Urbanovi

Ke zkoumání rodu Urbanů jsem se dostala záhy poté, co jsem se pustila do zpracování rodokmenu. Bylo to tak. O svém dědečkovi Adolfu Pichnerovi nevěděla moje maminka vůbec nic. Jedinou informací bylo, že tragicky zahynul při práci v lomu, když byly její mamince Marii Hájkové, rozené Pichnerové, dva roky. Marii a jejího bratra Adolfa pak vychovával nevlastní otec. Byla to velká neznámá a maminka mě prosila, ať začnu rodokmen zde, aby se něco dozvěděla. A právě pátrání o mém pradědovi Adolfu Pichnerovi mě velmi záhy zavedlo do rodu Urbanů, protože jeho děda Jan Pichner se oženil s Angelinou Urbanovou. A to mě velmi zaujalo. Vždy jsem si myslela, že mí předci byli velmi chudobní lidé, avšak Angelina pocházela z velkého libchavského statku, jehož fotografii z doby z 30. let minulého století jsem umístila na úvod tohoto povídání. Libchavy byla německá obec, však se také dříve jmenovala Německé Libchavy, oproti vedlejším Českým Libchavám. Z Německých Libchav bylo roku 1946 odsunuto do Německa 90 % obyvatel. Moje babička byla po rodičích Češka. Po smrti jejího otce se její maminka znovu provdala a to za Němce. S ním měla další tři děti. Tato skutečnost způsobila, že po válce byla komplet celá rodina mé babičky: maminka, nevlastní otec a tři sourozenci s rodinami odsunuti. Moje babička se provdala do Českých Libchav a tak jediná z rodiny zůstala zde. Proto mě velmi překvapilo, že jsem velmi brzy zjistila, že v Libchavách žije odborník na slovo vzatý, Ing. Karel Urban, místní historik, autor několika knih a také genealog. Byl potomkem Jana Urbana, bratra Angeliny, jediný (spolu se svými sourozenci) z dříve rozvětveného rodu Urbanů, který v obci zůstal. Zkontaktovala jsem se s ním a musím říct, že i on byl velmi překvapen, že v České republice žije ještě jiný potomek rodu Urbanů. Jsem mu velmi vděčná, moc mi pomohl v genealogických začátcích, nezištně mi předal spoustu informaci, dokumentů i fotografií. Pomohl mi nejen z rodem Urbanů, ale i z dalšími libchavskými rody. Jsem mu velmi vděčná a v tomto článku uveřejním spoustu informací, které jsem získala od něj.

Význam příjmení Urban: z latinského osobního jména Urbanus = měšťan, městský

Urban

moje 12. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

Můj nejstarší nalezený předek má jen obecné jméno Urban, což by naznačovalo, že do Libchav přišel z nějakého města. Narodil se kolem roku 1561.

Dávám sem jen začátek zápisu z gruntovní knihy o nákupu hospodářství v Prostředních Libchavách 28, dnes Horních Libchavách č. 1.

Roku 1596 na pondělí před svatým Jiřím, Jiřík Tomášů, jinak Piršlů, předstoupil před registra a oznámil že jest grunt svůj prodal Urbanovi za sumu 100 kop, zavdal Urban Tomášovi při zápisu 36 kop, ten závdavek takto vyplnil.

S gruntem zakoupil koně, krávu, jalovici, 4 kozy, 8 slepic s kohoutem, pluh se všemi potřebami, brány se železnými hroty, 2 okované lopaty, sekeru, 2 vidle, motyku.

Dále přijal závazek vychovat na statku tři sirotky. Platit bude ročně všem věřitelům po 3 kopách až do zaplacení, z toho Mandaleně 50 kop a 14 kop sirotkům po nebožtíkovi Matysovi Piršlů.

Protože tento statek po něm zdědil Jan Urban, můj předek, je to jediný známý potomek Urbana.

Jan Urban

moje 11. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

Narodil se rok po nákupu gruntu jeho otcem, tedy roku 1597. Ten již nemá jen obecné jméno Urban. Urban se stává příjmím a jeho jméno je Jan.

Manželku neznáme, víme však o jeho dvou synech:

1625 - Jan (Hannß) Urban, můj předek, podrobnosti níže
1626 - Václav Urban

Jan (Hannß) Urban

moje 10. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

O Janovi se toho moc neví. Narodil se kolem roku 1625 na gruntě svého otce v Prostředních Libchavách č. 28. Dnes jde o Horní Libchavy č. 1.

Byl otcem Jackoba Urbana, mého předka.

Na plánku Stabilního katastru z roku 1840 je vidět velký statek č. 28, v té době stále v držení rodu Urbanů.

Na části Indikační skici je vidět, že v Prostředních Libchavách byli tři velcí sedláci, jejichž usedlosti i lány jsou popsány jako Wincenzisch, Urbanisch a Kaplanisch. Po třicetileté válce byla v Prostředních Libchavách třetina statků pustá, zbyli zde jen Vincenzovi, Urbanovi a Kaplanovi. Tyto rodiny svými syny obsadily opuštěné statky. Urbanovi vlastnili statky s č. 28, 26 a 38.

Jan Urban zemřel v Dolních Libchavách č. 38, což byla chalupa s polem. Protože však v Prostředních Libchavách č. 28 byli Urbanovi ještě i za 2. světové války a žijí v Prostředních Libchavách i dnes, je předpoklad, že tento statek zdědil nějaký potomek Jana Urbana. Jan koupil chalupu v Dolních Libchavách č. 38. Moji předci Urbanovi pak už žili stále v Dolních Libchavách a někteří z jejich potomků tam žijí dosud.

Dokud žil Ing. Karel Urban z Dolních Libchav (zemřel roku 2018) snažil se dlouho přemluvit k testu DNA jednoho z Urbanů z Prostředních Libchav, aby prokázal společný původ, nepodařilo se mu to však.

Jakub (Jackob) Urban

moje 9. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

Jakub Urban se narodil kolem roku 1654, nevím zda ještě v Prostředních Libchavách, nebo už v Dolních Libchavách.

Jeho otec Jan Urban mu prodává chalupu v Dolních Libchavách č. 38 roku 1686 za cenu 50 kop. Jakub splácel postupně, celé hospodářství zaplatil roku 1703.

Někdy ve stejné době, kdy Jakub kupuje od otce chalupu, se oženil s Agnetou Süsserovou. Ta se narodila kolem roku 1661.

