Misantrop: Zima v sousedství zlověka

listopad 44

Rok dělím jen na dvě období: na „léto“, kdy utíkám před lidáky do přírody, a na „zimu“, již přežívám doma v baráku ve vnitřní emigraci svého duševního útulku. Zůstávám nejradši doma a nikam ven moc nechodím. Vychází mi to přibližně jednou za týden, kdy se odhodlám vyjít ven, tak aby mi to bylo ještě příjemné. Víc pohybu, mimo každodenní gymnastiku, by mi však prospělo, neb stálé sezení a ležení není vůbec zdravé. Mám z toho otlačená záda, zadek i stehna. Jenže venku je zima a lidáci. Moc nepomáhají ani dopoledne pracovních dní, kdy by mělo být venku teoreticky liduprázdněji, neboť žiji v okrese s 10% nezaměstnaností, což konkrétně zde v devítitisícových Políčkách znamená, že se po venku pořád ještě může pohybovat až 900 lidáků + důchodci a kurvy na mateřské dovolené – všichni navíc většinou se psy. Odložil jsem proto doma veškeré šatstvo, až na „povinné“ slipy, protože nebydlím v bytě sám, a žiju po způsobu indických digambarů, světců „oděných vzduchem“. Délka vlasů dosahuje zatím 11 centimetrů a roste. Hmotnost držím stále na 66 kilogramech živé váhy.

Bavím se učením hindštiny. Zatím se soustředím hlavně na zvládnutí velmi těžkého indického písma dévanágarí. To je nezbytný základ do začátku. Trvá mi asi týden než dokážu alespoň rozeznávat od sebe jednotlivé ty pro Evropana nezvyklé exotické znaky. Ale baví mě to, protože mi to jde. Je to tak podivuhodné, jak se hindština, a ještě víc sanskrt, podobá češtině! Zanedlouho zvládám i psaní a první slovíčka. Jako relaxační a strategicky praktický jazyk používám dál francouzštinu.

V rámci úklidu vyhazuji zbytečné krámy a rozprodávám nadbytečné knihy. Tahal jsem se s nimi na dvakrát ve vrchovatě naloženém kufru do místního antikvariátu, ale mnoho peněz za tu dřinu stejně nebylo. „Židák“ je ocenil pouhými 450 korunami. Tak byly některé z nich drahé, ale když je pak misantrop potřebuje prodat, nemají už žádnou cenu. V životě už žádnou knížku nekoupím. Jsou to vyhozené peníze. Mohl jsem to usmlouvat na víc, ale šlechtic má k něčemu takovému málo nadání. Jsem misantropický asketa, jenž se zřekl světa lidí, takže v něčem takovém nízce lidském se nevyznám. Mohl jsem ty knihy rovněž prostě a jednoduše hodit do kontejneru, ale to je zase misantropickému knihomolovi líto, ať jsou ty knížky sebešpatnější. Takhle by se nemělo s knihami zacházet.

Od roku 1500 vyhynulo 869 rostlinných a živočišných druhů. Za uplynulých třicet let přišlo Česko o 10 milionů ptáků. Nejvíce potom ubývá polních ptáků. Já sypu ptáčkům semínka a drobty za okno. Občas za ním vídávám nebo slýchávám zobat hrdličku nebo častěji sýkorky. Přicházejí vždy ráno dvě: párek koňader, jenž ohlašuje svůj příchod tichým zaklepáním svých zobáčků o parapet okna.

Pod tímto obrázkem je na internetu připojena docela dobrá báseň o sýkorkách (je to slovensky, takže ani nemusím překládat):

Sýkorky, švitorky,

naši zimní hostia,

od lesa priletia,

na zrnkách sa hostia.

Hostia sa, švitoria –

Tá ich vtáčia vrava

rozlieha sa dvorom,

do srdca sa vkráda.

Do srdca vstupuje

ako jari pieseň,

zaháňa preč smútok

aj hmly sivú tieseň.

Švitoria sýkorky,

semienka zobkajú –

Každý deň veselé

divadielko hrajú...

Hostinku zahrajú,

frnk – a už ich niet!

Kedyže priletia?

K raňajkám? Na obed?

V čase tuhej zimy

čakám ich každý deň –

Sypem žírne zrnká,

Chystám im poživeň.

Sýkorky – švitorky,

uzlíčky života,

napriek krutej zime

radosť z vás kolotá.

Sýkorky – švitorky,

prilietajte znova,

kým sa nepominie

bielo-sivá zima!

Kým sa nerozvijú

lesy, vinohrady,

kým sa nedočkáme

novej sviežej jari.

Plejtvák obrovský, poeticky zvaný též modrá velryba, největší zvíře na Zemi, chráněný od roku mého narození, je opět ohrožen. Jeho počty se opět trochu zvedly – a hle, už si na něj lidáci zase brousí harpuny! V internetové diskusi kdosi napsal, že velrybí maso končí ponejvíce v japonských psích konzervách. – Zase ti čokli! To už je stejná ekologická katastrofa jako přelidnění a průmysl! – Jiný přispěvatel se nechal slyšet, že „sotva se (velryby) zmátořily ze skorovyhubení, tak lidská chátra už by je zas chtěla sežrat.“ – Ten člověk si evidentně osvojil můj výrazový slovník! Že by to byl i můj čtenář? Misantropismus si vítězně razí cestu světem.

Přestal jsem nahrávat seriál Simpsonovi. Moje trpělivost s nimi praskla. Srovnání mezi prvními díly a nejnovějšími je neúprosné. Zhlédnu-li vzápětí po nejnovějším díle Simpsonových nějaký z dílů prvotních, je kontrast mezi nimi zarážející: ty nové díly jsou již jen vybledlou napodobeninou epizod z počátečních řad. Už to není ani vtipné – jen trapné. Už je to taková nuda, že se na to nedá dívat. Místo nich jsem si oblíbil jiný a lepší animovaný seriál: Griffinovi, v originále Family Guy. Dívám se na to na internetu, ale vysílá to i digitálně-satelitní stanice Prima Cool. Oproti Simpsonovým jsou Griffinovi čerstvější a neokoukanější, nabití ztřeštěným humorem, byť námět mají společný.

Každoročně v naší republice zemře více než 100 tisíc lidí. Rok od roku přitom narůstá počet pohřbů bez obřadu – prý z finančních důvodů. V Praze a dalších velkých městech je to v současné době téměř každý druhý. Česká pojišťovna proto zavedla pojištění pohřbu. Takhle zdánlivě nevinně to začíná... – a končí to ze zákona povinným poplatkem.

Čtu konečně ten Oceán příběhů od Sómadévy. Výpůjčka v rámci služby MVS (meziknihovní výpůjční systém) je teď o deset korun dražší – jeden balík stojí 50 korun. Kniha, zapůjčená a zaslaná jen pro mne ze svitavské okresní knihovny, je však klenotem světové literatury. V originále se jmenuje कथासरितसागर – romanizovaně Kathásaritságaram, čili česky „Moře z řek příběhů“. Ty krásné příběhy v příbězích, jež na sebe navazují a jež se skutečně jako řeky vlévají do jednoho velkého moře, mi svou poetikou a výstavbou připomínají naše evropské pohádky nebo mé oblíbené staré řecké pověsti (nacházejí se v nich indické obdoby Achilleovy paty, Trójského koně, Odysseova putování, příběhu o Hippolytovi a Faidře, vystupuje tu vůz slunečního boha taženého po obloze koňmi, nebeští bohové svádí pozemské krasavice, indický bůh lásky Káma, stejně jako řecký Erós, zasahuje své oběti šípem a podobně). Také to připomíná jeden z Pasoliniho filmů: Arabské noci. Podobnost možná není náhodná. V Oceánu příběhů poznávám onu vznešenou krásu slov a prostou moudrost, jakou jsem našel v létě v Příbězích z moudrosti Indů II. Některé příběhy odtud nacházím i zde, jen ve stručnější verzi, například ten o spravedlivém králi Šibim, jenž se obětoval pro život holubice stíhané sokolem. Celá kniha je prodchnuta tropickým teplem a barevností, dýše tu snaha o nenásilí vůči zvířatům, neboť démoni navštěvují jen ty hříšníky, kteří žerou maso krásnookých gazel; potkáváme tu všude vánaprasthy, potulné lesní askety, meditující v zelenavém stínu banijánů; člověk se rodí na tento svět v lidské podobě jako následek kletby bohů nebo světců, nebo jako následek špatných činů v minulém životě; podmínkou spasení v životě, který je sám o sobě hrozný, je tu jednoznačně učenost, nad níž bdí Sarasvatí, půvabná bohyně řeči, vzdělání a umění, hrající na vínu; posvátné sady a háje vydávají sladké plody manga a červené plody bimba, podobající se dívčím rtům, roste tu ostrá darbhová a kušová tráva, v měsícem ozářeném rybníce rozkvétají lotosy, na stromech se skvějí krásné širíšové a palášové květy a temně zelené listy, mezi nimiž poletuje kukačkovitý pták čátaka, jenž se prý živí dešťovými kapkami, koroptev se živí zase měsíčním světlem a divoké husy letí vstříc zasněženému Himálaji; vznešení lidé zde pak běžně cestují povětřím rychlostí myšlenky v létajících vozech. Oproti knížce Příběhy z moudrosti Indů II, jež má více pozdějšího buddhistického ducha, je Oceán příběhů ještě poznamenán prvotním barbarstvím, takže se tu také loví a válčí a dokonce i žere lidské maso. Mnohoženství je cosi naprosto běžného a vítaného oběma pohlavími. Zde někde asi, v tomto společenském uspořádání, je možno najít kořen dnešní přelidněnosti Indie. Setkáme se tu s otevřeným, avšak cudným líčením pohlavní lásky a tajných koutů těla. Na rozdíl od křesťanství v tom není nic nízkého nebo zahanbujícího, neřkuli nečistého. Indové byl vždy čistotný národ, oddávající se s potěchou rituálním koupelím. Dnešní jistá špinavost indických slumů vyplývá pohříchu právě jen z přelidnění a bídy. Je však zajímavé, že jakožto ti charakterově nečistí a špatní aktéři příběhů jsou většinou kupci, nebo též čandálové žeroucí hovězí, často též ženy. „Lež“ se hindsky řekne „džhúth“; „kcharáb“ znamená „špatný“. Nevím, jak ty, laskavý čtenáři, ale Já v těch slovech slyším „Žid“ a „Arab“. – Samozřejmě se, při všem tom mém chválení, nejedná o žádný spis antihumanismu, neřkuli dokonce misantropismu. Ne, lidužel, není to kniha ani trochu nelidská. Naopak, obsahuje mnohé kozí bobky, jež jsou zaměňovány za černé perly. Lidáci jsou všude a za všech dob stejní, takže i zde se to hemží humanistickými odpornostmi a zvrácenostmi, jako ve všech jiných knihách a vůbec ve všech produktech lidských chorých mozků. Nejhorší z těch humanismů je asi ten z příběhu O králi Vikramasinhovi. Z něčeho takového se zvedá žaludek a misantrop by za takové zvrhlé názory nejradši mučil, vraždil, popravoval, zabíjel, celou zem vylidnil. Však i bez toho, neboť Země má být vylidněná. – České vydání Oceánu příběhů z roku 1981 v nakladatelství Odeon je ovšem mistrovským dílem umění knihtiskařského i grafického; uvnitř je mnoho barevných ilustrací, respektive reprodukcí typických indických malovaných obrázků ve žlutých a červených odstínech barvy koření karí a čilli. První chybička se tu vyskytuje až na 148. straně! A cena za oba dva díly? – Pouhých 88 Kčs!

Člověku je podobnější kůň než pes. Kůň má s námi společných 53% chromozomů, kdežto pes jen 29% . Pokud jde o sympatie, pak se s vědou výjimečně shoduji. Zajímalo by mě, jestli by vědátoři nalezli též nějaký genetický rozdíl mezi mnou a lidákem. Nedivil bych se tomu.

Zemi opět těsně minula planetka. Bylo to 6. listopadu ve vzdálenosti 14 tisíc kilometrů. Řítící se balvan měl průměr 7 metrů. Statisticky proletí kolem Země podobná planetka přibližně dvakrát do roka a srazí se s ní jednou za pět let.

86% Čechů se cítí být šťastnými. Ohlašuje to palcový titulek na první straně novin, jejž nelze přehlédnout, ačkoli, zanevřev na svět lidáků, noviny nečtu a straním se jich, neboť v nich jsou jen samé lži, hlouposti, humanistické bláboly a nepodstatné zprávy. Také tato „bombastická novina“ by se dala interpretovat jinak, po mém: 86% Čechů jsou hlupáci. Ale takové pravdivé informace se nikde a nikdy neobjevují.

Nová data: Ovzduší s rakovinou dýchá 40 procent Čechů. Nejšpinavější vzduch je v Ostravě, Praze a v Brně. Každý den se v České republice zabetonuje 11 hektarů půdy. Od roku 2006 tak zmizelo bezmála 540 kilometrů čtverečních zemědělské krajiny.

Soudí jakousi „moderní matku“, která zanedbávala a týrala dítě, protože jí bylo zřejmě milejší šest hodin denně klábosit po internetu. Kdesi jinde zase kdosi „chytrý“ přišel s návrhem zřídit pro budoucí matky jakýsi „výcvikový program“ či snad rovnou trenažér mateřství.

Celý listopad vydržel být naštěstí bez sněhu a mrazu.

prosinec 44

Přestal jsem chodit ven na procházky ve dne a místo toho chodím jen v noci. Dlouho, předlouho se k tomu schylovalo, zvlášť poté, kdy mi jednou vlezli pod posed v lese – o pracovním dnu! – jacísi parchanti, kteří tam zřejmě přišli na sběr lysohlávek, a také poté, kdy mi přestalo být příjemné potkávat stále stejné nenáviděné ksichty a sousedy, jmenovitě Navrátilovou se svojí uřvanou čubkou. Kdy ta už konečně chcípne...? – Schylovalo se k tomuto mému neodvratnému a z pozice misantropismu zcela logickému rozhodnutí již dlouho; vždyť noc je přece pro misantropa lepší: po půlnoci už všichni lidáci chrápou nebo jsou zalezlí doma a čumějí na bednu a Já se tudíž mohu oddat nerušenému bloumání po liduprázdných předměstích, jimiž se prohání jen vítr, náhle také jakoby svobodný a volný bez lidí. Je to velmi příjemné; jako kdyby všichni lidáci naráz vychcípali. Takový svět bez lidí by se mi líbil. A jedině za takovýchto osamělých studených zimních nocí mohu snít tento můj ideální sen jen s nepatrně přimhouřenýma očima. Vídám za noci jen potulující se kočky, jež na mne sladce mňoukají a lísají se ke mně, anebo tuším černé stíny hřadujících kavek, jež mě z bezlistých stromů tiše pozorují. Dojdu stále pořád sám samojediný až do osvětleného Liboháje, tam na chvíli usednu na lavičku a vracím se pak pomalu zase zpátky. Doma pak, tou krátkou procházkou příjemně osvěžen, lehnu si ještě k videu a nechám se svými oblíbenými filmy ukolébat k harmonickému spánku za zvuků a tónů barokní hudby.

Chřipka postupuje Českem. Chřipka běžná, lidská, i ta takzvaná prasečí. Žel, zatím na ně pochcípalo jen třiadvacet lidáků, takže to není žádná spásonosná smrtící pandemie, jak bych si přál a jak by bylo záhodno. Ale postupuje i „chřipka“ zcela jiného druhu – snad misantropická? Neboť osamělost se podle nové studie může mezi lidmi šířit podobně jako chřipka. Ještě předtím, než se lidé – jako Já – zcela stáhli na okraj společnosti, šířili pocity osamělosti mezi zmenšující se počet svých přátel. Ti pak zanedlouho osaměli také. Konečným důsledkem bylo, že se v izolaci ocitali nejen jedinci, ale rovnou celé skupiny lidí. Výsledky studie také ukazují, že lidé, kteří už zcela „vypadli“ ze sociálních sítí, jsou vůči jiným lidem méně důvěřiví a návrat pro ně bývá velmi obtížný. Podle autorů studie je prý v zájmu veřejného zdraví naučit se rozpoznávat první příznaky osamělosti a zabránit (sic!) úplnému vydělení na okraj společnosti. – Tak tohle už tu kdysi bylo, tento hon na odlišné jedince. Bezúspěšně. Příští staletí budou misantropická – a nic a nikdo tomu nezabrání.

Stále víc a víc pronikám do tajů, zákrutů, ale i bohatosti a krásy jazyka hindí. Je to ovšem nelehké a velmi komplikované studium, neboť různé slovníky na internetu nejsou příliš přesné a tím pádem ani důvěryhodné. Navíc jsem nucen využívat veškerých bezplatných informačních zdrojů jen v angličtině, protože v češtině je to jedním slovem bída. Využívám proto více na sobě nezávislých zdrojů vědění a snažím se z nich vyčíst pravdu. V tom se náramně vyznám, nejen pokud jde o poznávání cizího jazyka. Využívám tak hojně různé on-line slovníky, jak jsem již uvedl, dále encyklopedie, obrázky, „bollywoodské“ filmy, kalendáře a podobně, zkrátka pronikám hloub a hloub, pomalu, namátkově, avšak systematicky a pravidelně každý den trochu. Naučím se tak mnohé nejen o hindštině, ale i o indické kultuře vůbec. Je to zajímavé a objevné duchovní dobrodružství, jež mě neobyčejně baví.

