Hepnarová Olga

„Řekla jsem tedy, že mě (stejně jako vás) postihla táž obecná nenávist a trpím (stejně jako vy) obecnou misantropií. Proč já se mstím, a vy ne, je jasné. Pakliže ostatní nesou na zádech po cestě životem náklad ZLA cca 5 kg, já nesu 20 kg. Tento náklad však nemůže za vše. Kdo mi ho tam naložil? Vy, lidé. Měla jsem vůli a sílu ho nést? Měla. Nesla jsem ho? Nesla. Proč jsem ho 10. července 1973 dál nést odmítla? Proč? Došly mi nadlidské síly, náklad jsem svrhla a hodila ho na jeho autory. A nejen to. Ještě jsem tak drzá, že chci po P. T. autorech, aby přiznali svou vinu – vinu autorství. Já svou vinu doznávám – došly mi nadlidské síly. Přiznáte svoji vinu vy, lidé?“

PROLOG

„Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala. Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům při této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říci, že toho, co se tam na ulici stalo, nijak nelituji. Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Mého principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.“

KAPITOLA PRVNÍ

ČAS PŘED

Nenáviděné období dětství

„Politicky nejsem naprosto nijak založená. Nikdy jsem se o politiku nestarala, z čehož také vyplývá, že i můj postoj k událostem kolem roků 1968 a 1969 je zcela lhostejný a nemám na tyto věci v podstatě žádný názor a ani si je neukládám do své paměti. Můj čin, tedy najetí do skupiny lidí, nebyl v žádném případě motivován politicky, ale jen tak, jak jsem již uvedla – tedy jako odveta lidem za to, jak se ke mně po celý můj dosavadní pokažený život chovali.

Svého činu v žádném případě nelituji a i nyní jsem přesvědčena, že jsem jednala správně, přesněji řečeno spravedlivě, protože nikdo jiný by moji spravedlnost nehájil než já sama. Vše jsem udělala z nenávisti ke společnosti, kterou ona sama ve mně vypěstovala svým chováním ke mně... Rozhodně to nebyl čin ze zoufalství, ale naopak pramenící z mého zdravého rozumu, protože jsem prováděla bilanci svého života a na základě toho i možností, které ještě mám, a došla jsem k závěru, že již nemám žádné šance najít si jiný způsob života, který by mi vyhovoval, protože takový neexistuje. Nebylo mi dáno, abych žila jako ostatní. A to od samého počátku...

Na předškolní věk si dobře vzpomínám a mohu říci, že již v té době jsem byla doma u svých rodičů nešťastná. Proto je také charakterizuji jako bezcitné lidi. Krutě jsem byla tělesně trestána nejen jimi, hlavně otcem, ale také oběma babičkami, tedy z otcovy i matčiny strany. Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mě někde sebrali jako nalezené dítě. I moje starší sestra se ke mně stavěla negativně, spíš tedy nepřátelsky. Už tehdy započalo to, co pak pokračovalo natolik, že zmrzačili mou duši.

Učila jsem se velmi dobře, ale doma se stupňovalo ponižování a hlavně tělesné tresty. Občas to bylo zejména u otce i zcela bezdůvodné, ani ne tedy jako trest za něco, ale prostě bití pro bití, protože on se prostě rozčilil a potřeboval se na někom vyřádit. Cítila jsem se jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje, učení mě přestalo bavit a začala jsem do školy chodit jen silou vůle. Byla to každodenní hrůza, doslova hrůza! Doma i všude kolem.

Už jen ty přezdívky! Ve škole mi říkali Dračice, protože jsem se musela prát, abych ubránila svá práva. Nazývali mě i Spící pannou, protože jsem měla takovou zvláštní chůzi, jako kdybych při tom spala... Popíši vám klasický den mého tehdejšího života. Ráno jsem vstávala již se strachem, co zase během toho dne zažiji a co kdo proti mně bude mít. Pak jsem šla do školy, strašně nerada a s obavami, které se vždy vyplnily. Zase se něco stalo a celá třída i s učitelkou či učitelem se mi vysmívali. A když jsem to nějak protrpěla, odpoledne jsem mívala soukromé hodiny, třeba klavír nebo němčinu, a i tam jsem chodila nerada, protože jsem na ulici i v tramvaji potkávala spoustu nepříjemných lidí, kteří byli stejného charakteru jako ti doma či ve škole. Třeba cestou z hodiny klavíru mě náhodně protijdoucí kluk náhle kopl mezi nohy. Nebo v tramvaji jsem ledabyle ukázala průvodčímu legitimaci a on se na mne rozeřval, že jsem princeznička a abych mu tu legitimaci ráčila ukázat pořádně. A doma...? Měla jsem například v puse žvýkačku a otce i tahle maličkost strašně rozčilila a byla z toho hrozná scéna, kdy mě někdy i zbil. Takže doma jsem měla klid jen ve chvílích, kdy jsem spala. Tohle všechno je jen náhodný příklad, takhle se to odehrávalo každý den.

Škole jsem se proto začala co nejvíce vyhýbat, chodila jsem za školu, čímž narůstaly doma konflikty, a také jsem se v té době pokusila vzít si život. Spolykala jsem doma dvě tuby nějakých prášků, lehla jsem si na gauč a čekala na smrt. Tak mě tam nalezla moje sestra Eva a zachránila mi život. Byla jsem sestře i lékařům docela vděčná, tehdy mi ještě na životě trochu záleželo, jenže pak následovaly mnohem nepříjemnější věci. Vyptávali se mě na věci, na které jsem se styděla odpovídat, a tak jsem raději řekla, že jsem ty prášky chtěla jen ochutnat a že jsem tím nemyslela nic vážného. Pravdou však je, že jsem tenkrát chtěla umřít a že to byl pokus o sebevraždu. Moje matka o tom musela vědět, ale asi se za celou věc styděla a nechtěla ji přiznat. Kdykoli jsem se později o svém sebevražedném pokusu zmínila, brala to na lehkou váhu a jednou se mi dokonce vysmála do očí a řekla, že na sebevraždu musí mít člověk pevnou vůli, což prý já rozhodně nemám.

Do školy jsem už úplně přestala chodit, k tomu mě nikdo nedokázal jakýmikoli prostředky donutit, a v té době jsem také ze zoufalství několikrát utekla z domova. Vždy jsem však byla chycena a vrácena nazpět.

Dvě opařanské epizody

Posouzení osobnosti a průběh pobytu:

Kontakt povrchní, málo spolupracuje, odpovědi stručné a až po dlouhých latencích.1 Odměřeně povýšené chování k sestrám i ostatním pacientům. S kolektivem se nesžila, do programu se zapojovala s nechutí. Neurotické projevy, časté bolesti hlavy, neadekvátní smích. Afektované teatrální vystupování. Snaha prosazovat své názory, zvýšené sebevědomí a zcela nekritický postoj vůči sobě. Velmi rafinované účelové lži, setřelý pocit viny. Střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění. Jednou útěk při návratu z pololetních prázdnin. Z pozitiv je třeba uvést úsilí o dobrý školní prospěch, výrazný zájem o literaturu. Intelekt v lepším průměru, v něčem až nadprůměru, ale se značnou variabilitou výkonů.

A pohled té, které se to týkalo?

„Párkrát jsem si povídala s jedním tamním doktorem, který mě snad trochu pochopil, a tomu jsem pak také později napsala dopis (viz níže – pozn. Mis.). Vzpomínám si, že mi jednou řekl, abych se snažila stavět i na jiném než lidském společenství.

Až tak zcela jsem tu myšlenku tehdy pochopit nemohla, ale zaujala mě. Myslím, že mě tím vyzýval k přemýšlení, k vytváření vlastního duševního světa a třeba i k četbě. Ale to poslední ani nemusel. I bez něho jsem hodně četla, a to i vážnou literaturu, už od dětství.

Některé děti se tam ale ke mně chovaly stejně hnusně jako všude jinde. Hned zkraje, snad rovnou druhý nebo třetí den mého pobytu v Opařanech, mě strašně zbily za to, že si prý o sobě moc myslím.“

Knihařčin dopis o zmrzačené duši

(osobní dopis, adresovaný jednomu z vedoucích odborných pracovníků Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech, kde nedlouho předtím pobývala)

Změnila jsem se hodně od doby, co jsem odjela z Opařan. Jsem sama, a proto Vám píšu. S otcem nemluvím už od podzimu, kdy mě naposledy zbil. Sestru jsem nedávno zbila já. Docela hloupě pro maličkost a je zvláštní, že toho nelituji. Dřív mě bila ona. Jediný člověk, se kterým za celý den prohodím pár slov, je máma. Nemám s ní ale o čem mluvit... Nemám ji ráda... Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo.

Zvykla jsem si na to.

Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne... Já nenávidím lidi... Víte, zajímalo by mě, jaký asi bude můj vztah k nim později. Chtěla bych, aby pro mne lidi nebyli, aby mi byla lhostejná jejich slova, jejich úsměvy, jejich pohledy, jejich řeči. To bych si přála. Samotě dávám přednost před jejich společností, cítím nevyslovitelný odpor k většímu houfu lidí. Jsou vždycky ochotni někoho odsoudit. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím. Nevěděli o mně nic, věděli akorát, že chodím kouřit. Říkali o mně, že jsem taková divná, že nevědí, co mi je, a že mají ze mne strach... Teď konečně o mně všichni vědí, že jsem byla v psychiatrické léčebně. Už si konečně nebudou dělat starosti s tím, že jsem divná...

