimoděk honem uhnul stranou - starý zvyk hráčů Dooma - jak tehdy ovšem Jirka nemohl ještě tušit a jak si později neuměl vysvětlit - možná ho k úkroku přiměla nějaká nepatrná síla. Uviděl Radovana s Jardou, jak stojí kousek dál.

Stáli v přítmí ve skalní dutině, do které odněkud zpředu pronikalo trochu světla. Podlaha ale byla bílá, rovná a hladká - jistě ne přírodní.

"Kde to jsme?" zaznělo a vyznělo do prázdna.

Po chvíli se Jirka více rozkoukal. Vpředu skála končila otvorem, za nímž byla nejspíš chodba a u něhož stáli Radovan s Jardou. Jeskyně, v níž stáli, byla odsud trochu osvětlena. Ale vzadu za sebou již rozeznával další světelný zdroj. Velmi slabé, matné světlo. Jirka k němu udělal pár kroků, když narazil na tvrdou překážku - asi sklo. Za sklem rozpoznal pár stínů, tmavých fleků na zemi, bílé matné světlo přicházelo shora. Chvíli tam zíral a pak vytáhl baterku.

"Nesviť!" ozval se Radovan, který přišel a teď stál vedle něho.

"Ale jo," řekl Jirka po krátkém zaváhání a posvítil za sklo.

Všichni tři, ač něco podobného doposud na vlastní oči neviděli, poznali hned svět, který se jim ve světle baterky ukázal. Podmořská krajina. Skály porostlé rostlinami, jimž k životu stačí minimum světla. Před kuželem baterky prchly nějaké asi ryby, nestihli si je pořádně prohlédnout. No, stejně by je neznali.

"Kde to jsme?" zeptal se Jirka podruhé. Opět nikdo neodpověděl.

"Ňákej teleport, ne?"

Posvítil na stěny jeskyně, ale neobjevil nic zvláštního. Pak baterku zhasl a postoupil k otvoru na druhé straně.

Za ním byla chodba, o tom se nedalo pochybovat. Jirka opatrně pokročil a vykoukl za roh.

Nevěřil téměř svým očím, ač po tom moři vzadu mohl již být připraven na cokoliv. Dlouhá chodba, do které se díval, vedoucí od otvoru vpravo i vlevo, byla zdobena starodávnými truhlami, svícny a květníky s velkými květinami. Na stěnách visely staré velké obrazy, jakoby hradních pánů a dam, a také ozdobné koberce. Koberec se táhl i po zemi. Vkusně a bohatě to celé vypadalo.

Zjevně elektrické osvětlení však poukazovalo na to, že teleport přenesl chlapce pouze v prostoru, nikoliv snad v čase.

Otvor zřejmě obyčejně býval zakryt závěsem, ten byl nyní odhrnutý a svázaný po straně mašlí. Všem třem kamarádům vykukovaly hlavy do chodby a nikdo z nich neměl žádné vysvětlení, kde jsou.

"Jdu se tam podívat," prohlásil Radovan a začal se drápat dovnitř. "Počkejte tady, hned jsem zpátky."

Vlezl dovnitř a rozhlédl se. Nikde nikdo, zdálo se. Podíval se zpět k jeskyni. Z této strany byl otvor úhledně obdélníkový velikosti úzkých malých dvířek. Zíraly z něho na Radovana dva vyplašené a přiopilé obličeje.

Radovan trochu zavrávoral, když vykročil vpravo chodbou. V jeho pravé ruce se stále houpala láhev se zbytkem vodky.

Vtom se ozvalo cinknutí. Všichni tři sebou leknutím trhli.

Ve stěně kousek vlevo.se otevřely dveře a z objevivší se zdviže vystoupily tři postavy, dva Japonci a jeden běloch. Radovan tak tak stačil uskočit ke stěně a přikrčit se za květináčem hostícím velkou palmovitou květinu, připomínající trochu banánovník.

Jirka s Jardou zalezli více do tmy a ani nedutali.

Tři muži zabraní do hovoru došli k jeskyni a zastavili se. Chlapci opatrně zalezli ještě více za roh a tiskli se ke stěně.

Jeden z Japonců právě domluvil. Řeč zněla jako japonština, i když ji Jarda ani Jirka neznali. A Radovan? Ten už vůbec ne. Navíc byl trochu daleko a dobře neslyšel

Pak promluvil druhý Japonec a chlapci poslouchali a divili se víc a víc, a to nejen proto, že hovořil česky, i když s přízvukem.

