Tři rodiny Paukertů se rozhodli v červenci roku 2015 navštívit místo, ze kterého odešel v polovině 19. století jejich předek Václav Paukert z Dolních Libchavy - Cakle č. 25 do Ameriky. Nejstarší pár, William a Karen přiletěli z Colorada, stejně jako Anne, dcera Williama se svojí dcerou Lauren. Syn Williama, Steve s manželkou a dětmi Brennou, Sarah a Emersen dorazili ze státu Iowa. Celkem tedy devět lidí, z toho sedm potomků emigrujícího předka a dvě přivdané manželky. Jejich zájmem bylo navštívit všechna míst předků a také se sejít s rodinami Paukertů z České republiky.
Na organizaci celého setkání se podílelo několik lidí. Hlavním organizátorem byl Ing. Karel Urban, na kterého se William Paukert obrátil na jaře emailem. Pan Urban, byl nejen místní historik a genealog, ale také měl s americkou rodinou stejné předky rodu Paukert. Protože šlo o složitou organizaci, obrátil se o pomoc na pana Josefa Zölfla, předsedu společnosti přátel USA se sídlem v Litomyšli. Tato společnost se zaměřovala na styk s potomky vystěhovalců ze širšího okolí Litomyšle. Na organizaci jsem se podílela i já, rovněž potomek rodu Paukertů. Mým úkolem bylo zpracovat rodokmeny jednak všech známých osobností rodu, dále rodokmeny přihlášených rodin na setkání. Na tom jsem pracovala intenzivně několik měsíců před setkáním. Touto prací jsem zjistila, že všechny rody vedou do jednoho jediného hnízda a to do cakelského mlýna č. 27 v Dolních Libchavách. Spojila jsem se i dcerou režiséra Ivo Paukerta a ta mi vypravovala, jak se její tatínek znal s lahůdkářem Janem Paukertem, chodil k němu na chlebíčky a vždy spolu poseděli u stolu. Mysleli si však, že v případě jejich příjmení jde jen o shodu, nikoliv nějaké příbuzenství. Mým dalším úkolem bylo čekat na ně na letišti, dopravit je na Hlavní nádraží, dovést je do Ústí nad Orlicí. Zde už na nás čekala osobní auta a dovezla nás do penzionu Hůrka v Libchavách, kde jsem byla s celou rodinou týden ubytovaná. Neumím anglicky, ale dorozumívala jsem se španělsky se dvěma dívkami ze skupiny. A to po celý týden. Jinak anglicky tlumočil pan Zölfl a ještě jeden objednaný tlumočník.
Na letišti část rodiny, čekáme na přílet letadla z Iowy.
Autobus nás dovezl z letiště před Hlavní nádraží v Praze.
V autobuse si všichni plánovali, jak se ty dvě hodiny ve vlaku prospí. Dlouhý let byl přece jenom únavný. Jenže, jak jsem se dozvěděla, veškerá mládež jela vlakem poprvé v životě a byl to pro ně zážitek. Kromě pana Williama tak nespal nikdo. nemohli uvěřit, jak hustá je u nás železniční síť, že každé město má nádraží a nejen to, i spousta vesnic má svoji zastávku. U nich je letenka levnější než jízdenka na vlak. Dostala jsem také dotaz, proč u nás máme tolik červených střech, a že je moc pěkné.
Bylo velké vedro, takže v celém vagóně nebylo zavřeného okénka. Byl takový průvan! Myslela jsem, že to odstonám, jistě budu mít do rána rýmu a bolest za krkem. Naštěstí se to nestalo. Děvčata se nahýbala z okének, výskala radostí, fotila jeden snímek za druhým. Kdykoliv šel kolem průvodčí měl mokrý hadr na čele a vypadal těsně před kolapsem. Do penziónu v Libchavách jsme dorazili ve 21 hodin a šli rovnou do postelí.
2. den (pondělí dopoledne) - Oldřichovice a Cakle
Tento den byl ve znamení návštěvy míst, kde žili naši předci. Ráno u hotelové snídaně jsem se zájmem pozorovala, jaké jsou zvyklosti hostů. Já jediná pila čaj, všichni ostatní jablečný nebo pomerančový džus. Ten mizel tak rychle, že číšník nestačil dolévat konvice. Pak si do misky nasypali müsli, zalili mlékem, a k tomu přidali nějaké ovoce. Müsli bylo dvojího druhu a asi ani jedno sladké. To usuzuji podle toho, jak hojně si ho posypávali cukrem. Velmi jim chutnal štrúdl, toho si dali na talíř dva kousky. Překvapilo mě ale, co k tomu přikusovali. Buď horký párek, nebo volské oko. Nakonec si nalili kávu. Chutnalo jim ale všechno, co snídaňový bufet nabízel: chléb, rohlíky, máslo, džem, med, různé uzeniny , sýry a jogurty.