Znám jen jedno jejich dítě, mého předka Jana Urbana, zvaného "Honß Girk" , který se narodil roku 1687 v Dolních Libchavách č. 38

Chalupník Jakub Urban umírá 31. ledna 1719 v Dolních Libchavách. Zde píšou ve věku 75 let, možná mu bylo jen 65 let. Jeho manželka Agneta (Agnes) umírá 23. ledna 1735 ve věku 74 let.

Jan (Honß Girk) Urban

moje 8. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

Narodil se 31. března 1687 v Dolních Libchavách rodičům Jakubovi (chalupník) a Agnete Urbanovým.

Ve věku 20 let se dne 23. října 1707 žení s Marinou Tschetscher (Čečerová), dcerou zemřelého Georga Tschetschera z Dolních Libchav

Marina Urbanová, rozená Tschetscher, a její předci

V první polovině 17. století se její předci zapisovali v matrikách jako Čečer nebo Čejčrle.

Podle zápisu v matrice úmrtí se měla Marina narodit kolem roku 1688. V tom roce se ale jejím rodičům rodí dcera Anna Marie. Vzhledem k tomu, že se roku 1691 rodí její sestra Anna Tschetscher, je možné, že Marina užívá své druhé jméno.

21. červen 1688 - pravděpodobné narození Mariny. Rodiče: Girk Čečer a Zuzana neznámého příjmí.

Otec: Jiří (Girk, Georg) Tschetscher / Čečer (* po roce 1652), chalupník, syn Martina Čečera / Čejčrle (* 1622), podruha z Dolních Libchav a Kateřiny (* 1629) neznámého příjmí.

V Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 je v Libchavách uvedený jediný Čečer a to Martin, podruh, 29 let a jeho žena Kateřina 22 let. Oba slouží na statku u sedláka Pavla Šponara.

Kateřina je druhá manželka Martina. Jeho první ženou byla Rozina, která mu porodila roku 1646 syna Jana a nejspíše oba po porodu zemřeli.

V letech 1653 - 1682 nejsou v matrice žádné záznamy týkající se Libchav. Otec Mariny Georg Čečer se musel tedy narodit po roce 1652. Do té doby jsou záznamy o dvou narozených dětech Martina a druhé manželky Kateřiny:

1648 - Martin Čejčrle
1652 - Jan Čejčrle, také můj předek a to ze strany mého dědy Josefa Hájka a jeho babičky Apoleny Hájkové, rozené Kaplanové.

Marina Tschetscher měla tyto sourozence: Martina (*1686), již zmíněnou Annu, provdanou Flanzmannovou (*1691) a Václava (*1702). Bylo jich nejspíše více, ale o nich nevím.

Význam příjmí Tschetscher: místní německý název pro Čecha

Ze zápisu v gruntovní knize vyplývá, že Jan Urban kupuje od svého otce chalupu 19. dubna 1718, tedy pár měsíců před jeho smrtí. Chalupa stále stojí 50 kop, 12 kop Jan platí při podpisu smlouvy.

Z dalších zápisu vidíme jak postupně splácí dluh a to střídavě své matce Agnetě a dále Anně pro Jakubu Urbanovi, nejspíše tedy své sestře.

Manželům Janovi a Marině Urbanovým se narodily tyto děti:

1710 - Baltazar Urban
1713 - Engelbert Urban, roku 1747 se oženil s Františkou Janke, žili v Horních Libchavách, kde jsem našla narození jejich šesti dětí. Jako povolání má uvedeno policator = příslušník cechu. Zemřel roku 1759.
1716 - Mariana Urbanová, umírá roku 1722
1719 - Václav Urban , roku 1744 se oženil s Veronikou Rollerovou z Dolních Libchav č. 36. Na této adrese se jim narodilo osm dětí.
1722 - Mariana Urbanová, roku 1755 se provdala za Bernarda Procházku, žili v Dolních Libchavách č. 8
1726 - Jan Urban, umírá roku 1728
1729 - Jan Urban, můj předek, podrobnosti níže
1731 - Veronika Urbanová

Jan Urban umírá 25. prosince 1753 v Dolních Libchavách č. 38. Píšou 70 let, ve skutečnosti se dožil věku 66 let.

Jeho manželka Marina (též Magdalena) umírá dříve, a to 13. dubna 1752 ve věku 64 let, také v Dolních Libchavách č. 38.

Chalupa č. 38 s polem na Indikační skice z roku 1839.

Letecký snímek z dnešní doby. Mnoho se nezměnilo, i pole má stejný tvar.

Jan (Johann Georg) Urban

moje 7. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

Jan Urban se narodil 13. dubna 1729 v Dolních Libchavách č. 38.

Rodiče: Jan a Magdalena Urbanovi

Kmotr a svědci: František Fuchs z Ústí nad Orlicí, Martin Roller z Dolních Libchav, Rosina, vdova po zemřelém Václavu Hlumovi z Ústí a Magdalena, manželka Matěje Rollera z Dolních Libchav.

Když mu bylo 24 let oženil se dne 17. února 1754 s Rosalií Blohonovou, dcerou zemřelého Martina Blohona z Dolních Libchav.

Ohlášky byly ve dnech 27. ledna, 3. února a 10. února.

Oddal Martin Linhart.

Svědci: Jan Streidt z Dlouhé Třebové a Jan Beran, rychtář z Horního Houžovce

Rosalia Urbanová, rozená Blohonová, a její předci

Narodila se 28. ledna 1731 v Dolnních Libchavách

Rodiče: Martin Blohon a Zuzana

Kmotra a svědci: Magdalena, manželka Matěje Rollera, Kateřina, vdova po zemřelém Matěji Rollerovi a Jan Schlesinger, všichni z Dolních Libchav

Otec: Martin Blohon (4. 11. 1696 - 6. 3. 1637) sedlák z Dolních Libchav, syn Matěje Blohona a Doroty neznámého příjmí. Matěj Blohon byl synem Matěje Blohona st. a Anny neznámého příjmí. Matěj Blohon st. byl synem Petra Blohona (*1627), zahradníka a Anny neznámého příjmí, dcery Markéty neznámého příjmí (*1598) Všichni z Dolních Libchav.

Matěj Blohon a Dorota jsou mými dvojnásobnými předky. Jejich dcera Margareta (*1689) provdaná Paukertová je můj předek v 8. generaci, také ze strany mé babičky Marie Hájkové.