Je mi moc smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?

V Tichém Američanovi2 jsou tato slova: Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti?

Mně nikdo nerozumí. Nestojím už o to...

Jestliže existuje nějaká svoboda, pak je větší v člověku, který není vázán na ostatní, na kolektiv. Když jsem sama, jsem šťastná. Oni mne od sebe vyvrhli a já se k nim mám vracet, ne – to nikdy neudělám. Necením se tak vysoko, abych stála proti nim. Jen má nenávist bude proti, ta nenávist, která nikomu neublíží a mně bude asi jen škodit. Lidi mě už nenajdou, změnila jsem se tolik, že už by mě zcela marně hledali, už je na to pozdě. Snažím se, aby mi nebyla samota přítěží, ale abych v ní byla šťastná i přes všechen stesk a hořkost.

Učí se se mnou jedna dívka. Byla v Bohnicích. Říkají o ní, že je cvok. Jestli to říkají i o mně, to nevím. Jednou jsem se jí zastala... Příští týden se bude probírat Nezval. Až se učitelka zeptá, jestli od něho někdo něco umí, přihlásím se a řeknu třeba Akrobata. A jí někdy potom povím: Vando, to jsem říkala pro tebe. Ona má smysl pro poezii. Jinak s ní ale nemluvím, s nikým, nikdo nemluví se mnou, nikomu nic nedávám a od nikoho nic nechci.

To, co Vám píši, jsou myšlenky, kterými si také nejsem jista.

Jsem tak nešťastná, nebo jsem tak šťastná?

Nevím, co bych udělala, kdyby mi někdo z lidí řekl blázne! – jestli bych se na něj jen pohrdavě podívala a řekla třeba ubožáku, nebo jestli bych ho strašně ztloukla a řekla: I kdybych byla blázen, ty to o mně říkat nebudeš!, nebo bych se jen nahrbila a zase mlčela a zase byla smutná.

Nevím, ale Vy mi snad rozumíte...

V učení se mi daří dobře, ve škole vynikám v češtině. Knihařina se mi líbí. Mám ráda knihy. Z knih také mám víc než od lidí... O dovolené chci jet na Moravu. Na kole. Matka mi řekla: A to chceš jet sama? Ona neví, že jsem sama! Chtěla bych jezdit a zůstat kdekoliv, kde by se mi to líbilo, a pak bych zase jela dál. Matka se také diví, že nechci chodit do tanečních... Říkat společenské fráze? Děkuji, nechci. Tak jako se obejdu bez lidí, obejdu se i bez tance.

Já bych si moc přála překonat sama sebe svým životem tak, jak jste mi to napsal.

Děkuje Vám

Olga Hepnarová

Zvláštní dopis, uvědomíme-li si, že tyto věty sepsala knihařská učednice, jinak také zlobivá dcerka v rodině bankovního úředníka a zubní lékařky, osm dní před svými šestnáctinami, tedy ve věku, kdy se mladé dámy zabývají spíš starostmi se svými prvními láskami.

Nepodobá se to náhodou volání o pomoc?

Nevyslyšenému volání?

„Já nenávidím lidi...“

Už tehdy, v šestnácti letech, se – jak lze usoudit z jiných jejích sebehodnocení – prohlubovala její vnitřní odtrženost od ostatního světa („vždy a všude jsem osamělá, doma i mezi lidmi“) a začala se zabývat tím, co se v nadcházejícím období stalo myšlenkovou osou jejího bytí. Jako kdyby jí docházelo, že takhle, jak žije, nemůže žít dlouho („nedovedla jsem si představit, že by ta hrůza mého bytí mohla trvat ještě další dva, nebo dokonce čtyři roky“). Cítila potřebu něco zásadního učinit, a dokonce si pořadí možností, jež se jí podle ní jako jediné nabízely, seřadila do tří očíslovaných bodů:

Jaro 1973: Krize se blížila k vrcholu

Pomsta.

Pomsta společnosti.

Pomsta lidem.

Pomsta jako taková nebyla ovšem v jejích úvahách ničím novým, dumala o ní už zhruba čtyři roky. A lecjaké nápady se jí za tu dobu mihly hlavou:

„...Nejdříve, úplně na počátku, jsem třeba přemýšlela o tom, jak na vhodném místě podkopáním železničních kolejí vykolejit za jízdy přeplněný vlak...“

„...Zvažovala jsem plán na uložení třaskaviny do veřejné místnosti s velkým provozem...“

„...Zaujala mě i myšlenka, že bych se mohla nějak dostat ke střelné zbrani. Jako první bych zastřelila rodiče a sestru, pak bych se eventuálně vydala do ulic a způsobila s tou pistolí masakr...“

„...Takováhle představa mě po jednu dobu doslova fascinovala: Řídím nacpaný autobus, směřuji ho k okraji propasti, všichni kolem křičí hrůzou, ale já pevně svírám v rukou volant...“

Zvažovala a rozhodovala se.

„Proč?“

„Už byla vyčerpána moje míra odolnosti. Tušila jsem, že více už nesnesu a že je ohrožen můj vlastní život. Stále jsem váhala a přemýšlela, co mám vlastně dělat. Samozřejmě se nabízely ty dvě cesty, o nichž jsem se už zmínila. Měla jsem jednak možnost zabít jiné lidi a pokusit se tak o odstranění problémů veřejných, které vám lidem vyplývají z toho, že mezi vámi žijí různí takoví trpitelé, jako jsem já. Tím chci říci, že vy lidé jste mě k tomu, co se stalo, nepřímo donutili vaším jednáním se mnou, nemohli jste si přece myslet, že se jen tak zabiju někde bokem – a bude to vyřízené tím, že obtížný jedinec zmizí. Samozřejmě jsem myslela na smrt, už odmalička myslívám na smrt, ale nechtěla jsem umřít beztrestně. Opakuji, že jsem se chtěla pomstít těm, kteří to zavinili a zničili mě... Ptáte se, proč zrovna tehdy? Tehdy nebo jindy. Nesla jsem si s sebou nezvládnutelné břímě minulosti a okamžitý stav a vnější okolnosti mého bytí nebyly už nyní rozhodující. A není pravda, že jsem se na svůj čin začala chystat až v době, o které mluvíte. Ve skutečnosti jsem se na něco takového duševně připravovala od doby, kdy jsem dospěla k názoru, že vina není ve mně, ale ve vás – v lidech. A k tomu jsem došla už před deseti lety. Ještě jako žákyně.

Přísahala jsem sama sobě, že to udělám. Byla jsem ale ochotna tuto přísahu za určitých okolností odvolat. Třeba kdybych si šla dlouhodoběji lehnout na psychiatrii a tam jsem se setkala s nějakým mně podobným člověkem, se kterým bych mohla komunikovat a ve všem mu věřit. Ale nic takového se nestalo. A tudíž jsem se rozhodla k činu.“

KAPITOLA DRUHÁ

ROZHODNUTO!

„Činy, nikoliv slova!“

Olga Hepnarová sepisovala svůj dopis redakcím.

Sdělovala:

Vážení,

prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu; také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy (v případě, že bych byla – samozřejmě nedopatřením – odstavena někam, kde se zabývají odstraňováním politických vězňů).

Přecházím k věci.

Dnes, dne 8. 7., ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí.

Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána.

A toto je má zpověď (nevěřím-li v kněze ani v lékaře, stále ještě věřím, že se najde alespoň jeden poctivý novinář).

Po 13 let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána – hračka dospělých a oběť školních dětí (a navždy už outsider mezi vrstevníky). Mám přezdívky: DRAČICE, MUMIE, TARZAN, NALOMENÝ ANDĚL, KAMENNÝ KVÍTEK, SPÍCÍ PANNA a podobně. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá, jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství – a výsledek: útěky. Útěky ze školy, z domova, ze života. Potom opět zařazena (13 let) do nesnesitelného života plného ponižování, výsměchů a křivd. V dětské léčebně v Opařanech poznávám nevědomost a zbytečnost (pro mne) psychiatrické vědy. Končím školní docházku. V učení rasismus polevuje, jako řidička z povolání opět bojuji (předsudky atd.). Na podzim roku 1971 odcházím bydlet do chaty, kterou jsem si postavila za své peníze. Je to symbol mé osamělosti. Za rok a půl, na pokraji svých sil, odcházím bydlet do podnikové ubytovny, penzionu, který se ukáže být nestvůrným Babylonem, kde lze přežívat jen silou vůle.

A toto jsou náhodné poznámky z různých let.

Jsem zubožená jako poslední narkoman. Ano. Ale kde jsou mé drogy? Kde? Kde je to, co mě drží nad vodou (dnešní čin)?

Veškeré city na pokraji vyčerpání i naděje už na dně. A nalomený anděl nezlomen. Proč to dělám? Aby si uvědomili, kde končí bezmocnost jedince. Jsem v horším postavení než americký černoch. Proč? Protože jsem sama.

Tisíckrát jsem byla lynčována.

Uvedu příklady:

Bilance osobní: Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.

A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe odsoudit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována.

Toto je můj rozsudek:

Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.

Acta non verba.

A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi3, až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.

Děkuji.