Exkurze začala u sochy Bičovaného Krista ve Starých Oldřichovicích ,o jehož historii, jakož i o historii obce, informoval hosty pan Karel Urban.
Informace podává v místě i tato cedule.
Socha se nachází hned vedle jednoho ze tří statků, právě toho, kde bývali sedláci také Paukertovi. Kromě toho zde bývala i rychta.
Kromě krajiny a domů sse hosté také zajímali o spoustu různých detailů. Fotili si neznámé rostlinky a luční květiny vůkol. Velmi je zaujali turistické ukazatele a značky na stromech, sloupech, plotech a patnících.
Pak objevili velkého slimáka a všichni se seběhli, aby si toho zvláštního tvora vyfotili.
A to vše cestou z kopce ze Starých Oldřichovic dolů do nové části a pak dál do Cakle.
V Cakli jsme navštívili mlýn, kolébku zdejšího rodu Paukertů a všech těch, jimž jsem dělala rodokmen. Přivítal nás "mlynář" pan Novotný. Ve mlýně se nemele mouka, ale vyrábí elektřina. Díky návštěvě z USA jsem se dostala do míst, kam bych se byla nikdy nepodívala,. Prohlédli jsem si všechna vnitřní i vnější zákoutí mlýna a turbínu.
Po prohlídce jsme kráčeli dál Cakli, prošli místo, kde stávala chalupa č. 21, odkud emigroval jejich předek do Ameriky. Dům již nestojí, musel ustoupit stavbě železnice.
Další naše kroky směřovaly k bývalému statku č. 23, ve kterém také žili naši předci. Je to překrásně zachovalá usedlost, udržovaná ve starém stylu. Zde nás čekali nesmírně milí majitelé, pohostili nás dortem a provedli i vnitřními prostory. Následující dvě fotografie jsou z tohoto místa.
Dopoledne jsme ukončili výstupem na kopec nad Caklí, kde se dříve rozkládala rozsáhlá pole rodu Paukertů.
Trasa celého výletu
Rodná chalupa Václava Paukerta, narozeného roku 1841, který roku 1866 spolu s manželkou Annou, rozenou Vaňousovou z Řetůvky, emigroval do Ameriky.
2. den (pondělí odpoledne) - Libchavy: obecní úřad, kostel, hřbitov a škola
Po příjemné dopolední procházce Oldřichovicemi a Caklí jsme se odebrali na Obecní úřad v Libchavách. Budova zářila novotou a i uvnitř bylo velmi příjemné prostředí. Američtí hosté zde byli uvítání jako velmi vzácná návštěva. Čekaly na nás prostřené stoly, čerstvě napečené koláče, káva a citrónová limonáda. Po úvodní slovu pana Ing Urbana se konal mítink (jak to nazývali hosté) se starostkou Janou Hodovalovou. Ta nejprve seznámila se současnou situací v obci a v následné diskuzi jí kladli Paukertovi spoustu dotazů. Mě překvapila nejmladší, sedmiletá Emersen, která se rovněž přihlásila o slovo, a zeptala se paní starostky jak se jí její práce líbí a jak dlouho ji ještě chce vykonávat. Ani se mi nechtělo útulné prostředí opouštět. Na chodbě úřadu jsme ještě obdivovali vitrínku, která je věnovaná Paukertům.
Vyšli jsme před Obecní úřad a Karel Urban mi řekl: "Běžte napřed, doveď je před starou školu." Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, kde může stará škola být. Představila jsem si ji nevzhlednou a zašlou. Vůbec mě nenapadlo, že stará škola je ta hezká budova hned vedle penziónu Hůrka, kde jsme spali. Nová škola je s tou starou spojena chodbou a nachází se za tou starou. Ve staré budově se již nevyučuje, protože její okna vedou na hlavní silnici a byl by v ní hluk. Slouží jako kuchyně, školní jídelna a školní družina. Úplně nejstarší škola v obci se nacházela v malém stavení také vedle nynější staré školy. Dnes je v ní obchod. A právě sem nastoupil roku 1872 řídící učitel Johann Paukert. Učil až do roku 1889, kdy byl penzionován.