Zato Oceán příběhů mě začal nudit. Už to bylo v závěru stále stejné a nudné; některé příběhy z prvního dílu se přesně slovo od slova opakují v díle druhém. Vyskytují se tam ve zvýšené míře také tiskové chyby (počínaje str. 233 po str. 586 prvního dílu celkem 20 chyb!), různé překladatelovy přehmaty, jako například slova „poslice“ místo správnějšího „poselkyně“, či „okruh přerozování“ místo obvyklejšího výrazu „koloběh životů“, nanejvýš „koloběh znovuzrozování“. Také definice slova „jakšové“, podle Dušana Zbavitele zcela vynechává jejich hlavní charakteristiku, jakožto tvorů obývajících stromy. Také slovo „rši“, podle mého bádání a názoru neznamená „světec“, nýbrž spíše tolik, co „žrec“ či „věštec“. Rovněž výraz „bitva“ bych používal jen pro hromadné souboje, kdežto pro duel, tedy pro zápas pouhých dvou bojovníků, by se lépe hodilo slovo „boj“. Na nervy mi v závěru lezly i typicky humanistické slovní a myšlenkové „perly“ typu: „Pohleďte, tito obyvatelé lesů žijí jako zvěř, a přece kupodivu nazývají Durgapišáču svým pánem! Skutečně není na světě lidu bez vládce; slovo král stvořili jistě sami bohové, aby lidé nebyli jako ryby, jež požírají jedna druhou.“ – Nebo tato hrůza, z níž se mi ježí všechny chloupky na těle: „...a všichni se potom utábořili, takže les byl plný slonů přivázaných ke kůlům, koní ve stájích a pěšáků ve stanech a radoval se, že se poprvé od svého zrození podobá rušnému městu.“ – Zkrátka, opět mě dostihla únava z lidskosti a z potvora jménem zlověk. Starověká indická filosofie, která mě tolik oslovuje a inspiruje, se při bližším zkoumání ukazuje také plná děr, polovičatostí a nedůsledností, ano dokonce hloupostí. Na jednu stranu se správně pokládá zrození v lidské podobě za prokletí, na druhou stranu se však všemi možnými a hnusnými prostředky usiluje skutky o pravý opak. Hrdinové příběhů nemají nic lepšího na práci než se bavit sháněním žen a válčením. Stále se tam mrdá jako o závod, což čtu jen s největším odporem, neboť mrdání lidáků je činnost vůči mně vysloveně nepřátelská, ježto skrze ni vznikají další šiky mých úhlavních nepřátel – lidáků. A podle všeho to byli mrdačky surové a násilnické, při nichž nechybělo kousání do krve, drásání kůže nehty a pohmožděné údy, k čemuž žena mužovu „vášeň“, čili mrduchtivost, ještě rafinovaně podněcuje výkřiky „Ne! Ne! Přestaň!“ On však nepřestane. Páří se to jako..., jako... – nu, jako lidáci! Hůř než čandálové na hnoji. Však to říkám pořád, že to není akt lásky, nýbrž násilí. Není divu, že v této knize najdeme většinou jen samé „podpásovky“ jako z jihoamerické telenovely či z „bollywoodských“ filmů. Vždyť Sómadéva napsal Oceán příběhů pro královnu Súrjavatí, tedy pro ženskou. Nutno říct, že to podle toho také tak vypadá – jako zamilovaný román pro ženy. – Všeho tam mají milióny, topí se v bohatství a neškudlí dary, až se misantrop ptá, kde to všechno berou a kam to dají, aby se to tam vešlo; ale jak žije obyčejný dělný lid, to se nedozvíme. S lidáky je vlastně docela sranda. Je totiž legrační číst tyto směšné nelogičnosti a infantilní naivnosti; směšné číst o jejich bujné fantazii a tak sprostých ideálech, a přitom sledovat, v jakém moři sebeklamu se utápějí, slabí a omylní a hříšní ve své nejvlastnější podstatě. – Líbilo se mi však, jak jsou vylíčené postavy ušlechtilé, nebo alespoň ušlechtilých záměrů, jak jsou citlivé až přecitlivělé, jak dovedou umírat pro zdánlivé maličkosti, pro pouhou urážku, pro ztrátu někoho druhého, z odloučení, z neštěstí a podobně. Hrdinové a hrdinky jsou ochotni lehce zemřít, to ano – ovšem nejčastěji jen ze zcela nízkých, ba vůbec nejnižších pohnutek, jaké mohou existovat, jako je nenaplněná láska a podobně – téměř nikdy z pohnutek vznešených a ušlechtilých, jako je třeba vlastní svoboda, nebo z nenávisti k lidem, z pohrdání lidským světem, z odporu k lidským nehodnotám, či pro nespokojenost se svou lidskou podstatou. – Líbila se mi však barvitá líčení tropické přírody a poetická přirovnání. Stále to jsou však v podstatě jen nekonečná a stále se opakující nudná vyprávění o nejškodlivější verbeži pod sluncem. Tak se na to musíme dívat, abychom pochopili – a aspoň trochu se u toho bavili.

Po Oceánu příběhů jsem se začetl do knížky, již jsem ještě nikdy nečetl: Milarepa od Eduarda Tomáše. Dostal jsem ji kdysi darem od jednoho buddhisty z Litomyšle, s nímž jsem se seznámil na svých cestách po vlastech českých. Je to již pěkná řádka let, co zabírá místo v mé knihovničce, ale až teď, v mém „indickém“ období, jsem si na ni vzpomněl. Do veřejné knihovny mám ještě čas, a tak louskám Milarepu z knihovničky soukromé. – Je to celkem dobrý román z prostředí tibetského lámaismu, konkrétně ze života slavného a legendami opředeného buddhistického mnicha a básníka Milarepy. Začátek byl dobrý; líčil putování osamělou vysokohorskou krajinou a duchovní dobrodružství mladého Milarepy. Ovšem asi v polovině románu mi hlavní hrdina přestává být sympatický a pociťuji k němu odpor a pohrdání. Snaží se dosáhnout osvícení, ale zdá se, že jen ze strachu před peklem. Stále se dožaduje od svého tyranského gurua ponaučení, ale nedostává se mu ho, protože je má najít v sobě, bez hledání a sám, avšak nenachází. To je mi pěkný duchovní velikán, opěvovaný všemi! Nakonec jsem začal fandit víc Marpovi, jeho guruovi, jenž ho všelijak ponižoval, ukládaje mu vykonávat nesmyslné otrocké práce. Jako by hlavním duchovním cvičením buddhismu bylo zlomit žákovu individualitu, jeho ego, jež mu má být prý na obtíž. Totéž v tom případě dělá každá vláda na světě a každá jiná náboženská sekta! – Obrovské zklamání zatím. Kniha je navíc zase plná různých překlepů, nedoklepů, typografických chyb (např. spojovník místo pomlčky) i pravopisných chyb... – a jakkoli je v knížce vložena s omluvou čtenáři takzvaná „opravenka“, zdaleka ještě nepostihuje všechny chyby, co jich všech na každé stránce jest. Některé z chyb se tvrdošíjně opakují, jiné jsou tak směšné, až jsem v podezření domnívat se, že je snad někdo „vyrobil“ záměrně. A vysvětlení nakladatelství GEMMA89? Velmi stručné, avšak také velmi nepřijatelné: nebyl čas. – Zas nebyl čas! Zajímalo by mě, co místo poctivé korektury kdo dělal. Ani autor Eduard Tomáš si nenašel „čas“? To je věru skandální šlendrián! – Tak toto stvoření si, prosím, říká „nejchytřejší tvor planety“. Chtěli by cestovat vesmírem, dokonce ohýbat prostor (jak?, čím?, z jakého pevného bodu?) –, ale jedinou stránku textu nedovedou napsat správně a bezchybně. No, není to k popukání? A co se týče myšlenkového obsahu, tam je to ještě horší tupost. Buď jim to myslí jen od pasu dolů, nebo naopak jen prostřednictvím jejich chorých myslí, a pak je to ještě horší. Sám autor ostatně nevzbuzuje mou důvěru. Píše sice čtivě, avšak špatně. Dopouští se i věcných a logických chyb, jako například když píše o „zeleném tyrkysu“, přičemž tyrkys je minerál modrý, nikoliv zelený; s trochou tolerance maximálně odstínu modrozeleného, avšak s převažující modrou. Také když se do něj rýpne, vryp je potom nebesky modrý až bílý, nikdy tedy zelený! – Další „perlou“ je věta: „kráčel při svitu měsíce v novoluní“, za niž by se nestyděl leda žáček z první třídy pomocné školy pro úplné debily, neboť v novoluní měsíc vůbec nesvítí! – Neuvěřitelné faux pas od gurua českých buddhistů! – Nebo tento logicky nesmyslný konstrukt: „...klášter, jakých bývalo kdysi na sta (...) Tehdy jich ovšem ještě tolik nebylo...“ – Tak kdy jich, u všech všudy, vlastně bylo „na sta“?: Kdysi, nebo tehdy? – Jak u debilů. – Nebo tento připitomělý nonsens: „Byl druhý měsíc roku, což znamená duben, neboť v Tibetu začíná rok až v našem únoru...“ – To by ovšem znamenalo, že nebyl duben, nýbrž březen, jakožto druhý měsíc po únoru! – Leda že by šlo o lunární dva měsíce, jako u hinduistického pančángu – pak by to možná odpovídalo, ale nehrály by tam ty naše únory a dubny – což by mělo být vysvětleno nebo napsáno jinak: buď po jejich, nebo po našem způsobu – ale nikdy míchat dohromady náš solární kalendář s jejich lunárním a porovnávat je a uvádět v soulad, jehož nelze nikdy dosíci! To je prostě taky debilita. – Osobnost Eduarda Tomáše (1908–2002) je pak kapitolou sama pro sebe. Už jen to, že to byl rádoby významný český mystik a jogín, ho v mých očích předurčilo k vrozené nedůvěře, jakou pociťuji k slavným osobnostem. Dobrý a výjimečný druh člověka se nemůže nikdy stát slavným nebo „významným“ prostě proto, poněvadž nenajde nikoho, kdo by ho už za života obdivoval. Nikdo by ho také nepochopil. Lůza, která všude převládá a o všem vposled rozhoduje, rozumí jen sobě rovným, to jest zase jen lůze či těm, kdož jí podkuřují a stavějí se v její čelo, hlásajíce lásku a nesobectví. Přesně takový byl naštěstí již zesnulý Eduard Tomáš. Přítelíčkoval se s politiky, s dalajlámou si padli v náruč,1 a prokázal také neuvěřitelnou politickou naivitu, když volil jakousi stranu, jež měla ve znaku strom, zřejmě jen pro to. Co se pak týče vylíčeného obrazu ze života tibetských buddhistů, pochybuji, zda právě toto sektářství měl Siddhártha Gautama na mysli, neboť on sám – jako Já – byl samouk a také různě nejprve sám se sebou experimentoval než zformuloval svou zcela vlastní a původní filosofii; ale buddhismus jako církev, jako banda modlářů a modloslužebníků, vychovávající někoho, školící své poslušné žáčky a pasoucí svůj věřící dobytek, duchovní nauka jako chlívek pro stádo těch, kdož nedovedou myslet sami – takový buddhismus je mi z duše protivný. Cituji: „Běda tobě, nešťastníče!“ zvolal opat. „Což nevíš, že bez laskavého souhlasu guruova není žádný duchovní pokrok možný? Tvoje já je dosud silné a vzpurné jako divoký jačí býk, a proto nutně potřebuje tygra ještě silnějšího než je samo a ještě divočejšího, aby je zkrotil a navždy umlčel!“ – Tak takhle tedy ne! Je to směšné, ano, směšné, jak jsou lidičkové naivní, jak dovedou celý život promrhat zabýváním se úplně nesmyslnými záležitostmi, umělými problémy, a jak se dovedou celou svou bytostí upnout k naprosto šíleným věcem, úplným hloupostem a zbloudit v labyrintu pověr. Tudíž jsme pak žasnoucími svědky toho, že třebas i „největší český mystik a jogín“ Eduard Tomáš ještě ani ve svých osmdesáti letech neví, že při novoluní měsíc nesvítí, nebo že tyrkys není zelený, nýbrž modrý. Eduard Tomáš tedy – slovy Buddhovými – „zestárl jako vůl“. Sám velký filosof Buddha – kladu důraz na to slovo „filosof“, nikoli náboženský vůdce! – tvrdil, že příčinou utrpení je अविद्या;2 že tedy jedině vzdělání může člověka osvobodit od utrpení, nebo dokonce i vysvobodit z neustálého koloběhu znovuzrozování – což je možná přehnané, nicméně i tato jednoduchá, leč vznešená pravda, se stejně nesetkala u ordinérního davu s pochopením. Proto se také buddhismus ve své původní vlasti dlouho neudržel; obyčejní lidé jej nepochopili svými tupými mozečky; i tak prostá věc na ně byla příliš složitá; oni chtěli věřit, odříkávat nějaké oblbující mantry, provádět nesmyslně se opakující úkony, nikoli přemýšlet a vzdělávat se. A tak se takzvaný „buddhismus“, ve formě náboženství, ujal až později a ještě k tomu převážně v cizině, mimo rodnou Indii. Myšlenky velkých filosofů starověku zůstávají navždy nepochopeny, zatímco hloupost a náboženské bludy vzkvétají. Tak se to má v kterémkoli koutě světa, za všech dob. Milarepu všechny encyklopedie světa uznávají za velkého jogína; avšak podle toho, co se o něm dočítám nejen v tomto Tomášově paskvilu, musím říct, že to musel být pěkný blbec a servilní idiot bez kouska opravdové duchovnosti v těle; dokonce si myslím, že to byl velký hlupák. Proto to také takzvaně „někam dotáhl“, kdežto skutečně svobodný duch to nedotáhne v lidské společnosti nikam. Ale co je svobodnému duchu po lidech! Vlastní ctnost je mu odměnou největší! Dějiny vždycky nejvýše vyzvedají průměrné. Také Milarepa byl pouhý průměrný šrávaka-buddha, tedy pouhý žák, nikoli pratjéka-buddha, čili buddha-samotář, jenž sám, bez učitele, objeví pravdu a dosáhne moudrosti. Legendy praví o Milarepovi, že prý létal povětřím, procházel skalou, chodil po vodě a přivolával krupobití. Tak těmto slaboduchým bájím může věřit opravdu jen ten nejzaostalejší ze všech zaostalců. Buddha měl s tím spásonosným vzděláváním pravdu. Můj názor je v tomto směru samozřejmě trochu jiný. Vzdělání jistě osvobozuje – osvobozuje od lži –, ale také dává převahu, morální převahu nad lidáky, nad lidskými lžemi, a misantrop tak díky svým znalostem na hlavu poráží lidáky na jejich vlastním poli, neboť dokazuje, že člověk není nejchytřejším tvorem na Zemi, ačkoli se tím pyšní. Co víc k tomu dodat?  – Myslím, že ten po všech stránkách nepovedený šmejd hned po přečtení vyhodím. Mám sice při některých pasážích chuť vyhodit ho hned, ale jsem zvědavý jako Oscar Wilde, jak to dopadne.

Vlasy rostou, ale potřebovaly by znovu obarvit. Také už jsem si oproti dřívějším dobám, kdy jsem se pyšnil hezkými dlouhými vlasy, odvyknul na chuchvalce starých vypadnuvších vlasů, jež musím denně sbírat z polštáře a z vany a vyhazovat do koše. Tolik vlasů mi každý den vypadne, a přece mám hlavu stále plnou husté kštice, která je den za dnem delší a delší.

Venku začalo nepříjemně mrznout. Zmrzlo devět lidáků. To je málo, navíc jistě ne ti správní, neboť zmrzají jen bezdomovci, zatímco lidáci nejškodlivější jsou pěkně doma v teplíčku. – Nevycházím téměř z domu. Na co se někde neužitečně poflakovat a zmrzat a potkávat hnusné lidské ksichty, když mám doma tolik ušlechtilé zábavy a poučení. Zima s Čubkou v jednom baráku však bude dlouhá a enervující. Jako vždy v zimě myslím na smrt. Zakladatel džinismu Mahávíra měl rodiče, kteří spáchali sebevraždu dobrovolným vyhladověním. V těch dobách to v Indii nebylo považované za hřích, nýbrž dokonce za úctyhodné. Také mnozí hrdinové a hrdinky ze Sómadévova Oceánu příběhů volí tento druh smrti. Je to vlastně ideální odchod ze světa. Než „člověk“ zemře hlady, trvá to mnoho dní a nocí, takže má hodně času přemýšlet a případně zrušit své rozhodnutí, jež by mohlo být učiněno v afektu. Smrt hlady je také dobrá v tom, že to není násilná smrt, jež přináší bolest; naopak: „člověk“ prostě ztratí vědomí, usne a víc se neprobudí; „vyvane“, mám-li použít významu slova nirvána. Někteří indičtí filosofové dokonce říkají, že „člověk“, jenž takto umíraje myslí soustředěně na nějaké zvíře, znovuzrodí se po své smrti, až opustí lidské tělo, v těle zvířete, na něž před smrtí myslel. Je to samozřejmě příliš krásné na to, aby to byla pravda, ale přesto se mi ta idea líbí. I to dobrovolné vyhladovění k smrti se mi líbí. Nicméně toho je schopen jen „člověk“ s nadlidsky silnou vůlí, který je opravdu pevně rozhodnut skoncovat s lidskou existencí a má pro toto své rozhodnutí závažné důvody – což by mohl být jednou i můj případ. Rozhodně lepší než strávit většinu „života“ někde v nějaké otrokárně s lidáky a pro lidáky. A to jen pro pochybné privilegium dýchání, jak praví moudrý Schopenhauer. Buď opravdový Život, nebo smrt. Buď všechno, nebo raději nic. To je i moje filosofie, filosofie Velkého Života, hindsky Mahán Džívan (महान जीवन). Já teď právě sice do roboty nemusím, avšak problém pro mne představuje již jen pomyšlení na to, že vlastně žiji, opravdu naplno žiji, jen půlku roku, to jest v létě. Proto se nyní tak často v myšlenkách vracím do tropů. Utěšuji se jen tím, že nejsem sám; že takto napůl žije třeba i bratr medvěd a sestra žabka, takže to není až tak zlé. Rozhodně to je lepší způsob života než přežívání těch, jež tak z duše nenávidím a jejichž existence na tomto světě pozbyla smyslu. Já žiji ve vnitřním království, oni – ve světě, jenž dávno pozbyl smyslu.