"Pan Šo-haj se ptá, zda jste schopen zvládnout celou akci sám, nebo jestli požadujete další lidskou sílu. Úspěch akce je velmi důležitý."

"Řekněte panu Šo-hajovi, ať nemá obavy. Akce je připravena a zajatce dodám zítra večer. Zítra odpoledne pan Kohoušek beze stopy zmizí."

Japonec se jal překládat. Když skončil, druhý Japonec cosi souhlasným tónem odvětil. Rozloučili se a běloch prolezl otvorem do jeskyně. Ta vzápětí více potemněla, kdosi asi zatáhl závěs.

Chlapci splývali se zdí, ale ten muž se neotočil. Došel k druhému konci jeskyně a položil ruku na skálu. Vzápětí zmizel v zelenobílé záři a znovu zavládlo přítmí.

Jirka s Jardou nebyli téměř schopni slova.

"Slyšels to? Ty vole."

"Ty vole," souhlasil Jirka.

Vtom do jeskyně proniklo více světla - kdosi poodhrnul závěs a lezl dovnitř.

"Taky jste viděli Trska?" zeptal se Radovan.

"Cože, to byl Trsek? Ten hlas mi byl povědomej."

"Byl. Akorát jsem neslyšel, co si říkali."

"No, tak to se podrž. Chce unést Standu."

"Standu? A proč?"

"Nevim, to neřikali. Řekli akorát, že zítra odpoledne pan Kohoušek beze stopy zmizí."

"A že zajatce dodá zítra večer," upřesnil Jirka.

Chvíli bylo ticho.

"Co teď?" zeptal se Radovan.

"Zkusíme použít teleport zpátky," odpověděl Jirka a popošel k místu, odkud zmizel pan Trsek.

"Takhle nějak položil ru…" nestačil doříct a zmizel v oné záři.

Doma zatím nic netuší…

Standa tušil, že největší nebezpečí mu hrozí spuštěním lokálního časového pole. Ádík Braun, se kterým se tu a tam myšlenkově spojil, určil na metr přesně kde mají Pražanovi ukrytý časový směrovač. Bohužel tu jen rostl nějaký keřík. Asi to bude pod ním. Začal hrabat.

„Co kluci?“

Vylekaný Standa se narovnal.

„Všiml sis někdy jak je hlína krásná? Občas mám sen, že jsem žížala a plavu v ní. A potápím se.“

David mu to tentokrát nesežral.

„Dej si raděj pivo. Tumáš, ta vodka tě ale zmáhá.“

A Standa uznal, že má David pravdu. Dobře mu tak.

Cesta z díry

Jirka se objevil zpátky na Díře, pár metrů pod otvorem, do kterého předtím s takovým sebezapřením lezl. Opět jej cosi přimělo k úkroku stranou.

Vzápětí se v záři objevil Jarda, uhnul a vrazil do Jirky. Upadli. Chvíli se nic nedělo. Hlava se jim točila.

"Kde je Žiml?"

"Mně je blbě," odpověděl na to Jarda, vstal a potácel se z kopce do lokálního údolí. Vypadal opravdu bledě.

"Počkej," volal za ním Jirka. Jarda byl ale jako zhypnotizován. Dole zahnul vpravo a začal se škrábat do jiného svahu vzhůru. Hodlal zřejmě obejít Díru z druhé strany, než kudy přišli. Bylo tam několik kopečků velikosti malých stohů, které na sebe navazovaly. Na jednom z nich Jarda padl a zůstal ležet.

I Jirka začínal pociťovat zvláštní nevolnost, kterou jen ztěží mohl připisovat alkoholu. Netušil, že před použitím teleportu je potřeba požít zvláštní roztok neutralizující nežádoucí vedlejší účinky teleportace. Netušil, že bez ochrany toho roztoku může nastat dokonce i smrt a že právě vysoké dávce vypitého alkoholu vděčí všichni tři za to, že jejich potíže z dvojnásobné teleportace jsou tak mírné.

Konečně se prostor blízko Jirky rozzářil a objevil se Radovan.

"Ty vole, já nemoh' najít to místo," postěžoval si. "Jdu dolů," prohlásil a vyrazil rovně, což ovšem bylo téměř kolmo dolů. Jistě by si dost ošklivě natloukl.