Vešli jsme tedy do staré školy a naše kroky vedli do jídelny, kde na nás čekal oběd. Odpoledne již bylo značně pokročilé a my měli opravdu velký hlad. Byl červenec, prázdniny. Avšak Karel Urban dokázal sehnat kuchařky, užívající si dovolené, a ti nám uvařili knedlíčkovou polévku a svíčkovou. Nebyla to taková ta školní svíčková, ale pravá domácí a velmi chutná. Američtí hosté užasle zírali do talíře se svíčkovou a já netušila proč. Až když jsem viděla Karla Urbana, jak je postupně obchází a jednoho po druhém učí držet příbor, pochopila jsem. Netušila jsem, že Američané neumí používat příbor. Nebo aspoň tito příbor neznali. Po delším zápase vzali hosté raději knedlíky do ruky a namáčeli do omáčky. Jinak by se snad vůbec nenajedli.
Když jsme se nasytili vydali jsme se do na prohlídku celé školy, všech tříd i družiny.
Blíží se 16. hodina a my odcházíme před kostel kostel sv. Mikuláše, který se nachází hned naproti škole. Zde se nás už schází více lidí, protože po kulturní akci v kostele nás večer setká setkání rodin Paukertových. Když jsme usedli do lavic opět se ujal slova pan Karel Urban a seznámil nás nejen s historií kostela, ale i s rodokmeny významných Paukertů, které jsem mu připravila. Poté již zazněl varhanní koncert doprovázený houslemi a zpěvem. A já představovala svatbu mých rodičů, která proběhla právě v tomto kostele roku 1949.
Po skončení koncertu následovala prohlídka hřbitova. Na něm se vesměs nachází nová jména, ta co tu v 19. století nebyla. Z obce bylo roku 1946 odsunuto 95 % veškerého obyvatelstva, protože obec byla německá. Jejich hroby byly zrušeny a ostatky jsou nyní uloženy ve společném hrobě. Přesto tu dva hroby s pomníky s nápisem Paukert zůstaly.
2. den (pondělí večer) - setkání rodin Paukertů
Po celodenním náročném, ale příjemném programu jsme se všichni usadili v hospůdce na Hůrce k večernímu posezení. Velkým přáním Paukertů z USA bylo setkání s Paukerty žijícími zde. Zpočátku jsme měli velký strach zde se vůbec někdo dostaví, ale bylo plno, a paní Karen na závěr večera pronesla, že je nadmíru spokojená a že celé setkání proběhlo nad jejich očekávání. Byla to také ona, co zorganizovala fotografování jednotlivých rodin. Jedna zúčastněná rodina nebyla Paukertova, přesto byla velmi vítaná. Byli to příbuzní Anny Vaňousové, manželky, která do USA emigrovala spolu s Václavem Paukertem.
Nejstarší člen výpravy pan William vypráví o historii rodu po příjezdu do Ameriky.
V restauraci nebylo volné místečko.
S Anne jsem si celý týden povídala španělsky.
Bylo hezké kolik rodin se na setkání dostavilo. Přinesly sebou spoustu dokumentů a fotografií, v každé rodině se našel někdo, kdo se s návštěvou domluvil anglicky. A tak večer plný rozhovorů, debat, dobrého jídla a pití uběhl jako voda. A to by se přitom rádo zúčastnilo i více lidí, jenže byli prázdniny a oni pobývali na dlouho objednané rekreaci.
3. den (úterý ráno) - bývalá Paukertova pole v Dolních Libchavách
Další den po snídani jsme se opět vydali na toulky po bývalých Paukertových polích. Tentokrát na opačné straně Dolních Libchav. Opět vše s bohatým výkladem Karla Urbana. Bylo dost zamračené počasí, ale nezmokli jsme. Z polí byl krásný výhled na Libchavy.
3. den (úterý dopoledne) - návštěva Litomyšle
Protože nám po ranní procházce a jízdě autem do Litomyšle vyhládlo, než jsme se pustlili do prohlídky města navštívili jsme nejbližší lahůdkářství. A tam mi okamžitě padly do oka čerstvě vypadající chlebíčky. Zvolala jsem tedy: "Paukert sendvič!" Američtí hosté již byli od nás obeznámeni s historií obloženého chlebíčku a tak učinili poprvé v životě ochutnávku pokrmu, který kdysi vymyslel jejich vzdálený příbuzný Jan Paukert, zakladatel pražského lahůdkářství. Prodavačky se tvářili udiveně, když viděli, kolik lidí se seběhlo kolem jednoho talířku s chlebíčkem a ze všech stran si ho všichni fotografovali. Tak jsme jim vysvětlili situaci. Moc se jim to líbilo a mile se na Paukertovi usmívali. Určitě byly rády, že první seznámení s chlebíčkem se koná právě u nich.
