Příběhy

Poté, co skončily všechny práce na poli a za okny začala hvízdat meluzína, scházely se ženy vždy u jedné ze sousedek na přástvu. Sebou nesly v malém dřevěném škopíčku, zpevněném kovovou obručí, podušku s rozdělanou krajkou a paličkami, opatrně naskládanými tak, aby se nezašmodrchaly. Než se sešly u nás v sednici, položili rodiče vždy jedno hladké prkno na dvě židle po obou stranách stolu. Tomuto sezení se říkalo lajc. Babička napekla buchty a přichystala láhev žitné, z níž pak každá žena dostala po štamprličce. Ženy si sedly vždy dvě a dvě obkročmo proti sobě na lajc. V chalupě bylo příjemné teplo. U kamen seděla maminka, přikládala do nich a něco u toho pletla. Ženy měly před sebou podušky, což byly válce z látky vycpané senem a kamenem. Krajky se vyráběly podle předloh, které byly zhotovené vydírkováním na velmi tvrdém papíru. Předloze se říkalo podvínek. Podvínky u nás vyráběl tatínek, některé byly velmi staré, ještě po dědovi. Svítilo se petrolejkou. Jedna visela u stropu a jedna stála na stole.

Nitě se na paličky navíjely na kolovratu. Ten náš byl velmi starý. Z domova si ho přivezla maminka. Dostala ho od své maminky, která ho také dostala od rodičů.

My děti jsme si hrály v koutě, nebo jen seděly a poslouchaly. Musely jsme se chovat tiše, abychom nerušily dospělé. Při práci se povídalo, předčítalo a zpívalo.  Z knihy předčítal táta, byl to román na pokračování. Ženy se střídaly ve vypravování a vůbec jim nevadilo, když se něco vypravovalo víckrát. Řekly třeba: „Hájková, povídejte zase to, co minule, to bylo moc hezké.“ Nejčastěji se zpívaly kostelní písně, ty znal každý. Maminka moc ráda zpívala, vedla si zpěvníček. Zapisovala si a zpívala písně české, německé, ale také nové, moderní, ještě neznámé. Zpívala třeba „Píseň pro Kristýnku“, kterou ještě nikdo neznal. Nové písně měla odposlouchané z tanečních zábav, které se konaly v nedaleké hospodě „U Lukesů“. Na zábavy chodili všichni, tedy i starší lidé, kteří netancovali. Dívali se na tancující a poslouchali hudbu. Někdy poslouchali jen tak pod oknem, však televize ještě nebyla a rozhlas v chalupách nebyl.

Jak pokročila hodina musely se děti odebrat ke spánku do svých chalup. My jsme také zalezly do postele. Tu jsme měly ve stejné sednici. Zalehly jsme, předstíraly spánek, a napjatě poslouchaly. Nyní se totiž ženy začaly bavit o daleko zajímavějších událostech. Kdo, s kým, kde a jak.

Když měly ženy práci hotovou, jely své krajky prodat do Vamberka. Nedostávaly za ně moc peněz. Zároveň vyfasovaly nitě na další práci. Vedle u sousedů bydlela špičková krajkářka Popová. Ta paličkovala na obrovské podušce i celé ubrusy. Při práci seděla přímo na stole. Její manžel vymýšlel a maloval krajky na podvínky. Na přástvy nechodila, její poduška se nedala přenášet. Podílela se i na velké vamberecké krajce, která byla vystavována na světové výstavě EXPO Brusel roku 1958 a získala tam zlatou medaili. Tehdy na ní pracovalo více výborných krajkářek.

Jako děcko mě paličkovat naučil můj táta. Paličkovala jsem odpoledne po škole. Sousedé se nescházeli jen na přástvy. Maminka prala prádlo v neckách před domem a každý, kdo šel kolem, se stavil na kus řeči. Každou sobotu se u nás scházeli hajný Doleček, pánové Sladký a Dostálek. Hráli mariáš o sirky. Při hře se také hodně povídalo. Někdo z chlapů donesl lahvičku něčeho ostřejšího, dali si ale vždy jen jednu štamprličku.

