Archeologické nálezy svědčí o tom, že území dnešní Libně bylo osídleno již v pravěku. Ve starší době kamenné tábořili na skalnatých ostrozích kolem Bulovky lovci mamutů. V mladší době kamenné se podél Vltavy a Rokytky usazovalo zemědělské obyvatelstvo.
V písemných pramenech se však osada Libeň poprvé objevuje až roku 1363, tedy poměrně pozdě. S potokem Rokytnicí čili Rokytkou, který se v Libni vlévá do Vltavy, se doložitelně setkáváme už v nejstarších pramenech, o existenci osady či tvrze Libně před zmíněným rokem 1363 se však žádný doklad nezachoval. Lze však předpokládat, že osada Libeň vznikla ve 13.- 14. století podél Rokytky a kolem dvou tvrzí, z nichž první stála přibližně na místě dnešního Libeňského zámku a druhá v Podviní na rozhraní dnešní Libně a Vysočan.
Často se traduje, že jméno Libeň vzniklo jako označení “libého”, “krásného” místa. Je to sice lichotivá teorie a koneckonců má i své racionální jádro, neboť Libeň patřila pro svou romantickou a kopcovitou krajinu ještě v předminulém století k nejhezčím místům v okolí Prahy, ale pravdivá je pouze z části.
Adjektivum “libý” dalo základ staročeskému vlastnímu jménu Ľuben či Liben, od něhož vznikl přivlastňovací tvar Ľubeň či Libeň = Libenův, tj. Libenovo panství, zboží, osada nebo tvrz. Ve jménu dnešní pražské čtvrti tak vlastně přežívá předpokládaný dávný držitel zdejšího dvora či tvrze, jakýsi vladyka nebo rytíř Ľuben, o němž však historické prameny mlčí.
Typickou dominantou a takřka symbolem Libně je Libeňský zámek s vyhledávaným rokokovým svatebním sálem.
V původním renesančním zámku byl např. 27. června 1608 uzavřen mír mezi císařem
Rudolfem II. a jeho bratrem arcivévodou Matyášem, tradovaný až po naše časy jako “mír libeňský”.
V roce 1770 hostil zámek císařovnu Marii Terezii, která přijela do Čech dohlédnout na budování terezínské pevnosti.
Za morové epidemie roku 1772 byl v části zámku narychlo zřízen špitál a několik let poté zas vojenská nemocnice. V osmdesátých letech se dokonce objevil návrh umístit sem blázinec. Od tohoto “praktického využití” zachránily zámek vojenské manévry konané v roku 1786 v prostoru mezi Libní a Hloubětínem.
Za velké povodně roku 1845 poskytl přístřeší mnoha “vyplaveným” libeňským rodinám.
Od roku 1883 až do roku 1908 do zadní části zámku umístila libeňská obec vychovatelnu pro mravně narušenou mládež.
Za druhé světové války zde bylo velitelství Luftschutzu.
Nesmíme ovšem zapomenout ani na oblast školství. Příliv obyvatelstva (roku 1869 měla Libeň 5845, roku 1895 17240 obyvatel!) se odrazil i ve vzrůstajícím počtu školou povinných dětí. Dosavadní šestitřídní škola musela být roku 1881 rozšířena na 17 tříd, a protože prostory staré školy zdaleka nedostačovaly, učilo se na sedmi místech v Libni! Obecní rada se tudíž rozhodla vybudovat novou školní budovu naproti Libeňskému zámku.
Prvního listopadu 1884 byla nová škola za masové účasti libeňské veřejnosti slavnostně otevřena. V nové školní budově se pak roku 1888 usídlila vedle obecné školy i nově zřízená škola měšťanská. Do konce století se ovšem síť libeňských škol rozrostla o další obecné a měšťanské školy na Palmovce, na Korábě a na Libušáku (tj. v dnešní Lindnerově ulici). V létě roku 1914 byly na úpatí Zámeckého kopce vybudovány, na svou dobu impozantní, budovy nového reálného gymnázia.
Až do konce předminulého století měla Libeň statut předměstské obce. Teprve roku 1898 byla povýšena na město. Samostatným městem však zůstala jenom tři roky. Po dalších jednáních mezi představiteli pražské a libeňské radnice bylo posléze dosaženo dohody o připojení Libně ku Praze. Na základě zemského zákona z 16. dubna 1901 se Libeň stávala od 12. září téhož roku osmou částí královského hlavního města – Prahou VIII. Tak se Libeň jako v pořadí druhé pražské předměstí stala součástí hlavního města. Výročí 110 let od připojení ku Praze si připomeneme 12. září 2011.
Ve dvacátých letech se Libeň plně začlenila do rozvíjejícího se velkoměstského organismu Prahy – v té době již metropole samostatné Československé republiky. V souvislosti se vznikem tzv. Velké Prahy k 1. lednu 1922 byly ku Praze VIII, tvořené do té doby pouze Libní, připojeny některé dosavadní předměstské obce: Kobylisy, Střížkov, Trója a Bohnice. Libeň ovšem zůstala přirozeným centrem této městské části.
Na dnešním náměstí dr. Holého, podél Rokytky i na mnoha místech Horní Libně vyrůstaly bloky moderních domů. Stavělo se i v samém centru Libně: proti jižnímu průčelí zámku se roku 1932 vztyčila moderní konstruktivistická stavba paláce Svět s exkluzivními byty, restaurací, kavárnou a biografem.
Vedle sokolovny vyrostla budova obchodního domu TETA a palmovecký kopec dostal v roce 1931 svou typickou dominantu – kulovitý plynový zásobník. Starý dřevěný most, spojující od roku 1903 Libeň s Holešovicemi, ustoupil ve druhé polovině dvacátých let novému, betonovému Libeňskému mostu, dlouho nejdelšímu ze všech pražských mostů, po němž projela v roce 1931 první tramvaj z Holešovic do Libně. Dosud totiž měla Libeň s ostatní Prahou tramvajové spojení pouze přes Karlín. A v letech 1925-31 je vybudováno na romantickém skalnatém vrchu jádro areálu nemocnice na Bulovce.
Maloměstský ráz Libně se postupně měnil. Mnohé z libeňských obchodů snesly srovnání s obchody pražského centra. Vzpomeňme například na textilní velkoobchod Čapkův, Rejmánkův, Wagnerův, nebo Mrklasovo železářství. Vedle nich samozřejmě existovala i hustá síť typicky libeňských obchůdků všeho druhu. Libeň měla též řadu ordinací praktických i odborných lékařů a čtyři lékárny. A rovněž malé kulturní centrum, navštěvované zejména místní inteligencí a studenty nedalekého gymnázia – Švejdovo knihkupectví.
Volně upraveno z publikace "Libeňskou minulostí" od J. Tomeše, Libeň 1989