Konečně jsem také dohnal dřívější kondici, o kterou jsem přišel v letním lese, a nyní si dokonce opatrně přidávám. Opatrně, jen o jeden cvik týdně navíc, to proto, abych to nepřehnal a aby mě z toho zase nebolela záda. V létě budu muset patrně cvičit i v lese, jinak by se mi mohla přihodit tělesná skleslost. Četl jsem, že čím je „člověk“ starší, tím hůř se mu obnovuje svalstvo. Nyní však zatím naopak cítím, jak roste.

Bilance roku 2009, jenž končí, je následující:

·        Současná světová populace – 6 miliard a 816 miliónů lidáků.

·        Čistý denní přírůstek mých úhlavních nepřátel – 160 tisíc těch parchantů.

·        Počet vyrobených aut, těch smrdutých nečistých strojů – 52 miliónů.

·        Ztráta zalesněné plochy – 11 miliónů hektarů, tj. území zhruba o velikosti ostrova Kuby, jež ta pakáž škodlivá vykácela!

·        Počet vyhubených druhů – 140 tisíc.

·        Jedovaté chemikálie vypuštěné lidáky do ovzduší, půdy a vody – 10 miliónů tun.

Hrozivé, že? Svět spěje dál do záhuby, přičemž příští rok bude ještě horší. Drahotu světová statistika nevede, ale podle mého soukromého počítání je život každým rokem minimálně o korunu dražší. Možná se to nezdá mnoho – jen o korunu ročně –, ale když počítáte pouze skutečné náklady na život, bez takových dobových zbytečností, jako je účet za elektřinu, účet za televizi, internet, vodovod, ústřední topení, účet za odvoz hory odpadků, účty za pojištění, daně, poplatky za nemovitost a tak dále, a když neberete v úvahu jen běh jednoho lidského života, nýbrž celá staletí, ba tisíciletí, milióny let a generací! – pak je srovnání skutečně hrůzné, přepočítáme-li si, jak levně (a jednoduše!) se asi kdysi žilo našim dávným pravěkým předkům před sto tisíci lety, nebo i před tisíci lety, neřkuli snad, jak se měli a jak žili první opolidé, kteří tak fatálně opustili blažený stav zvířecí, aby se do něj již nikdy nevrátili.

Rok končí tradiční půlnoční nervy drásající kanonádou dělbuchů a ohňostrojů a hulákáním opilců. Žít mezi lidáky je opravdu „zážitek“. Nejhorší období roku – zkurvený vánemoce a zkurvenej silvestr – jsou konečně za mnou; teď už to snad bude lepší, až zas nastoupí všechna ta pakáž zpátky do práce. Slunce se zase pomalu vrací...

leden 44

Státní podnik Lesy České republiky vyhlásil stromem roku 2010 břízu. Pěkné gesto – až na to, že lesníci tento krásný strom považují všude za plevel a nemilosrdně ji proto ničí.

Pokračuji v četbě Milarepy. Třikrát v jednom odstavci se tam vyskytuje slovo „škraboška“, ale jen jednou jedinkrát z toho je správně napsané! Podruhé jako „škaboška“, potřetí jako „škrabouška“. To je neskutečné. V jednom odstavci! Toho blba, který to psal, bych chtěl někdy potkat – nebo spíš vlastně nechtěl. Zuřím u toho. – Jako nejsympatičtější osoba románu se mi začíná jevit Milarepův přísný učitel Marpa. Cituji jeho promluvu:

„Nauky o relativní povaze jevů nejsou pro slabochy. Jsou pravou potravou jedině duchovních orlů. Je třeba velmi bedlivě uvážit, kdo a kdy je může dostat. Rozhodně však nesmějí být svěřovány nikomu předčasně. Töpaga3 obdržel až dost za ta léta a co mu to bylo platné? Slova, na jejichž skrytý význam nebyl připraven, působila nejvýše jen jako obo4 v průsmyku. Udávala směr, to je pravda, ale stoupat musí stejně sám a po svých, ale bez břemen, má-li se vyšplhat až nahoru...“ –

Töpaga (Milarepa), ten vůl, má nyní v románu za sebou neúspěšný pokus o sebevraždu ze zoufalství nad tím, že mu Marpa nechce sdělit nejvyšší nauku. Chtěl se oběsit, ale i to zpackal, a přežil, respektive byl zachráněn svým guruem. Teprve tak si na svém mistru vyvzdoroval zasvěcení. Blbec. Kvůli tomu svátečnímu obřadu mu ovšem ostříhali vlasy. Víme, proč se to dělá: přece jako potupa a ponížení, jako symbol poslušnosti a podřízenosti. Takže zase nic pro mne. Divoká stvoření se pyšní dlouhými rozevlátými vlasy, nespoutanými jako vítr, jako ona sama.

V Tomášově románu právě získal Mila Töpaga své „výuční“ jméno Milarepa. Jeho učitel Marpa mu je dal, když rozděloval svým žákům Tajné nauky podle jejich vlastních zájmů. Töpaga obdržel nauku Drong-džugu a k ní upřesňující a doplňující texty Tumo, Nauky o psychickém teple – tu bych potřeboval taky umět:

„Ty jediný nebudeš žít nikdy v klášterních zdech,“ řekl mu Marpa. „Budeš celý život v bezdomoví. Budeš se oddávat soustředění na samotách, na vrcholech hor, v jeskyních a pouštích. Tvým domovem bude vždy neposkvrněná a volná příroda: Ještě dřív, než dojdeš poznání dík této nauce, kterou ti odevzdám, staneš se repou, člověkem, jenž nenosí teplého oděvu ani v největších mrazech a přitom nezmrzne. Ty budeš takovým repou, a proto tě budou jmenovat Mila-repa.“

Knížka začíná být ke konci docela záživná. Opsal jsem si tato slova:

Jogín, toužící po pravdě a meditující o ní o samotě, žije vždy v bezpečí. Vyjde-li však ze své samoty, hrozí mu dvojí vážné nebezpečí: za prvé duševní rozptýlení vzhledem k přitažlivosti zevního světa a za druhé, což bývá horší prvního, nepochopení vlastním okolím.

„Můj synu,“ řekl učitel Milarepovi při loučení, „zkus tuto moudrost na sobě samém. Jdi za ní do odloučenosti, do skalních roklí, jeskyň a samot, jen nikdy nemarni svůj čas nesmyslnými řečmi s bláhovými lidmi, kteří se pachtí jen po světském zisku. Žij ve skromnosti a nesnaž se být velkým v tomto světě. Tvůj duch však nechť se vznáší výš než nejstrmější horstva himálajská. V uzavřeném tichu samoty, nerušeném hlasy lidí, sídlí pro tebe milost rychlejšího zrání.

A manželce, jež při tomto loučení plakala, řekl:

„Nebuď přece pošetilá, Kušo-Džetsunma, vždyť není vážné příčiny k slzám. Náš syn přijal všechny nádherné nauky, které jsem znal, a odchází do samoty, aby o nich rozjímal. Nad tím přece není třeba plakat, spíše se radovat. Plač nad těmi, kdo umírají v nevědomosti o svém životním poslání, ačkoli měli také možnosti dojít blíž k osvícení a zlepšit podmínky svého bytí.“

Töpaga vyběhl a běžel bez zastávky. Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Proč ne, když je tělo jako pouhé nic a jeho pohyb lehčí než let nočního ptáka. Jako by náhle vstoupil do nového života, či jako by se byl právě znovu narodil. Ne nevědomý a slabý jako dítě, ale silný a zocelený mnohými zkušenostmi. Žije snad více životů v jednom, kdo spěje rychle k duchovnímu cíli?

Okenní římsu pravidelně pokrývá sníh a ten zase zahaluje semínka pro sýkorky, takže ptáčkové přilétají stále méně často. Naštěstí mám vynález zvaný internet, takže ve dne koukám v přímém přenosu na záběry ptačího krmítka kdesi v Estonsku, večer a v noci pak na osvětlený krmelec pro divoká prasata tamtéž. Na tom ptačím krmítku je živo: střídají se tam hlavně koňadry, méně pak též polní vrabčáci, zvonci, babky či modřinky a čížci. Krmelec pro prasátka využívají přes den také ptáci, ale větší, jako jsou sojky, vrány, kvíčaly, straky a podobně. Krmelec je situován do lesního průseku, jenž je potom opět orientován západním směrem, takže i když jej právě nevyužívá žádné zajímavé zvíře, jsou odtud krásné výhledy na západy slunce jako v nějakém francouzském zámeckém parku. Jednou kvečeru jsem tam zahlédl mihnout se i lišku. Nedlouho po setmění přicházejí hlavní hvězdy večera – divoká prasata. Někdy jen jedno, to je buď první průzkumník, nebo poslední opozdilec, jindy třeba až osm devět naráz. Jsou ostražití; jak se někde ve tmě lesa něco šustne, nebo se jen pro nic za nic vyděsí jeden z nich, všichni střelhbitě utečou pod ochranu stínu stromů, aby se zase po chvilce vrátili k načaté hostině. Všichni pašíci u té vítané ofěry legračně mlaskají, pochrochtávají a strkají se – zkrátka rozpustile „blbnou“. Je to sranda a zároveň i radost, závidím jim tento svobodný způsob života. Většinou jim hodní lidé přichystají jablíčka; když je všechna sní, což jim pár hodin trvá, zase zmizí odkud přišli. – Existují také webové kamery v zoologických zahradách, například ve výběhu goril, ale to není takové pěkné jako pohled na divoká zvířata. Na zvířata v zajetí je tristní pohled, protože jsou apatická, což je zvláště u goril velice zdrcující. Misantrop nemusí mít ani výjimečně bujnou představivost, aby si místo nich lehce nepředstavil sebe. Brr! Navíc se tam míhají také lidáci na druhém konci mříží, buď jako dozorci, nebo jako čumilové, kteří celý ten živý koncentrák udržují v chodu; takže je rovněž nemusím vidět, pakáž jednu mizernou.

Milarepa mě teď vysloveně baví a jsem rád, že jsem přetrpěl hluchá místa a nezahodil ještě tu knížku. Hlavní hrdina se teď vyhýbá lidem a obývá horské jeskyně:

Opájela ho vzrušující rozkoš naprosté samoty a nekonečného klidu, který zažíval tak intenzívně, jako dosud nikde. Ohlasy přírodních krás a naprosté čistoty všude kolem, spolu s neomezenou volností těla, připomínaly mu trvale duchovní svobodu, neomezené osvobození ducha, jehož se již tolikrát odevzdaně dotkl ve svých meditacích, že po něm nepřestával toužit. Ale nebyla to prudká, zaslepující žádost po něčem vzdáleném a těžko dosažitelném, po něčem, co tu není, co stále uniká, ale spíš klidné sebevědomí proudu, jenž radostně a tiše se vrací do moře, z něhož kdysi povstal. To přinášelo již nyní pocit hlubokého uspokojení a nepřipouštělo nudu ani na okamžik. A hvězdy byly tak blízko... Šťastné byly Töpagovy dny, šťastné byly i jeho noci v této jeskyni. Potravy neměl mnoho a přijímal ji proto jen skromně. Přesto se o ni dělíval občas i s divokými zvířaty, bručivým, kolébavým medvědem, který se přibatolil až k samé jeskyni, s drobnými pišťuchami, jimiž se to tu kolem jen hemžilo, plachými laněmi i s obrovským himálajským orlem, který jednou přilétl až k němu, když se Töpaga nehýbal a zůstal zcela klidný. Nejednou se dělil i se svým starým, šedým přítelem, velikým sněžným pardálem. Byl to asi onen dřívější majitel jeskyně, jenž přišel na pozvání. Divoká zvířata jsou velmi zvědava na tvory, kteří žijí v klidu a kteří trvale osídlili jejich území.

Idylka. Kdepak by se to dnes poštěstilo? Kdepak jsou například ještě celkem idylické časy 9. století, v nichž mohl žít nejznámější český poustevník Ivan v lese po dobu dvaačtyřiceti let, než jeho sluj objevil náhodou při lovu kníže Bořivoj? Také tato Milarepova tibetská idyla končí. Nakonec se Milarepa vrací k lidem – a to už není ono. Na samý závěr se tento po všech stránkách nepovedený román zvrhává ve slaboduchou hagiografii. Tomáš se oddává nechutným humanistickým blouzněním typu „nejsvětější z bohů – Čistý duch člověka“ a podobným odporným žvástům – což také není nic pro mne. Závěr se podobá až jakési bezostyšné obdobě Ježíšova kázání na hoře, přičemž úroveň směšnosti a celková debilita popisovaných legend o „světci“ Milarepovi zachází až do obludných krajností. Milarepa umírá otráven jakýmsi závistivým lámou; pozná sice svými „nadpřirozenými schopnostmi“, že jím podané mléko je otrávené, ale přesto nápoj pokorně po sókratovsku přijme, neboť mu je líto hříšného člověka, jemuž kyne záchrana jedině v tom, že až dokoná zločin zabití mnicha, obrátí jej jistě výčitky svědomí na správnou cestu. – Opravdu povedená taškařice. Jak dojemné myslet si, že osobní oběť změní samou podstatu zlověčí nátury. Krásně si to lidová tvořivost vymyslila! Jestli kdy někdo každý den neustále zachraňuje lidstvo – tu věčně krvežíznivou kanibalskou chasu – před „hříchem“ upadnutí do zločinu proti lidskosti, pak to není Ježíš ani Milarepa, nýbrž jsou to zvířata – nevinné oběti na oltáři lidské zvrácenosti. Nebýt možnosti denně ukájet své vražedné sadistické sklony na nebohých zvířatech, vrhli by se lidáci sami proti sobě – známe přece z archeologických nálezů, že minulost lidského plemene prošla bohatou a dlouhou lidožravou fází. A je otázka pro seriózní vědecký výzkum, není-li snad dávný překotný vývoj mozku pračlověka, jdoucí až do současných patologických rozměrů, právě důsledkem onoho lidožroutství a masožravosti vůbec. Víme přece, jak priony z mozku vlastního druhu ovlivňují vznik nemoci šílených tvorů, krav, lidí... A nejedná se jen o minulost. Člověk se totiž v zásadě nemění. Říkám proto, že jen silná hrozba zákonné odplaty, společenská tabu, kulturní stravovací návyky a zlozvyky a mučení nevinných zvířat zabraňují plnému propuknutí všelidského kanibalismu. Toto je současnost; přičemž různá zvrhlá individua s narušenou psychikou a porušeným sebeovládáním, osoby bez mozku i bez sebezáchovného instinktu, se dopouštějí kanibalismu i dnes, právě teď. Otázkou je, zda termín „kanibalismus“ nelze vztáhnout i na každé obyčejné masožroutství, věříme-li – jako kupříkladu Já –, že zvířata jsou naši bratři a sestry. To už by bylo pro „někoho“ zřejmě příliš. Někteří lidé se domnívají, že vzhledem k rostoucímu přelidnění a ubývání přírodních zdrojů nás v brzké budoucnosti čeká nějaká nová forma celosvětového kanibalismu. Tomu bych věřil, jak znám lidi. – Tak tyto a podobné slaboduché plácanice číst opravdu nemusím. Knížku zahazuji do třídicího kontejneru a víckrát už nechci nic takového vidět. Ekologicky zlikvidovat ten odpad! – Doslov „pana profesora“ Neubauera tomu všemu jen nasazuje korunu bláznů, protože to je zase jeho obvyklý neubauerovský canc. Neubauer, lidužel ještě žijící (*1942), také zestárnul jako vůl. Slova „Buddha“ a „buddhismus“ píše zásadně foneticky, s jedním „d“, což je nesmysl, neboť „Budha“ znamená hindsky (planeta) Merkur, kdežto pravý Buddha, s dvěma „d“, znamená teprve Probuzený – a také plácá nesmysly, když blbě přirovnává náboženství k softwarovému programu, jenž vylepšuje zastaralý hardware lidského mozku, staví proti sobě imaginativní a abstraktní, což vůbec nejsou protiklady a podobně. Mluvu ovšem prof. RNDr. & PhDr. Z. Neubauer CSc. také „zmodernizoval“, takže otomizuje, čili používá odporně-moderní anglicistní floskuli „je to o tom“ a další pavýrazy též blbě převzaté z angličtiny, jako je slovo „zbastlené“.5 Sama kniha je pro to nespočetné množství chyb také řádně „zbastlená“! To jsem se zase nechal napálit! Mělo mě to ostatně trknout: nedá-li si totiž někdo práci pořádně si to po sobě alespoň přečíst, než to uveřejní a pošle před citlivé oči literárních labužníků, nemůže být dobrý ani takříkajíc „ideový“ obsah knihy. Prostě všechno nové při starém. Já bych spíš řekl, že náboženství se chová v lidské hlavě jako počítačový virus, jenž poškodil svůj vlastní počítač. Chorý lidský mozek škodí zdravému zvířecímu tělu. Nikoli tedy zlepšení, nýbrž sebe-uvržení do zmatku, endogenní choroba mysli. A toto je výsledek, jejž Já bez lítosti odhazuji v dál.

Kraj zamrznul a zapadnul sněhem. Přestal jsem teď úplně vycházet ven, kromě krátkých nezbytných pochůzek kvůli takovým praktickým záležitostem, jako je pravidelné měsíční placení výpalného či návštěva knihovny. A řeknu vám po pravdě, že i toho mám dost. Doma se snažím rozvrhnout si svůj denní program tak, aby se můj bdělý život co nejvíce posunul do nočních hodin. Jedině tehdy jsem trošku spokojený, poněvadž v baráku pitomém je ticho a svatý pokoj od lidáků jen pozdě v noci, když konečně upadnou do bezvědomí. Za bílého dne, když vstanou, se nemohu na nic soustředit kvůli neustálému štěkání čubky i kvůli jinému hluku, jejž ta havěť hnusná sousedská natropí.

