Diviš: Teorie spolehlivosti

Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení, kterým je nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ani občanem, ani otcem, doslova nikým. Mělo by tomu tedy být vlastně obráceně, totiž aby právě tento život byl vydán v obrovském fasciklu jakožto dílo, a docela vzadu, jakožto rejstřík nebo kritické odkazové poznámky, i jeho literární dílo.

1967

Jde o dalekosáhlé, penetrující spiknutí nahodilého proti nutnému, podružného proti podstatnému, vnějšího proti vnitřnímu. Jde o široce založený komplot proti tvorbě. Ten komplot se může ne zcela rozbít, ale alespoň pozastavit a na jednom místě rozrušit o podivína, který si osvojí nejsvéhlavější neústupnost všemu navzdory a chová se tak, jako by vše, co ho obklopuje, prakticky neexistovalo.

1968

1960

Sosna, vbitá vichrem do skály, stojí vbita. Osika se třese pod každým závanem odkudkoli.

Výrok vězně J. S., u mne na verandě, 14. května

1962

Hmyz – nejzazší odosobnění, totální kolektivita, nepodmíněná poslušnost, samosebou dobrovolná a hejhurácky manifestovaná kázeň, jakbyne, když vynucená šíleným strachem o kejhák, život naprosto bez ceny, který může být kdykoli odkudkoli zlikvidován, aniž se co pociťuje mimo mstivé úlevy. Ultima Thule Hrůzy – rovněž proto, že právě tyto útvary disponují „největší nadějí na přežití“ – přežití čehokoliv.

1963

Tati, to dyž se umře – to už je na celej život?

Martin1

Nahý světec sedící nehnutě na zemi, v sobě pokojně tkvějící, bičovaný větry a větry konejšený, s prasklou mozkovou cévou, která nevydržela nápor samádhi2, to teprve je člověk, kdežto my ostatní jsme bordelová předsíň plná hadrů, souloží, chlastu a podrazů, od narození do smrti charakterizováni základní, ostudnou, roztržitou nedospělostí a apriorní, nevyléčitelnou věrolomností.

Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.

Netrénovaný, nepřipravený ani nepoznává, že nepoznává, ale rovněž nepoznává, že poznává; skutečnost ho bije ne do očí, ale po hlavě.

To není žádná pravda! je výkřik nejopravdovějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy, pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufání i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos.

Jedna z rozprav s Josefem Jedličkou3

Jen nestoudnost, nestoudnost nezměrná a bezmírná je příčinou i důvodem, že si po čtyřicítce ještě dovolujeme chodit po zemi. Dávno jsme se měli odpařit a vytřít po sobě hadrem.

Vše zásadní znamená přísnost. Vše podstatné leží v štítivém výběru, který neznamená běžné opovržení, ale obranu nitra proti smradu. Vše opravdové postuluje konsekventně sebezničení, tady a rázem, neboť v poledne je namále, o půl druhé pozdě.

Básník musí být v podstatě šílenec; sám si volí formy šílenosti, dávaje přednost šílenství chladu nebo žáru, ale to je podružné; podstatné je, že si musí umět šílenství vážit a mít k němu výslovnou vůli.

Pravé dílo budiž podobno soustředěnému útoku na jednu pevnost ze všech laufů, budiž to jedna jediná kniha.

1964

Každé opakování, tj. prakticky odnikud nikam naplano rozvíjená horizontála, je samou svou podstatou tragická. Naději zakládá pouze výmyk z horizontály, vypáčení obzoru, tj. zničení všeho dosavadního.

Obrovské množství podprostředních lidí se bleskurychle naučilo kraulovat polofašistickým kalem, nalézá v rozhrnování jeho pěny jedinečnou šanci, jak ozvláštňovat svou osobní nicotu, netušíc ovšem, že je ideálním materiálem ovládání beze zbytku, jelikož už na ně nemusí být vynaložena žádná námaha.

Není něco nádherného, mít toho stále míň?

Jaká distanc! Jaká nesdruženost! Jaká mezera a prázdný rukáv vlající mezi ním a jimi! Jak je ta láska labilní, jak tuhá a skutečná je nenávist!

Aby se skutečnost stala stravitelnou, musela se vypustit a nahradit přízrakem. Svět není obepjat rukou, ale protézou. Zděšen stojí ten, kdo byl stvořen pro boj muže proti muži a pro lásku bez podmínek, vždyť už nelze nikoho potkat, natož se s někým utkat.

Klíma4 se školil na výkvětu nesystematičnosti německé básnivosti. Hovadství vsebezabředlého systému mu bylo vždy krajně odporné. Dokázal vytvořit dílo, které je amalgámem poezie a myslitelství, vybudoval systém ve vyšším smyslu, kde pro kec není nejmenšího místa, kde srší blesk o blesk, hrom bije do ledovce, kde se srážejí brusy maxim a sarkastických aperçu, a dokázal jako první a poslední, že myšlenka bez poezie je mrtvá, poezie bez myslitele jen narcistní brept.

Kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst.

Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.

Přišel, aby pochyboval. On je vyslancem boření a ani sám nemá ještě v kupě plán veliké příští pozice. O té bude přemýšlet v samotě nad samotou, v samotě umocněné, o které se nezmíní jediným slovem před nikým.

Chování, jednání, mlčenlivost prací zedřeného člověka, jeho mluva – jen nezbytně nutný komentář –, to vše vyjadřuje naprostou převahu vůči ostatním. Vyjadřují nahou pravdu bez uvozovek.

Všem byla při zrození vtisknuta do ruky svíčka. Milióny běží se svíčkou v napřažené ruce. Jen nemnozí však přišli na to, že je třeba svíčku zapálit. A jen velmi nemnozí z těchto nemnohých, kdo vůbec svíčku zapálili, přišli na to, že je třeba svíčku uchopit ne za nohu, ale za plamen, a to ne proto, aby jej uhasili, ale aby jím propálili dlaň.

Pravé zkoumání je ohledávání nemožného. V životě nejde o to, co lze, v životě jde vždy jen o to, co nelze. Jiskra přeskočí jen tam, kde pochopím bezmoc, ale ač chápu, nesmířím se. Výsledek: totální kverulace vedoucí k sebespálení. Jen toto je naděje.

Bůh je naše plahočivost za šílenstvím.

Antares je proto tak ohromný, že je tak řídký; naproti tomu Wolfova hvězda proto tak rozměry skromná, že hutná. Neplatí snad totéž v poezii, ostatně ve všech oborech činnosti?

Zhuštěný, natěsnaný rukopis, šrafopis, ložení kamenných bloků, mezi něž se nevejde špička nože: ne slovo za slovem, ale fakt za faktem, čin za činem. Ve verši celý svět a v dalším zase jiný celý svět. Nadávky a proklínání bývají salvami naprázdno; rána dopadniž jediná, zato rovnou na vaz.

Hloubětín

Tak jsem přemejšlel vo tom bejt zeměkoulí. Ale rozmyslel sem si to: to by totiž chtělo furt se točit na jednom místě v luftě.

1965

Lež prostá je škoda. Prolhanost záměrná není škoda, ale škůdcovství. Lže ovšem každý.

Od narození až po smrt člověk vražen do chřtánu věcí a jemu věci vraženy do chřtánu. Ten pohled: dřepí v úplné ožebračenosti na sutišti předmětů – montblank věcí nad ním, montblank potřeb a nástrojů kolem něho, a v něm samém pohřebiště použitých, používaných nebo v toužení pojatých věcí. Vymačkané tuby, použité kondomy, ojetá auta, roztřískaný nábytek, salátové knihy, prošoupané ponožky. Kde jsou však klády vorů? Kde tisíce flašinetů?

Televize? To je, jako když se vyblije náš kocour!

Martin

Když nám vlétne na verandu motýl, chceme ho chytit. Typická reakce zkaženosti. Trvá řadu let, než člověk pochopí, že ho má nechat poletovat.

Že si někdo s rozmyslem, plánovitě ničí život, je ovšem zločin, možná jediný, který existuje.

Zdeněk Frýbort:5 vstupujíce do síně svatební, vstupují novomanželé i do síně rozvodové, tj. soudní, a jsou v ní de facto od chvíle výměny prstenů potenciálně neustále přítomni. Avšak vstoupivše pak v síň rozvodovou, ocitli se jak v paradoxně pracujícím snu naopak v síni svatební, neboť v síni rozvodové, tedy na prahu rozbití manželství. Tam se navzájem reinstalují jako manželé a urputně a směšně na tom trvají. Nejde však již o lásku jako výměnu svobod, ale o zákon a předměty jako prohoz nutností. Jediné možné soužití mezi mužem a ženou je milenecká praxe, tedy svobodně přepychový styl. Avšak lidé vzápětí vše pokazí; chtějí vzácné chvíle souladu prodloužit, zafixovat, zapomínajíce, že je nutno vysokost svobody strhnout kdyby k zemi!, ale do bláta nutnosti. Zaskočeni a netrpělivi chtějí svůj svazek stvrdit před společností, vždy nízkou a zablácenou, a vzápětí tím své štěstí rozbíjejí a ztrácejí.

Zásluhy náboženství – kopeček, neštěstí jím zaviněná – velehora. Snad je náboženství v nejhlubší podstatě člověkova neschopnost. Má být esencí člověka a v praxi je manifestací neschopnosti skutečné lidskosti. S lidskostí souvisívají ticho, prostota, nápomocné konání při absenci patosu, naopak bengál a ornament souvisejí s vraždou a záludem. Věřící obcují při mši, povznášející pohled, běda však, jaký se naskytne, shluknou-li se pod zástavou náboženství jakožto fantazmatu. Nic není ničivější než fantazma, které se stane reálnou kolektivní silou. Třeštivý fašismus fikce.

Jsme uštvaní, chronicky rozladění, neschopni se soustředit, vykořistění, neustále švorc, na nic nemáme čas... Sami jsme vinni. Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty. My se necháme uštvat, děláme vše, abychom byli rozladěni, nejsme s to vybojovat si prostor k soustředění, neumíme žít s pěti korunami denně, nechali jsme se zarohovat. Kováme řetěz vlastního otroctví.

Celá tato společnost je zbudována ne jako systém podnětů, ale brzd. Zde se dává pracovní příležitost pouze a jen impotentovi. Banda podprostředních lidí, a copak o to, šlendriánských a neukázněných zcela habituálně, nachází v tomto protirozumovém bludišti nejen možnost uživit se, ale ideální příležitost ustavičně mizet.

Kdyby se jedinec pouhých pět minut choval ve společnosti tak, jak se vlády chovají ke společenstvím jim svěřeným, vyrazili by ho z každé putyky s rozbitou hubou.

Každé manželství je rychlým hrobem sexu, Eróta – a lásky.

Co člověk má, ukradl vesmíru.

Prezident Novotný si soukromě dodělával maturitu. Všechny předměty už měl za sebou, jen ještě z dějepisu potřeboval jít na zkoušku. Po přezkoušení mu examinátor řekl: soudruhu prezidente, bylo mně požitkem vás zkoušet. Jen maličkost: Husa neupálili Hanzelka a Zikmund, ale jen Zikmund.

Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci.

Jen já vím, jak to doopravdy bylo. Kniha – pěkná věc, ale jen já vím, co se našlapalo vedle, kam všude se hubou padalo, co času se promarnilo a prošupačilo, od kolika předsevzetí uteklo, jak se to zkrátka klohnilo, lepilo, mydlilo a básnilo, a teď přijde moralista a začne mě pérovat, ale na morálku a moralizování mám právo já, který chyboval, a ne on, který čekal, až uklouznu a rozbiju si hubu.

1966

Život je soustava pekel, kde Ráj je jedním z nich.

Pacient z APO

Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života – vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou.

Neštěstí první: narodit se. Antika má pravdu.

Demokracii si popletli s kanalizací, v níž každý blbec, mstivý podvraťák a zakomplexovaný blemas může kdykoliv ohrozit a smést náročnější a šlechetnější vědomí.

Bez vůle hozeni do hry, bez viny vinni, dáni, a přece zodpovědni, toť unfair.

Optimum askety je potulný sádhu, indický světec. Prostředností askety je mnich, hubený a vážný, ne obžera z Rabelaise. Pessimum askety je Kalvín a Hitler. Sádhu a mnich jsou asketi bez moci, jakože asketi nadaní mocí jsou bič lidí. Asketa plus moc rovná se genocida. Společný jmenovatel? Snad propast po nenaplněném sexu, ablace6 citové sféry, která se tak často u megalomanických napravovatelů světa projevuje příkladným osobním životem, abstinencí, vegetariánstvím. Hitler byl nadto anankast obsedant, myl se dvacetkrát denně, jednou řekl: kouření? po čas války to musím svému lidu trpět, ale po vítězné válce to zakážu!

Jsem člověk, který musí být zavřen nejen za tohoto, ale za jakéhokoliv režimu, neboť jsem ten, kdo těžko snáší i svůj režim vlastní.

Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom nezastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossier7, na němž stojí a padá režim.

Pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli. Je třeba nejen statečnosti, ale i zvláštní nestoudnosti k tomu, chtít a muset říci pravdu.

Jen biologická nestoudnost (tak se dnes jmenuje sebezáchovný pud) nás udržuje při bezectném přeobstávání.

Rilke: básník by měl mít své vysezené místo, vysezené v tom, že jen tento, a ne jiný domicil by miloval. Své milované, nesčetným opakovaným užíváním prozkoušené bezpečí a zákoutí. Kde obrazy po stěnách jsou jen jeho. Kde věci, rozložené po stole, vydechují mír a něžně žehrají, aby už se začalo nanovo. Písčina pro vržení kotvy, výchozí bod. Ve světě lze mnohé zařizovat. Pořizovat ale jen doma.

Kdykoliv otevře rádio, vytéká z této bedny s lampami a relátky splaš hoven, kadí se tu slova bez jakéhokoliv smyslu, prochcaná koudel změtených nicot, místo hudby švitorka, místo sdělení řev lvounů z cyklistických závodů, místo zvěstí slogany na olagum, aviril do prdele a zvláštní pastu Masturbiviril, místo zpráv potleskávání tučňáků na úděsném mysu Deceptión.8

Po všech lidech chce osud neustálá rozhodnutí v banalitě a v řádu zanikavosti. Na básníkovi vymáhá však jako po žádném jiném rozhodnutí absolutní, odvahu projít komnatami skučivých příšer, pocákán hovny, chce po něm skok do tmy.

Viděl jsem děvku v tesilonu socialismu, s vyšitou prdelí a prošoustnutým stehnem, jak si objednala bombu malakoff a shodila to loktem pod stůl. Rozmáznutou šlehačku, kterou vyrobili ti, co vstanou na šichtu o půl páté, seškrábla škrabátkem u nohou té běhny pětačtyřicetiletá žena, s křečovými žilami o tloušťce námořnických uzlů. Zase jsme v horních náplavech, znovu ptakoještěři proletí vzduchem jako na obrázcích Toyen, znovu můžeme zaléhat střílny hrudí, je tomu přesně tak, je tomu přesně jak těsně po ukřižování, kdy onen Jediný mohl pouhým dechnutím anulovat sběř u svých nohou, ale v neodpustitelné gestaci pozved oči k nebi a řekl Odpusť jim.

Jaroslav Havlíček9 – jak pronikavě souvisí přesnost se ctí!

Pomoc, kategorie pomoci, nezištná pomoc poskytnutá, ale ještě zajímavěji prosba o pomoc, pronesená bez lízání knuty, s důstojností, rovně, přímo, nebojácně a přitom něžně – jedině snad, že nezahynul tento rod – žadatel o pomoc, a někdo, kdo vstane a bez rozesírání, klidně, věcně, nesentimentálně, okamžitě, bez mučivých, pokořlivých vyptávání jde a pomůže.

Ve světě, kde existuje už jen fašismus jako jediná možná „filosofie“ základního obrovského zklamání vším, fašismus jak jedinecký, tak kolektivní, jak veřejný, tak intimní, existuje konsekventně už jen jediný čin, a to je vražda, zabití člověka, zbavení života jako msta za život.

Ve společnosti, která je strukturována v právu a řádu, můžete najít nepřítele a utkat se s ním, tj. napřáhnout meč, tnout, načež se ostří meče někoho dotkne, případně někým projede. Ale v této společnosti nenajdete nepřítele, který by byl hmotný. Nikoho z masa a kostí nelze napadnout, s nikým se utkat. Vaše hůl se propadá do hnoje, hnůj se holi otevírá, celá hůl je už ponořena v hnoji, už je v hnoji i vaše zápěstí, celá paže, prsa, jste tam po pás, propadl jste se do hnoje, a zápasíte-li přesto dál, sám se stanete hnojem.

Rozhodnout se pro jediné štěstí muže, adverzitu, a skrze adverzitu10 angažovanou práci, buldočí zaklesnutost do neproveditelného úkolu, který spočívá ve vypačování struktury z chaosu, bytí z nebytí, smyslu z nesmyslu; to vše agresivně. Přemoci, přemožené ihned odvrhnout, vzápětí zaútočit na další kótu.

Stoupající štítivost k davu, touha po ivanovské poustevničině, po dobrodružnosti, heuristice samoty. Emeritství.

Svět naslouchá už jen šestimístným číslům vražd a extremitám, a jako by téměř dokonale zapomněl, že nejrozlehlejší vládu nad námi nade všemi drží nerozborné ticho, nepohnutelný klid a nevyviklatelný střed vznešeného jasu.

Na nádraží Poprad-Tatry stojí na poborceném peróně špalkem podšprajcnuté skřínky na úschovu zavazadel. Je jich asi dvacet. Na skřínkách syndetikonem přilepený cár papíru a na něm negramotnou rukou inkoustovou tužkou: V prípade výluky prúdu skrienky batožinu nevracajú. Ale právě v tom okamžiku přijíždí od Košic vlak, tzv. rychlík, už tady zpožděný o šedesát minut.

1967

Jsem živel, explozívní zuřivec, proto v nebezpečí, že nikdy neukovám blyštivou zbroj. Systematičnost v chladu a chlad v systematičnosti, stoupající nesdruživost, distanc, ano, štítivost – jen tam vidím budoucnost sic krutou, ale budoucnost.

