Hora: Písně hodin večerních

JOSEF HORA

PÍSNĚ HODIN VEČERNÍCH

(výpisky)

Květen

Třeslavá břízka, oblaka a lesy

skládají květen z modrých chvil.

A plno práce čeká mě tu kdesi,

jako bych v rolích rolník byl.

Z větru a světla, z kamení a hlíny

jako ta zem dnes člověk tká svůj sen.

Jdu zase týž a přece trochu jiný,

o zimu zmenšen, jarem obnoven.

A pohled do dálky je jako četba

knihy, již po prvé jsi v ruce měl.

Po prvé. Ruka bolí, ale nedbá –

čte, líbá, orá, hrne modř a běl.

Krajina

Nožičky rosou zmáčené

se brodí loukou červencovou.

Lístečky v řece ztracené

pokojně do neznáma plovou.

Před sebou dálku sametovou,

spěchají cesty svlažené

a ptáci nové cesty snovou

do země jména Ještě ne.

Hruška v stráni

Temný hlas stromu zchromeného

jak dým se plíží v boží sluch.

A srdci vskutku líto je ho.

Líto? Když blesk měl pro něj Bůh?

Z DÍLA BÁSNÍKA ANELIHO

XI,3

Ó lidé různé nátury!

Kam se zvířecí chasou?

Zvěř z hladu, lidé z bravury

po krvi bližních pasou.

XVII

Já na lov gazel pozván byl

a na koních jsme létli.

Ten běh! Jak opojně jsem žil

a z hloubky pil den světlý!

Pak tajně plakat jsem se jal,

nad zvěří v krvi stoje.

Sám truchlivě jsem umíral.

Ty oči byly moje!

XXIV

Ach, vládce, viděl jsem

tě stoupat prudce k moci.

Minaret nad městem

a hvězda v hlavě noci

jsi byl, ó pane můj!

Teď čelo tvé je v bahnu,

v tvých ústech smrad a hnůj,

a když se k srdci nahnu,

slyším je v strachu bít

jak tepnu hyeninu.

Je, pane, hanba žít.

Kdys božstvo, teď psí synu!

XXVI

Jak je to s nesmrtelností?

Co roste, trvalé je.

Co kvete, zraje k milosti.

Co není, přec jen v ne je.

*

Smrt, ničitelka rozkoší,

že nesmrtelnost dá ti?

Oh, prodavači rozkoší,

kdy rozum se ti vrátí?

*

Nikdo mou lhavost neléčí –

což soucit nepohne tě?

Lži dál! Jenom lež největší

je pravdou v tomto světě.

*

Sám Bůh dech ztajil, vida tě,

a sladký žal ho zmořil:

Co vážíš, splatím ve zlatě,

za to, že jsem tě stvořil.

*

Oh, toho tvého podvrhu,

jenž znalci jen se jeví!

Trousíš svou lásku po trhu

a v srdci nosíš plevy.

*

Když světské věci trýzní tě

a nezdar světem honí,

zavři se ve své ulitě.

Tam růže z loňska voní.

*

Řekni mi, duše nesmělá,

věříš-li na nebesa?

Oh, ano! Vidím anděla,

jenž z nebes v peklo klesá.

*

Ó slunce! Pláču vděčností

za blížící se ráno.

Blaživá nekonečnosti

naděje na tvé ano!

ZÁPISKY Z NEMOCI

Zlobte se nebo nezlobte se,

že otevírám schránku běd.

Život nám stejně zkázu nese

a konce věku nevidět.

Prcháme z hor a měst a statků

a kňučíme jak z hrůzy psi.

Oblaka rýsují nám k svátku

příšeru z Apokalypsy.

Po celém světě slyším křičet

tvá ústa v rudé bolesti.

Kde všude trpíš? Marný výčet!

Universální neštěstí

zchromilo všechno viditelné,

ač přišlo z neviditelna.

Ať přijde smrt! Ať všude velne,

jediná silná, kouzelná.

Ať kraluje, ať vojevodí

jak na temeni horstva sníh.

Ať spravedlností se brodí

jak lidé krví bližních svých.

Letěla bílá holubička

a za ní loďstvo jestřábí,

krev do rodného údolíčka

málem – a nakapala by.

Chtěli jsme s jedním srdcem žíti

v své pýše deset životů.

Stačili jsme si však z nich vzíti

jen desaterou robotu.

Vidím už lid, jak robotuje

za hříchy vládců na cizím,

a sám sobě se obdivuje,

z Pompejí trosky odklízím.

A Vesuv důvěrně mi šepce:

Jsem zbytečný, už nesoptím.

Ledaže dílo lidské hebce,

jak sluší troskám, zakoptím.

Hned stůňu lehčeji a méně,

když znenadání vzpomenu,

že tváří v tvář světové změně

jste neuhnuli plamenu.

Žijeme vedle sudu prachu

s divokým klidem kacíře –

k těžkému osudu žít v strachu,

k sladkému snu žít u víře.

Věřiti ještě – zvedat kámen.

Těžké to, těžké břemeno!

Chce vůlí mozku, silou ramen

do výše býti vzepřeno.

Ať skuhrá rozum uvážlivý

nad prohranými ústupy,

my nevejdeme nikdy živi

v říš mrzáctví a potupy.

Jez hučel. Kdo ví, co jsem cítil;

dva lidé stáli podle mne.

Ten první zábradlí se chytil

a puzení měl tajemné

utonout v jeho symfonii,

současně obr a jen prach.

Ten druhý lhostejně jez míjí,

obrněn pýchou svou až strach.

Oh, heroové, hrdě snící

v své katedrále zármutků!

Vy, přikrašlující si svící

svých světlých žalů pohnutku!

V robotné kazajce své bídy

já všivácky se ošívám

a šaty z ohnivzdorné slídy

v neštěstí krásném přeji vám.

Připadám si jak Berlín často,

sesutý, zbombardovaný –

těch náletů! Už je jich na sto,

a děla vzdušné obrany

tam dnes i zítra buší v uchu

jak léky na mé choroby.

Tak přecházíme v říši duchů

do pravé příští podoby.

Vidím se v duchu v hustém sadu,

s rozhledem přes les do dálky.

Tady bych šel as mimo vádu,

bez nemoci a bez války.

Tam u lavičky pod jasmínem

záhon a na něm azalky.

Vše dýchá zdravě v míru líném,

bez nemoci a bez války.