Ve Freeportě (stát Illinois), dne 23. srpna 1856

  Dne 31. května stěhovali jsme se z Hamburku na loď jménem Emma a druhého dne pak z přístavu hamburského sme vypluli. Připřažena byla první loď, ta nás provodila až za ústí Labe v širé moře, 22 mil od Hamburku.

  Všech osob na lodi bylo 300 mimo lodní pracovníky a kapitána. Tohoto musí každý bez vyjímky poslechnouti.

  Naše plavba byla tichá, bez velikých bouří. Abych vám však mořskou bouři vylíčil, je to jako když žito je v květu a vítr s ním pohrává: takové dělá to vlny, jenže o hromadu větší. Dolík proti vrchu bývá o 10 až i o 20 loket nižší (to když je veliká bouře) a loď musí přes to jeti. A tak je hned v dolíku a hned zase na kopci. Nejkrásnější je podívání, když se tak jedna vlna proti druhé vzepře, a vylítne do výšky, hodí-li tu do lodi a někdo je na palubě, tož ho nečistě pošpláchne, jakož se i mně přihodilo.  Mořská voda je hořce slaná, já se v ní několikrát umyl - po té tuhnou oudy, leze do těla.

  Teprve za týden povstala na naší lodi mořská nemoc. Každý se ráno nasnídal, přišlo nemilé zvracení a každý byl jako opilý. Já však byl zdráv, nic mně nebylo, čemuž se druzí divili a já ještě víc. Dne 14. června plouli jsme  mimo jeden Skotský ostrov, ostrov ten je skalnatý, obydlen chudými rybáři. Připlouli k naší lodi s rybami a my jim za ně dali suchary.

  Dne 23, octli jsme se konečně na širém moři, neboť posud byli jsme pořád ještě spatřovali břehy pevné země, ač jen zdáli co tmavé pruhy. Zde viděli jsme veliká hejna ryb, anyť se honily, byli to mořští vepři.

   Dne 5. července spatřili jsme ledové kry, které nejspíše bouře ze severotočného ledového moře byla sem zahnala. Byly rozličné velikosti, až jako chalupa. Obyčejně rozprostírala se mlha nad hladinou mořskou, pročež museli plavci troubiti, aby naše loď, pakli by se s jinou potkala, do ní nevrazila.  Než celou tou cestou od Hamburku až do Quebecku nepotkali sme  než jenom tři lodě.

  Dne 11. viděli sme zase mnoho ryb u lodi, též velryby zdáli, anyť vystřikovaly vodu do výšky, takže to vypadalo jako vznášející se sloupy kouře.

  Dne 16. července přistáli jsem k jednomu ostrovu před Quebeckem, kde jsme zakotvili k lékařské prohlídce. Kdo byli nemocní, museli na ostrov. Za tři dny plouli sme dále. Konečně - však víte, drazí přátelé, vystěhovalec do Ameriky  po přestálých nehodách na moři touží náramně,  by jednou už spatřil  onu zaslíbenou zem, po níž tak dávno bažil a neustále na mysli ji  měl—jářku, konečně volalo se na lodi : Země, země! Můžete si pomyslit, jak nám bylo. Mohl být někdo dosti churav, při hlasu tom byl jistě napolovic zdráv.

  Dne 26 připlouli sme do Quebecku: jest to hezké město, velké. Odtud dali sme se po řece sv. Vavřince na parní lodi do Montreálu, kamž sme dne 28. přirazili. Ale byl to velikán - ten parník, 100 kroků dlouhý a přes dvacet široký. Bylo na něm 1115 osob. Ploul skoro tak rychle jako parovůz na železné dráze. Z Montrealu plouli sme na jiném menším parníku do Kingstonu a odtud po průplavu do Toronta.

  Zde sedli sme na železnici a jeli k Huronskému jezeru. Připomenouti musím, v Americe jezdí se po železnici mnohem rychleji než u vás. Vozy sou delší, uprostřed houpací na pérách. Když sme přijeli dále, viděli sme zapalovati prales. Něco jej posekají, by uschlo, a pak to zapálejí: tak se sejme celý les. To to hoří. Kdyby u vás to dříví bylo. Bez obalu, bylo to okouzlující divadlo.

  Po té sedli sme na parník a plouli sme po Huronském jezeře - to je ještě v Kanadě, která patří pod správu Anglickou.  A tak připlouli sme k první pevnosti Spojených států k Makinau. Odtamtud po Michigenském jezeře. Potom zastavili sme se v Milwoukee a dále po železnici do Chicaga. Přijedše do města, sešli sme se náhodou se známými od nás, s obouma bratry F… Blažená to náhoda pro člověka v cizině a zvláště zde. V hostinci je tu napořád zavedeno: za jedno jídlo nebo za jedno spaní zaplatí se ¼ dolaru (americký dolar platí v našich nových penězích 2 zlaté a 16 a půl krejcaru.