Dodatek ode mne: Škoda, přeškoda, že tato sousedská příjemná posezení jsou v nenávratnu. Moje maminka doma hodně paličkovala. Krajky u nás zdobily nejen dečky a ubrusy, maminka si paličkovala vsádky do plesových šatů nebo krásné ozdoby na ně. Také jsem to chtěla umět, ale protože jsem krátkozraká a nosím brýle, maminka to nedovolila. Prý je to náročné na oči. Moje babička, maminka maminky, paličkovat neuměla. Přivdala se do chalupy v Českých Libchavách, kde se krajkářství věnoval děda, kterého to naučil jeho táta. Zvláštní, ale v našem rodě paličkovali převážně muži.

Její život by dávno upadl v zapomnění. Díky pátrání v archiváliích jsem si ji v duchu oživila nejen pro sebe, ale i další její potomky.

Anička se narodila na konci zimy roku 1775 v Dolních Libchavách do rodiny chalupníka. Byla prvorozeným dítětem, mamince bylo v době jejího narození 17 let. O necelé tři roky později se narodila její sestra Kateřina. Vzápětí však postihne rodinu tragédie, její šestadvacetiletý tatínek umírá. O rok později se její maminka znovu vdává a rodina se rozrostla o další čtyři děti, z nichž však dvě umírají malé.

Anička se vdává ve věku šestnácti let, stejně jako kdysi její maminka. Odchází z rodného domu za manželem Václavem Urbanem, v té době chalupníkem ve stejné obci, který je starší o deset let. V osmnácti letech se jí narodí první dítě, celkem jich má osm. To už si však manželé zakoupili statek a stávají se z nich sedláci. Všechny jejich děti se dožijí dospělosti, ožení a provdají.

Když je nejmladšímu dítěti 15 let, rozhodne se Anna přibrat k těžké práci na hospodářství a v domácnosti ještě další profesi. Je jí 55 let když odjíždí do Prahy absolvovat kurs pro školené porodní báby. 30. prosince 1830 získává na lékařské fakultě Univerzity Karlovy potřebný diplom a hned se v rodné vsi začne věnovat svému poslání. Je nejvyšší čas. Tehdejší Německé Libchavy mívaly vždy tři porodní báby, jenže dvě rychle za sebou zemřely a na jednu toho bylo moc.

První novorozeně přivádí Anna na svět již 4. ledna roku 1831. Práce porodní báby je v matrikách doložena tak přesně, jako u žádného jiného povolání, snad jen s výjimkou kněze. U porodů v Libchavách pomáhala v průměru třikrát do měsíce. Jezdily pro ní však povozy i z okolních obcí, zvlášť k těžkým porodům. Například v kronice obce Říčky existuje zápis, že když si tamní porodní bába už nevěděla rady, poslala budoucího otce přes les k Urbanům na statek. Byl leden, všude ležela spousta sněhu, vál ostrý severní vítr. Kůň zapřažený do saní odfrkoval a v poklusu vezl po polích a lesem očekávanou pomoc. Dítě se narodilo zdravé a matka se záhy zotavila.

Babictví provozovala Anna do vysokého věku, a to celkem 25 let. Poslední novorozeně prošlo jejíma rukama roku 1856, to jí bylo 81 let. Jen v rodné vsi pomáhala u více jak 900 porodů.

Kromě toho, že byla Anna porodní bábou, byla i matkou, babičkou a prababičkou velkého množství vnoučat i pravnoučat. Řadu z nich sama pomáhala přivést na svět. Tak tomu bylo i nejen u jejího vnuka Jana, mého prapradědy, ale i jeho budoucí manželky Terezy, mé praprababičky. A to měla na starosti velké hospodářství, polnosti, dobytek, děvečky a čeledína.

Zemřela roku 1857 ve věku 82 let, když posledních 13 let byla vdovou.

Jsem tak ráda, že se věnuji objevování světa mých předků, přináší mi to velké potěšení.

