Misantrop: Plivanec na rozloučenou

Zápisky Misantropovy:

Filosofická pornografie, psaná formou deníku a stylem zločinu proti lidskosti

Vhodné pro děti

ÚVOD

Toto jsou zápisky Misantropovy.

Je to na pohled docela obyčejný člověk. Na jeho postavě nebo na jeho obličeji není nic natolik zvláštního: černé vlasy, o kterých kdosi tvrdil, že jsou jako obarvené, rovný nos, blbé oči, prozrazující podprůměrnou inteligenci atd.

A přece je na něm něco, co u ostatních budí nepřemožitelnou nenávist vůči němu. Obecně se tomu říká "protistátní ksicht". Jako by ta verbež uhodla, v čem právě spočívá jeho genialita: v nesmiřitelné nenávisti vůči nim!

Z odporu k lidem tráví většinu dní o samotě v jeho "poustevně", což je malá rekreační chatka na nevelkém pozemku v zahrádkářské kolonii, a tam medituje, čte knihy a píše, aniž by cítil nutnost sbírat dojmy oním těkavým způsobem, jímž se po tom všivém světě pohybují ostatní živočichové.

Zápisky Misantropovy jsou psány formou deníku a následují po sobě tak, jak šly autorovi z mysli na pero a odtud na papír bez toho, že by se je snažil předem nějak systematicky utřídit.

Autor tak zamýšlí podat o sobě svědectví, dříve než zmizí a odmlčí se a přeruší styky s lidskou společností.

Tato knížečka, jejíž větší ocenění lze očekávat minimálně tak za sto let, má být plivancem lidstvu na rozloučenou a dobrým příkladem těm lidským jedincům, kteří jsou podobného ražení jako Misantrop.

Máš-li odvahu, čtenáři, můžeš se pustit do čtení.

***

4. květen 1991 - Je sobota. Od sousedů sem zaznívá zvuk vysavače, který se mísí s křikem nějaké hysterky. V koupelně je zřetelně slyšet, jak kdosi za zdí vykašlává ranní hleny, každou chvíli se odkudsi ozývá splachování záchodu, jinak je ticho; dnes jsem sám doma. Žádná televize, žádné rádio, žádná přítomnost někoho, kdo by rušil moje myšlenky. Je takový klid, že jsem se přistihl, jak skoro vážně uvažuji o tom, že si jej nahraji na magneťák. Velkolepý klid kolem proniká do mé duše. Nic mě nenutí mluvit, reagovat na zbytečné a stále tytéž otázky, nikdo nelomcuje klikou u zamčených dveří mého pokoje. Svoboda! Samotný patřím sám sobě, samotný jsem svobodný! Samotný jsem silný! Jsem silný, a proto můžu být svobodný! Dnes jsem si ještě ani nekousal nehty! Škoda, že dnes čas plyne tak rychle...

7. květen - Mnoho let uplynulo od té báječné doby, kdy moje Já se našlo ve výrazu slova anarchie. Dnes jsem volný, nespoutaný nikým a ničím. Prožívám tak šťastné dny, že noci se mi stávají příliš dlouhými. Ale nebylo tomu tak vždy. Na doby předškolního dětství nemám žádné příšerné vzpomínky, ale škola byla pro mne postupem času utrpením. Utrpení při ranním vstávání, utrpení ve školní třídě, utrpení doma po vyučování. Nepřetržité utrpení v učilišti, na vojně, v zaměstnání. Ne, tolik let nesnesitelných utrpení, kdy jsem procital do tmy ještě neprobuzeného dne s pocitem odsouzence na smrt! To už nechci nikdy prožívat! A docela jistě vím, že se radši zbavím života, než volnosti! Viděl jsem film z prostředí koncentráku za II. světové války. Nacisté a Židé. Nacisté zřejmě museli považovat Židy za něco tak méněcenného, jako dnes lidé považují zvířata za méněcenná. A Židé se skutečně taky jako zvířata chovali: plazili se před Němci v prachu jako hadi, rvali se mezi sebou o kus žvance a vůbec se podobali stádu pitomého dobytka. Jak nedůstojné! Nedůstojné pro obě strany! Nedůstojné pro život! A najednou jsem si uvědomil, jak je to nízké zápasit tak nedůstojně o takový mrzký život. Jak tomu rozumím! Byli Židé, kteří se radši zabili, než aby byli donuceni k tak ubohé a potupné existenci; a ti si získali můj obdiv, protože bych v podobné situaci jednal stejně. Death before dishonour!

18. květen - Mojí barvou je černá. Mám ji rád, oblékám se do černého. Přitom se rád nořím do záplavy denního světla. Jsem černá ovce, která utekla ze stáda.

Taky rudá mě přitahuje. Vůbec kombinace rudé s černou. Stendhalův román Le rouge et le noir; plamen ohně žhnoucí do temné noci; peklo, před nímž se křižují všichni malomocní a slabomyslní; spalující vášeň Carmen; samotný Život se svými temnými pudy - červený a černý jako rudý penis mezi černým ochlupením, jako rudá krev řinoucí se menstruace z černého lůna ženy, jako symbol anarchie a revoluce; do ruda rozpálené Slunce, jež vysílá černým vesmírem své životadárné paprsky, aby nastolilo království Světla na Zemi; černá jako spojení všech barev; rudá jako záblesk změny, která dráždí k zuřivosti dynamikou života - jenž je jako rudý soumrak střídán černou temnotou odpočinutí, aby se zase v rudých červáncích probouzel do oslňujícího dne - ty, kteří kazí svět svou špatností a chtějí zůstat v roce "1984", zaplňujíce vše svou kasárenskou všední šedí.

19. květen - Neumím číst, neumím psát, nerozumím lidské řeči, jsem hluchý, slepý a neumím mluvit. Dokážu jen "bránit svou volnost a být něčím víc".

28. květen - Davy uchozených, zmoklých a prochladlých, bezprizorních milenců se tísní nedočkavě před nízkou budovou kina, aby záhy zcela zaplnily tmavý sál s dřevěnými vrzajícími sedadly, jež jsou svou nepohodlnou tvrdostí určena na to, aby nešťastný divák s úlevou uvítal konec promítání. Po liduprázdných večerech v tomhle sále s filmy Buñuela a Juráčka konečně tedy erotický snímek "9 a půl týdne" přilákal hojné množství pouličních bloudů a osazenstva kaváren a hospod. Lze předpokládat, že co se dělo na plátně, mohlo být jako odrazem sledováno též v těsných lavicích blikotající místnosti, v šeru mdlého kužele světla promítačky, dodávajícího holkám rozněžnělost a klukům odvahu.

29. květen - Můžeme sledovat rostoucí oblibu satanismu. Jakožto ostatní svatouškovská náboženství převrácená naruby, je to tudíž neobyčejně zdravá životní filosofie. Zvlášť cenná je úcta k individualitě, tolik šafránovitá u jiných filosofií. Protože tohle uctívání jedince vede k nabytí sebevědomí, odstraňuje tím jeden z prvků, jenž kazí svět. Neboť co kazí svět podle anarchismu, je otroctví a nespravedlivost, za nimiž se vždy skrývá člověk. Člověk-tyran, člověk-ubližující, člověk nesebevědomý a zamindrákovaný, který si zvyká užívat ostatní jednotlivce jako berly pro svoje chromé, leností zchromlé nožičky. Mohl bych se považovat za satanistu, ale satanismus je zase náboženství. I když je to náboženství naruby, a tedy zdravé, opět tu vystupují neexistující strašidla a přízraky, což může být pro konečný cíl anarchie scestné, právě tak, jako jiné metafyzické pojmy.

30. květen - Lidé jsou buď hloupí nebo chytří. Většinou jsou hloupí, a to jsou voliči. Chytří jsou buď dobří, a to jsou anarchisté, nebo zlí, a to jsou politici.

31. květen - Tam, kde jiní vzhlížejí z uctivé vzdálenosti k autoritě, tam já shlížím k oné autoritě z pohrdavé vzdálenosti. Jak někdo může uznat vůbec jakoukoli autoritu, ať je to osoba nebo věc, jako předmět obdivu a uctívání, z něhož se tak často a snad i nutně stává předmět tyranie? A i kdyby konec konců to něco nebo někdo ve mně skutečně vyvolával pocity mé vlastní malosti a podřízenosti vůči tomu něčemu nebo někomu, smím, dovolí mi vůbec moje Já tohle uznat a nepokoušet se stále a stále, znovu a znovu vyrovnat se té autoritě a nakonec ji i překonat?

3. červen - Ohleduplný sobec, protože závisí sám na sobě, je šťastný, a proto nemůže být zlý. Je zajímavé a zároveň sprosté, že ti, kteří nemají dost síly, aby byli sami svobodní, mají přebytek energie na to, aby se snažili spoutávat volnost těch druhých.

29. červen - Na pár dnů jsem se teď odmlčel. Bylo to proto, poněvadž jsem se celý až klepal nenávistí k lidem. Příčinou toho bylo možná zhoršené počasí a návrat z lázní mé matky, kterou jsem přezval na Salomé. Kdybych mohl jediným zmáčknutím knoflíku vyhubit lidstvo, udělal bych to a ani chvíli bych nezaváhal. Byla by to jen sebeobrana. Neboť lidé, ti nebezpeční psychopati, svou prací, ziskuchtivostí, bezohledností atd. nadále ničí podmínky k mému životu, nadále ohrožují zbytečně svoje okolí a proč by se tedy jednou měli vyhnout tomu, aby se nestali hrozbou i pro mne? Představuji si svět bez lidí a sebe v něm. Nádherná vidina! Co chcete, šťastní čtenáři, jsem přece Misantrop! Chtěl bych mít pušku. S ní bych střílel do terče, jenž by se podobal mým rodičům. Polovina terče by představovala ohyzdnou Salomé, nateklou pánbíčkářku s hitlerovským komplexem méněcennosti. Druhá polovina by byla navlas podobná krkajícímu domácímu kutilovi se zálibou v pedantství a v detektivkách, té slaboduché zábavě pro slaboduché pitomce. Prásk! Zásah přímo do kundy. Prásk! Trefa do čuráka. Jaká nenávist může být větší, než nenávist tygra ke krotitelům? Jaká nenávist může být větší, než nenávist k ryzím představitelům zkurveného lidstva? Ať žije AIDS! Ať žije cholera! Ať žije válka, která by vás chtěla nadobro zničit! Dnes mi zase dokázali, jací to jsou idioti. V kalendáři je totiž napsáno v kolonce pro dnešní den "Petr a Pavel". Druhé z jmen si vybrali už dávno, aby mě jím oslovovali. Krom toho, že kašlu na jejich oslovování, se mi tohle jméno hnusí už jenom proto, že se Pavel jmenoval jeden pověrčivý Žid, který se zbláznil, tuším, při pohledu na hořící keř. Idioti! Šaškovali přede mnou a dali mi dárky, jako kdybych stál o prachmizerný jeden sváteční den, když je pro mne každý den svátkem!