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 - Libchavy

Matka: Zuzana Kosaková (21. 3. 1698 - 31. 3. 1758), dcera Marciána Kozáka / Kosaka (23.5.1671 v Horních Heřmanicích - 19. 2. 1728 v Dolních Libchavách) myslivce a lovce ptáků, a Mariany neznámého příjmí. Rodiče Marciána byli Pavel Kozáček (*1638) z Horních Heřmanic, syn myslivce Václava Kozáčka (*1621) z Horních Heřmanic a Magdaleny neznámého příjmí, a jeho manželka Magdalena neznámého příjmí.

Sourozenec Rosalie Urbanové, roz. Blohonové: Anna, provdaná Skoppová (*1728)

Význam zde uvedených příjmení:

Blohon - není mi znám. Dodnes je v republice několik lidí s tímto příjmením, nebo s příjmením Blohoň

Kozáček - pastevec koz

O Janu Urbanovi je záznam v kronice Dolních Libchav:

Do roku 1778 patřily Německé Libchavy k farnosti Ústí nad Orlicí. Na opakované prosby obyvatel byl kostel konečně povýšen na samostatný farní kostel. Obzvlášť byly zmiňovány trampoty, způsobené zaplavením cesty k ústeckému kostelu vodou z kolem tekoucí řeky Tiché Orlice. Dosavadní filiální dřevěná fara byla zbourána a postavena nová. 20. června 1778 byl podepsán zřizovací protokol knížetem Františkem z Lichtenštejna. Za obec Dolní Libchavy dokument podepsali:

obecní starší Johann Georg Urban, rychtář Mathias Honisch, porotce Johann Kasper.

Následují ještě vždy další tři podpisy a to i za obce Horní a prostřední Libchavy. Funkce "obecní starší" byla později přejmenována na "radní". Ve městech byla nazývána "konšel".

Kdyby jen tušil můj předek Johann Georg Urban jakou radost udělá svým podpisem skoro o čtvrt tisíciletí později jednomu potomkovi, tedy mně. Až do tohoto roku se musím ve všech matrikách prodírat asi deseti obcemi, včetně celého Ústí nad Orlicí. Je to dost únavné vyhledávání. Proto jak balzám na duši působí matriky od roku 1778, které se týkají už jen Libchav.

Jan Urban a Rosalie měli tyto děti:

1755 - Veronika Urbanová
1758 - Franz Urban
1760 - Georg Urban
1762 - Jan Urban, roku 1790 se oženil s Annou Schiel, žili na rodné chalupě v Dolních Libchavách č. 38, kterou po otci zdědil. Zemřel roku 1813.
1765 - Václav Urban, můj předek, podrobnosti níže
1769 - Anna Urbanová , zemřela roku 1770

Nevím, kdy a kde Jan (Johann Georg) Urban a jeho manželka zemřeli. Možná u některého z dětí mimo Libchavy. Jejich úmrtí jsem nenašla.

Václav Urban (Kirchenwenzka)

moje 6. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

Václav Urban se narodil 28. září 1765 v Dolních Libchavách č. 38.

Rodiče: Jan Georg Urban, sedlák, a Rosalie.

Kmotr a svědci: chalupník Georg Suchomel, chalupník Mathias Weis a Apolena, manželka myslivce Jana Markla, všichni z Dolních Libchav.

Ve věku 26 let se dne 20. listopadu 1791 oženil s šestnáctiletou Annou Vinzensovou, dcerou Georga Vinzense z Dolních Libchav.

Svědci: Mathias Honisch, rychtář Dolních Libchav a Josef Schlesinger, mlynář z Dolních Libchav

Anna Urbanová, rozená Vinzensová, a její předci

Narodila se 1. března 1775 v Dolních Libchavách č. 65.

Rodiče: Georg a Anna Vinzensovi

Kmotra a svědci: Rosalia, manželka Ferdinanda Rautenkranze, chalupník Anton Kaplan z Schützendorfu (Orlické Podhůří), Kateřina, manželka Martina Kaplana z Prostředních Libchav

Otec: Georg Vinzens (26. 3. 1752 v Prostředních Libchavách č. 12 - 13. 11. 1778 v Dolních Libchavách č. 65), chalupník, syn Václava Vinzense (27. 9. 1715 - 8. 2. 1771), sedláka z Prostředních Libchav a Anny neznámého příjmí (1714 - 5. 2. 1790). Rodiče Václava Vinzense byli Martin Vinzens (11. 8. 1686 - 22. 4. 1767), sedlák z Prostředních Libchav a Anna Schiel (1. 5. 1692 - 18. 5. 1758), dcera Jiříka Schiela/Šilara/Lžičaře (1653 v Čermné - 4. 5. 1717 v Horních Libchavách a Magdaleny neznámého příjmí (1657 - 18. 11. 1707). Rodiče Martina Vinzense byli Pavel Vinzens a Kateřina neznámého příjmí z Prostředních Libchav.

Více o rodu Schiel (Šilar) zde

Matka: Anna Paukertová (30. 3. 1757 v Dolních Libchavách - Cakli č. 21 - 30. 6. 1824 v Dolních Libchavách č. 65), dcera Jana Paukerta (23. 5. 1721 - 16. 10. 1772) z Dolních Libchav - Cakle č. 21 a Kateřiny Hegerové (*5. 9. 1723) z Dolních Libchav, dcery Matěje Hegera (14. 2. 1674 v Horním Třešňovci - 6. 1. 1758 v Dolních Libchavách) a Kateřiny neznámého příjmí (1683 - 9. 10. 1746). Rodiče Jana Paukerta byli Matěj Paukert (1684 - 15. 3. 1726), chalupník z Dolních Libchav - Cakle a Anna Blasl (* 2. 12. 1691), dcera Lorence Blasla (1651 - 30. 3. 1741) sedláka z Horních Libchav a Doroty neznámého příjmí (1661 - 26. 1. 1721).