Mám doma telefonní aparát značky TVÚ. Telefon Vítězného Února. Platím z něho státu devět let měsíční poplatek. Tento telefon však funguje v intencích vrhu kostek, teorie maticového počtu nebo rovnic Monte Carlo. Dovolat se z něho někomu, rovná se sestřelit jedinou bukvici ve Stromovce na dálku tří kilometrů, a to špuntovkou.

Vše unořeno v areliéfní prostřednost, všichni se rozčilujem, vypravujem si blbiny a spokojeně vrníme prostřed bodrosti instalatérů, naslepičené pobuřlivosti rozkydlých matek s kabelami z vikslajvantu, a aniž pozorujem, připodobňujeme se misgrubně11, z níž jsme se tak zoufale a draho chtěli vydrat. Vše sdrátováno již jen ostnáčem strachu, na dně všeho, i milování, zuřivá touha navzájem se povraždit.

Nejsem pro obyčejný život řadového člověka, jsem pro výjimečný život prvotřídního člověka. V tom je pokrok, v tamtom v podstatě regres. Nejsem pro smířlivost, jsem pro nesmiřitelnost, nikdy však pro sudičství. Sudičství je plynatost, dýchavičný komplex, který k vykompenzování potřebuje funkci nebo talár. Nejsem pro pohodlí, jsem pro nepohodlí. Aby mě všichni milovali, to je program sokolského sletu. Nejsem pro lásku, jsem pro úctu.

Jediný zbývající prostor – vrhnout se v nepodmíněnost, vrhnout se tam střemhlav! Není tam lidí – jaká úleva!

Chtěl by Boha, ale nedokáže si odepřít ani vajgla!

Zahleděnost v sebe, vytrženost, nepřítomnost, absence. Máte absenci, pane. Naopak, zhuštěnou prezenci, milostivá!

Naší poslední opravdovou komunikací na tomto světě je naše komunikace první, tj. pupeční šňůra, kterou nám vzápětí odstřihují. A tak první, co nám svět dává, je odstřih, odnětí, odloučení – a z toho pochodící jizvu.

Jeho syn spáchal na Silvestra sebevraždu. Šel na trať a nechal si uříznout hlavu. Zanechal po sobě výpověď natočenou na magnetofonový pásek. Obsahuje obžalobu společnosti, ve které se mu nechce žít a která mu vzala život. Není to noetický ani mravní nihilismus, ale opak, velké mravní vzepětí.

To poslední, co v životě uvidím, nebude tvář, ale sprostý předmět, například vajgl, prošoupaná papuč nebo hromada slepičinců na dvorku, a já zachroptím: takové to tedy bylo všechno od počátku do konce? Sem to všechno spělo, až dospělo? Celý život se smrštil, svraštil do toho dreku.

Člověk, jehož nikdy z očí se neztrácejícím úběžníkem chce být celá věčnost, musí v praxi slevovat jak stárnoucí prostitutka.

Divide et impera, znovu a znovu postavit intelektuála proti dělníkovi, kanalizovat potenciální fašismy rozeštvaného, domořeného davu vždy v pravou chvíli kydnutým heslem, zásadně preferovat mizeru proti člověku čestnému – a máme to v cajku.

Nic se nedá přirovnat k šílenství Ladislava Klímy, neboť běží o šílenství jakožto manifest nejrobustnějšího zdraví.

Kloudný život, toť Everest. Každý ho zlézá po svém. Mnoho tras, ale vrchol jen jeden. Hermann Buhl líčí svůj sólo výstup na Nanga Parbat: a najednou jsem viděl, že nade mnou už není nic!

Svět upadl do šílení co banality, frašky, tyátru, který hraje prázdnotě. Přes všechnu hrůzu se musí člověk pohrdavě usmívat, smí si to dovolit, protože ještě dýchá. Notoričtí vrazi, ztrhaní ze všeho, vraždí a nevědí proč a koho. Před našima očima vyvinuje se a odnoživě množí jak ona nenáviděná blecha, která se trhavě pohybuje po zamřelé hlati rybníka, nová morfologická odrůda, antropologická aberace12, zkusmo nazvatelná podčlověk-superdebil, který má právě tak daleko do zvířete jako do člověka.

Tento geniálně blbý národ, který soustavně a s rozkoší prdelkuje každému podčárníkovi, z něhož se už už vyděluji, protože se mi nechce chronicky blít.

Civilizace nás dokonale odnaučila tomu, co nám kdysi bylo vlastní.

Jak ženská uvidí v Panské před Palace-hotelem stát bourák z kapitalistické země, začne mimoděk sexuálně vyměšovat. Je-li starší, nezbývá jí než dušeně vyrážet bolševické slogany.

Chtít mít děti? Copak o to – ale rozhodnout se mít dítě, tady může hrát prim jen nevědomost předem zločinná – znovu souhlasit, aby v horizontále bylo zopakováno tisíckrát prozkoušené nedochůdné, ovšem i aby prvotní čirost byla ztřísněna, aby nicnetušící bylo z hlubin jistoty vytaženo na krvavou palubu vědomí a pak zrazeno ve všem všudy, a to zrazování aby trvalo půl sta let! Ale když se dítě narodí, zevšad se rojí pečovné ruce, voní květiny a lidé kolem se zaradují, ano, oni se opravdu zaradují i radují. Jaké strašné tajemství, svatý, pekelný koloběh. Oč tu běží?

Velmi forzírována milostná poezie. Věnujte se vrkání, hovada podvedená, donekonečna budeme vydávat brevíře lásky, zátiší srdce a konvoluty rondelů, opentlované klisním trusem; knížku lze vsunout pod levý prs a na chvilku zapomenout, že nám ukradli a zničili život.

Přikázáno: milovati bližního jako sebe sama; co když ale sám sebe nemiluješ?

Ludmila Macešková13

Napsat dějiny člověčího hnusu je naprosto nad síly kohokoli.

Pro normální, dennodenní soužití živnostensky drůbežího rázu je znemožněn, vyloučen, nesnesitelný jakémukoli svému protějšku. Je maximalista, a ne minimalista, absolutista, a ne relativista, panovačný extrémista, a jeho požadavky jsou vždy totální.

Kolik vznešenosti, vsobětkvění, a tedy soumravnosti, kolik symetrie a čistoty bychom museli vynaložit, kolik se jich nadohánět, abychom se připodobnili zvířatům! Představte si, pane prezidente, že před vámi stojí jelen, markýzo dezabůra, že před vámi na remízku stojí srna. Jste ožralý, vévodo, a vy taky zaváníte, madame.

V Klímovi se to místy sprosťárnami jen hemží. Tyto infamity a blasfémie jsou však jen odrazovými můstky pro nejvznešenější salto mortale a pro heroismus tak neohlídavý, že na jeho konci mohla být jen předčasná a rozchvativá smrt. Naše ubohost a pravá sprostota leží v tom, že čteme ty kundy a prdele, a že neumíme zahlédnouti rojení hvězd, které osvětluje a prozařuje jateční maso, již zítra nevyhnutelně zasmrádlé.

Když ten španělský hrdlořez spadl z koně a když k němu přiklekli a zeptali se ho, kde ho nejvíce bolí, a on odpověděl En mía anima, tak to byl sice vrah, ale přesto někdo. Přemítám, zda není lepší vrah a někdo, než nevrah a přitom nikdo. Vždyť tento nikdo je přece vrah potenciální, když mu dáte do ruky klacek a řeknete mu: Kadle, zab tamhletoho, tak půjde a zabije ho, ale nadto nadosmrti zůstane nikým.

Moralizovat znamená podčlověka puštěného z řetězu, kádrováka s lojovou svíčkou; sestupuje ze schodů, brkne a upadne.

Básník si musí osvojit nejsvéhlavější neústupnost všemu navzdory, ze zásady se trénovat v totálním kverulantství, a to i za cenu rizika duševní choroby, která se může dřív nebo později z tak vysilujících postojů vyvinout. Ale i tu si musí učinit spojencem.

Jmenovité, podpisové autorství je počátek definitivního konce umění. Co na umění nejvíc strhuje, je anonymita, ne jméno; pravěký rytec, děsivě věřivý produkt dítěte nebo psychotika, toho, který nemá potuchy, že existuje něco jako umění. Ale my? Už nemilujeme. Stále se na nás dívá někdo druhý, a my se stále tudíž chováme jako někdo třetí...

Lepší kráčejí po svým prkně, horší se nepřetržitě sčuchávají, klábosíce povětšinou o hovně.

Oni vás nepošlou do pekel, do jakýchpak pekel, v pekle vládne Satan, a to je přepychovej pán. Pošlou vás do něčeho rafinovanějšího, kde vládne smrdutý čert třetí až čtvrté třídy. Do front na poloshnilé zelí, vrhnou vás do špinavého soukolí šlendriánu, ponoří vám hlavu do termitiště, kde neexistuje služba, ale jen odporuplné a znechucené musím, do plynové komory, kde není kyslík, tam, kde nikdo nic doopravdy nechce ani nevyžaduje, ale kde rovněž nikdo nic řádně neodvádí, natož aby dával, kde nikdo za nic neručí, nikdo není za nic zodpovědný, a kde všichni jsou tudíž chronicky zoufalí. Moralistům, kteří tvrdí, že na zoufalství si nelze zvyknout, namítám, že na zoufalství si zvyknout lze. Ne do pekel, pošlou vás prostě mezi nás. Do pekel? To by se prodražilo.

1968

Před vašimi vysokými pulty, za vašimi ohradami, po sekretariátech vašich partají, znovu vás pojmenuji, kostnatý ukazovák chvějivě napřažen – znovu volám: kurvy a děvky, spalte živůtky! Ty, defraudante královského žezla, ty, dobráku, který bys kuřeti neublížil, vy všichni, kteří jste chrám proměnili v peleš, s nimiž nemám naprosto nic společného, ale mezi nimiž musím umírat!

Je typické pro český fašismus, že stačí, aby napadlo víc sněhu, a už se proklínají umělci. Na všem, na obecné znešťastnělosti, rozdrážděnosti, neuvěřitelném zneurotizování národa, který padl pod vlastní stůl, mají vinu právě ti, kteří se jeho neštěstí nejhouževnatěji ode všech dob snažili zabránit.

Plnoprávně může po knize sáhnout jen člověk ubitý, uštvaný spiknutími, uplahočený dennodennostmi beze smyslu – tedy právě ten, který na četbu nemá ani pomyšlení.

Stalin a básník, to se vylučuje.

Droga je subjektivistická pseudomystika. Zatímco mystika pravá dobývá hory a každým zlezeným stupněm až k vrcholu stává se oněmi stupni až posléze horou, zdrogovaná pseudomystika rovná se turistice, která se zdánlivě přenáší na vrchol Everestu, aniž se Everestem stává. Zajímavý je ovšem sestup jak mystiků znovu na tuto zemi, tak sešup drogou opitých do střízlivosti. Obojí se rovná nežádoucímu probuzení, ale zatímco mystik si pamatuje a znovu se poměrně rychle komponuje, pseudomystik si nepamatuje a zbývají jen výčitky z promarněného času plus neoslyšitelné výčitky pochodící z vědomí, že ublížil svému tělu.

Němá tvář! Noblesní, rozpačité, a snad právě proto přiléhavé označení pro onoho málo známého tvora, s kterým můžeme komunikovat všelijak – přilnutím, sklánlivou něhou, porozuměním, prasáckým vybíjením – všelijak – jenom ne tak, jak bychom si ukrutně přáli a snad i měli, totiž řečí. Řeč zvířat!, dar, který býval v nejskutečnější skutečnosti, v pohádkách, zjevován jen nejmladším synům, a k tomu čistého srdce, a tedy jediným možným následníkům trůnu.

Existence je eo ipso provinění, protože je proti původnímu klidu neklidem, proti nehybnému pohybem, proti ne ano, proti dokonalému minusu plus. Plus je svou podstatou agrese, explor, zvnitřku navenek, tudíž neklidné, tázavé, chybující, přitom nutně nedostatečné samo sebou i před samým sebou. Paradoxně touží po sebezničení jakožto jediné možnosti, jak nabýt původního klidu, jak splynout. Touží po zrušení sebe sama – je to jediná cesta, jak se vrátit do ticha. Existence nemůže netoužit po neexistenci, naopak neexistence nemůže toužiti po existenci, neboť její emergentou nastávají nekonečné obtíže.

Existence rovná se agresivní průnik nedokonalé, insuficientní14 něcoty do bazální dokonalosti-nicoty. Existence je rušivý, proto provinilý element, svévolně zasunutý do němé, dokonale zkázněné, nečinné, nedějící se dokonalosti.

Nenávist ještě zaměstnává, opovržení již ne. Nenávist rozrývá, opovržení zklidňuje. Nenávist nás potřísňuje, opovržení je hygienické. Nenávist nás činí novým zajatcem, jsouc důkazem pervertovaného spojenectví. Opovržení je však i odpojení, je jedinou skutečnou emancipací.

Podivínství, nerudnost a sveřepost – antitoxiny v době, kdy vše se proměňuje v bláto.

Kdo našel nezviklatelný, pevný bod, tomu je vše ostatní buď lhostejné, nebo bylo zařazeno do jednou provždy stanovených parametrů. Protože žádný nezviklatelný bod objektivně neexistuje, je to subjektivní úkon. Pevný, ba nezviklatelný bod nemusí zaručit lepší osud, ale závratně usnadní psychiku. Není to však kalkul? Někdo prostě už nemůže dál, duševní trýzně ho vyčerpaly, nasugeruje si a namontuje do mozku nezviklatelné stanovisko. Představte si: zavést si obchod s nezviklatelným stanoviskem. Žádná reklama, neboť by se to bleskem rozneslo. Zákazníci by se jen hrnuli, o to nic, ale bylo by krutě zábavné registrovat, koho všeho bychom se mezi svou klientelou dočkali.

Neklaďte mi otázky! Ty mám právo klást jen já! Rovněž mám zmnoženou povinnost odpovídat, do čehož vám opět nic není. Pravda, může se stát, že jedna z mých tisícerých otázek nebo odpovědí zabrání většímu zlu, právě tak jako je možné, že menší zlo, mnou vyprodukované, bude vystřídáno větším: to se pak trestá ponecháním naživu. Takže opakuji: nechte mě být!

Každá hudba končí šílenstvím, a proto patří jen mužům. Důsledky ženského nese muž, ženy jen oddaně interpretují.

V naší paměti nezhaslý český fotograf K.15, který přetmaviv nebo přesvětliv ve vývojce fotku, vyběhl v raptu na chodbu, naklonil se do světlíku a řval: smrt světovému bolševismu! Velký to muž, on věděl! Neboť jen když má někdo nervy úplně v prdeli, ví, co neví v sádle zavekovaný břicháč nebo relativistický připrdlík.

Mysl pracuje přetržitě a roztržitě, na nízké, sebenedůstojné obrátky. Pracovat na plné obrátky, podávat plný, sebedůstojný výkon, proměnil by se každý z nás v slunce. A jsem přesvědčen, že každý z nás jím také v základu jest.

Mstitel se nemůže narodit z pondělí na úterý. Normálnímu člověku trvá velmi dlouho, než vůbec pochopí, že je třeba se pomstít, že se musí pomstít. Současně toto pochopení znamená tragédii: rozpoznal jsem, že jsem poražen. Nastává psychická kalvárie: za prvé zchladnout. Umrtvit vše něžné. Vymistrovat se v pekelné věrnosti nicotě. Zapadnout do úkrytu, propadnout se v mlčení.

Přec jen se tu a tam vyskytne člověk, který odmítne poctu a odstěhuje se z údolí, zamořeného hmyzem, do osamělé chaty na horském štítu; lidé ovšem kroutí hlavou, neboť cosi mravnostního vykazovat musejí; přec se tu a tam najde člověk, který sprosťákovi odpoví ne jednou, ale třemi ranami.

Prožili jsme život a nechcem nikdy znovu! Třicet nejkrásnějších jeho let jsme prostáli v pozoru, pod dozorem imbecilů, s grázly v zádech, ponecháváni právě jen naživu, a to ještě jen omylem. Jsou-li to, co jsme prodělali, dějiny, pak ať jsou proklety.

Výbordelně! To mi skvěle vyhovnuje!

Karel Ludwig16

1969

...jako dítě, které je zděšeno surovostí, zaskakováno nepoznanou sprostotou a přinuceno navykat rozpoznání, že není možno žít normálně, dýchat, radovat se a smysluplně plánovat v řádu přirozeném, a že je třeba, a to ještě jen k tomu, aby přeobstálo, a tedy ještě vůbec nezačalo žít, nepřetržitě lhát, a především dělat stále něco jiného, než co by se patřilo, tak vše, co konáme, je jen zastíráním toho, co činěno býti má.

Do čela mě udeřil kyj světla. Už je tu opět ráno, už zase se stře přede mnou nedohledný, nepřeputovatelný den, neboť jej nemám čím zaplnit, vše bylo prozkoušeno a vše selhalo, a i kdyby něco neprozkoušeného snad v budoucnu neselhalo, jaký to má smysl? A tak se všechno stává nesnesitelné a my proklínáme svůj střední věk, kdy vnímáme skutečnost i vykládáme ji už jen jako nahou hrůzu, neboť střední věk znamená naplno rozhořelé vědomí, a mimo spánku, pokud jsme schopni usnout, nám příroda neposkytuje žádného milosrdenství. Proto jsem řekl, že plnost bytí není ve vědomí, ale v regresu, ve zvířeti, ano, v kameni. Člověk – protrahovaná17 muka. Rezignuj na člověka – spasíš se sice v nehrdinském, ale jediném skutečně výsledném smyslu.

Tvá smrtelnost či nesmrtelnost neodvisí od božího, ale tvého rozhodnutí, v tom je osudný háček, a od nynějška se nemáš na co vymlouvat.

Zkažený vzduch – předsíň pekla. Buď někde smrdí olej a pára z lokomotivy, nebo bolševická spálená nafta, nebo vysokooktanovej kapitalistickej benzín, nebo je tam smrdutej kupéovej smrad, nebo smrdí záchody, nebo smrdí sociální případy na chodbě ouřadu, nebo smrdí tlačenice nebo tlačenka – všechno smrdí.