30. červen - Kdy je nejpříhodnější doba k jídlu? Když mám na něco chuť? Když mám hlad? Nebo dokonce když jsem se před hodinou dosyta najedl? Ne! Jíst se musí teprve tehdy, když cítím, že bych pro sousto někoho zabil!

1. červenec - Jak vznikl mýtus o panně Marii? Vysvětlení je jednoduché. Stačí znát lidi. Nepochybuji o tom, že si tuhle povídačku vymyslely ženské. Tak jako mají lidé potřebu si něco neustále nalhávat, tak vznikl tenhle mýtus. Marie otěhotněla s nějakým pasákem ovcí někde na mezi a jelikož by ji ti blázniví Židi ukamenovali, musela si honem vymyslit tuhle báchorku, jíž k uvěření pomohla právě ta lidská a zvlášť v tomhle choulostivém případě ženská náchylnost zastírat skutečnost, jaká doopravdy je. A tak namísto divokých pudů, před kterými ustrašení lidé utíkají, protože jim připomínají jejich vlastní zvířecí minulost, namísto zběsilého zmítání dvou nahých, zpocených těl, jež se zachvívají steny rozkoše, přišla zkazka o neposkvrněném početí tak čistém oproti špinavému zápachu kundislizu a semene. Poezie za prózu.

2. červenec - Otec si koupil u psychotronika byliny. Cha! Nábožně pije odvar z nějakého sena a myslí si, že mu zmizí všechny neduhy. Ale základním neduhem je nemoc ducha, jejž nevyléčí žádné lektvary, nýbrž zase jen duch sám může. Věřím, že pro svou snadnost má tahle metoda popularitu, ale jen takovou, jakou má náboženství, alkoholismus nebo pop music. Všechno to může dát dobrý pocit, ale za jakou cenu. Jsou to jen drogy s vedlejšími nežádoucími účinky. Začnu u bylinkáře-psychotronika. Je-li podvodník, je jasno. Není-li, pak je pouhým prostředníkem. Náboženství na základě lži oblbuje pověrčivé baby, alkoholismus ničí útroby a mozek, pop music je kupa hoven a když do ní zabřednete, jste rovněž ztraceni. Pop music je chcípácká, texty o lásce vás jenom utvrdí v tom, že bez druhého nemá cenu žít, což v praxi neznamená nic jiného, než že se nemůžete v klidu projít za bílého dne po venku, aniž by vás někdo neotravoval (analogon: křesťanská láska k bližnímu). Všechny tyhle zaručené metody dobré nálady mají jedno společné: ztrátu času. Sdružují ve svých řadách jen samé zoufalce, všimněte si. Získají jen přesvědčení o vlastní nemohoucnosti.

3. červenec - Zase mluví a zase mluví. Kdo? To je jedno. Vrcholem inteligence je málomluvnost. Čím víc toho řeknete, tím víc řeknete hloupostí. V okamžiku, kdy se rozhodnu položit nějakou otázku, shledám, že si na ni mohu po úvaze klidně odpovědět sám. Taky věty oznamovací nebo ukazovací jsou mnohdy zbytečné. Vždyť když se chci něco dozvědět, stačí, když to napíšete a já pak vyhledávacím čtením sám uznám ono sdělení pro sebe za vhodné nebo nevhodné. Taky můžu, pokud mám smysly v pořádku, vnímat okolní svět a analyzovat jej bez nějakých vnějších komentářů. Jinou věcí by byly výlevy citů, ale buď je řeč tak nedokonalá na zachycení jemných zákrutů duše, anebo jsou lidé jeden od druhého příliš vzdáleni. Pokud si někdo myslí, že chápe toho druhého, tak se mýlí, protože nikdy nemůže proniknout do jádra někoho jiného z důvodů shora uvedených. Příval řečí mě popuzuje, jednak proto, že se mu nemůžu vyhnout, a za druhé proto, poněvadž záplava slov s sebou strhává kal, jenž špiní i tu nejprůzračnější bystřinu.

4. červenec - Fašismus a náboženství je pravá podstata lidské verbeže, tresť, vymačkaná z hnusných lidských povah. Každý stát je ve své podstatě fašistický. Fašistické jsou jeho základy, metody, celá psychologie. Co dělali pánbíčkáři za Hitlera? To, co jiní. Zdvíhali paže a hajlovali. Radovali se, že konečně někdo udělá pořádek a zatočí s těmi proradnými Židy. Matka s oblibou říká, že víra je dar, jako kdyby hloupost byla něčím blahoslaveným. Nemívá snad záchvaty zoufalství, při nichž hystericky volá mezi štkaním: "Pryč z tohoto světa!"? Víra je dar, ale danajský! Každý tady koneckonců dělá jen co dovede a když si někdo libuje v trápení, rezignaci a pověrčivosti, je to jeho věc. Víru bych charakterizoval asi jako letní počasí. Je léto a já se obléknu jen tak nalehko. Věřím v léto. Vyjdu ven, ale moje lehké oblečení nestačí, je mi chladno, protože toho dne pronikla k nám studená fronta od Alp. A jsem odsouzený, abych trpěl, protože jsem věřil v léto a nepřesvědčil se předem, jak je venku. To je víra. Proto musím být bez jakékoli víry, abych se mohl úspěšně vyhýbat nepříjemnostem a nemusel z podstupování se jim dělat náboženství. Fašismus i náboženství mají společný totalitarismus. Ale chtít, aby byli všichni stejní, je právě tak nemožné, jako chtít, aby všichni vypadali stejně: stejné tváře, stejné pohyby... Fašismus i náboženství ostatně nemají za cíl nějaké zdokonalení světa. Jejich cílem je moc, a to pokud možno moc neomezená, samozřejmě. Jsou to anarchisti, kteří chtějí doopravdy zlepšit život kolem nás. Podezřívat anarchistu z touhy po moci by bylo směšné prostě proto, poněvadž anarchie je nepřítomnost státní moci. A podmínky pro zdárné bujení fašismu a náboženství připravuje kolektivismus. Pokusím se teď o jednu takovou názornou ukázku případu kolektivismu v jeho méně známé, zato však rozšířené formě. Známkou kolektivismu je hlasování. Ve věci odhlasování jakési otázky je 49% pro, 45% proti a 6% hlasujících se zdrželo hlasování. Strana, jež prohrála, najednou začne obviňovat stranu nezúčastněnou a vytýkat jí, že kdyby hlasovala proti návrhu otázky, která byla předmětem hlasování, tak by neprošla, a tak vinou její neúčasti při hlasování onen návrh otázky neprošel. No co to je!? Když se někdo něčeho nechce účastnit, nemůže nést za nic odpovědnost. Kde nic není, není ani vina, ani zásluha. Na tomhle základě rozbitého kolektivismu je taky založená anarchistická revoluce, jak jsem ji popsal v Poslední Revoluci Myslí. V poslední době vidíme, jak národy bojují za svou nezávislost. Jejich snahy jsou více či méně podporované celým světem s výjimkou těch říší, od nichž se dotyčné národy hodlají osamostatnit. Je to celkem snadno pochopitelné, proč vládcové federativních říší všemožně stěžují osvobozenecké snahy jednotlivých federativních, podrobených nebo jinak připojených národů k jedné velké říši. Je sladký pocit moci nad živým tvorem a ještě sladší je moc nad velkým počtem živých tvorů. Myslím, že rozpad státních celků je dobrým znamením pro přípravu rozpadu každého státu. Osamostatňují se národy, proč by se nemohly osamostatnit města, obce, komuny, rodiny nebo jednotlivci? Praktické problémy, např. v ekonomice, v bezpečnosti atd., by to nemělo přinášet. Obchodují-li mezi sebou jednotlivé státy, mohou stejně tak dobře mezi sebou obchodovat i jednotlivci. Starají-li se jednotlivé státy společně o svou bezpečnost, proč by se stejně nezaopatřili i jednotlivci? Jeden farmář kdesi v Austrálii to nějak podobně provedl: svoji farmu i se svými zaměstnanci vyhlásil za knížectví, dokonce vydal emisi svých vlastních poštovních známek, a bylo to. Kolektivismus je darebácká opovážlivost a jako taková musí být potlačena. Je jasné, že kdo chce být nezávislý a osamostatnit se v dnešních podmínkách, může dojít až tak daleko, jako ten australský farmář. Může přestat platit daně z domu, který už jednou zaplatil nebo dokonce postavil, může přestat platit daně z pozemku, na němž pěstuje potraviny pro svoji potřebu, neboť jakým právem se domáhají velcí vlastníci domů a pozemků odvodů peněz do jejich nenasytné kapsy, když jim samotným stačí jeden dům a jeden dostatečný pozemek nebo jiný výrobní prostředek? Je to jen hypotetické právo prvního anebo barbarské právo silnějšího. Tím spíš by se měl utlačený člověk vzepřít téhle moci, která nemá jediný kulturní podklad. - Začal jsem srovnáváním vztahů fašismu a náboženství a tím chci taky skončit. Svoje místo má tady taky to, že se lidé většinou sami vrhají do politického, hospodářského, fyzického i duševního otroctví a pak naříkají, tyranizují šťastlivce, aby se moc neradovali, když oni sami trpí. Oživme v téhle souvislosti staré anarchistické heslo "Znič, co tě ničí!" Ano, lidé si připravují sami sobě různé útrapy a pak se obracejí s optimismem, s vírou či s pesimismem nebo s nadějí k autoritě státu nebo Boha a upadají tak do bláta, z něhož je těžké vybřednout. Vím, že je to namáhavé a kolikrát ani nevíme, jak a kde odstraňovat nános kultur předešlého lidstva, které bylo po dlouhá staletí vychováváno k ustrašenému kolektivismu, k pověrčivosti, k neúctě k sobě samému. Lidstvo si úspěšně kurví život a místo, aby s tím přestalo, obelhává se falešnou ctí z obětování se státním zájmům nebo vírou v posmrtný nebeský ráj. Je třeba odhodit zátěž, abychom se vznesli výš, abychom měli sílu zničit, co nás ničí, abychom měli odvahu čelit násilí ze strany státní moci. Příkladů, že to jde, je hodně.