  Z Chicaga jeli sme po železnici do Freeportu. Zde sme ostali čtrnáct dní u známých českých osadníků a kupovali potřebné věci do hospodářství, též, vozy, voly, krávy: dva vozy za 160 dolarů, 4 voly za 200 dolarů, dvě krávy za 50 dolarů, a mnoho jiných věcí, jako železná kamna, pluhy, pily, sekery, motyky atd.

  Města zde kupodivu rostou, a tak i železné dráhy. Město Freeport např. je založeno před 15 léty a je již veliké a jdou  z něho na pět stran železnice.

  Že však dále na západ železnic ještě není a my na severozápad do Minessoty mínili, museli sme tedy odtud už na vozech jeti. A tak se nás z Freeportu chystá 10 rodin pohromadě na cestu do Minessoty přes stepi a lesy. Tím končím svůj dopis, až budeme na místě, budu zase psáti.

  S Bohem!

                     Owatonna, 1.1.1857

  Divíte se as, drazí přátelé, jaké to datum: Owatonna. Je to naše nejbližší město, vzdálené asi 3/4 hodiny a založené před dvěma roky. V předešlém dopise slíbil jsem, že vám popíši naší cestu vedoucí z Freeportu do Minnessoty přes částku Yovy a Viskonsinu na severozápad. Byla to dosti strastiplná cesta: ale co naplat - když do Ameriky přijedeš, nelítají ti pečení ptáci do huby.

  Nebyloť to cestování jako třeba u nás. Po krásně dělané silnici, byloť jinak. Náš denní pořádek byl tento: ráno vždy o osmé hodině hnuli  sme se z místa a jeli do 3 až 4 hodin odpoledne. Nyní rozbili sme stan někde blíže potoka, dobytek pustil se pást do trávy, kteráž na amerických stepích člověku až po bedra sahá.  A teď přikročili sme k vaření jídla, to takto: zarazilo  se pár kolů do země a na ně pověsil se kotlík, v němž něco z mléka se uvařilo, neboť krávy měli sme sebou a ty napasouce se vydatně dobré trávy, dojily hojně. Po té dobytek na noc u vozů se uvázal a my ulehli si do vozů. A tak to šlo den po dni, až sme byli u cíle.

  Myslíte si asi, jaké to nepohodlí a třebas i nebezpečenství přitom. Co do prvního, to, milí přátelé, musí zde podstoupiti třeba i milionář, chce-li cestovati, kde železnice není. Co se týká druhého, toho netřeba se tak snadno obávat, neboť malá společnost tak brzo se na takovou cestu neodváží, a nás bylo 10 rodin - 3 české, ostatní německé a francouzské. Tak urazili sme za den 3 i 4 míle. Cesta ta pozemní vynacházela se v délce asi 300 mil. Cestou bylo nám přepraviti se přes velikou řeku Mississippi, řeka ta je dobré půl hodiny cesty široká. A tak dostali sme se konečně na místo, jakž sem svrchu psal.

  Zde vyhlídli sme si jednu sekci vládní půdy, což je čtverec nebo kostka, držící jednu čtvereční anglickou míli (na naši poštovskou míli jde asi 5 anglických mil, a naše čtvereční míle drží tím samým asi 24 čtverečních  anglických mil). S tou vládní půdou je to tak: vláda zakoupí od Indiánů kus krajiny a tu pak dá zaměřiti okresy (tannšipy). Jeden takový okres drží 36 čtverečních anglických mil. Každý pak rozměří se na sekce (říkáme jim sekšíny) a ty pak zase na čtvrtě. A čtvrt takovou je povoleno každému koupiti, kdo je 21 let stár. Každá čtvrt drží 160 akrů či jiter (akr má 1125 čtverečních rakouských sáhů), a tím samým má každá sekce 640 akrů.

  První práce, když si osadník  byl některou čtvrt vyhlédl, jest vystavět na ní stavení, kteréž jak nejrychleji se stluče, a dělati sena pro dobytek. Když vystavěl, zadá k úřadu, kterou čtvrt si bere a zaplatí za akr 1 1/2 dolaru. Úřad to zapíše do knih a majetník na to dostane lístek. Dani neplatí žádné, až po pěti letech.

   Města jsou zde ještě tuze malá: je-li 30 až 50 prkenných domku, to je všecko. Owatonna má 50 domků; však do roka vyrostou ještě na 100. Sou tam dvě pily, jedna parní a druhá z vodního pohonu, as čtyři hostince, jeden s krásným tanečním sálem. Je-li nějaký ples, platí host za jídlo a hudbu (ať se tím zabývá či ne) 3 až 4 dolary. Nápoje však nedostane žádného lihového, pijou vodu a tak při vodě hopsají. Též as čtyři kupci jsou zde a lékárna; tam dostane kořalku, když má od lékaře list, že ji potřebuje co léku; jinak by ji nedostal. Tím pádem jsme zde opilého neviděli. Také je tam založena pošta,   a o železné dráze se též mluví. Na jaře budou stavěti mlejn a ještě jednu pilu. Tak bude zde vbrzku živěji.