Devítiletá Anička se smutně ohlížela směrem k rodné chalupě. Netušila, že ji už nikdy neuvidí. A co hůř, už nikdy neuvidí ani svoje rodiče a oba bratry.

Píše se rok 1855 a sever Moravy zasáhla epidemie cholery. Začala kosit i obyvatele Leštiny u Zábřehu na Moravě. Vyděšení rodiče ihned zorganizovali evakuaci svých tří dětí do bezpečnějších míst. Každé z dětí povoz dopravil k jinému  příbuznému, co nejdále od obce. Aničku tím zachránili, jinak bych nebyla na světě. Co se stalo s bratry se Anička nikdy nedozvěděla a nevím to dosud ani já, i když stále pátrám. Oba rodiče bohužel o pár dní později choleře podlehli.

Aničku vezl koňský povoz přes hory a lesy, přes města Zábřeh, Českou Třebovou, Ústí nad Orlicí až do tehdejších Německých Libchav. Zde se jí ujal její strýc Ignác, bratr maminky, otec početné rodiny. Anička všechny udivila neobvykle kvalitní výbavou. Jednak truhlou, plnou hezkého oblečení a pak také tím, jak hezky uměla číst z mnoha přivezených knížek. Její rodina byla totiž dobře zajištěná, protože otec pracoval jako porybný na zámku v Zábřehu.  V nové rodině byla spokojená, i když musela nastoupit do německé školy, česká v obci nebyla.  Těžký osud ji ale dostihl i tady. Je jí dvanáct let, když její strýc padá z plně naloženého vozu a na následky zranění umírá. Její nepokrevní teta musí sama řešit zoufalou situaci jak uživit své děti,  a o Aničku se už odmítá starat.

Aničky se ujímá sedlák ve vedlejších Českých Libchavách. Truhlu si přiváží sebou, avšak má v ní už jen své knížky. Oblečení jí bylo malé a teta si ho nechala pro své děti. Sedlák, selka a další obyvatelé statku jsou její jedinou rodinou na dlouhé roky. Pracuje od rána do večera, za to má zajištěné jídlo a občas i nějaké to obnošené oblečení.

Když povyroste najde na statku zalíbení  v čeledínovi Josefovi, jenže tomu je nabídnuta jiná nevěsta, která se nedala odmítnout. Z neznámého důvodu jde o bohatou nevěstu z vedlejšího statku.  Přináší velké věno a manželé si kupují svůj vlastní dům. Již dospělá Anna není lákavou nevěstou pro nikoho, nemá totiž vůbec nic.  S novou rodinou Josefa má ale Anna i její děti a další potomci  celoživotně velmi dobré vztahy. Ve stejnou dobu, kdy se Josefovi v manželství narodí dítě, narodí se nemanželské dítě i jí. Je to moje prababička, také Anička.  Její kmotrou je selka ze statku, kde Anna od dětství žije a pracuje. A pracuje tam dál.

Jenže když o tři roky později znovu otěhotní, nechají ji na statku pracovat až skoro do porodu a pak už o ní nemají zájem. Dostává do rukou  listinu, na základě které je vykázána z obce. Protože zde nemá domovské právo, musí se vrátit do rodné Leštiny. Je vyděšená, pláče, ale nic jí to není platné.

Anna ve vysokém stupni těhotenství kráčí po prašné cestě s malým uzlíčkem nepatrného majetku a trochou jídla. Tříletou dcerku Aničku vede za ruku. Je velmi nešťastná. Do domovské obce to má daleko, nikoho tam nezná, neví co s ní a dětmi bude, v rodném domě žijí cizí lidé.

Cestou Anně občas zastaví povoz a kousek se sveze. Nedojde ani moc daleko, není ji dobře. Cítí, že přichází porodní bolesti. Spatří na poli u cesty stát vůz, zaleze pod něj a přivede zde na svět dceru Barborku. Zesláblou a unavenou ji zde nachází majitel vozu a rozhodne se, že ji odveze zpátky. Uplakaná s malým děckem a miminkem v náručí zaklepe na dveře fary v Českých Libchavách.