5. červenec - Pokud vám moje zápisky vnukají myšlenku, že jsem zlý, pak vězte, že to není pravda. Jsem Misantrop, ale nejsem vůbec zlý. To jen vy jste moc hodní. Nejsem zlý, pouze nejsem hodný. Nenávidím lidi a tím jim ještě prokazuji čest. Neboť nenávist je zhrzená touha milovat.

6. červenec - Každý je strůjcem a pánem svého osudu. Nemám nic proti tomu, když si každý sežere to hovno, jež si vysral na talíř.

7. červenec - Salomé šla prosit úřady o důchod. Vzala si na to můj rodný list (který jsem ještě nestačil spálit), aby jí mohlo být přičteno k dobru, že dala státu vojáka a dělníka.

8. červenec - Je tomu asi rok nebo rok a půl, možná i déle - přesně už si nevzpomenu - co se věnuji celkově posilujícím cvikům, od té doby, co jsem si uvědomil a pochopil, že úspěšně vzdorovat nepřízni světa - a to i světa lidí, jenž se stále řídí zákonem džungle - můžu pouze fyzicky silný a že i tzv. morální principy jsou diktovány z pozice síly. Zároveň však ke své lítosti vím moc dobře, že mám handicap celkově slabé tělesné konstituce, jenž se nedá předhonit žádným cvičením. Oč lépe je na tom třebas takový slon! Které ze zvířat si troufne na takového mírumilovného obra?

10. červenec -

S prstem na spoušti

zas někdo křičí:

"Všichni mě opouští!"

A kdeco ničí.

Zas někdo křičí:

"Já chci být král!"

A kdeco ničí -

- lépe být od lidí dál.

11. červenec - Někdy stačí jediné slovíčko, jediný správný výraz pro něco, jenž mi prolétne hlavou a usadí se v mysli, abych spustil příval vět, které jsou už dlouho nevědomky zformovány jako dávno zapomenuté vzpomínky a konečně se dočkaly vysvobození z toho přecpaného prostoru v mozku, a aby se nově seřadily na list papíru, dělajíce tak místo dalším čerstvým myšlenkám. Co dlouho stojí, podléhá zkáze a hnilobě. A nic se mi tak nehnusí, jako zápach hniloby. Musím však ke svému ventilačnímu vyjádření nutně používat dlouhých a nudných způsobů? Tam, kde spřízněný duch vzpoury pochopí z náznaků, upadat do obsáhlých líčení a vyhýbat se stručnosti? Musím být tolik nedůsledný a tolik zbabělý, abych zabředl do primitivní filantropie a nepsal, co cítím a co nyní ani jinak cítit nemohu, neboť žiji ve skutečném světě, mezi skutečnými lidmi kolem dokola a chci o skutečnosti také psát? Ne! Seru na vás! Když stručnost, tak stručnost! Všechno je sračka a než ji změním, dám vám k ní pořádně čuchnout, jako se psovi strčí čumák do loužičky, aby si pamatoval, že na podlaze bytu se to nedělá.

12. červenec - Podařilo se mi konečně objevem zcela náhodným najít vhodnou dobu pro to, abych, když se chci v letošním parném létě vykoupat a zaplavat si v přehradě, nemusel se dívat na tu verbež, jak si myje šamponem vlasy ve vodě, nebo jak hází kusy polystyrénových desek do vody. Poznal jsem, že nejlepší je jet na přehradu na kole hned ráno po probuzení. Zaváhal jsem strašně moc a ztratil jsem tak mnoho spokojených chvil koupání o samotě v naprosto liduprázdné přehradě, když jsem předpokládal, že dopoledne tam budou už děcka, jež mají prázdniny. Jak moc jsem se mýlil! Ráno není na přehradě ani jedna lidská noha (natož dvě)! Jaký báječný pocit! Připadám si jako trosečník na opuštěném ostrově daleko od námořních cest. Nikde nikdo z lidí. Ani děcka, ani dospělí, kteří teď zařezávají poslušně v továrnách anebo mají-li dovolenou, pak ji tráví na jiných místech než je tohle s travnatým a lesnatým břehem a blátivým dnem. Jen velký dravý pták nehlučně přelétl mýtinu a zmizel na některém stromu v hustém lese a pak jen ryby, které se vyhřívají u hladiny, aby tu a tam některá z nich vyskočila nad hladinu a zase s pleskotem zmizela ve vodě. Teď se mohu po koupeli v klidu převléknout z mokrých slipů do suchých kraťasů a osušit si nahé tělo na slunci, aniž by si na mne někdo ukazoval nebo mě pokládal za nemravu za to, že jsem si dovolil ukázat se jim na očích tak, jak jsem přišel na svět.

15. červenec - Chcete vědět, jak se dopátrat pravdy? Mnohdy stačí tenhle návod: Vezměte obecně rozšířené mínění a obraťte je naruby.

16. červenec - Verbež pohrdá prostitutkami a přitom k tomu má nejmíň důvodů. Snad jako kdyby cítili, že mezi prostitutkami a jimi je pramalý, téměř žádný rozdíl. Jednomu se říká neuctivě "prostituce" a druhé je vynášeno až do nebes a říká se tomu "práce". Verbež pohrdá kriminálníkem snad jen právě proto, aby si zalhala, že sama žije celý svůj život v duševním i fyzickém vězení. Píši tyhle řádky a prorokuji si, že jednou budu možná vyhnán lidskou verbeží do hrdého bytí daleko - ale hlavně skrytě - třebas, co já vím, do lesa jako partyzán. Budou mě chtít radši zničit, než by napravili svoje chyby.

17. červenec - Ode dneška zavádím do svého písemného projevu anglický způsob psaní zájmena já. V angličtině já = I; tj. s velkým písmenem. Zkouška: Já jsem Já! - Velkolepé!

18. červenec -

Ze samoty dívám se na verbež,

jak Marťan na Zemi cítil by též

či jak pozemšťan by se tak tvářil,

kdyby se až z budoucnosti vrátil,

že lidé, to posud jsou divoši,

leč kulturou pyšně se honosí;

že trápí, zabíjejí se navzájem;

že ničí sami sebe, ničí Zem,

trýzní zvířata a žerou maso,

jak v úrovni s kanibalskou chasou.

Tu upřímnost si pletou s hloupostí

a pravdu zavrhují se zlostí.

Tak jak Marťan či kdos z příštích věků,

nechápu to a je mi to k vzteku.

A tak vznikají mi hned trampoty,

když nejsem sám v svém ráji samoty.

Nejsem hmota bez vůle rozměklá,

jsem Misantrop - vyšší typ člověka!

Kdokoli může jím snad taky být,

pakliže bude moci a taky chtít.

Být prostým člověkem, tak se stydím.

Jsem Misantrop, lidi nenávidím!

19. červenec - Hudba musí burcovat. Židle při jejím poslechu jen překáží. Dnes je to hardcore. Rovněž literatura musí burcovat. Umění je revoluce!

20. červenec - Kde nejsem sám, tam je přelidněno.

21. červenec - Často se mi stává, že se mi v těhotné hlavě zrodí nějaká myšlenka a Já ji pak jindy objevím, buď coby napsanou dávno předtím, než jsem na ni přišel, nebo dávno potom. Proto taky píši tyhle zápisky s označením data, abych mohl srovnávat. A pokud někdo zjistí, že se mé myšlenky podobají někomu jinému - tak jako Já to zjišťuji - a označí mě za plagiátora neschopného originality, pak by musel stejně označit i vzory plagiátu a po nich vzory vzorů plagiátu. Plagiát neexistuje, nebo je všechno plagiát. Vždyť každý, kdo mluví, naučil se tomu od jiných a ti zase od jiných atd. a dospěli bychom k bodu, kdy se naši předci dorozumívali pouhými skřeky. Zdá se vám, že se některé moje myšlenky podobají myšlenkám jiných spisovatelů? Pak to bude asi nejspíš tím, že jsou si ty myšlenky vskutku podobné, nemyslím tím stejné, protože napsat stejnou myšlenku a neopsat ji, by byla stejná rarita jako dva lidé-dvojníci. Ostatně, když napíši hovno, můžete se domnívat, že u jiného literáta má hovno jiný význam; a přece oba dva významy je možno naší nedokonalou řečí vyjádřit jen jedním ubohým výrazem, tak jako pes štěkne haf! k vyjádření "bacha, někdo jde!" a další haf! může znamenat "Aha, to jsi ty!"

28. červenec - Procházel jsem se trochu po okolních lesích, hledaje vhodné místo pro vybudování bezpečného útočiště pro - jak předvídám a tuším -  budoucí můj útěk před verbeží. Ona totiž zcela jistě jednoho dne přijde a bude chtít, abych platil daně - abych platil za to, že žiji - abych pracoval pro jejich stát. Ale Já řeknu: "Cože! Já, Misantrop, a platit daně? Nevídáno! To by dřív lev začal žrát trávu! Já, Misantrop, a lev máme společnou tu vlastnost, že radši zajít, než žrát trávu!" Verbeži nezbude nic jiného, než na čem jsou založeny všechny její státy: násilí. A není pochyb o tom, že mě vypudí na ulici bez prostředků, tak aby mně nutnost velela zařadit se mezi ty ubohé všední otroky. Jelikož mi nelze dát žádný rozkaz, uchýlím se do lesní skrýše, již si vybuduji na řádně odlehlém místě, tak jako v Rusku utíkali hrdí lidé do lesů před Stalinem; tak jako partyzáni, loupežníci nebo eremité. V dětství jsme podobnou skrýš vystavěli s kamarády. Říkali jsme jí hacienda. Ještě stojí, používaná dalšími generacemi kluků.

29. červenec - Je zbytečné všechno, co nevede ke spokojenosti. A i co ke spokojenosti vede musím podrobit úvaze, jestli mi naplňování spokojenosti nepřinese víc nespokojenosti. Musím si říci: "Opravdu to chci?"

30. červenec - Po půlhodinovém poslechu dechovky nebo po půlhodině strávené v kostele bych byl tak zpitomělý, jako kdyby mě někdo praštil po hlavě, že bych byl potom schopný jít jako ovce k volební urně. Radši bych byl uslintaným idiotem v ústavu, než zpěvákem v dechovce nebo než věřícím.