  Naše práce teď v zim jest - voziti dříví na ploty; neboť co kdo kde zvoře, to též zaplotuje.  Na jaře budeme orat. Na to máme silný pluh, celý z litiny, mimo radlici. Zapřahá se až čtyři  páry volů. Tudy musí přeorati hojně kořenů. Nejvíce je zde lískového křoví, kde není les. Co sou zde už starší osadníci, ti skoro všechno dělají mašinami. Tak například na mlácení je mašina, při níž pracujou čtyři koně a osm lidí a mlátějí denně sto až stopadesát bušlů obilí (bušel drží bezmála půl našeho korce). K mašině na sekání sou též čtyři koně a osm lidí a za den posekají deset  akrů a svážou.

  Divoké zvěře je tu málo. Ptal jsem se na vaší žádost, jestli se zde též zemáky sázejí? Ale každý mi odpověděl, že o tom nic neví. 

S Bohem.

                                                                                                                             V Owatonně, dne 1. listopadu 1857

  Zima je tu ostrá jako v Čechách, sněhu dosti. Však kraj tento je zdravý. Je tu už také hřbitov, ale posud v něm odpočívají as tři nebožtíci. Vody můžeš se napít kde chceš, aniž se potřebuješ zimnice obávati. V Yově však, jak dalece mi od tamních známých sděleno; je už naopak. Červená nemoc potloukala se tam mezi osadníky dosti, a více jich už zhladila.

Musím vám však sdělit také nehodu, s kterouž minulý měsíc potkala se mé ženy matka. Šla si jednoho dne bosa, as sto kroků od stavení pro dobytek, jenž se tam pásl a šlápla na hada chřestýše, a ten ji uštknul. A to je velmi nebezpečné, tak jako od vzteklého psa; pakli by se hned nepomohlo, jest v dvaceti čtyřech hodinách smrt jistá. Noha ji velice otekla, pomáhali sme ji čerstvě nadojeným mlékem svařeným s hadím zelím, a to se přikládalo na nohu, než lékař přišel. Ten ji nejdříve opil kořalkou a ránu pak mazal jakýmsi olejem. Tak si poležela pět neděl. Nyní si hledí více se obouvati. Též i my všichni nosíme proti týmž hadům obuv ze silné kůže, by botu neprokousl, když naň šlápne.

  Nyní je na hady ty rozhněvána, jak kterého spatří, tak ho zabije. Jedině ti sou naši nepřátelé zde, had ten má na ocase jako ocelové lupiny, jimiž hrčí či chřestí, že je slyšeti až na třicet kroků daleko. Blízký soused, Čech, má chlapce, starého as sedm let, a ten schválně vychází do prérie, by nějakého zabil. Máme též dobrého psa, ten je zná také usmrcovat, s rychlostí ho lapne a tak ním klepe, až z něho kusy lítají.

  Sena sme letos nadělali hojnost, přinejmenším osmset metráků. Zde dá malou práci. Tráva poseká se a nechá na řádkách, potom se obrátí, by později do malých kopek se dala. A v několika dnech už se vozí na stohy. Kdož by se s tím tak dělal, jako u nás v Čechách. Také se nám zdá, že to zde rychleji uschne. Ano ta tráva - ta vám místy je vysoká jako u vás žito po odkvětu, však místy s křovinami smíšená, kde sposud lidská ruka nebyla pracovala. Ba kdyby nám ji takhle někdo ještě po čtyřiceti akrech posekal, jak bychom mu za to poděkovali. Nemuseli bychom se po pás v ní při orání ploužiti. Však proti tomu je přece zde jedna pomoc - zapálení.

       Přál bych vám to podívání, když kus prérie se vypaluje; jak ta tráva hoří, když na podzim jsouce suchá, se zapálí. Ale jest při tom i dosti nebezpečenství - pro osadníkovo bejvání. My máme naše stavení kryté z části doškami - však ne doškami ze slámy - kdež bychom slámu zatím vzali? Ale zdejší došky sou z prérijní trávy, a možná delší než jaké sou na vašich střechách. Nepřátel na poli, jako sou u nás myši a vrabci, jest také zde. Na místo vrabců máme zde jisté černé ptáky; ti lítajíce ve velkých hejnách sou tůze opovážliví a spouštějí se na úrodu polní. Horší však než tito, jsou zvířata zvané kafry, jež sou velikosti německé myši, mají u huby kapsy, v nichž zanášejí svůj lup do děr; ty dělají zde tuze velkou škodu.