V Praze . 7. 1973

Olga Hepnarová

KAPITOLA TŘETÍ

TEN DEN

(úterý 10. července 1973)

Svědecké útržky

(Jiří W.)

„Člověk měl v její blízkosti trochu divný pocit: jako by se jí snad měl omluvit za to, že svět není takový, jaký by měl být...“

Den pomalu končil

Rovněž výslech Olgy Hepnarové se blížil k závěru.

Ještě však nadiktovala do protokolu své prohlášení:

„Po celou dobu jsem byla občasně vystavena tělesnému napadání, přičemž slovnímu napadání jsem byla vystavena soustavně. Když tu dnes stojím před vámi jako obžalovaná a vy jste v roli mých soudců, měla by ve skutečnosti situace vypadat opačně. Důvod k mému napadání plně spočíval v mé osobě. Bývalo mi velice surově naznačováno, že do této společnosti nepatřím. Připadala jsem si jako oběť stejného rasismu, jakému jsou vystaveni třeba černoši v Americe... V poslední době jsem byla znovu a všude velmi adresně napadána, což nechci konkretizovat, aby se moje výpověď nezvrhla v nějaké paranoidní povídání. Lidé, kteří se toho dopouštěli, si to teď snad uvědomí, nekladu na to ale žádný důraz. Rozhodně se ti lidé sami neobviní. A pokud ano, tak to rozhodně nesdělí jeden druhému.

Nechtěla jsem přejet jednotlivého chodce!

Musela jsem udělat něco, co by mělo hodnotu, protože přejet jednotlivého chodce, srazit nějakou babičku, toho bych snad ani nebyla schopna. Rozhodně to ode mne nebyla zlomyslnost, takové případy se jistě stávají a skryjí se pod pojmem dopravní nehody. Skrývají se tak vraždy, sebevraždy, já nic skrývat nechci. Počítala jsem s tím, že vjetí do shluku lidí bude mít za následek zranění, případně i usmrcení některého z poškozených.

Na rozsudku mi vůbec nezáleží.

Proto také pravdivě vypovídám.

Motiv jsem ochotna vysvětlit pouze abstraktně, nechci na sebe vypovídat věci, které jsem uložila ve své paměti.

Dnes nemám víc k věci co dodat.“

KAPITOLA ČTVRTÁ

ČAS POTÉ

Zaplňování mozaiky

O tom, co se přihodilo, se v té době kromě všech ostatních dozvěděl také přítel Olgy Hepnarové Miroslav D.

„Domýšlel jsem si s bolestí v srdci celou tragédii. Člověk, který je šťastný, i kdyby neměl třeba auto a jiný osobní majetek, by toto nikdy neudělal. Olga strašně chtěla žít tiše jako myška, ale neomaleností světa učinila pravý opak. Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila touhu zabít. Zešílela...“

Svědecké útržky

(JUDr. Václav F.)

„Drobná, docela hezká, připomínala mi vzhledem tehdy oblíbenou zpěvačku Janu Robovou. Jen chůzi měla neobvyklou, pohybovala se trochu jako socha. Snad právě z toho, a také z její málomluvnosti, vznikla přezdívka Sfinga, kterou ji někdo z nás obdařil. Mnoho hodin jsem se jí díval do tváře.

Líto? Jestli mně jí bylo líto?

Nevím.

Nedokázal jsem vůči Hepnarové cítit nenávist. Byla inteligentní, skvěle formulovala, pochopila každou otázku, byla sečtělá. Málokdy jsem se setkal s tak zvláštním člověkem. Něco podivného bylo hluboko uvnitř její osobnosti.“

Lovestory ve stínu tragédie

„Vyrovnala se s těžkým příchodem na svět, nikoliv s lidmi.

Po čase následovaly Opařany.

I tam se pokusila o útěk. Za trest byla zbita ošetřovateli, pak jí dali injekce preparátu, po jehož užití člověk nemůže spát ani bdít a je úplně bez vůle. V tomto stavu byla při lhostejnosti ošetřovatelů odvlečena skupinou sexuálně zatížených sadistických dívek do sprch, tam přivázána a tři z dívek z rodu tzv. světských jí rozbily obličej. Vyrušil je až příchod lékaře, který je přistihl, jak se ukájejí pohledem na krev. Často na to s odporem, záští a hrůzou vzpomínala a oči jí hněvem plály.

Mně o tom řekla: Možná že za pár století budou tyto ústavy ukazovány turistům, jako se dnes ukazují mučírny a hladomorny na hradech.

Pobyt v ústavu ji hrozně zatvrdil vůči lidem, zvláště vůči dětem, a to u ní přetrvalo až do poslední doby. Takto o tom mluvila:

Kdybych tak převálcovala nějaké fakany. Jsou zlí, krutí a dospělí je vychovávají ke svému obrazu... Děti jsou odmalička poučovány o údajně správných návycích vhodných k nejpohodlnějšímu proplutí životem, a když dospívají, mají již stejné konvence jako ti dospělí... Děti jsou malé bestie... Když potomek dospělých nemá dost vtipu či inteligence, je první starostí dospělých, zda se bude umět alespoň dobře přetvařovat...

Olga přetvářku nenáviděla a pro její přímost se jí spolužáci vysmívali. Vyhýbala se jim..., hlavně děvčatům, s kluky se prala a často je i přeprala. Stávala se uzavřenou a nemluvnou. Počala klopit oči k zemi, neodpovídala učitelům na jejich otázky a nerada se učila...

Olga hodně četla a o všem, co přečetla, přemýšlela.

Olga nikdy asi nepoznala přitažlivost domova, ačkoliv byla hmotně zajištěna. Zakrývala své zoufalství mlčením, zátěžové situace zdánlivě lehce překonávala, urážky spolkla často bez komentáře, hněv se u ní projevoval málokdy a zakrývala ho cynickým smíchem... Obávala se lidského výsměchu, lidské hlouposti a neomalenosti... Občas byla zadumaná, zatrpkle myslela na minulost a s budoucností si nevěděla rady. Podle mne byla ale velmi inteligentní a měla velmi rozumné úsudky, které by mohly být příkladem i na filozofické fakultě. Některé její názory bych chtěl uvést:

Na světě není spravedlnosti, neboť je jeden a půl miliardy zákonodárců. Kolik lidí na světě, tolik názorů na tu pravou pravdu.

Psychiatři hledají za vším a všude nežádoucí patologické jevy, mohou člověka zničit nebo prohlásit za Boha, aniž sami míří exaktním směrem vědy.

Létá se na Měsíc s vypětím všech sil člověka na směšných přežitých strojích, co stojí fůru peněz, a přitom jsou lidé, kteří neznají ani svoje bytí na tomto světě.

Prožijeme-li život špatně a těžce a není-li hezký, snažme se alespoň, aby náš konec byl dobrý a důstojný.

Není na světě nic krásnějšího, co by člověka povznášelo, než jeho utrpení. Ovšem čeho je moc, toho je příliš.

Pravý mučedník je ten, komu upírají tento titul.

Konvencí odkojení lidé popírají vše ostatní ve jménu normálnosti.

Od třinácti let mně ubližují, a když mlčím, mají mě za nějakého panáka. Vím, že jsem psychopat, ale směrem nahoru, a jednou se o mně dozvědí něco jiného a zaplatí za mou krev a slzy. Oni se budou zodpovídat, protože já budu jejich svědomí.

Olga trpěla přecitlivělostí, ale nedávala to najevo. Najevo dávala spíš pravý opak. Ze všeho nejvíc se bála pohledů lidí...

Mohla by jistě být i matkou, ale nechtěla. Měla pravděpodobně obavy, jak by dítě vychovávala a zda by nepodědilo nějaké negace...

Bývaly s ní chvíle, kdy byla doslova strašně plachá a zdálo se, že zanevřela na celý svět...“

Dopisy do vězení

Praha, 24. srpna 1973

Drahá Olinko,

píši Ti jako otrok toho bizarního pařeniště.

Chci uniknout z tohoto prostředí konzumní společnosti, která je vředem a ztechnizovaným středověkem. Vím, že jsi už nemohla dál. Chceme stavět na půjčku ten domek, co jsem kreslil, jak se Ti tolik líbil. Co je moje, to je Tvoje, a tak až se po létech vrátíš, máš zázemí u LIDÍ, ačkoliv o sobě nemají tak velké mínění, jaké se teď rádo nosí, proto se snad můžeme psát s velkým L.

Praha, 4. září 1973

...Stále na Tebe myslím. Jsem tady úplně nemožný. Všichni se ode mne odtáhli (až na pár čestných výjimek), jako bych byl prašivý. Myslím, že by mi bylo lépe tři metry pod zemí. Ty kreatury, co Ti tolik ubližovaly, teď kdákají jako poděšené slepice a dohadují se o úplně okultních věcech, ačkoliv pravda je jiná, ale tu nechtějí znát. Jejich černé svědomí z nich smrdí jako nebožtík.

Rád bych byl s Tebou.

Netoužím už po ničem. Nechci být dál otrokem toho obecného konzumu. Jestliže něčeho dosáhnu, tak k tomu budu používat jenom rozum a nebudu se za něčím pachtit jak v Čapkově Hmyzu ten hovnivál: Valím kuličku, valím kuličku. To jeho malé štěstíčko slepené z toho tentononc... Pokud se stane ten omyl a já nechcípnu na anémii nebo nebudu veřejně oběšen, chci odjet do Bechyně nebo okolí a farmařit. Co z toho budu mít zisku, to mě nezajímá, nejsem chrt a nějaké štěstí, honba za penězi a požitky je nesmysl.

