Vojenská služba v Hranicích na Moravě 1985 – 1986

Jak jsem už psal v popisku fotky k příspěvku věnovaném Honzovi Sedlmajerovi, na podzim roku 1984 jsme na vojnu odjížděli společně. Jakmile jsme na nádraží v Hranicích vystoupili, naše cesty se na celé dva roky rozešly.

A co se dělo se mnou? Jako vyučeného kuchařa mě čekala kariéra ve vojenské kuchyni. Abych jí mohl velet v hodnosti svobodníka a staršího kuchaře, po týdnu mne odveleli do Topolčan. Ve slovenském útvaru prošpikovaném „východňáry” jsem společně s dalšími podobně postiženými soudruhy absolvoval kuchařskou „péešku” čili poddůstojnickou školu. Její pestrý program sestával především ze strážní činnosti všeho druhu, nacvičování spartakiády, šikany a buzerace slovenskými bratry. Jednou jsem byl omylem v kuchyni nakrájet chleba, jednou jsem také zahlédl polní kuchyni a ti šťastnější si jí mohli roztopit a pokusit se v ní uklohnit zelený šlem. Kdo zažil polní kuchyni poháněnou naftovým „motorem”, ví o čem mluvím. Ne, rozhodně nelituji, že jsem v ní nevařil.

Po půl roce jsem se vrátil v hodnosti svobodníka do Hranic, kde jsem společně s prostým vojínem kolegou Brňákem Petrem Pačínkem krmil náš přísně utajovaný útvar prošpikovaný sovětskými raketkami. Petr byl skvělý kámoš, mockrát si na něj s radostí vzpomenu.

Po půl roce přišly posily, dva Pražáci, další Brňák (skladník) a jeden echt Maďar, který odmítal mluvit slovensky (natož česky). Za nějaký čas se však z něj vyklubal skvělý Maďar a začal dokonce komunikovat posunky.

Když jsme nepospíchali do služby, chodili jsme do kuchyně přes dvůr – do naší klubovny (převlíkárny). Cestou se nedali minout elektrikáři, chlapi věkem, zkušenostmi a elektřinou ošlehaní. Přes jejich bojovou linii se nedalo přejít bez toho, že by do nás nenalili dva tři panáky moravské slivovičky! Díky této známosti se nám ale nemohlo nic stát, elektrikáři totiž drželi celý útvar v šachu, protože oni jediní věděli, kde se často porouchané a nefungující elektrické obvody dají opravit a zprovoznit. Kdyby je někdo nasral a zrovinka vypadl proud v útvaru a byl vyhlášen poplach, prostě by nikdo nevyjel z kasáren… a bojeschopnost utajovaného útvaru by byla hrubě narušena. A to si „gumy” nelajzly (tvrdé y je namístě).

Fotografie ve svém vojenském albu jsem nekomentoval, vypovídací hodnotu mají samy o sobě. První sada je z kuchyně a dává na odiv oblíbenost starších kuchařů u podřízených, pak tu máme nadporučíka Bachorce, skvělého chlapa, který se s námi nebál vyfotit, byť z toho mohl mít průser na úrovni prokurátora. Jednou, když nám kuchařům výjimečně také vyhlásili poplach a měli jsme vyjet mezi polní býlí s polní kuchyní taženou „vétřieskou”, vlezli jsme do skladu a než jsme odnosili za léta Bachorcem nashromážděné válečné kořisti, útvar už byl na seřadišti a opouštěl kasárna. Polňačka se výjezdu nakonec nezúčastnila, neb měla zpuchřelé pneumatiky a prázdné duše… Bachorec to odnesl dlouhodobým snížením platu. Což bylo možná horší než prokurátor.

Další fotky jsou z hospody na náměstí. U stolu pochlastává smetánka z roty týlového zabezpečení (RTZ): moje maličkost výživový poradce, doktor útvaru civilním povoláním inseminátor krav (zanedlouho mu z Brna přišla posila, kolega gynekolog), dalším byl šikovný kluk z výstrojního skladu, a nakonec Brňák od spojařů (ten mi spojoval hovory pražské snoubenky až do kuchyně)… Více než vojenskou přísahu jsme ctili heslo Ivana Laušmana: (vysvětluje, co dělá lobbista) „No někoho uplatíme, a pak si rozdělíme, co se ukradne.”

Už jsem se zmínil o kuchařské klubovně, ve které jsme se převlékali, sprchovali, a trávili volné chvíle. Chlastat jsme tam nemohli, „deveťáci” na nás pořádali přepadovky. Ta flaška becherovky na stole byla jen rekvizita. Po vojně jsme se rozjeli do svých domovů. Já nastoupil zpět do kuchyně ČKD Elektrotechnika, kde jsem vařil až do roku 1989. Přesto, že člověk „ztratil” dva roky civilního života, rád na vojnu vzpomínám.