Setkání rodu Paukert roku 2015

Na organizaci celého setkání se podílelo několik lidí. Hlavním organizátorem byl Ing. Karel Urban, na kterého se  William Paukert obrátil na jaře emailem. Pan Urban, byl nejen místní historik a genealog, ale také měl s americkou rodinou stejné předky rodu Paukert. Protože šlo o složitou organizaci, obrátil se o pomoc na pana  Josefa Zölfla, předsedu společnosti přátel USA se sídlem v Litomyšli. Tato společnost se zaměřovala na styk s potomky vystěhovalců ze širšího okolí Litomyšle.  Na organizaci jsem se podílela i já, rovněž potomek rodu Paukertů. Mým  úkolem bylo zpracovat rodokmeny jednak všech známých osobností rodu, dále rodokmeny přihlášených rodin na setkání. Na tom jsem pracovala intenzivně několik měsíců před setkáním. Touto prací jsem zjistila, že všechny rody vedou do jednoho jediného hnízda a to do cakelského mlýna č. 27 v Dolních Libchavách. Spojila jsem se i dcerou režiséra Ivo Paukerta a ta mi vypravovala, jak se její tatínek znal s lahůdkářem Janem Paukertem, chodil k němu na chlebíčky a vždy spolu poseděli u stolu. Mysleli si však, že v případě jejich příjmení jde jen o shodu, nikoliv nějaké příbuzenství. Mým dalším úkolem bylo čekat na ně na letišti, dopravit je na Hlavní nádraží, dovést je do Ústí nad Orlicí. Zde už na nás čekala osobní auta a dovezla nás do penzionu Hůrka v Libchavách, kde jsem byla s celou rodinou týden ubytovaná. Neumím anglicky, ale dorozumívala jsem se španělsky se dvěma dívkami ze skupiny. A to po celý týden. Jinak anglicky tlumočil pan Zölfl a ještě jeden objednaný tlumočník. 

2. den   (pondělí dopoledne)  - Oldřichovice a Cakle

Tento den byl ve znamení návštěvy míst, kde žili naši předci. Ráno u hotelové snídaně jsem se zájmem pozorovala,  jaké jsou zvyklosti hostů. Já jediná pila čaj, všichni ostatní jablečný nebo pomerančový džus. Ten mizel tak rychle, že číšník nestačil dolévat konvice. Pak si do misky nasypali müsli, zalili mlékem, a k tomu přidali nějaké ovoce. Müsli bylo dvojího druhu a asi ani jedno sladké. To usuzuji podle toho, jak hojně si ho posypávali cukrem. Velmi jim chutnal štrúdl, toho si dali na talíř dva kousky. Překvapilo mě ale, co k tomu přikusovali. Buď horký párek, nebo volské oko. Nakonec si nalili kávu. Chutnalo jim ale všechno, co snídaňový bufet nabízel: chléb, rohlíky, máslo, džem, med, různé uzeniny , sýry a jogurty. 

Další naše kroky směřovaly k bývalému statku č. 23, ve kterém také žili naši předci. Je to překrásně zachovalá usedlost, udržovaná ve starém stylu. Zde nás čekali nesmírně milí majitelé, pohostili nás dortem a provedli i vnitřními prostory. Následující dvě fotografie jsou z tohoto místa. 

Dopoledne jsme ukončili výstupem na kopec nad Caklí, kde se dříve rozkládala rozsáhlá pole rodu Paukertů. 

2. den   (pondělí večer)  - setkání rodin Paukertů

Po celodenním náročném, ale příjemném programu jsme se všichni usadili v hospůdce na Hůrce k večernímu posezení. Velkým přáním Paukertů z USA bylo setkání s Paukerty žijícími zde. Zpočátku jsme měli velký strach zde se vůbec někdo dostaví, ale bylo plno, a paní Karen na závěr večera pronesla, že je nadmíru spokojená a že celé setkání proběhlo nad jejich očekávání. Byla to také ona, co zorganizovala fotografování jednotlivých rodin. Jedna zúčastněná rodina nebyla Paukertova, přesto byla velmi vítaná. Byli to  příbuzní Anny Vaňousové, manželky, která do USA emigrovala spolu s Václavem Paukertem. 