Více o roku Paukert zde

Více o rodu Heger zde

ANNA URBANOVÁ - prapra...babička z vlaku dětství a naděje

Anička byla prvorozené dítě svých rodičů. Její mamince bylo 17 let. Dva a půl roku po ní se narodila její sestra Kateřina. Když jsou jí tři roky zasáhne mladou rodinu ráda, její tatínek umírá ve věku šestadvaceti let. O rok později se její maminka vdává podruhé. Je jí 21 let, když si bere Augustina Joachima Rollera (26. 8. 1753 - 5. 5. 1831) syna dědičného rychtáře Joachima Rollera, který se narodil v Dolních Libchavách č. 1 - dědičné rychtě. I Augustin se několik let po svatbě stává v Dolních Libchavách rychtářem. Anička žije s maminkou a nevlastním otcem na chalupě č. 65 v Dolních Libchavách. V nové rodině se jí narodí další čtyři sourozenci. Když je Aničce 13 let, umírá její dvouletá sestra Tekla, v 16-ti letech jí umírá dvouletý bratr Augustin. V té době už ale Anička opouští rodný dům a vdává se za Václava Urbana, který je o deset let starší. Z vlaku dětství a naděje vystupuje tedy velmi mladá. První dítě porodí v 18-ti letech a v průběhu dalších let se jí narodí celkem osm dětí. Z nich se sedm dětí dožije dospělosti. To už žije s manželem a rodinou na velkém statku v Dolních Libchavách č. 123, který si zakoupili.

V matrikách vidíme povolání pouze u mužů. Avšak povolání Anny je v matrikách doložitelné tak, jako snad už jen u kněze. Poté, co odchovala všechny děti, stává se ve věku 55 let porodní bábou. A my se tak z matrik dozvídáme, kdy do práce nastoupila, jak často pracovala, dokonce i nakolik byla ve své práci úspěšná. Víme přesně dny, kdy pracovala a také, kde pracovala. Známe i datum ukončení pracovní činnosti.

Než se stala Anna porodní bábou mívaly tehdejší Německé Libchavy vždy tři porodní báby. Pro každou část (Horní, Prostřední a Dolní Libchavy) jednu. V druhé polovině dvacátých let 19. století ale nastala v Libchavách špatná situace. Nejprve zemřela porodní bába v Dolních Libchavách a později i v Prostředních. Několik let měla celé území na starosti jen jedna porodní bába. A právě ta zapracovala do této činnosti Annu a ta se tak ujímá práce na území Dolních Libchav. Nejprve ale absolvuje kurs na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a dne 30. prosince 1830 získává diplom. Jejím prvním novorozenětem je Barborka Rollerová, narozená 4. ledna 1831. Když je potřeba zaskakuje Anna i do všech okolních obcí.

Z matriky lze vyčíst, že byla zkoušenou porodní bábou, pomáhala v průměru u tří porodů v měsíci, babictví provozovala do vysokého věku, celkem 25 let. Poslední ženu odrodila 24. 8. 1856, novorozencem byl Josef Groher. To už bylo Anně 81 let. Rok na to Anna umírá.

Zkušenost Anny Urbanové byla známá po celém okolí. Existuje zápis v říčské kronice, že když si tamní porodní bába už nevěděla rady, poslala budoucího otce přes les k Urbanům na statek. Byl leden, všude ležela spousta sněhu, vál ostrý severní vítr. Kůň zapřažený do saní odfrkoval a v poklusu vezl po polích a lesem očekávanou pomoc. Dítě se narodilo zdravé a matka se záhy zotavila. Anna byla zvána do okolních obcí právě k takto těžkým porodům.

Kromě toho, že byla Anna porodní bábou, byla i mámou a babičkou spousty děti. Byla také selkou na statku, měla na starosti děvečky, čeledíny a dobytek. A samozřejmě také kuchyni pro všechny ty lidi na statku.

Dolní Libchavy č. 65 (v roce 2015). Rodné místo Anny Urbanové, rozené Vinzensové.

....a na Indikační skice z roku 1839

Václav Urban odešel z rodné chalupy č. 38 a zakoupil statek v Dolních Libchavách č. 124. Na katastrální mapě z roku 1839 je vidět, že to bylo ještě tradiční hospodářství, které kopírovala tzv. francké statky, běžné v této oblasti. Do čtverce nebo obdélníku postavené jednotlivé budovy, které vytvářely uzavřenou dispozici s malým vnitřním atriem, využívaným pro komunikaci, obsluhu a skladování hnoje. Někdy koncem roku 1839, ještě za života Václava Urbana došlo na statku k požáru, nebo byl vypálen procházejícími vojsky Napoleona nebo Kutuzova. Obnoven byl pak již podle nových stavebně-požárních předpisů z doby panování Marie Terezie. obě současné hlavní budovy jsou jeho dílem, nebo spíše dílem jeho syna Jana, protože Václav byl již dost starý.

Václavovi Urbanovi se přezdívalo "Kirchenwenzka", protože byl velmi aktivní při libchavské faře a kostele. Manželům Václavovi a Anně se narodily tyto děti:

1793 - Václav Urban, roku 1831 se oženil s Marií Annou Krásovou z Dolních Libchav č. 62 a zde také žili. Zemřel roku 1877.
1796 - Josef Urban, zemřel roku 1797
1798 - Jan Urban, roku 1828 se oženil s Josefou Zimprichovou, sedlák, který po otci převzal hospodářství v Dolních Libchavách č. 124. Zde se jim narodilo osm dětí a zmínění Ing. Karel Urban je jejich potomek. Po Janovi Urbanovi převzal hospodářství jeho syn Jan Urban (*1831).
1799 - Angelina Urbanová, můj předek, podrobnosti níže
1802 - Josef Urban, roku 1835 se oženil s Kateřinou Süsserovou z Dolních Libchav č. 112 a zde také žili. Zemřel roku 1862. Řada jejich potomků dnes žije v USA.
1807 - Rosalie Urbanová, roku 1829 se provdala za Jana Weisse z Dolních Libchav č. 109. Měla 7 dětí. Její prvorozený syn Jan emigroval do Ameriky. S třemi potomky Rosálie, žijící v USA, mám shodu DNA.
1814 - Klara Urbanová, roku 1836 se provdala za Bohumíra Havránka z Ústí nad Orlicí č. 379, a zde také žili. Narodilo se jim 7 dětí. Klara zemřela roku 1886.
1816 - Augustin Urban, roku 1840 se oženil s Klarou Barbarou Balzarovou z Dolních Libchav č. 102. nejprve žili na rodném statku v Dolních Libchavách č. 124 a později na rodném statku matky v Dolních Libchavách č. 65. Narodily se jim čtyři děti. Augustin zemřel roku 1885.

Václav Urban zemřel 24. července 1844 ve svém domě. Bylo mu 78 let.

Jeho manželka Anna ho přežila o 12 let. Zemřela 23. ledna 1857:

Anny, vdova po sedlákovi Václavovi Urbanovi z Dolních Libchav č. 124, rozená Vinzensová v Dolních Libchavách č. 65. V matrice je správný údaj o věku, dožila se 81 let.