Po občerstvení jsme se vydali směrem k zámku. nejprve jsme si prohlédli kostel, následovala prohlídka zámku s průvodkyní a nakonec následovala prohlídka města a náměstí s jeho podloubími.
Cestou z Litomyšle jsme se ještě stavili v Andrlově Chlumu a obdivovali rozhlednu zvanou Stříbrná krasavice. Nikdo však na ní nevystoupal, protože teprve nyní se pořádně rozpršelo. Schody byly kluzké a výhled pražádný. Ale za pěkného počasí je z ní vidět hodně daleko. Američtí hosté se divili, co tu máme lesů. Vlastně už ve vlaku, když jsme projížděli Klánovickým lesem se o tom zmínili.
3. den (úterý odpoledne) - oběd u Paukertů v Kerharticích
Bylo velmi hezké od jedné rodiny, že nás pozvala k sobě domů na oběd. Bylo to od nich dost odvážné rozhodnutí, protože naše skupina čítala celkem 13 lidí. Dorazili jsme vyhladovělí v 15 hodin a rodina hostitelů už nás netrpělivě vyhlížela. Po přípitku moravským vínem jsme se pustili do polévky, následoval řízek s bramborem a okurkovým salátem. Ty brambory byly vlastní, čerstvě nakopané. Poté byly na stoly položeny talíře s malými voňavými koláčky. A protože je hosté měly již druhý den za sebou, ptaly se nás, zda je to u nás běžné jídlo. Dostali tedy informaci, že v domácnostech se koláče pečou jen ke slavnostním příležitostem, na posvícení, a také vždy, když se koná svatba. Velmi jsem obdivovala paní Paukertovou, jakou hostinu dokázala připravit. Byly jsem u nich až do večera a byl to moc přejemný odpočinek.
4. den (středa dopoledne) - návštěva skanzenu Veselý Kopec
Hosty jsme do skanzenu Veselý Kopec, který se nachází na pomezí Železných hor a Źďárských vrchů zavezli proto, abych si udělali alespoň přibližnou představu o době, ve které jejich předek odešel do Ameriky. Najednou se totiž ocitáme uprostřed života drobných rolníků 19. a první poloviny 20. století. Veselý Kopec byl dříve osadou, jejíž vznik se datuje od 1. poloviny 16. století. Život v této kamenité krajině vůbec nebyl jednoduchý. Skanzen založili dobrovolní pracovníci památkové péče, kteří sem přivezli několik lidových staveb z okolí. První návštěvníci navštívili toto místo roku 1972. Od té doby se skanzen postupně rozšiřoval a roku 2015 se zde nacházelo 34 rozptýlených objektů. Fotografovat se v objektu nesmí, ale tato možnost se dá zakoupit. Což jsem učinila.
Po dlouhé procházce krásnou přírodou i prohlídce interiérů nám vyhládlo. Zvláště, když se vzduchem skanzenu nesla libá vůně pečených klobás. Naštěstí se zde nachází "Hospůdka na Vejměnku." Vešli jsme tedy dovnitř, usedli a objednali. Bylo z čeho vybírat a navíc ceny byly kupodivu víc než lidové. Já si dala česnečku a halušky se sýrem.
Při čekání na oběd došlo i na lidové tradice. Na stěně visela pořádná pomlázka. Pánové Karel Urban a Josef Zölfl ji sundali a na nic netušící dívce Lauren předvedli, k čemu se používá. Lauren neplakala, myslím, že si žádné traumatické následky do USA neodvezla. Mašle se však při výprasku, byť symbolickém, rozletěly na všechny strany a pánové měli co napravovat.
Návštěva si ze skanzenu odvezla plno suvenýrů. Nejvíce je zaujal dráteník. Vydržely ho pozorovat celou hodinu a nakoupili od něj plno výrobků.