Hledám dvě věci: za prvé, jak moci v klidu, nerušeně, s posedlou soustředěností pracovat. Hledám klášter, aby ustal hluk, celu. Za druhé hledám, jak odlehčit semeni, zbavit se tenze, tj. hledám ženu nikoli jakožto lásku, ale ženu jakožto sexuální objekt. Tlak semena nemá s láskou co dělat, je to kategorický imperativ přírody, a sentimentalita na tomto místě je směšnost.

Jaká vražedná krása, nedělat si už konečně o ničem iluze; ani o tom, zda Pavel VI. věří v Boha, ani o dělnické třídě, ani o svém dítěti, přátelích nebo smyslu světa pro hodnoty. Je to jak dosednout na trůn; chvíle posupné velebnosti. Dosednout na trůn jako Richard III.

Můžeš-li volit mezi hovorem a mlčením, vol mlčení. Můžeš-li volit mezi otevřením a uzavřením, vol uzavření. Můžeš-li volit mezi příchodem a odchodem, vol odchod. To vše jsem kdesi četl?, ale zde si to ověřil a chci sledovat.

Svět je dirigován za prvé mocenskými uskupeními v podstatě metafašistické povahy ať „zprava“, ať „zleva“, za druhé živelnou iracionalitou obrů, kteří si nevědí rady sami se sebou, svou mladou nezralostí, velikostí a silou, za třetí hladem, za čtvrté populační obludou, za páté zuřivostí, která vyplývá z vědomí, že mám sice lidskou podstatu a touhu, v podstatě jsem však zezvířečtěn, a to hladem, odnětím občanských práv, atd. U moci jsou pak osobně lidé zásadně nevyvinutí, baživí, maršálové, policisté, byrokrati, sadisté, megalomani, peněžní žraloci, starci, starci, starci.

Fašismus není politický pojem, nebo jen a jen politický pojem. Je to nevědomý, vědění se vzpěčující, surový, temný, a především zoufale omezený vztah k životu, nabobtnalé super-ego, trestná výprava proti čemukoli, protože jsme především sami zoufale neschopni cokoli pozitivního vytvořit. Děsivý mindrák, vzpoura hoven.

1970

Sovětskij politruk poznal v domě čs. spisovatele při okupaci Prahy poprvé splachovací zařízení, vykonal potřebu, zatáhl za šňůru – potřeba spláchnuta. Ihned zatáhl podruhé – ale voda netekla! Zajásal: eto kompjútěr, tavárišči! Govna jesť – vody jesť! Govna nět – vody nět! Kompjútěr!

Když má někdo ksicht jako soustružník, nemůže hrát Hamleta.

Honza Zábrana18, vzpomínka

Pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli. Je třeba nejen statečnosti, ale i zvláštní nestoudnosti k tomu, chtít říci pravdu. A umět ji říkat! – znamená člověka dokonce nebezpečného. Mám podezření, že i on nám však něco zamlčel a skryl, snad právě on...

Normální člověk je ten, který se stýká s ostatními lidmi. Nesmí se však zapomínat, že je to konvenční člověk, který se stýká s konvenčními lidmi. Výsledkem jejich komunikace je rozbředlá konvence. Dnešní svět potřebuje jedince, který nedostává odnikud vůbec žádné informace. Kdyby si bylo možno představit takového člověka a současně mu předpokládaně přisoudit vysokou inteligenci, znamenala by jeho existence vpád, úder blesku.

Základní vlastnost světa: neosobnost, bezobsažná prázdnota věcí – a lidí.

Podobnost není nikdy ku prospěchu, ale vždy ke škodě. Ku prospěchu je vždy jen odlišnost.

Jak to, žes nezabil nožem, jak to, žes nezabil, nezabil, nezabil? Jsi bledý had, světe, naditý sračkami, nic jiného nejsi, byl bys obstojný a pozorováníhodný bez lidí.

Buď sám, ostražitý, odtažitý.

Od jisté doby, ať mluvím s kýmkoliv, potím se námahou. Připadám si hnusný, že mluvím. Slova mě obtěžují, vysilují, a já nenávidím toho, s kým mluvím, protože chápe, ale tváří se nechápavě. Je to knecht, nebo podlec, nebo idiot, nebo stejný nešťastník jako já, pak je ale na místě zavřít chlebárnu.

Mám fyzický pocit a zakoušený dotek ohlušujícího blábolu, netvorné orchestrace všeho proti všemu, fantastického randálu, kde poslední blbec má právě takové slovo jako první básník, kde všichni nadávají všem, neschopni pochopit nejzákladnější věc, že totiž jediné-absolutní, bezpodmínečné odmlčení a propadnutí se do země je posledním zbytkem slušnosti, to vše omotáno smogy, propleteno tasemnicemi aut řítících se odnikud nikam, rychlostí, telezkratkovitou bezzásadovostí a opičivou snadností, střemhlavostí, aniž už jsme schopni vylézt na kopeček a zadívat se tam na trávu ve strachu, že nás přistihne kolega a pomluví nás za to jako sice neškodného blázna, ale pro vážnější věc nepoužitelného, kde je má hlava, kde moje údy, kde má mlčenlivá (zřídka sice, ale pak to stávalo za to) pýcha, ten bronzový štít a téměř absolutní i absolutistický vlnolam, zatímco moje mlčení teď je tím hlubší a opovržlivější, čím hojněji mluvím, a můj odstup tím bledší i ledovatější, čím víc se dotýkám a stýkám, hoře po lásce, přitom nedůvěřiv na vše strany jak patentovaný paranoik.

Celým životem se táhnoucí červená nit: neschopnost splynout s kolektivem, nepřizpůsobivost k němu, špatné zkušenosti s ním: ani v klášteře by nevydržel, ani ve společenství světců.

1971

Nechci už slyšet zvuky světa, už chci jen slyšet padat sníh...

Ekonomizuji se. Neztratil bych s nikým planým hovorem už ani pět minut.

A představte si tlustého chrobáka, jemuž od krovek, nožek, křídel, tykadel a trupu vedou kamsi vzhůru po úhelnatých, našikmených tečnách neviditelné nitky; dostanete obraz jedince manipulovaného oním strašlivým zařízením, oním nepochopitelným monstrem, jemuž se říká lidská společnost. Strašná, velmi skutečná, a pochopitelně i snová podívaná.

Lidstvo si vlastně nikdy neuvědomí, kdy slaví své velké svátky; je tomu vždy tenkrát, kdy jsme si znovu ověřili, že nad námi nevládne žádná mstivě pozorovácká, nás v prach srážející figurína. Je to ovšem stále nanovo okamžik nejnebezpečnější, neboť pochopitelná euforie musí ustoupit zamyšlení: co teď dosadit na uprázdněnou stranu rovnice – jenže ne koho dosadit na uprázdněný trůn!

Chápal bych, že se lidé organizují, ale všechny lidské organizace, jakmile přijmou pokladníka a ustaví tajemnictví, mají od toho okamžiku gangsterský ráz.

Já nemám, dámy a pánové, této společnosti co nabídnout. Sračku jí nabídnout nechci a nedovedu, a nabídnout jí hodnotu podle svého dobrého svědomí? – obávám se, že se ta společnost o ni nejen nezajímá, ale dokonce se jí obává, musela by totiž spolupracovat, namáhat se, a to je něco ovšem mnohem nebezpečnějšího než kaufhaus nebo operace žlučníku.

Muž, který dosud neztratil sám sebe, si musí odplivnout, aby zůstal, čím je: jediným jeho výrazem, budiž, převládajícím výrazem může být jen urputná nasupenost. Žádný smír s nikým; právě tak proti komunismu jako proti kapitalismu, přesněji právě tak proti komunismu jako proti fašismu, jako proti západní demokracii; docela přesně: proti všem fašismům. Ale právě tak proti domovníkovi jako proti činovníkovi, právě tak proti příteli jako nepříteli; s kým tedy vlastně? Sám se sebou? Právě tak proti sobě jako se sebou samým. Ba ne, mýlíte se: to není návod protispolečenského postoje, to není cesta k autismu; kam to je cesta, nevím, nejsem věštec; jen tuším, že jen tudy vede cesta.

Po všech těch sprostotách se ještě angažovat? To je šílenství! Co taky člověk může, než sedět na zahradě a dívat se do stromů?

Odmítáme kapitalismus, odmítáme fašismus, odmítáme komunismus, odmítáme katolicismus, odmítáme protestanty, odmítáme všechny, kteří se zařazují, shlukují, houfují a připínají si odznaky příslušenství k mocenským uskupením. Rozeznáváme, že neexistuje žádný třetí, ani jedenáctý, ani třiapadesátý model. Existuje první a poslední model, my sami, jeden každý z nás, se svou odpovědností, opuštěností a snahou vyjít z ní pokusem o smysluplnou komunikaci. Nic jiného nemůžeme nasadit, nic jiného nasadit nemá cenu.

1972

Každé konsekventní myšlení vede k šílenství. Není jiné cesty pro důslednost. Nezbytné šílenství, naplněnost v úběžníku plané věčnosti. Nezbytná průrva, jež mezi stržemi důslednosti propůjčuje oku iluzi cípu nebe.

Člověka lze definovat také jako zvíře toužící po moci, jako tvora, který nemůže po moci netoužit. Úporně pohrabovačný vepř.

Neexistují žádné jiné romány, jen ruské romány. Když je čteš opravdu, máš chuť jít se za dvě hodiny oběsit do koupelny; kde i zoufání je plno šťastlivosti, i štěstí plno zoufalství.

Druhá půle života – často už jen zplodiny nenávisti za zhrzenou láskou, náhled, že neumíme milovat znovu, zneschopněni a neschopni lásku ani přijmout, natož darovat.

Kdo fabrikuje z nicoty k nicotě konzumní šmorn19 jak lejna na běžícím pásu, dosáhne zaručeně úspěchu a nadělá jmění; koupí si zámek a oddělí jeho zpupně soukromnické zdi od veřejných pozemků vodním příkopem, na kterém se lesknou labutě; kdo však ne z nicoty k nicotě fabrikuje, ale z něcoty k něcotě přináší hodnotu, a to ne na běžícím pásu, ale z jedinečnosti bytosti k jiným jedinečným bytostem jakožto dar, jak by mohl co mít?

Nelžeme jen ve dvojím: ve velké rychlosti a ve značném zpomalení; když z nás něco vyhrkne, když se přeřekneme, v unáhleném ukvapení, ať jakkoli zcestně a nebezpečně, přece neodvolatelně vyneseme na povrch kousek ze dna; naopak teprve po dlouhém odmlčení, když vážíme každé slovo ne pro kalkul, ale stud, nedovolenost a nemožnost žvanit, v hrůze před ukvapením, v příkré a přísné, štítivé distanci; když sla-bi-ku-je-me.

To, že tě zde nikde nechtějí, s tebou nepočítají, je pro tebe znamení, znamení niterné záchrany. Nikdys neměl takovou svobodu.

1973

Žádná požehnaná ani spiklá chvíle pro básníka nebo proti němu; Hašek to psal v hospodě, aby měl na pivo; Dumas to psal pro peníze, Balzac pro peníze, Dostojevskij převážně pro peníze. Pak jsou dopisy před popravou, děcek z koncentráku, některé milostné, Kafkovy Aforismy, což jsou dukáty, jimiž je vyzděna propast, a ještě několik věcí, po jejichž přečtení se dílem studem, dílem blahem nechce žít dál, ne, nechce se žít tak, jak jsme žili dosud, nechce se žít tady a takhle.

Jediné oko zasazené do ametystu přislibuje víc než celý osleplý les lidstva.

Cílem života není poznání, ale bezpodmínečná donkichotiáda lásky. Kdo je toho názoru, že cílem života je poznání, ať se dá cestou věčného študenta, který sběhá všechny fakulty, až se definitivně nejen zapíše, ale i upíše stolici marxismu, ať se dá cestou nekončícího sbírání vajglů, cestou kdyby sebeponížení, ale sběratelského sebeponižování, na jehož konci leží drek: druhý se dává cestou bezpodmínečného ne poznávání, ale pronikání do lásky, tj. ne cestou sbírání vajglů, ale zcela opačnou cestou, cestou únavného, rozryvně vyčerpávajícího odhazování balastu. Na konci neleží makromolekula in vitro, ale zárodek nového života, jehož úběžníkem bude opět utrpení – ale na jehož konci leží vzlyk bezpodmínečné, zrazené donkichotiády lásky, nové lásky, avšak lásky!

1974

Sváteční, ale i obavný pocit, který se nás zmocní pokaždé, vstoupíme-li do lesa. Vzedmou se v nás dávné atavismy. Taky lítost, že zde nemůžeme pobývat stále. V lese se životní pocit zmnožuje. Politický vězeň v Čechách, který měl cosi s literaturou; zdál se mi být jedním z čistých, hodnotných: řekl mně (přiblížil obličej k mému): když jsem bručel v base, byl bych býval dal rok života za jeden den v lese.

Zatímco mystická cesta je nadlidská dřina ve skalní stěně, je psychotropní látka, droga, hasák vybalený z mastného papíru, kterým slepec vypačuje trezor s falešnými bankovkami; agent, který, když máme nejvíc práce, zazvoní, vsune nohu mezi dveře a vymámí na nás podpis na pojistku.

Vždycky, když jsem na pohřbu, a tohle byl pohřeb katolický, mám evidenci, že po smrti není nic a že jsem a že jsme byli všemi neustále zevšad podváděni; od školy přes zaměstnání, ideologie, lásky až sem. Jen zem je pravdivá, ale po nás není nic.

1975

Nebýti tak faktu smrti, to by se to zabíjelo! Smrt, velké pozitivum, je bolševismu proti mysli, nechť lidé neumírají, nechť mizejí, hygienicky, a zejména, ať se po nich již nikdo nikdy neptá.

Charakterově pevný, tvůrčí, a proto cenný člověk, nepřizpůsobivý, s pozorovacím talentem a pilný, musí být ve všech společnostech 20. století postupně týrán, a když se navíc rozpozná jeho citlivost, urážen tak dlouho, až je zničen; ne snad pro nějakou svou vinu, naopak jen proto, že existuje uprostřed ničemných a bezpodmínečně spiklých; společnost podlá tu i tam, nemají si navzájem co vyčítat, tu i tam nedožraná, jen počet kotlet je rozlišuje, povrchní a krutá, po nesčetných špatných zkušenostech neschopná vyvodit důsledky z minulosti; odsuzujíc a drtíc čistého člověka, vynáší ortel nad sebou samou.

Masové médium, tj. protéza, která v jednom okamžiku tluče přes malý a velký mozek milióny lidí, je daleko sprostší než gumová hadice naplněná olovem; gumová hadice, toť protéza zabijáka jednoho. Masové médium, toť heroin stohlavého nezastižitelného bosse, který sám nikdy drogy nebere.

Šetřit silami vyžaduje víc námahy než jimi plýtvat.

Z některých žen špína přímo teče, vytéká z nich čůrkem; z mužů nikdy tolik zevnitř a tak nepřetržitě. Z ženských navíc teče arogance, nepřerušená zloba, zloba v sobě se zavíjející; povalit na zem, uškrtit drátem. Z některých zas vyvěrá netušená dobrota, nevídaná něha, vlastnosti, jimiž muž nikdy neoplývá. Žena nadaná pro humor – poklad na ostrově. Ony jsou jiný svět, někdy i doklad, že muž je tvor v podstatě šaškovský, méněcenný, určitě namyšlený. Kulturu a civilizaci by byla měla vybudovat žena, jenže ona zas neumí myslet a obvykle je na obě ruce levá. Ono je to složité.

Nikoli „seid umschlungen, Millionen“20 – ale rozmítnuto budiž zrno od plevy; nechť se totiž objímají mezi sebou vrah s obětí, mučený se svým mučitelem, jak je to teď v módě, nechť se smiřují, oslintávají a objímají; kéž už brzy zachropotá, udávena mlátem, čtyřmiliardová masa bolševictví, fortissimo tutti, ať si mezi sebe rozesápe svět, ale my buďmež vymítnuti, aby to bylo znát, že jsme proti nim, že se jich štítíme, že k nim nepatříme! Kéž se dá i ten zbytek převálcovat na placku, kéž blábolí o svém bratrství, ale kéž je zřejmo, že my na to jejich bratrství plijem.

Ve sféře bolševismu dochází – posléze – ke kolektivnímu zúžení vědomí, v letálním stadiu pak k vězeňské psychóze en masse – zotročená stáda jsou s to starat se už jen o žrádlo, přičemž nesmí nikdy dojít k nasycení. Bolševik je nejchytřejší démon. Ty sis myslel, že jsou blbí? To jsi se tedy spletl.

Dovedu si dobře představit, že bude spasen Hitler, ale já že budu zatracen.

Josef Jedlička21, kafeterie

Všechno se kamsi štve, a kdybychom uhodili otázkou, zkoprní dokořán; a kdyby se řeklo, bylo by to prolhané; všechno se štve, na koňských dostizích, ve stavebnictví, na recepcích, v nukleárním výzkumu, v chování a jednání, vše dirigováno tuchou zřícení, a nikoli tušením zániku, nechápajíc, že právě tohle štvaní přispívá k neživotu, aniž dospívá ke smrti. Ale jedno zůstane normální: zákony přírody; ty se neštvou: dítě tiše se přidržuje matky v útrobě, zraje tam, převaluje líně, plove v praživlu; a právě tímto nezadržitelným, protože úporným postupem, a nikoli převratem, zavalí jednou a přelije příroda i naše hektické rouhačství, dyšné pokusnictví a zahrávání; příroda první, neřkuli prvotní, přelije přírodu třetí a jedenáctou, ubohou, lepenou a loutkovitou..., konečně bude nastolen řád, který lidé nastolit nejsou schopni...

Před našima očima vyvstává nový člověk, obecně myslím nový antropologický typ: naprosto bezbožný, roztěkaný, bezuzdný, vydán sám sobě; dokonale neznalý své podstaty, pudový; v civilizačních oblastech nesnesitelný dělňas nebo ouřada, konzumní švejk, mlok; v oblastech hladu a divosti klackem napřahující se chám; vše protkáno terorismem a debilitou. Nový lidský typ: všedebil.