Po Novém roce je samozřejmě zase o něco dráž, takže například takzvaná zlodějská „daň z přidané hodnoty“ nyní stoupla o 1%. Možná se to zdá málo. Pro mne z toho plyne zatím jen to, že jsem zaplatil letos za internet o 45 korun víc než loni. Však co jsem říkal nedávno ohledně trvalého růstu životních nákladů, jejž odhaduji průměrně o korunu ročně? Ve skutečnosti je to sice ještě mnohem větší růst, přepočítáváme-li pouze hodnotu peněžní, protože hlavně peníze ztrácejí každým rokem svou cenu, leč život jako takový, tedy jeho základní životní potřeby, jako čistá voda, čistý vzduch, teplo, jídlo, rostlinstvo, volný prostor a tak dále, je pomalu, avšak setrvale a plíživě čím dál dražší, poněvadž chudší, vzácnější. Přesně podle zákona entropie. To, co měla kdysi hrstka potulných opolidí všude na dosah ruky, se trvale vzdaluje, je to čím dál nedostupnější a stojí se na to čím dál delší fronta.

V knihovně jsem si objednal dvě knížky, jejichž přečtení si již dlouho dlužím: Svět bez nás od Alana Weismana a Věčná Treblinka od Charlese Pattersona. První z knih je poslána z Tábora, druhá z Havlíčkova Brodu. Ta pitomá nána knihovnická to objednala takto blbě zvlášť, takže za ně budu muset zaplatit dvakrát, za každou zvlášť. Vypadá to od ní jako naschvál, ale naschvál to jistě není. Ona je opravdu tak blbá. – Svět bez nás– nebo jak Já říkám: „Svět bez vás “ – přišel z Tábora dřív, a tak jsem se pustil nejprve do něj. – Výborná kniha! Není to sice žádný otevřený misantropismus, ale jinak dobré. Vskrytu mou originální myšlenku přijímá čím dál víc lidí. Věk misantropismu se blíží. Však už jenom to, že se někdo zcela vážně zaobírá myšlenkou na vyhynutí lidstva – navíc v knize, která se dobře prodává –, svědčí o nezanedbatelném posunu člověka v chápání sama sebe a jeho místa na planetě Zemi. Chtějí to sami, ale nemají odvahu si to přiznat, ani dobrou vůli k dobrovolnému vymření. Apokalypsa se všeobecně očekává. Tak se bojí každý zločinec svého potrestání. Pokaždé, když se blíží nějaké kulaté datum, kometa, či nastane-li nějaký nezvyklý přírodní úkaz anebo hvězdná konjunkce, lidé si prorokují konec světa, jako kdyby se na něj těšili. Ptají se věštců, kdy to skončí. Při každé nepatrné změně počasí už se netrpělivě ptají, zda je to normální. Lidstvo dnes existuje na tomto světě již jen z pouhé setrvačnosti. Bez cíle a bez účelu. Užitek z nich nebyl nikdy a žádný. Misantropismus by se jevil v pravěku ještě nesmyslný, ve starověku jej nechápali, ve středověku byl rouhačstvím. Novověk již měl své závažné pochybnosti. Dnes jsou již i tací – nejen Já –, kteří dokonce upírají člověku jeho místo v ekosystému Země, jeho právo na existenci v něm. Nedivím se. Kdo se plně obeznámí se všemi skutečnostmi, nemůže z toho být bezstarostný. I ti blbci ve fabrice, jak si vzpomínám, uznávali ve skrytu svých tupých nevědomých myslí, že se svět řítí do propasti, ale za minutu na všechno zapomenou, laškují a smějí se jako nevědomé děti. Dál chodí do práce, dál tím znečišťují svět, dál plodí další haranty a dál tím vším zamořují svět. Jak by také ne? Tím, že dennodenně ničí svět, se vlastně udržují naživu; je to jejich obživa, jejich práce. Nepřežili by bez toho. Oni nejsou jako ostatní pozemští tvorové, kteří dokážou žít v rovnováze, aniž by se o to museli jakkoli snažit. Lidé vynaleznou něco, o čem si myslí, že je to zbaví závislosti na přírodě, nejdříve po čtvrtstoletí zjistí, že je to škodlivé, teprve za další čtvrtstoletí (v ideálním případě, ovšem!) si to navzájem zakážou, teče při tom krev a vyžádá si to nesmírné náklady a oběti, nejvíce zvířecí. Jenomže za těch uplynulých padesát let vynaleznou jiné a další vynálezy zkázy, takže ničení přírody neustává prakticky nikdy, naopak se násobí a přirůstá. Ale lidičkové rozmnožují se čile dál, nakupují nesmysly, chodí do společnosti a baví se, jako by se nic nedělo. Jim je to jedno. Nemohou totiž přestat, i když si nalhávají, že zmohou všecko. Ale nezmohou přesto vůbec nic, neboť na jejich slabé vůli nezáleží. Nedovedou totiž svět ani chránit, ani úplně zničit, natož pak znovu stvořit. Příroda si s tímto problémem poradí nakonec sama. Ona lidskou rasu vytvořila, ona sama se jí musí také zbavit, i když bychom jí v tom měli vydatně pomoci. Je toho tolik, co lidstvo napáchalo, až je to šílené a jeden misantrop s tím mnoho nepořídí. Lze vůbec ještě pociťovat k lidstvu něco jiného než čirou nenávist a odpor? Vždyť jen svými odpady a radioaktivitou zamořili planetu na miliony let! Co lze vlastně proti tomu dělat? Nic. Lépe řečeno vůbec nic: čili hlavně nedělat nic: už neplodit další haranty, nepracovat, snížit spotřebu čehokoliv; prostě zaživa zemřít jako samostatné lidské individuum, když nelze jinak vyhladit celé lidstvo. A čekat, nekonečně trpělivě čekat a těšit se, že něco nebo někdo tu lidskou havěť konečně zlikviduje. Už aby to bylo. –

Autor se v knize hlavně věnuje nekonečným výčtům škod, jež na Zemi lidstvo napáchalo a dále páchá; škod, jež přetrvají ještě dlouho poté, co zmizí z planety poslední člověk. To je mi však většinou dobře známé. Je to zoufalé čtení, beznadějné, ale víc už se rozčílit nemohu. Ale líbí se mi popisy míst opuštěných již dnes lidmi; míst, jež si příroda, les a zvířata berou zase rychle zpátky. Líbí se mi také autorovy představy budoucnosti světa bez lidí. Ach, bude to krásný svět! To je zase optimistické, nadějné čtení. Čtu a čtu, až mě z toho bolí oči. Výborné čtení. Autor píše:

„Jak vůbec můžeme uvažovat o světě bez nás? Představy o vetřelcích z vesmíru se smrtícími paprsky jsou... jen představy. Představit si skutečný zánik naší velké a mocné civilizace – zapomnění pod vrstvami hlíny a žížal – je pro nás stejně těžké jako představit si konec vesmíru.“

Hm, to je zajímavé. Já o tom – o světě bez vás, bez lidí – uvažuji pořád; a představit si skutečný zánik civilizace je pro mne hračkou, dokonce příjemným sněním, z nějž se tak nerad probouzím do tíživé reality třetího tisíciletí. – Alan Weisman píše dále:

Mohla by současná vlna vymírání – jež neustále poukazuje na jedinou příčinu, a tentokrát to není asteroid – naznačovat, že končí éra jistého dominantního savce? Chystá se geologická historie k dalšímu útoku? Odborník na vymírání Doug Erwin pracuje s tak nesmírnými časovými souřadnicemi, že několik milionů let existence druhu Homo sapiens mu téměř nestojí za úvahu. Znovu pokrčí rameny.

         „Lidé nakonec stejně vyhynou. Zatím vyhynulo všechno. Je to jako se smrtí: není důvod domnívat se, že jsme v něčem jiní. Ale život bude pokračovat. Zpočátku bude mít možná mikrobiální charakter. Nebo tady budou pobíhat stonožky. Potom se to zlepší a život půjde dál, ať už jsme tady nebo ne. Myslím si, že je zajímavé být tady právě teď,“ říká Doug Erwin. „Nehodlám se kvůli tomu nijak rozčilovat.“

Inu, taky názor. Ale Já bych dal před dneškem spíše přednost tomu být tady v době, kdy začne hromadné vymírání lidí. To potom bude teprve opravdu „zajímavé“! Ostatně soudím, že v současnosti žádné hromadné vymírání neprobíhá. Zvířata a rostliny vymírají, ano, a to hromadně a globálně, ale na jejich místa se dostává tím víc lidáků. Druhy tedy masově neubývají, třebaže mnohé živočišné a rostlinné druhy mizí zadupány lidskou botou. Lidstvo totiž není tak jednotným živočišným druhem, jak by se na první pohled zdálo. Mezi člověkem a člověkem jsou často nepřekonatelné rozdíly v rase, řeči, víře, v přesvědčení, v povahových vlastnostech, ve způsobu života, v inteligenci – a to rozdíly tak významné, že to dva rozdílné lidi činí nespářitelnými, natož aby spolu chtěli sdílet stejný dům, město či planetu. Mezi zlověkem a jiným zlověkem jsou často větší rozdíly než mezi kojotem a vlkem, kteřížto dva rozdílní psovití tvorové se mohou zkřížit snáz než dejme tomu árijec s negrem nebo vegetarián s kanibalem.

Jak jsem řekl: není to žádný misantropismus, tenhle Svět bez nás (bez vás, jak říkám Já); naopak: celou dobu s napětím očekávám, kdy se autor podřekne a dá najevo svou lidskost a svůj humanistický světonázor. A dočkal jsem se! Světe bez vás, div se, ale Já to tušil, že to přijde! A také že ano! Stalo se to, lidužel, právě na konci 17. kapitoly s názvem Kam směřujeme? (měli by se zeptat mne, Já bych jim to věru pověděl!), kde je zmínka též o Knightově Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva6 a o Euthanasijské církvi (Church Of Euthanasia). Cituji doslova tu humanistickou „perlu“, z níž se mi zvedá žaludek:

"Představa světa zbaveného naší tíživé přítomnosti, s bujnou flórou a faunou na každém kroku, je na první pohled lákavá. Přesto ji rychle následuje bolestný pocit smutku nad zánikem všeho krásného. Pokud si nejkrásnější ze všech lidských výtvorů – dítě – už nikdy nebude hrát na zelené Zemi, co po nás vlastně zůstane?"

Tak tady se autor jinak skvělé knihy Alan Weisman „odkopal“. „Nejkrásnější ze všech lidských výtvorů – dítě“! No, to se mu povedlo. Uřvaný parchant, který až vyroste, bude stejně otravný, škodlivý a nebezpečný jako jeho rodiče, ne-li ještě víc – a nejkrásnější ze všech výtvorů? To musí být vtip!

Podotýkám, že i učitel (nesnáším učitýlky!) Les U. Knight, zakladatel VHEMTu, není žádný misantrop. On je spíš naivní anarchista. Krásný, přesto však naivně. Představuje si, že se všichni lidáci jednoho dne dohodnou a přestanou se rozmnožovat. Předpokládá dále, znovu bezmezně naivně, že nastoupí duchovní probuzení, protože si lidáci, ta nemyslící pakáž, uvědomí, že sice vymírají, ale jejich život se současně zlepšuje. Dokonce si myslí, že s ubýváním lidí budou mizet i příčiny konfliktů, neboť pochybuje, že by lidé marnili své životy v boji. Tady jeho naivita dostupuje vrcholu. Jako kdyby se někdy nějaký vládce či stát ptal nějakého svobodného muže, natož otroka či poddaného, jestli chce jít dobrovolně do války! Jsou tací, jistě; ale většina lidáků dává přednost střílení do bezbranných zvířat než na někoho, kdo může opětovat palbu. Lidé jsou rození zabijáci, násilníci a vrazi, to nikdo a nic nezmění, ale jsou zároveň zbabělí, útočí ze zálohy. A i kdyby se nakrásně opravdu populace snížila – ať už z jakékoli příčiny – natolik, že by se Země opět zazelenala, lidákům by ta krása stejně dlouho nevydržela. Jakmile by jich bylo málo a země byla volná a divoká, znovu by se pustili do žďáření a do rozprcávání jako dřív. Stejně jako na počátku, tak i na konci. Lidé se nemění. Pralesy jim vždycky vadily a vadit budou jako překážka, dokonce i těm, kteří v nich žijí. Novodobé romantické blouznění o zelené zemi je jen hysterickou reakcí na vlastní lidskou ničemnost. Lidáci vždy uctívají nejvíc to, co sami zničili – od pralesů přes zvířata (nyní již mytická) až po původní kultury. Proč? Protože už se to nedá vrátit, a proto je to pro ně neškodné.

Zkrátka samé naivity, jež plynou z tragické neznalosti lidí nebo přinejlepším z falešné optiky podle-sebe-soudím-tebe-ismu, což by sice ukazovalo na Lesovu čistou duši, leč duši fatálně naivní. Ostatně s panikou na konci „světa“, rozuměj lidského světa, se jistě včas dostaví další a další roje falešných proroků, náboženských blouznivců, okultních mystiků, scientologů, transhumanistů a jiných pošuků, pomatenců a bláznů. Bude to zábavný tyjátr na závěr existence lidstva na planetě Zemi.

A nejenže bude, ale už i je. Lidužel se podobný apokalyptický tyjátr rozpoutal v závěrečné Codě s názvem Naše Země, naše duše. Čekal jsem něco takového, avšak autor překonal moje očekávání a do puntíku splnil to, čeho jsem se nejvíc obával: že zkazí celou knihu humanistickým cancem na závěr. Kniha se tak paradoxně podobá celé existenci lidstva na planetě Zemi: začala docela dobře, ale konec je nechutný. Stalo se přesně to, co v knize až dosud „chybělo“, ale mně naopak vůbec: že dá slovo zástupcům věřících a jiných bláznů světa. To si mohl jít pro názory klidně někam do místního blázince a byl by na tom stejně. Ale tohle jsou názory lidáků respektovaných, často i učenců s vysokým vzděláním, ne nějaké přitroublé koktání a blekotání uslintaného idiota s IQ stejným jako je jeho věk! Samí fantasmagoři! A tohle je výkvět lidstva, prosím! Představte si, co bychom se my nadlidé, my nepřátelští misantropové, museli dočíst, kdyby dal autor slovo obyčejnému lidákovi z ulice! Misantrop nevychází i tak z údivu, co všechno musí chudák papír snést.

„Svět existuje, aby sloužil lidem, protože člověk je nejúctyhodnější ze všech tvorů,“ říká turecký súfijský učitel Abdülhamit Çakmut. „Všechno na světě je určeno ke službě člověku. Kdyby člověk odešel, znamenalo by to konec přírody.“

Tak tento naprosto pomatený a převrácený názor má většina lidáků, najmě takzvaní „lidé knihy“, to jest všichni křižáci, židáci a musulmani. Za takové nactiutrhačné rouhání by se mělo exemplárně popravovat, trhat ty lživé zlé jazyky!

Ale nejsou to jen pobožnůstkáři, kdo zabloudil ve vlastních scestných fantasmagoriích. I vědci a dokonce i ekologové zřejmě utrpěli apokalyptický šok a jejich potrhlé nápady by měly být oceněny nejméně svěrací kazajkou. Jejich nezviklatelný optimismus a falešné naděje jdou až za hrob, jejich nereálné plány pak za hranice střízlivosti. Je to hodně zarputilý virus tohle lidstvo, a svého zkázonosného života se jen tak bez boje nevzdá. I poslední zlověk na povrchu Země bude ještě v hodince svého chcípání stále pevně věřit, že jeho ničemná existence nekončí. Ale ona přece skončí.

"Zakladatel militantního ekologického hnutí Earth First! Dave Foreman, který už téměř opustil představu, že člověk si zaslouží místo v ekosystému, nyní řídí skupinu nazvanou The Rewilding Institute. Odborníci působící v této skupině stavějí na ochranně zaměřené biologii a na neutuchající naději.

Součástí i cílem oné naděje je budování obřích koridorů, které by přemosťovaly celé kontinenty a v nichž by lidé museli žít bok po boku s přírodou. Do každého koridoru by znovu byli vysazeni predátoři z nejvyšších míst potravního řetězce a nejbližší příbuzní velkých živočichů, kteří se zde nevyskytují od pleistocénu, tedy afričtí náhradníci chybějících amerických velbloudů, slonů, gepardů a lvů.

Je to nebezpečné? Foreman a jeho kolegové se domnívají, že odměnou pro člověka bude šance na přežití v ekosystému, který znovu získá ztracenou rovnováhu."

To jsou mi tedy představy! Už vidím, jak lidáci nadšeně přijímají skutečnost, že budou potkávat v přírodě a v lese na houbách lvy! Přitom stačí, aby někde někdo zahlédl přerostlého toulavého vlčáka, a spustí se panika, že se vrátil nejmíň vlkodlak, aby sežral „naše děti“. Ani to nemusí být vlk nebo jiná velká šelma; mnohdy jen stačí, aby utekla z koncentráku obyčejná mírná kravička, nebo se jen zatoulala, a lidé vyděšeně panikaří. Myslivcům vadí i neškodná liška nebo dravý pták, který nikdy na lidi neútočí. Neujali by se ani sloni ve volné přírodě, protože lidáci by je okamžitě vybili, tak jak se o to snaží v Africe.

Autor dále píše:

"Inteligentní řešení by vystavilo zkoušce naši odvahu a moudrost. Bylo by to svým způsobem bolestné a stresující, ale nikoli smrtící. Vyžadovalo by, aby každá žena na světě měla jen jedno dítě."