Přemýšlím nad ohavnou (ale pravdivou – dnes již na celém světě) symbiózou prasečího žraní dle Jacka Londona, Ginsbergovým Greyhoundem a Darwinovou teorií o druzích přemnožených, kde jedinci požírají jeden druhého. Je to symbióza morbidní, bastard mezi Bohem a ďáblem, řekl by asi Voltaire, ale je platná víc než cokoliv jiného, protože morbidní je dnes celá tahle konzumní společnost. Já, ač jsem obyčejný červ, mám něco společného s Voltairem a de Sadem: od toho prvního se všichni odvrátili jako ode mne moji současníci, Voltaira nechtěli ani pohřbít... a mne také nechtějí... a de Sade, člověk, který viděl a znal, skončil málem na náměstí de Grève,4 kde měli skončit lumpové, šlechta, flanďáci, rentiéři a jiná tehdejší verbež. Mám také na mysli de Sadeho hříchy ctnosti o té dívce, jak byla v klášteře a v útulcích, kde jí chlípní flanďáci převrátili duši v tom nejhorším slova smyslu a ona, zklamána okolím, zanevřela na svět. Mám na mysli tu Justinu a mám na mysli Tebe...

Chci, aby všem bestiím, které se přičinily o Tvé zklamání nad životem, zčernalo i nebe! Drahá, milovaná Olgo, čekám na Tebe a dočkám se Tě! Nebo zdechnu v tom nejčernějším pekle...

Drahá Olgo, vrať se mi...

P.S.: Ti, o kterých jsem si myslel, že jsou charakterní, sice chtějí, abych se vzpamatoval, abych žil, ale chtějí, abych zapomněl... Co to po mně chtějí? Ubozí blázni!

Vždycky Tvůj...

Litice nad Orlicí, 15. října 1973

...Raději bych založil takovou komunitu, kde by lidé ubití, bez cílů a bez domova nalezli znovu smysl života a zázemí a nemuseli se doprošovat práva na život. Již kdysi psal Dostojevskij: ...A pachtí se všichni za mamonem a každý pociťuje za nutnou samozřejmost mít klenoty, sluhy a kočáry, a když je mu toto odepřeno, je schopen spáchat sebevraždu nebo vykonávat špinavá řemesla pod úrovní posledního sluhy. Přitom tito lidé nechápou ani, proč se zrodili.

Olinko, věřím v Tebe, v Tvé čisté srdce...

Kdybych měl někdy děti, nikdy bych je nedal do ústavu. Vychoval bych z nich takové čisté lidi, jako jsi Ty, ne nějaké pokrytce. Vím, že jsi byla tak nešťastná, žes to už nemohla unést. Se svým nitrem je člověk vždycky sám i mezi nejvíce lidmi a mezi přáteli, tím spíše, když se člověk někdy zklame nebo je vysmíván a ponižován.

Jsi nejnešťastnější, ale také nejlepší ze všech dívek, co znám.

Praha, 4. listopadu 1973

...Píšeš mi, že jsi ve vězení našla únik před světem. Myslím, že Ti tam bude alespoň nějakou dobu dobře. To je tak – když je už člověk na dně, hledá úkryt před nepohodou života. Dříve se o Tvé bolesti nikdo nezajímal a dnes každý hlupák do toho vidí, každý to cejtil etc... Co mohou očekávat, když je člověk smýkán životem... a příliš brzy zažije mnoho zvratů? A přitom sis dokázala zachovat rovnou páteř.

Jsem v podobné situaci... Vše jsem opustil, rozešel jsem se s většinou lidí. Už na nic nevěřím. Je konec. Čekám na Tebe, nechci společnost, zůstanu sám.

Dopisy z vězení

2. leden 1974

Mirku,

přeji Ti vše, co Ti bude přáno a ještě víc, abys uskutečnil své ideály a nenechal se ušlapat přízemními botami.

Mně se jinak daří dobře a možno říci výborně; asketismu jsem byla zvyklá v civilu a svědomí je slovo zbabělých – vymyšlené, by silný udržen byl v poutech hrůzy. Proto ani Ty netrap svoje svědomí kvůli mně. Jiná svědomí jsou vystavena zkoušce, ale to je jejich věc – moje už ne.

24. únor 1974

Milý Mirku,

člověk musí velmi mnoho vědět a znát, velmi mnoho právě z těch věcí, o kterých je nejméně učeno a které lze nejobtížněji poznat, než má jakési právo pokládat se za osobnost, která si z vlastního nitra může dávat účelné zákony. A než může se svým zákoníkem na trh (bez nebezpečí otřesu a shození), to už musí být sakramentsky vážná věc. No, je to moje svatá pravda.

Pokusy o „proražení tuhé skořápky“

(Rozhovor se znalci v oboru psychiatrie a psychologie)

„Jaký byl váš pocit bezprostředně po činu?“

„Úleva z toho, že jsem to dokázala. Ta ostatně trvá dodnes... Stálo to prostě za to.“

„Proč to takhle říkáte?“

„Říkám pravdu.“

„Vyjádřila byste se takto i před soudem?“

„Ano. Kdybych byla postavena před soud, mluvila bych pravdu. A to zejména z toho důvodu, abych byla považována za člověka víceméně normálního, protože mi jde o to, aby můj čin byl brán jako logický... Doufám, že soud bude veřejný, aby se lidé dozvěděli o mých motivech.“

„Proč o to stojíte?“

„Podobné věci si zasvěcenci nemohou nechávat jen pro sebe. Takových potenciálních vrahů, jako jsem já, je víc, nemají ale odvahu to udělat. Chci, aby se projevil větší zájem o lidi mého druhu.“

„Stále trváte na tom, že chcete u soudu dostat nejvyšší trest?“

„Dostanu-li trest smrti, aspoň tu na světě nebudu muset déle pobývat. Řekněte sami – jaký smysl má pro mne nějaký další život?“

„Ovlivnilo vás ve vašem postoji k životu vaše dětství?“

„Nepochybně.“

„Už tehdy jste si začala myslet, že jste jiná než ostatní děti?“

„Ano. Bývala jsem nejraději sama a schovávala jsem se na osamělých místech.“

„Jak jste vnímala vzájemný vztah vašich rodičů?“

„Jako odstrašující příklad pro život. Proto mě nikdy ani nenapadlo, že bych se třeba v budoucnu mohla vdát.“

„Měla jste jako dítě vůbec někoho ráda?“

„S hodnými lidmi jsem se bohužel nesetkala, leda snad při pobytech na venkově, a to vždy na okamžik.“

„Na venkově jste se tedy cítila líp?“

„O něco. Chodila jsem do lesa, jezdila na kole.“

„Sama?“

„Ano, vždycky a všude sama.“

„Když na své dětství pohlédnete jako na celek, jaký je z toho váš pocit?“

„Že jsem dětství nesnášela, protože jsem se necítila být svobodná.

Kluci i holky vyciťovali, že se jich bojím. A poznala jsem, že právě tohle z nich dokáže udělat bestie. Bili mě, ponižovali, většina učitelů je v tom podporovala, stávala jsem se ve třídě takovým Židem. Čímsi jsem je provokovala, neuměla jsem se přizpůsobit. Dávali mi přezdívky, pokřikovali na mne, smáli se mi.“

„Četla jste v té době?“

„Četla jsem, čtu a budu číst, pokud mi to dovolí, až do konce. Na rozdíl od jiných mě minulo období pohádek, zato jsem už od první třídy chodila do městské knihovny a půjčovala si knihy. Zpočátku o dobrodružství a odvaze, pak jsem přešla na četbu vážnější a odbornou, což mě drží dodnes. Knihy mi pomáhají hledat filozofii, s níž bych mohla souhlasit a která by mě trochu postavila na nohy.“

„Uvedete nějaké příklady?“

„Těch je mnoho a nevím, zda si vzpomenu na ty pravé. Albert Camus ve svém Cizinci mi třeba pomohl tím, když napsal, že sebevražda je omylem – že to není revolta, ale dezerce. Líbilo se mi, že hrdina Cizince pravdivě nechtěl nic předstírat, nebál se činů a na životě už nelpěl. Zaujala mě i postava v Sartrově povídce o Hérostratovi. Ten měl sice pravdu, ale chorobnou pravdu, protože nenáviděl lidi jako živočichy, ale přitom sám živočich byl. Hnusil se mu třeba zpocený zátylek muže před ním, zatímco sám se také potil. Ale za nějakého Hérostrata se nepovažuji..., takhle si, prosím, má slova nevykládejte. Přečetla jsem i spisy Sigmunda Freuda, z básníků jsou mi blízcí Rilke, Nezval, Orten. Chápu životní postoje Franze Kafky...“

„Jaký je váš vztah k mužům?“

„Jsou mi lhostejní.“

„Proč myslíte, že vás sexuální styk s muži dostatečně neuspokojoval?“

„Nevím. To už je tak asi dáno mým životem. Když jsem v něm zkrachovala, tak jsem musela zkrachovat i v sexu, takže nemám na světě nic... Jen...“