31. červenec - Jak rád bych zuřivou nenávist k lidem zaměnil za zžíravou ironii a výsměch. Ale je možné být ironický a smát se člověku, který podřezává větev, na níž s ním sedíte?

1. srpen - Střezte se davu, chcete-li zůstat sami sebou! Samotná přítomnost druhé osoby už vážně narušuje moje svobodné jednání a kalí průzračnost myšlenek. Octnete-li se v nějakém davu, děláte věci, které byste nikdy jinak neudělali: na fotbale křičíte "gól" a "bijte je!", na demonstraci hajlujete nebo zpíváte hymnu, ve společnosti, aby se o vás nepovídalo, že jste kakabus, jste nucen žvanit spoustu nesmyslů, odpovídat na podobné nesmysly atd. Zkrátka, každá společnost vás vždycky přinejmenším omezuje. Daleko horší však je to, že podlehnete davové psychóze, která z vás udělá blbce, jenž nepatří sám sobě, není sám sebou - stal se atomem davu, trubcem. Takový včelí roj je skvělým příkladem toho nejhoršího: fašismu. Včelí společenství je dokonalý obraz fašistického uspořádání společnosti, v níž jedinec není sám sebou, ale částečkou organismu, která jen plní úkoly. - Každé svobodné dívce bych poradil: "Vyhýbej se pokud možno chlapům! Pokud ti můžou být k něčemu dobří, ať je to na co nejkratší dobu!" - "Ale to by zanikla společnost! Možná, že by vyhynulo lidstvo!", namítnete, ale Já odpovídám: "Co je ti po společnosti? A co je ti po lidstvu? Nemáš k nim vůbec žádné závazky!" - Ale zatím je včela ještě vzorem píle a pracovitosti.

2. srpen - Dobro a zlo jsou relativní pojmy a morálka, založená na nich, je rovněž relativní. Relativní morálka přestává být morálkou, protože všechno je chaos. Co je dobré pro jednoho, je zlé pro druhého, a naopak.

3. srpen - Při pořadech pro mládež mám pocit, jako kdybych nebyl mladý. Takový program nabízí málo z toho, co mě zajímá. Je snad politika, náboženství nebo podnikání slučitelné s mládím? Pro mne je mládí synonymem nechuti ke konvenčnímu životu starců, který nemůže být správný, soudě podle současného stavu světa. Mládí je vzpoura proti svinstvu, hledání jiných, lepších cest, kterými bychom se mohli ubírat. Jestliže je dospělost podle Freuda přizpůsobení se, potom se buď mýlil, nebo je dospělost jakási malomyslná choroba, předzvěst úpadku. Nikdy se nemůžu přizpůsobit věcem, o nichž vím, že jsou změnitelné! A to nejsou nějaké utopické ideály, to jsou věci, které jsem uskutečnil!

4. srpen - Dnešní kultura je v krizi, upadá tak jako lidstvo samo. Je to pravá guláš a pivo kultura anebo je to vzdychání mužských bab (u žen se nedivím), kde chybí opravdová vášeň a strhující vznešenost. Hudba se plouží jako mátoha, literatura je spíš žurnalistika postrádající trochu duchaplnosti. Snad se ještě sem tam objeví nějaký dobrý film, ale to je potom událost. Ostatní umění jsou spíš experimentální a těžko oslovují nebo vzbudí větší zájem. Co chybí umění je expresivita a energie. - Smyl jsem ze sebe špínu civilizace a výchovy. Jsem tu čistý a jako znovuzrozený. Prohlašuji, že špína kolektivismu, slabošství a sadismu je ve vás zažraná tak hluboko, jako některé podvědomé zvyky, v mých očích k smíchu až k popukání. Používáte zastaralá citoslovce z dob náboženského temna (sbohem, bůhví, ježišmarjá apod.) a ani si to neuvědomujete; ani nevíte proč. Jste automati, říkající všude na potkání "dobrý den", "děkuji", "prosím", zatímco Já se nepřestávám divit až tak, že si můžu samým údivem hlavu vykroutit. Kdybych od narození tohle všechno nepotkával na každém kroku, nikdy by mi ani nenapadlo takové nepochopitelně směšné věci dělat. Nikdy bych ani nepomyslel na nějakou vysněnou boží bytost na nebi. Nikdy bych se neodvažoval chtít být šťastný prostřednictvím někoho. Nikdy bych se nepokoušel bezdůvodně někoho napadat. Všechno z jediného prostého důvodu: vystačím si sám, abych se mohl zaobírat sám sebou, že na ostatní mi nezbývá čas. - Jestliže se mám považovat za kulturního člověka, musí mne být věci, jako žraní masa, nedůstojné. Píši žraní, protože jedení by byl eufemismus. Neboť zabíjet a vykořisťovat zvířata kvůli jídlu je zbytečné; tudíž je to zločin. Je nedůstojné kulturního člověka, aby mu chyběla tahle ušlechtilá jemnost. - Kultura se nemá provozovat pro kulturu nebo pro prachy, nýbrž pro revoluci. Nutnost kulturního chování neleží mimo mne, je mojí součástí. Jsem zosobněním kultury, jsem zosobněním revoluce. Revoluci nehodlám někdy provést, revoluci provádím! Verbež, pro samou starost o ostatní, nemá čas starat se o sebe a pak to podle toho taky tak vypadá.

Různé výrazy dnes mají naprosto opačný význam. Za slovo "anarchie" se dosazuje slovo "nepořádek", "zmatek". Přitom nepořádek je u mne celá tahle společnost. Sobectví ztratilo svůj křišťálově egoistický význam (mělo jej vůbec někdy?) a označuje se jím zcela podle a vykalkulovaně "bezohlednost". Praví bezohlední sobci jsou u mne všichni ti divní pokrytečtí altruisté, kteří pro uspokojení svých sebeobětujících zájmů se pletou do osobních věcí těch, kteří o to nestojí.

Byla položena otázka: Je "Jugoslávie" možná u nás? "Je možná všude," odpovídám, "válka je v nás a čeká jen nedočkavě na to, až nám nějaká autorita či vůdce či idea ukáže na nepřítele." - Nikdy by mi ani nenapadlo chtít někomu ubližovat. Když mě bude otravovat komár, tak ho bez nejmenších výčitek svědomí zabiji, ale nechápu, proč by mě mělo ohrožovat, když někdo někde vyhlásí svoji samostatnost.

Patří prý k dobrému vychování umět pozdravit, kdykoli někam přijdeme nebo kdykoli se potkáme se známým člověkem. Je to prý slušnost. Ale Já se na to dívám jako na oboustranné zasahování do mého soukromí. To bych mohl nakonec třeba salutovat a podávat hlášení! Nemám pokdy plést se lidem do soukromých věcí, pokud se mě nedotýkají a dělají-li to oni, tak mě to uráží!

Jestliže se mi zdá, že by se mi žilo líp, kdyby Salomé chcípla, neboť se obírám její vraždou, pak je to iluze, protože na její místo by přišel někdo jiný, a to by v zástupu stáli další čekatelé. Proto si přeji, aby pochcípalo celé lidstvo. Ten zástup nepřátel mě však nedělá méně svobodným, vždyť zvířata v lese jsou taky svobodná, jen se musejí pojistit tím, že zabrání svým nepřátelům, aby je ohrožovali. Lidé by měli být víc než zvířata, měli by mít vůli.

Čím horlivěji někdo někoho o něčem přesvědčuje, tím méně je o tom přesvědčen. Bavil jsem se s jedním Svědkem Jehovovým, a ten argumentoval tím, že Bible musí mít pravdu, poněvadž je to nejoblíbenější kniha. Je tohle nějaký argument? Pohádkové knížky nebo detektivní romány jsou taky oblíbené, a jsou to jenom vymyšlené příběhy nevalné hodnoty. Alkoholismus je taky rozšířený, a není to nic zdravého. Pop music je masovou záležitostí, a taky je to sračka. A ještě něco: biblické příběhy byly zpracovány až po dlouhé době ústního podání. A kdo ví, jak se šíří fámy, totiž tak, že si každý podle své libosti k vyprávění přidá, co se mu líbí, musí se taky podle toho dívat s patřičným odstupem a nezaujatostí na Bibli. Když se podívám na náboženství zrakem nezkaleným tisíciletími náboženských tradic, rýsuje se mi cosi patologického. Člověk, kterého zavřou do blázince, protože tvrdí, že ho někdo kontroluje neznámými paprsky, vysílanými z daleké vysílačky, je považován za blázna, ale že jiné davy šílenců věří na nebeskou bytost, která všechno řídí a kterou nikdo neviděl, to nikoho nezaráží. Pak by skutečných bláznů bylo tolik, že by blázince musely být vyklizeny pro zdravé jedince. Co se děje ve světě, tomu plně nasvědčuje.

Hardcore - to je teprve síla! To není žádné fňukání "Pane, smiluj se".

5. srpen - Ta verbež je těma prachama úplně posedlá! Nedá se, nechci-li přijít o kolo, nechat ho někde nezamčené; a i tak si nejsem jistý, jestli mi ho někdo nerozebere; nemůžu si odložit tašku na věšák bez dohledu. Ale je to tak jenom kvůli tomu, že se jinak než za prachy neuživí? Honba za penězi - to je hit, způsob, jak vyjít z nudy, horečka, jíž podlehne každý, kdo se nechá zmanipulovat reklamou, masmédii a uvěří, že prachy jsou zárukou štěstí. Ale stejně jenom pořád naříkají a hovoří o drahotě, což tvoří podstatnou část rozhovoru mezi pravými měšťáky. Proč je tak draho? Protože ti, kdo zdražují, vědí, že si to můžou dovolit, a pokud nepřekročí snesitelnou mez, můžou si být jisti, že si to ti nevolníčci nechají líbit.

Šel jsem klidně po ulici, zasněný jako obvykle, když tu slyším zblízka dětským hlasem nádherně vyslovené "dobrý den". To nebylo takové to odbyté "bryden", na které jsme zvyklí a jak ho každý vyslovujete. Vyrušilo mě to a vzhlédl jsem, abych se podíval na původce toho nezvyklého úkazu. Bylo to malé děcko, sotvaže se naučilo mluvit, které se na mne dívalo usměvavou tvářičkou. Neodpověděl jsem a ještě než jsem stačil sklopit zrak zpátky na asfalt pod sebou, zahlédl jsem, jak se výraz dítěte změnil. Pozdravení zřejmě patřilo mně, neboť výraz té veselé tváře se změnil a vypadal teď zprvu překvapeně, pak zaraženě a smutně, až se nakonec proměnil do vzhledu, jaký mají lidé obyčejně, když potkají nějakého mrzáka. Urazilo se. "Dítě, dítě," pomyslel jsem si, "co tě to naučili."