      Indiany, o nichž v Čechách rozličné věci čtete, vidime dosti často. Sou to lidé tuhých oudů, okolo očí mají červené pruhy a kůži bronzově hnědou, povahy sou dobráceké. Běhati velmi umějí, a jediná jejich práce je honba. Oděv jejich - bílé vlněné spodky a taková též vrchní hůně, dlouhou pušku na rameně. Chudší chodí pěšky a bohatší jezdí na koni. V zimě udělají si v lese z plátna boudy, nechajíce nahoře díru pro kouř, uprostřed rozdělají ohe%n, okolo něhož si do kola lehnou, hnáty k ohni. Jednou za rok mají svátky. Tu nastřílejí zvěře a uvařejí to v kotli neslané. Když jedí, žádný nesmí kost zahoditi, až když po všem, dají je najednou psům. Po té dokola se rozestavějí a z jedné nohy na druhou pohupkují, majíce přitom za hudbu všelijaké hrkačky a cinkadla. Povahy sou dobré, a když čtete, že běloši s Indiány měli bitvu, byli tím jistě běloši vinni. 

      S Bohem

  V Owatonně, 24. dubna 1858

      Železnice, o níž sem se vám v předešlém dopise zmínil, bude se už dělati. Dne 15. května tohoto roku bylo o tom hlasování, a bylo o 1500 hlasů více, aby se stavěla a peníze na stavbu, aby na státní úvěrek se vypůjčili. U nás bude se dělati už za rok a půjde zrouna přes naší sekci. A to je ta nejdůležitější věc pro zdejšího osadníka; železná dráha. Kudy železnice se táhne, tam v krátké době znamenitá živnost povstává, anoť naopak, kde železnice není, vše v bezchodném mrtvu se nachází. Neboť těžkost prodat tu část úrody, když hospodářství je až na čtyřicet anglických mil od nejbližšího města vzdálené. Tedy máme zde tu jistou naději, že sme o jednou tolik zámožnější - to jen tolik budou naše pozemky cennější, když tudy železnice půjde.

  Stěhuje se sem mnoho lidí z Viskonsinu, ale sou to zelenáči (tak říkají zde nedávno přistěhovalým Evropanům). Tam nemají komu prodati, než zase novým zeleným přistěhovalcům. Ale odtud se jich zase mnoho stěhuje do Missouri: zakládají tam vinohrady a dobře se jim daří. Američané, zde rodilí, té věci nedbají; těžší je hmotné práce jim příliš nevoní. Jsouť sice temperenci, to jest odřeklíci lihových nápojů, ale přece myslejí notně na pití a všechny darebnosti jim cizí nejsou. Proto se právě dočítám v „Minessota Deuschte Zeitung“, že vláda činí v té věci už jakési nařízení, aby vinná réva se v Missouri nevysazovala, rádi by tomu zamezili.

  Nyní nám již ničehož neschází a budoucnosti nadějeme se lepší. Ale milí přátelé, panenskou, odvěků netknutou zdejší zem k prvnímu plodu přivésti, to dá trpkých mozolů a mnoho krůpějí potu po tváři přeteče, nežli plodem tím posíliti se můžeme. Ba byla to krušná chvíle, když sem přijel na nakoupenou kostku s celou rodinou, a ono tu nic jiného než tráva, křoví a od Indiánů popálené lesy se nacházely - to náš celý majetek. To byla první truchlohra.

  A což teprv ženské - s těmi jest v podobném pádu nejhůře, skoro ani k vydržení. Ty milujou pohodlí a rády při kávě si poklepou;  ale když jim je jakous nehodu snášeti, tu na holo bez nářku neprojde. A tak ne jinak měli sme se prvé než stavení se postavilo. Uznáváme a vy uznati musíte, že v těch pádech nemá-li přistěhovaný dosti pilných rukou a k tomu pevné vůle i neohrožené odhodlanosti, ten jistě bídný konec vezme. Takových příkladů máme dosti; tak jest to a nic jinak. Ostatně ani jinak nemůže býti, by každý se přišlí byl tak šťastný. Tážete se proč? Inu proto - či snad v Čechách je každý šťastný? Tak to máte všude. Mnoho pravdy drží v sobě pořekadlo: Kdo do Ameriky se vystěhuje, udělá pro sebe hůře, neboť vydává se v oběť pro své potomky, by lépe se měli. Ale proto nejvíce, jak víte, my se vystěhovali.

S Bohem.

                                                                                                                         13. února 1859

  Drazí přátelé.

  Notně dlouho sme vám už z naší nové vlasti nepsali. Proč? Byli sme a sme posud zamrzlí a sněhem zavátí. Je to letos šlakovitá zima tady: od 1. listopadu na nás přikvačila, to silně, a bude držeti snad až do máje. Takové zimy zdejší Yankeeové posud nepamatují. 