"Ne, počkej, pojď okolo, nevidíš, že je tu skála? Zabiješ se." Jirka opustil etiketu, protože šlo skutečně o život, popadl Radovana a vlekl ho mírnějším svahem a pak do kopce za Jardou.

"Mně je blbě," vyjádřil Radovan pocity obou. Nedaleko Jardy padli k zemi a ztratili vědomí.

Když se probrali, nic si nepamatovali, ale měli pěknou kocovinu

„Až se vrátíme, hovada, pos.., zas.., zase nazpíváme do mikrofénu Pražský Výběr. Tý vole. Jako fčéra.“ vypotil ze sebe Jarda, což byl hrdinský výkon, který bylo okamžitě nutné oslavit douškem vodky z láhve notně obalené hlínou, stejně jako jeho kalhoty.

„Já pudu spát. Nebo blít.“ utrousil Jirka.

„Já chci ženskou! Malou blondýnku! Já chci ženskou.“ utvrdil Radovan své spolužáky v tom, že je neuvěřitelné, jak umí být někdo celé tři hodiny monotematický.

Leželi poblíž kolejiště asi 750 metrů za vesnicí a chechtali se.

„Jste vožralý,“ zařval Jarda.

„Jsou,“ potvrdil Jiří, vstal a zase upadl.

První vlna alergenů se jim jen tak tak vyhnula, jak spěchala k pražanovic chatě na druhém břehu Ohře. Tihle hoši nevypadali na to, že by je neočekávaně oslizli. Tihle teď nebezpeční nebyli.

„Já chci ženskou!“ ozvalo se za nimi po chvíli již z notné dálky.

Doma stále idylka…

„Hele srnky.“

David nevěřil Standovým očím a tak vzal na pomoc dalekohled. To co spatřil ani ne půlkilometr před sebou se nevyrovnalo ani kresleným groteskám, které se naučil ještě v předškolním věku pouštět na videu.

„Háá. Jahaháá,“ zařval na Standu, na kterého se smích okamžitě přenesl.

„To neejsoouuu srrnkyy. Jahahááá. To jsou kluci. Jahahááá. Jako prasatáá. Tumáš.“ podal Standovi dalekohled. Vzápětí se ovšem smát přestal.

Ne, alergeny nyní Davida netrápily. Došlo mu, že chlapci budou spát v jeho chatě. No, přinejmenším na jeho pozemku.

Výlet na Díru pány opravdu unavil. Každou chvilku někdo neočekávaně polehl a odpočíval. Radovanovi nebylo na tu dálku nic kloudného rozumět, ale pohyboval se rychleji než ostatní. Bylo to tím, že zvolil chůzi „po čtyřech“. Láhev vodky v jeho ruce vydávala zlověstné zvuky o kolejnice, které ho vedly směrem k vesnici. Tu by však nebyl schopen spatřit, ani kdyby měl k dispozici Davidův zázračný dalekohled. Z útržků vět donesených větrem vyrozuměli David se Standou pouze něco o ženských, v podivném kontextu s názvem kopce, jenž mohli v dáli spatřit.

Trpělivě počkali takřka půlhodinku, než se trajektorie Radovana protne s jejich stanovištěm.

„Hele, Kohoušek!“ pronesl Radovan směrem k Davidovi „Co ten ta-dy?“

„Nic. Klídek. Ty teda vypadáš.“

„Když nic, tak nic. Tak mu dáme aspoň přes držku.“ vrhl se Radovan směrem ke Standovi. Tomu však Radovan neublížil. Sice láhev, kterou držel, vydala stejný zvuk o Standovu hlavu, jako předtím o kolejnici, ale Standovi prostě v tu chvíli NIKDO nemohl moc ublížit.

Standovi dal Braun na cestu k Davidovi na chatu pár prazvláštních ampulí. Prý si má vzít ráno po probuzení z každé po jedné tabletce a v případě nutnosti klidně i vícero přes den, podle toho, jaké ohrožení bude nejaktuálnější. Ampule nesly např. tyto názvy: NEHOŘLAVÝ, LEHCE OMYVATELNÝ, ODOLNÝ PROTI NÁRAZŮM, NEZMAGNETIZOVATELNÝ, NEPRŮSTŘELNÝ, VODOSTÁLÝ, BEZ PROBLÉMŮ SE STOLICÍ, ...ZKRÁTKA AMERICKÝ VOJÁK. Ještě, že si Standa zobnul.