Zde se jí ujímá farář a poskytne pomoc. Pokřtí novorozeně, zařídí Anně ubytování u jednoho chalupníka, zaměstná jí u sebe jako hospodyni a zaručí se za její řádný život. Anně je povoleno zůstat. Kromě práce na faře chodí vypomáhat i na statek, kde vyrostla.

Ačkoliv je Anna gramotná, umí číst i psát, její děti vzdělání nedostaly. Byly nemanželské a ona je chtěla ušetřit ponižování.

Za dlouhých šestnáct let po druhém porodu, roku 1885, se Anně narodil syn Josef. Zde zůstane otec navždy neznámý, bývalý čeledín Josef už nežije. Jméno mu dává po svém otci, také Josefovi. V té době už se nemusela starat o dcery, obě sloužily u sedláků. Anna i bez manžela, bez jakéhokoliv majetku, dokázala své tři děti uživit a dovést v pořádku do dospělosti. Dokonce dokázala i nějaký peníz ušetřit. I dcery vedla k velké spořivosti. Jejím celoživotním snem bylo zakoupení vlastní chaloupky a pokojně v ní dožít.

Když roku 1893 vdávala nejstarší dceru Annu, všichni složili ušetřené peníze. I ženich měl nějaké úspory. Měli velké štěstí, že se jim naskytla velmi výhodná koupě, tak říkajíc skoro v rodině. Chalupu totiž musel narychlo prodat syn čeledína, s nímž Anna kdysi měla techtle mechtle a který byl nejspíše polorodý bratr dcery Anny. Oběma Annám ostatně tato paralelní rodina pomohla v životě vícekrát. S chalupou zakoupili i pole, louku, velkou zahradu a stodolu. Všichni včetně novomanželů se do ní nastěhovali. Anna se velmi radovala, že konečně bydlí ve vlastním. Prožívala velké štěstí a příběh by mohl nyní skončit happyendem.

Osud tomu chtěl jinak. Vše ale začínalo vesele, a to veselkou. Na jaře roku 1914 se na chalupě konala svatba syna Josefa. Novomanželé spolu strávili pouhé tři měsíce. Začala 1. světová válka a Josef musel narukovat. A to až do Zábřehu, kde v životě nebyl, ale po mamince byla stále jeho domovská obec nedaleká Leština. Celou válku o něm neměli žádné zprávy. Dlouho po skončení války se v chalupě objevil krajan a oznámil, že viděl Josefa ve Vladivostoku, jak nastupuje na japonskou loď a míří domů. On sám se domů vracel vlakem. Dlouho, předlouho na něj čekali. Nikdy se nevrátil. Jeho manželka Anežka s ním byla oficiálně vdaná deset let, než byl roku 1924 soudem prohlášen za mrtvého. Děti spolu neměli.

Syn Josef nebyla jediná oběť války. Na samém konci zahynul při výbuchu muničního skladu i její vnuk František, syn dcery Anny. Bylo mu pouhých 16 let, když dostal nařízeno nastoupit do továrny na munici. Byl tam jen pár dní.

Druhá dcera Barbora se provdala až v pozdním věku 47 let za vdovce. Děti neměla. Dcera Anna měla kromě zahynuvšího Františka další dvě děti a ty měly celkem šest dětí.

Anně byl dopřán dlouhý život 89 let, radovala se i z pěti pravnoučat, z nichž jedno bylo i moje maminka.

Autozomální testy DNA prokázaly, že mým předkem bude zmiňovaný bývalý čeledín Josef.

První předzvěstí blížících se Vánoc bylo stříhání barborek na zahradě a hned poté příchod Mikuláše, čerta a anděla. Za odrecitovanou básničku jsem já a sestra dostaly po jednom pomeranči a pár bonbónů. Byl to jediný pomeranč, který jsme za celý rok měly. Musel se objednat předem v obchodě jen v tuto dobu. Chalupa se rozvoněla pečeným cukrovím. U nás se pekly tři druhy: pracny, slepovaná kolečka, těsně před Vánoci pak vánočka a sněhové pečivo.