      My zde v Minnesotě stůněm, zvlášť na peníze. Krajina  od třech roků zalidněna -  co to můžem tak dalece prodávati by peníze šli do země? Spíše naopak: musíme mnoho odjinud dovážeti a peníze jdou za hranice.

  Železnice, o  kteréž sem se v předešlém dopise zmínil, počala se už vystavěti a jde přes naši půdu. Loňský rok - 1858 byl velmi mokrý, tím samým nebyly žně valné. Zemáky mokrem utrpěly, že tuze málo podsejpaly. Avšak kukuřice a pohanka byly dosti pěkné.

  Ale, milí přátelé, krávy zde dojí, ty dávají pěkný užitek. Od každé co týden udělá se šest až sedm liber másla. Jak by se neudělalo, když od božího jara až do zámrazu chodí po břicha v trávě - trávě štěpné, užitečné. Ba přál bych vám viděti náš máj, jak tu pestře a nádherně je oděna. Pomyslete si v duchu nepřehlédnout step, na niž je as na loket vysoké trávy, kteráž je v květu a v ní nejprostodivnější kvítí, zvláště jistého druhu tulipánů; věru podobát se tu nesmírnému růžovému moři, vánkem se vlnícímu. Ba tu mi připadá, jakých bývá u vás o kousek meze soudů, komisí a rvaček i jiných rozbrojů. Mám na mysli takových uvorávačů. Zde by mohli dle libosti uvorávat - ovšem na svém; neboť stojí to mocli krušné práce a potu, než kus země se vzdělá. My zde máme již vzdělané půdy 25 akrů, což je po vašem as něco přes dvě rakouské měřice.

  Hady chřestýše sme tady už notně vyhubili, tak, že jen málo kterého spatřiti jest.

1. března 1860

Co se týče pronajímání polí, jest zde obyčejný tento: nájemník odvádí majetníkovi třetí díl úrody a nic více. Za to ale musí tento všechno plotování sám udělati, a též za první zorání drnu za každý akr 4 dolary zapraviti. Tedy pronájem zde mnoho nenese a nájemník stojí si mnohdy lépe než pronajímatel. Co se týče zaplotování, to, jak už víte, musí zde býti. Oplotovati se musí vše, to jak pole, tak i pastvina pro krávy zvlášť, pro prasata též zvlášť. Je to zde nevyhnutelná pro všelijaké škody věc, jimž by jinak nebylo lze uhnouti se.

  Jedno takové neštěstí přihodilo se mému známému a rodáku v Yově, o čemž mně psal toto: „Měl sem krásný pár koní, za kteréž mi nabízeli 270 dolarů: já je však nechtěl dát. Ve žních mi tahali žací mašinu. Tu znenadání se odkudsi přihrnul jakýs toulavý býk, žena útokem přímo na moje koně. Ubránění nebylo v ten okamžik možné. Býk přihnav se nerázně do koňů a oba potrhl. Nezbývalo mi než jít domů pro pušku a oba prostřeliti, by déle se netrápili. Hrozné to neštěstí v čase žní.“

Bylo již hezky pozdě na podzim, když jsme se vydali na cestu z lllinois do Minnesoty, co úplně nezkušení na nevzdělané pozemky. Společnost naše sestávala z Josefa Kaplana, Jana Pichnera, Antonína Kubáta a Josefa Zedníka. Antonin Šimek, kterýž tam byl již po dvě leta usazený, psal nám, že jsou v krajině té pěkné pozemky a vyzýval nás, abychom se za nim vydali.

Domnívali jsme se, že tam má pro nás něco vyhlídnutého a nastoupili cestu. Přibyvše v den sv. Václava k němu, seznali jsme, že se nás nemálo ulekl, neboť nás již tak pozdě nečekal. Můžete se domysliti jak nám bylo, když jsme zvěděli, že neví o ničem pro nás se hodícím. Nebyla to maličkost, neboť jsme byli úplně opuštěni na takové samotě. Owatonna pozůstávala tenkráte ze šesti stavení a jen tu a tam  v okoli uzřel's nějakou budku.

Když nás pan Šimek uviděl tak utrápené, těšil nás a slíbil, že bude něco hledat. Avšak co počít nyní? Neměli jsme stavení, kde bychom se mohli ukrýti a zima byla již na krku. Neměli jsme kouska sena a ničeho podobného. Měl jsem tři malé děti a ku všemu tomu ještě šest kusů dobytka.