Inteligentní řešení by to bylo, cožpak o to; ale to by lidáci museli nejprve inteligentní být, o odvaze a moudrosti ani nemluvě. Vlády všech zemí, snad kromě dvou, se zatím snaží o pravý opak zásady jednoho dítěte na ženu. Mnoho se však přitom ani snažit nemusí, neb je to činnost povýtce ryze humanistická, velmi příjemná a pudová – věc, o níž se nepřemýšlí a o níž je dokonce neslušné přemýšlet. Každý musí mít rád děti, aby byl dobrým zlověkem. Čím víc otroků mají, tím jsou vlády spokojenější; však bída z přelidnění dopadne jen na hlavy těch dole. Každý politický systém, každá prosperující společnost, potřebuje velkou masu otroků; proto také každý stát podporuje porodnost. Vůbec přitom nevadí, že s rostoucím počtem lidí není potom poctivá práce pro každého, čímž vzrůstá kriminalita, byrokracie a daně; a nevadí ani to, že se potom vinou přelidnění nedaří chránit čisté a zdravé životní prostředí. Systému se armáda nezaměstnaných dokonce vyplácí, poněvadž má tak zajištěnu ustrašenou poslušnost těch nejotročtějších dělníků, kteří se musejí bát o místo, a proto udělají pro peníze všechno, protože jsou lehce nahraditelní.

Toto takzvané „inteligentní řešení“ by se tedy taky neujalo, vždyť sám autor píše, že by to bylo bolestné a stresující. Už jen z toho, že někdo takto uvažuje, je zřejmé, že je to naprosto neuskutečnitelné. Hleďte: oni, ta verbež rozprcaná, potřebují odvahu, aby udělali něco, co je například pro mne zcela samozřejmé, kdežto stresující a bolestné je pro mne naopak děti mít, ať už vlastní nebo cizí. Moudří jsou potom lidáci jen podle jména, jímž sami sebe neprávem titulovali. I ty nejchytřejší lidské mozkovny jsou úplní blbci. Posuďte sami, jaké nesmysly se jim honí hlavou:

„Pomocí laserů nebo podobných paprsků elementárních částic bychom mohli dálkovým ovládáním sestavit věci na jiných planetách nebo v jiných slunečních soustavách. Bylo by to mnohem rychlejší, než tam něco posílat. Možná bychom mohli zakódovat člověka a sestavit ho ve vesmíru.“

Sám autor, Alan Weisman, jehož literární styl se až dosud omezoval jen na pouhý žurnalismus, se lidužel k těmto absurditám také připojuje a odvažuje se též něco originálního vymyslit. A toto je nepodařený výsledek jeho choré mysli:

"Rádiové vlny nezanikají, ale putují vesmírem stejně jako světlo. Také lidský mozek vyzařuje elektrické impulzy o velmi nízké frekvenci. Tyto vlny jsou podobné rádiovým vlnám, které používáme pro komunikaci s posádkami ponorek, ale jsou mnohem slabší. Zastánci paranormálních jevů nicméně trvají na tom, že náš mozek je vysílač, který lze s jistým úsilím zaměřit stejně jako laser a komunikovat na značné vzdálenosti, či dokonce zařídit, aby se něco stalo nebo nestalo.

Může se to zdát poněkud přitažené za vlasy, ale je to v podstatě definice modlitby.

Naše mozkové vlny, stejně jako ty rádiové, nepochybně někam putují. Kam? Prostor se nyní popisuje jako rozpínající se bublina, ale i to je zatím pouhá teorie. Představa, že naše myšlenkové vlny mohou putovat podél velkých a tajemných mezihvězdných zakřivení a nakonec se vrátit zpátky na místo svého vzniku, však možná není úplně nesmyslná.

Snad je dokonce možné, že kosmické elektromagnetické vlnění jednou – dávno poté, kdy odejdeme, pronásledováni nesnesitelným steskem po krásném světě, z nějž jsme se tak pošetile sami vypudili – přinese nás nebo naše vzpomínky zpět na naši milovanou Zemi."

Konec. Chtělo by se s úlevou říci „konečně konec“, protože čeho je moc, toho je příliš. Příliš i na mne. Tuto knihu jsem si chtěl kdysi, když u nás vyšla, koupit. Udělal jsem dobře, že jsem si to rozvážil. Musel bych ji teď po přečtení buď vyhodit nebo v amoku vyrvat jejích posledních zhruba šedesát stran obsahujících tyto a podobné humanismy a směšné nesmysly a také nadbytečné části, jako je poděkování, vybraná literatura či rejstřík. Tak jsem se na ni těšil! Přečetl jsem ji za pouhý týden. Ale konec špatný, všechno špatné. Lidstvo je neuvěřitelně odporná pakáž. Už aby byl svět bez vás.

Na Haiti bylo třikrát krátce po sobě nějaké velké zemětřesení. Zahynulo prý až 230.000 lidáků pod troskami svých zbořených chatrčí. Žádná škoda. Je to malá humanitární pohroma, ale příroda se raduje a Já s ní. Les U. Knight sice správně říká, že zabíjení lidí po částech není nic platné, ale misantrop se přesto neubrání radosti nad každým zcepenělým lidákem, natož když jich pochcípají najednou desetitisíce. Kdo by té hemeži nepřál zaslouženou bolest a smrt za to, co dnes a denně provádějí přírodě? Té je teď o trochu lehčeji. Ne však na dlouho. Humanisti celého světa se totiž spojili a už do „postižené“ oblasti lifrují pomoc (pepřové spreje s sebou!). Já bych je nechal pochcípat hlady a na nemoci ze špíny. Ta hladová černošská pakáž tam jistě mezitím vyvraždila všechna „domácí“ zvířata. Prý je tam teď strašný smrad z hnijících mrtvol, rabování, hlad, málo pitné vody a násilnosti. Na internetu jsem viděl, jak na ulici spalují lidské zdechliny a rvou se o žrádlo. Fuj, tam bych teď neletěl. Ve východní polovině tohoto karibského ostrova, Hispaniola zvaného, jsem byl v roce 2002. Ta část se jmenuje Dominikánská republika a Já v ní strávil svých zatím posledních čtrnáct dní v tropech. Nelíbilo se mi tam. Dnes nechápu, co jsem tam vůbec pohledával. Strávil jsem tehdy, před osmi lety, celou dovolenou pouze v hotelu, na pláži a v přilehlém okolí. Krajina byla na dohled suchá, rovná, bez hor a bez lesů, všude davy škaredých domorodců, kteří vyhlíželi surově a nebezpečně. Černošská pakáž. Měl jsem s ní neblahé zkušenosti už z předešlé výpravy na ostrov Martinique. V Dominikánské republice jsem radši ani neopouštěl hotelový komplex, když jsem viděl venku tu hnusnou verbež. Hotelovým hostům jsem se také pokud možno vyhýbal. To zas byli samí odporní buržousti. Byla to nepovedená cesta, úplně zbytečná. Měl jsem zůstat věrný Polynésii.

V loňské podzimní zabijácké sezóně zastřelili myslivci dva lidáky a pět dalších postřelili. Policisté přistihli 35 bouchalů ožralých. I předloňské počty zamordovaných zvířat se mi podařilo zjistit: 127.211 srnců, 138.723 divokých prasat, 592.755 bažantů. Strašné číslo. Bezmála milion! Ví se, že myslivci mají svůj vražedný plán, jehož se drží. Je to nechutné a dělá se mi špatně jen při pomyšlení, natož abych si o tom ještě četl. Zábavnější je „slovníková definice“ mysliveckých zásad z internetové Necyklopedie, což je sarkastická parodie normální Wikipedie:

1.      Nic jiného než lovná zvěř a myslivci nemá v přírodě co dělat!

2.      Všechno co není myslivec se proto považuje za lovnou zvěř.

3.      Není-li v dostřelu lovná zvěř, může ji nahradit jiný myslivec.

Vtipné a pravdivé.

Pokud může můj duch cestovat vesmírem rychlostí světla a pokud za jeden pozemský rok urazí přibližně jeden světelný rok, jak jsem vypočítal, pak se nyní právě blíží například někam do souhvězdí Kefea, ke dvojhvězdě γ Cephei, k oranžovému to obru jménem Errai, vzdálenému od nás zhruba 44,9 světelných let. Hvězda je dobře vidět na severní noční obloze. Kdykoliv se teď na ni zadívám, připadá mi jaksi důvěrně známější, jako pohled do vlastní minulosti. Na této mé hře je také zajímavé to, že se náhodou u této hvězdy nachází též jakási neznámá planeta. Je vzrušující si představit, že je to možná živý svět, s bujnými lesy, čistý, a hlavně bez lidáků, a že bych tam mohl žít, kdybych dovedl cestovat prostorem. Už aby bylo aspoň jaro, nebo se zblázním. Na moje okno teď přilétají zobat zrníčka a drobty kromě sýkorek už i jedna kosice a kavka. Vlasy mi začínají padat přes oči a na ramena.

Zklamání a beznaděje přibývá. Podle průzkumu byl rok 2009 (zatím) nejtemnějším rokem milénia. Lidé si tento rok spojují s pocity zklamání a bezmoci. Jen procento Čechů bylo šťastných. Zajímalo by mě, kolik procent lidáků však přesto přese všecko zplodilo haranta.

Asi za týden jsem přečetl i tu druhou knihu – Věčná Treblinka, s podtitulem „Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté“, což jsem si ihned zase sám pro sebe překřtil na „Ve vztahu ke zvířatům jste všichni nacisté“. Knížka je to vcelku dobrá, ale znovu musím říct, že jsem rád, že jsem si ji nikdy nekoupil, třebaže jsem k tomu měl několikrát chuť. Co mi na ní vadí především je to, že je to opět tak jazykově i literárně lajdácky odfláknuté „dílo“, že nad tím (můj) rozum zůstává stát. Překlad je příšerný, tiskové i pravopisné chyby na každé stránce. Některé chyby jsou tak debilní, že jsem se musel mnoho ovládat, aby knížka neletěla z okna rovnou na štěkající čubku dole. Mezi nezapomenutelné logické nesmysly bude jistě patřit například „otec z matčiny strany“ (co to je!), nebo „seznámili se v roce 1993, v roce 1987 se vzali“ (nejdřív měli tedy svatbu a až pak, za šest let, se teprve seznámili?), nebo vrchol překládačského neumětelství – Boria Sax, americký spisovatel, autor knihy Zvířata ve třetí říši, již vlastním, blbě ignorantsky zaměněn za ženu, takže se o něm píše vytrvale v ženském rodě: „Boria Saxová napsala...“, a tak dále, v jednom případě dokonce „Boria Saxováová“! To je stejně směšné, jako kdyby někdo napsal „královna komiků Vlasta Burianová“. Literární a jazyková úroveň tedy naprosto pod psa. Co se týče ideového obsahu knihy z pozice ochránce, milovníka a bojovníka za práva zvířat, tam je to, lidužel, velmi podobné. Také pod psa.

Kniha je též velmi židovská – až moc, řekl bych. Prakticky se v ní o ničem jiném nejedná, než o takzvaném holocaustu Židů za poslední světové války. Pravý holocaust, holocaust zvířat, který se svým rozsahem a počtem zavražděných a umučených nedá vůbec s nějakým běžným, dobovým a časově omezeným protižidovským pogromem srovnávat, tu slouží jen jako příměr, i když příměr jistě s dobrým srdcem zamýšleným. Zvířata zde tedy opět vystupují ponejvíce jen jako zástupný symbol, ano, opět jako obětní zvířata. Misantrop má z četby stále nepříjemný dojem, jako by opět záleželo jen na lidech, nebo hlavně na nich, neboť – jak se pořád dokola omílá – cokoliv uděláme zvířatům, uděláme pak sami sobě. V celé knize snad nevystupuje nikdo jiný než Židé. Jako kdyby člověk musel nejprve poznat a zažít na vlastní kůži okovanou patu lidstva, aby se naučil ctít zvířata jako své bližní. Možná je těch vražedných mezilidských střetů na světě ještě příliš málo. Určitě.

Kdybych Já sám nebyl už dvacet let vegetariánem, tato kniha by ho ze mne asi neudělala. Nemám totiž rád lacinou a mnohdy i demagogickou propagandu, která uráží mou inteligenci. Jako kdyby se mezi vegetariány nenašel a nemohl najít někdo s opravdovým literárním talentem, kdo by dovedl sepsat pravé umělecké dílo jen z přebytku pravdy, krásy a citu k přírodě okolo nás. Takovou knihu potřebujeme. Zatím se zdá, že je nemožné ji napsat. Možná je to tím, že krása přestala existovat. Podle zde představených lidí, jejichž životní osudy a názory se tu popisují, by normální člověk mohl získat dojem, že to jsou všichni nemocní nenormálové, lidé, kteří mají rádi zvířata jen proto, poněvadž je v životě potkalo něco, co je nadosmrti poznamenalo, zranilo a traumatizovalo natolik, že jsou teď prostě „divní“, psychicky narušení, neschopní navázat normální vztah k ostatním lidem, k těm sadistickým vrahům, a jako způsob vyrovnání se s tímto traumatem si zvolili starost o bezbranná zvířata a o jejich „práva“. Ale normální člověk, bez traumat, bez citu a bez porozumění, často též bez mozku, který nikdy nic zlého na vlastní kůži nezažil a jenž se stará jen o sebe, o svá vlastní práva, takový člověk si musí říct, že je normální vraždit zvířata, protože tak to prostě v přírodě chodí, a že vegetarián je jen zkrátka přecitlivělý psychotik, člověk v podstatě v životě hendikepovaný. Takto uvažuje normální člověk – až do chvíle, kdy se on sám octne jako oběť onoho přírodního vraždění. Pak z toho má trauma zase on a kruh se uzavírá. Jakmile se sám stane obětí nějaké „přirozené“ události, už mu rázem nepřipadá tak přirozená, nýbrž nespravedlivá, takže hledá viníka či oběť. Je zajímavé, že když se takovýto normální člověk stane obětí jiného člověka, lidí či celého lidstva, také mu to nepřipadá přirozené. Proč si i tehdy, páchá-li na něm zlo jeho vlastní živočišný druh, neřekne, že to tak prostě mezi lidmi chodí? Místo toho si najde bezbrannou oběť, jež by ho očistila, je-li viník příliš mocný nebo neznámý; očistila od traumatu, od hříchu, od viny. Vždycky se však tou obětí stane zase jen zvíře, ať v dobrém, či ve zlém. Nikdo z lidí nežije s pocitem, že on sám je to zvíře, jež je třeba obětovat.

Dobrá kniha, nebo spíš dobrý pokus o knihu, ale už mám těch špatně napsaných zmetků dost. Bojím se, že když budu v jejich četbě pokračovat, zkazí mi to vkus. Dal bych si teď nějaké kvalitní klasické dílo z pera nějakého mistra. V knize Věčná Treblinka jsem našel trochu slovesného umění jen v citátech od jiných autorů než je Charles Patterson nebo ten, jemuž byla tato knížka věnována, tedy Žid Isaac Bashevis Singer. Od tohoto držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1978 bych si nechtěl přečíst nic. Jakkoli to byl vegetarián, přece mě nevábí jeho tvorba. Prošel jsem náměty všech jeho knih, ale každý mě něčím odpudil: nejčastěji židovským prostředím a náboženstvím, takovým tím typickým mešuge. Kdysi dávno jsem pro časopis na ochranu zvířat přeložil jiného Singera (Petera) brožurku Osvobození zvířat. Pamatuji se, že ani ta se mi moc nelíbila. Ideově sice správná, ale slohově nic moc. Žádné umění. Tohle bylo podobné. Jen špatně napsaná kompilace faktů a názorů jiných, žádná původní nebo hlubokomyslná myšlenka. Opsal jsem si jen těchto několik citátů:

·        Ve svých myšlenkách vychvaloval Herman myš, která s ním sdílela část svého života a která kvůli němu opustila tuto zem. „Co oni vědí – všichni ti učenci, všichni ti filozofové, všichni vůdci světa – o něčem takovém, jako jsi ty? Sami sebe přesvědčili, že člověk, nejhorší hříšník ze všech druhů, je vrcholem stvoření. Všichni ostatní tvorové byli stvořeni jen proto, aby mu poskytovali potravu a kožešiny, aby jím byli mučeni a zabíjeni. Ve vztahu k nim jsou všichni lidé nacisty; pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou.“

Isaac Bashevis Singer, Pisatel dopisů

·        Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená hluboko, že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní.

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

·        V průběhu svého kulturního vývoje nabyl člověk dominantního postavení nad sobě blízkými tvory ze zvířecí říše. Nespokojil se však s touto nadvládou a začal vytvářet mezi svou a zvířecí přirozeností propast. Upřel zvířatům schopnost myšlení a sobě přisoudil nesmrtelnou duši a božský původ, které ho opravňovaly k přetrhání spojení mezi ním a zvířecí říší.

Sigmund Freud, 1917

·        Nejnešťastnější a nejslabší ze všech tvorů je člověk, a přitom i nejarogantnější... Je možné si představit, aby něco tak směšného, jako je tento politováníhodný, ubohý tvor, který není ani pánem sebe sama, se mohlo nazývat pánem vesmíru? Je zřejmé, že nikoliv správný úsudek, ale bláhová pýcha a vzpurnost nás vede k tomu, že se stavíme nad zvířata a vyčleňujeme se z jejich stavu a společenství.

Michel de Montaigne (1533 – 1592)

·        Jak chytrý musí být šimpanz, než může být za jeho zabití někdo obžalován z vraždy?

Carl Sagan

·        Člověk se dominantním druhem stal teprve nedávno. Carl Satan Sagan napsal, že kdybychom trvání vesmíru v délce patnácti miliard let stlačili do jediného roku, vytvořila by se sluneční soustava teprve v září (9. září), Země by se zhustila z mezihvězdné hmoty rovněž v září (14. září) a život na Zemi by vznikl až 25. září. Dinosauři by se objevili na Štědrý večer a po čtyřech dnech vyhynuli. První savci by se objevili 26. prosince, první primáti 29. prosince a první hominidé (naši dvounozí primátí předci) 30. prosince. Moderní lidé (Homo sapiens) by se objevili až na Silvestra v půl jedenácté večer a veškeré zaznamenané lidské dějiny by se odehrály až v posledních deseti sekundách roku.