Mozky zatížené literaturou, nekončící puberta a takzvaná poezie se přičiňují o náš absolutně zkreslený názor, vyslovíme-li slovo láska. Na toto téma se popsalo vydřevnělé panství lichvinské22, sešrotované v papírnách, a nakdákalo se odporností, že to stačí na doživotně zkažený žaludek. Hlavně nás přesvědčovali, a hlavně my sebe sami jsme přesvědčovali, že láska je splynutí duší, že v ní člověk najde druha. Ale pak se najednou dostaví tichý šok noci, můra udeří o spánek a vy sletíte ze židle, abyste roztáhli na prodřeném koberci paže a hleděli na strop zorničkami tak rozšířenými, že do nich jak zrno makové zapadne celé vesmírné dno: tak takhle to tedy je! Pozor na lásku, rytíři a rytířko!, budete sami, podepisujete svůj doživotní ortel, nikdo nikdy nic nepochopí, zamknete oči, načež bude následovat ceremoniel, načež bude následovat nejen věčná tma, ale i věčné zapomenutí, a to je jistota, to je na tisíc procent a to je to nejlepší! A nyní, soudruzi a soudružky, básník Pantaleon Pytel přednese něco svých milostných veršů.

Prdel neprošla při výměně stranických legitimací v letech 1968 až 1969, a to za prvé protože je rozpolcená, za druhé má dvě tváře, za třetí moc si fouká, za čtvrté na všechno sere, za páté protože se se stranickým tiskem seznamuje opožděně, a ještě k tomu jen povrchně.

1976

Spisovatele neničí neúspěch, ale úspěch, protože úspěch nesouvisí s dílem a není potvrzením díla, úspěch souvisí s podstatou společnosti a je potvrzením nikoli jejích potřeb, ale lichých tužeb a planých představ. Průměr se rozplizne o průměr. Všechno další, pokud muž setrvá u nalomeného vesla, děje se spadem musu. Konfekce, zručně drzá výroba, urychlený pád, peníze, tuk. Zabit právě tak sebou jako společností, pro kterou psal, což neměl; psát se má výlučně proti společnosti.

Bolševismus se proto tak lavinovitě a nezadržitelně valí světem a na svět, protože v něm musí býti cosi, co většině přesně vyhovuje. Bolševismus je totiž nejpohodlnější způsob, jak nežít.

Lída23

Mystický zážitek? Přetrh všeho dosavadního, zásadní přeryv, revoluce, ens24 přesunu energie, energie nikoli však jen molekulární, ale atomární, ba subatomární roviny. Okamžitě uzdravená, třeba vleklá duševní choroba. Amalgám, spek, proměna prvku v jinorodý prvek při zachování, uchování křehké bytosti. Ejhle – slunce: miliardy let mrhajíc kvanty energie, zůstává prakticky stále totéž, protože v jeho nitru se ustavičně přelévá plazma v plazmu, kvantum a kvalitum přechází v jinorodé kvantum a kvalitum, rotující slupka drží pohromadě neslýchaně pracující nitro, které je autarkní samozásobitel, sám v sobě tkvějící suverén, sebevyživující, neměnný, nepodléhající jiným změnám leč těm, jež jsou vlastní jen jemu samému. Nezištná záře. Podstata génia – nezištná záře vyživující se ze sebe sama.

Ničím se člověk neušpiní tak jako námezdnou službou, v níž složka lichotnictví, podlézavosti a vnější zdvořilosti je nejzhoubnější, a pak literaturou; mluvím ještě v kódu snesitelnosti. Méně se ušpiní vrah, který je přesvědčen, že vražděním poslouží revoluci, než literát, který se proplazuje za nakladateli, vstupuje do styku s jejich hlídacími psy a přijímá gratulace – ale i kritické výhrady – svých čtenářů.

Když tě zformovaly nemoc, šílenství, vize a šibeniční humor, pak ti asi taky budou nejlíp sedět jako témata. Drž se jich jak veš v kožiše a neprozkušuj si žádné nové žánry. Omezuj se na šílenství, vizi, šibeniční humor a zlobu. Žádné nové žánry; témata! Jestli tímhle psaním pomůžeš lidem? Na lidi se vyser, jim nepomůžeš. Jen sobě, trochu; usvědčíš se totiž, a to nejen jako zločinec, ale i ten, kdo se snažil.

Nenastává konec světa, končí jedna antropologická fáze.

Svět je hnusnej, svět je špatnej; fráze u politého stolu; co se tím říká? S lidmi nelze. Mně bylo světa dopřáno vidět jen cíp, ale co jsem z něho spatřil za sochami, přivádělo mě vždy k mlčení, k oné retnici pokleklého úžasu spíš než k soptění.

Výrok dona Kotta:

Já bych se do Čech podívat zajel, jenže to by tam nesměli bejt ani bolševici, ani Češi.

Nejzastaralejší slovo: pokrok. Neboť jednak se nic neděje, jednak nic nepokračuje ve smyslu vzestupném. Lumpové vynalézají atomovou pumu a recitují si přitom védy. Pak to spadne a jede se dál. Dnes je atomová puma pojem tak směšně zastaralý jako, dejme tomu, psí dečky. Pokrok: auto jedoucí stopadesátkou proti betonové zdi; řidič není ožralý, ale střízlivý, a za jízdy vyhazuje z okének děti, jedno za druhým. Já sice vím, že jsem svině, ale to neva. Vono to neva. To je pokrok.

Jaroslav Dresler25: na mne už svět nepůsobí. Na to já se na všechno můžu jedině vysrat. My, když se to stalo 21. srpna s Československem, tak jsme se s Pavlem Vačkářem dvě hodiny na chodbě chechtali...

Miluje, ale není zamilován. Ví, ale nepoví. Vyvázal se z liché a vyděračské posedlosti svěřovat život papíru. Neustoupil z bojiště, stáhl se z hovniště.

Přestěhoval se do pevnosti.

Neexistuje ani smír, ani smíření, neexistuje cesta zpátky; možná že existuje naděje, ale jen jako nepřítel. Z tohoto položení neplyne nic, jen úleva, a to mohutná, chci říci posilující, pro ještě zuřivější a bezohlednější boj.

Co to jsou vlastně lidské dějiny? Spějí vůbec k čemu? Ve svých dvaapadesáti mám lidské dějinnosti právě po krk; snad je i člověk dobrý, schopen slušnosti a soucitu; ale nikdy jako účastník dějinných pohybů. Dějiny se mně zdají z člověčenství tím nejhnusnějším; evaporují táhlý smrad; kamkoli do dějin sáhneš, vylovíš mrtvolu; ovšem jsou i chrámová okna a pyramidy, bylo by však lépe, kdyby jich nebylo; za každým chrámovým oknem a každou pyramidou (ale i goblénem, porcelánovou vázou – pyramidy se mně nezdají být dobrým příkladem), za každým kusem tzv. krásy kupí se hora mrtvol.

Před rozpadem bytosti, sebeneštěstím, se můžeš zachránit jen duchovní prací, upnutím k střízlivosti. Usiluj v podlosti a zuřivé špíně světa uchovat se čistý a střízlivý. To je tvoje cesta k svatosti. Neznám nikoho, kdo by byl intelektuálně tak střízlivý jako ty, proč tedy ne celou bytostí?

Ti, kdo jsou jen a jen mizerní, mají se rádi jako čuně pro čuně.

Děti můžeš snadno obelstít, nikdy však obelhat. Ke svini nejdou, záludnému nepodají ruku, nic.

Podívejte se na nikoli sladkou, ale čubčí anarchii, již za sebou zanechávají ženské; podívejte se na jejich pracovní stoly, na strukturování a frázování linek v domácnosti; Bibli zakládají vlásenkou, třeba-li, podvazkovým pásem, a v hrnci sádla zapomenou vodní dýmku. Je jim to jedno; někdo tu škodu zaplatí. Ale podívejte se i na jejich pořádek, pak je německý, katolický, případně protestantský, takže si nevyberete. Dovedou být čistotné, ale nedovedou být pořádné ve smyslu vnitřního řádu, neboť ho postrádají. To není má věc, řeknou, zatímco oběť už vezou do blázince.

1977

Vždycky, když se napařím, chci komunikovat, protože za střízliva s nikým komunikace nejsem schopen.

I Sahara byla někdy zelená... a zas bude, a to brzy! Dřív než se nadějem. Jenže ne my to budem, kdo se nadějem. To je právě tak podstatné jako vedlejší. Člověk nikdy nebyl a není a nebude ani mírou, natožpak středem věcí.

Moje psaní (ono otrocky, otročivě osvobodivé psaní), jež se dotýká tvorby, je jediná moje zbylá, oprávněná pomsta. Neznamená to, že jsem důležitý, ale nepochybuji, že má nelaskavá posthuma pomstí nejen mne, ověří nejen mne, že budou čtena živě, a to těsně před zánikem světa.

Legitimní pořádek je právě tak pochybný jako revoluce, lépe, praxe legitimního pořádku je právě tak odporná jako praxe jakékoli revoluce. Neznalost základních věcí, z ní plynoucí povýšená debilita, a to jak „zpátečnická“, tak „revoluční“, nadutá nevědomost, toť pravé jméno krachů člověka, ne-li kde jinde, jistě na půdě vůle vybudovat obec právě tak snesitelnou, dopadlo by to jistě laskavěji, než klade-li si v tomto smyslu cíle náročné. Zapomíná totiž, že je trpaslíkem.

Neumějí mluvit, chtějí-li umět, nemají o čem, vyslovují huhňavě, utíkají se k módním žargonům, vyžadují ovšem, nejen abych jim rozuměl, ale ještě paríroval26. Jednak nerozumím skutečně, jednak rozumět nechci. To však neznamená, že jsme na tom podobně, neboť já nejsem agresor, naopak, po deset let jsem v ustavičné defenzívě; toho jsou si dobře vědomi, a tak jim nezbývá než mě označit za arogantního a agresívního. To mně zdánlivě zůstává, co jim však zůstává skutečně, zůstává jim přišito skutečně. Jestliže po mně Kristus vyžaduje, abych je miloval, přijmu od něho trest, ale až tam; zde je milovat nemohu a nechci a vím, že jednám správně.

Náhle mě napadá: ráj je místo, kde se lze konečně donekonečna smát lidské blbosti, a donekonečna se na ni nezúčastněně moci dívat, dívat z výsostí pobavenosti. Ostatně, nejsem si jist.

Večer, když se konečně zamknu v pokoji, nastane honba za četbou. Zoufale přemýšlím o knize, kterou bych mohl číst, proti každé však něco mám; jako bych už nikam nesměl, ani do modlitby. Snad bych měl sám začít psát knihu, jenže to je ta nejhorší historie, protože by neměla čtenáře.

1978

Reformátor je obsedant, a proto se mu dovoluje pouze teoretizovat; jakmile chce přejít do praxe, vyčíhat ho a odstřelit jak psa. Neboť začne reformovat, reformuje a reformuje, až dojde k výsledku, už ne on, ale tzv. dějinné pohyby, tj. k hromadě mrtvol. Ty sám pak: nikdy na nikoho nic nedej. Reformuj se sám.

Končí poezie, víra v lidi, co zbývá navíc, co trans, plivanec a odvaha vyslovit ono podezření, že Bůh je totiž darebák. Lidé ovšem rovněž, ale zejména on – jen to s ním trvalo příliš dlouho a najednou to prasklo.

Čech dnes nedovede vyslovit jedinou větu, která by přistižitelně vykazovala podmět, přísudek, předmět, neřku-li příslovečné určení.

Nejjednodušší ze všeho je říci ne. Ano způsobuje vždy komplikace.

Na počátku byla Lež.

Ať se namáhají oni.

1979

Kolika by ses musel pomstít, kolika jen, aby se utišilo srdce?

1980

Neprostupný musí či má podobné tvory odstraňovat z cesty, anebo jim z cesty jít, třetí cesta neexistuje, jenže právě za to berem plat.

Dokud se lže, dobře; jak se začne mluvit pravda, zle; že to ničí základ věcí, je vedlejší; svět rovná se zrada. Jenže právě tak tomu svět chce.

Moralista bývá sviňák.

Sání u prsu matčina se nezbavíme nikdy; onen pohyb k sobě, kořistný, vysavačný, je pak až do smrti podobou našeho chování a jednání.

Nejsem ochoten hrát žádnou hru; a tedy ani spoluhrát: jakmile se, byť na zlomek vteřiny, v zaměstnání nebo jinde ve společnosti přistihnu, že to jejich bago hraju s sebou, vzápětí se dostavuje alarmující stud a pocit neodčinitelného sebeponížení.

Svůj plat nebereš za práci; tu může koneckonců vykonávat každý osmnáctiletý elév; svůj plat pobíráš za sady ponížení, spíš než zjevných, atmosférických, onen krápavý spad mušinců, jak jej mapuje lidská malost, za nikoliv nic, ale nicotu. Nevím, co to dělá se ženskými, muže to však kastruje. Bolivijský horník, vykořisťovaný na nejvyšší míru, je v tomto smyslu hrdým pánem svého osudu.

Končí věk, v němž bylo možno dávat věcem jména, a to ne proto, že by strom přestal být stromem, ale protože zanedlouho nebude nikoho, kdo by se o strom jakožto strom zajímal, natožpak toho, kdo by jej komu co takový označil. Končí takový věk tedy proto, že člověk přestává býti člověkem a stává se němou tváří, ovšemže bez její krásy a souměrné, nevtíravé důstojnosti. Čímž končí eón. Tzv. génius v člověku bude se ještě ovšem tu a tam bránit, a to místy i vehementně, ale už jsou spuštěny stereotypy, jež, intencionálně zřetězeny, tyto reziduální, návratné snahy neodvratně zavalí. Svět co megapolis s nekonečnými předměstími...

Každý, kdo usiluje o moc, musí být nějak méněcenný. Plnocenného člověka vůbec o ni usilovat nenapadne.

Muset ustavičně hledět na svoje bližní, jako by nejen byli zbaveni všeho rozumu a vysvléknuti z podstaty, hůř, jako by si oné podstaty co nejrychleji býti zbaveni přáli! Vytváří se, množí i zabydluje nový antropologický druh, deviovaná odrůda, která je snesitelná jen na krátkou chvíli a jen pod podmínkou, že už jsme lehce pod parou.

V každém okamžiku investuje do života kvanta energie, energie nasupené, neklidné, zuřivé, nepřiměřené. Je tím ustavičně vyčerpán. Čím vlastně? Dá se to postihnout? Je vyčerpán především sám sebou a ovšemže – jako všichni ostatní – i přízrakem života. Snaží se zasazovat životu rány přímé, zatímco život zasazuje ze zásady rány pod pás. Jenže on každým opitím, každým požitím téhle drogy zasazuje rány pod pás sám sobě. Každým opitím se připravuje o zbytky rozvahy a odvahy vůči životu, jehož úskočná povaha odvahy a spolurozvahy vyžaduje. Když byl mlád a začal se ve dvaceti opíjet s kamarády, myslel si, že právě oněmi kony chvilkové vytrženosti vítězí nad smrtí, ji oddaluje, ostatně tehdy nedohlednou. Dnes vidí, že to bylo ze zásady klamné. Se smrtí nutno bojovat nadmíru střízlivě, ona je všechno, jenom ne opilá, není přízraku střízlivějšího nad smrt.

1981

Člověče, mě už nezajímá nic, co zajímá druhý. Ne že by to, co zajímá mě, bylo tak odlišné, ba nesdělitelné, ale já prostě nevím. Tak například nějaký úryvek z četby. Do polemik se nepouštím. Já byl člověk polemickej. Nepouštím se do nich, protože chápu, že moje názory na věc jsou tak nebetyčně odlišné od všech, kdo mě obklopují, že jsem to prostě vzdal.

Josef Jedlička27

Začal jsem se ne modlit, ale zvířecky úpět.

Dopadnout na dno, jak Němci říkají, Tiefpunkt, debakl: nemohu už zvnějška vdechnout nic, aniž bych otrávil sebe, zvnitřka ze sebe vydechnout, vydat nic, aniž bych otrávil bližní: nechápu to přece jen beze zbytku, nebyl jsem a nejsem intelektuál, byl jsem vždy a jsem dříve čilejší, teď už jen zedřený dělník: je to duševní nemoc?, ztráta víry v Boha, jako by se řítila lavina, tak rychle se to sype, doprovod jsou hrůza právě tak jako odleva; stačí se dotknout, abych ne jásal, ale řval zadostiučiněním etc. Tak to dál nejde, leda do vraždy a sebevraždy: proti tomu nutno podniknout ne vše (ty věčné maximalistické sebenároky, které končí v plivátku!), ale cosi málo, zato naprosto určitě: ne zařeknout se ve všech směrech, ale odřeknout v několika, například: nerozmnožovat komunikaci, odmítat jakékoli angažmá, nic zatím nepodnikat v poezii, nutno vyčkat, až se vrátí, a to nejen v podobě privátního purgatoria, jakkoli autentického, ale znovu vytrysklého pramene přitakání životu. Tento stav je hrozný, život pozbývá ceny, kdyby nebyly děti, vzal bych si ho, anebo někoho zabil, doživotní basa byla by definitivním řešením, aspoň to.

Po našem dvoře se promenuje, sbíraje odpadky, duševně nemocný domovník, kryptonaci, s pohledem upřeným do země; jakmile vyrazí mezi dlaždicemi travička, sype ji žíravou solí. Kolika slovy se vyjadřuje? Sto padesáti? Nikoli! Třiceti pěti!

Jan Vladislav28: Na otázku, zda nový život v Československu neomezuje se jen na Prahu, odpověděl, že má evidenci například o Brně, Poličce.

Preisner29: Ivane, tvoje cesta ke svatosti rovná se střízlivost.

1982

Huby plombované kdečím: připadám si z té dálky jak trpaslík. Vy všichni ovšem obři. Huby plombované kdečím: spravedlností, mírem, bezpečností, státními hranicemi, jež přece nejsou žádným korzem, vírou v Krista; přitom jste všichni darebáci.

Martin30 je typ konfliktní, rád by tzv. Československou republiku a její zřízení polil benzínem a zapálil. Na zpáteční cestě mu pohraničníci zabavili Obelst31 a knihu o Adolfu Hitlerovi. Zabavili tedy materiály o Adolfu Hitlerovi a Ivanu Divišovi.