Všední kecy, které se mi tak protiví, vlastně vznikají z toho, že se mluví o věcech zbytečných a málo vzácných. Tam, kde je dostatek jídla, by taková nejvšednější věta zněla: "Tadyhle na stole leží chléb." Teprve vzácnost a krása či důležitost udělá z rozhovoru dvou lidí poutavou věc. Když mluvit o vzácnosti, tak mluvme o svobodě. Když mluvit o kráse, tak nemluvme o počasí, ale o naší dokonalosti. A když mluvit o důležitých věcech, tedy mluvme o tom, jak toho dosáhnout.

Salomé je mistrem všedních vět.

"Několikrát jsem tě žádal, abys na mne nemluvila," řekl jsem jí.

"Však si na mne ještě rád vzpomeneš, až tady jednou nebudu," odpověděla.

"To je možné, že si na tebe někdy vzpomenu. Ale asi tak, jako spáč po probuzení vzpomíná na ošklivou noční můru!"

Kdyby chtěla mluvit nevšedně, odsoudila by se tím k úplnému mlčení.

Žena je mužovou zátěží na cestě vzhůru. Chce-li muž stoupat výš, nesmí se upínat na ženu. Jak krásně charakterizuje ženské pokolení postava Salomé! Na ženu je třeba nám mužům dívat se jako na něco nižšího, s čím se nesmíme babrat, jako na polozvíře, domácí zvířátko, jako na přítulného pejska nebo kočičku, chcete-li, ale nikdy jako na sobě rovného tvora! Člověk se nesmí bát toho faktu, že mu není nikdo roven. Kdo ví, pes si třeba taky myslí, že člověk je něco nižšího, protože nemá tak dobrý čich jako pes a protože ho pro nic za nic krmí a stará se o něj. Kočka si totéž může domýšlet s ohledem na své vidění potmě. Ženu může opěvovat a velebit jen mozek, přeplněný spermiemi!

6.srpen - Život lůzy je a musí být založen na lži. Kdyby si lůza přiznala pravdu, musela by ihned spáchat sebevraždu!

Vždycky, když klesá zájem o armádu a její popularita, uspořádá se velká vojenská přehlídka a verbež si řekne:

"Podívej, mámo! To jsme silný! Hergot! Ta armáda je potřeba!"

Země - planeta šílených numismatiků!

11. srpen - Způsobil u mne reakci jakýsi článek v novinách, který upozorňoval na skutečnost, že mnozí géniové se narodili v měsíci březnu. Název článku zněl: "Chcete mít geniální dítě?" Jsem si vědom, že takový článek slouží pouze k pobavení a upoutání pozornosti a k zaplnění prázdných míst v novinách za okurkové sezóny, ale přesto - mít doma takového malého Michelangela nebo Van Gogha, to je sen rodičů. Pravděpodobně si ale neuvědomují, jaký život mají výjimeční jedinci v takové spoustě šedi kolem. Jak mocně ta šeď na ně tlačí a připravuje jim zlé chvíle. Jak ta šeď chce, pudí ji to, ale nikdy toho nedosáhne, aby zahltila svou převahou ona zářivá slunce, ukazující cestu vpřed. Jak se oni géniové stali génii až po své smrti, zatímco za jejich protloukání se životem a nechápavým okolním světem si na ně za poklepávání si prstem na čelo ukazovali všichni ti pouzí živočichové. A jak bych o tom nepsal, když Já sám trpím tou výjimečností od útlého dětství, kdy mě jako leváka přeučovali na praváka, až jsem z toho začal koktat, takže toho radši nechali, až podnes, kdy si zacpávám uši v marném úsilí neposlouchat všední a marnotratné řeči, které z lidí dělají idioty, a kdy utíkám do samoty. A stále častěji si myslím, že život je dobrý jen pro ty nízké duše a nejlepší jen pro úplně nejnižší formy, jako jsou rostliny, ale ne už pro vědoucího člověka, který pronikl až k samému jádru věcí a je zbavený všech iluzí, jež jediné jsou garanty štěstí, toho štěstí, které je u skeptika, jako jsem Já, možné jen v heroickém vzepětí cynismu.

12. srpen - Je třeba způsobit rozkol rodiny, a tak narušit samy základy státu!

Nikdy nezestárnu; to jest: nepřizpůsobím se. Neznám pojmy, jako stáří, smrt. Jsem věčně mladý, a protože si nemohu říci: "Jsem mrtvý," tak jsem vždy jen živý.

Nikdy by mi nenapadlo zabít zvíře kvůli masu. Jak bych mohl jíst maso bytosti, která dýchá stejně jako Já a v níž proudí krev stejně jako ve mně! Masožravost je barbarský přežitek minulosti. Do háje s tradicemi!

Řadím se mezi své bratry-živly Oheň, Vodu, Vzduch, Zemi a některé živočichy, kromě člověka - to není živel, to je živelná pohroma! - s jeho civilizací depilátorů, hair removerů, holicích strojků a odchlupovačů, které mají vyznačit dělící čáru mezi člověkem a zvířetem.

Pokusem jsem se opět přesvědčil, jak je snadné zblbnout věřícího a zviklat ho i v těch nejzřejmějších faktech. - Salomé hledala nějaký svůj náramek. Řekl jsem jí, že ho má na ruce, i když tam nebyl. Dobrou minutu civěla na svoje obě ruce a dokonce si po nich pro jistotu ještě jezdila prsty, než asi pochopila, že jsem si z ní vystřelil!

Jóga je dobrá věc, pokud ji někdo neprovozuje 24 hodin denně. To se pak člověk stává jakýmsi náměsíčníkem, tupým stromem, čnícím na jednom místě. - Pro živočichy, jako je člověk, je dobré to, co je živočichům vlastní a přirozené: velké vzněty a vášně. - Chci meditovat a dlít v klidu a jen pozorovat okolí nebo se soustředit na svoje Já a na svoje tělesné funkce, ale chci taky vybuchnout, soptit a zmítat se v animální nenávisti!

29. leden - Jsem příliš moudrý, příliš odpovědný sám k sobě, příliš sobecký, příliš samolibý, příliš šťastný a nakonec i sám příliš božský, abych mohl věřit v ještě nějakého jiného boha.

Nenávidím města, protože to jsou místa s největší koncentrací lidí. Město je hned po pouštích, polárních pustinách, kráterech vulkánů a štítech nebetyčných velehor to nejnevitálnější místo na světě, semeniště epidemií a zločinu. Město je zkrátka pravé místo pro člověka. Proto mě tak rozčiluje, když lidé ničí prostředí, které je zase vhodné pro mne - přírodu. - Lidstvo se blíží ke katastrofě. Lidé nejsou o nic víc nadáni představivostí než zvířata, nad něž se tak zpupně vyvyšují, a tak musejí dosáhnout okraje propasti, aby pochopili. - Lidé se stejně odvrátí od přetechnizované civilizace k primitivním a neškodlivým technologiím. Nic jiného jim totiž nezbude a čím dřív začnou, tím ten obrat bude míň bolestivý a náhlý. A jestliže dnes existují lidé-ochránci životního prostředí, pak jejich snahy vycházejí naprázdno. - Dejme tomu, že se jim podaří zachránit některý nedotčený kout přírody. To je možné, jenže pak to provedou prostředky, které zničí životní prostředí jinde. A i kdyby nakrásně tohle nebylo pravda a dařilo se opravdu uchovávat panenská zákoutí lesů a vod bez následného ničení jiných takových míst, pak si to odnese člověk. A člověk je taky součást přírody a taky chce plně žít. - Čím dál víc lidí - a ti si žádají čím dál víc životního prostoru na úkor okolní přírody. Není jiné východisko pro civilizované a přemnožené lidstvo než návrat k těm jen nejprimitivnějším technologiím (resp. k čistým technologiím) a než výrazné snížení porodnosti. Že to není jednoduché, ukazuje neschopnost průmyslově vyspělých zemí přestat znečišťovat životní prostředí a neúspěšné pokusy nejlidnatějších států Číny a Indie zastavit populační explozi ve svých zemích. Proto se zdá být katastrofa neodvratnou. Pokud se lidstvo samo systematicky nezačne obracet k primitivismu a k misantropii, bude k tomu, po překročení kritického bodu, bolestně a strastiplně donuceno a příroda se bude moci konečně začít vylízávat z ran, způsobených člověkem a vrátí se ke své původní rovnováze. - Jenže jak na to? Přerod člověka nezajistí žádný zákon. Politik, který by přišel s primitivismem a s misantropií, by byl okamžitě sesazen. Pouze obnovený pud sebezáchovy ve spojení se zdravým rozumem může lidstvo zachránit před koncem starého světa. Ale tyhle vlastnosti právě bytostně nepatří k člověku! Proto se zdá být katastrofa neodvratnou.

Pedant se zase projevil jako úplný debil. V televizi, v eko-pořadu, ukazovali, jak na velrybářské lodi porcují velrybu, a protože nedoslýchá, uniklo mu, že to kritizují, poněvadž je tenhle mořský obr na vymření. Takže mu nepřipadlo blbé labužnicky poznamenat, jak je velryba zdravá (jako jídlo). Salomé nezůstala pozadu a přispěchala s novinkou, že se ozónová díra zase zvětšila. Ale že má na tom podíl, od té doby, co si koupili mrazák, to je jí jedno! Jak by nebylo. Copak chce žít? Nenávidím tu hnusnou verbež až do morku kostí! Kdybych je mohl všechny zabít, už dávno bych to udělal! Připadám si, jako bych cestoval letadlem se samými roboty, načasovanými na samozničení. Stačí jediný výbuch a letadlo se zřítí. Nejhorší, a vlastně jediná chyba na tom je to, že se s nimi můžu zřítit i Já. - Jak může teď někdo dělat děti! Vždyť je nad slunce jasné, že příští generace tady nečeká nic dobrého! - Nedokážu se podívat krotitelům do ksichtu, aniž by se mi neudělalo zle. Vůbec nejodpornější ksichty dělají, když čumějí na televizi. Kdyby se tak viděli! - Vře ve mně vzpoura proti smrti.