Na Štědrý den ráno vyrazil táta do lesa, který byl hned za domky, uříznout stromeček. Když ho donesl a oklepal sníh, maminka se vždy zlobila: „Ošklivější už jsi v lese nenašel?“. Táta byl dřevorubec a od hajného měl stromek povolený.  Byl ale velmi srostlý s přírodou a hezký malý smrček neměl to srdce uříznout. Dopoledne jsme ho zdobili.  Měli jsme doma několik koupených skleněných ozdob. Do košíčků z korálků jsme dávali čokoládová vajíčka a slepičky. Na stromek jsme pověsili i několik koupených čokoládových figurek. Ty jsme ale použili hlavně na betlém. Jako podklad sloužil mech, do něj se stavěly figurky. Vždy tam byl hajný, myslivec, srnka, prasátko, kuřátka. Betlém stál pod stromečkem.  

Prvním rokem války, to mi bylo osm let, jsme nesměli figurky sníst. Maminka je uschovala a používali jsme je na Vánoce po celou válku.

Zatímco jsme strojili stromek a museli se kvůli půstu obejít bez oběda, tatínek odjel do Žamberku do rybárny. Protože se říkalo, že na štědrovečerním stole nesmí chybět ryba, nakoupil buď zavináče nebo uzenáče. I tyto ryby byly jediné, které jsme za celý rok snědli. Byli jsme sice bez oběda, ale vždy jsme si našli cestičku k uloženému cukroví a pokradmu několik zakousli.

Když se setmělo, nakrmilo se veškeré zvířectvo. A vždy dostalo něco na přilepšenou. Pamatuji, že naše dvě krávy dostávaly jako zvláštnost chleba s máslem. A velice si na něm pochutnávaly.

Pak jsme zapálili svíčky na stromečku, usedli i s babičkou a prababičkou k prostřenému stolu, a pomodlili se. Prvním chodem byl uvařený hrách na sladko, politý uvařenými sušenými švestkami. Poté následoval zavináč či uzenáč s chlebem. Nakonec se na stůl přineslo cukroví, uvařila bílá káva. Moje prababička si ale vařila kávu pravou. Poznala ji v lázních, kde jako mladá sloužila. Od obce dostávala malou penzi jako odškodné za syna padlého v 1. světové válce. A tak si každý měsíc koupila kávu. Seděli jsme u stolu, zpívali koledy, povídali si a také vždy rozkrojili jablíčko.

Dárky se u nás nikdy nedávaly. Jeden jediný vánoční dárek, který jsem v dětství získala, jsem si musela ukrást. To jsem byla v první třídě a byl poslední den školy. Bohatí sedláci předali učiteli dárky pro chudé děti. To byly děti z pastoušky, děti čeledínů, či chudých domkářů bez pole.  Učitel vyvolával děti, každé si převzalo dárek. Mě nevyvolal a bylo mi to líto. Všimla jsem si, že na stole učitele jeden dárek zbyl, a tak jsem si ho vzala. Byly to pletené podkolenky. Přišla jsem s nimi domů a maminka se na mě velmi zlobila. Že prý nejsme tak chudí, abychom dostávali almužnu. Podkolenky mi vzala a po Novém roce přinesla s omluvou učiteli. Ten se na mě podíval a řekl, že když se mi tolik líbí, ať si je nechám.

Když skončilo posezení u štědrovečerního stolu, vzaly jsme se sestrou případné kostičky z uzenáčů a pelášily na zahradu ke stromu. Do sněhu a zimy jsme musely utíkat bosé. Prý by jinak nemělo třesení bezem účinek. Jenže my vždy věděly, jak to dopadne. Pokaždé se nám ozval rozčilený pes od sousedů. Později už nechtěla třást bezem, mým přáním bylo, aby se ozval pes z druhé strany, ale tam žádný nebyl.  

