Kamínek

(napsáno na týdenním semináři "Léto s etikoterapií" v červenci 2003)

Jdu po pěšině a vidím kamínek.

Pan Vogeltanz by řekl: "Kopni do kamínku, jestli chuť máš."

"Dívej se, kdo má tu chuť," radí pan Tomáš.

Buddha by snad řekl: "Sleduj tu chuť, jak přichází a zase odejde."

A materialista, ten by řek', že na kamínku nesejde.

"Měj kamínek rád," poradil by svatý František.

No, a to vše je pro mne velký oříšek.

V co mám věřit já, která z těch rad je pro mne?

Žádná, jenom jedna, nebo všechny? Můžu mít víc žen v domě?

Přátelé moji milí, vidíte, že potřebuju poradit,

a tak bych se chtěl trochu představit.

Jaký jsem?

Nejsem (zatím) hodný Jirka, nejsem ani silný Jiří.

Přesto (nebo proto) moje zbraně kolem mne radši furt míří.

Možná umím, ale nechci odpouštět těm, co neprojeví lítost.

Nemám rád ty, co o sobě nemají žádnou pochybnost.

Nevěřím na škatulky, do kterých se zavírají lidi podle data narození.

Věřím v jedinečnost každého - škatulka nabízí jen snadné a rychlé pochopení.

Věřím ve stručná a jasná slova.

Co nemám rád, je šroubovaná mluva.

Když vidím krásu, vlastnit bych ji hned chtěl.

A krásy je tu hodně - každý by mi pak záviděl.

Věřím ve víru, co dává pevný základ,

ale ne v tu, co přidá těžký náklad.

Věřím v rozum - v jeho pronikavou sílu,

i v to, že bez srdce udělá do světa špatnou díru.

Věřím v opravdovost - že opravdový zájem

je klíčem tam, kam člověk chce - třeba i do ráje.

Takový jsem já. Tak která rada je pro mne?

Do kamínku kopnout, či ho nechat být?

Na koho dát? Komu uvěřit?

Dneska večer už vím, co tady snad každý ví.

To prosté, jednoduché tajemství.

A za to děkuju.

Děkuju za upřímnost, se kterou otvíráte své peklo i nebe.

Za pomoc k pochopení, že musím věřit hlavně v sebe.