30. leden - Můj názor na punky a skiny je jednoznačný: Oba tábory patří mezi verbež. - Punkové provokací protestují proti společnosti, v níž žijí. Podobají se tak řadovým občanům, nadávajícím na poměry a podléhají iluzi o dokonalé společnosti. Snaží se nezměnitelnou společnost marně zreformovat a tak udržet její existenci, na níž závisejí, místo aby vyřešili příznačný konflikt Společnost v. Ego odchodem z okraje společnosti mimo ni. - Skini jsou jen obyčejní rváči, kteří se schovávají za jakousi pitomou ideologii.

Musím se hodně přemáhat, abych samou nenávistí nezačal vraždit. Až překročím práh snesitelnosti, odejdu pryč daleko od lidí, abych nemusel dál poslouchat jejich hlasy, které jsou mi tolik nepříjemné; a řekl bych, že to nebude dlouho trvat. - Protiví se mi všechno lidské. Od dláždění měst, z něhož se dělají ploché nohy a od nichž se namáhá zase páteř, až po takovou zdánlivou maličkost, jako je výroba odporně kyselého patoku, zvaného víno, z jinak lahodně sladkých hroznů. - Právě to mě na tom sere, že lidé si libují v tom, kdeco zkurvit. Kdybych chtěl žít mezi tou verbeží, musel bych si nechat udělat lobotomii, abych se jim vyrovnal a mohl se s nimi cítit dobře. -

Nejsem normální. Já to vím a jsem na to pyšný. Řeklo by se snadno:

"Běž se léčit."

Ale to by znamenalo - onemocnět.

31. leden - Svoboda v mém pojetí je křehká rostlinka, která nesnáší tlačenici měst, vesnic a jiných lidských sídlišť. Jedině bez střechy a bez zákona je možné být svobodný. Maximálně se střechou stanu. Ten se dá sbalit a odnést na libovolné místo. Se lpěním na rodné hroudě se jeden stává snadným terčem všelijakých vyděračů, daňovými úředníky státu počínaje a sousedy konče.

1. únor - Jsem kulturní barbar. Počátkem civilizace započaly dějiny kazisvětství.

2. únor - Panna Marie je jediná ženská, kterou bych chtěl zprznit. Jestliže ji lidé velebí jako neposkvrněnou, tak to musela být pěkná kurva! - Polonahý Kristus, jak jej lze vídat zobrazovaného na kříži, je zase sex-symbol pro ženské. - Pro uctívače smrti, jimiž jsou lidé, je krucifix dokonalým předmětem. Je to tresť jejich sadomasochismu. Sadismus, ukájený pohledem na utrpení a smrt; masochismus, ukájený uctíváním vychrtlého spasitele, který svým příkladem ukázal vhodný cíl pro jeho přívržence. Jejich spasení a království nebeské leží ve smrti, přívětivost Boha se projevuje utrpením. - Kristus neuspěl a svůj život prohrál; příliš lacino se vzdal smrti a tím se stal pravým rytířem lidskosti. Mne nezajímají němé mrtvoly. Nemám v sobě dost lidskosti, jsem dravá nelidská stvůra, kráčející přes bezvládná těla třicetiletých starců. Nevnímám jejich ohlušující pokřikování. Nevnímám jejich výčitky:

"Ty nelidská stvůro, takhle jít za svým přes mrtvoly!"

Nevnímám jejich prosby a lákání k tomu, abych je následoval. Příliš jsem zaujat vzdorem proti smrti. Chřestění našich zkřížených zbrojí se ozývá daleko a potvrzuje moji vzpouru, můj zločin proti lidskosti. Mám rád svěžest mládí, kolující v mých žilách. Dokud se neznavím tím bojem, můžu se těšit z mladosti, jež mi vstupuje do těla zpěněnou krví, jakožto odměna za mou vytrvalost a pevnost ducha, neotráveného výpary tlejících mršin. - Jejich láska má povahu ohaře. Kutil (alias Pedant) už dávno přestal Salomé bavit, a tak moje fotky zabírají převážnou část jejího domácího oltáře šílenství v podivném strašidelném společenství mrtvol jejích rodičů a jejího rovněž zemřelého bratra. - Přijímám radši zlo života než dobrotivost věčného spočinutí. Uchovávám a pěstuji si své špatné stránky povahy (sobectví, nenávist a nespolečenskost) jako vzácný poklad. Vybírám plnými hrstmi z té nepřeberné pokladnice skvostů, abych uchlácholil nedočkavou smrt. Házím jednu perlu za druhou do jejího nenasytného chřtánu a odměnou mi je rozpuk jara v lidské nekonečné zimě, oáza zeleně ve všeobklopující vyprahlé poušti lidstva.

Tak jsem se dozvěděl, že ten nedomrd Mareš, který napsal knížku o Yettim, by popřípadě nebyl proti, kdyby se podařilo dostat Yettiho živého nebo mrtvého, a to i v tom případě, že by ho museli zabít. To je hajzl! Drž se, Yetti!

3. únor - Člověk je rozumově vyspělý asi jako dítě. Dokonce i u takových lidských jedinců, kde každý předpokládá rozum, jej někdy nenajdeme. Řeč je o vědcích. Tak například: objev, jak využít uvolněnou energii atomového jádra, byl s pravou dětskou naivitou nezodpovědně předán verbeži. To je přece naprosto neslučitelné s vyspělým rozumem! Jaké to mělo a má následky, všichni víme. Jaké následky to bude mít, to tušíme. - U všech objevů a vynálezů je to téměř totéž. Jak se dostanou verbeži do jejich humpoláckých pracek, je to katastrofa. - Patří jistě k verbeži ten, kdo říká, že atomová energie je neškodná. Jen vyspělý rozum chápe, že radioaktivní odpad se nebezpečně hromadí a že jednou může přijít doba, kdy se ta Pandořina skříňka otevře. - Vývojová řada opice - člověk - misantrop snese srovnání s řadou embryo - dítě - dospělý jedinec. - Člověk, který dostane do rukou technické vynálezy, je jako dítě, jemuž dáváme na hraní sirky. - Stejně tak je člověk kolektivu stále dítětem, držícím se máminy sukně, zatímco misantrop je dospělý jedinec, který je samostatný a v životě dokáže stát na vlastních nohách. - A jako vědci, střežící své objevy před zneužitím verbeží, tak i Já si chráním svá tajemství a neodkrývám nikdy před žádným člověkem moje nitro. Na to mám dost rozumu. Jen tahle knížka to činí, ale tady mě chrání anonymita pseudonymu.

6. únor - Nenávist osvobozuje, láska zotročuje. Kdo nedovede být sám, ten je vždy připraven ochotně snášet třeba i každodenní bití, ponižování a vorání s sebou, jen aby si ho někdo všímal. - Druhý typ někoho, kdo nedovede být sám, je ten, kdo zase potřebuje někoho bít, ponižovat a vorat s někým. - Obyčejný rozhovor, debata nebo jiné komunikování není nic jiného než hádka, v lepším případě monology. - Plivu na lidstvo. Nadchází čas rozhodnutí. Ten čas je obsažen v minulosti, v přítomnosti a v budoucnosti. To rozhodnutí už bylo učiněno. V okamžiku, kdy mi nenávist k lidem otevřela oči, vidím pohostinnou náruč volné přírody, volající po návratu ztraceného syna. - Divočina je spravedlivější než lidská civilizace. Zákon džungle mi úží dech, ale takový je zákon rovnováhy, síly, mládí a krásy. Lidé jsou daleko horší. - Nejradši bych se rozběhl hned. Mé zraky se stáčejí za sluncem, na jih, do teplých krajin vína, datlí, fíků, pomerančů, mandarinek, oliv a vždy zelených macchií. Do země Olympu, mírných zim; do řeckých horských lesů s výhledem na moře a s otevřenou volnou cestou do Indie nebo do Afriky. - Chtěl bych se upamatovat a opět se naučit, co civilizovaní lidé zapomněli: naučit se nacházet obživu v šiškách, bukvicích, žaludech a v dalších lesních plodech; naučit se dobývat jedlé kořínky, jíst kůru stromů a jehličí, pokud jde o zimní období - v létě není o výživu nouze. - Chtěl bych získat, či spíše potvrdit znalost, jak se správně chovat za deště a v noci a v zimě. - Chtěl bych se umět vůbec pohybovat v divočině tak, abych přežil a hlavně, abych se dovedl úspěšně vyhýbat lidem. Lidé jsou ze všech tvorů nejnebezpečnější. Sním romantický sen o tom, jak ostatní zvířata, až si zvyknou na nového obyvatele lesa, který je nepronásleduje, nebudou přede mnou prchat a pro mne to už taky nebude nic neobvyklého. Pro mne je však lepší, když zvířata přede mnou prchají jako před smrtí, než aby na mne útočila jako na kořist. Chtěl bych se volný potulovat a víc už nepoznat lidskou špínu. Nemám jinou možnost. Čím dál víc lidských věcí se mi protiví. Začínají se mi protivit už i knihy: dívám se na ně jako na něco, co kazí oči. Protiví se mi i vysedávání v uzavřených místnostech. Je to nutnost, co mě volá ven a pryč. Je to vnitřní hlas, který uvnitř řve a nedá si pokoje, dokud mi nepomůže se vysvobodit a nevrátit se už mezi lidi. Znám lidi moc dobře. Proto by i fingovaná sebevražda nebo nehoda byla dobrá na zmatení stopy. Návrat do přírody se vším všudy! Že je to nemožné? Říkám vám, že mě neznáte! Půjdu třebas až na hranici mezi životem a smrtí, abych zjistil, jestli je to možné, nebo ne! A když ne, tak to budu aspoň vědět z vlastní zkušenosti a nebudu moci říci, že jsem se o to nepokusil. Ale i potom se budu snažit z vydobyté pozice vytřískat co nejvíc pro můj pud svobody a v ničem neslevit. Je v tom velmi málo vědomého snažení. Je to skoro pudová záležitost, když nepomyslím na stříhání vlasů a na holení vousů. O co je příjemnější chodit bos než v botách? Každý bez přemýšlení potvrdí, že je lepší spát pod širákem. Nikdo nepochybuje o blahodárných účincích pobytu v přírodě. Kdo by neměl rád tropické ovoce? To není výplod šíleného mozku, to je otázka instinktu, který mě pudí pryč z betonových bludišť, pryč z drsného severu zpátky, odkud jsme se zatoulali. A tak hledám, protože nic jiného mě netěší. A Já se musím těšit ze života, abych mohl žít. Nikdy jsem se nijak zvlášť rád nemyl. Vlastně se jenom sprchuji po cvičení, abych byl trochu otužilý. Nevím už skoro, co je teplá voda. A teď se dovídám, že prý mytím (koupáním a sprchováním) se odstraňuje ochranná vrstva pokožky! Co když je smrad z nemytého těla jen jakýsi odlišovací pach zvířete? Ovšem uznávám opodstatnění vodní hygieny v kolektivu. Jakou má však váhu, když si uvědomíte, čím je pro mne kolektiv? A další: Sterilita nedovoluje organismu vytvářet obranné látky atd. Mezi lidmi není přirozenost, není tam svoboda a všechno pudové je potlačováno. Proto mi moje svoboda umožňuje oddat se instinktu a ten mi zase našeptává, že svoboda je v samotářském životu v divočině. V duchu se směji všelijakým těm vědátorským teoriím o tom, co a kolik by měl člověk jíst. Dovedu si lehce představit, že je někdo tak ochromen, co do instinktivního poznávání a co do vůle samostatně jednat, že potřebuje nějaký životní itinerář. Jenže recepty na život, jako: denně vypít 1,5l tekutiny, jíst třikrát denně apod., to jsou podle mě bláboly. Pít se má jen, když je žízeň a jíst, jen když je hlad. To je jednoduchý návod zdravého instinktu, a ne nějaký takový vyseděný výplod mozku. Stejné je to s tím, co jíst. Zase si tělo samo pomocí instinktu vynutí dodávku tolika a takových živin, které skutečně potřebuje a nemusí se obracet na stránky vědeckých publikací o radu. V praxi se to projeví tak, že dostanu na něco chuť. Mám vrozenou nedůvěru k těm potravinářským prefabrikátům, o nichž ani jeden neví, co za chemikálie do nich dali. Taky asi nedostanu chuť na maso, právě jako nedostanu chuť zabít zvíře, které mi nijak neubližuje. Zaznamenávám u sebe nebývalý vzrůst vitality od té doby, co naslouchám citu. Který tramp se rád vrací z víkendového pobytu v přírodě zpátky do města? A to jenom kvůli penězům, bez nichž by se neuživil!