O půlnoci jsme šli do kostela na mši. Když jsem trochu povyrostla, chodila jsem tam ráda, vždy šla parta kluků a holek pohromadě tam i nazpátek. Většinou bylo velké množství sněhu a my v něm dováděli skoro až do rána.

Na Boží hod jsme obědvali husu z našeho dvorku. Odpoledne jsme si užívali tzv. švitář. To velcí kluci sedláků zapřáhli koně do sání a vozili děti po celé vsi sem a tam.  

Na Štěpána bývala v hospodě tancovačka, kam šli všichni dospělí. Táta hrál v lokále s kamarády karty, máma pozorovala tancující v sále. My děti jsme blbly venku, koulovaly se, stavěly sněhuláky a předtím, ještě za světla, sáňkovaly. 

Vypadá to, že jsme žily v samých radovánkách, ale opak je pravdou. Musely jsme doma opravdu hodně pracovat.

V noci ze 14. na 15. březen se nám telila kráva Lyska. Nikdo nespal, protože porod byl zdlouhavý a komplikovaný. Protože se rodiče báli, že to s krávou nedopadne dobře, odjel táta na kole ještě v noci do sousední obce pro řezníka. Za pomoci řezníka se nakonec podařilo krávě porodit živé tele, byly to ale poslední okamžiky jejího života. A mně, osmileté holce, se naskytl hrůzný výjev, kdy všude stříkalo a teklo obrovské množství krve. Nikdy jsem na to nezapomněla, ten obrázek se mi před očima objevuje po celý život. Poté řezník rychle krávu zabil a já viděla oba rodiče plakat. A nebylo to jen kvůli ztrátě krávy-živitelky, nenahraditelné pomocnice na poli a dopravního prostředku. Byla to i citová újma. Kráva s námi žila mnoho let pod jednou střechou, byla něco jako člen rodiny.

A do tohoto čerstvě prožívaného smutku přiběhla plačící sousedka se zprávou, že nás obsadili Němci. Pro rodiče to byl další šok. Přijít o krávu bylo pro chalupníka vždy velké neštěstí. Přijít o ní za této situace bylo ještě mnohem horší. Měli jsme sice ještě krávu Straku, její mléko jsme ale pak museli dlouho používat pro narozené telátko.

Vždy, když nastala takováto krajně mimořádná situace, snažili se lidé rychle předzásobit, opatřit co nejvíce mouky, cukru, dalších potravin a krmiva pro zvířata. V polovině března už jsou zásoby v chalupách velmi malé a do nové úrody daleko.

Jenže u nás na to nebyl čas. Řezník se pustil do porcování krávy, táta zajel na kole ještě pro dalšího řezníka. Po celé chalupě, v každé místnosti byly hrnce a další nádoby s masem. Všichni dospělí pracovali a přitom plakali. Řezníci většinu masa sice odkoupili, ovšem za mnohem menší částku, než by tomu bylo třeba ještě o den dříve. Lidé nyní utráceli peníze spíše za trvanlivé potraviny.

Tak to je moje vzpomínka na první den obsazení naší republiky. Pak jsme ještě do večera umývali a uklízeli následky ranní patálie.

Další věc, která mi utkvěla v paměti byly Velikonoce, které přišly o dva týdny později. U nás na vsi se vždy držely moc pěkné tradice. Nyní ale na to neměl nikdo ani pomyšlení. Nikdo si ani nevzpomněl, že nastal pašijový týden, po chalupách se nepekly koláče, mazance, beránci, cukroví, nemalovala vajíčka. Kluci nepletli pomlázky, mrskačka ani koledy se nekonaly. Na toto jsem se velmi těšila, ale bylo mi to ukradeno. A spoustě dalším dětem a mládeži.