„Drž ho, nebo si ublíží,“ zvolal Standa na ohromeného Davida. To už se přišourali vzájemně se podpírajíce i dva zbylí - Jirka s Jardou.

„Nazdár, chlapi. Nazdár Žimle.“ rozjásaně potvrdili, že na půlmetr jsou schopni rozeznat organickou a anorganickou hmotu. „Zvládli jsme to! Byli jsme na Díře!“

„Byli jsme na Díře a nebyla tam malá blondýnka.“ roztesknil se Radovan a konečně zapomněl, co že to chtěl provést Standovi. „Já chci ženskou!“ zavyl. „Hned!“

--------------- další den ------------

Ráno

"To byl ale blbej sen."

"Ty vole, ale já jakej jsem měl sen."

"Vy hovada, kdybyste tušili, jakej jsem já měl sen."

…konečně si vzpomenou na to, co zažili v opilosti…

Spali přes poledne. U oběda (chutnajícího jako obvykle) mohou uskutečnit naznačený rozhovor a tak si vzpomenout. Standa mezitím vyrazil na Díru. Opitý jako prasce.

Kluci se vylekají a vyrazí ho s vysílačkami hledat. Najdou ho. Je to ale opravdu Standa?

Skoro celá vodka a velké množství piva. Projímadlo účinkuje

Standa večer baví celou společnost

Standa by mohl být unesen například když zahodí lavor přes živý plot a jde pro něj.

Davidův noční život

(K následujícímu činu je David také inspirován tím, že Jirka z legrace znásilňuje Jardu a Jarda zavolá Davida na pomoc a vidí to a skoro tomu věří.)

Poklidný život, který doposud na chatě vedli, nebyl nic pro Davida. Když konečně Standa usnul a zdálo se, že ani shora už nikdo dolů nepřijde, David se potichu oblékl, vzal klíčky od Nissyho, vyšel z chaty, nasedl a v tichém režimu poodjel. Nedaleko za vesnicí, když nebylo žádné světlo v dohledu, odstartoval.

O pár minut později se snesl u silnice E55 a nenápadně se včlenil do provozu. Projížděl dobře medializovaným místem a nezklamal se. Dívka neklamně vyzývavého oblečení a celého vzezření, u které zastavil, si nastoupila.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se potom, co jí David vtiskl do ruky nezvykle velký balíček bankovek.

David neodpověděl.

Ach jo, pomyslela si, tak aspoň že dobře zaplatil.

Standa buď teď nebo už dřív unesen?

Davidova lapálie s domnělým proražením trupu lodi

…

Ve chvíli, kdy si David stáhl kalhoty i slipy současně, jeho Nissan (právě nikým neřízený) dotkl se pod velmi malým úhlem hranice zemské atmosféry. Jako šikovně hozený oblázek od vodní hladiny, odrazil se i Nissan od atmosféry.

Davida to škupnutí hodilo proti stěně vozu. Nahým zadkem se připlácl k barometrickému čidlu, kontrolujícímu tlak v kabině. Přetížení nárazu pominulo vzápětí, David sebou zakroutil, čímž se odtrhl od stěny a ve znovunastalém stavu beztíže obličejem ladně dopadl na sedačku.

Jeho zadek však předtím tak dokonale přilehl ke zmiňovanému barometru, že nyní při opačném pohybu zafungoval jako gumový zvon, kterým se podtlakem čistí zanešené odpadové trubky. V blízkém okolí barometru na malou chvíli poklesl tlak pod kritickou mez, což palubní počítač vyhodnotil jako pravděpodobné porušení hermeticky uzavřeného prostředí kabiny, způsobené patrně proražením trupu lodi.

Čidlo na protilehlé stěně nehlásilo nic, ale v tak ožehavých, životně nebezpečných situacích je nutno předpokládat spíše horší variantu.

Okamžitě byly spuštěny záchranné mechanismy. Ze skrytých škatulek byly do prostoru kabiny vystřeleny kuličky různých průměrů, z materiálu podobné hustoty jako vzduch za normálního tlaku. Ty měly být strženy unikajícím vzduchem a ucpat otvor v lodi. Byly schopny jistého přizpůsobení se tvaru díry, ale pro dokonalé utěsnění nemusely stačit. Proto bylo současně do prostoru kabiny rozprášeno jisté množství zvláštní lepkavé kapaliny, tuhnoucí při styku s vakuem, která měla za úkol dotěsnit prostor kolem ucpávky, kterým by mohl vzduch ještě unikat.