8. únor - Už jednou jsem se zmínil o "haciendě", lesním doupěti dětství. Už je po ní. Podle stop ji mají na svědomí dřevaři. V těchhle hustě osídlených oblastech se dá těžko najít nepřístupné místo pro lesní úkryt stabilního typu. Všude pařezy označují frekventovaná místa. Důvodů, proč blíž k rovníku, je víc. Za další je to zdejší chladné podnebí a poměrně chudá flóra. A navíc zvětšující se ozónová díra, která co nevidět postoupí až sem. Tedy útěk před smrtí nebo před oslepnutím nebo před odsouzením k domácímu vězení a k zákazu vycházení na ničivé ultrafialové záření. Tedy prodloužení života. Jenom ke Středomoří je to odtud zhruba 1 000 km vzdušnou čarou. To znamená, že když denně urazím pěšky přes 10 km v průměru (počítám nemožnost postupovat za deště otevřenou krajinou), tak mi stačí k překonání vzdálenosti jedno léto! Skoro si přeji, aby mě začali pronásledovat verbíři. Bylo by hned o důvod víc, abych se vydal na osamělou cestu vstříc svobodě a životu. Miluji život a nenávidím civilizaci. Maskot civilizace je pro mne panák v brýlích a v kravatě. Ten módní doplněk je pro mne totéž, jako kdyby někdo nosil na krku oprátku. A opravdu. Ten vztah kravata = oprátka je symbol krutě pravdivý. Miluji život, plný život, život, plný svobody, a ne pouhou umlácenou existenci (když ne rovnou smrt), kterou mi nabízí civilizace kolektivismu a ozónové díry. Kdo by prahl po umírání? Nebojím se smrti, té nekonečné prázdnoty, ale chci žít. Ještě jsem nic neužil. Miluji život a svobodu a nenávidím lidi. Dokonce mi nemůžou být ani lhostejní. Ve společnosti lidí by ze mne byla brzo poloopička lori, která zuřivě napadá příslušníky jejího živočišného rodu. Ale spíš by se dalo říci právě o lidech, že jsou jako loriové. Taky na sebe útočí a taky žerou všechno živé, na co stačí. Všechno, co se přemnoží, přináší devastaci. Utíkám do zdánlivé nadlidskosti. A přece v tom není kouska sebezapření. Z lidské perspektivy je to jen zdání a přelud. Nemožnost, hrdinství, šílenství? Blbost! Moje pojmy se shodují s lidskými pojmy. Jsem Misantrop, protože kriticky a bez skrupulí pohlížím na lidi. Stejně takovou kvalitu má i moje asexualita. To je vše. Samozřejmě, že mám povědomost, že lidi se baví vyděláváním peněz a že peníze je uspokojují, ale ne mne. Už to vydělávání peněz je spojeno s činností, která mi nesedí: styk s lidmi. Proto je pro mne lehčí odejít od lidí. Ne, že bych nevěděl, co s penězi. Ohó! Jenže má to háček. Za peníze si nekoupím svobodu. I kdybych koupil nepřístupný ostrov s panenskou přírodou, s hojností rajských plodů a s přívětivým klimatem, nezbavilo by mě to daní a obtěžování úředníků. Pro někoho maličkost, pro mne nepřekonatelná překážka! Je mi snazší být snílkem či hrdinou či šílencem, než řádným občanem. Samy peníze jsou urážlivé, jak jen kýč dovede. I kdybych nakrásně mohl vydělat peníze bez styku s lidmi, nesnesl bych pomyšlení, že mě přitom někdo jiný okrádá a vydělává na mně. - Ještě k tomu taková verbež! Nenávidět verbež a nechat se od ní tahat za nos, to by bylo opravdu silný kafe! K vydělávání peněz mi taky chybí čas a vůbec ochota k takové činnosti. Znám mnoho zábavnějších způsobů, jak trávit čas.

10. únor - Zastánci manželství se snaží dojmout manželské páry, které se hodlají rozvést, poukazováním na utrpení dětí, ztrácejících rodinu. Chtějí je tak přimět, aby zůstali spolu, ačkoli oba vidí, jak je to nesmyslné a nudné. Já jsem vždycky trpěl spíš tím, že je náš rodinný cirkus kompletní.

Prý je to se mnou čím dál horší, protože mám u sebe v pokoji skoro celé topné období (tedy většinu roku) vypnutý radiátor ústředního topení. Ale k čemu topit? Je to nepřirozené. Radši se teple obléknu, aspoň když vyjdu z domu ven, není to takový extrémní teplotní rozdíl, který zahajuje chřipkovou epidemii. Po setmění (tedy většinu dne) skoro nesvítím. A k čemu svítit? Nemám chuť kazit si zrak nepřirozeným umělým světlem. Prý je to se mnou čím dál horší, protože tu sedím potmě, ale Já se nebojím ani tmy, ani myšlenkových dobrodružství. Prý je to se mnou čím dál horší, protože rád ohryzávám syrovou zeleninu. A k čemu ji vařit? Vařením ztrácí chuť a přirozenost, mrhá se energií a časem. Syrová strava je přirozená a zdravější než vařená. Dokonce je to vědecky doloženo. Střední Evropa je další nepřirozenost, co do místa k životu. Většinu roku chladno a zima, většinu dne tma, malá rozmanitost za syrova poživatelné stravy - jedna nepřirozenost za druhou! A to jsem se mohl narodit jako Eskymák! Brr! Prý je to se mnou čím dál horší... - a to ještě není všechno!

11. únor - Populární umělci jsou ti, jejichž díla si může každý vykládat po svém. Tohle nemá platit o mně. Filantropové by měli při četbě mých prací dostávat nervový záchvat. Nikdo si nesmí myslet, že to v podstatě myslím dobře. Nebylo by to pravda.

Kdyby lidé tolik nebláznili za Ježíšem Kristem, nikdy by nemohl upoutat moji pozornost. Je to typicky lidské, že se takový chcípák mohl stát bohem. Stejně tak by si lidé mohli vybrat za boha kteréhokoliv chovance ústavu pro tělesně postižené nebo z ústavu choromyslných a mentálně retardovaných. Aspoň kdyby to byl kulturista... - u něho se ptačí mozek jaksi toleruje.

Kromě lidí neznám žádné jiné tvory, kteří tolik holdují utrpení a smrti. Člověk se svými sebevražednými tendencemi nemá konkurenta. Jedině snad se mu blíží chobotnice, která po vyvedení potomstva přestává přijímat potravu a umírá, ale ta aspoň svou smrt nevnucuje okolní živé přírodě, jako to dělá člověk. Kéž by lidé byli jako chobotnice!

Přichází doba, kdy stav životního prostředí na Zemi bude takový, že příští generace budou litovat, že se narodily a proklínat ty, kteří je přivedli na svět!

14. únor - Z chlapce se stává chlap teprve tehdy, když se dokáže vyhnout vojně. Mně se to nepodařilo dva roky.

Na dobročinnosti není nic ušlechtilého. Je to právě tak chladně účelná a obezřelá vypočítavost, jako cokoliv jiného. Když přede mnou upadne vetchá stařenka a Já jí nepomůžu na nohy, vystavuji se nebezpečí, které mi hrozí od morálně uvědomělých kolemjdoucích.

Když někdo uvěří, že se všechno zlé obrátí v dobré, uchlácholí ho to a nenapadne mu, že taky všechno dobré se obrací ve zlé.

17. únor - Kdo nosí na krku křížek, ten tam může nosit klidně i oprátku. Když jsou na hrobech kříže, můžou tam být klidně i šibenice. Komu visí na stěně bytu kříž, ten může zrovna tak dobře spávat v rakvi, sedávat v elektrickém křesle nebo nosit na nohou "španělské boty".