Toto je společnost zdrogovaných, vypráškovaných srabů; každé bolení hlavy je důvod omluvit se a odejít domů; každé nachlazení důvod volat svého lékaře, dostat recepis, jít ho proměnit, polykat prášky. Není to žádné dobro, protože nehledě k tomu, že zde statisíce živoří úplně mimo naše ponětí, natožpak kontrolu, jak se zachováš, až sem naroluje Sovsvaz? Ani narolovat nebude potřebovat; jak se ubráníš jeho emisarům? Právě ti bude nevolno.

Codenní praxe není určena svobodou, ale nutností, vyznačena ne solidaritou, ale skrytým, o to zákeřnějším bojem všech proti všem, přáními, těžko tutlanými, aby druhý utrpěl neúspěch, dostal rakovinu, uvolnil místo..., jakápak láska k bližnímu, natožpak k nepřátelům...

Oslov je vesele, zaplav dobrou vůlí, dělej jim ústupky, traktýruj jak vůbec možno nejnoblesněji, tj. humorem, vsjo rovno: zas a nanovo, a to v době co nejkratší, navrátí se ke svým podvodům, ke své nejvlastnější životní praxi, tj. totální lži, a tobě se jaksepatří odmění.

1983

Tvá smrtelnost či nesmrtelnost neodvisí od Božího, ale Tvého rozhodnutí, v tom je osudný háček, a od nynějška se nemáš na co vymlouvat.

1984

Hovění tělu? To není, co provozujeme my, občasní opilci, mikroskopičtí břídilové, nazítří s výčitkami svědomí, které se vůbec nevíží ke včerejšímu konzumu, ale dnešní mozkové chemii – hovění tělu, to jsou patriarchové-gründeři z pražských hospod z konce minulého a začátku tohoto století, kteří se vevalili, jako start vyzunkli tablet, který právě kolem nesla servírka, načež zavolali: paní hostinská! podsypat!, připlatili zlatku nebo pět korun a močili rovnou do pilin pod stolem svých čtyřicet padesát nebo taky sedmdesát piv. Co tomu za dvacet let řekl organismus, je podružné. Podstatná je svrchovanost a neohlídavost těchto vévodů, neotřesitelný jejich klid, bohorovnost, a to i tehdy, když jim mozek – pochopitelně – vysazoval. Pili tak, jak svatí zažívali Boha; jsem přesvědčen, že jsou spaseni právě tak jako svatý František.

Většina toho, co většina lidí dělá, pracuje, páše od rána do večera, je při bližším popatření holá, prostěradlovitá blbost, a k tomu fraška. Jak se toho všeho zbavit? Nevím, ale chci se toho zbavit. Být? Sám být? Ano, to je to klíčové dogma bez dogmatu – nejtěžší ze všeho.

Stále ještě člověk může spát v suché čisté posteli; teče mu v baráku teplá voda; dosyta se nají. Neštěstí takového člověka? Může býti nedozírné, ale přece se nesápe po dřeni biofyzické podstaty.

Člověk je tvor psovsky vděčný; tuny žalosti jsou podemlety a svaleny pár okamžiky štěstí; zlo je zapomenuto! Člověk je tvor naopak nevděčný; léta štěstí jsou zničena jednou dvěma zlými událostmi, a on pláče a pláče, a zapomene, že by měl děkovat. Tedy lability. Ovšem Řeky a Římany doporučovaná ataraxia je v podstatě nejen nemyslitelná; víc, je nemožná: není nelidská ani nadlidská, je mimolidská.

Stále šaškovštěji naaranžovaný, dopředu naprogramovaný v konsensním nesmyslu, naprosto odvozený, stereotypně entropický zdá se – a je – život... Vše se mění jen k horšímu. Člověk nemá ani před sebou vydobytou žádnou pozici, což ovšem může být optický klam. Dennodenně táž zmáhá se všednost, soulidé jsou k nesnesení, neměnní, mrňousovití do trpajzlictví.

A pak najednou vysoko zavyje šílené pomyšlení: jak je to možné? Nebýt? Nebrat účast! Nebýt! Absolutní a věčná tma! Nikdy se nevrátit! Vesměs uvažování naprosto scestná..., vždyť... příroda je mistryně..., dokonalá, neúprosná, alabastrová mistryně.

Ženy se ujaly vlády, staly se pohlavím silnějším, možná že jím byly odjakživa. Zmocnily se mužova světa, nakonec nás sežerou. Můžeš si z nich utahovat, můžeš je občas ztlouct, ale už ne beztrestně. Myslím, že tohle je jeden z největších sociopsychických přerodů našich časů, to je obrovská revoluce – ale kdovíkde to skončí, když žena se přece bez muže o povaze tohoto světa nedozví nic. Na všechno, i kdyby to byl šroubovák, musí mít muže.

Nejkrásnější na světě je sedět s kamarádama a moci se chechtat. Žádné rafinády ženských kyčlí a pupků to nemohou nahradit. Kyčle a pupky jsou za prvé nesmírně krátké, za druhé vždy smutné, za třetí vždy riskantní. A tóčo! Připaří-li se sem ženská, všechno zmrtví. A když se jede, chlašče, a hlavně kecá, je venku mrtva příroda a všechno, celý posraný vesmír, Bůh a Ďábel – jdou do háje. Tady je runda, a šmytec.

Nežije, ale života se drží jak hovno košile.

Nejprotivnější blbci jsou ti, kdo jsou v tom všem „zcela samozřejmě“ zabydleni, aniž si kladli otázky, aniž si dovedli představit, že se vůbec mohou klást.

Nejstrašnější, nejkomičtější je naslouchat za vypolstrovanými dveřmi konferencím manažerů nebo vysokých intelektuálů... Jako by ti i oni vskutku se domnívali, že něco řídí, tamti podniky a prachy, tito ducha... Starou belu: stačí deset rozkacených uklízeček, pětadvacet ožralých výrostků, dva teroristé, aby to vše beze zbytku rozmetali... Ještě před deseti minutami tu ševelily nesrozumitelné věty plné formulí či vysokomyslných floskulí, teď se tu nese řev a rány, padá nábytek... A tohle vždycky převažuje. Nikdy to sice nezvítězí, ale vždy převažuje.

Slovo Československo znamená snad aramejsky kšandy.

Dobro bude na světě vůči zlu vždy v nevýhodě: nedá se totiž organizovat...

Život není ani pole, ani pláň, ani poušť. Je to hnědošedá, mírně, ale neúprosně do vrchu jdoucí, sypčitě hrudkovatá polopoušť, kde oráč shledává, že se jeho pluh neustále zvětšuje a volské spřežení před ním ustavičně zmenšuje až do směšné loutkovitosti, o mizivé prašnosti. Oráč posedle, bláznovsky, nepoučitelně oře. Plytkou, mělkou brázdu vysypává Kostnatá za ním tvrdkavými semeny, z nichž na jaře, popelavém a bělnatém jako vždy, vzejde každé pětisté třísté, řídká travka.

Indický zlatokopec si za měsíc při desetihodinové práci vydělá 250 marek. Já, když napíšu program, tak si za hodinu vydělám 100 marek. I když je všechno relativní, na tento absolutně diskrepantní mzdový zákon světa ten svět jednoho nepříliš vzdáleného dne vylétne do povětří.

Kdyby ke mně přišel démon a zeptal se, co považuju za největší zlo (zla) – ale on nepřijde –, bez váhání bych mu vypočetl: za prvé moc, fakt moci, moc v rukou neschopných, fakt moci jednoho člověka nad druhým.

Když má někdo bradu jako soustružník, vole, tak nemůže hrát Hamleta, řekl mi jednou nebožtík Zábrana, stižen nepochopitelnou nenávistí k herci, který ho právě hrál.

Člověk nedělal nic jiného, než že stále a znovu vymýšlel Boha, aby mohl žít, aby se nemusel zabít; v tom je celá historie světa až dodnes. Já jsem první a jediný člověk v historii světa, který si vymyslet Boha nechtěl.

Kirillov32, Běsi, II. díl

Je-li někdo v nebi (místo absurdně nepředstavitelné, ale budiž!), pak jsou tam sebevrazi: teprve teď požívají života a plného odpuštění, ne, výsad. Všichni, kteří si vzali život ve vězeních, dále ti nejheroičtější, vojáci ve vězeních, protože nechtěli prozradit konspirativní nexus33, kryli tělem ostatní, vojáci sebevrazi. Ti, kteří nemohli snášet život pro další bolesti, řekli si doktorovi o euthanasii a on byl tak inteligentní (stejně to byl konsensus), že jemu nebo jí píchl spásnou injekci. Vstanou z mrtvých především sebevrazi, které kurva církev házela ke hřbitovní zdi a odepřela jim svá posraná svěcení. Co mě ohromilo a odzbrojilo, ale i posílilo a potvrdilo má tušení, je zvlášť pietní vztah Václava Černého34 k sebevrahům. Ve IV. díle Pamětí je takové místo. Všichni, kdo nesnesli život z metafyzického nihilismu. Atd. Další výčet je blbost. A že sebevražda není řešení? Z jistého zorného úhlu jistě ne, z jiného jistě ano. Zde není rady ani pomoci, a právě tady by měly být. Kniha Masarykova35 je naprostý docentský omyl. Úctyhodná, jenže neplatí, protože před sebevraždou nelze vytyčovat tezi, jen účinně pomoci nebo naprosto oněmět. O tom bych chtěl mluvit s Wojtylou, museli bychom být však naprosto sami, aby nám přinesli čaj a nechali nás být a nerušili.

Zamilovanost neznamená nic něžného, nic se srdcem. Je to žlázové rozvolnění, ukončitelné, zastavitelné jen novou „zamilovaností“, a tedy novým žlázovým rozvolněním anebo rovnou koncem světa. Jinak není síly, která by zejména racionálními zdůvodněními přiměla buď jednu, buď obě strany, aby tomuto rozvolnění postavily jakýkoli mentální blok. Losos putuje třináct tisíc kilometrů, nakonec je vyhublý na kost, jenže o tom neví... Strašné je, že člověk o tom ví a navěšuje na tento ryze hormonální stav nakonec i Shakespeara. Ostatně, je-li to Shakespeare, je dobře. Příšerná je hromada odporných, karamazovských skutků, která se též vždy víže k tomuto politováníhodnému stavu. Deset chvil štěstí na deset tisíc meziher hnusu a ponížení. Cokoliv si dá zamilovaná žena líbit od nezamilovaného muže a vice versa. Jeden z nejfrapantnějších rozdílů mezi zvířetem a člověkem, jeden z nejúskočnějších podrazů ďáblových, jedna z příležitostí pro člověka udělat šlus, jenže to se nikomu nepodaří.

Stále vtíravěji, snad pro jeho drsnou mužnost, vrací se mně vzpomínka na Vladimíra Vokolka36; snad ještě žije. Někdy koncem šedesátých let mě pozval na svou chatu v Rychnově u Litvínova. Typicky bolševicky zchátralé pohraničí. Nebyl tam nikdo mimo koček a cikánů. Ráno jsme na modré mlíko čekali frontu, až se uráčejí přijet. Básník byl tuhý, přísný člověk, žádný chechtavec. Vidíš? – šli jsme kolem svažitých luk, na kterých v ohromných hromadách černalo, hnilo seno. Vidíš – to je prvně v lidských dějinách –, Bůh poskytuje člověku na dlani svoje dary, a člověk mu na tu dlaň nachčije. Vidíš ten les? v jakým je stavu? Dřív mívaly báby vysoké tyče nahoře se zkoseným a naostřeným železem a strhávaly ze stromů uschlé větve. Bylo to výtečné topivo, nikdo je za to nepronásledoval a les se čistil. A dnes – podívej, jak vypadá! Hnije. Nazítří jsme šli na procházku, náhle se ke mně Vladimír obrátil, jaksi anticky, a řekl mně přímo do obličeje: a tady vidíš, že smrt je nejdůležitější událost v lidském životě. Pochopil jsem v milióntině vteřiny. Kdo to dnes ví?

Každá ta žena, ta baba, je bordelářka tíhnoucí k uchovávání, podržení a kumulaci starých krámů (co jsem se tohodle hnusu navídal v iks domácnostech) – semper idem.

Odborové organizace (krycí jméno pro bandu zabijáků).

Se světem? Se světem nemůžeš dělat vůbec nic! Ale se sebou samým můžeš!

Před několika lety vypadla v New Yorku síť a deset minut nato se znásilňovalo a plundrovalo.

Toto je už několikerá, snad ikstá poznámka na dávno vyhlédnuté téma: ubožáctví a scestnost mašinisticko-automatizované, v podstatě zkomputerizované civilizace; v tzv. rush hours (zažil jsem je v New Yorku) museli se na Fashion Avenue utéci k černému strážníkovi (žádné amply), který si (marně) počínal jak šílený; jeho neúprosné mávání pažemi bylo výrazem zoufalství. Osloven v tu chvíli, byl by udeřil, zařval nebo kopnul; mně to stačí docela dobře tady na Herkomerplatzu, kde, když jsme se přistěhovali, vládla idyla. Dnes tu kursují autobusy: 54, 55, 89, 188, 189 plus 51a, oběma směry; plus tramvaje 18 a 20, dvěma směry, plus auta plus pěší, staří, mladí, nejvíc školní děti. Chci-li si jít koupit naproti salám, musím vystát nevímkolik minut, než vše přefrčí, načež stoupnu opatrně na koleje a podívám se vpravo vlevo, načež opět stop a za kolejemi totéž co před kolejemi oběma směry. Jsem-li podrážděn, hulákám nadávky, a to česky; nejsem-li, pokorně čekám a vyčkám, ale ponížen, naprosto odhodnocen, zahozen; vytane mně nějaká cestička lesem nebo stezička v obilí. Tam patřím, ne sem! Jenže tady vydělávám peníze, abych mohl živit děti a sebe.

Žádní oslaváči či opěvači – nemají práva. Žádný optimismus, protože to je světonáhled mloka či pulce; možná že taky žádný pesimismus, on spadá rovněž do nejnižší z tříd. Jakmile vidíte produkt à la Nesmírný krásný život37, ihned s ním do popelnice, jinak si zasviníte záchod. Co by se měl už mladý chlapec učit znát a pomalu se k tomu probírat, je přece základ, a ne kymácivá věž: na základě stojí vryto: jsi tu míň než přechodný host; všichni musíme udělat trpkou zkušenost se smrtí, nikdo není vyňat či ušetřen. Ve třiceti by muž měl vědět, že má právě polovinu života za sebou. Kdyby si všichni dospělci bez hysterie uvědomili, že zakrátko umřou, nemyslím, že by se z náměstí ozýval všeobecný nářek, ani by nebylo slyšet párané hedvábí, ale zavládla by nálada asi jako o klidném odpoledni v červnu. Sladko, užitečno bylo by žít v takovém společenství vědoucích.

Nikdy nevíme, koho si berem.

Stromeček, dárky, vanilkové rohlíčky – kašpařina nažrané Euroameriky.

Nevím, zda mně kdy imponovala vzdělanost, akademické vzdělání. Patrně jsem k nim měl po většinu života vztah indiferentní; cítil jsem v sobě svůj talent, a to mně stačilo. Cítím vzdělanost jako cosi náhražkovitého za něco, co chybí.

Čtyři tisíce let mužovy vlády žena dohnala za posledních padesát čtyřicet let. Je to nesnesitelné. Patriarchát existuje snad už jen ve světě muslimském, ale o ten není zas co stát. V euroamerickém světě a v jeho specifickém segmentu severoamerickém je muž fackovacím panákem ženy; v nesčetných filmech, pornech, videokazetách a masmediálních produktech je muž vždy šašek, potácející se kolem ledničky, a žena obr, který přijde a dá mu facku. Muž se ani nehne a za chvíli za tu facku poděkuje. Jaký triumf pro krávu, která je od toho muže odvislá, jaký triumf báby, která uklízí kozí bobky, proti staviteli toledské katedrály! Znehodnocuje se dějinný čas. Tři tisíce let jsou ničím proti čtyřiceti letům emancipace, feminismu a sufražetismu!

Kristus nás nepřišel spasit, Kristus nám přišel ukázat a doporučit, abychom se nebáli smrti a pochopili, že mezi láskou a smrtí není rozdíl.

1985

Malej českej člověk. Možný název oddílu tohoto konvolutu. Jen na okraj: je nemyslitelné si představit a uslyšet např. malej brazilskej člověk. Jen my to dokázali říct! – a proto dnes umíráme.

Jednak nepobíráš plat za práci, to by bylo hej, ale za třeba celé dekády trvající mživé hmyzí ponižování a snášení nesnesitelné blbosti svého okolí – jednak na to, aby ti byl tento plat vzápětí rozkraden rafinádou institucí, pojišťoven, členstvím kdevšude, životních pojistek.

Lída na Ondřeje38 mluví ze zásady německy, aniž tím co sleduje. Pro mne se snad klade úkol jednoho dne Ondřeje česky oslovit a říct mu, že je Čech, syn toho a toho národa, těch a těch dějin. Jako bych černou fermeží zaflakoval nebeskou modř.

Coito, ergo sum...39

Karel Kryl

Příroda je to první, a není ani krutá, ani lhostejná; jen se řídí, řekl bych, jedním jediným zákonem, a to tak majestátně, že naprosto nevnímá subjektivní počitky nějakého člověka. To věděli indiáni severoamerických prérií, nejkrásnější lidské plemeno. Krutost a lhostejnost, které přírodě literátsky přičítají, jsou adjektiva či vlastnosti právě jen a jen lidské, do přírody drze a plačtivě projikované. Příroda je tak neodolatelná a peřejovitě dárná, že v ní je zahrnuta i velkolepá přesnost: tu život darovat, tam ho vzít. Příroda hojí, ale neodpouští, a to ze zásady, a to kdykoli a kdekoli, kde a kdy se jí leze do zelí. Následují tresty, které nejsou nic jiného, leč výraz zákona. Imbecilně ochraňujeme sluky a rosničky, ale vyklučíme Mato Grosso40. Těžce pokutujem odchyt tesaříka alpinského, ale v téže oblasti masakrujem potoční pstruhy a o kus dál vyrubem Sibiř. Můžeme se podělat chválou přírody, ale odporazíme nedohledné lesy Mexika, abychom měli na armádu. Dnes jsou tam poušť a chřestýši. Jestliže příroda je tak dokonalá a jen předstupeň, jsme my snad stupeň? Čeho? Zde něco hanebně nesouhlasí. Anebo že by to přesto byla Pravda? To není nejstrašnější tajemství, ale nejhroznější záhada, asi tak jako v ledu zamrzlá anakonda. Mám za to, že ona Pravda neplatí, a že je pozdě.