3. den   (úterý dopoledne)  - návštěva Litomyšle

Protože nám po ranní procházce a jízdě autem do Litomyšle vyhládlo, než jsme se pustlili do prohlídky města navštívili jsme nejbližší lahůdkářství. A tam mi okamžitě padly do oka čerstvě vypadající chlebíčky. Zvolala jsem tedy: "Paukert sendvič!" Američtí hosté již byli od nás obeznámeni s historií obloženého chlebíčku a tak učinili poprvé v životě ochutnávku pokrmu, který kdysi vymyslel jejich vzdálený příbuzný Jan Paukert, zakladatel pražského lahůdkářství. Prodavačky se tvářili udiveně, když viděli, kolik lidí se seběhlo kolem jednoho talířku s chlebíčkem a ze všech stran si ho všichni fotografovali. Tak jsme jim vysvětlili situaci. Moc se jim to líbilo a mile se na Paukertovi usmívali. Určitě byly rády, že první seznámení s chlebíčkem se koná právě u nich. 

Po občerstvení jsme se vydali směrem k zámku. nejprve jsme si prohlédli kostel, následovala prohlídka zámku s průvodkyní a nakonec následovala  prohlídka města a náměstí s jeho podloubími. 

Cestou z Litomyšle jsme se ještě stavili v Andrlově Chlumu a obdivovali rozhlednu zvanou Stříbrná krasavice. Nikdo však na ní nevystoupal, protože teprve nyní se pořádně rozpršelo. Schody byly kluzké a výhled pražádný. Ale za pěkného počasí je z ní vidět hodně daleko. Američtí hosté se divili, co tu máme lesů. Vlastně už ve vlaku, když jsme projížděli Klánovickým lesem se o tom zmínili. 

4. den   (středa dopoledne)  - návštěva skanzenu Veselý Kopec

Hosty jsme do skanzenu Veselý Kopec, který se nachází na pomezí Železných hor a Źďárských vrchů zavezli proto, abych si udělali alespoň přibližnou představu o době, ve které jejich předek  odešel do Ameriky.  Najednou se totiž ocitáme uprostřed života drobných rolníků 19. a první poloviny 20. století. Veselý Kopec byl dříve osadou, jejíž vznik se datuje od 1. poloviny 16. století. Život v této kamenité krajině vůbec nebyl jednoduchý. Skanzen založili dobrovolní pracovníci památkové péče, kteří sem přivezli několik lidových staveb z okolí. První návštěvníci navštívili toto místo roku 1972. Od té doby se skanzen postupně rozšiřoval a roku 2015 se zde nacházelo 34 rozptýlených objektů.  Fotografovat se v objektu nesmí, ale tato možnost se dá zakoupit. Což jsem učinila. 

Návštěva si ze skanzenu odvezla plno suvenýrů. Nejvíce je zaujal dráteník. Vydržely ho pozorovat celou hodinu a nakoupili od něj plno výrobků. 

O měsíc později: Brenna Paukert poslala z USA článek, který vyšel v Libchavském zpravodaji

Bylo to opravdu zvláštní setkávat se s příjmením Paukert všude kolem nás, na informačních tabulích v obci, na náhrobcích. V tištěných brožurách i příbězích, které nám Karel odvyprávěl. 

Williamova vnučka Sarah: "Byla jsem překvapena, jak často jsem se setkávala s naším příjmením. Je to znamení toho, že obyvatelé obce naše předky uznávají dodnes. Ve Spojených státech je něco takového naprosto neobvyklé."

Po celou dobu našeho pobytu jsme poznávali nejen Libchavy, ale i okolní  vesnice,  navštívili jsme rodinný mlýn, statky, a pozemky. Od místních lidí jsme si vyslechli mnoho příběhů o Paukertových a poznávali  české tradice.

