Maupassant: Šílenec
Guy de Maupassant
ŠÍLENEC
Zemřel jako předseda krajského soudu, bezúhonný soudce, jehož počestný život se dával za příklad u všech soudů v celé Francii. Advokáti, mladí přísedící a soudci zdravili na znamení velké úcty s velmi hlubokým úklonem jeho vysokou, hubenou postavu a jeho bílý obličej, osvětlený dvěma jiskrnýma a hlubokýma očima.
Celý svůj život pronásledoval zločiny a ochraňoval oběti. Podvodníci a vrahové neměli hroznějšího nepřítele, než byl on, poněvadž jako by četl v jejich duších nejskrytější myšlenky a na první pohled rozluštil všechna tajemství jejich záměrů.
Zemřel tedy ve věku dvaaosmdesáti let, obklopen úctou a lítostí spousty lidí. Vojáci v červených kalhotách ho doprovázeli až k hrobu a páni s bílými vázankami zaplavili jeho rakev smutečními projevy a slzami, které vypadaly jako pravé.
A tu v jeho sekretáři, kam míval ve zvyku schovávat spisy velkých zločinů, zmatený notář objevil podivné zápisky.
Mělo to název:
PROČ?
20. června 1851 – Jdu z hlavního přelíčení. Dal jsem Blondela odsoudit k trestu smrti! Proč vlastně ten člověk zabil svých pět dětí? Proč? Často se setkáváme s druhem lidí, pro něž je rozkoš mařit život. Ano, ano, asi to bude rozkoš, a je možné, že největší ze všech, poněvadž zabíjení se přece nejvíce podobá plození? Tvořit a ničit! Ta dvě slova jsou souhrnem dějin vesmíru, celá historie světů, všecko, co je, všecko. Proč je zabíjení tak opojné?
25. června – Pomyšlení, že tu je bytost, která žije, chodí, běhá... Bytost? Co to je bytost? Ta oživená věc, která má v sobě princip pohybu a vůli, řídící ten pohyb! Ta věc s ničím nesouvisí. Její nohy ani nerostou ze země. Je to zrníčko života, které se pohybuje po zemi; a to zrníčko, přišlé neznámo odkud, to lze zničit podle libosti. A pak není nic, už vůbec nic. Shnije to a konec.
26. června – Proč tedy zabíjet je zločin? Ano, proč? Vždyť je to naopak přírodní zákon. Každá bytost má jako poslání zabíjet, zabíjí, aby mohla žít, a zabíjí pro zabíjení.
Zabíjení máme v povaze; musíme zabíjet! Zvíře zabíjí neustále, každý den, v každém okamžiku svého života. – Člověk zabíjí neustále, aby měl co jíst, ale poněvadž také zabíjí pro rozkoš, vymyslil si lov! Dítě zabíjí broučky, které chytí, ptáčky, každé malé zvíře, které mu padne do rukou. Ale to nestačilo neodolatelné touze po zabíjení, která v nás je. Kdysi se ta potřeba ukájela lidskými oběťmi. Dnes nutnost společenského života z vraždy udělala zločin. Vraha odsuzujeme a trestáme! Poněvadž však nemůžeme žít bez ukájení přirozeného mocného pudu zabíjet, ulevujeme si čas od času válkami, při nichž jeden národ vraždí některý druhý národ. To je pak plýtvání krví, plýtvání, při němž se vzrušují celé armády a které opájí i měšťany, ženy i děti; čtou večer pod lampou přepjaté líčení toho hromadného vraždění.
Mohli byste předpokládat, že lidmi určenými k vykonávání té řezničiny se opovrhuje! Ne. Zahrnují se poctami! Oblékají se do látek zářivých barev a zdobí se zlatem; na hlavě nosí chocholy z peří, na prsou ozdoby; a udělují jim vyznamenání, odměny a tituly všeho druhu. Jsou hrdí, vážení, ženy je milují, dav je oslavuje jen proto, že jejich posláním je prolévat lidskou krev! Nosí po ulicích své smrtící nástroje a chodci v občanských tmavých šatech se na ně závistivě dívají. Poněvadž zabíjet, to je zákon, který příroda uložila do srdcí lidí! Nic není tak krásné a úctyhodné jako zabíjení!
30. června – Zabíjení je zákon, protože příroda miluje věčné mládí. Zdá se, že všemi svými neuvědomělými činy volá: „Rychle, rychle, rychle!“ Čím více ničí, tím více se obrozuje.
2. července – Bytost – co to je bytost? Vše a nic. Myšlením je to odraz všeho. Pamětí a věděním je zkratkou světa, jehož dějiny v sobě nese. Každá lidská bytost jako zrcadlo věcí a zrcadlo dějů se stává malým vesmírem ve vesmíru.