Angelina Urbanová, provd. Pichnerová

moje 5. generace v linii matky mé matky Marie Hájkové, roz. Pichnerové

Narodila se 27. března 1800 v Dolních Libchavách č. 124.

Otec: Wenzl Urban, sedlák

Matka: Anna, dcera Georga Vinzenze, chalupníka z Dolních Libchav č. 65.

Kmotra: Anna, dcera Georga Vinzenze, chalupníka z Prostředních Libchav č. 65. Svědci: Anna, dcera zemřelého Mathiase Honische, rychtáře Dolních Libchav a Joseph Schlesinger, mlynáře z Dolních Libchav.

Ve věku 23 let se dne 19. listopadu 1822 provdala za Johanna Pichnera (7. 5. 1800 - 10. 12. 1842) z Prostředních Libchav č. 22 (nově 32). V letech 1823 - 1836 se jim narodilo pět dětí, všechny v chalupě jejího manžela. Zemřela 3. 6. 1863 ve věku 64 let na vykrvácení.

Podrobně o tomto manželském páru, vč. povídky o Angelině, na záložce " Pichnerovi" zde

DALŠÍ HISTORIE STATKU č. 124 V DOLNÍCH LIBCHAVÁCH

Po Václavovi Urbanovi se dalším sedlákem stal jeho syn Jan Urban (*6. 1. 1798), bratr Angeliny. Nejprve se roku 1829 oženil s Josefou Zimprichovou (*1806) z Horních Libchav č. 78. Z tohoto manželství se narodila Rosalia (*1829), Jan (*1831), Václav (*1834) a Anna (*1838). Roku 1849 Josefa umírá a Jan Urban se brzy žení podruhé s Rosalií Moritz z Horních Libchav č. 89. Z tohoto manželství se narodily děti: Karel "Rondkorl" (*1850), Vincens (*1854), Vincens (*1857) a Klara (1859). Jan, stejně jako jeho předchůdci zažil robotu. Sedlák byl povinen od jara do podzimu dávat k dispozici Panskému dvoru potah, ať koňský či volský. Zpravidla to nečinil sám, vysílal na práci svého čeledína. Kromě toho musel dvakrát do roka platit daně a faře desátek na její provoz. I když za své hospodářství musel zaplatit, nebylo ve skutečnosti jeho, měl vše propůjčené a majitel mu mohl kdykoliv nemovitosti odejmout a vyhnat ho. Jan zažil i zrušení roboty roku 1848. Sedláci již mohli svá hospodářství rozvíjet bez omezení, museli se však z roboty vykoupit a to často trvalo i mnoho let. Jan hospodařil dobře, spálené dřevěné budovy ještě i s otcem přestavěl na zděné. Nástupcem na statku se stal jeho prvorozený syn Jan.

Sedlák Jan Urban (24. 10. 1831 - 30. 4. 1902) se oženil s Johanou Františkou Weissovou z Dolních Libchav č. 50 kolem roku 1856. Narodily se jim tyto děti: Anna (*1857), Josef "Kirchnwenzka" (*1861), Jan "AmerikanerOnkel" (*1863). U Urbanů se traduje, že každá generace musí na vlastních nemovitostech postavit něco nového nebo něco řádně zrekonstruovat. Tak i Jan Urban postavil novou stáj pro skot a také hnojiště umístil mimo dvůr. Po něm převzal hospodářství jeho prvorozený syn Josef.

Sedlák Josef "Kirchnwenzka" Urban (12.4.1861 - 2.3.1937) se roku 1890 oženil s Annou Balzerovou z Dolních Libchav č. 102. Manželům se narodily tyto děti: Václav (1890-1890), Jan (*1892-1914), Marie (*1895), Anna (*1897), Fridrich (*1902), Josef "RondPepka" (*1906), Emil (*1910).

Josef zcela přestavěl zadní trakt statku: stodolu, maštal a stáj pro prasata. Nad maštalí vybudoval nový čeledník. Také zakoupil vedlejší statek č. 123 i s polnostmi mých předků Hegerů. Ten patřil do roku 1902 Václavovi a Kláře Hegerovým. Ti ho 31. července 1902 prodali Karlu a Marii Weissovým, kteří ho 31. května 1904 prodávají Josefovi a Anně Urbanovým. Josef jistě také vybudoval na statku důmyslnou skrýš, který byla v obou světových válkách náležitě využita k úschově potravin. Hospodářství převzal syn Josef.

Josef "RondPepka" Urban (8.3.1906 - 3.8.1982) se oženil s Annou Novákovou z Temenic (Šumperk). Narodily se jim dvě děti: Alfréd (*1935) a Elisabeth (*1938). Na fotografii vedle je celá rodina u svého statku.

Josef se hospodářství ujal roku 1932. Postavil vedle stojící objekt č. 10, který soužil jako sýpka a pak jako kůlna na zemědělské stroje. Byl velmi zručný, ke každému řemeslu se uměl náležitě postavit. Mimo jiné pěstoval velké množství zelí, které prodával do obchodů v sudech s 30, 50 nebo 100 litrovým obsahem. Sudy si sám vyráběl a obruče sám koval. Na začátku roku 1942 musel narukovat do Wermachtu a byl odvelen na ruskou frontu. Hospodářství vedle jeho žena Anna, Koncem války byl všem lidem, kteří se ve sčítání lidu roku 1931 přihlásili k německé národnosti zkonfiskován veškerý majetek. Do statku vstoupila nová rodina, která si ho zabrala. Nastěhovali se do výměnku, Anna s dětmi a tchýní mohla do odsunu zůstat bydlet v původním místě. Anna se dostala do pozice děvečky. Nová rodina ji potřebovala, nikdy předtím hospodařila. Takto žili od května 1945 do března 1946, kdy byli odsunuti do Německa. Tchýně Anny, výše zmiňovaná Anna Balzerová, zemřela v prosinci 1945 a je pohřbená v Libchavách. Josef urban se z války už do Libchav nevrátil, svoji rodinu vyhledal v Německu přes Červený kříž. Zde si pak našel práci jako dělník při výstavbě a rekonstrukci silnic.

Tím skončila éra sedláků Urbanů v Dolních Libchavách č. 124.

Na první fotografii ze 40. let 20. století je Anna s dětmi: Freddym, který měl dědit statek a Elisabeth.

Na druhé fotografii vpředu Freddy, dále pak jeho manželka a oba synové Peter a Michael.

Se všemi jsem se setkala v Libchavách roku 2018 při pohřbu Ing. Karla Urbana.