Nastaly silné mrazy a tráva sehla. Druzi moji krajané se rozešli hledat pozemky, já naproti tomu jsem se chopil kosy a sekal jsem seno. Najmuli jsme nedostavený domek za $2 měsíčně, avšak za několik dni nás vypověděli. Co teď počít? Po důkladné úvaze bylo konečně usnešeno, že pomůžeme Josefu Kaplanovi stavět a on že nás pak přes zimu nechá u sebe. Výhoda ta týkala se Josefa Zedníka a mne. Stavení se zrobilo, díry se ucpaly senem a střecha shotovena z téže látky.

Každý měl pozemek vyhledaný, já však sekal seno a poněvadž nebylo času k vozeni, skládal jsem je do kupek a myslil li, že je později odvezu. Jednoho dne panoval silný vítr i muselo se přestat pracovati. Měli jsme za to, že do rána pomine, v noci však přihnal se prérijní oheň, kdož ví až odkud; nikde nestavěla se mu v cestu překážka, nebot' nebylo nikde ani role ani cesty; oheň silným větrem podněcovaný proměnil širou prérii v ohnivé moře a všecko mé namáháni bylo obráceno vniveč. Zůstalo mi jen několik fůr sena, jež jsem si dříve navezl. Nejhůře se vedlo Antonínu Kabátovi a Janu Pichnerovi. Obě velké rodiny utábořily se ve vozech na prérii; když se přihnal na ně oheň, nezbývalo jim nic jiného než zápasiti s ním o svůj život a majetek. Tlumili oheň jak mohli a po velkém namáháni se jim to podařilo. Nedaleko od nich byl usazen Němec jeden; byl to člověk hodný. Rodině jeho všecko zničeno ohněm a od té doby stihalo ho neštěstí za neštěstím až si to chudák vzal tak k srdci, že se z toho zbláznil a v návalu šílenství se oběsil.

 Nyní nastaly zimy a sice takové, že od té doby zde podobných nebylo. Napadlo tolik sněhu, že nebylo možno někam se dostat. Za peníze, jež jsem měl k našemu živobytí, musel jsem koupiti seno, poněvadž dobytek musel býti udržen. Prodat se nemohlo nic, nikdo neměl peněz.

Seno bylo drahé, cent mouky stál 5.50 až $6 a jiného nebylo nic k dostáni. Bušl zemčat stál $1.10, avšak nikdo jich nemohl dostati. Ku všemu byl jsem dlužen ještě $100. Dluh ten mi působil značnou úzkost a neustálé upomínání veliké nepříjemnosti. Když pak mi bylo sděleno, že se tu platí 40 procent z peněz vypůjčených, byl jsem rád, že si můj věřitel vzal voly za dluh. Tim se mi značně ulehčilo.

Seno koupené bylo spotřebováno a peníze došly. Proto jsme se museli vydat pro seno pět mil vzdálené, které nám bylo před ohněm zachováno. Cesta žádná, za to však strašně sněhu. Nenadáli jsme se jak hrozného se nám dostane překvapení při návratu našem. Zanechali jsme totiž děti své pod ochranou ostatních, když však jsme se vraceli k domovu, přiběhla nám Zedníkova dceruška naproti se strašnou zprávou: "Pepíček se opařil!" Pospíšili jsme ihned domu a nalezli jsme zde dvouletého našeho miláčka a nejstarší dcerušku celé mokré, jak na ně lili studenou vodu. Ubožáček maličký měl půl těla opařeného a kůži sedřenou. Jak se to stalo, dodnes nevíme; bylo nám jen řečeno, že spadl do kotlíku s vařící se vodou. Na tu ránu do smrti nezapomenu, neboť cítil jsem všechnu tu bolest s miláčkem mým. V stavení nebylo  centu, naproti tomu nedostatek všeho a nyní přidružilo se ještě takové neštěstí. Musili jsme pohlížeti na utrpení ubohého červíčka a pomáhati mu jen domácími prostředky, neboť na lékaře nebylo peněz. Tři měsíce trvalo, než jsme nabyli přesvědčení, že dítko vydrží a co  jsme při tom vytrpěli; může se každý domysliti. Ještě dlouho v letě, když natáhlo dítko ruku, vyvalila se mu z podpaží krev i obávali jsme se, že zůstane do smrti mrzákem. Naštěstí se tak nestalo.