Ale vydejte se na cesty; dívejte se, jak se hemží lidské rasy; vzdalte se na moře od pobřeží, plného lidí, a brzy uvidíte jen pobřeží. Bytosti budou nepostřehnutelné, zmizí, tak jsou malé a bezvýznamné. Projeďte rychlíkem Evropu a dívejte se oknem. Lidé, samí lidé, nesčetní a neznámí lidé, kteří se hemží na polích a po ulicích; hloupí venkované, kteří dovedou jen orat; ošklivé ženy, které dovedou nanejvýš vařit pro svého samce a rodit. Jeďte do Indie, jeďte do Číny, a uvidíte znovu miliardu lidí, kteří se rodí, žijí a umírají, aniž po sobě zanechají větší stopu než mravenec zašlápnutý na silnici. Jeďte do černošských zemí, kde lidé žijí v chatrčích uplácaných z hlíny; jeďte mezi bílé Araby, kteří mají za přístřeší hnědé plachty vlající ve větru: pak pochopíte, že jeden určitý člověk neznamená nic, vůbec nic. Rasa je vše! Co je člověk, jakýkoliv člověk z kmene bloudícího pouští? A ti lidé jsou moudří, nestarají se o smrt. Člověk u nich nic neznamená. Zabíjejí své nepřátele, to je válka. To se tak dělalo kdysi mezi jednotlivými panstvími nebo kraji.
Ano, jděte světem a dívejte se, jak se hemží nesčetní a neznámí lidé. Neznámí? To je základní slovo problému. Zabíjet je zločin, poněvadž jsme lidi spočítali. Když se narodí, zapíší je, pojmenují a pokřtí. Ujme se jich zákon. Tak je to. Člověk, který není zaznamenaný, se nepočítá; zabijte ho v poušti nebo ve stepi, v horách nebo v nížině, co na tom! Příroda miluje smrt, ta netrestá.
Tak vlastně posvátné je jen občanství. Tak. To chrání člověka. Člověk je posvátný, poněvadž je zapsán jako občan. Úcta k občanství je zákonný Bůh. Na kolena!
Stát může zabíjet, ten má právo rozhodovat o občanství. Když dá povraždit dvě stě tisíc lidí ve válce, vyškrtne je ze seznamu občanů, vymaže je rukama svých písařů. Konec. Ale my, kdo nemůžeme měnit zápisy na radnicích, musíme mít k životu úctu. Občanství, ty slavné božstvo, které vládneš v chrámech radnic, já tě zdravím! Ty jsi silnější než příroda. Cha! Cha!
3. července – Zabít musí být zvláštní a opojná rozkoš; mít před sebou živoucí myslící bytost, udělat v ní malou dírku, pouhou dírku, vidět, jak teče ta červená tekutina, krev, která je nositelem života, a pak mít před sebou jen hromadu bezvládného, chladného a netečného masa, které už nemyslí!
5. srpna – Kdybych já, který jsem celý život soudil, odsuzoval na smrt, vyřknutím rozsudku zabíjel, dával zabíjet gilotinou ty, kdo zabili nožem, kdybych to já udělal jako všichni vrazi, kdo by se to o mně dověděl?
10. srpna – Kdo by se to dověděl? Podezírali by mne, mne, zvláště kdybych neměl žádný důvod k zabití?
15. srpna – Pokušení! To pokušení mě přepadlo jako červ, který hryže. Hryže a postupuje; jde celým mým tělem, mým duchem, který myslí už jen na toto: zabíjet! Mýma očima, které touží hledět na krev, vidět umírání. Mýma ušima, v nichž se ozývá něco neznámého, strašlivého, srdcervoucího a vzrušujícího jako poslední výkřik člověka. Mýma nohama, které se třesou touhou jít, jít na místo, kde se to stane. Mýma rukama, které se chvějí nutností zabíjet. Jak to musí být dobré, vzácné, hodné svobodného člověka, povzneseného nad ostatní, ovládajícího své srdce a hledajícího vybrané pocity!
22. srpna – Nemohl jsem už odolat... Zabil jsem zvířátko na zkoušku, pro začátek.
Jan, můj sluha, měl v kleci zavěšené u kuchyňského okna stehlíka. Poslal jsem sluhu na pochůzku a chytil jsem ptáčka do ruky, do dlaně, cítil jsem, jak mu bije srdce. Byl teploučký. Odešel jsem do pokoje. Občas jsem ho stiskl silněji, to se mu srdce rozbušilo; bylo to hrozné a rozkošné. Málem jsem ho udusil. Ale to bych neviděl krev.
Vzal jsem tedy nůžky, krátké nůžky na nehty a pomaličku, na třikrát jsem mu přestřihl krk. Otvíral zobák, snažil se vyprostit, ale já ho držel; udržel bych vzteklou dogu, abych viděl téci krev. Jak je krásná, červená, lesklá a jasná! Měl jsem chuť ji vypít. Omočil jsem v ní špičku jazyka. Je to dobré. Ale ten chudák ptáček jí měl tak málo! Neměl jsem mnoho času na podívanou, jak bych si byl přál. Pohled na krvácejícího býka musí být nádherný.
