Ostrov

Jiří Mírovský

rozepsáno v letech 2002 - 2004, pokračování 2009

Nejasné obrysy ostrova, vystupujícího z oparu, se postupně vyostřovaly, jak loď poskakovala vlnami a prodírala se blíž. Bizarnost tvarů byla čím dále jasnější. Na jedné straně prudké a vysoké skály vypínající se kolmo z vody do výšky mnoha desítek metrů, rozeklané erozí za dlouhé věky, co tu nechráněny odolávají útokům oceánu i nebe, na straně druhé zalesněné svahy, zátoky a písečné pláže lemované palmami, to je typický vzhled, který dělá ostrovy této oblasti tak zajímavé.

Největší tíha a napětí ze mne opadlo, jak jsme spatřili zemi, ale ještě jsme nezakotvili. Ještě se může stát cokoliv.

"Obeplujeme ostrov zprava," zavolal jsem na Danu."Kotviště by mělo být v jižní zátoce."

Minuli jsme skalnatý severní cíp a propluli kolem celého západního pobřeží, tvořeného nejprve oblými šikmými a hladkými skalami, v horních rovnějších částech porostlými travou a keři, v dolních částech proloženými šikmými skalními deskami, které jako by sem bez ladu položil obr z dávných pověstí, blíže k jihu pak oněmi nepřekročitelnými vysokými skalními stěnami se špičkami porostlými stromy. Mezi tím vším jsme zahlédli několik malých zátočin, kde lesní porost klesal až k písečným plážím. Tam by se dalo v nouzi zakotvit.

Na jižním výběžku ostrova jsme zahli ostře doleva kolem skály ustřižené jako podle pravítka. Vítr foukal zprava, teď přešel v levozadní. Ráhno přeskočilo do pravé polohy. Trochu jsem povolil, zatímco Dana přehodila kosatku. Otevřel se nám pohled na sluncem zalitou zátoku jižního pobřeží. Vlevo se ještě táhly vysoké skály, ale pomalu přecházely do šikmých svahů, přibýval porost a středu zálivu vévodila široká pláž, za níž terén stoupal jen velmi mírně, rovněž porostlý stromy a tady i palmami. Vpředu vpravo krajina také stoupala, ale už ne prudce, přesto postupně dost vysoko do zarostlého kopce. Vítr se tu ztišil a pomalu jsme pluli asi dvacet metrů od hranice korálového útesu.

Uvolnil jsme plachty. Loď pomalu přirazila k polorozpadlému dřevěnému molu. Dana vyskočila a přivázala přední lano k silnému kůlu, a já udělal totéž na zádi. Konečně jsem si po dlouhých hodinách mohl oddechnout. První fáze asi největšího dobrodružství, do kterého jsem se kdy pustil, byla zdárně dokončena. Na půjčené osmimetrové plachetnici jsme sami připluli k opuštěnému ostrovu.

...

Náhle mě něco napadlo.

"Kompas." Řekl jsem potichu.

Dana se na mě otočila. "Cože?"

"Počkej, počkej." Vstal jsem z křesla a začal se procházet po pokoji, v usilovné snaze představit si to. U krbové římsy jsem se na chvíli zastavil a opřel se hlavou o zeď. Ale nevydržel jsem v klidu a začal jsem znovu bez cíle přecházet. Dana mě pozorovala.

Nedařilo se mi správně to v myšlenkách uchopit. Opět jsem se posadil.

"Já nevím. Napadl mě kompas. Nepomohl by kompas? Počkej." Na chvíli jsem si opřel hlavu o ruku, jako by to mohlo pomoci uspořádat představy. Dana přišla blíž. "Řekněme," pokračoval jsem, zvednuv znovu hlavu, "že jdu, v pravé ruce držím kompas a ten ukazuje na sever, který je, řekněme, také vpravo, tedy na druhou stranu, než je má druhá ruka. Co se stane, když projdu záměnou? Budu samozřejmě pořád držet kompas v pravé ruce, z mého pohledu, ten bude ukazovat pořád na sever. Ale z mého pohledu to bude ... vlevo, směrem k mé druhé ruce, ne?"

"No, asi jo."

"Určitě! Musí to tak být! Ledaže by..." Zarazil jsem se a zklamání se promítlo do mého hlasu. "Ledaže by pak kompas neukazoval na sever. Že by se změnou orientace otočil i kompas a ukazoval na jih?"

"Nevím," řekla na to Dana, která se asi snažila spíš mě nerušit, než na to sama přijít.

"Já taky ne. Snad ne, no... nevím."

Chvíli jsme mlčeli.