Na Hrázi 24/326

Dům v ulici Na Hrázi

„… Měl bych být furiant, měl bych být frajer, ale já se životu koukám do očí zrovna tak jako na krásnou ženskou, dívám se na ni, až když mě minula, až když mě přešla. Mě vždycky všecko, co jde proti mně, tak ohromí, tak zděsí, tak svou krásou poničí, že nejsem schopen se tomu podívat do očí. Všechno, co mi jde vstříc, všechno je silnější než já, potřebuji se vždycky vzpamatovat, vzkřísit se z lehké mdloby; nejen z lidí. Třeba i měsíc, když se vyhoupne nad nová luka, mě tak ohromí, že nejsem schopen se na něj podívat, musím se dívat nejdřív vlevo, pak vpravo, a pak teprve bezmezně vzrušen se mu podívám do očí, abych po vteřině sklopil víčka, jakoby se na mě podívala krásná ženská, o které přesně vím, že kdyby mě oslovila, tak hned začnu mluvit z cesty. S vykolejeností řeči to trvá dlouho, než se zklidním. Zrovna tak koketuji s větrem obracejícím stříbrné listy, zrovna tak jsem zmaten krásným bažantem, srnou, která uctivě vstane, když ji překvapím, jak leží v mé zahradě. První moje touha je odstřelit se od zdroje mého dojetí, utéci a odnést si dojem, který na mě vystříkne láskou na první pohled. Zrovna tak když vidím krásného křemenáče pod břízkami, okamžitě se dívám jinam, jsem docela rozechvělý, tak vzrušující je ten první pohled, tak drahocenný, zrovna tak jako vlnící se pole pšenice, tak jako krásná, rtutí potažená kapusta, stébla srhy… To je asi tím, že tím prvním pohledem z lásky do mne vniká podstata toho, co vidím. Já se tu chvilinku, na vteřinku stávám, já se vbourávám do toho, co jsem právě viděl. Měl bych být furiant, měl bych být frajer, ale já jsem pokorný milenec ustrašený krásou, která mi přišla v čemkoli vstříc. Proto všechno vychutnávám, až když je pozdě, až pak, když se chvějivé obrazy zklidní. Zrovna tak docela polekán se na sebe dívám do zrcadla, které stárne se mnou a ve kterém nenacházím ani stopy něčeho, co by mě opravňovalo k tomu, abych o sobě řekl, že bych přece jen trochu měl být aspoň sám pro sebe furiant a frajer. Docta ignorantia…”

Bohumil Hrabal, Kličky na kapesníku, 1990(Latinsky Docta ignorantia = Učená nevědomost)

Na Hrázi Věčnosti

"... jsem se odstěhoval do Prahy, kde jsem bydlel v podnájmu na Staromáku a pak na Kladně a v Jáchymově ulici, ale i to mi bylo málo, teprve když jsem v roce padesát stanul v prázdném pokoji, v bývalé kovářské dílně, kam nešlo slunce, teprve teď jsem pocítil, že tenhle pokoj je jen a jen můj a že tady se mi bude teprve opravdově žít, jen na své útraty, sám se sebou, jako němý trubač. Ten pokoj Na Hrázi věčnosti v čísle dvacet čtyři jsem si zamiloval k zbláznění. Pamatuji se, když jsem jezdil do Nymburka k rodičům na neděli, když jsem se vracel vlakem do Libně, už z nádraží jsem utíkal, a když jsem zase odemknul a byl jsem sám ve svém chudičkém pokoji, byl jsem neskonale šťasten. Proto ten můj trvalý, sakrální vztah k Libni, k pokoji, později ke dvěma místnostem, kde jsem žil více než dvacet let, kde jsem znal všechny hospody a hostinští znali mě, byli jsme přáteli, protože jsem za ta léta na obědy a večeře a na pivo chodil k nim ..."

Bohumil Hrabal, únor 1981

Ale hlavně mě fascinovala Libeň, podnikal jsem výpravy tam, kde jsem ještě nikdy nebyl, ulička Na Hrázi, hlavní třída, postranní uličky vedoucí do Židů, ulice Bratrská, ulice Na žertvách, kudy projížděly vlaky ještě hnané na páru, Kotlaska a hlavně potok Rokytka, to všechno mne uvádělo v úžas, procházel jsem se i v noci, tak jsem se nemohl nasytit poézie této periférie, nad kterou se na Palmovce tyčil plynojem ve tvaru koule...

Bohumil Hrabal, Život bez smokingu, 1986

BOHUMIL HRABAL

*28.3. 1914 † 3.2. 1997

Narodil se v Brně-Židenicích, rodina však pocházela z Konice na Prostějovsku. Obecnou školu navštěvoval v Nymburce, kde byl otec správcem pivovaru. Do gymnázia vstoupil v Brně (1925 – 26), ve studiích však pokračoval a maturoval na reálce v Nymburce (1934). Další rok věnoval studiu latiny a přípravě na doplňovací maturitu na reálném gymnáziu (složil ji v Českém Brodě, 1935), aby mohl studovat právnickou fakultu v Praze (1935 – 39); doktorátu dosáhl v březnu 1946.

