Libeň fotogenická

Minulé století a tisíciletí

Když jsme tehdy s Honzou chystali třídní sraz, v té požehnané době, kdy nám bylo třicet čtyři a fungoval můj Flexaret, šli jsme se toulat Libní, ochutnávali pivečka libeňských hospůdek, klábosili a fotili. Mimochodem, málokdo ví, že Honza byl také zanícený fotograf pábitel.

Povodně v srpnové Libni 2002

Po rozvodu jsem se v březnu 2002 usídlil opět v Libni, kousek od rodného domu v Novákových. Mým novým domovem se stal byt v „Heydukovce” s výhledem na Náměstí B. Hrabala a synagogu. Co více si přát, jádro historické dolní Libně jsem měl jako na dlani.

Opět jsem se začal scházet s Honzou Sedlíkem a navštěvovat jeho rodiče. Taky Jirka Hájek mi hodně pomohl překonat tohle těžké období. Navíc jsem tehdy změnil zaměstnání. Prostě jsem začal novou kapitolu života a kamarádi mi velmi pomohli.

Myslím, že to bylo v pondělí 12. srpna, kdy jsme se odpoledne po práci s Honzou sešli a zamířili kolem Rokytky do libeňského parku (Thomayerovy sady). U jeho ústí stáli dva strážníci, kteří příchozí varovali před rychle se zvedající hladinou Rokytky a rozdávali deštěm rozmáčené letáky. Protože nám v dalším pochodu nebránili, pokračovali jsme kolem obézní říčky až na úroveň Libeňského ostrova, k místu soutoku Rokytky a Vltavy, pod Bílou skálu. Na ten pohled a hluk už nikdy nezapomenu. Zdivočelá voda se valila zcela zaplněným korytem pod most Barikádníků. Těsně pod svodidly, u kterých jsme v ohromení močili, nám špinavá směs Rokytky a Vltavy olizovala špičky bot. Tehdy Honza řekl, „Málku, tohle místo si zapamatuj. Jednou budeš vyprávět vnoučatům, že jsme odtud ze silnice dočůrali až do Vltavy. To ti snad ani nebudou věřit.”

Nastal čas k ústupu. Povltavskou ulicí jsme se kousek vrátili, ale pokračovat směrem domů se stejnou cestou nedalo. Voda Rokytky právě hravě překonala břehy parku. Na rozcestí U Českých loděnic pod nemocnicí Bulovka jsme si museli vybrat trasu přes Povltavskou. Cestou do Libně nám ale došlo, že rychle stoupající voda zaplaví dolík Elsnicova náměstí a nedovolí přejít směrem na Palmovku. Riskli jsme to a na Košince jsme přehodili těla přes zábradlí na železniční trať vedoucí okolo Na Hájku a Nad Kotlaskou. Někde tam se nám podařilo opustit železniční násep a děkovali jsme Bohu, že jsme nepotkali vlak. Ulicí Kotlaska jsme došli do ulice Na Hrázi. Voda nás předešla, už zaplavila celý chodník a pro pěší na krátkou chvíli ponechala úzkou stezičku kolem Hrabalovy zdi ke vchodu metra. Na poslední chvíli jsme tudy proklouzli podchodem směrem do ulice Na Žertvách, u mne před domem jsme si ještě zapálili a poslouchali varovná hlášení tlampačů z policejních aut. O hodinu později, když jsme už každý seděl doma, voda nekompromisně vtrhla do tunelů metra, tramvajím byl odepnut proud a kovový hlas z megafonu prakticky nepřetržitě vykřikoval varování…

Funkční fotoaparát jsem tehdy neměl. Flexaret se porouchal a na digitál jsem šetřil. Proto jsem zde výjimečně použil fotografie Vladislava Voráče z webu Sokola Libeň.