„Dopovězte to.“

„Zůstala mi jen nenávist vůči mým ubližovatelům.“

„Proč jste si jako cíl útoku nevybrala konkrétního člověka, o němž si myslíte, že vám ublížil?“

„To by pro mne nemělo význam. Chtěla jsem přece zasáhnout společnost jako takovou, ...tedy v její náhodné části.“

„Měla jste někdy v životě někoho ráda?“

„Asi ne. Neměla.“

„Jaký máte vztah k dětem?“

„Téměř žádný. Rozhodně jsem nikdy nepočítala s tím, že bych si dítě pořídila. O tom jsem neuvažovala dokonce ani v době, kdy jsem ještě sama byla dítětem.“

„Jaký je váš vztah k příteli z penzionu, který s vámi byl letos na dovolené a píše vám i do vězení?“

„Mirek? Byla bych ráda, kdyby to mohl být jen kamarád.“

„Nepodporoval vás právě on v názorech, že lidé jsou špatní, společnost příliš konzumní a podobně...?“

„To jsou jen takové řečičky. Občas mi to připadalo směšné. Mluvit o konzumní společnosti, jako kdybychom my dva do ní nepatřili.“

„Dokázala byste popsat své vztahy k sexu?“

„Občas o tom přemýšlím. Myslím, že nejsem ani plně homosexuální, ani plně heterosexuální, jsem prostě jen vůbec málo sexuální. To je vše, co k tomu umím říct. Opakuji to, co už jsem naznačila – že když celý můj život je nenormální, nemohu od sexuální oblasti chtít, aby byla normální. Jistého uspokojení dosahuji pouze při onanii.“

„Takže vás nic z toho, co se událo, nemrzí?“

„Trochu mě přece jen mrzí, že těch zabitých nebylo víc.“

Prof. Vondráček: „Pozoruhodná je její emoční chladnost. Kdyby zavraždila rodiče nebo někoho ze školy, bylo by to emoční. Ale ona dává přednost velké, doslova světové vraždě. To už není vyžití vlastní emoce, to je akt seberealizace.“

Prof. Dobiáš: „Krutost u ní vyplývá ze sociálního instinktu, nikoli ze sadismu.“

Doc. Dobrý: „Stávají se atentáty na skupiny lidí třeba vyhozením letadla do vzduchu. Tyto činy jsou politicky či názorově motivované a páchají je příslušníci politických či názorových menšin. Ale aby někdo udělal něco podobného jen kvůli sobě, jako to učinila tady slečna Hepnarová, to je rarita.“

Doc. Mečíř: „Vždy byla nepřístupná a každé jednání s ní se podobalo většinou marným pokusům o proražení tuhé skořápky.“

Intelekt obviněné je v pásmu mírného až zjevného nadprůměru; inteligenční kvocient obviněné 119 (průměrný okolo 100).

Zatvrzelost

„Na provedení tohoto činu jsem se předem připravovala... a důvodem byla jedině moje nenávist k lidem.

Pokud jde o osoby, které přišly o život nebo utrpěly nějaká zranění, u nich necítím žádnou lítost. Mrzí mě jen, že vznikla věcná škoda, tu jsem způsobit nechtěla a stalo se to zcela náhodou.“

„Ti lidé pro vás byli neznámí. Proč jste se rozhodla právě je usmrtit či zranit?“

„Obecný postoj lidí ke mně zavinil to, že jsem nakonec mezi nimi přestala rozlišovat, brala jsem je jako celek, a ne jako jednotlivce.“

„Co chcete uvést na svou obhajobu?“

„Nemám, co bych podstatného mohla uvést. Snad jen to, že v listopadu či prosinci 1972, kdy jsem bydlela na chatě v Olešku, mě kvůli nějakým nedoplatkům předvolali na MNV Zvole, okres Praha-západ, a tam jsem se zmínila o tom, že nenávidím lidi. Stalo se to poté, co se mě vyptávali, proč mám trvalé bydliště na chatě a nežiji u rodičů. Tam jsem prvně před úřadem mluvila o pomstě..., bylo to z mé strany cosi jako čestné varování... Jedna z žen z té komise mi při té příležitosti řekla, že pokud mám takovéhle názory, neměla bych pracovat jako řidička, protože bych mohla s pomocí auta něco provést.

Bylo jen otázkou času, kdy něco takového uskutečním.“

„Jsem Bůh svého osobního práva na pomstu...“

(moták z poloviny února 1974)

Jestliže jsem si jednou osobila právo vynést ortel nad lidmi a snížila jsem se k tomu stát se jejich katem – považuji za svou povinnost vysvětlit živým, co mě k tomu vedlo, případně co by mohlo vést další jedince ke stejnému řešení, kterého jsem použila.

Případ je logický. Osoba O je napadena. Je-li napadena druhou osobou P, ubrání se. Ubrání se snad ještě, je-li napadena dvěma nebo třemi osobami dalšími. Je-li však napadena celkem C – 20 osobami – neubrání se. Jestliže osoba O je napadána celkem C + osobami P při každé příležitosti, den co den, jaké má asi šance na přežití? Asi takové jako tuleň před vyhubením. Představte si, prosím, co by dělal tuleň, kdyby se zmocnil zbraně svých zabíječů a dovedl ji použít. Myslím, že by stiskl kohoutek a rozstřílel je na cucky. Co udělá osoba O – totéž, protože před celkem C je stejně bezbranná jako tuleň.

To je můj případ. S tím rozdílem, že tuleň žije mezi tuleni, kdežto já jsem druhého tuleně – osobu O1 – nikdy nespatřila. Vím, že jsou lidé – osoby podobné O1 –, kteří úpí pod stejným terorem. Ale jen na den, na okamžik, nikoli však na celý život jako já. Tvrdím však, že osoby O1, 2, 3, 4, 5 existují v dnešní době i ve skutečnosti, tuším, že existují, že nejsem sama, a pro ně mluvím. To je důležité, nikoliv moje další žití nebo nežití.

Jako objekt neustálého napadání jsem byla výjimečná.

Neexistoval přece rozumný důvod. Zdravá, ničím zjevným nápadná, mám dvě ruce a dvě nohy tak jako vy, mluvím česky, mám bílou pleť. Vaše nenávist ke mně byla iracionální. Máte možnost ohánět se psychopatií nebo podobnou veteší, ale pro informovaného člověka to není směrodatné. Já tvrdím, že jsem víceméně normální tak jako každý Homo sapiens. Jako protipól vaší iracionální nenávisti vznikla postupným vývojem moje nenávist – nenávist racionální. Mohu říci, že jsem ji málokdy dala najevo – téměř nikdy – nejen proto, abych nedráždila, ale i proto, že chytrý protivník nikdy neukazuje karty.

Je po bitvě.

Žádné zášti už neohřívám, proto mi dovolte několik kritických slov. Příslušník Sboru nápravné výchovy je oprávněn použít pořádkového opatření (hmat, chvat, úder rukou, úder zbraní), jestliže nepostačuje předchozí výzva nebo domluva. V tomto směru jsem i já byla férová. Varovala jsem. Potom jsem jednala. Lidé byli hloupí a neopatrní, svou nenávist (a na jejím podkladě teror – používám raději termín rasismus – tedy rasistický teror) dávali bez okolků najevo; byli tak domýšliví, že je nenapadla možnost odplaty – možnost, že osoba O se jednou postaví proti osobám P a celku C, a že zahynou smrtí, kterou přáli mně. Člověk informovaný a o informacích uvažující došel by k závěru, že moje aberantní5 osobnost není pro ně minus, ale plus, jestliže by se dalo dokázat, že veškerá aberace mé osoby je dílem lidí; přirozeným důsledkem postupného ničení. Myslím, že etiologie psychopatií (některých) a schizofrenií je sociologickou záležitostí.

Pokud jsem vůbec vrah – právnicky ano –, nejsem vrah aberantní, je pouze nutné, abych tak figurovala. Nutné pro veřejné mínění.

Jinak – SPRAVEDLIVÝ MSTITEL, těší mě.

Stal se mi případ takový: Asi měsíc po své pomstě byla jsem přemístěna do jiné vazby, mezi nové lidi. Dohlížející personál se při první příležitosti na mne sesypal jako hejno sršňů, zahrnul mě pokřikem, urážkami, nadávkami (např. že vypadám jako opice, jak chodím atd.) čili dostala jsem na talíř žrádlo známé. Řekla jsem jim: Pokud to nevíte, tak já už jsem pomstěná. Tak, jak se ke mně chováte teď, tak jste se ke mně chovali i před 10. červencem, ale předtím jste k tomu neměli důvod, teď ho máte – tak si dejte, kreatury. Přitom tito lidé ode mne vyžadovali pozdrav dobrý večer a dobrý den. Případ uvádím proto, abych vyjádřila, že nade mnou, Olgou Hepnarovou, naprosto už nemáte žádnou moc, neexistuje trest, kterým byste mě mohli potrestat, a nic už horšího, než co bylo, mě nemůže zničit, můžete mě akorát likvidovat psychicky, to je vše. Tím jen dokončíte likvidaci psychickou a morální, o kterou jste se snažili, co jsem živa. Podotýkám, že jste se o to snažili nezávisle na sobě, a v tom je také ono iracionálno vaší nenávisti ke mně: že kdokoliv a kdekoliv to pocítil, dal mi najevo nebo utvrdil činem přesně stejnou, stejně nepřekonatelnou – bestiální – animální nenávist jako kdokoliv jiný jinde.