·        Paleontolog Richard Leakey a Roger Lewin nám poskytují jiný způsob pochopení času, když žádají čtenáře Origins (Počátků), aby si představili dějiny Země jako knihu, která má tisíc stránek. Pokrývá-li každá stránka období čtyř a půl milionu let, pak bude vznik života v mořích teprve na stránce 750. Hominidé se objeví až na třetí stránce od konce a používání kamenných nástrojů v polovině poslední stránky. Příběh Homo sapiens by se odehrával až na poslední řádce knihy a na vše – od jeskynních maleb přes pyramidy k holocaustu a věku počítačů – by muselo stačit poslední slovo.

·        Harvardský profesor Edward O. Wilson napsal, že náš vývoj v dominantní druh nebyl pro stav planety šťastný. „Podle mnoha vědců zvláště nešťastné pro živý svět bylo to, že tento průlom učinil masožravý primát a nikoliv nějaký skromnější zvířecí druh.“

V souvislosti s právě přečtenou sérií slovních šuntů musím znovu konstatovat, že lidská debilita roste. Nikdy jsem v lidskou inteligenci příliš nevěřil a nedůvěřoval jí, podceňoval ji a vysmíval se jí jako špatnému vtipu, nicméně starší knížky, které mám doma ve své sbírce, neobsahují zdaleka tolik chyb, jako knihy novější. Ten úbytek lidské inteligence je znát všude, nejen v knihách a v psaném slově vůbec. Vidět je to také velmi zřetelně ve skladbě televizních pořadů. S nově zavedeným satelitním příjmem mám možnost i Já žasnout, co dokáže chorá mysl zlověka vyprodukovat. S novými zhruba dvěma stovkami televizních stanic soustředěnými na jednom místě se přímo nabízí reprezentativní průřez lidskou psychikou. Není to hezký obrázek. Přepínám mezi jednotlivými programy, ale všechny jsou stejné. Všechny stejně nudné a pitomé. Celé televizní vysílání je pak jen jakási nevkusná reklama na lidstvo. Značnou část tvoří pornografie. To jsou reklamy na páření, v nichž účinkují rádoby nadržené, roztoužené a milostně vzdychající kurvy jako vábničky pro neopatrné samce v neutuchající říji. Odporná pakáž, tohle lidstvo. Po kurvách přichází na řadu blok zpravodajských relací, jež přinášejí donekonečna se opakující novinky ze světa i domova, jež mě vůbec nezajímají. Když je novinka stále stejná, pak to není žádná nová zpráva, nýbrž jen variace na stále stejné, blbé, lidské téma. Filmy o policajtech a policajtkách (pche, opravdu „jako ze života“!), laciné horory o zvířecích monstrech (podněcující k nenávisti k „bestiím“), o zabijácích, o všelijakých mutantech, masožravých živých mrtvolách (věrný odraz sebe sama), samé střílení a mrdání, nebo pitomé seriály pro ženy a smutné sitcomy bez humoru, zato s přednahraným smíchem jakýchsi idiotů bez smyslu pro humor, náboženské vysílání, komerční vysílání, blbé sportovní přenosy, diskusní pořady a talkshow o ničem – to je také stále stejné. A to vše přerušují všude a kdykoliv další vlezlé reklamy, aby se nakupovaly další zbytečnosti a aby bylo proč chodit do práce, z níž se pracující blb vrací utahán znovu jako v začarovaném kruhu zpět před hypnoticky blikotající obrazovku své posvátné „bedny“, u níž sedě či leže modlí se touto svou postmoderní modlitbičkou před spaním, vzývaje démona lidských bezcenných „hodnot“, jež stvořily ďábla civilizace. Televize. Hle, toť přehledný náhled. Choromyslná přehlídka singerovského světa, jakožto spojení bordelu, blázince a jatek. Pouč se, misantrope, co jsou tví nepřátelé zač!

Papež vyzývá kněží, aby blogovali a šířili tak křesťanství. Ještě že se neobrací se svou výzvou k obyčejné negramotné a pologramotné lůze, která tvoří většinovou část jeho věřícího stáda; plně stačí pitomé výpotky intelektuálů a učenců. Všechno na tomto světě však má a musí mít svůj opak, svého nepřítele, aby byla zachována přírodní rovnováha. Měl by se proto též šířit misantropismus a ušlechtilé mrzoutství, jež má ducha i rozum, v protikladu k choromyslnostem smějícího se krvelačného dobytka jménem zlověk. Již je to pět let, co jsem naposledy vydal světu nějaké své literární dílo. Jelikož se za těch uplynulých pět let nenašel žádný odvážný nakladatel, který by vydal mé nejnovější filosofické přírůstky v knižní podobě, zvolil jsem jinou, moderní formu svého mstivého sebevyjádření: internet. A netroškařím – založil jsem si hned dvě osobní stránky:

·        www.misantrop.estranky.cz

a

·        www.feuerteufel.blog.cz

Kromě toho přispívám též malými ukázkami do „uměleckého serveru pro všechny autory“ na www.minimax.cz.

Po přečtení několika knižních sraček, jež mě přes svou podnětnost doháněly k zuřivosti, otevřel jsem si nyní jeden zapomenutý poklad, jejž jsem nalezl ve svém divotvorném kufříku – Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Vůbec jsem netušil, že tu starou, ohmatanou, flekatou a potrhanou knížku mám. Je to však, žel, pouze díl III. a nedokončený díl IV. Haškovo mistrovské veledílo přervala sama Zubatá, jako by jej snad ani nechtěla dovolit smrtelníkům číst. Zajímavé jsou opět technické údaje – jako vždy u starších tisků. Kniha vyšla v roce 1951 nákladem 150.750 výtisků a stála 30 Kčs. Bylo to již 12. vydání „Švejka“. Stránky knihy jsou bohatě ilustrovány Josefem Ladou.

Až dosud jsem znal „Švejka“ jen jako kongeniální dvojfilm s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Všechno, všechen ten anarchický humor a nezapomenutelné hlášky, však do dvou filmů vměstnat nelze. Kniha je proto cennější jednak tím, že nabízí původní podobu románu, a za druhé je kniha lepší v tom, že je několikanásobným prodloužením sebelepšího a sebehutnějšího filmu. Tento druh literatury je přesně moje gusto. Bavím se královsky.

„Copak se to smí střílet do vagonů Červeného kříže?“ rozčilil se kuchař Jurajda.

„Nesmí, ale může,“ řekl Švejk.

„Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět.“

Nebo tato hláška:

„Vy pacholku, vy jste připravil naši dceru vo čest.“

„Zajisté, dovolil jsem si ji zkurvit, milostivá paní.“

V čekání na další knihu, objednanou v naší městské knihovně, jsem takto navýsost pobaveně přečetl lehce víc než polovinu „Švejka“. Ta další mnou toužebně očekávaná kniha nese název Ze života darmošlapa, německy Aus dem Leben eines Taugenichts, z pera německého romantika Josepha svobodného pána von Eichendorff. Tuto knížečku, „skvost německé romantiky“, o pouhých 150ti stránkách, mi zaslali z Havlíčkova Brodu (zas ten Havl. Brod s jeho nepřeberně vybavenou knihovnou! Já se tam snad odstěhuji!). Šikovná ta knížečka vyšla opět v hlubokém komunismu v roce 1959 za pakatel 4 korun 20 haléřů. To je neuvěřitelné. Dnes už neexistuje ani dvacetihaléř, ani taková láce. A Já za mizerné vypůjčení, respektive za poštovné, zaplatím horentních 50 korun. Ovšem další nevýhodou je to, že této kratičké novele, která se sama vejde na 120 stránek, předchází na úvod nechutné politické školení v marxistickém duchu, zabírající 17 stran čili desetinu místa. To byla pitomá doba. – A je to vůbec dnes jiné? Za padesát let, ne-li dřív, budou stejně směšné naše pokrytecké fráze o humanismu. Pro mne už byly a jsou směšné včera i dnes.

únor 44

Darmošlap byla pěkná knížečka. Dobře se četla, neboť je psaná klasickým, dnes již lidužel starobylým slohem – nádherným slohem ovšem! Z knížky vane duch čistých, poklidných, skoro až naivních zašlých časů. Opravdu skvost. Takhle chci psát: popisovat svá dobrodružství na-nic-hodníka, který se jen toulá po světě a nic kloudného nedělá, jen si užívá svobody, těše se z krás přírody. Jen bych vynechal obvyklý podpásový prvek literatury: pletky se ženami. Vyskytne-li se totiž někde žena, můžeme si být jisti, že se příběh zbytečně zkomplikuje a hrdina se zpravidla ožení, čímž veškerá zábavná látka zaniká a kniha musí skončit, aby se čtenář neunudil k smrti – jak si dobře povšiml již Schopenhauer. Tím mi Eichendorffův Darmošlap připomíná Hölderlinova Hyperiona – také dobré romantické dílo, jenže je kazí láska; a ta, jak víme, končí vždycky špatně, to jest celosvětovým přelidněním, a navíc je u lidí odporně nechutná. Opsal jsem si opět z Darmošlapamnohé líbezné pasáže, ale za těch padesát korun to přeci jen nestálo. Leze to do peněz. Vracím se k rozečtenému třetímu a čtvrtému díluŠvejka.

Ptákem letošního roku je vyhlášena kukačka. Další známý a dříve hojně rozšířený ptačí druh má namále. Brzo budeme znát kukačky už jen ze starých kukačkových hodin a podivovat se té nemožné zvláštnosti, že kdysi dávno nějaký takový pták také kukal z divokého lesa živý.

Zima v sousedství zlověka mi ubíhá příjemně: ještě jsem se nestihl nudit. Hlavně že nemusím do roboty. Tím, že málokdy přijdu mezi lidi, se mi i znatelně zlepšila nálada. Je mi špatně, vzpomenu-li na práci, například na tu poslední ve fabrice mezi tou verbeží. V televizi běžel pořad o tragických důsledcích práce: Sebevraždy, podlomené zdraví, otupělost, chronická nevyspalost, chronická únava, lidé upadnuvší z přemíry práce do kómatu... – bylo to hrozné. Jak bych asi dopadl Já?

Ulice a chodníky lemují závěje vyhrabaného sněhu z cest a silnic, tyčící se do výše dospělého zlověka. Haranti na těch uměle vytvořených svazích sáňkují a sjíždějí po zadku, a vůbec jim nevadí, že je sníh ochcaný do žluta od nesčetných čoklů. Cestičky jsou tak úzké, že se na nich dvě osoby stěží vyhnou. Mně se potom nevyhýbá nikdo, anebo příliš blízko. Ty kupy sněhu leckde připomínají sutiny vybombardovaných měst, jak je vídávám v starých dokumentech z války. Tehdy ovšem šlo alespoň pohodlně přejít na druhou stranu ulice, kdežto nyní, vinou hustého automobilového provozu, se stává triviální chůze po městě málem kaskadérským výkonem. Jedna cizí ženská, mně naprosto neznámá, se ke mně najednou přitočila u přechodu pro chodce, kde jsme oba marně čekali, až nějaké auto zastaví, aby nás nechalo přejít, a začala si stěžovat, jak je to hrozné, že nás nikdo nepustí.

     „Já jsem také řidička, ale tohle nedělám.“

     Řekl jsem jí dvojsmyslně, aby prostě pod nějaké auto skočila, načež jsem si pomyslel:

     „Já řidič naštěstí nejsem, a ty si, babo, trp, když na tom máš sama podíl,“ a skočil jsem nebojácně do jízdní dráhy jako sebevražedný eko-terorista, až brzdy blížících se aut zahvízdaly.

Zaplatil jsem své měsíční výpalné a zastavil se v knihovně pro nějakou knížku. Při minulé četbě Eichendorffova Darmošlapa jsem si vzpomněl na Jean-Jacquesa Rousseaua, jako na asi nejznámějšího romantika, jenž dovedl své zaměření pěkně vysvětlit i filosoficky. Knížka, kterou jsem si vypůjčil, se jmenuje Rozpravy a je to asi dvousetstránkový výbor z jeho tří děl: O původu nerovnosti mezi lidmi, dále z Rozpravy  o politické ekonomii a konečně ze spisu O společenské smlouvě.

Jean-Jacquesovi jsem se až doposud nedůvěřivě vyhýbal jako někomu, koho vyzdvihla Francouzská revoluce, nic celistvého od něj zatím nečetl, takže jsem zvědavý. Už jen při zběžném listování mi začalo být zřejmé, že si z tohoto výboru vypíšu obsáhlé výňatky. Těším se. Knížka vyšla v roce 1978 a prodávala se tehdy za směšných 24 korun československých. To byly ceny!

Hindsky se teď učím zcela intuitivně. Tento jazyk se natolik podobá ostatním árijským jazykům, že při testu se mohu spolehnout na obratné hadačství, abych uspěl. Dlouhá hindská slova bývají často dlouhá i v češtině, jiná obsahují tedy alespoň stejné hlásky, když ne přímo, tedy alespoň ve slovech významově příbuzných, někdy i přímo v synonymech. Ještě větší bylo moje překvapení, když jsem si půjčil Etymologický slovník jazyka českého a slovenského a zjistil, kolik zdánlivě původních českých slov má svůj prastarý původ nebo kořen ve staroindičtině. Kupříkladu nikdy bych byl nevěřil, že slovo černý, tak se vyloženě jevící být ryze českým, má původ v sanskrtském slově o stejném významu, a sice कृष्ण (kršna = černý, tmavý)! Ten Etymologický slovník je mimochodem i tak velmi zajímavé čtení, už dávno jsem si ho chtěl půjčit! Podle něj to kleté slovo „člověk“ (zlověk – jak říkám Já) znamená totéž, co člen poddané čeledi, v podstatě tedy otrok. Zde viz mé vlastní nezávislé etymologické úvahy nad slovem „člověk“ v mém spise Rakovina na kůži Země: podivuhodně se sbližují se slovníkem. Samozřejmě, že ano: člověk je otrok!

Během posledních 22 let se obsah oxidu uhličitého ve vzduchu zvýšil o 12%. To znamená, že přibližně o půl procenta ročně jeho obsah v atmosféře roste. Za dvě staletí bude tedy statisticky vyplňovat atmosféru celou, ze sta procent, a dýchat budou moci zase jenom rostliny. Stromy teď sice díky tomu rostou rychleji, poněvadž oxid uhličitý je jejich potravou, nicméně na druhou stranu zase stromů „ubývá“, eufemisticky řečeno. Správně by se mělo říkat – a vykřikovat! –, že je ta verbež lidácká povraždí a veškerý život zlikviduje... – kdyby chybou každé statistiky nebyl přírodní jev, podle něhož nikdy nic není na tomto světě stálé a definitivní. Ani lidstvo... Ach, kdy už konečně lidstvo vychcípá...? Kdy?

Z Rousseauových Rozprav se mi líbil pouze první spis O původu nerovnosti mezi lidmi, podobný hodně Voltairově stati O rovnosti z jeho Filosofického slovníku. Z něho jsem si také vypsal nejvíc úryvků. Jedině v tomto spisu jsem nalezl s Rousseauem společnou řeč, neboť v něm převládá dějinný pesimismus a zklamání nad tím, že vůbec nějaká lidská společnost vznikla, čímž veškerá svoboda přestala existovat. Ostatní dva spisy – Rozprava o politické ekonomii a slavný spis O společenské smlouvě – se už zabývají jen samotným společenským uspořádáním, což je pro mne naprosto nezajímavá látka, bez možnosti cokoli na ní zlepšit, jakkoli se z ní poučit a sebeméně s ní souhlasit. Je to jako kdybych četl Marxe nebo sociálně-demokratický volební program. Hnus. Tento věčný a neřešitelný problém s lidskou společností jsem již dávno vyřešil radikálním odklonem od ní, když jsem si uvědomil a do praxe uvedl jednoduchou rovnici: ABSOLUTNÍ SAMOTA = ABSOLUTNÍ SVOBODA. Rousseau se zde tedy zabývá něčím, co je mi odporné, pro mne zbytečné a co jsem již promyslel a vyřešil jinak a lépe. Závěrečný spis O společenské smlouvě jsem nedočetl vůbec. To se nedalo. Velmi brzy se z jejího čtení stala nepříjemná ztráta času. Bylo to jako bych slyšel mluvit Paroubka nebo ještě lépe Grosse, který také kdysi cosi nesouvislého mlel o společenské smlouvě, když se naoko veřejně omlouval za své podezřelé kšefty a neprokázaně nabytý majetek. Však jsem dobře věděl, proč Rousseauovu dílu nedůvěřuji! Avšak! V politickém školení mužstva, maskovaném jako předmluva, jakýsi komouš blbě kecá, že ostatní Rousseauovy spisy nemají žádný velký význam, ale například jeho Les rêveries du promeneur solitaire,7 poslední nedokončené a méně známé dílko, obsahující deset krátkých zamyšlení nad lidskou samotou a nad přírodou, která autorovi poskytla klidné útočiště na sklonku jeho života, by mohlo být lepší, možná dokonce vynikající, něco jako Thoreau nebo Já. Chtěl bych si to přečíst, neboť se domnívám, že Rousseau na konci života přece jen zmoudřel a odvrátil se jako pravý můj hrdina Weltabwender od světa lidí. Váhám jen, mám-li si osamělého chodce koupit, objednat a vypůjčit za 50 korun z knihovny nebo raději sám přeložit z francouzského originálu, abych se pocvičil ve francouzštině. Nevím. Při letmém prohlížení plného textu ve francouzské Wikipédii jsem narazil na příliš početnou frekvenci slov „Bůh“, „láska“ či „dobrý člověk“ a jiných jalových míst. Ničemu už nevěřím. Falešnými vidinami napálil jsem se v životě dost. Spíš si občas otevřu ten francouzský text a postupně si ho přečtu, než abych vydával další peníze za něco, co se mi pak nemusí líbit a co může – a bude! – obsahovat chyby. Jako bych to neznal. Stačí, že platím 5.412,- ročně za internet; proto bych ho měl asi co nejvíc využívat i k četbě knih. Vždyť s každou vydanou korunou se přibližuji k nutnosti začít opět pracovat – na to občas rád zapomínám. Rousseauovu Společenskou smlouvu jsem tedy znechuceně odhodil jako pro mne bezcennou a vracím se znovu k humoru. Nikoliv však k rozečtenému Švejkovi, nýbrž ke knize kreslených vtipů od Neprakty s názvem 929x, což je další z tří knih, jež mám teď doma vypůjčené z knihovny. Někdy je krátký, dobrý vtip účinnější a výstižnější než jakékoliv sáhodlouhé, nudné a přemoudřelé mudrování o ničem a pro nikoho.

