Tyl: Jan Hus

Josef Kajetán Tyl:

Jan Hus

(výpisky)

Hus:

Církev měla celá staletí na přemýšlení – a nemyslila,

leda jak by upevnila panskou vládu na sutinách člověčího rozumu.

Takovou zbraň v ruce nemáte,

aby pod ní pravda klesla.

Zastřít, zapudit ji na čas můžete;

leč ona boj ten brzy obnoví,

a já co věrný její ochránce

budu při ní mužně státi,

i kdybych za to život svůj měl dáti!

Jeroným:

Vzepři se – a plav i proti vlnám vzbouřeným,

to sluší muži víc než hraní na pokojných řeky hladinách.

Veslo tobě vésti pomohu!

Nemohu snést pokulhávání

nebo jako slepých po tmě šátrání;

zrovna musí cíl stát přede mnou,

a rychlým krokem veď pak k němu cesta!

Na prsou měj pravdy štít;

tak vyjdeš jako vítěz z tuhých půtek –

a kněz římský bude nosit smutek!

Hus:

„Jako vítěz z tuhých půtek!“

Ano – touto svůdnou písní zotavuje se má duše

z náporů zbloudilého světa.

Dosud žije ve mně víra,

že jsem se nedal nadarmo v nebezpečný zápas,

a že chci-li zvítězit, jen musím vytrvat!

To je osud přísné pravdy,

že ji ucho nezvyklé tak snadno nesnese,

byť zněla zvukem sebedojímavějším.

Markéta, Husova matka:

Na mne jde však bázeň,

že se tvými slovy starý pořádek poruší

a že přijdou věci nové,

po nichž svět vzejde plamenem.

Hus:

Jen ať zhyne koukol!

A když vidím chyby, blud a klamy,

mám se mlčky obrátit?

Mám držet s lidmi sobeckými?

Kdyby bylo pokolení lidské tvého srdce,

nebeské té čistoty –

ó, pak bych nebyl musel

do boje se dáti,

abych potřel pýchu světa

a nalíčené svůdnictví!

Kdyby byla spravedlnost na světě –

a právo kdyby v světě platilo –

pak bych nebyl musel pozvednouti hlas.

Kletba?

Nelekej se toho slova!

Je to šíp, jenž sotva kůži protkne,

zato ale v krvi plamen roznítí.

Násilí se chápají,

ani práva nešetří –

nuž tedy budiž boj!

Mne bázeň nejímá

a směle nesu třeba hlavu na oběť.

Já zvolil pravdu za heslo

a postavil se v její šik,

i neopustím ji,

až buďto zvítězí,

anebo já,

co věrný obhájce její,

zahynu!

Král Václav:

Myslíte, vy páni v klerikách,

že vaše sváry o písmenko,

vaše honby po stínu a bublinách –

že ty jsou všechen základ spasení?

Hus! – Ten Hus vám leží jako skála na prsou,

že nemůžete volně oddychovat.

Ten Hus je vším vinen,

a přec dokud káral světské stavy,

dokud panstvu prostopášnost vytýkal

a hříšnou marnost boháčů –

to byl váš, to nad něj kazatele nebylo.

Když ale začal kněžské vady odkrývat

a mnohý neduh církve tepat –

ejhle, tu jste zdvihli ihned hlasy

a jak divé vosy shrnuli se na něho.

Já však posud nechápu,

co Římu napadá,

že bez ustání u nás poroučí,

jak v hospodářství vlastním.

Chlum:

To víš, pane,

Řím má dlouhé ruce,

rád by držel celý svět v náručí,

by nikdo hnout se nemohl,

leč jak by svatý otec dovolil.

Královna Žofie:

I staň se co staň knězi z Betléma,

jen věř mi, pane,

to se celé české zemi stane!

Háta:

Ó vy v bahně bludů potopení!

Když necháme takhle sebou vláčet,

budou nás za každé slovo soudit a věznit.

Pravda bude jen dětskou pohádkou!

Hus:

Jsou věci na zemi,

že holubičí mysl při nich krví sokolovou zapáchne

a tichost beránčí se vlčí zuřivostí oděje!

Kde se jeví blud a vede lidstvo k temnosti,

tu já bych raděj zvedl ruce k výsostem a zvolal:

„Pane, zbav mě zdravých smyslů,

učiň ze mne lesní šelmu,

v tmavé noci, v krvi rozkoš nalézající!“

Neb býti člověkem a nesmět cítit,

mluvit, jednat jako člověk,

nesmět práva člověckého užívati –

to jest zaživa být zakletým,

být s nebes padlým andělem,

být stižen kletbou nejtěžší!

Chlum:

Jsou věci na světě,

že nejchladnější krev by roznítily ohněm žíravým

a porušily jemné způsoby!

Hus:

Tělo moje klesne plamenem,

však slovo moje vzejde z popele

a bude živo na věky.

Tomu věřím a s tím umírám!