Příběhy několika lidí z rodu Urbanů

Jan Urban (AmerikanerOnkel)...aneb strýček z Ameriky

Narodil se 15. září 1863 na statku v Dolních Libchavách č. 124. Je pravnukem mého předka Václava Urbana (*1765) a jeho manželky Anny (*1775), porodní báby, a také synem sedláka Jana Urbana (1831-1902).

V druhé polovině 19. století chodili po kraji lidé a lákali rodiny nebo i osamělé jedince k osídlování středozápadního území Spojených států. Jeden takový, původem z Lanškrounska měl svoji náborovou kancelář v místní hospodě u Rösslerů v Dolních Libchavách. Psal se rok 1885, bylo dávno po žních, sedláci sklízeli brambory, probíhala podzimní orba. Jan bydlel stále na rodném statku u svého bratra, který převzal po otci grunt. Byl čerstvě ženatý a od bratra dostal podíl na otcově statku. Vyučil se strojním zámečníkem a pracoval u ústecké firmy, která jednak zabezpečovala opravy na železnici a pak také vyráběla jednoúčelové stroje pro potřeby místních podnikatelů. Měl také za sebou tříletou službu u Rakouskouherského vojska. Díky všem těmto okolnostem dostal bez problémů cestovní pas.

Velmi brzy zjara následujícího roku nastoupil v Brémách na loď. Po dvoutýdenní plavbě oceánem vystoupil v New Yorku a několik dalších týdnů strávil v karanténním táboře. Jeho manželka Julie s ním neodcestovala, zůstala zatím u rodičů a čekala na dobu, až bude její manžel ve Spojených státech usazený a finančně zajištěný.

Jan získal místo jako topič na lokomotivě u Pacifické dráhy. Tato společnost dbala na to, aby její zaměstnanci byli vyučení v černém řemesle a byli schopní během dlouhé jízdy z východu na západ ledacos opravit, aby uměli lokomotivu i vozy připravit na několik tisíc kilometrů dlouhou jízdu. I mezi jednotlivými zastávkami bylo mnoho desítek kilometrů bez lidského sídla.

Jenže pak ho zlákala zlatá horečka, která zrovna tou dobou vypukla na Aljašce. Vypravil se tam a zkoušel jako zlatokop své štěstí. Určitě měl štěstí a nějaké zlato našel. Nechlubil se tím, ale způsob dalšího života tomu nasvědčoval.

Když skončila jeho zlatokopecká anabáze, koupil nově postavený dům na východním pobřeží. Opět se zaměstnal u železnice, tentokrát jako strojvůdce. Jeho osudem byla cesta z východu do Kalifornice a zpět.

Takto zajištěný zaplatil své ženě Julii cestu z rodné země za ním. V roce 1893 se jim narodila jediná dcera. Dali jí jméno po babičce: Marie.

Následující léta se jim žilo velmi dobře, společně se podívali roku 1905 na celý měsíc do svého rodiště v Libchavách. Jan zde chodil v černém obleku s vestičkou, ve které měl kapesní hodinky na mohutném zlatém řetězu a u knoflíkové dírky, kam se zapínala karabinka, měl od klenotníka vyrobený přívěšek v podobě zlatého nugetu o délce 2 cm. Návštěvu Libchav poté zopakovali ještě několikrát.

Jan si v Americe velmi oblíbil lov a v podzimních měsících často mizel i na celý týden z domova. Tuto volnost mu umožňovaly turnusy na železnici, kdy po nepřetržité práci míval několikadenní pracovní volno. Tak si žili spokojeně až do roku 1918, který pro Jana znamenal životní katastrofu.

Konec roku 1918 byl pro Jana tím nejčernějším obdobím, jaké člověk může prožít. Byly okamžiky, kdy se v modlitbách ptal Boha po smyslu svého lopotného života. Bylo těsně před Vánoci, když jeho žena Julie i dcera Marie pocítily škrábní v krku, začala je bolet hlava a do tváří se jim vloudil namodralý nádech. Obě zemřely druhý den. Tak rychlý měla tehdy Španělská chřipka průběh (v USA na ní zemřelo půl miliónu lidí, v celém světě asi 70 miliónů).

Každý den na ní umíralo tolik lidí, že hrobníci nestačili kopat hroby. Proto Jan s pomocí souseda vykopal pro své nejdražší ženy hrob sám. Pochoval je na Bohemian National Cemetery ve státě New Yersey. Na Vánoce toho roku však musel jít do práce, truchlení musel odkládat na hodiny po šichtě. Bolest a prázdnota ho provázely po mnoho následujících týdnů a měsíců. Stál na nejasném rozcestí, bylo mu 55 let a neměl pro koho žít. Dva roky se takto potácel ve vzduchoprázdnu, dopisoval si intenzivně se svými sourozenci v Libchavách. Až do svých šedesáti let řídil lokomotivu. Pak prodal dům, sedl na loď a vrátil se do rodné obce. Psal se rok 1923.

V Dolních Libchavách si koupil dům č. 71. Po dvou letech ho však prodal, měl neustálé nutkání vrátit se do blízkosti ženy a dcery. V USA pobyl rok, pak si uvědomil své iracionální chování a opět se objevil v Dolních Libchavách. Zde si pronajal jednu místnost v domě naproti hostinci U Džbánu. Žil z renty a ušetřených peněz. Pomáhal bratrovi na statku, s brokovnicí se rád toulal lesem a založil chov včel. Pak ještě jednou odcestoval do Ameriky, aby se definitivně rozloučil a svými blízkými a zaplatil tam následnou péči o hrob. Poté se definitivně usadil v Dolních Libchavách, koupil dům č. 159. Zde žil sám až do své smrti 14. května 1940. Bylo mu 76 let.

Šest let po jeho smrti byli všichni jeho příbuzní, známí i přátelé odsunuti do Německa.