Nemáme jiné volby:

buď polidštění,

nebo zoologickou zahradu !

A pro koho jsme celej život skákali

ze stromu na strom? Pro ty

nevděčníky, který se nakonec polidštili !

Pane hajný, proč pořád říkáte:

zlatej kůrovec ?

Už jsme u moře dvanáctej rok.

Jen aby nám to jednou někdo

nenaúčtoval !

Dnové se prodlužují, příroda se probouzí. Poznal jsem to nejprve podle zvýšeného zpěvu ptáků na krmítku kdesi v Estonsku a posléze i u nás podle ptactva na okolních stromech. Slyšet jsou hlavně zvonci. Vzduch už je také omamně voňavý, což možná – jako vždy – cítím z celé lidské rodiny jen Já. Ta sladká předjarní vůně je pro mne něčím podobným jako hmyzí feromon. Ztrácím pro ni hlavu a láká mě ven navzdory sněhu a nízkým teplotám. Opájím se jí, čichaje ji rozšířeným chřípím přezimujícího medvěda, jenž se již neklidně převaluje ve svém zimním brlohu.

Také moje vlasy bují. Už nikdy si je neostříhám. Objevil jsem v anglické verzi Wikipedie skvělý článek o dlouhých vlasech a potvrdil si na jeho základě, že od úsvitu dějin dlouhé vlasy patří ke všemu divokému a vznešenému, zatímco krátké nebo žádné vlasy nosí jen bezectní otroci a vůbec všechen lid poddaný a nízký. Poněvadž česká verze tohoto článku neexistuje, rozhodl jsem se ten článek přeložit a uveřejnit na mém blogu. Ostatně s potěšením konstatuji, že mé články, výpisky z četby a má vlastní tvorba se zatím setkávají s docela příznivým hodnocením. Někde mě už i dokonce citují jako nějakého klasika! Je to pochopitelné: když se něco dobře a po pravdě sepíše a uměleckým krásným jazykem zformuluje, hned jsou i antihumanismus a misantropismus mnohem stravitelnější a pochopitelnější než maniakální střílení lidáků v supermarketech nebo harantů ve školách – a ne že bych proti tomu něco měl. Lidstvo ostatně přijme misantropismus i beze mne. Nic jiného se snad ani stát nemůže tváří v tvář přelidnění a lidské zločinnosti na této planetě. Po pravdě řečeno se upřímně divím, že může někdo milovat lidi nebo tvrdit, že má ještě po tom všem lidi rád. Pro mne je něco takového známkou hlouposti, omezenosti a špatnosti.

Čtu na internetu první a druhý díl „Švejka“, díly, jež v mé soukromé knihovničce nemám. Mezi třemi lepšími možnostmi jsem si nakonec zvolil ke čtení jeho filologickou verzi na stránkách www.svejkmuseum.cz/Obsah.htm. Bavím se královsky.

„Švejk“ ovšem zdaleka není jen skvělý humoristický román; v mnoha pasážích textu humor takzvaně přejde a Hašek nečekaně zvážní, na což ostatně kongeniální Steklého film také nezapomíná. Při čtení Švejkových příhod v Királyhidě jsem si uvědomil, že už jsem to musel kdysi dávno číst, poněvadž jsem to poznával, přičemž z filmu ta vzpomínka nemůže pocházet, poněvadž tam tato pasáž chybí.

Hašek mi byl vždy blízký svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko-filosofickými přesahy ve svém díle, a mýlí se ten, kdo to považuje za lehkou múzu nekomplikovaného a čistě zábavného rázu. Sama ústřední postava dobrý voják Švejk je nelehká k posouzení. Psycholog, který by musel udělat jeho psychologický profil, by se z toho asi zbláznil a z učebnic nevyčetl. Švejk je totiž tak blbý, až je prohnaný, ale i při své notorické blbosti je pořád chytřejší a moudřejší než všichni dohromady. V životě se nikdo takový nevyskytuje; Švejk je výjimečný doklad Haškovy literární geniality. Mně je ovšem z panoptika Haškových postaviček nejsympatičtější opět někdo úplně jiný než hlavní hrdina. Já jsem si oblíbil postavu studenta klasické filosofie, jednoročního „dobrovolníka“ Marka, který se se Švejkem setkal a skamarádil v regimentsarrestu. Zkopíroval jsem si některé jeho povedené výroky:

Jednoroční dobrovolník si odplivl: „Vidíte, kamaráde, jaká hovada rodí se pod sluncem.“

„Oč je šťastnější každý vůl. Toho zabijou na porážce a netahají ho předtím pořád na execírák a na feldschießen.“

„Všechno v armádě smrdí hnilobou. Teď se ještě vyjevené masy nevzpamatovaly. S vypoulenýma očima jdou se dát rozsekat na nudle a potom, když ho trefí kulička, zašeptá jen: ,Maminko...’ Neexistují hrdinové, ale jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech.“

„Je beztoho moc lidí na světě,“ pronesl rozvážně, „jeden už se mačká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrůza.“

„Vy za nic nemůžete,“ chlácholivým tónem mluvil dál jednoroční dobrovolník, „při mnohých rodech a druzích odepřela příroda živočichům všechnu inteligenci, slyšel jste někdy vypravovat o lidské hlouposti? Nebylo by rozhodně lepší, kdybyste se byl zrodil jako jiný druh ssavce a nenosil to blbé jméno člověk a kaprál? Je veliká mýlka, že si o sobě myslíte, že jste nejdokonalejším a nejvyvinutějším tvorem. Když vám odpářou hvězdičky, tak jste nula, která se odstřeluje beze všeho zájmu po všech zákopech na všech frontách.“

březen 44

Začal poslední zimní měsíc, oficiálně vyhlášený jako „měsíc čtenářů“. Čtu – opět z internetu – vynikající Čapkovo drama R.U.R. Je to hned po Válce s Mloky asi nejlepší autorovo dílo, v němž Čapek předvádí svůj nesporný vizionářský talent, dokonce i s jemným nádechem misantropismu. Roboti, biologické stroje, si uvědomí sami sebe, vzbouří se a vyhladí lidstvo. Jenomže neznají svůj vlastní výrobní postup, neznají „tajemství života“, jež je spolu s lidmi navždy ztraceno; nevědí, jak se bez lidí rozmnožovat, a proto i jim hrozí brzké vyhynutí. Hra končí tím, že se mezi Roboty najde jeden pár schopný citu a lásky, noví Adam a Eva robotí rasy. Poslední člověk, jenž měl pro Roboty znovuobjevit ono nedostižné výrobní „tajemství života“, selhává, ale příroda žije dál. Tomu poslednímu člověku na Zemi dal Karel Čapek mně velmi povědomé jméno Alquist. Nemohu samozřejmě vědět, proč zvolil právě toto jméno, tak nápadně se podobající Alcestovi čili Misantropovi ze stejnojmenné Molièrovy hry; nevím, avšak tuším! Výborná hra! Zde jsem si z ní okopíroval několik výňatků:

Vy jste blázen!

Domin

Člověk má být trochu blázen, Heleno. To je na něm to nejlepší.

***

Co je dnes?

Nána

Nevim. Ale měl by bejt konec světa.

***

Harry, přišly nějaké špatné zprávy?

Domin

Naopak, už týden vůbec nepřišla pošta.

***

Ale já vás varuju, pane; ta mladá dívka má hrozné úmysly.

Domin

Proboha, slečno Gloryová, jaképak! Snad se nechcete zase vdát?

***

Oh, řekněte, děje se něco?

Alquist

Docela nic. Jen samý pokrok.

***

Alquist

Máte pravdu. Jsem hrozně zpátečnický, paní Heleno. Nemám ani trochu rád tenhle pokrok.

Helena

Jako Nána.

Alquist

Ano, jako Nána. Má Nána nějaké modlitby?

Helena

Takhle tlusté.

Alquist

A jsou v nich modlitby pro různé případnosti života? Proti bouřce? Proti nemoci?

Helena

Proti pokušení, proti velké vodě -

Alquist

A proti pokroku ne ?

Helena

Myslím, že ne.

Alquist

To je škoda.

***

Alquist

Neplodnost, paní Heleno, se stává poslední vymožeností lidské rasy.

***

Nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi!

***

Celý svět, celé pevniny, celé lidstvo, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie!

***

Což lidstvo vyhyne?

Alquist

Vyhyne. Musí vyhynout. Opadá jako hluchý květ.

***

Robot Radius

Nechci žádného pána. Vím všechno sám.

***

Helena

Proč se přestaly rodit děti?

doktor Gall

Protože je člověk vlastně přežitek.

***

Helena

A žádá někdo, aby se... vůbec přestalo vyrábět?

Dr. Gall

Bůh uchovej! Ten by si dal!

Helena

Proč?

Dr. Gall

Protože by ho lidstvo ukamenovalo.

***

Dr. Gall

(vstane) Hm, to by byla pro lidi strašná rána.

Helena

Proč rána?

Dr. Gall

Protože by se musili vrátit tam, kde bývali. Ledaže by -

Helena

Řekněte.

Dr. Gall

Ledaže by bylo už na návrat pozdě.

Helena

(u květin Hallemeierových) Galle, jsou tyhle květiny také hluché?

Dr. Gall

(prohlíží je) Ovšem, jsou to květy neplodné. Rozumíte, jsou kulturní, uměle rychlené -

Helena

Ubohé hluché květy!

Dr. Gall

Jsou zato překrásné.

***

Helena

Whisky?

Dr. Gall

Třeba vitriol.

Helena

Se sodovkou?

Hallemeier

Hrome, buďme střídmí. Bez sodovky.

***

Domin

(čte) "Roboti světa! My, první organizace Rossumových Univerzálních Robotů, prohlašujeme člověka nepřítelem a psancem ve vesmíru." - Hrome, kdo je naučil těmhle frázím?

Dr. Gall

Čtěte dál.

Domin

To jsou nesmysly. Tady vykládají, že jsou vývojově vyšší než člověk. Že jsou inteligentnější a silnější. Že člověk je jejich parazit. To je prostě odporné.

Fabry

A teď třetí odstavec.

Domin

(čte) "Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo. Nešetřte mužů. Nešetřte žen.“

Alquist

Dokonáno.

***

Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka! Udělej kameny lidmi, a ukamenují nás!

***

Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.

***

Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel! I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a přitom jsme žvanili - o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, pořád rychleji - A každá mizerná, kramářská, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek. Tak, lidičky.

***

Historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec. Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru, s nápisem Ejhle, člověk. Punktum.

***

Damon

Musíte zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé. Čtěte dějiny! Čtěte lidské knihy! Musíte panovat a vraždit, chcete-li být lidmi!

***

Přírodo, přírodo, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.

U nás na sídlišti zase porážejí další stromy. Staré mohutné modříny už holt narostly do nebezpečné výše – přerostly takříkajíc lidákům přes hlavu. Je zajímavé, že mně ani ostatním zvířatům tito ušlechtilí a němí velikáni tvorstva v ničem nepřekáželi – jen zvrhlé povaze zlověka... Tolik užitečně zakrývaly tyto jehličnany výhled na mé nenáviděné sousedy... Všechno na těch stromech bylo tak milé a příjemné... Byly nepoměrně lepší než lidáci, kteří je tu beze všech výčitek svědomí tak chladnokrevně podřízli, neboť zničí-li se strom či les, je to vždy katastrofa; avšak zničí-li se jednou provždy lidstvo na této zemi, bude to jen spásná obroda. A jarního rozkvětu se nedočkají, ptáci již na ně neusednou. Tragický je úděl živých bytostí v sousedství zlověka. Nevyhyne-li lidstvo, vyhyne svět. Svých zlozvyků se lidáci nikdy nezbaví, svůj archetypální strach z lesa nepřekonají. Jak bych si z celého srdce přál, aby okolí mého domova krášlila bujná zeleň, kde by se beze strachu před zlověkem pásly srnky a divocí koně! Je snad absurditě a nemožnosti této představy na vině jen a jen má troufalá snivost? Nebo to, že se má minulá převtělení nechtěla nikdy spustit se stromů na zem a jiná že nechtěla opustit útulnou vlídnost pravěkých jeskyň? Nebo je na vině má nepřizpůsobivost době, v níž nežiji, nýbrž pouze neznámo jak a proč přebývám, a že stále ještě po starodávnu chodím všude pěšky, aniž by kdy jediná část mého těla ztratila půdu pod nohama, když už ji ztratila má bláznivá hlava? Ne, ale přál bych si jednoho dne vidět zarůstat ruiny našich měst semenáčky právě těch stromů, jež tu nyní tak necitelně zavraždili. Přál bych si spatřit všude na zemi to, co se naskýtá zrakům dnešních návštěvníků vylidněného města Pripjať u Černobylu. Neboť všude tam, kde se neroztahují lidáci, přírodě se daří. Možná to opravdu bez nějaké velké celosvětové havárie nebude možné. Ach, ano: zlověk a příroda – věčný protiklad, věčný boj kdo z koho.

Pripjať u Černobylu - 20 let poté.

S březnem se jako vždy ještě na několik týdnů vrací zima. Pomáhám broučkům zpátky na nožičky, když se na parapetu překotí na záda a bezmocně se tam zmítají, aby se obrátili. Vypůjčil jsem si Goethův román Viléma Meistera léta učednická. Je to docela dobré čtení: německá klasika a krásný jazyk. Přes svou rozvleklost, četná hluchá místa a koncepci v duchu osvícenského humanismu, obsahuje však tento román naopak také mnoho vynikajících pasáží, jež jsem si vypsal. V podstatě jsem tím ale vytvořil takřka jiný román. Podle mých výpisků by si mohl leckterý ignorant udělat o celé knize falešný dojem, že je román lepší než ve skutečnosti. Tak dobrý zas nebyl. Vilém Meister je mladý člověk, který se vydá do světa na zkušenou, aby poznal, jak to v něm chodí. Je pln mladického nadšení pro umění a zvláště pro divadlo. Záhy však pozná, že lidé okolo něj takový čistý zápal nemají ani nesdílejí a že je to samá verbež. Pro jedny je umění jen způsobem, jak si vydělat na živobytí, druhým slouží k obchodní propagaci, jiným k bezduché zábavě, další jím podlézají vrchnosti, zatímco vrchnost si jím chce dodat zdání lidumilnosti a blýsknout se jím před sousedy. Nikdo tedy nesdílí s Vilémem jeho čisté ideály, podle nichž má umění povznášet ducha, přinášet poučení a zušlechťovat duši. Všichni mají s uměním vždy ještě nějaké postranní úmysly. Nejvíce si v tomto směru rozumí jen se starým zachmuřeným harfeníkem a s nedospělou dívkou jménem Mignon. Tyto dvě záhadné postavy jsou nejsympatičtější osoby celého románu. Zvláště Mignon zde ztělesňuje typ dionýského člověka, ušlechtilého divocha, křehkého a citlivého tvora, jemuž Goethe na konci dokonce nasadí andělská křídla. Ale oba, harfeník i Mignon, pějící své k uzoufání tklivé a smutné písně, musí Goethe stůj co stůj zavraždit, neboť v novověkém světě nemají šanci přežít bez úhony. Také Vilém nedopadne podle mého zrovna nejlépe: v divadelní činnosti se zklame, nejvěrnější milenky a přátelé mu umírají, stane se otcem, usadí se, rezignuje na vlastní nezávislou vůli, zapadne do společnosti, jíž je vlečen „k lepším zítřkům“, a systém ho tedy v podstatě semele. Ke konci jsem si začínal užuž myslet, že snad zemřu nudou a že tu slátaninu nedočtu. Na příliš mnoha místech Goethe nemohl zapřít svůj post státního úředníka.

V druhé polovině března se již jaro hlásí o vládu nad světem. Otepluje se a zbytky sněhu rychle tají. Poslední ledovec se jako naschvál drží právě jen před naším barákem. Slýchávám za oknem první pěnkavy. Kosi se tanečními kroky namlouvají a čápi se vrátili přesně v tentýž den, co loni. Párek konipásků bílých si robí hnízdečko přímo naproti mezi střechou a okapem jedné z garáží. Lidužel oteplování a tání znamená také to, že se ven vytahují motorky, klepou se koberce, bílí cikáni se stěhují před dům spolu se svými ukřičenými lájemi harantů a čoklů a na obloze se rozburácely stíhačky.

Česká televize mě potěšila pořadem Proti proudu! z cyklu dokumentárních filmů „Ta naše povaha česká“. Tento díl byl věnován posledním hrdinům naší zvrácené doby, kteří se nebojí stát si neochvějně na svém a za všech okolností jít proti proudu, proti všem. Na mne udělal největší dojem ochránce zvířat Michal Kolesár, osamělý rytíř nové doby, který bez bázně a hany, bez koně, bez brnění a bez kukly osvobozuje zvířata z koncentráků a vypouští je na svobodu.