4. den (středa odpoledne) - zámek Nové Hrady
Po příjemném pobytu ve skanzenu a s plnými žaludky jsme se blížili k zámku v Nových Hradech. První, co jsme spatřili, bylo toto obrovské stádo jelenů a daňků z farmového chovu. Byl to úchvatný pohled. Kam oko dohlédlo, tam vysoká.
Zámek se nachází v Pardubickém kraji, Jde o rokokovou stavbu, vybudovanou v letech 1774-1777 hrabětem Jeanem-Antoinem Harbuvalem de Chamaré ve stylu francouzských letních sídel. Pro svoji architektonickou jedinečnost a umístění býval celý zámecký komplex nazýván "Malý Schönbrunn" nebo "České Versailles". V roce 1997 zakoupila zámek rodina Kučerova z Prahy. Od té doby celý zámecký areál postupně rekonstruuje. Je to opravdu obdivuhodná práce. Dívky Paukertovic říkaly, že hezčí zámek dosud neviděly. Navštívili jsme také První české muzeum cyklistiky, které bylo vybudováno z bývalého špýcharu. Dále oranžérii, galerii anglických klobouků, rozsáhlý labyrint - bludiště a italskou zahradu se zajímavou vodní kaskádou ve svahu.
Odjížděli jsme do Libchav plni dojmů. Večer se pak uskutečnila večeře na kterou nás hosté pozvali. Ráno jsme pak auty objeli celé libchavy, zamávyly cakelskému mlýnu, domům předků i celým Libchavám. "Moc smutné", pravila Anne Paukert. Já odjížděla domů, ale Paukertovi čekala prohlídka Českého Krumlova, Jižních Čech, Prahy a pak odjezd do Německa, kde měli další program.
Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek, na který často vzpomínám. S rodinou jsem stále v kontaktu.
O měsíc později: Brenna Paukert poslala z USA článek, který vyšel v Libchavském zpravodaji
Ne každý může říct, že procestoval tisíce mil, aby prozkoumal svůj původ. Ve skutečnosti jen velmi málo lidí může tvrdit, že stáli na půdě, kterou kdysi vlastnili jeho předci. Pro sedm šťastných Američanů s kořeny v Čechách obec Libchavy otevřela svoji náruč a poskytla jim zážitek na celý život.
V Americe neznám nikoho s příjmením Paukert. Jen mé tety, strýce, prarodiče a rodiče. Žádného jiného člověka s tímto příjmením neznám. Není to běžné jméno, a tak je často chybně vyslovováno.
Vyrůstala jsem v malém městečku uprostřed Spojených států, nikdy jsem necestovala mimo zemi. Nikdy jsem ani neviděla oceán. Takže když se můj dědeček, William Paukert, rozhodl vzít na dva týdny svou rodinu do České republiky, změnil se mi život.
Devět amerických Paukertů žijících ve státech Colorado a Iowa ve Spojených státech si udělalo výlet do České republiky. Setkali jsme se zde s všudypřítomným úsměvem a velmi vřelým přivítáním, takže jsme se okamžitě všichni z nás cítili jako doma. Česká republika je úchvatná země. Viděli jsme krásnou, zvlněnou zelenou krajinu s barevnými domy, obklopené zahradami a květinami. Tolik toho bylo pro většinu z nás nového! Jazyk, peníze, auta Škoda, klidný způsob života, dokonce i všichni ti podivní slimáci! Bylo to tak zajímavé!
V Libchavách jsme bydleli v penziónu Hůrka. Probouzet se každé ráno za zvuku kostelních zvonů byl pro nás jeden z největších zážitků našeho pobytu. Každé ráno po snídani jsme se vydali spolu s panem Karlem Urbanem vstříc dobrodružství. Spolu s ním jsme objevovali naší historii a předky, učil nás všemu lépe porozumět.
Bylo to opravdu zvláštní setkávat se s příjmením Paukert všude kolem nás, na informačních tabulích v obci, na náhrobcích. V tištěných brožurách i příbězích, které nám Karel odvyprávěl.
Williamova vnučka Sarah: "Byla jsem překvapena, jak často jsem se setkávala s naším příjmením. Je to znamení toho, že obyvatelé obce naše předky uznávají dodnes. Ve Spojených státech je něco takového naprosto neobvyklé."
Po celou dobu našeho pobytu jsme poznávali nejen Libchavy, ale i okolní vesnice, navštívili jsme rodinný mlýn, statky, a pozemky. Od místních lidí jsme si vyslechli mnoho příběhů o Paukertových a poznávali české tradice.