Dnes mně řekl v kantýně mladý muž, že si moje Záznamy (tj. Teorii spolehlivosti) otištěné ve Svědectví41 74/1984 opakovaně čte, na tom perseveroval42, že ne jednou, ale opakovaně, a že teprve já jsem těmito záznamy jej přiměl, aby studoval češtinu. Jak to dořekl, stalo se mně cosi velmi lidského, přepadl mě totiž vulkanický průjem a já musel běžet, a místo studia češtiny mě přepadla strašná myšlenka, kdyby mě cosi podobného potkalo u papežské audience. Jistě by mně byli přelaskavě ukázali cestu, ale hledej WC na vatikánských chodbách, které jsou dlouhé, předlouhé, a všude leštěný mramor... Hrůza!

Který blbec se to uřekl, že tento svět je pomyslitelně nejlepším ze všech možných světů? Diderot? Voltaire? Spinoza?43 Krása světa!? Dnes Most a Litvínov! A jeho osazenstvo? Skutečně by člověk dal na démony, kteří si ke své a nejiné potěše zaranžovali revue příšernosti a zlotřilosti, ale hlavně vazké a proolejované prolhanosti. Jenže svět nikdy jiný nebyl, není a nebude!

Život může být vskutku žit jen tenkrát, nemáme-li o něm ponětí.

Mstím se jim, kurvám, co tam ze mne udělali, a nikdy se nezměním. Je to jediná možná odpověď, jediná slušná a případná odpověď na jejich tichošlápkovskou, bezpodmínečně prolhanou sprostotu. Lépe ovšem bylo by polít to všechno benzínem a zapálit. Jenže seštosovaný papír nehoří...

„Naše“ národní hymna. Průser! Jak by ne! Poslyšte Marseillaisu! Jste Francouzi? Nejste? Ale vstává vám pyj a kunda se jemně opocuje! Dokonce Internacionála, píseň, za níž číhá naše otrávená nenávist, dodneška vzrušuje a vzbuzuje zdání, že snad přece to je možné, že snad... Člověk bezděky stojí v haptáku. Hymna britská..., velebná hymna německá..., nádherná, nádherná hymna „americká“ s pravicí na srdci, což je krásné... Ale naše hymna, česká? Přesně jsme si ji vyvolili! Škroupova loulačka, ublebená a uslzená, tahle hymna má někam národ vést a dovést? Souhlasí... souhlasí... soudruzi... jen žádný průser! Hymna polská a jugoslávská, zdvihy a nože, virilita44, nepoddajnost! Jen národ český spolehlivě vyvolil si – po svém srdcosrdci správně – odrhovačku, kterou na scéně zpívá slepý houslista!

Náhoda neexistuje. Zázrak ovšem ano, ale jen v tom smyslu, že prostě nedokážem rozplést tři miliardy vláken, jež zdánlivě náhle držíme v ruce.

Jo, to byly pěkný kurvy, jako všichni kněží. Považovali se za posly boží, zatímco to byli jen namyšlení kati. Ještě dnes, po dvou tisíciletích, se mi obrací žaludek, když uvidím katolického kněze, celýho v černým a jak mu vlaje tunika, chtělo by se mi rychle kopnout ho do prdele, hubené nebo tlusté, a jak by se zděšeně po mně obrátil, udělat na něho dlouhý nos...

Všechno, co říkáme, mluvíme v soukromí, ve společnosti, v zaměstnání – je z devadesáti procent lež. Jak to pak může dopadnout se společností, jak to může dopadnout s námi? Řeč, mluva, původně božský prostředek komunikace, se změnil v prostředek lži, zločinu a nakonec vraždy. Zkusím, třeba dnes, mluvit dvacet minut pravdu – budu vyveden ze závodu jako opilý, který ovšem scestně, ale přece jen mluví pravdu, tj. vymlouvá, vyříkává obsahy, jež každý z nás v sobě chová, ale skrývá, zamlčuje.

Je to prozření – o obrovské zbytečnosti většiny toho, co konáme, co jednáme a jak a k čemu se chováme.

Po staletí vládli v Čechách králové; dnes vládnou v Čechách domovnice.

Průšvih sexuality je prostý: tkví v nároku. Jakmile se dotkneš nesvého těla a ona tvého nesvého, jakmile se spojíte, a dopadne to šťastně, ihned, vzápětí se vaše situace podstatně mění, tj. z procítění a adorování je možnost kořistění a vykořisťování... Potencialita posvátného mění se v realitu infámního – nakonec v peníze, v cokoli... Propadavým můstkem této ďábelské lsti je rozkoš, deset vteřin..., to je něco příšerného, jak je to ustrojeno..., a nikdo nikdy to nepochopí..., dochází k nejtrapnějším kolenolezeckým scénám..., pryč od toho hnusného kšeftu.

Kdo měl kdy čest pobývat dočasně (v nevražedných režimech) mezi tzv. blázny, jistě nezapomene, a potom, uzdraven, srovná svou zkušenost s nuceným a trvalým pobytem mezi „normálními lidmi“. Jaký klid, jaká noblesa a ohleduplnost „bláznů“, a jak se má snoubit se surovostí, udavačskou mánií a nedopočitatelnou sprostotou „lidí normálních“? Není lidí normálních, jsou jen noblesní blázni, ti po tajuplném právu vyvržení... Jděme tedy s vyvrženými..., ale jak? Jak se přidat?

Ztropit skandál – jaké sladké pokušení!

Žena, manželka, rodina, manželství. Kéž by bylo možno muži střežit se těchto banalit.

Votrubová-Koutecká45 mně řekla: květiny? Ono to nevraždí! Ono to nevraždí!

Básník osmdesátník je netvor, který budiž dobit sekyrami v hloubkové garáži.

Tito vycpaní, neskuteční lidé, tito hastroši v poli, nekonečně zmatení a do hloubi nejistí sami sebou – to jsou právě oni, kteří zuby nehty drží své posty, tyranizují své podřízené, a to ne nějakou knutou, ale nekonečnou blbostí – a přece jeden každý z nich má své lidsky slabé místo, přece i oni na něčem úpěnlivě visí... I oni se svými pošlapanými hodnotami, i oni mají hodnoty a děsně se o ně bojí...

Ale to je jediné smysluplné: ztotožnit se se skomírajícím světem. Jen blbec nevěří, že svět se hroutí a že jde do prdele a že stojíme před jeho koncem. On si to všechno představuje jako ředkvičky.

V roce 1985 byl znovu jednomyslně zvolen prezidentem republiky Gustáv Husák. Národním umělcem byl jmenován Karel Gott. Náš Jenda Bimbo – národní umělec. Spolu s ním kdovíkolik mediokritů. Je průhledné, co tím chtějí docílit. Chtějí snížit hladinu, stlačit kvalitu, namluvit národu, že právě tito blbci jsou jejich vedoucími duchovními leadry. Chtějí entropizovat, a taky se jim to daří. Do deseti let bude jmenován národním umělcem Josef Kokeš, domovník z Lublaňské ulice, udavač.

Farmako-chemický koncern se svými nesčetnými špióny, agenty, nákupčími, čmuchaly, se svou nekonečnou špínou. V zemích západní Evropy se od nemocnic, respektive gynekologií, skupují placenty, nakládají do nějakého udržovacího roztoku a dopravují na místo určení; z těchto placent se vyrábějí ty nejdražší krémy a voňavky, ty krávy postávají před obchody a kupují si to a mažou se tím, aby byly o pár měsíců přitažlivější, atd. Snad i plodová voda je žádaný artikl.

Ono to všechno vždycky slibně začne, chvíli se to rozvíjí, ale pak se to někde zadrhne a špatně, ba ostudně skončí. To platí o vztahu muže a ženy, to platí o veřejných věcech, to platí o poezii, o literatuře. Komu se už podaří načatou věc dovésti řádně a bez ostudy do konce! Je to něco silnějšího než dobrá vůle, než talent, než sebelepší úmysly. Život je jak motouz slepený syndetikonem a rozmotávaný v pracovní terapii tzv. blázny nebo tzv. vězni ve sklepě při nedostatečném osvětlení.

Kdyby byli lidé vyvinuti, svobodni a bez předsudků, nemuseli bychom tvořit, nebylo by třeba lidí tvůrčích. Jen ve světě blbů, herců, lidí předsudečných, komiků z povolání, upšoukaných vševědů a neklidných těkalů ze špatného svědomí je třeba lidí tvůrčích, bořitelů i stavitelů, nastavujících zrcadlo.

Sexualita, tato nejpřirozenější a nejnezbytnější funkce ve stvořené přírodě, se u člověka proměňuje v peklo. V peklo proto, že znamená vždy závislost, úplnou ztrátu soudnosti a ponížení a sebeponížení. Peklo lidské sexuality tkví v závislosti, v sebeponížení naprosto identickém, jakým je addiction na alkoholu a drogách. Pozoruju to už třicet let, a jak stárnu, odvracím se od toho se stále stoupajícím, či spíše prohlubujícím se zhnusením. To nikterak neznamená, že jsem mimo nebezpečí. Ale mohli bychom o tom mluvit ne hodiny, ale týdny, a dospějeme jen k tomu, že člověk je jediný tvor, který zneužívá, przní a zhrzuje.

Člověk je entropický a inertní a není pro něho naděje. To prohlédl bolševismus, ač to nikdy neprohlásil. Člověk raději leží než vstane, raději sedí než se pohybuje a jeho mozek je jakkoli manipulovatelný, slíbí-li se mu hračky.

Bolševismus konceduje46 člověku šlendrián, krádež, sexuální promiskuitu a bezproblémový potrat. Že mu nic nedává, nevadí. Za tyto hračky inerce a entropie získal bolševismus dnes už půl světa. Antientropické a antiinertní vlastnosti člověka systém absolutně nejenže nezajímají, naopak, ruší jej a provokují k protizásahům. Jinak než takto, pseudoantropologicky, nelze vysvětlit globální úspěchy a vítězství bolševismu.

Po smrti není nic, jen smrt, dokonalý spánek bez uspávadel. Očistec, Peklo, Ráj, kdo si to vymyslel? Toho by bylo nutno popravit mayským způsobem, tj. stahovat mu kůži zaživa.

Prosim tě, co jsi v tom chlastu hledal? Tos nemoh přijít na něco lepšího?

Zeměkoule, živý život na ní, a zejména život lidský, zdá se být nedorozuměním v kosmu, trapností, nekonečným týráním. Přec si nemohu při rozvrhu koncepce tak velkolepé, jakou je kosmos, myslet a rozvádět, že Bůh si z rozmaru na vteřinu oblékl maškarní kostým Satana a porafičil to tak, aby vše živé zde na zemi spělo k neodvratnému zániku, v prach se obrátivši, a abychom se tu my, červi, donekonečna trápili v začarovaném kruhu nedospění, krutosti a stalinství. Proč by to byl činil? Anebo mu něco uklouzlo pod rukou? Vypadá to absurdně, ale právě adjektivum absurdní je nejvhodnější... Jít do koupelny a oběsit se.

Genialita a génius (v humaniorech) se nesnášejí se zralostí a dospělostí, jak jim rozumí banální společnost. Mozart musel zůstat po celý život nedospělý. Jako vnitřní pružina pnulo se v něm nesmrtelné mládí. Genialita a ustaraná, vráskovitá dospělost se vylučují.

Samostatné myšlení vždy ústí v herezi.

Útěcha? Jen hudba, hudba proto, protože na dosud nevysvětlitelný způsob odkazuje k vyšší inteligenci, protože je avízem, že existují ještě jiné světy, než je ten náš, nejhorší ze všech myslitelných.47

Poezii plnou krvavé a neschůdné skutečnosti lidé nechtějí, protože skutečnost zapomněli, protože se skutečné skutečnosti děsí.

Není knihy, kterou bych chtěl vzít do ruky; není cesty, kterou bych chtěl podniknout, dokonce není místa, které bych chtěl navštívit, města, pamětihodnosti; není předmětné věci, kterou bych si přál mít; není člověka, kterému bych toužil stisknout ruku. A doutnají-li kde uvnitř pod popelem ve mně stesk a touha, pravděpodobně mohutné, snad nekonečné, nepřipadám na slovo, kterým bych je pojmenoval.

U svých kamarádů a přátel, které „jsem si získal v exilu“, setkal jsem se s tolikerou blbostí, uhráčskou nezralostí, naprostou absencí dějinného smyslu, u těch starších s tolikerou zlobou, zvráceností a hrubou žádostivostí postů a věcí, že jít do koupelny – a kdyby nebylo dětí... Ale to je ta obecná věta: kdyby nebylo dětí!

Lidé, davy skutečností procházejí, vyřizují své kšefty, pářejí se v peleších nebo luxusních hotelech, převádějí peníze, nasedají do letadel, ale to neznamená, že žijí, že žijí skutečnost. Skutečnosti, která je vždy nepohodlná, rádi a v neuvěřitelně krátké době odvykli. Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.

1986

Blaze chladným a lhostejným, nebo aspoň nepřístupným. Jeho porazí, alespoň uhodí každé pírko každým směrem a odkudkoliv.

Nižší vždy drtí a ponižuje vyšší, nižší nutí a přinucuje vyšší, aby se poddalo.

Jedním z nejúkladnějších nepřátelů, spíše než lidského rodu, lidí – je sexuální chtíč. Ve chvíli, jak jeho nebo její příslušníci a příslušnice ucítí dole onu nedefinovatelnou mohutnost, neodolatelně příčivou a hltavou sílu – všechno se mění. Drtí se škála hodnot, ostatně vždy měnlivá a vždy problematická. Tentokráte se však drtí úderem karate na svršku cihlových tašek. Vše je náhle, vše je teď, mizejí Bůh i Satan, vše jde v podstatě k čertu, po česku do prdele. Nejmocnější síla v člověku, vedle síly sebeuchování, její nutně mystický původ, soudě podle mohutnosti a neodolatelnosti slasti – stává se devastátorem, co hůř, devalvátorem všeho. To vše trvá nadto jen pár vteřin. A pak že nejde o past? A pak že nejde o život a smrt, o zpustošení a zásev, bytí a nicotu právě teď a vždy a všude? Jen mi sem neserte morálku! Jen mi sem neserte moralizování! Iracionální absurdanda; jde jen o náturu, která a jak ji snese.

Optimální pro námořníka-výzkumce je obloha bouřná, šedá, mračně se kupící; bezvýhledná. Tehdy a ne jindy vzniká dílo a šikuje se dobytí..., radujte se, pitomí námořníci!

Člověk nebude mít cenu plevy nebo chrousta, to neměl nikdy, jenže odtud se to poděje masově.

Samozřejmě že bolševici bezhlavě pronásledují a vymycují katolicismus, copak někdo snese svého totožného svědka, nadto v takových dimenzích?

Vyvstala mi obludná skutečnost, že svět je založen na lži a machinacích, že dobré bezpodmínečně podléhá zlému, kvalita bezcennosti, slušnost sprostotě, krása ohavnosti a zničení.

Opojení alkoholem, opojení kundou, její rousnou vidinou! Kam mizejí časy, kde jsou ty časy! Imponuje mně střízlivost, ale pak musí něco vykázat, například astronomickou práci, kosmologickou koncepci! Ale střízlivost pro ni samu, sušený fík protestantství, to se raději uchlastat, a to naschvál!

1987

Dvě věci jsou v dnešním lidstvu už nemožné: za prvé náboženství, za druhé marxismus. Tato obě svinstva a jejich zbytky musejí být beze zbytku vymýceny. Být a zůstat slušný, i když je nebe prázdné.48

Vejdu-li do Ústavu, jsem okamžitě znicován, všechno moje dosavadní – snad celoživotní – bažení a touha po poznání, spění a směřování, všechny moje lepší snahy a tendence i vlastnosti jsou vniveč. Než dojdu na své „pracoviště“49, stanu se pohyblivou nulou. Okamžitě mě obklopí atmosféra nerozrazitelného spiknutí prolhanosti, zbytečnosti a pohoršující frašky.

Bude to asi nekonečné opakování, a to je to nejhorší. Zanikne-li tento vesmír, začne a porodí se zas jiný, skončí-li jedna válka, brzo zas vypukne jiná. Na to já se mohu vysrat.

Je třeba přemoci jakýkoli stesk po čemkoli a komkoli, je třeba se obrnit středověkou ryznou a těžnou, je třeba nikomu nic nedat, nic nedávat, nic nesvěřovat, nic neříkat, je třeba nikomu nic neodpouštět a odepřít se, jim.

Každý je povinen po sobě uklízet, udržovat pořádek, zbytečné okamžitě vyvrhovat a ničit, plivancem, odhozem do popelnice, nejlíp ohněm.

Je něco jiného v emoci a v raptu někomu vyhrožovat zabitím – ale něco docela jiného je to provést, buď zbaběle pistolí, anebo mužně nožem. To jsou dvě zcela rozdílné věci. Buksa mi řekl: ale jdi, prosím tě! Kdyby sem dneska přišel na večeři Brežněv, tak mu dáš najíst, a kdyby tu náhodou dostal infarkt, dáš mu pod hlavu polštář a zavoláš sanitku.

Zájmy mě udržují mladým; největší neštěstí lidí je nezajímat se v podstatě o nic, kde žijí, proč, kde jsme se to octli, proč tu jsme. Ti čtou noviny.

Záleží jen na tom, abys byl miláčkem žen a jím zůstal, tedy „pohlaví“ vládnoucího, silnějšího. Neznamená to, že se tím stáváš nemužem, ani nezáleží na tom, abys je ovládal ptákem: po určitou dobu budiž, ale pak už to stejně nefunguje! Praví prorok, že záleží jen na tom, abys vždy byl oblíbencem žen. Je zdravil, jim se klaněl, jim pochleboval, předstíral, že do každé jsi zamilován, a to buď přímo – nakrátko, anebo ještě líp – tajeně, ale aby ona o tomto tajeném obdivu dobře věděla. Pak si žij, bytuj co parazit, budeš zabezpečen! Kdo tu však jako muž mezi nimi kráčí co vlk samotář a zjevně jimi opovrhuje – nebude dlouho živ, a když jednu konečně potká, zahyne na ni vkrátku, na svini krátkou!