A pak jsem to udělal jako vrah, opravdový vrah. Umyl jsem nůžky, umyl jsem si ruce, vylil jsem vodu a tělo, mrtvolu, jsem odnesl na zahradu, kde jsem ji pohřbil. Strčil jsem ji pod jahodník. Nenajdou ji nikdy. Sním každý den jednu jahodu z toho keříčku. Člověk může opravdu užít života, když se v tom vyzná!
Sluha plakal; myslí si, že mu ptáček uletěl. Jak by mě mohl podezírat? Cha! Cha!
26. srpna – Musím zabít člověka! Potřebuji to.
30. srpna – Je to hotové. Je to maličkost.
Byl jsem na procházce v lese u Vernes. Nemyslel jsem na nic, na nic. Vtom na cestě potkám dítě, chlapečka, jedl chléb s máslem.
Zastavil se, díval se, jak jdu, a řekl:
„Dobrý den, pane předsedo.“
A do hlavy mi vklouzne myšlenka: „Co kdybych ho zabil?“
Odpověděl jsem mu:
„Ty jsi tady docela sám?“
„Ano.“
„Sám v lese?“
„Ano.“
Chuť zabít ho mě opájela jako alkohol. Pomalu jsem k němu přistoupil, byl jsem přesvědčen, že uteče. A vtom jsem ho popadl za krk... Škrtil jsem, škrtil jsem ho, co mi síly stačily! Strašlivě se na mne podíval. Ty oči! Celé kulaté, hluboké, průzračné, děsné! Nikdy jsem nezažil tak silné vzrušení ... ale tak krátké! Chytil se ručkama mých zápěstí a tělo se zkroutilo jako hořící pírko. Pak se nepohnul.
Srdce mi bušilo, ach, jako srdce toho ptáčka! Tělo jsem hodil do příkopu, potom ještě trávu navrch.
Vrátil jsem se domů, dobře jsem se navečeřel. Je to tak snadné. Večer jsem byl veselý, lehce jsem myslel, byl jsem omládlý; byl jsem na večírku u prefekta. Říkalo se, že jsem duchaplný.
Ale krev jsem neviděl! Jsem klidný.
30. srpna – Objevili mrtvolu. Hledají vraha. Cha! Cha!
1. září – Zatkli dva tuláky. Důkazy nemají.
2. září – Přišli mě navštívit rodiče. Plakali. Cha! Cha!
6. října – Nic nezjistili. Asi to prý spáchal nějaký tulák. Cha! Cha! Kdybych byl viděl téci krev, myslím, že bych byl nyní nasycen.
10. října – Chuť zabíjet mnou probíhá skrz naskrz. Dá se to přirovnat k milostné vášni, která člověka mučí ve dvaceti letech.
20. října – Ještě jeden. Šel jsem po obědě podle řeky. Uviděl jsem pod vrbou spícího rybáře. Bylo poledne. A vedle v poli brambor byl zapíchnutý rýč, jakoby schválně.
Vzal jsem ho, vrátil jsem se; zvedl jsem ho jako kyj a jedním rázem jsem ostřím proťal rybářovu hlavu. Ó, ten krvácel. Růžovou krev, plnou mozku. Stékalo to pomaloučku do vody. A pak jsem vážným krokem odešel. Kdyby mě tak viděli! Och, byl bych skvělý vrah.
25. října – Rybářův případ nadělal hodně hluku. Obviňují z vraždy jeho synovce, který rybařil s ním.
26. října – Vyšetřující soudce ujišťuje, že synovec je vinen. Celé město tomu věří. Cha! Cha!
27. října – Synovec se hájí velmi špatně. Prý šel do vsi pro chléb a sýr. Přísahá, že někdo zabil strýce, zatímco odešel. Kdo by mu věřil?
28. října – Synovec se málem přiznal, tak mu zmátli hlavu. Cha! Cha! Spravedlnost!
15. listopadu – Proti synovci jsou vážné důkazy, měl po strýci dědit. Budu předsedat porotě.
25. ledna – Smrt! Smrt! Smrt! Dal jsem ho odsoudit k trestu smrti. Cha! Cha! Prokurátor mluvil jako anděl. Cha, cha! Zase jeden. Půjdu se podívat na popravu!
10. března – Hotovo. Sťali ho dnes ráno. Zemřel výborně, výborně! Měl jsem z toho radost. Je krásné vidět, jak gilotina stíná hlavu člověka! Krev vytryskla proudem, celým proudem! Ach, kdybych mohl, vykoupal bych se v ní. Bylo by tak opojné lehnout si pod gilotinu a nechat si krev tryskat na vlasy a na obličej, pak vstát celý rudý, celý rudý! Ach, kdyby věděli!
Nyní počkám, mohu čekat. Stačilo málo, a někdo mě mohl přistihnout.
Rukopis měl ještě mnoho stránek, ale nepojednával o žádném dalším zločinu.
Psychiatři, kterým to svěřili, tvrdí, že je na světě mnoho neznámých bláznů, stejně obratných a nebezpečných jako ten příšerný šílenec.