Williamovu synovi, Stevovi Paukertovi  se líbila legenda o skřítkovi, který žije na nedalekém kopci Hůrka. Žije tam jen jediný, a pokud poutník vystoupí  až na vrchol, odejme od něj to špatné a dolů se vrací jako lepší člověk.   A spatřit ho může jen člověk s dobrým srdcem. Je v tom určitá, velmi zajímavá  metafora platná pro zdejší kraj.

Procházeli jsme se po poli našich předků a na několik minut se na něm zastavili. Odtud jsme shlíželi na Libchavy a okolní krajinu. Je to nádherná krajina. Stát přesně na tom místě, kde stávali naši předci, je pozoruhodný zážitek. 

Jednou z nejzajímavějších událostí  našeho výletu do Libchav,  bylo  naše setkání se starostkou. Povídat si se starostkou, popíjet s ní kávu a jíst koláče, je opravdu nezvyklé. Během krátké doby jsme se toho od ní dozvěděli tolik, že jsme si ji všichni okamžitě zamilovali.  Mluvila s námi velmi laskavě,  řekla toho mnoho nejen o Libchavách, ale i o svém životě.  A koláče, která nám připravila,  byly vynikající.

Večer jsme pak strávili večeří  v místnosti plné našich vzdálených příbuzných Paukertů.  Bylo  to také neuvěřitelně zvláštní. Poprvé v životě jsme se setkali s jinými rodinami Paukertů. Velmi nás to všechny potěšilo.

Sedmiletá Emersen, nejmladší  Williamova vnučka:  "Neměla  jsem  tušení, že je na světě tolik Paukertů!"

Naprosto nečekané bylo setkání s fyzickou podobou u některých Paukertů. Byl tam mladý muž, který se velmi  podobal Williamovu  nejstaršímu  synovi  Garymu. Celá naše rodina byla doslova v šoku, když ho poprvé spatřila. Je překvapivé, jak se mohou geny projevit i po tolika letech.

Williamova žena, Karen, řekla, že byla svědkem velmi srdečného a milého  setkání rodin,  a to bez ohledu na roky i vzdálenost přes oceány, které je od sebe oddělují.

Pro nás všechny americké Paukerty bude návštěva  Libchav  jistě jedním z největších životních zážitků. 

Williamova dcera Anne, a její dcera Lauren: "Byly jsme nadšené a hrdé na to, co jsme se dozvěděly  o historii našeho rodu a roli,  kterou kdysi naše rodina sehrála v dějinách obce Libchavy."

Můj dědeček, William Paukert, byl  doslova zaplaven štěstím: "Vidět moje dvě rodiny z Colorada a Iowy, v místech,  kde kdysi v polovině  19. století stával dům, z něhož  můj  pradědeček Wenzel Paukert odešel  do Spojených států, byl velký zážitek."

A co je nejdůležitější, celá naše rodina i  já osobně bychom  rády  poděkovaly panu  Karlu Urbanovi. To on naplánoval celou naši dobrodružnou výpravu do Libchav a pomohl nám v mnoha ohledech. Rádi bychom také  poděkovali Jiřímu, Marii, Michalovi  a Josefovi, kteří všichni působili jako překladatelé a se vším nám pomáhali. Karel byl fontána znalostí, a nebýt Jiřího, Marie a Josefa, nikdy bychom se tolik informací nedozvěděli.

Slovy nemohu vyjádřit, jak jsme vděčni za šanci, kterou jsme dostali, za to že jsme se mohli tolik dozvědět o své minulosti, o svých předcích  a kořenech. Byla to tak  jedinečná  zkušenost, že na ni nikdo z nás nezapomene do konce života.

Stevova manželka, Marta Paukert: "Věřím, že každý z nás nechal trochu našich srdcí v Libchavách a zároveň si přivezl domů trochu českého ducha."

Naše srdce jsou naplněna po okraj,  naše vzpomínky jsou plné radosti.

Děkujeme vám, Libchavy.