Sex je neuvěřitelně tyranizující, vyroňuje ze sebe jed a jen jed. Zkrucuje tě do ploskohlavce, který líže vlastní řetězy.

Mne nezachraňuje před sebevraždou římská církev, tato teroristická organizace. Nezbývá nám než naplivat do obličeje knězi, který nás přijde utěšovat.

1988

Televize, tento menticidální nástroj na masovou výrobu kreténů.

Jinak je manželství po velmi krátké době nekonečnou řadou průserů, rychle po sobě jdoucích, které se samopohybem proměňují v chronické – a notorické – peklo na zemi.

Všude, kde jsou shromážděni „lidé“, bývám brzy nápadný a soustřeďuji na sebe nežádoucí pozornost. Čím to je, nevím, ale přece: řečí, svým jazykem, svým způsobem a tvarováním mluvy. Lidé jen papouškují a lžou, jak když tiskne, a to v mojí výbavě není. Moje „představená“, „that pale nothing“, se jednou začala chichotat – ona se nikdy nesměje – a řekla: this pompous art of speech! Čech, původním povoláním cellista, mladý, mně řekl: až od tebe jsem se v exilu naučil česky. Nora B., Slovenka a Němka, se usmívá a krásnou slovenštinou mně říká: promiňte, že sa smejem, ale vy mluvíte tak... Slavíček50 z Paříže mně říká: áno, Diviš, Čerepková51 a Preisner52 jsou poslední tři, kteří ještě umějí česky. Co nepříjemností jsem si zavinil svou hubou!

Šílenství jakožto koruna života, jeho nejušlechtilejší zavrcholení. Kdo tomuhle nerozumí, je nejen tupec, ale i můj skrytý a osobní nepřítel.

Hyenovitá složka lidské přirozenosti. Vezu-li liftem vysypat do popelnice odpadkový koš, mohu se spolehnout, že bude durch einen bösen Blick ohanykován53 spolujezdcem... Pohneš-li se v autobuse, nebo v tramvaji, lidé si o tobě pomyslí, že jsi vrah (Amokläufer), a začnou se po tobě znepokojeně ohlížet. Naše děti, když byly ještě menší, se před zahájením mše začaly v lavicích pochechtávat. Okamžitě se po nich ohlédly dva tři pohoršené kokrhely, aniž si domyslely, že ty dvě děti jsou z osazenstva Kristu Pánu nejblíž. A pak ta všechna banda nakráčí k Přijímání.

Povšimněte si toho a jděte za tím... Povšimněte si, že římská církev vypracovala všechny možné teologie, jen teologii zla nikoli. Kdyby se totiž snažila kdy vypracovat teologii zla, vždy vítězného a lehce organizovatelného, musela by zavřít krám.

Beatles tvoří přechod od jazzu k rocku. Tkvějí ještě posledním vlášením54 v přirozenosti, a tedy v lásce. Přehrávám si obligátní pásek, ale Beatles téměř není slyšet pro nepřetržitý potlesk, asi tak jako není slyšet Velkého Maa pro nepřetržitý potlesk. A to je tomu všemu třicet let. Rock však, který ilustruje už jen rozpad a surové šílenství, je rovněž na konci. Co bude následovat, může být už jen házení ostrých nožů a granátů z jeviště do publika (které si to nechá líbit) anebo „vzestup“ k nějaké snesitelnější formě hudby podle toho, jak svět nahlédne svou nemožnost a začne se samopohybem zachraňovat. Neboť rock je na dně, i rockoví šílenci začínají žít z tantiém nepravým životem rentiérového blba a už jim to taky nestojí tak jak dřív. Nic není slyšet, snad jen ten začátek nové hudby.

Celá nejnovější a nejmodernější hudba vážná je naprosto izolovaná v sobě, ve své nepřístupnosti, v tom může smutně soutěžit co do naprosté odizolovanosti s nejmodernější poezií, která operuje dokonalým nesrozumitelnem, zatímco nejmodernější hudba operuje také dokonalým nesrozumitelnem, víc, nemožností konzumovat její obsahy. Graficky ryze, ryze graficky: vážná klasická, tj. tradiční báseň je stále dobře na první i ikstý pohled čitelná. Viděli jste však moderní, nejmodernější, soudobou partituru? Už pohled vás zarazí, natožpak poslech. Má-li nejmodernější poezie tři sta čtenářů, má nejmodernější klasická hudba posluchačů šest.

Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába.55

Člověk si přeje a touží po štěstí bez konce. Zda toto štěstí má podobu a výraz orgasmu, či nádherného klidu, je vedlejší. Ale člověk, týž člověk, poznává a chápe, že je tu utrpení, utrpení bez konce. Střet touhy po nekonečném štěstí a náhledu nekonečného utrpení zakládá spor všeho se vším.

Zítra nechť se dostaví do školy pan otec, a to oholen (tj. s holí).

Kde a kdy se mašinérie infantilního blbství Modleme se! dává do chodu stejným samopohybem jako Vražděme! Jenže Modlit se je právě tak bezúčelné jako neškodné, jakože Vraždit není dovoleno. Být člověkem je přece žádáno! Leicht gesagt! A přece se člověk v zoufalství dovolává Boha, toho velešaška z papíru, který zmáčknut hrstí prvního policajta nebo vraha je dobrý tak na odhaz.

Míra síly, která život dává, rovná se míře síly, která život bere, ničí? Táž síla a neslýchaná odvaha, s kterou sebevrah páše sebevraždu, táž síla a neslýchaná odvaha vládla jeho životem za života. Ale nic nelze vyjádřit přesně.

1990

Stesk po lidech je zlo menší než ponížení vyplývající z nutnosti stýkat se s nimi.

Byl nám darován život – což se nikdy nemělo stát, a to ve starořeckém smyslu.

Mám strach ze smrti. Nikoli panický, ale ochromující; sevře se mně hruď, já celý se sevřu a schoulím; všechna má chytrost a tu a tam i moudrost mně nejsou nic platné; převažuje pocit nemilosrdnosti, strašné nevyhnutelnosti, a tím prokmitá i ponětí, že tomu právě takto a nejinak musí být. Kdyby bylo možné vstát z hrobu každý rok alespoň na čtyřiadvacet hodin, provést svá pozorování a opět se ukázněně jít položit. Ne; mizíme navěky. To navěky je strašné.

Blbosti se člověk učí bleskem.

Absurdita a sprostota manželských hádek. Nikdy tu není nic meritorního56, o nic se nejedná, meritorní je to, oč se jedná a straší za hádkou. Idioti, impotenti a kurvy lítají vzduchem jak šutry. Není tomu snad tak, že by ti dva hádající se takoví byli; ale segmentárně a co do vztahu muže a ženy takoví jsou. Nikdy se nemůže naplnit vztah mezi mužem a ženou; nikdy to nemůže vyjít: je tu metafyzický spor, a protože lidé jsou banální, je tato metafyzičnost, nemožnost uspokojivého vztahu mezi mužem a ženou oblečena do banálního roucha. Jaká podlost, jaká škoda! Napřed zamilovanost (nikdy láska) a pak svatba v kostele, a teď – vyhřezlá střeva. Vyhřezenci.

Je to společnost, kde v životní při vítězí vždy žena proti sebelepšímu muži. Však já ti už tu kundu osladím!

Zásvětí, život po smrti a podobné – nu budiž, nesmysly. V podstatě mají jiné jméno. Očistec, Ráj, Peklo, Nebe – nevím, jak tyto zrůdnosti historicky vznikly, v kterém pomateném a zlém mozku, ale to jsou ty bajonety, zapíchnuté nám všem do zad – a běž! Jsou to ideje Hitlerovy a Stalinovy. To jsou ti ruští vojínové, kteří se museli svlíknout donaha a pod pistolemi NKVD si vysloužit Ráj během přes zaminované pole. To jsou ti němečtí vojáci pod Stalingradem, tam poznali ten Očistec. Celá eschatologie je nesmírná syčárna, vzniklá bohužel v pařeništi římské církve. Jsem jen jednou na zemi a v tom je má velikost a důstojnost. Octnout se ještě po smrti v Nebi, tak bych jim to tam rozbordelil, v Očistci bych se cítil jako doma a Peklem bych pohrdal. Běda teologům a vykořisťovatelům lidských mozků a duší. Jejich legitimními dědici jsou sbory KGB.

Vlastenectví je signum průměrné inteligence, neschopné povznést se nad sebe sama.

Na historiografii odpuzuje – byť šlo o vysoce nadprůměrného autora – evidentní bloudění v kruhu, podezření, že to bylo úplně jinak, ale úplně – táž zábrana vystupuje pro věřícího člověka například při četbě Evangelií. Kdo by si troufl odmítnout je šmahem – ale ono to bylo jinak, odehrálo se to jinak!

Kdysi kdesi jsem četl pokus o výměr člověka: je prý to jediný tvor schopný se učit. Ten výrok tehdy na mne musel nějak zapůsobit, protože jsem ho nikdy nezapomněl. Když jsem ale zestárl, chápu, jak chybný je to výrok a že má či měl znít: člověk je jediný tvor, který není schopen se učit.

Desetmiliardkrát denně se kurvy sprejují.

Nemohu si to vyložit jinak, než že celý český národ s morovou ránou bolševismu od února 1948 masívně kolaboroval. Těch davů! Byli tam nahnáni? Tak proč se tam nahnat nechali! Kolaborovali všichni, přemalovávali si po nocích kostýmy, připevňovali odznaky a na Prvního máje se miliónový dav valil od Muzea na Zlatý kříž, kde stála vaklavá, narychlo sflakovaná tribuna a na ní masáci a vrazi. Otcové vyzvedávali své nicnechápající děti na ramena, aby si tyto ratolesti vryly v paměť karbaníka a pivaře Antonína Novotného a vedle něho Lomského57, narvaného do celofánu. Kolaboroval celý národ, masívně, a když ne vědomě, pak podvědomě, což je ještě horší.

Ve třicátých létech žil v Jindřichově Hradci náboženský podivín jménem Panocha. Jednou ohlásil, bylo to v neděli, někdy v létě, na Vajgaru58 produkci; že prý bude jako Kristus Pán kráčet po vodě. Podle Jedličkova59 podání (Jedlička byl věci přítomen) se na březích Vajgaru sešlo asi tisíc lidí. Panocha se objevil v bílém prostěradle, vkročil do vody a po dvou krocích šel ke dnu jak sekyra.

Kdyby vám bylo možno postavit si před sebe reprezentativní člověčí vzorek à la: teolog, lékař, psycholog, sociolog, dělník a fyzik-astronom, tak buďte jisti, že nejblbější z těchto reprezentantů bude teolog (a navíc nejsprostší) a nejslušnější a nejskromnější fyzik-astronom.

Většina lidí se o nic nezajímá, vyjma žrádla, šoustání a snad trochu děcek. Obrovitá spousta entit světa je nechává chladnými, nemají proto ani ponětí o tom, kde jsou a kým jsou. Tak prožijou celý život.

Neexistuje žádný recept, jak si uchovat, natožpak prodloužit život. Někdo paří pětačtyřicet let a zemře v pětasedmdesáti, dvacetiletá dívka, která nikomu v životě neublížila, dostane leukémii. Život nám nevyměřuje Bůh, ale spíš démon anebo podlý skřet. Nejhorší ze všeho je Bůh. To je ten pravý, centrální nadvelegrázl, ten hnusný Mafio, který nás mučí, zmučí – a pak opustí.

Chtít si vzít život – a nakonec to udělat – předpokládá obrovskou sílu, rovnomocnou touze žít.

Není nic horšího než lidský sex; kolik lidí zničil? kolik mužů a žen vedl za sebou jak vola na obroučce? Nejde ani tak o to, že se pod jeho vlajkou odehrávaly nesčíslné prasárny; spíš jde o to, že zvláštním způsobem si podrobuje a kořistí lidskou mysl, ji donekonečna špiní a zavádí. A pak se jen tak řekne: zamrdáme si, milostivá? Anebo: pojď, já ti na to šáhnu! Anebo ve výtahu, anebo ve sklepě, prostě kdekoli, kdykoli... Je to absence všeho rozumu a esence všeho hnusu. Zvířata, povšimněte si, se toho nikdy nedopouštějí, jen ve vhodný čas a jen pro rozplemenění. Ale takzvaný člověk? Člověk je bytost, která se vymkla, vymkla se ze všech měr a vah, a gustuje si v tom.

Narodili se, a když povyrostli, brzo se dovtípili, že se před nimi rozprostírá nedozírné hmyziště; nejlépe bude, řekli si vzápětí, když do toho hmyziště vstoupíme co pokud možno neodlišený hmyz; vidíme, že si tu všichni dělají, co chtějí; i my si tak budem počínat! Od té chvíle matka co chvíli pošle vlastní dceru do bordelu, od té chvíle syn či dcera vlastní matku podá šéfovi na pánvi, všichni pochopí, že ze všeho si je nejen možno, ale i třeba dělat srandu. Tady ukradnem, tu odzadu zbijeme a zabijeme, tu zavraždíme masově, tu vyvoláme válku-válčičku. Všichni nám budou plácat; jen jízdenku si nesmíme zapomenout zakoupit! Jakmile by nás přistihli, že jedem načerno, ihned by se nasupili a od nás odvrátili. Co je to za drzost! mezi námi, vrahy a samovrahy, jezdit načerno!

1991

Poezie je už chvályhodně vysoký princip; nepochybuji, že nad jejím principem jsou ještě vyšší, například hudba a mystický, světecký život.

Musel jsem se narodit právě do Čech, a to je můj trest a moje doživotní ponížení. Musel jsem se narodit jako Čech, a tedy příslušník národa, jehož ostudnost nemá rovné. Musel jsem se narodit co Čech, a tedy od svých čtrnácti let nést na bedrech kolaborace, fiaska, debakly, po válce fašistické excesy, zděděné po fašistech, pak Vítězný únor, pak vyvlastňování a masové zatýkání, věznice, koncentrační tábory, pak sovětskou okupaci, jejíž panství trvalo jedenačtyřicet let, pak falešnou obmyslnou „revoluci“ 17. listopadu 1989, která byla dirigována StB a KSČ, pak bordel a zmatek, zlodějinu, impotenci a diletantismus. Ale pověstný tank na Oujezdě jsme přemalovali na růžovo, to byl náš výkon.

Je dosti důvodů k úžasu na světě, přes všechnu sprostotu a nepochopitelnou podlost. Váš mozek! hle, kosmos, který se vám třpytí nad hlavou.

Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!

My vůbec nevíme, o co jde, kde to jsme, jaká je povaha toho, co nás obklopuje, a přesto neodpovědně vykračujeme za svou prací. Většina z nás žije na instinktivně biicko-vegetativní úrovni, zatímco pomyslet, myslet, myšlení, konkluze a pozitivní direktiva chybějí. Všechno to se na lidech pozná.

Prvostvořená příroda v surovém stavu je bezpodmínečně posvátná – a nedotknutelná. Pád člověka, který se v našich časech dovršuje, a člověk padá už jen jako kámen volným pádem do propasti, začal ve chvíli, kdy člověk porazil první strom. Neobtěžujte mne námitkami, že to udělat musel. Je to jako vrah, který křičí na senát, když mu jde o kejhák: ale já ho zabít musel! Je to neuvěřitelný úžas, s kterým bez dechu pozorujeme skalního nebo říčního orla, jeho mistrovský let, jeho nádhernou hlavu. Sejdeme odtud a bereme opět do pracek kamery, šperky, mikrofony a začneme tam, kde končíme. V říčním orlu a jeho počínání se nám zjevujeme my sami, naše propasená šance a ono strašné: jaké to mohlo být, a ono ještě strašnější: je pozdě!

V komunistech musela být geneticky zakódována lež, lež jakožto lež. Chodili jako my po světě, ale viděli ho nakřivo, úplně zkresleně. Co je zajímalo v jejich privátu, když přišli „domů z práce“, nedovedu si představit, patrně ale něco vulgárního a infámního.

Je jedinečné a je obecné; obojí se ve světě i na světě ustavičně střetává.

Tudy musela před třemi nedělemi přejít válka, říkáte si. Ne, neprošla – to je Československo.

1992

Dvě fatální, ale až smrtelné, chyby člověka jsou dva posuny, jeho dvě úchylky, vedoucí do opakované smrti; za prvé nepoučitelnost; čeho se historicky dopouštěl před pěti tisíci léty, toho se dopouští v moderních válkách, zvěrstvech, genocidách, masovraždách. Za druhé neschopnost tkvět a zůstat při svém neporušeném vědomí; neustálé odskoky; debilní neklid, chroust v uchu, bzikavost. Naprosto nikdo se tomu neubrání; neschopnost zůstat u sebe: slyšíme u kavárenského stolku o trockismu; staneme se trockisty; item o nihilismu; staneme se nihilisty. V nejkratší době podléháme masovým hnutím, i když nám podvědomí napovídá, že jsou masovým idiotismem; staneme se fašisty, komunisty, bolševiky, estébáky, kágébáky, čímkoli. Je to pro neschopnost zůstat sám sebou. A to se stále opakuje. Uslyšíme kázání nějakého blba, staneme se ctiteli Ignáce z Loyoly, atd. A to se stále, od věčnosti do věčnosti opakuje, na celém světě a masově.

1993

Nula se značí jako kroužek. To může znamenat všechno – zaokrouhlený vesmír – jakožto nic. Nanejvýš skličující pomyšlení. Vše rovná se nic.

Člověk byl poslán na svět jen a jen proto, aby se zničil, a byl zničen.