Ze vzpomínek pana Vinzense z Horních Libchav:

Jako kluk po vyučení se s Amerikánem spřátelil a nedovedl mu odepřít přání, že spolu budou chodit do kostela. Přijel vždy na kole k jeho domu, kde byly otevřené jak vchodové dveře, tak i ty do seknice. Jan sedával na židli u okna, nohy ve vypulírovaných botách na stole, v puse dlouhou fajfku "gypsovku", oblečený v černém, zlatý řetěz s nugetem. Četl sobotní "New York Times", které mu chodily jednou za týden se zpožděním. Poručil mladíkovi, aby si sedl na lavici u kamen a některé články mu překládal. Bylo to někdy po roce 1935 a svěd se znovu rozjížděl po poslední krizi. Po mši zašli s mnoha dalšími sousedy na jedno pivo k Rösslerům. Když Vinzens pivo vypil obrátil se něj Amerikán se slovy: "Hajdy domů, jsi ještě moc mladý na vysedávání v hospodě!" Pivo za něho ale vždy zaplatil. Často také musel chodit do lesa a tam musel Amerikánovi dělat nadháněče. Jakmile vyplašil nějakého zajíci, musel sebou rychle prásknout na zem, aby nechytil nějaký brok.

Ze vzpomínek Karla Urbana z Dolních Libchav:

Když byl malý kluk měli v seknici gauč s velkým ukládacím prostorem. Tam ležel léta černý semišový klobouk s velmi širokou lemovací krempou. Strašně děti lákal ke hrání, měly to ale přísně zakázáno. Kdysi si ho u nich zapomněl Amerikán. Uvnitř měl lákavou zlatou nášivku s vyšitou firmou a čarovným slůvkem "Texas - US". Babička ho hlídala jako oko v hlavě, jakoby se snad pro něj měl někdy Amerikán vrátit. Po letech, když už babička nežila, vzal si ho jednou otec na hlavu, aby mu nepadala malta do očí, když nahazoval strop. A to byl definitní konec klobouku.

Když v Libchavách rušily hroby po odsunutých Němcích, vzal za své i hrob Amerikána. Náhrobní desku však jeho rodina zachránila u uschovala doma ve stodole.

Ze vzpomínek odsunutých Němců, kteří navštívili Libchavy:

Dokud žili lidé, jež osobně poznali Amerikána, vždy při návštěvě rodné obce na něj vzpomínali. Z jejich povídání vyplynulo, že to byl šlechetný muž, moudrý, s obrovským charisma. Uměl vždy zaujmout svým vyprávěním, hlavně o Americe. Na jedné straně byl laskavý, na druhé straně frajer. Například jako člen mysliveckého spolku zastřelil den před ohlášeným honem tři zajíce. Domluvil se se starým Balzerem, který měl hod doprovázet s koňmi a vozem, že ty zajíce schová pod slámu mezi žebřiny. Když na závěr honu udělali výřad ulovené zvěře, začali se všichni hádat o počty zastřelených ušáků a nemohli se dopočítat. Stále jim tři přebývaly. Jan se jen tiše usmíval pod vousy. V hospodě to pak s Balzerem jako mysliveckou latinu dali s halasem k dobru.

Tak to je vše co vím o tomto člověku. Jeho fotografie byla pořízena roku 1936. Neznala jsem ho a zde jsem sepsala vše, co mi o něm vyprávěl Karel Urban. Ten již nežije a Amerikanonkel neměl potomky. Vše by upadlo v zapomnění a tomu jsem chtěla tímto povídáním zabránit.

Emil Urban ...kněz

Narodil se 19. září 1910 na statku v Dolních Libchavách č. 124 jako nejmladší dítěě sedláka Josefa Urbana (KirchenWenka). Byl bratrem sedláka Josefa Urbana (RondPepka).

Emil od svých sedmi let navštěvoal místní obecnou školu s výborným prospěchem, v žádném z předmětů neměl sebemenší problém. Jak těžké muselo být rozhodování jeho tehdy šedesátiletého otce a matky, když se rozhodovali o budoucím směřování svého syna. nebylo mu ani 13 let, když to rozhodnutí udělali a dali ho na církevní gymnázium redemporistů v Plané u Mariánský Lázní. To bylo v roce 1923 a bylo to hodně daleko. Možná měla nějaký vliv i Emilova o 13 let starší sestra Anna, která se svým manželem Karlem Krásou vedla Poutní dům na Hoře sv. Matky Boží u Králík, kde dodnes stojí klášter, jako poutní místo, které od roku 1883 patří též do správy Redemporistické kongregace. Zde Emil po absolvování gymnázia dne 1. srpna 1930 vstoupil k Redemporistům, což se slavnostně událo v Karlových Varech. Po ročním noviciátu složil 2. srpna 1931 řádový slib a vydal se na další cestu absolvování teologických studií.

Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, jejíž členové jsou nazývání redemporisté, je katolická řeholní kongregace, která si klade za poslání následovat Krista, hlásta Boží slovo chudým a žít podle evangelních rad chudoby, čistoty a poslušnosti. Kongregaci založil 9. listopadu 1732 Alfons z Liguori. Dnes tato větev čítá v celém světě asi 6 tisíc redemporistů, v České republice jich bylo roku 2009 necelých 20. V době největší slávy měla 300 členů. Spravovali poutní místa Králíky, Stará Boleslav, Frýdek, Svatý Kámen, Filipov, usadili se i v dalších velkých městech (Plzeň, brno, České Budějovice). Po roce 1950 měli zakázanou činnost. Během 90. let se jim podařilo zde částečně obnovit svoji činnost.

Nejdříve to bylo v teologickém semináři v Gurku v Korutanech, druhou polovinu absolvoval v Mautern ve Štýrsku, kde byl také 12. července 1936 vysvěcen na kněze. Primici slavl dne 19. července 1936 na Hoře sv. Matky Boží v Králikách a v neděli 26. července v rodné obci v kostele sv. Mikuláše v Dolních Libchavách.

Promice proběhla za účasti široké rodiny Urbanů a v Libchavách i za široké účasti místních občanů. Po slavnosti vystrojili rodiče Emila na statku hostinu pro rodinu a vzácné hosty z řad církevních hodnostářů. Matka při přípitku řekla: "Největší radost mi Bůh připravil, když můj laskavý syn knězem se stal".

Obec ještě dlouho žila z této výjimecné události. Nebylo roku, aby se zde Emil neobjevil a nestal se hostem při složených mší. Hlavně však chtěl navštívit rodný statek, nadýchat se vzduchu svého milovaného domova, který opustil v tak útlém věku.

Po Primici se Emil ujal misií v severních Čechách, kde byly opuštěné farnosti a chyběl duchovní pastýř. Po druhé světové válce působil na lidových misiích v Německu, v klášteře Deggendorf, Můnchenshöfen, Forchheim a Würzburg. V roce 1982 oslavil s řádovými kněžími, se svými sourozenci a jejich dětmi (viz foto) padesátileté jubileum své řádové práce v rodině Redemporistů. Zemřel v klášteře sv. Alfonse ve Würzburgu po několika mrtvicích dne 1. února 1984.