Narození syna Karla roku 1925 bylo pro jeho rodiče velmi příjemným překvapením. Otec pracoval ve své chalupě jako vyučený švec. Protože přišla hospodářská krize a málokdo si u něj zadal práci, našel si jiné povolání a stal se pošťákem. S manželkou však marně čekali na narození potomka. Zázrak se dostavil až když už ho vůbec nečekali. Bylo to 20 let po svatbě a rodičům bylo shodně 45 let. Tatínek si však synka moc neužil, umírá o pět let později.

Roku 1938 zabrali obec Němci, protože byla na území Sudet. Karel žije v chalupě se svojí českou maminkou, která ho dost těžce sama vychovává. Protože však jeho otec byl Němec, musí povinně nastoupit k německé armádě.

Naštěstí se nezúčastňuje přímých bojů, stává se radistou na lodi Wilhelm Gustloff. Před válkou šlo o rekreační loď pro výlety do Norska a Švédska. Od začátku války sloužila k transportu vojska, jako plovoucí kasárna i jako plovoucí lazaret.

Válka se chýlí ke konci. Píše se datum 29. leden 1945. Loď kotví v přístavu v polské Gdyni. Venku postává tisíce německých uprchlíků, samé děti, ženy a starci. Prchají před postupující Rudou armádou na západ. Čekají celou noc, velmi mrazivou (-18°C), na ráno, aby se mohli nalodit. Je to poslední ze čtyř lodí, která uprchlíky odváží. Cílem je Kiel.

Radista Karel přijímá na lodi zprávu. Dešifruje ji, opouští loď a utíká s depeší do přístavní ubytovny za kapitánem. Je naprostá tma. Přístav je zatemněn z obavy před nálety britských a amerických letadel. Karel v běhu zakopne o vyčnívající trubku a zraní si nohu. Se silně krvácející nohou se dobelhá za kapitánem. Ten mu okamžitě nařídí ohlásit se v přístavním lazaretu. Karel je velmi nešťastný a prosí, ať může nastoupit na loď. Marně. Zůstává na lůžku v lazaretu, a to mu zachrání život.

30. ledna 1945 tedy loď vyplouvá bez něj. Na ní se tísní 10.582 lidí. Asi tisícovka vojenských námořníků, 550 pomocného vojenského personálu, většinou žen, 162 zraněných vojáků, 173 členů posádky a zbytek civilisti. Ještě tentýž den je loď torpédována sovětskou ponorkou. Dochází k největší námořní katastrofě v dějinách mořeplavby. O život přichází přes 9000 lidí, z toho kolem 3000 dětí. Záchranné lodě vylovily z ledových vod 1239 přeživších. Je zajímavé, že přežili všichni čtyři přítomní námořní kapitáni. Šlo o legitimní cíl a doplatilo na to mnoho civilistů, když nastoupili na válečnou loď.

Karel pobývá dlouho v lazaretu. Domů se vydává na vlastní pěst, víceméně pěšky. Do obce dorazí až začátkem roku 1947. Nikdy na ten den nezapomene. Prochází obcí, vše je tak důvěrně známé, domy, stromy, cesty. U chalup a statků však nejsou jeho příbuzní, kamarádi, spolužáci, známí a sousedé. Všude ho pozorují cizí tváře nových obyvatel. V té době bylo z obce odsunuto 95 % veškerého obyvatelstva. Ti všichni se přihlásili k německé národnosti. Starou maminku však doma nachází. Oba pláčou štěstím a radují se, že tu budou spolu bydlet.

To však netrvá dlouho. Nikdo v obci nestojí o to, aby s tu s nimi bydlel navrátilec z fronty nepřítele. Žádají ho, aby obec opustil. A maminka odmítá opustit domov. Co by dělala v Německu, je přece Češka. Karel tedy bojuje o možnost zůstat kvůli své mamince, která nikoho jiného na světě nemá. Což se mu nakonec podaří, a v roce 1949 získává československé občanství. Ihned poté se ožení. Jeho maminka umírá o 11 let později.