Po uzavření vysokých škol (1939) vystřídal řadu zaměstnání; byl úředníkem na notářství v Nymburce (do září 1940) a na obchodní škole v Praze (do února 1941), skladníkem spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce (do března 1942), dělníkem a později výpravčím ČSD v Kostomlatech (do září 1946). Poté působil jako pojišťovací agent Živnostenského fondu v Praze (do září 1947), jako obchodní cestující (do června 1949). Pak nastoupil jako brigádník ve Spojených ocelárnách Kladno. V červenci 1952 utrpěl těžký úraz a dlouho se léčil. Od října 1954 pracoval jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách v Praze a od února 1959 jako kulisák a statista v Divadle S.K. Neumanna (dnešní Pod Palmovkou) v Praze – Libni. Od ledna 1962 je spisovatelem z povolání.

První Hrabalova kniha vyšla v době, kdy bylo autorovi už 49 let. Jmenovala se Perlička na dně (1963). V Perličce na dně a v Pábitelích (1964) se ustálil tvůrčí typ Hrabalův. V prózách z první poloviny 60. let Hrabal pracoval metodou kontrastů a montáže, stavěl vedle sebe motivy krásy a ošklivosti, života a smrti, surovosti a něhy. Úhel pohledu nebyl satirický, ale groteskně lyrický.

Ve druhé polovině 60. let vydal Hrabal několik knih, v nichž převládla skepse, černý humor, záliba v životním paradoxu, naturalistický přepis životní krutosti.

Ve druhé polovině 70. let vyšla volná trilogie, spjatá s pobytem rodiny v Nymburce. Těžiště se přesunulo ke kladným životním hodnotám, znovu se objevuje fantazijní nadsázka, spjatá často s groteskním vyzněním. Pro malé děti napsal pohádku Kopretina (1965).

Když komunisti kvůli metru bourali na sklonku osmdesátých let jeho domek, Hrabal už tu léta nebydlel – v roce 1974, kdy dvě temné místnosti hledící na dvorek domu, kam se chodilo na záchod i pro vodu k pumpě, vytopila paní bydlící na pavlači nad Hrabalovými, bylo i úřednímu šimlu konečně jasné, že se tento „byt“ už nevysuší. A tak se k velké radosti Elišky, zvané Pipsi, vystěhovali do družstevního bytu nahoru do Kobylis na sídliště Sokolniky (Košťálkova 1105 - Street View), kde měl Hrabalův strážný duch nesrovnatelně větší komfort.

Městská část Prahy 8 odhalila 28. března 2017 pamětní desku Bohumilu Hrabalovi na domě v ulici Košťálkova 1105 v Kobylisích, kde slavný spisovatel žil v letech 1973–1997. Slavnostního odhalení se zúčastnili i obyvatelé domu, z nichž mnozí pamatují Hrabalovi jako své sousedy. K odhalení pamětní desky došlo u příležitosti 103. výročí spisovatelova narození (*28. 03. 1914).

Poštovní schránka číslo 37, Košťálkova 1105, Praha 8, únor 1997

Jiná věc ovšem je, že ulice Na Hrázi vlastně zbourána být nemusela, protože autobusové nádraží, které tam vzniklo, není dodnes celé používáno a na místě Hrabalova domu je soukromé parkoviště. Když se ona polovina ulice bourala a vznikla tak proluka (Proluky se jmenuje jeden díl Hrabalovy autobiografické trilogie, jeho posledního vrcholného díla), Hrabalovi přátelé z Divadla S. K. Neumanna, kde dřív působil jako kulisák, přejmenovali tuto proluku na náměstí Bohumila Hrabala. Označení ulice velice brzo zmizelo, a když se proti tomu místní bouřili, bylo jim šalamounsky sděleno, že je u nás zakázáno pojmenovávat veřejná prostranství po žijících osobách.

Dnes je už Hrabal v Libni nebeské. Vše totiž skončilo 3. února 1997 v půl třetí odpoledne. Antický hrdina nevzlétl tentokrát k nebi, aby pokoušel bohy, ale spadl na zem, na šedivou dlažbu, jako mrazem zkrušený holub. A tak se ta libeňská asfaltová plocha po něm jmenuje znova.

Hrabal byl a zůstal až do konce “frajerem”, bardem, “písařem”, který žil a zemřel, jako by si to sám napsal. Co dodat, když bez trhliny v mozku nelze žít?

Grafická vzpomínka na Bohumila Hrabala v ulici Na Hrázi 24/326 (rok 2000)

Autorkou "Hrabalovy zdi" je akademická malířka paní Tatiana Svatošová (na obrázku).

Google Sites

Report abuse