Z přírody známe četné případy nenávisti k jedinci nějak odlišnému, třeba albínovi nebo raněnému. Nejsem takový případ. Nejsem, vážení. Ale kdybych byla, jako lidé jste nikdy neměli právo se mnou jednat podle toho. Jako bestie – ano! Opakuji k tomu znovu, že veškerá moje aberace je získaná. S tímto tvrzením nemohu obstát, pakliže ho nemohu dokázat, tak jako nikdo – ani Einstein – nemůže dokázat absolutní konec a absolutní začátek.

Další moje slabina je v této věci. Pokud konkrétně ilustruji projevy nenávisti lidí ke mně, můžete tvrdit, že tohle se může stát skoro každému. Samozřejmě že dnes i včera jsou lidé zlí... Žádný Ježíš Kristus to trvale nezmění. Já to také nezměním. Na tom už nezáleží. Jakmile jsem překročila Rubikon tím, co jsem udělala, nejsem už člověk lidský – tím méně křesťan. Neměla jsem v úmyslu změnit ani makrosvět, nevím, zda jsem takový idealista, nebo ne. Jde o to, že do určité míry, tak jako vy, jsem byla nucena lidské zlo tolerovat a také jsem to dělala. Tudíž nejsem jedinec přecitlivělý. Naopak.

A tudíž je nesmysl tázat se takto: Kdo jsem, že trestám? Nejsem pánbůh, a přesto trestám. Jsem Bůh svého osobního práva na pomstu a jako takový říkám: toto právo mají jen bozi mně rovní.

Jinými slovy: můj případ se dá aplikovat jen na případ mně rovný. Chci říci, že jsem se nemstila za to, že mi někdo v tramvaji xkrát šlápl na nohu, doufám, že věc je natolik jasná, abyste nemuseli mít strach z dalších pomst, z nějaké vlny; i když je možné, že v budoucnu budou lidé dobrovolně odcházet ze světa spolu s jinými lidmi, tedy částí společnosti, jež je nesporně hlavním viníkem sebevražd.

Řekla jsem tedy, že mě (stejně jako vás) postihla táž obecná nenávist a trpím (stejně jako vy) obecnou misantropií. Proč já se mstím, a vy ne, je jasné. Pakliže ostatní nesou na zádech po cestě životem náklad ZLA cca 5 kg, já nesu 20 kg. Tento náklad však nemůže za vše. Kdo mi ho tam naložil? Vy, lidé. Měla jsem vůli a sílu ho nést? Měla. Nesla jsem ho? Nesla. Proč jsem ho 10. července 1973 dál nést odmítla? Proč? Došly mi nadlidské síly, náklad jsem svrhla a hodila ho na jeho autory. A nejen to. Ještě jsem tak drzá, že chci po P. T. autorech, aby přiznali svou vinu – vinu autorství. Já svou vinu doznávám – došly mi nadlidské síly. Přiznáte svoji vinu vy, lidé? Já vám pomůžu. Mohu si to dovolit, protože psychiatrický ortel vyznívá tak, že nejsem paranoik. Samozřejmě že já tyto pochybnosti nemám, zda jsem paranoik, nebo ne. Jedná se o reálnou možnost vašeho porozumění, která tím, že nejsem paranoik, dostává základ normálnosti.

O co tedy jde?

Jde o to, že lidé se na mne jako na Olgu Hepnarovou, ať jsem byla císařem nebo metařem, specializovali. Specializovali se na mne svou iracionální nenávistí. Ten, kdo je schopen o abstraktních věcech srozumitelně mluvit a znal mě někdy v životě, ten to potvrdí. Asi tak. Není však pro mne důležité myšlení nebo cítění (příklad: odcizení jako faktor faktorů vraždy), to je vaše věc, já jsem to přežila a přežiju, jsem člověk zocelený nesympatií atd., důležité je, co jste mně dělali, DĚLALI – a žádný pocit není pro vás omluvou (tak jako není pro mne). Z tohoto hlediska mám zrovna takové právo na čin, na zločin, jako vy (vzhledem ke mně). PRÁVEM – VAŠEHO PRÁVA. A jestliže mě budete nazývat antisociálním jedincem, jak budu nazývat já vás? Antihumánními katy-amatéry, protože svou práci jste nedovedli ani dokončit, dokladem čehož je, že jste mě nechali dýchat skoro ¼ století. A držím-li se termínu antisociální, pak vy jste antijednotlivci. Nenechali jste mě žít, tedy ani já jsem nenechala žít vás (ŽIJ A NECH ŽÍT).

KAPITOLA PÁTÁ

FINÁLE

„Musím nejprve popsat svou situaci... Jako příklad uvedu příhodu, která se mi stala, když jsem kdysi jela autobusem a místo dvou korun jsem do pokladny vhodila pouze korunu. Řidič mě hned pozastavil s tím, že se mnou musí sepsat protokol o pokutě. Během jízdy jsem pak byla svědkem toho, že nastoupili nějací jeho známí, kteří neplatili vůbec. Při vystupování jsem proto poznamenala, že pokud budou vymáhat pokutu, žádnou nezaplatím. Bylo kolem toho různé dohadování, pak autobus odjel. Já jsem nyní ve stejné situaci, kdy velký autobus odjel a já zde stojím před vámi, kteří zastupujete zákon. Rozumíte mi?

Musím k obžalobě uvést, že vy vidíte osm mrtvých těl. Ale já také vidím osm mrtvých těl, nebo osmkrát deset mrtvých těl..., ale co je to za lidi? Jsou to takzvaní prügelknabe.6 I já jsem podobný prügelknabe. A chci vás nyní požádat, abyste si takové lidi nepěstovali, protože když je nebudete pěstovat, nebudou myslet jako já a také tím pádem neudělají to, co jsem udělala já.

Jsem výjimečný případ, a to přesto, že jsem tělesně zdráva, mám bílou pleť a nijak se neliším od ostatních lidí. Nikdy mi nebylo jasné, proč si mě vybrali za otloukánka, a to poprvé u Hepnarů už od narození a stále. Protože jsem měla sestru, mohla jsem srovnávat chování rodičů. Se mnou jednali podstatně hůře a neuměla jsem si to vysvětlit. Bili mě častěji než sestru. Už v době před školní docházkou, ale i potom ve škole, kde jsem byla zase ta nejhorší a nejotloukanější... K nesnesení to bylo při přeřazení do jiné třídy, kdy mi děti dávaly najevo svou nadřazenost. Škola se pro mne stala děsivým prostředím ne kvůli učení, ale kvůli žákům a pak i učitelům, ti všichni mi dávali najevo své pohoršení nad tím, že si vůbec dovoluji být mezi nimi přítomna. V té době jsem byla něco jako čtyřnásobný prügelknabe.

Myslím tím u Hepnarů, dále ve škole, na veřejné ulici a za čtvrté kdykoli, kdy jsem se setkala tváří v tvář s jednotlivým člověkem. To nikdy nebylo setkání rovného s rovným, ale vždy jsem tam vystupovala jako prügelknabe... Domů i do školy jsem chodila doslova jako na popravu... Rozhodla jsem se tehdy řešit to tím, že přestanu existovat. To bylo před deseti lety a dnes mám názor jiný. Já bych totiž mohla přestat existovat, ale problémy by nezmizely. Všude ve škole, v úřadě a kdekoliv jinde se najde aspoň jeden takový prügelknabe, a já jsem se rozhodla, že to není jen problém můj osobní, ale i problém váš, vás všech, abyste lidi v podobě prügelknabe nepěstovali – a tím i vlastně bič na sebe. Proto jsem si na život nesáhla, protože bych neměla žádné posluchače... Dnešní lidé nejsou humánní, ke mně se tak nechovali, ani k jiným prügelknabe, a nemají přitom žádné výčitky svědomí. Proto jsem to udělala, jednak z pomstychtivosti, jednak proto, aby se zabránilo dalším takovým případům. Představuji si totiž, že byste mohli učinit opatření, aby se už takové případy neděly. Když VB dovede vyhledávat a rozkrývat party, proč by nemohla něco udělat i pro tyto lidi, pokud už není pozdě, a pokud také nechcete zemřít na chodníku nebo někde jinde rukou prügelknabe, který to udělá právem vašeho práva, či spíš právem vašeho nepráva.

Vůbec to nemíním výhružně. Vyslovuji to jen jako upozornění. Já sama jsem se snažila izolovat od lidí, aby se zabránilo dalším takovým situacím. To byly ovšem pokusy jen z mé iniciativy, ale pokud jsem sama hledala pomoc, tak jsem ji nenašla. Tím mám na mysli zejména psychiatrii, která pro mne pomoc neměla a vlastně ani nemohla mít, protože jsem člověk jako každý jiný, tedy víceméně normální... Jen můj život byl značně jiný než život jiných...

V čem?

Ve všem, co život dělá životem. V jeho důstojnosti, pro mne tedy vlastně v nedůstojnosti.

Děsné období..., zjistila jsem, že takto nemohu žít a že všude, kam přijdu, budu prügelknabe. Proč já mám dodržovat morální zákony, když vy je nedodržujete?