To vše se odehrálo v pár okamžicích.

Dívka z E55 začala křičet. Těžko říct, co ji vyděsilo nejvíce. Sotva si David, jak zmíněno, stáhl kalhoty i slipy, tak do něčeho narazili, pak ji zasáhly jakési míčky do hlavy a vzápětí na ni někdo chrstnul nějaký sliz, až se jí zapatlaly brýle.

Nakonec jí ještě David začal šmátrat po zádech, než si uvědomil, že vlastně asi žádný vypínač nenajde a křik bude muset utišit nějak jinak.

…

Chytráček poněkud přeprogramoval Nissana (po Davidově málem udušení), aby se se Zemí (konkrétně s Chytráčkem) automaticky spojoval při každém problému. David o tom něměl ani tušení.

I tentokrát se Nissan spojil s Chytráčkem. Sdělil mu, co se stalo, předal mu kompletní obrazový i zvukový záznam proběhlého děje. To se v budoucnu může Chytráčkovi hodit pro usnadnění jednání s Davidem (mírné označení pro vydírání).

Chytráček vydal pokyny, aby člun přešel do havarijního režimu, čímž nenápadně odebere Davidovi řízení, aby ještě něco nevyvedl. Sám se pak má postarat o návrat na Zemi, jelikož zpoždění je příliš velké pro přímé řízení Chytráčkem, možná také se blíží do radiového stínu či tak něco.

Spojení s Chytráčkem skončí, David ztrácí řízení, člun přešel do havarijního stavu a chystá se k poklidnému návratu na základnu.

Prolétává ovšem kolem neznámé lodi. Automatické procedury zajistí přijetí člunu v nouzi na palubu, a to aniž by to David chtěl (nemůže nic dělat - člun pracuje teď sám - dle pokynů Chytráčka nesmí Davidovi vrátit řizení) a aniž by to chtěl kdokoliv na neznámé lodi, neboť ta právě veze Stanislava Kohouška - kam? Možná na nějakou výzkumnou základnu ve stavu beztíže? Možná na Pluto vyslechnout na míste "činu"? Možná jen oklika kvůli zametení stop?

Trsek možná v noci krade v chatě Standovy hnědé kalhoty, ale splete si je s Žimlovými, které jsou hnědé od toho, jak ho táhli za traktorem…

Na konci možná, když už všechno utichne a všichni jsou zpátky doma, Chytráček začne vydírat Davida (kvůli čemu? Třeba chce do Chytráčka zamontovat vypínač emocí a on nechce), jinak že ukáže rodičům záznamy ze člunu. David na to, ať mu je Chytráček ukáže. Ten že klidně, ale ukáže se, že záznamy jsou znehodnocené. Aspoň na konec se David ukáže být menším idiotem, než se celou dobu projevuje. Ve chvíli, kdy jsou v radiovém stínu za nějakou planetou, David honem a naprosto profesionálně naprogramuje malinký virus, Chytráčkem neodhalitelný, který tyhle záznamy později poškodí. Chytré. Chytráček si tak myslí, že je má, a také David se tváří, že neví, že Chytráček záznamy ze člunu dostává. A zatím je to jinak.

Úplně na konci by mohl David vytáhnout hru Setkání s Rámou, kterou to všechno začalo. A buď si ji normálně zahrát nebo si ji zahrát po síti s kamarády nebo ji odvrhnout a jít ven. Nejspíš zahrát s kamarády po síti a všichni se po chvíli ve hře domluví, že jdou radši všichni ven.

Poznámky:

Pohrávám si s myšlenkou, oživit Arthura. Možná až úplně na konci, jako příslib dalších pokračování. Totiž asi jeho dvojníka. O něm se ještě nikdy nemluvilo. Ale mohl by to být další odštěpek od Brauna, nejlépe vzniklý současně se sirem Arthurem Conanem de Brownem. Tehdy se "…Braun divil, kam se poděla polovička jeho vědomí a těla…". Jenže Brown byl přece slabší než Braun, a to podstatně, řekněme tak dvakrát? Taky si Brown nic nepamatuje o svém vzniku. Je tedy v souladu s tím, co už bylo napsáno, že vznikli tehdy dva odštěpky. S jedním Braun splynul zpět, druhý mezitím založil OD? Vypadal by stejně jako Arthur Brown, což by mohlo Jirku mást. Jmenoval by se pochopitelně jinak a soustředil by v sobě z bývalého Brauna to nejhorší.