Na fotografii: Vpředu bratři Josef Urban (*1906), Emil Urban (*1910 a Bedřich Urban (*1902), za nimi švagr Karel Krása, manžel jejich sestry Anny (*1897), bývalý správce poutního domu na Hoře sv. Matky Boží v Králikách.

Karel Urban ...stál nad ním anděl strážný

Narodil se 17. února 1925 v Děčíně. Jeho otec Vincenc Urban byl vnukem sedláka Jana Urbana (*1798) ze statku v Dolních Libchavách č. 124. Vincenc se stejně jako jeho otec Karel Urban "Rondkorl" (*1850) vyučil ševcem. Oženil se s Antonií Sýkorovou. protože však měl málo práce, opustili Dolní Libchavy a odešli do Děčína. Zde se ze ševce stal listonoš. Měli spolu dvě děti, ale obě zemřely malinké. Pak dlouhé žádné děti nepřicházely. Teprve když bylo Antonii 45 let, stal se zázrak a narodil se jim syn Karel. Všichni tři se pak vrátili nazpátek do Dolních Libchav.

Přichází 2. světová válka.

Karel musí narukovat. Stává se radistou na německé válečné lodi Wilhelm Gustloff. Tato loď sloužila před válkou jako loď rekreační s kapacitou 1400 výletníků. Za války sloužila jako plovoucí lazaret a plovoucí kasárna. Na konci války byla určena k transportu vojska a pruských uprchlíků.

Píše se datum 29. leden 1945. Loď stojí v přístavu v Gdyni. Venku v mrazu postává tisíce německých uprchlíků. Samé děti, ženy a starci. Prchají před postupující Rudou armádou na západ. Čekají na ráno, aby se mohli nalodit na loď. Radista Karel Urban přijímá na lodi zprávu. Dešifruje ji a utíká s ní za kapitánem do přístavní ubytovny. Je naprostá tma. Přístav je zatemněn z obavy před nálety britských a amerických letadel. Karel v běhu narazí na ze země vyčnívající trubku a zraní si nohu. S depeší se ještě dobelhá za kapitánem. Ten mu nařídí ihned se ohlásit v přístavním lazaretu. Zde zůstává až do 12. února.

30. ledna 1945 tedy loď vyplouvá bez něj. na lodi bylo 10.582 lidí z toho 9.856 civilních uprchlíků. ještě tentýž den je loď torpédována. Dochází k největší námořní katastrofě v dějinách mořeplavby. O život přichází přes 9000 cestujících a členů posádky. Záchranné lodě vyloví z ledových vod 1239 živých lidí.

Karlovi Urbanovi se podaří dorazit domů do Dolních Libchav až začátkem roku 1947. Nikdy nezapomněl na den, kdy po příchodu prvně procházel rodnou obcí. Vše mu bylo tak milé a důvěrně známé, domy, stromy, silnice. U chalup a statků však nejsou jeho příbuzní, kamarádi, spolužáci, známí a sousedé. Všude vidí jen cizí tváře. Svoji českou maminku ale doma nachází. Myslí si, že tu bude moci s ní bydlet. Nikdo ale nestojí o to, aby v obci bydlel válečný navrátilec z fronty nepřítele. Karel však nechce opustit svoji maminku a tak bojuje. Roku 1949 se mu podaří získat československé občanství a může zůstat. Ihned se ožení a v letech 1950 - 1955 se mu narodí čtyři děti. Jedním z nich je již zmiňovaný Ing. Karel Urban.

Ing. Karel Urban ...místní historik, genealog

Narodil se 7. května 1750 v Dolních Libchavách. Poznala jsem se s ním v roce 2014, když jsem sestavovala rodokmen a zjistila, že je to můj vzdálený příbuzný, jeden z mála, co zůstal po odsunu Němců v Libchavách. Zůstalo zde jen 5 % původního obyvatelstva. Ti noví, neví nic moc o historii obce, ve které se narodilo velké množství mých předků. A tak se Karel stal mých rádcem na počátku mého genealogického bádání. Dal mi velmi mnoho poznatků a vždy mu budu za to vděčná. Karel se velmi snažil uchovat vzpomínky na život v obci před rokem 1946. Jak mi sám říkal, libchavskou historii dělí na dvě kapitoly. Ta první pojednává o době od Keltů po konec 2. světové války a ta druhá na dobu po ní. A ty dvě kapitoly na sebe vůbec nenavazují. Karel proto pravidelně přispíval články do Libchavského zpravodaje, kde populární formou informoval občany o historii obce, ve které žijí. Napsal několik knih, například: Na přástkách, Naši rodáci v cizině, Dařílek, Dokumenty z věžní báně, Vzpomínky libchavského sedláka, Libchavy. Poslední dva roky jsem s ním spolupracovala na některých jeho článcích, hlavně sběrem faktografických údajů z matrik, či ilustracemi. Velmi spolupracoval s obecním úřadem, základní školou i kostelem. Finančně přispěl na opravu fary, jeho firma URBAN Technik zajistila elektrické natahování věžních hodin, prosadil myšlenku pořízení nových kostelních zvonů a sháněl na ně peníze. Provázel po obci návštěvy rodáků a potomků rodáků nyní žijících v Německu, Rakousku či USA. A nebyly to akce nijak odbyté. Sama se jsem se zúčastnila (spoluprací na organizaci) zajištění týdenního programu pro devítičlennou návštěvu rodiny Paukertů v Libchavách. Karel to zajistil obdivuhodně. Přednáškou v kostele, návštěvou Obecního úřadu s pohoštěním, návštěvou školy s obědem, procházky po obci s odborným výkladem, zajištění dopravy, tlumočníků, ubytování, návštěvy dalších míst v okolí. Vyvrcholeno setkáním několika rodin Paukertů v místní restauraci. Připravil v obci také naučnou stezku, již se už bohužel nedožil. Zemřel 9. března 2018. Bylo to jedinkrát v mém životě, kdy jsem viděla faráře při mši plakat.

Žáci Základní školy v Libchavách zasadily jako symbol poděkování a vděčnosti panu Ing. Karlu Urbanovi v obci památnou líbpu.

Naučná stezka v Libchavách, otevřená roku 2018 byla připravená z jeho popudu.

Ukázka z publikace Dařílek, na které jsem s Karlem spolupracovala, a to ilustracemi.

Page updated

Google Sites

Report abuse