Nemohu říci, že toho, co se stalo, lituji. Stojím za svým činem, jinak by pro mne ztratil svůj vnitřní smysl. Ti lidé na stanici pro mne nebyli nevinní, také pro ně bych byla prügelknabe, pokud bych se s nimi dříve setkala. Říkáte-li, že jsem zajela lidi, kteří mi nijak neublížili, potom musím odpovědět, že mně také ubližovali lidé, jimž jsem nijak neublížila. Každý národ má svůj rasismus... a já byla jeho obětí.

Ráda bych prohlásila, že již nic takového nikdy neudělám, ale měla bych k tomu jednu podmínku:

Že vy už nikdy neuděláte z někoho člověka, který by se musel den co den cítit jako prügelknabe... A museli byste to slíbit veřejně, aby o tom každý věděl.“

Zmínka o Olze Hepnarové pronikla do díla legendárního českého spisovatele Bohumila Hrabala. V knížce Ponorné říčky zaznamenal více či méně imaginární zpověď policejního kata: „Já osobně jsem proti trestu smrti věšením od té doby, co jsem věšel tu krásnou slečnu, která tak dlouho objížděla Štrosmajrák, až tam na nástupišti tramvaje bylo tolik lidí, že si dodala kuráž a napálila do nich dodávku...“ Bohumil Hrabal k tomu se zemitou syrovostí sobě vlastní připojil několik nepěkných podrobností o průběhu této popravy, natolik nepěkných, že v jejich důsledku se prý katovi jeho „řemeslo zhnusilo“.

Olga Hepnarová, narozená 30. června 1951, zemřela 12. března 1975.7

PÁR ZÁVĚREČNÝCH POZNÁMEK

Maně se mi v této souvislosti dere do vědomí výrok čaroděje Gandalfa Maia Olórina v Tolkienově Pánu prstenů: „Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“8

Poznámka Misantropova:

K odkazu Olgy Hepnarové se hlásil takzvaný „lesní vrah“ Viktor Kalivoda, který na podzim roku 2005 zastřelil jednu krávu a celkem tři lidáky (jeden z nich byl otravný psohlavec – takže žádná ztráta), byl záhy dopaden a odsouzen na doživotí. Podle mého názoru to byl pouhý unuděný floutek a jeho vraždy ani život nebo názory neměly nic společného s Olgou Hepnarovou (o čemž názorně vypovídá již jen to zastřelení neškodné krávy); to tvrdil jen proto, aby se udělal zajímavějším. 26. září 2010 spáchal ve vězení sebevraždu. Nezanechal po sobě jedinou hlubší myšlenku. Já o něm však ano:

Tzv. „lesní vrah“ Kalivoda, který v létě ulovil v lesích tři lidi, byl jen v podstatě na lovu a nyní trpělivě pyká za svou loveckou vášeň. Své ulovené kusy prý chladnokrevně dorazil ránou jistoty jako na popravě. To od něj bylo celkem šlechetné a humánní, že je nenechal dlouho se trápit. Dokonce si s nimi před smrtí popovídal, aby necítili strach – takový to byl dobrák od kosti! Maso svých obětí sice nezkonzumoval, ale myslivci přece také nezabíjejí jen kvůli masu. Zabíjejí často i jen kvůli trofeji nebo své bezcitné vraždění omlouvají pokryteckou lží o nutném snižování početních stavů přemnožené zvěře. Člověk, jako lovná zvěř, se k těmto účelům hodí nejlépe. Není vůbec ostražitý a plachý – a neskrývá se. Není na světě přemnoženějšího zvířete nad člověka. Je to snadná kořist, lehce dostupná, vyskytující se v mnoha a mnoha exemplářích a navíc je mimořádně škodlivá a neužitečná, takže rovněž jakékoli etické zábrany jdou stranou. Kalivoda vraždil možná jak z prosté lovecké vášně, tak i pro trofej a nakonec i z čím dál víc nutkavějšího pocitu přemnožení lidí, z jasného vědomí bezcennosti jejich životů a z vkrádající se potřeby něco s tím udělat. On sám o svých motivech zarytě mlčí. Někdy je totiž pravda tak strašná nebo tak mlhavá nebo tak triviální, že je lepší mlčet. Psychologové jsou bezradní před tímto přírodním úkazem. Ale jen proto jsou bezradní, protože si nedovedou vysvětlit, ani si jen představit, že by se někdo mohl začít chovat k nedotknutelnému polobohu jménem „člověk“ stejně jako ke každému jinému zvířeti. Tato myšlenka je prostě pro lidi nestravitelnou představou. Proto je to, jako možné vysvětlení té „kardinální záhady“, nenapadne ani ve snu. Takové nebezpečné a podvratné myšlenky si zakazují. Co kdyby přišly do módy jako nejnovější superhit! Já když jsem v té době, kdy „řádil“ lesní vrah, potkal v lese osamoceného člověka, viděl jsem v jeho očích ten úlek, znejistění a obavu, nejsem-li to Já, ten vrah, jenž je na lovu lidí. Ten ustrašený výraz u člověka miluji! Takhle by se mohli přede mnou tvářit pořád; nic jim tak nesluší jako strach ze šelmy – ze zvířete, které je mocnější než samozvaný pán Země. I tento slastný pohled do vyděšeného lidského ksichtu může být velmi silnou pohnutkou k vraždění! „Chci se ti přitom dívat do očí“, dí pomsta. Neboť duše posledního svobodného vlka se převtělí do ledví a žil krvelačného vlkodlaka.

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

PŘÍLIŠ DOBRÁ PRO TENTO SVĚT

(místo doslovu výňatky z Misantropova díla)

Olga Hepnarová: Dominantní typ, který všude a ve všem prosazoval sám sebe. Typ škarohlída, jemuž bylo málo i odstěhování se na venkovskou samotu. I to jí bylo málo. Ona si musela speciálně udělat řidičský průkaz, aby mohla pozabíjet vícero lidí. Její památná slova, jež možná jednou vejdou do dějin misantropismu: "Stát se obyčejným bezejmenným sebevrahem, to by jim prošlo moc lacino." - A Já k tomu dodávám: Milovat dovede každej blbec, ale takovýmhle způsobem dokáže nenávidět jenom génius. Myslím, že jsem se zamiloval do masové vražedkyně! Nejenže se mi líbí jako žena muži, ale dokonce schvaluju to, co udělala, schvaluju to a chápu to, plně tomu rozumím! Neděsí mě její šílený čin, víc mě děsí, když si představím, jaký asi vedla "život". Nemám hrůzu z toho, co provedla, ale spíš z představy té její brutální popravy, kdy poblitá, pochcaná a posraná zápasila o holý život s jakýmsi zhovadilým katem, jenž má z toho doživotní trauma, jak to dokládá Bohumil Hrabal, který se o tento nevšední případ také velmi zajímal. Její poprava: poslední příkoří tomuto "prügelknabe" - otloukánkovi, jak sama sebe definovala. Týden po svých narozeninách přejela osm důchodců, po kterých dnes nikdo ani nevzdechne, kdežto ona zůstane navždy v mém srdci. Je tak krásná: ušlechtilá tvář a hluboké oči, ach ty její oči... Škoda, že se v nich nikdy neuvidím. Je to přesně ten typ dívky, který jsem vždycky hledal. Ženský protějšek Misantropa. A oni mi ji sprostě zabili! To jim nedaruju! Nevadí mi, že je mrtvá, Já jsem si udělal její velký obrázek ve formátu A4 a pověsil jsem si jej na zeď mého temného kabinetu hrůzy. Nemohu se na ni vynadívat. Kdysi jsem chodil se dvěma dívkami, které jí byly ve všem podobné. Asi jsem blázen, ale od nynějška budu všechny holky poměřovat s Olgou, a nevím, nevím, jak si ve srovnání s ní povedou...

(Misantrop: Škarohlíd)

*

Sv. Olga sice tvrdila, že odejít dobrovolně z tohoto světa jako bezejmenný sebevrah, to že by jim, té Rakovině, prošlo moc lacino, ale Já myslím, že nechat se od nich zničit jako ona, to také není ono. Sebevražda je jako sex. Když už se to má stát, tak ať je to s někým nebo rukou někoho, koho mám rád. Tedy i zemřít buď vlastní rukou nebo rukou přírody. Lidem nenechat nic, žádný podíl z mých činů, nenechat je participovat na mém životě ani na mé smrti; neponechat jim ani mé statky, ani mé tělo a trouchnivějící kosti, nic, zhola nic!