Často se mi stane, že mně mysl vyrobí celou pasáž poezie, anebo naopak jen jeden dva verše, které by byly dobrým startem pro báseň; ona pasáž by byla dobrým startem pro skladbu. Slova se řadí, slyším je v mozku; stane se tak, když jdu anebo když jsem doma a sedím za stolem; někdy, ale zřídka, v usínání. Tyto verše se mně zdají k nezahození, ale k činu nedojde; prostě je nenapíšu. Snad bych ještě podotkl, že tyto nenapsané „výrobky mozku“ jsou právě tím nejlepším. Ale nedojde k ničemu. A dojde-li, už to nebude to pravé.

Lidé dělají všechno obráceně. Když se člověk narodí na tento svět, a stane-li se mu tedy to nejpomyslněji nejhorší, jemu, úplně nevinnému – jsou křtiny, lidé se veselí, ožerou se a nikdo z nich nepomyslí, že sem přibyl zas nový kandidát smrti. Nedělají to z idiocie, ale ze spadavého zvyku, a snad po celém světě. Nový kandidát smrti – důvod k veselí! Když ale někdo umře, a stane-li se mu tedy vůbec to nejlepší, je funus a z dvaceti smutečních hostí pociťuje skutečný smutek hrstka, dva tři lidé, a to jen na pár hodin.

Tato pustá a nudná euroamerická civilizace z nás nadělala protetické mrzáčky; už nejsme schopni rozdělat si v lese oheň, už nejsme schopni nasekat kanadkou dubová polena, už nejsme schopni si vlastním úsilím, vlastní činností opatřit žrádlo pro sebe a pro famílii, už nejsme schopni vzdálenost tří autobusových zastávek ujít pěšky, to nám připadá jako sisyfovský výkon. Tato masová a všežravá civilizace nás odnaučila tomu, co jsme kdysi uměli, a koneckonců nás zbavila schopnosti jednat jen za sebe a samostatně rozhodovat.

Před lidmi nesmíte nikdy nic dát najevo; všechno musí zůstávat skryté, ale nalicho skryté, a tedy prolhané, a s touto prolhaností pak úspěšně operujete; dáti najevo – okamžitě si přičtěte následky. Ve světě lidí pro pravdu, ba co dím, pravdivost, není místa. Například básník, který dá najevo, že už má všeho dost, a to nikoli poezie, ale především lidí, že se jich straní a přeje si, uplahočen a přetížen, už jenom slušně umřít, doslechne se: no jo, dědek, s tím je šlus, ten už je vypsanej. Toť „soud“ nad obětovaným životem.

1994

Petr Král: zůstat slušnej, i když je nebe prázdný. Formulace klíčové, ano, největší myšlenky, již kdy člověk pojal.

Skutečnost, zejména příroda, jeví se záhadnou, neproniknutelnou, hrozebnou. Je v ní něco pyramidovitě důtklivého, ono Mene tekel ufarsin. Je tísnivá, a to nejen ve svých projevech mračných a lednatých, ale právě že líbezných, vybízejících k hrám, bezstarostnému povalování a milkování v mechu, po němž se plazí had. Není radno se jí dotýkat a porušovat její struktury, činí-li se to, vzápětí se mstí, a to ne punktuelně, ale v řetězcích stereotypů, které nejsme s to odhadnout. Vari! Nakonec se jeví nesnesitelnou, neobyvatelnou. Je zadní stranou zrcadla, nastavenou člověku, hříšnému trpaslíku, který se tu nikdy neměl objevit.

Každá mladá ženská, ale i v letech, tak do padesátky, chce od muže jen dvě věci: vocas a prachy. Promine mu i chlast, když to není rovnou denně, ale vocas a prachy bejt musej. Bylo by možné, aby do oboustranně dosaženého orgasmu, který trvá sedm deset vteřin, lidé investovali tolik energie, aby pro to cestovali tisíce kilometrů a vedli války? Ano, je to možné, přičemž si neuvědomují, že tuto rozkoš jí i jemu vyrobí ve vhodný okamžik příslušný okrsek mozku!

Žena strhuje k zemi, zatímco muž povznáší k nebi.

Paneláky jakožto neslohy, výrazy člověka, který už neusiluje o nic, leč o biické přeobstávání. Rozmnožili jsme se, podle debilního příkazu Jahveho, musí se to pročistit.

V roce 2050 nás bude sedmnáct miliard ne lidí, ale chtivých makaků. Místo k sezení bude stát 500 dolarů, budeme si stát na hlavách. Tak co?

Základní, tragický omyl muže, fatální chyba: vyznávat ženě lásku, celá obrovská zásoba „milostné“ poezie, nesmysl, dokonalý fiaskální debakl. Vždy to musí být ona, která projeví zájem, zájem erosexuální, vždy to musí být ona, která jemu zajede do poklopce. Jakmile se tak stane a jemu vstane, stane se ona od jeho ptáka odvislou jako od drogy; pak je věc v cajku. Běda muži, který dá ženě najevo, že o ni stojí. Ihned se ta persona napýří jak pávice – a ovládne ho. Není-li muž ženiným pánem, pak jsou celé civilizace v hajzlu.

V první polovině let padesátých se národ svíjel na lopatkách. Mravnostní prověrka v Klubu: citýrován byl k prověrce Vítězslav Nezval, členové „senátu“: Marie Majerová, Marie Pujmanová a Ondřej Sekora. Majerka se Nezvala zeptala: Vítku, náš Vítku, tys náš největší milovaný básník, proč tak týráš svou Františku nedovolenými poměry s jinými ženami? Protože rád mrdám, zněla zařvaná odpověď. Bylo po prověrce a na odchodu se Nezval obrátil a řekl: kunda je slovo jako každé jiné, nerad je používám před sprostými lidmi.

Starořečtí dramatikové měli zvláštní dar; ne básnit, ale tlouci kladivem na vrata osudu.

Člověk je ničema, který nemá naději. Tato „proklamace“ je myšlenkovou sumou mého života. Nikdo z něho nebude odcházet vášnivěji než já.

1998

Člověk musí být neposlušný, jinak se nedostane ani za roh.

Bůh prý vášnivě miluje naši svobodu, tj. naše svobodné rozhodnutí přímyku k Němu: nikdy se nedočká.

Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.

Škoda, že je to tak zařízeno. Musíme se reprodukovat a tím jen komplikujeme situaci už tak dost nahnutou.

Jednoho dne budeme vědět všichni všechno, což je ovšem i signál vše sbalit a dát se na útěk – ale kam? –, neboť tento všeobecný stav vševědoucnosti bude nevyhnutelně znamenat konec světa a to bude jen dobře.

Jaká osobivost mravenců, vší a mšic! Vědí hovno, a kážou – ano, jen slova, slova, slova jako v té hře o nešťastném princi dánském. Peklo? vole, to je tady, to ti to všechno nestačí? Očistec, ten je tady, to ti to všechno nestačí? Patrně se ti vede příliš dobře. Ráj! Schön wärs60, ale to neexistuje. Zmrtvýchvstání? Kdo je mrtev, nemůže žít nanovo. Bůh se mi jeví – za předpokladu, že jest – jako geniální Nadvelematematik, pokud byl ovšem big bang spirituálně instalován a nebyla to jen vzpoura fyzikálních zákonů. A jestliže Bůh jest, pak je nejvýš odporný, neboť nás soustavně nechává ve štychu, a opustil dokonce svého „vlastního syna“, a to v nejzoufalejší nouzi, nechal ho ve štychu a Ježíš v posledním tažení na kříži tu hrůzu prohlédl a svému taťuldovi to vpálil. Eli Eli lama sabachtani, to byl direkt rovnou do ksichtu. Věřit? Čemu? Jste-li už schopen konu tak absurdního, jakým je víra, pak už málo záleží na tom, v co a v koho věříte.

Největšími sprosťáky bývají teologové, nejslušnějšími lidmi fyzikové a kosmologové.

Jednej racionálně a účelně, nikde se moc nezdržuj, tvrdě rezignuj na zamilovanost, neboť ta neznamená nic jiného než mrdání, které vždy je kořistěním sil – a uvidíš, jak efektivnost tvého konání do půl roku vyletí jak vlajka na stožár. To neznamená, že se nebudeš smět lidsky zasmát, znamená to jen zdisciplinovat se. – Stáhnout se, nerozprostraňovat se.

Samomluvy, sláva! Victor Hugo: samomluvy jsou dým z požárů ducha. Nepřetržitě je vedu. Jejich obsahem jsou kletby a koprolálie. Nevadí. Kdybych je nevedl, dávno by můj kotel praskl. Já bych místo Victora řekl: samomluvy? Ventil přetopeného kotle. Neotevře-li se záklopka, dojde k explozi a bude patnáct mrtvejch.

KONEC

Napsali o něm jiní:

Jsme svědky dlouholetého bolestného donkichotského střetávání s bezduchým, ale pro mnohé s bezvadně fungujícím světem, se šalebností pestré palety masek moderní společnosti, se zrůdností absurdního světa. Tento „explicitní zuřivec“, „totální kverulant“, nevyčerpatelný zdroj vzteku, nenávisti a prokletí jako by stále opakoval – nejsilnější básníkova pozice je pozicí aktivního zoufání.

Jiří Brabec61

Pyšný vyvolenec bytí.

Jiří Cieslar62

Intenzita, s níž zakouší život, je sebestravující.

Vladimír Karfík63

Artikuluje ještě i tam, kde by jiný jen zoufale mávnul rukou!

Rudolf Matys64

POZNÁMKY:

1 Martin – Divišův synek. – poznámka Misantropova.

2 Samádhi (v dévanágarí समाधि) je pálíjské i sanskrtské slovo označující buddhistickou a hinduistickou meditační praxi rozvoje soustředění. Doslova přeloženo znamená „připevnění“, „ukotvení“ mysli na jeden objekt. – poznámka Misantropova.

3 Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. – pozn. Mis.

4 Míněn samozřejmě Ladislav Klíma, největší český filosof. – pozn. Mis.

5 Zdeněk Frýbort (1931-2013) – český překladatel převážně z italštiny a francouzštiny. – pozn. Mis.

6 ablace = odstranění, odnětí. – pozn. Mis.

7 dossier (z francouzštiny) = akta, úřední spis, svazek listin, pouzdro na listiny a podobně. – pozn. Mis.

8 mys Deceptión = výspa mezi Jižní Amerikou a Antarktidou, místo nebezpečné pro plavbu lodí. – pozn. Mis.

9 Jaroslav Havlíček (1896-1943) byl český spisovatel. Nejvýznamnější český představitel psychologické prózy. Známé jsou zejména jeho romány Petrolejové lampy nebo Neviditelný, oba též zfilmované, posledně jmenovaný pod názvem Prokletí domu Hajnů. – pozn. Mis.

10 adverzita = protivenství, nepřízeň osudu. – pozn. Mis.

11 misgrubna = žumpa, jímka na odpad, septik. – pozn. Mis.

12 aberace = úchylka, odchylka. – pozn. Mis.

13 Ludmila Macešková (1898–1974) byla básnířka a prozaička píšící pod pseudonymem Jan Kameník. Zemřela v psychiatrické léčebně Bohnice. – pozn. Mis.

14 insuficientní = nedostatečný, nezpůsobilý, slabý, neschopný. – pozn. Mis.

15 český fotograf K. – že by šlo o Františka Krátkého (1851-1924)? Vládu světového bolševismu by za svého života ještě stihnul... Nebo snad níže uvedený Karel Ludwig?... – pozn. Mis.

16 Karel Ludwig (1919-1971), český fotograf. – pozn. Mis.

17 protrahovaný = vleklý, trvající déle než obvykle a než by bylo záhodno. – pozn. Mis.

18 Jan Zábrana (1931-1984), český básník, prozaik a významný překladatel z ruštiny a angličtiny. Přeložil do češtiny např. Kvílení od A. Ginsberga, Srdce temnoty J. Conrada či Doktora Živaga B. L. Pasternaka. – pozn. Mis.

19 šmorn = bramborový trhanec, škubánky. – pozn. Mis.

20 seid umschlungen, Millionen – německy „v náruč spějte, milióny“, jak se zpívá v Ódě na radost v 9. symfonii Ludwiga van Beethovena (autorem textu je Friedrich Schiller), nyní evropské hymně. – pozn. Mis.

21 Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. – pozn. Mis.

22 panství lichvinské – o lichvinském kraji se zmiňuje Ottův slovník naučný: „Lichvin, újezdní město v ruské gubernii kalužské, na levém břehu Oky, má nižší lesnickou školu.“ – Město Lichvin jsem nikde na mapách nenašel, město Kaluga leží na jihozápad od Moskvy. Bližší souvislost mi však uniká. Snad že tam byl nebo je nějaký dřevozpracující průmysl na výrobu papíru? Dám se poddat. – pozn. Mis.

23 Lída – Lída Greplová, Divišova žena. – pozn. Mis.

24 ens – latinsky „příčina“ něčeho, například ens morbi = příčina nemoci, a podobně. – pozn. Mis.

25 Jaroslav Dresler, Pavel Vačkář – redaktoři Rádia Svobodná Evropa. – pozn. Mis.

26 parírovat = (z francouzštiny, hovorově) někomu oplácet, odpovídat, podrobit se, vyhovět, někoho poslouchat; ale zároveň také ve smyslu „být někomu v něčem partnerem“. Srovnej například francouzský idiom „à la pareille“ = na oplátku. – pozn. Mis.

27 Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. – pozn. Mis.

28 Jan Vladislav (1923-2009), český básník a překladatel. Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Políčkách. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. – pozn. Mis.

29 Rio Preisner (1925-2007) byl český katolicky a konzervativně orientovaný pedagog, básník, filosof, spisovatel, překladatel a teatrolog. – pozn. Mis.

30 Martin – Divišův syn. – pozn. Mis.

31 Obelst – jedna z Divišových básnických sbírek. – pozn. Mis.

32 Kirillov je postava z Dostojevského Běsů. – pozn. Mis.

33 nexus = souvislost, spojení. – pozn. Mis.

34 Václav Černý (1905–1987) byl český literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof. – pozn. Mis.

35 Masaryk habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti). – pozn. Mis.

36 Vladimír Vokolek (1913–1988) byl český meditativní básník, prozaik a esejista, poválečný představitel tzv. spirituální poezie. – pozn. Mis.

37 Nesmírný krásný život – název jedné z básnických sbírek Františka Hrubína (navzdory názvu však deziluzívní povahy). – pozn. Mis.

38 Lída na Ondřeje – to jest Divišova žena na Divišovo dítě v západoněmeckém exilu. – pozn. Mis.

39 Coito, ergo sum... – latinsky „Souložím, tedy jsem.“ Vtipná obměna známého Descartesova výroku Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem). – pozn. Mis.

40 Mato Grosso (portugalsky „velká džungle“) je nejdivočejší brazilský stát. – pozn. Mis.

41 Svědectví – exilový časopis, který v letech 1956-1990 vydával v Paříži Pavel Tigrid. – pozn. Mis.

42 perseverovat – z francouzského persévérer, to jest ulpívat, setrvávat na něčem. – pozn. Mis.

43 Autorem výroku není ani jeden z nich; tím „blbcem“ byl Leibniz; Voltaire naopak tento jeho výrok kritizuje a zesměšňuje v komedii Candide. – pozn. Mis.

44 virilita = mužnost. – pozn. Mis.

45 Jaroslava Vobrubová-Koutecká (1891–1969) byla česká překladatelka z francouzštiny, němčiny a nizozemštiny. Její jméno bývá někdy omylem psáno jako Jaroslava Votrubová-Koutecká; také Diviš se zde dopouští tohoto omylu. – pozn. Mis.

46 koncedovat – z francouzského concéder = připouštět, souhlasit, ustupovat, udělovat, propůjčovat. – pozn. Mis.

47 Nejhorší ze všech myslitelných světů – obrácená teze Leibnizova. – pozn. Mis.

48 Být a zůstat slušný, i když je nebe prázdné. – Autorem této myšlenky je patrně Petr Král. – pozn. Mis.

49 Diviš „pracoval“ v mnichovském Rádiu Svobodná Evropa. – pozn. Mis.

50 Jiří Slavíček – ve Francii žijící český publicista, stejně jako Diviš spolupracovník Rádia Svobodná Evropa. – pozn. Mis.

51 Vladimíra Čerepková (1946-2013), česká básnířka, od roku 1969 žila v Paříži. – pozn. Mis.

52 Rio Preisner (1925-2007) byl český katolicky a konzervativně orientovaný pedagog, básník, filosof, spisovatel, překladatel a teatrolog. – pozn. Mis.

53 hanykovat – podle Slovníku brněnskýho hantecu toto slovo znamená říkat, mluvit, povídat si, rozmlouvat. Mám však silný dojem, že Diviš myslí v tomto případě slovem ohanykován buďto „pomluven“, anebo ještě lépe, z kontextu logicky vyplynuvšího, durch einen bösen Blick – jedním zlým pohledem – „prozkoumán“. – pozn. Mis.

54 vlášení jsou drobné vlasové výrůstky na koncích kořenů rostlin. Vlášení zvětšuje povrch, kterým rostlina z půdy čerpá vodu a minerální látky. – pozn. Mis.

55 Vítězslav Nezval zemřel v roce 1958 oficiálně v důsledku srdečního infarktu a spály. – pozn. Mis.

56 meritorní = (knižně) týkající se věci samé, podstaty věci; podstatný, věcný. – pozn. Mis.

57 Armádní generál ing. Bohumír Lomský (1914-1992), náčelník štábu 1. čs. armádního sboru v SSSR; Lomský byl od roku 1956 ministrem národní obrany; za projevení nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy byl při čistkách v květnu 1970 propuštěn z armády. – pozn. Mis.

58 Vajgar – městský rybník v Jindřichově Hradci. – pozn. Mis.

59 Josef Jedlička (1927-1990), český prozaik a esejista, mimo jiného též autor eseje o Ivanu Divišovi. – pozn. Mis.

60 Schön wärs – (německy) „To by bylo pěkné“. – pozn. Mis.

61 Jiří Brabec (*1929), literární historik, lexikograf a editor. – pozn. Mis.

62 Jiří Cieslar (1951-2006), literární a filmový kritik; zvolil dobrovolný odchod ze světa. – pozn. Mis.

63 Vladimír Karfík (*1931), spisovatel, publicista. – pozn. Mis.

64 Rudolf Matys (*1938) je český básník, literární redaktor, kritik a rozhlasový redaktor. – pozn. Mis.