Blížilo se nyní jaro a nouze dosáhla nejvyššího vrchole. Mouka nám došla a na jinou nebylo lze pomýšleti. Děti, domýšlejíce se, že spíme, v noci opouštěly Iůžka svá a hledaly něco k jídlu. Hladem spáti nemohly. Bylo mi jich chuděrek líto a přece jsem jim nemohl pomoci. Vylíčil jsem jim zoufalé naše postavení a sdělil plačícím, že snad budeme muset zahynouti hlady. Tu však v době největší nouze a malomyslnosti mně napadlo, že mám nový hedvábný šátek a starou pušku. Vzal jsem obé a šel s tím do obchodu, kde jsem dříve kupoval a prosil je nyní, by mi na tu záruku posečkali sto liber mouky. Odbyli mne zkrátka, že nemohou. Šel jsem odtud, ale pro slze jsem neviděl na cestu. Vejdu do druhého obchodu, kde jsem ještě nikdy nekupoval ničeho. Obchodník pravil mi, když prosbu mou vyslechl: "Proč nejdeš tam, kde jsi kupoval za hotové?' Nyní, když nemáš peněz, přicházíš ke mně." Uslyšev ale vše, dal mi sto liber mouky a nechal si jen šátek do zástavy. Slíbil jsem mu, že zaplatím dluh svůj ve 14 dnech a že mu lidumilný jeho čin nikdy nezapomenu.

Mezitím přišel ku mně Anton Šimek a radil mi, abych mu svěřil ty voly, když sena  pro ně nemám;   u něho že se dobře vykrmí a že bych mu je  pak mohl v letě půjčit na lámání půdy. Byl jsem rád nabídnutí tomu a svolil jsem. Měl jsem však starost o to, jak zaplatit mouku. Šimek byl znám s doktorem Morehousem, přimlouval se u něho za mne, aby mi nějakou práci dal a on prosbu jeho vyslyšel, i nechal mně štípati dříví. Nešlo  to dobře, neboť jsem nebyl na tu práci uvyklý, přece však jsem mohl zaplatit svůj dluh za mouku.

V tu dobu jsem uslyšel, že se Šimkovi ztratil můj vůl. Myslel jsem pořád na tu věc až pojednou přišel Šimek ke mně do práce se smutnou novinou, že našel vola v bahně zapadlého a že už smrdí. Byla to opět nová rána, která se mne citelně dotkla.  Nejvíce jsem se obával co tomu má žena řekne, poněvadž se to nedalo ukrýti, sdělil jsem ji co nás bylo potkalo.  Zarmoutilo jí to velice, upokojili jsme se však tím, že jsme čekali právě od krávy tele a domýšleli se, že přece nebudeme muset hlady umřít, když budeme míti mléko.

Radosti naší nemělo býti na dlouho. Jednoho dne když jsem odešel, přiběhl za mnou chlapec Antonína Kubáta  a pravil mi, bych pospíšil domů, že má kráva tele, že však nechce vstávat. Předtucha mi pravila, že je zle. Pospíším tedy domů a shledávám, že mne neklamala, kráva právě dodělávala. Srdce mi pukalo když jsem viděl ženu a děti hlasitě plakati a naříkati nad ztrátou novou. Dobytek náš sestával již jen z vola a telete.

Nastalo mezitím přišlo jaro a tu navozil jsem na svůj domnělý pozemek něco dřiví a dobří moji krajané přišli a pomohli mi vystavět budku. Domek byl hotový, díry ucpali jsme starým senem, střechu shotovili z prken a již jsme se stěhovali. Ulehčilo se nám značně i měli jsme  za to, že jsme kdož ví jací páni.

Avšak zpropadená ta naše nouze přistěhovala se s námi do nového obydli. Neměli jsme žádná kamna, aniž co jíst a děti byly skoro nahý. Počalo se tedy rýt, abychom si něco vysázeli. Ale co? Brambor nebylo, kukuřice nebylo a něčeho jiného rovněž.  Nasázelo se tudíž něco salátu, kterýž se nám dobře uvedl a nimž jsme se živili. Tu přišly kroupy a všechno rozbily.

V tutéž dobu narodil se nám hošík a ubohé robě muselo trpět zároveň s námi, neboť matka byla velice zmořená. Ku všemu přidružilo se ještě, že vyšla jednou ven a leknuvši se něčeho, rozmohla se. Tři týdny snášela velikých bolestí a já jí nemohl ošetřovati, neboť jsem si musel hledat nějakou práci, abych dostal něco k jídlu. Když jsem přicházel domu, žena naříkala, že musí zahynout. To léto bylo pro nás hrozné, neb byla z většího dílu lebeda celou naši potravou.

Strašné to léto jsme přece přežili. Za půjčení mého vola na lámání polí dostali jsme jeden akr zrytý, nasili tam pohanku a sklidili několik bušlů. Pak vydělal jsem nějakou tu kukuřici a tu jsme mleli po celou zimu v mlejnku na kávu. Nepotřebovali jsme na mouku  žádné sítko ani mastnoty nějaké, i  nabyli přesvědčeni, že hlad jest nejlepší kuchař. Nasekal jsem něco sena a když bylo nejhůř, přece něco se za ně dostalo.

Nyní bylo nejdůležitější věcí pomoci si ku kamnům. Konečně jsem si přece na ně vydělal; byly sice takové, že se hodily spíše do starého železa, vzdor tomu ale stály $5. Drobet se poopravily, dělaly dobrou službu a my považovaly se za nejšťastnější lidi.