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

*

budhavár, 30. června 44

Dnes by měla Olga Hepnarová 59 let, kdyby nepodlehla okamžitému impulzu a nestala se hromadnou vražedkyní. S cynismem sobě vlastním teď zlé jazyky o ní říkají, že prý neuměla žít. Možná. To ale není celé, že „neuměla žít“. Ona samozřejmě žít uměla, tedy lépe řečeno byla by uměla žít, kdyby jí nekazili život lidáci. Ona by žít uměla, kdyby ji žít nechali, ona „jen“ neuměla žít s lidmi, to znamená, že neuměla žít tak nízce a podle jako žijí lidé, žít tak mrzce a sprostě jako lidi; že nikdy neuměla zapadnout do jejich odporné společnosti. Jedině v tomto smyslu opravdu snad „neuměla žít“. V tom případě Já také podle lidských měřítek „neumím žít“. Ale jaká jsou ta lidská měřítka! Podívejte se na mne! Jenže neumět žít s lidmi, to je vždy známka vysokého ducha a ušlechtilé duše. Naopak, vyznat se v umění sžít se s každým člověkem značí vždy člověka nízkého, univerzálního, verzatilního, zkrátka povšechně bídáckého. Takové jemné bytosti, příliš jemné na to, aby žily s lidmi, s tou pakáží, by měly žít samy, což by jim mělo být umožněno. Já kdybych nemohl žít osaměle, bez každodenního drásavého kontaktu se vší lidskou špínou, bez každodenního šikanování úřadů, spolupracovníků, nadřízených, bez otravných sousedů, bez věčného hluku, bez stálého stresu, bez obtěžování každou lidskou hloupostí, každým lidským slovem, to jest lží, každým křivým pohledem, každou záludností, bojem o uhájení holé existence v tom všem lidském marasmu; kdybych nemohl žít sám a svobodně aspoň někdy, ale raději často a dlouho, jako dosud, díky pohostinství mých rodičů – nevím, nevím, jak bych skončil. Také bych se asi stal hromadným vrahem. Proto s Olgou tolik soucítím a proto je mi tolik blízká. Já jsem nyní svobodný, absolutně svobodný, bez nutnosti pracovat, stýkat se s lidmi; žiji si jako král, ba víc než to: lépe než král, neboť žiji osaměle, v lesích nejčastěji jako indický vanaprastha – a přesto i mne obtěžují lidáci natolik, že i Já mívám vražedné choutky; choutky, jež ani nelze poctivě nazvat nezdravými nebo šílenými; spíše to jsou choutky přirozené, pochopitelné při znalosti lidí, logické, potřebné, dokonce ekologicky čisté! Ale jsou to právě jen choutky: vím, že by mě lidáci zničili, kdybych je uskutečnil. Alespoň slovo je však svobodné, když ne činy! Ovády, komáry, klíšťata a kloše, kteří mi pijí krev, lze bez milosti zabít, ale lidi, kteří tě otravují úplně stejně, zabít nesmíš. To je spravedlnost?

Olga měla duši právě tak čistou a nevinnou jako Já, ale někdy je příliš těžké si ji mezi lidáky zachovat čistou a neposkvrněnou; někdy je tak těžké nestat se mezi lidmi – jejich vrahem. Odsuzováni a popravováni by neměli být vrazi a vražedkyně, ale spíš ti, kdo je k jejich často zoufalému, v podstatě sebeobrannému „zločinu“ dohnali. To by však byla spravedlnost nelidská – můj čtenář už ví, co tím myslím. Neboť základními kameny, pilíři a vůbec převažujícím materiálem každé lidské společnosti i každé lidské spravedlnosti jsou vždy lidé špatní, nespravedliví, zlomyslní, otravní a nadpočetní. Není spravedlnosti ve státě lidském. Podle mé spravedlnosti by takzvaná vražedkyně stanula nikoli na lavici obžalovaných, nýbrž jako svědek. A svědčila by podle pravdy a ukazovala by prstem: na rodiče, kteří ji týrali a zneužívali, na školní děti, které se jí posmívaly a trápily ji pro její odlišnost od nich, na učitele, kteří ji ze stejného důvodu nenáviděli, a proto všemožně šikanovali, na obyčejné lidi z ulice, kteří ji bezdůvodně napadali a plivali na ni, protože vypadala jinak, „divně“, nelidsky... – ano, ta takzvaná vražedkyně by musela ukázat na každého, kdo jí kdy v životě ukřivdil, a byl by z toho takový monstr proces, že by otřásl prohnilými základy celé lidské společnosti, jež se dnes a denně ustavuje a udržuje jedině násilím na jednotlivci! Neboť i všichni tito rázem nově obvinění, kteří svou vražedkyni „vyrobili“, by nyní museli uvést (udat!) také jména všech těch, kdo „vyrobili“ je samé a jejich špatnost. Jediný člověk by nezůstal čistý, na všech by ulpěla vina. Jenže to by byla anarchie, což lidáci nepřipustí. Proto je vždy jednodušší soudit a odsuzovat výjimečné jednotlivce, než celou špatnou společnost. Tak tomu bylo vždy co svět světem stojí. Proto není spravedlnosti ve státě lidském. Je jen spravedlnost lidská, tedy žádná. Olga byla oběť této nespravedlivé justice; ale vypořádala se s lidmi se ctí. Je navždy světicí a mučednicí misantropismu. Smrt lidem!

šanivár, 10. července 44

Den odplaty Olgy Hepnarové. Památný den světového misantropismu. Proč ne? Jiná bezvýznamná výročí jsou připomínána jako významné dny, jiní světci a světice jsou každoročně oslavováni, ačkoli to nebyli než obyčejní vrazi, bořitelé kultur a ničitelé národů. Jaký rozdíl mezi těmito světodějnými podvody, dějinnými bezvýznamnostmi a světovými katastrofami a pomstou jediné, osamocené, mladé a krásné nevinné dívky! Jaký nekonečný rozdíl mezi všelijakými svatými perverty a touto neobyčejnou pannou, dohnanou lidáky ke své spravedlivé odplatě! Oni si svůj trest zasloužili, ona svůj však nikoli. Byla to světice a mučednice světového misantropismu. Čest její památce!

(Misantrop: Vanaprastha)

čtvrtek, 12. března 43

34. výročí Olžiny popravy. Vzpomínám a nezapomenu.

Pokouším se představit si ji dnes po letech stále živou. Nemožnost. Nějak mi do současného světa ne a ne zapadnout.

Já také nezapadám. Stejně jako u Olgy i u mne je osudově předurčeno rozloučit se se "světem" po zlém, v mém případě odvrátit se od něj.

(Misantrop: der Weltabwender)

POZNÁMKY:

1 latence znamená v psychologii zpoždění mezi podnětem a reakcí na něj. – poznámka Misantropova.

2 Tichý Američan = román Grahama Greena (též zfilmovaný). – pozn. Mis.

3 Adolf Branald (1910–2008) – Proč právě on? V roce 1969 vyšla jeho kniha Důvod k zabití, reportážní cyklus, ve kterém se autor zamýšlí nad příčinami kriminality (tímtéž se zabývám mimochodem i Já v krátké stati Zločinec). Důvod k zabití je kniha kriminálních příběhů napsaných podle skutečných událostí. Branaldova knížka v žánru literatury faktu zpracovává 12 případů z černé kroniky naší doby, z trestných činů, pro které má kriminalista nejpřísnější termín: vražda. Spisovatel však užívá záměrně jen termínu zabití, neboť jeho hlavním cílem je odhalení motivace činu pachatele a jeho komplikovaných psychických pochodů v mezilidských vztazích. Vznikly tak citlivé psychologické portréty těch, kdo vraždili pro peníze, z nenávisti, z cynismu, ale třeba i ze strachu nebo ze soucitu. Možná ji Olga při své sečtělosti znala a hledala v ní poučení... Nevíme; svůj deník, k smůle nás, truchlících pozůstalých, před svým činem raději spálila. Adolf Branald měl ovšem v době Olžiny pomsty již zakázáno publikovat, protože v roce 1969 vystoupil z Komunistické strany, takže o Olze nic nenapsal. – pozn. Mis.

4 na náměstí de Grève se popravovalo za Francouzské revoluce. – pozn. Mis.

5 aberantní = odchylná od celku – pozn. aut.

6 Prügelknabe = otloukánek (německy). Na dvorech některých feudálů zaujímal otloukánek významné postavení. Každý z panstva si na něm bitím, kopanci a fackami mohl beztrestně zchladit žáhu a odreagovat svůj momentální hněv. Mark Twain použil postavu právě takového otloukánka v románu Princ a chuďas, známého i z českého televizního zpracování z roku 1971 (možná to Olga četla nebo viděla). Existence mnoha různých typů otloukánků pod různými jmény je potvrzena napříč dějinami lidských společenství: od zvířecích i lidských krvavých obětí, přes starořecké farmakony, středověké čarodějnice, nacistické pogromy až například po obyčejné školní šikanování. Všude a za všech dob má jakékoliv lidské společenství potřebu přenášet své viny, hříchy, obavy, nezdary či komplexy na vybrané „obětní beránky“. Zdá se, že bez instituce otloukánků nemůže lidská společnost vůbec fungovat. Iracionální zášť davu vždy neomylně rozpozná jakýkoliv sebemenší projev odlišnosti jedince a zaměří na něj svůj útok. Svou vlastní nenávist vůči takovému z davu lidí vyštvanému jedinci pak dokonce dávají za vinu jemu samotnému. Soudcové Olgy Hepnarové jí také vyčítali, že sama svým jednáním provokovala lidi, aby se k ní chovali špatně. To je typické: svést vinu na oběť, aby měl útočník čisté svědomí. A pokud se oběť ještě ke všemu aktivně brání, je to pro útočníky jen další důkaz, že jejich oběť je a byla špatná a zlá, kdežto oni jsou a vždy byli jen dobří a nevinní. – pozn. Mis.

7 popravena oběšením. – pozn. Mis.

8 Mně se v souvislosti s tímto výrokem také maně vybavuje jeden citát; je z filmu Quentina Tarantina Kill Bill 2: „Ta žena si zaslouží svou pomstu... A my – si zasloužíme zemřít.“ – pozn. Mis.