Vždyť jak to dopadá s nebohými zvířaty ve spárech zlověka ukazuje názorně a bez příkras film Pozemšťané (Earthlings). Většina záběrů v něm musela být pořízena skrytou kamerou nějakých odvážlivců s pevnými nervy a s dostatečně vyvinutým sebeovládáním. Oficiálně, například v nějaké barvité, veselé reklamě na maso, mléko, vejce, kožené bundy, kožichy, léky, cirkusy a podobné věci ze „zvířátek“, jež všechny nesou krvavě rudou pečeť nepředstavitelných pekelných muk a smrti nějakého zvířete, tyto otřesně ukrutné záběry v žádné reklamě neuvidíte. To není nic pro slabé povahy. A lidé, kteří takové věci provádějí... – co o těch říci dobrého? Snad jen to, že na jejich příkladu si může každý misantrop utvořit pravdivý obrázek toho, co znamená lidstvo pro tuto planetu; že existuje-li kdesi ve vesmíru samo Peklo, pak jej vytvořili lidáci na planetě Zemi; že taková chamraď musí každé vyšší nelidské bytosti mimo zlověka, každému misantropovi nenapravitelně pokazit jeho vztah k tomuto odpornému patvoru, a to tak, že už s ním nechce mít nikdy nic společného, nechce ho ani vidět, ani se s ním setkávat; že už povždy bude vidět v každém zlověku vraha zvířat a škůdce přírody; a také to, že by jednoho dne chtěl nad nimi dostat tu moc, aby jim mohl dělat to samé, co oni dělají zvířatům – vrátit jim všechna ta způsobená muka i s úroky! Přesto takové sadistické zločince8 ochraňuje zákon, jako kdyby nedělali nic zlého nebo jako kdyby se v jejich případě jednalo o nějaký ohrožený živočišný druh. Opak je pravdou: je jich příliš mnoho a jsou nejenže úplně k ničemu v řádu přírody, ale navíc jsou ta nejškodlivější pakáž pod sluncem. To je na tom to nejhroznější: že se ti zločinci proti přírodě i proti veškerému citu musejí se svou zločinností skrývat, žít v hanbě, v neodpustitelné vině, bez čistého štítu a bez srdce, ale zákon jim to dovoluje a veřejné mínění stojí při nich. Je to skoro totéž jako mít a plánovat děti anebo vůbec žít jakožto normální zlověčí patvor: i to už je v dnešním přelidněném světě obskurní činnost, rovnající se zločinu; a že plodit a rodit další přebytečné haranty není vposledku ani ekologické, to už se ví dávno – jen se o tom nemluví.

Nemám takové filmy vůbec ani trochu rád. Příliš mě rozvzteklí a rozdráždí; stále vidím ty hrůzy před sebou. Vyvedou mě z dobré míry; přitom Já, jakožto dlouholetý vegan, nejsem, abych tak řekl, právě ta pravá cílová skupina diváctva; Já už dávno vím, co jsou lidáci zač, Já už pravdu o zlověku znám – ke lhostejnému divákovi se ten film stejně nedostane, poněvadž si jej nevyhledá, nepřipustí k vědomí nebo jej z něj vytěsní, zatímco s bezcitným zlověkem nepohne vůbec. A vidím-li lidáka, vzpomenu si na všechno to mučení a vraždění zvířat znovu. Cenu má tak tento film jen pro ty, kdož jsou na tomto světě zatím jen krátce, tedy pro malé nevědomé děti ve věku zvídavosti. Lze se však jen domýšlet, zda by taková citová výchova neměla za následek konečné zezvířečtění lidstva a konec lidské civilizace – což by ovšem nejenže nebylo tak špatné, nýbrž dokonce dobré a potřebné.

Ve filmu však byly i jednoznačně pozitivní, přímo milé záběry: po všech těch hrůzách pak působily neobyčejně osvěžujícím dojmem zvláště záběry divoce žijících svobodných zvířat, která si hrají, volně běhají a radují se ze života, šťastná a spokojená, jak zasluhují. Velmi očistným dojmem pro duši misantropovu zapůsobily také záběry shrnuté v části s názvem Odplata (Retaliation). V nich se mučení sloni, tygři a býci vrhají ve spravedlivé odvetě na své lidské katany, usmrcujíce je v divoké zběsilosti zvířete, tak dlouho a trpělivě úpícího pod zlověčí knutou. Ta silná, i když mnohdy zraněná zvířata si pohazují se zlověkem, jako by to byl kus špinavého hadru na podlahu – příměr to zajisté nad jiné výstižný.

Kulturním požitkem tohoto měsíce se mi stal americký film Útěkdo divočiny (Into the Wild), pravdivý příběh také jednoho takového nespokojence, který odešel z civilizace do aljašské divočiny. Dopadl špatně, neboť tam zahynul hlady, ale Já bych raději přivítal takovouto krásnou smrt uprostřed divoké přírody a na svobodě, než zmírat den co den někde ve fabrice. Chybou všech těchto dobrodruhů je asi to, že všichni míří právě na drsný sever, kde lze těžko přežít, kdežto jih je přívětivě teplý a úrodný. Zřejmě je to tím, že právě jen vysoký sever zůstává zatím na Zemi tou nejdivočejší pustinou bez lidí, a proto je tak přitažlivý pro tuláky utíkající před zlověkem a jeho začlověčeným světem. Chce to hodně trénovat a připravovat se. Již brzy...

Knihu kreslených vtipů od Renčína, Lety a pády z roku 1986, což je druhá má březnová výpůjčka z městské knihovny, jsem měl prohlédnutu a přečtenu na jeden ráz asi za hodinu. Nalezl jsem v ní celkem patnáct vtipů, které jsou aspoň trochu misantropické, ekologické, anarchické či jinak podařené:

Mlč, Marie. Vím sám nejlépe, jak připravovat děti pro život.

Hola, přátelé, nevíte kde se tady podepisují kondolenční archy naší matky přírody?

Pane profesore, obracím se na vás, jako na jednoho z našich největších odborníků v oboru futurologie, 

s otázkou - jak si představujete budoucnost lidstva?

Do dnešního dne jsem měl rád lidstvo, ale s tím je konec!

Jsou hlášeny sluneční erupce, negativně působící na lidskou psychiku. Buď proto tak laskava, Marie, a omez v té době své myšlení a slovní projev na minimum.

Upřímně se s babkou radujeme, protože máme jistotu, že v roce 2000 už na téhle planetě nebudeme.

Jsou dny, kdy byste ve vlastním zájmu neměl vycházet mezi lidi. Zejména jsou to pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle. 

To jsme zase my, pane úřad. Po zkušenostech z minula jsme si tentokráte vzali tlumočníka.

Čím to, že při téhle práci začneš vždycky filozofovat o životě?

Máte smůlu mládenci, já si tu pušku přece jenom nabiju. Chřástal kropenatý je chráněný... leknín bílý... labuť zpěvná... plesnivec alpský... svišť horský... otakárek fenyklový. To je všechno chráněné, ale o lidech tady není ani slovo!

Jo, chlapče, když jsem byl tak mladej jako ty, měl jsem plnou hlavu ideálů a myslel jsem si, že lidstvo potřebuje především vázy...

To je budníček. Je velmi užitečný. Do ničeho nekecá.

Tenhle je podle Čapkova dramatu Matka:

Copak někdo zabíjí zajíčky?! Zajíčky, malé usmrkané zajíčky! ...Jdi!

Každou vteřinu se na světě narodí dva lidé. Rychle jez, než ti to někdo sežere!

V posledních březnových dnech a nocích jsem se ještě, předtím než odejdu do lesa, pustil do četby Shakespearova Hamleta. Je to digitální verze hodně starého českého vydání z roku 1855. Potíže se starou češtinou nemám, až na pár slovíček, jejichž významu se mohu jen dohadovat. Dá se na to zvyknout, i na odlišný pravopis, ba řekl bych, že mi vyhovuje lépe čeština starší než ta úplně nejnovější. Hamleta jsem si chtěl vždycky přečíst, třebaže je to hra natolik známá a profláknutá, že potřeba číst ji nikdy nebyla u mne nijak zvlášť silná a neodbytná. Nejlepší jsou na ní Hamletovy monology, některé slavné, jiné méně známé a další jsem pro sebe objevil snad jenom Já jediný. Je zajímavé, že například asi nejslavnější Hamletův monolog, začínající slovy „Být či nebýt – toť otázka...“, mne vůbec nezaujal a ponechal chladným. Jiné – a nejedná se vždy striktně o monology – jsou naopak vynikající. Hle:

Hamlet: Když slunce ve chcíplé feně vylíhne červy – Bůh to, líbající mrchu! – Máte dceru? –

Polonius: Ano, mám, můj princi.

Hamlet: Nedovolte jí, aby chodila na slunce. – Početí jest požehnání – a jelikož vaše dcera snadno by mohla počíti – přítelínku, dohlédněte k tomu.

Co tu čtete, princi?

Hamlet: Slova, slova, slova!

Nechtěl byste trochu z větru jít, můj princi?

Hamlet: Do mého hrobu?

Polonius: To by bylo vskutku z větru. (Stranou) Jak trefná někdy jeho odpověď. – Bláznovství mívá někdy tak šťastné nápady, jaké ani zdravost a rozumnost nemohou tak snadno poroditi.

Hamlet: Pane, nemůžete mi ničeho vzíti, s čím bych se co nejochotněji nechtěl rozloučiti – krom svého živobytí, krom svého živobytí, krom svého živobytí.

Hamlet: Toť se tedy nalézáte v tajném lůně Štěstěny? – Ó vpravdě! – Jeť ona nevěstka! – Co nového?

Rosenkranc: Nic, můj princi, leč to, že se stal svět poctivým.

Hamlet: Pak máme soudný den na blízku. – Vaše novina však není pravdivá. Dovolte, abych se důkladněji tázal: Co jste vlastně, dobří přátelé, zavinili u paní Štěstěny, že vás poslala sem do vězení?

Guildenstern: Do vězení, můj princi?

Hamlet: Dánsko jest vězením.

Rosenkranc: Pak je svět také vězením.

Hamlet: Ó – kapitální vězení! – v kterémž jest mnoho klecí, žalářních děr a sklepů; – ba Dánsko jest jedno z nejhorších.

Rosenkranc: To nemyslíme, můj princi.

Hamlet: Nu, pak vám není vězením; neboť není na světě věci, která by sama v sobě byla dobrá neb zlá – teprv myšlením stává se tím neb oním. – Mně jest vězením.

Rosenkranc: Pak vaše ctižádost je vězením činí. Jeť vašemu duchu příliš těsné.

Hamlet: Bože! – Já bych chtěl zavřen býti v skořepině ořechu, a myslil bych, že jsem králem nekonečných říší – jen kdybych neměl ty ošklivé sny.

Guildenstern: Sny takové jsou pouhá ctižádost – neb pravá ctižádosti podstata jest toliko stínem snů.

Hamlet: Sen sám jest pouhý stín.

Rosenkranc: Právě tak, a ctižádost zdá se mi tak lehká a větrná, že jest jen stínem stínu.

         Hamlet: Kdybyste s každým tak nakládal, jak toho zasluhuje, medle, kdož by pak ušel výprasku?

         Hamlet: Jdi do kláštera. K čemu bys chtěla býti roditelkou hříšníků? – Jsemť sám dosti poctivý, a přece bych se mohl viniti z takých věcí, že by lépe bylo, kdyby mě nebyla matka zrodila. Jsem hrdý, mstivý, ctižádostivý, schopen více zločinů, nežli mám myšlének abych je obsáhl, nežli mám obraznosti abych jim mohl dáti tvářnost, aneb času abych je mohl vykonat. K čemu takoví chlapi jako já měli by se plaziti mezi nebem a zemí? – My jsme arcilotři! – Nevěř nikomu z nás! – Jdi svou cestou do kláštera!

         Chceš-li se však mermomocí provdati, vezmi si blázna, neboť moudří lidé vědí předobře, jaké vy z nich netvory děláte! Do kláštera jdi, a to honem! Sbohem!

Hamlet: Již ke hře jdou. Musím zas blbem být.

Hamlet: Libo-li vám, nazvěte mě jakýmkoli nástrojem, vy dovedete toliko mě rozladiti, nikoliv ale na mne hráti.

Král: Rci, Hamlete, kde je Polonius?

         Hamlet: U večeře.

         Král: U večeře? – Kde?

         Hamlet: Ne, kde by jedl, nýbrž kde jest jeden.

duben 44

Zima v sousedství zlověka odmítá skončit. Aprílovému počasí se podařil vskutku vydařený žert: napadlo přes noc dvacet centimetrů nového sněhu, který neodtál ani ve dne pod paprsky ostrého a hřejivého jarního sluníčka. Vzduch je nadále studený. Tím šokem, který to nenadálé sněžení vyvolalo u lidáků, vrhnuvši je v úžasu k nočním oknům, se zdálo, že nadchází málem – a konečně! – konec světa: internet celý ten prvoaprílový den vypadával, elektřina taky, jako kdyby venku nastalo nějaké strašné kataklyzma, auta bourala, letadla padala, a technici, kteří měli vyzkoušet vypnutí analogového televizního signálu, vypnuli zřejmě místo něj signál družicový. Lidužel právě jako naschvál v čase, kdy jsem si chtěl vychutnat vynikající film Příliš hlučná samota, natočený podle předlohy Bohumila Hrabala. Takže jsem viděl asi jen půlku z toho filmu. Všechno je rázem vzhůru nohama – a stačí k tomu malá sněhová přeháňka. I mně to převrátilo plány. Místo do lesa putuji ještě zpátky ke kamnům. Vynahradil jsem si však trochu to zklamání v městské knihovně; přinesl jsem si odtud rovnou pět knížek, jednu lepší než druhou:

·        Jared Diamond: Třetí šimpanz (s podtitulem Vzestup a pád lidského rodu)

·        William Shakespeare: Sen noci svatojánské

·        Renčín: Dobrá zpráva – špatná zpráva

·        Obrazová galerie rodu Hohenemsů

·        Luis Buñuel: Do posledního dechu

Tu poslední Buñuelovu knihu vzpomínek jsem kdysi vlastnil, ale nerozumně potom prodal, což mě po čase dost mrzelo. Nyní jsem ji objevil ve vyřazených knihách z městské knihovny a ihned jsem po ní hmátl, takže už je zase moje.

Kniha Třetí šimpanz je další spisek z rodu těch, které se zamýšlejí nad zlověkem tak říkajíc z fyziologického hlediska a které se neodbytně ptají, kde se tady vzal a jak se stalo, že je to takový parchant. Touto knihou jsem tedy začal.

Také Sen noci svatojánské jsem už začal číst. Je to výborné dvojjazyčné vydání v překladu a filologickém rozboru našeho předního shakespearovského badatele Martina Hilského. Takhle dvojjazyčně by se mohly vydávat všechny cizojazyčné knihy.

Ta Obrazová galerie rodu Hohenemsů je v podstatě jen knižní katalog políčského muzea; mne však tento záhadný vyhynulý šlechtický rod se sídlem na panství v Bystrém eminentně zajímá, jelikož máma pořád říká, že naše rodina, respektive její babička, měla s nimi něco společného. Zda pouze sloužila na zámku nebo zda byla sama obsluhovanou šlechtičnou – toť otázka. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se zjistilo, že mám kromě aristokratického ducha též aristokratické předky. Ale i kdyby byla moje prababička pouhou zámeckou sloužící, i to by hodně znamenalo, neboť urozené panstvo si nikdy nevybíralo za služebnictvo jen tak ledajakou sprostou verbež. Inu, je to zajímavé, leč v dnešní lůzokracii málo platné. Nicméně přemýšlet o původu věcí a bytostí je vždy dobrodružné i poučné zároveň, a to mě baví. Podle toho, i podle jiných ušlechtilých zájmů, se pozná modrá krev, jež se nedá zapřít a jež vyplouvá na povrch v mnoha znameních, spolehlivěji než úředně doložený rodový původ či krevní zkouška.

A co podotknout k Renčínovi? Těším se na jeho inteligentní, pesimistický humor. Vadí mi jen jeho rybářské vtipy, protože vraždění a mučení ryb, ubíjení někoho ze sportu, jen pro zvrhlé potěšení, nepovažuji ani trochu za vtipné, tím méně filosofické. Neboť přestože je to odporné rybaření obecně považováno jen za jakýsi neškodný koníček navozující duševní pohodu, opak je pravdou: tím, že takový mamlas rybářský nedokáže ve svých rybích obětech rozpoznat živou a citlivou bytost, prozrazuje naopak velmi nefilosofického ducha a vůbec duševní omezenost. Naopak například moje malá sbírka Renčínových kreslených vtipů z cyklu Ze života hmyzu se mi líbí velice, ježto má hodně misantropický podtón. Však jak by ne: podívejte se na zlověka očima jiných tvorů – a nemůžete se nestat misantropem.

POZNÁMKY:

1 Vzpomínám si velmi dobře na úplně první návštěvu dalajlámy v Praze v únoru 1990. Zpočátku jsem si myslel, že všichni buddhisté jsou vegetariáni, takže si pamatuji na ten šok, když jsem viděl, jak se „Jeho Svatost“ cpe na uvítacím banketu chlebíčky se salámem. Z knížky Eduarda Tomáše také vysvítá, že obyčejným lidem v Tibetu zdaleka nestačí k žrádlu jen ječmen a jačí máslo, jak by se misantrop uhadoval z jejich „soucitné“ víry. Maso žerou také, jako u nás, jen snad s méně čistým svědomím. V knize se mluví o domácích kněžích, kteří v bohatých domech odříkávají modlitby za zavražděná zvířata, ale nikomu to zřejmě neubírá na chuti.

2 avidjá = neznalost

3 míněn budoucí Milarepa.

4 obo = tibetský kultovní objekt; do kužele navršená hromada kamení u cest.

5 „zbastlené“ = (angl.) ve spěchu nedodělané.

6 Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva (VHEMT). Můj vlastní překlad některých jejich internetových materiálů přináším v příloze.

7 česky vyšlo již dvakrát, vždy však pod jiným názvem. Poprvé v roce 1962 jako Dumy samotářského chodce, podruhé nedávno v roce 2002 pěkné bibliofilní vydání pod názvem Sny samotářského chodce.

8 Pravou povahu zlověka, jakož i to, že neexistuje spravedlnost, také skvěle vystihl například můj oblíbený francouzský spisovatel Guy de Maupassant v povídce Šílenec.