Když tato starost byla z krku, nastala nutnost ohlížeti se po nějakém dříví na oplocení kouska toho pozemku. Vypůjčil jsem si vola a vyjel si na dříví do lesa. Jednoho dne skácel se mi velmi silný strom na vysoký pařez a zůstal viseti. Nasekal jsem drobnějšího dříví a když jsem se chtěl odebrati k domovu schylovalo se již k večeru. Nerad bych byl zanechal velký strom na místě, proto chtěl jsem se pokusiti o odříznutí kusu asi 12 stop dlouhého. To se mi podařilo, v tu chvíli se však druhá část stromu, na niž jsem stál, převážila, já byl shozen a strom padl mi na obě nohy. Zmocnila se mne veliká úzkost, nebot' v lese nebylo nikoho a já se nemohl vyprostiti z pod stromu. Dle domněnky mé nadešla poslední má chvíle. Strach před smrtí propůjčuje sílu a tak se dělo i mně. Po dlouhém a pracném namáhání podařilo se mi vyprostiti jednu i druhou nohu. Dovlekl jsem se k saním a s velkou tíží jsem se octl doma. Nohy jsem neměl přetlučené, avšak šest týdnů bylo mi hlídati lůžko.

Po uzdraveni  vyšel jsem si drobet prohlédnout okolí. Pojednou spatřím asi na tři sta kroků dvě mužské postavy a hned na to zahoukla rána a kule letěla mi kolem hlavy. Nestalo se mi nic. Takové pusté lůzy jest v krajinách málo osazených dosti. Jsou to lidé, kteří si vyberou nejlepší "claimy" a pak za dobré zaplacení ustoupí, aneb lidé, kteří přijdou do pustiny, les vykácí a odejdou.

Za rok asi prohlásilo se, že společnost jedna bude stavět do Michiganu dráhu. Zpráva ta nemálo nás potěšila, nebot' měli jsme naději na nějaký výdělek. Podnikatelé a dělníci přišli a počalo se. Zabil jsem posledního svého vola a muž, kterýž převzal stavbu jisté části dráhy, odkoupil mi polovičku; pravil až dostane peníze, že mi zaplatí. Něco podržel jsem pro sebe a zbytek jsem prodal, nikdy však jsem nedostal za maso ani centu. Pak jsem se vydal na práci na dráhu, pracoval 30 dní, společnost učinila úpadek a já nedostal ani za maso ani za práci náhrady nějaké. Podobně stalo se každému, kdo si chtěl něco vydělat. Společnost  žádnou dráhu nevystavěla a my je musíme ještě zaplatit. Teprve druhá společnost nám vystavila železnou dráhu.

Za časů presidenta Buchanana čekali jsme my chudí lidé, že vejde v platnost zákon, dávající pozemky zdarma. Jak jsme se ale ulekli, když pozemky přišly do prodeje a lidé musili buď zaplatit aneb pozemek opustiti. Bohatí špekulanti šli do pozemkové úřadovny a takové pozemky, které nebyly zaplaceny kupovali. Mé pozemky tuze dobře nevypadaly a tak se stalo, že se na ně nikdo nechytil; později ale přece se hlásili dobrodruzi všelijací a nabízeli mi "land-warrants" za dost vysokou cenu, za rok zaplatit a úrok dopředu. Myslel jsem, že bych si pomohl z bláta do louže a nechal jsem to všecko běžet. Později připadly takové pozemky železnici a já musel místo $1.25 dáti $10 za akr těm vydřiduchům. Na štěstí protáhlo se to na několik let, tak že jsem lehčeji zaplatil $10 nežli bych byl tenkráte zaplatil $1.2.5.

Pšenici jsme vozili 65 mil s voly; vzalo nám to celý týden než jsme se vrátili. V ty doby však bylo již dost dobře, nebot' byly peníze. Kdo měl 100 bušlů, potřeboval tři týdny k dopravení obilí do trhu. Jak lehce jest nám naproti tomu nyní! Odvezeme teď obilí své do trhu a vrátíme se odtamtud za den. Vy­ měnil jsem svůj domov a zakoupil půl sekce pozemků (320 akrů), tak že jsou nyní mojí tři synové pozemky poděleni; obě dcery mé provdané mají hned vedle velké farmy, takže se veškeré naše pozemky pojí k sobě.

I Amerikáni, kteří byli svědky naši chudoby, diví se tomu, jak jsme se zmohli. A kdo prodělal takovou bídu, jakou bylo nám prodělati, snadno pochopí, že si majetku našeho umíme vážiti a že ho také dobře umíme užívati.

Konče dopis svůj, podotýkám, že jest zde v okolí Owatonny usazeno okolo 200 českých rodin a téměř všem vede se dohře.