(Tento příběh mi vyprávěl pan Ing. Karel Urban, syn zde uvedeného Karla)

Anežka se narodila roku 1884 v Řetové do chudé rodiny.  V chaloupce spolu s jejími rodiči podruhem Františkem Rábem a Růženou, rozenou Vaňousovou, žili spolu se sourozenci i její prarodiče. Jako svobodné dívce se jí roku 1905 narodila dcerka Anežka, která však záhy poté zemřela.

Když jí bylo 22 let provdala se roku 1906 za krejčího Václava Šimka ze stejné obce. V té době byli lidé plnoletí až po dosažení 24 let. Anežce dva roky chybí, tak musí požádat soud o zplnoletnění. Je jí vyhověno, jistě z důvodu, že je opět těhotná. Této svatbě nejspíše nebylo ze strany rodin přáno. Vypovídají o tom záznamy o jejich svědcích. Zpravidla vždy to jsou buď příbuzní, nebo známí. Jejich svědci však byli syn hrobníka a kostelník. A ti svědčili v případech, že jiných svědků nebylo. Šest měsíců po svatbě se manželům rodí syn Václav. Jeho táta si ho však moc neužije, ještě téhož roku umírá na tuberkulózu. Bylo mu 25 let.

O necelý rok později se čtyřiadvacetiletá vdova Anežka vdává podruhé. Jejím manželem se stává o rok starší Josef Kubíček z Dobré Vody. Přestože je tak mladý, je již také vdovec. Jeho první manželka Marie zemřela ve věku 25 let na tuberkulózu. Jejich jediné dítě zemřelo půlroční na zápal plic. Roku 1909 se manželům Kubíčkovým rodí syn Ladislav, dožije však jen půl roku. Roku 1910 mají syna Bohuslava, ten se dožije dospělosti. Ani toto manželství nemá dlouhého trvání. Roku 1912 umírá její manžel rovněž na tuberkulózu. Je mu 29 let.

Aby Anežka uživila své dvě děti bydlí v dělnickém bytě v Ústí nad Orlicí a pracuje z domova jako dělnice pro zdejší textilní továrnu Jan Hernych a syn. Jde o největší firmu v kraji. Roku 1909 má ve svých závodech 3000 mechanických stavu a zaměstnává více jak 2500 zaměstnanců. Díky své práci se seznamuje s mým praprastrýcem Josefem Šrottem z Českých Libchav. 

Josef je synem mé praprababičky Anny Šrottové, o které píšu výše v příběhu č. 3.  Poté, co si roku 1911 odbyl vojnu v Olomouci a v dalších dvou letech absolvoval dvě šestitýdenní cvičení, stává se také zaměstnancem stejné textilní továrny jako Anežka. Pracuje jako kočí, objíždí s vozem a koňmi domácí zaměstnance. Tak se poznává i s dvojnásobnou vdovou Anežkou. Zpočátku dojíždí každý den domů, do Českých Libchav, postupně ho ale doma vídají stále míň a míň, až se jednoho dne zcela ubytuje u Anežky.

Roku 1914 se v Českých Libchavách koná jejich svatba. V té době je Josefovi 28 a Anežce 30 let. Bohužel ani tomuto manželství není přáno. Začíná válka a Josef musí tři měsíce po svatbě narukovat. Po celou válku nemá o něm Anežka, ani jeho maminka žádné zprávy.  Po válce se vojáci vrací s bojišť dlouho domů. Jenže Josef se nevrací, a tak je soudně roku 1924 prohlášen za mrtvého. Se zpětným datem 23. listopad 1916. Anežka tedy byla s Josefem vdaná 10 let, ale viděla ho jen 3 měsíce. Dítě s Josefem neměla. 

Anežce je čtyřicet let, je trojnásobnou vdovou. Dohromady se svými třemi manželi žila společně 4,5 roku.

Poté, co se Anežka stala dočkala soudního rozhodnutí a byla tak vyvázaná ze svazku manželského, o ní naše rodina nemá žádné zprávy. Co se týče jejích dvou synů z předchozích manželství, tak vím že Bohuslav Kubíček se roku 1934 oženil v Ústí nad Orlicí. O synu Václavu Šimkovi nevím nic.