Williamovu synovi, Stevovi Paukertovi se líbila legenda o skřítkovi, který žije na nedalekém kopci Hůrka. Žije tam jen jediný, a pokud poutník vystoupí až na vrchol, odejme od něj to špatné a dolů se vrací jako lepší člověk. A spatřit ho může jen člověk s dobrým srdcem. Je v tom určitá, velmi zajímavá metafora platná pro zdejší kraj.
Procházeli jsme se po poli našich předků a na několik minut se na něm zastavili. Odtud jsme shlíželi na Libchavy a okolní krajinu. Je to nádherná krajina. Stát přesně na tom místě, kde stávali naši předci, je pozoruhodný zážitek.
Jednou z nejzajímavějších událostí našeho výletu do Libchav, bylo naše setkání se starostkou. Povídat si se starostkou, popíjet s ní kávu a jíst koláče, je opravdu nezvyklé. Během krátké doby jsme se toho od ní dozvěděli tolik, že jsme si ji všichni okamžitě zamilovali. Mluvila s námi velmi laskavě, řekla toho mnoho nejen o Libchavách, ale i o svém životě. A koláče, která nám připravila, byly vynikající.
Večer jsme pak strávili večeří v místnosti plné našich vzdálených příbuzných Paukertů. Bylo to také neuvěřitelně zvláštní. Poprvé v životě jsme se setkali s jinými rodinami Paukertů. Velmi nás to všechny potěšilo.
Sedmiletá Emersen, nejmladší Williamova vnučka: "Neměla jsem tušení, že je na světě tolik Paukertů!"
Naprosto nečekané bylo setkání s fyzickou podobou u některých Paukertů. Byl tam mladý muž, který se velmi podobal Williamovu nejstaršímu synovi Garymu. Celá naše rodina byla doslova v šoku, když ho poprvé spatřila. Je překvapivé, jak se mohou geny projevit i po tolika letech.
Williamova žena, Karen, řekla, že byla svědkem velmi srdečného a milého setkání rodin, a to bez ohledu na roky i vzdálenost přes oceány, které je od sebe oddělují.
Pro nás všechny americké Paukerty bude návštěva Libchav jistě jedním z největších životních zážitků.
Williamova dcera Anne, a její dcera Lauren: "Byly jsme nadšené a hrdé na to, co jsme se dozvěděly o historii našeho rodu a roli, kterou kdysi naše rodina sehrála v dějinách obce Libchavy."
Můj dědeček, William Paukert, byl doslova zaplaven štěstím: "Vidět moje dvě rodiny z Colorada a Iowy, v místech, kde kdysi v polovině 19. století stával dům, z něhož můj pradědeček Wenzel Paukert odešel do Spojených států, byl velký zážitek."
A co je nejdůležitější, celá naše rodina i já osobně bychom rády poděkovaly panu Karlu Urbanovi. To on naplánoval celou naši dobrodružnou výpravu do Libchav a pomohl nám v mnoha ohledech. Rádi bychom také poděkovali Jiřímu, Marii, Michalovi a Josefovi, kteří všichni působili jako překladatelé a se vším nám pomáhali. Karel byl fontána znalostí, a nebýt Jiřího, Marie a Josefa, nikdy bychom se tolik informací nedozvěděli.
Slovy nemohu vyjádřit, jak jsme vděčni za šanci, kterou jsme dostali, za to že jsme se mohli tolik dozvědět o své minulosti, o svých předcích a kořenech. Byla to tak jedinečná zkušenost, že na ni nikdo z nás nezapomene do konce života.
Stevova manželka, Marta Paukert: "Věřím, že každý z nás nechal trochu našich srdcí v Libchavách a zároveň si přivezl domů trochu českého ducha."
Naše srdce jsou naplněna po okraj, naše vzpomínky jsou plné radosti.
Děkujeme vám, Libchavy.
William Paukert (1931 - 2021)
Libchavy už před lety jednou navštívil, stejně jako jeho nejstarší syn Gary. William si přál, aby obec jeho předků navštívili i jeho další dvě děti s rodinami. Celý třítýdenní zájezd do Čech a Německa jim daroval.
Dožil se vysokého věku devadesáti let. Narodil se v Owatonně, stát Minnesota. Vystudoval na univerzitě finančnictví a pracoval jako finanční ředitel. Kromě jiných zájmů se věnoval genealogii. Do Ameriky emigroval roku 1866 jeho praděda Václav Paukert.