Bojím se, že upadám do nebezpečného nadšení, ale ať o tom přemýšlím, jak o tom přemýšlím, nevidím pro sebe jinou možnost, než za poslední peníze koupit stan, popřípadě i teplejší spacák a vydat se za sluncem do teplých krajin. Slunce! Na slunci hned okřívám a samým blahem mžourám očima jako kočka. Chce to jen jediné a asi nejtěžší: vypěstovat si schopnost nacházet potravu ve volné přírodě. Připadám si jako nějaké zvíře v rehabilitačním středisku. Jenže Já musím být víc než zvíře. Já mám vůli! Připadá mi celý můj dosavadní život jako dějiny lidstva s jeho neuvědomělými začátky, přes jeho chyby a omyly, až k jeho prozření. Teď nastává doba, kdy předstihuji lidstvo. V Austrálii začínají první přírodní lidé obydlovat prales, i když si ještě myjí vlasy šampónem, na rozdíl ode mne. Nejenže si neumývám vlasy, ale ani si je nečešu. K tomu si vůbec nečistím zuby, a to už od té doby, kdy mě nějaký návrat do přírody ještě ani neovanul. To dokazuje, kam se od začátku ubírám. Bude mi však snášet jistou nevýhodu pionýra v obklíčení civilizace. Kdo se dnes odpoutává od lidí, přestává být člověkem; nebere se na něho zřetel jako na občana s právem na život a pod ochranou státu: stává se psancem a lovnou zvěří. Za to ale nemá žádné povinnosti. Tak jsem napřed; jako kdybych měl nějaký úžasný a rychlý dějinný metabolismus. Na co jiní potřebovali milión let, mně stačí jeden rok. Můžu se živit pouhým sběrem, když celé generace mých předků pracně dobývaly potravu na polích a v zimě se udržovaly naživu z uskladněných zásob? Nedočkavě očekávám jaro, protože v takovéhle tuhé zimě nemůžu provádět tenhle experiment. Potřebuji jít ven a zakázat si brát jídlo doma, aby mě hlad donutil najít potravu v přírodě. Když jsem prvně ochutnal jehličí, nechutnalo mi. Ale třebas je to jen proto, že na ně nejsem zvyklý nebo že jsem neměl ten správný hlad, který, jak známo, je ten nejlepší kuchař. V duchu se ptám, jestli je pravdivý ten příběh o Maresjevovi, který se plazil nekonečnými lesy, živě se stromovou kůrou a šiškami. Zvířata dokážou takhle přežít a Já ne? To bych rád věděl proč! Určitě je za tím jen lidská otrocká pohodlnost. Jestli se mi podaří můj návrat do přírody, budu si do smrti děkovat, že jsem objevil v lidech verbež, což mi umožnilo všemu lidskému nedůvěřovat. Jestli se mi to ale nepodaří, budu lidi ještě víc nenávidět za to, že zavedli svůj druh tam, odkud není návratu. A to trvá pořád dál a pořád víc účinně!: tím, že lidé zahánějí přírodu dál a dál; tím, že ji stále víc oklešťují a zamořují. Třeba voda: zanedlouho to s ní dopadne tak, že už se nebude dát pít ve volné přírodě, a tak bude člověk donucen k závislosti na čistírnách. A až se ozónová díra rozšíří nad obydlené části světa, a lidé budou smět vycházet na slunce jen ve skafandrech, budou poroba a závislost člověka na civilizaci definitivně zajištěny.

Lidský imperialismus, který postavil člověka do úlohy vládce nad přírodou, je příčinou zákonitého protitlaku, jenž člověka z jeho trůnu taky svrhne. Nic ve vesmíru není totální nebo stálé. Vzájemné působení sil vytváří zdravou rovnováhu. Život nemá rád totalitu. Jak nedostatek, tak i nadbytek mu škodí. Čím víc se kyvadlo vychýlí do jedné strany, tím víc se vychýlí při zpětném pohybu do druhé strany. Čím víc tedy člověk drancuje přírodu, tím víc bude on sám drancován. Tak asi vznikli masožravci. Býložravých už bylo tolik, že se na všechny nedostávalo potravy, a tak ti agresivnější z nich začali požírat slabší. Toto je stvoření světa! Žádný žoviální stvořitel, ale růst života a interakce sil! Duše neexistuje. Všichni jsme jako listí na stromech: rosteme (kyvadlo se vychyluje na jednu stranu), abychom opadali (kyvadlo se vrací zpět). Listí zetleje a definitivně zmizí. Vyroste zas nové listí, ale už to není to, co minulého podzimu opadalo na zem. Žijeme, abychom žili, nic jiného v tom není. Když zemřeme, shnijeme a dáme tak život jinému životu, ale nikdy se žádné z našich Já nevrátí, tak jak se to vykládá v teoriích o stěhování nebo o vzkříšení duší. Kdo si tohle uvědomí, ten si teprve začne pořádně vážit života, toho ojedinělého a prchavého okamžiku (ve srovnání s kosmickým časem). Pak už je těžké mrhat s ním a zacházet s ním jako s trvalým kapitálem a rozdávat jej na všechny strany. Když na jaře uvidím první hmyz poletovat, je to pro mne zvláštně vzácné a cítím jakousi radost z jeho pozorování. Ale v létě, když je hmyzu moc, leze mi už na nervy. Možná, že kdyby lidí bylo málo, tak bych je nenáviděl míň nebo bych k nim vůbec žádnou nenávist necítil. A asi by ani nebylo proč je nenávidět, protože v malém počtu by nenadělali takovou paseku. Čemu se dobře daří, ať rostlina, nebo živočich, to se rychle množí, což vede k tomu, že dusí zase něco jiného, co ve vlastním zájmu vyvíjí tlak proti tomu. Čím víc lidí bude, tím víc jich bude muset zemřít. Čím víc lidí bude, tím bude jejich život těžší. Prostě se o to ostatní síly postarají, přičemž je nelze zničit, protože jsme všichni se všemi (všechny síly) vzájemně propojeni a protože existence ostatních sil umožňuje existenci naši. Pro odstranění utrpení by bylo možné předejít předčasné smrti i těžkému životu: redukcí porodnosti. A je lepší udělat to dobrovolně, než čekat, až budou násilně působit utlačené síly, čekající jen na vhodný okamžik. Lidé jsou jako nerozumné děti, které se nacpou bonbóny, až je jim z nich špatně. Ale lidem se může dobře dařit bez toho, že by to dávali najevo hemžícími se caparty. Opačně ne. Lidí je moc a ostatní síly už působí: přemnožení = pohlavní choroby a hlad; devastace přírody = živelní katastrofy a civilizační choroby; hromadění se lidí na jednom místě = epidemie a agresivita.

Žádnou společnost není možné udržet v chodu bez zákonů. Není to dostačující důkaz toho, že člověk není v podstatě žádné zoon politikon čili tvor společenský nebo aspoň důkaz toho, že ne všichni lidé jsou takoví? Kdyby byli všichni lidé tak hrozně přirozeně společenští, museli by být donucováni k dodržování zákonů? Jak to, že mravenci a včely nepotřebují policii?

18. únor, Léta Misantropova 26 - Učiteli náboženství se zpravidla stávají ti polepšení legrační pánové, kteří před školami dříve na děti laškovně rozepínali své kabáty.

"Kdyby všichni lidé..." = nejnesmyslnější hypotéza.

Slzy osamění = počátek vší tyranie; krev sebevraha, řinoucí se z žíly, proříznuté jeho vlastní rukou poté, kdy už svůj sadismus nemohl uplatňovat na někom jiném.

21. únor - Ženské si často stěžují na chlapy, že nemyslejí na nic jiného než na sex. Přitom kdyby to tak nebylo, nikdo by si na ně v dobrém ani nevzpomněl. Ženy často vyčítají mužům větší zájem o sex a jejich motýlí přelétavost. Nikdo však ženám nevyčítá jejich zájem o mateřství. Sex se považuje za cosi nemravného a nízkého, zatímco mateřství je vyzdvihováno. A přitom jedno se neobejde bez druhého. Je to pochybný dualismus: sex jako hanba - rodičovství jako poslání (někdy se kryje se slovem posrání). Je to takový lidský evergreen (v podstatě však nevergreen), stále tatáž lidská slepota. Neboť na konci dobra lze vidět jen a jen - zlo. Narození dítěte provázejí radost, úsměvy a spokojenost, ale na druhém konci lze zahlédnout další hladový krk a další zabrané místo v přecpaném lidském hemžení. Sex bez oplodnění, asexualita, homosexualita a další deviace, prostituce, onanie, bezdětnost, potrat a mužská nechuť k otcovství jsou v opovržení jako zlo. Kdo má však zdravý zrak, nestižený krátkozrakostí z četby morálních věd, ten jistě spatří na konci těchto všech zel - dobro. Dobro v podobě zdravé, početně vyvážené populace. A znovu se rozcházím v názorech s celým lidstvem, které se posmívá teploušům a lesbičkám, zatímco Já jim chvalořečím, jako chvalořečím každé vyváženosti. Oni ve skutečnosti nejsou nemocní, oni jsou zdravé výjimky. Je potřeba stále víc těchhle výjimek, aby mohlo být bezbolestně zastaveno sebevražedně překotné množení lidí. Láska k lidstvu a přehlížení pravdy zavádí vše živé do strašlivých útrap. Příroda není dokonalá. Je sice nesmírně životaschopná, ale její život je kvantitativní, nikoliv však kvalitní. Příroda obdařuje živé tvory pudy a city, které někdy pomáhají přežít a někdy jsou slepé. Pro zkvalitnění života je misantrop postaven do úlohy šachisty, který každý jednotlivý a zdánlivě sebeprostší tah promýšlí mnoho tahů dopředu. Příroda našeptává:

"Množte se, ať váš rod se zvětšuje na věčnost."

Jenže nezáleží na kvantitě rodu, ale na jeho kvalitě. To každý jednotlivý příslušník rodu je nadán psychikou a nervovou soustavou, ne rod; ten necítí dopad mnohosti. Lidé jednají tak, jako kdyby to bylo právě naopak: jako kdyby rod mohl být šťastný, když se zvětšuje a jako kdyby jednotliví členové rodu necítili bolest ani štěstí. Příroda se žene bezhlavě za vytvářením víc a víc životů jen proto, aby vznikala kvantita na úkor kvality. Odpovědnější lidé zakazují zabíjet zvířata, ohrožená vyhynutím, ale zabíjejí bez skrupulí, zbytečně a často jen tak pro pobavení zvířata, jejichž početní stav je buď kontrolován, nebo je velký. A přitom nezáleží, jestli nějaký živočišný druh vymře, ale záleží víc na každém jednotlivém životě! Japonci, když mají zabít živého tvora, tak mu vzdávají čest. Jako kdyby právě tohle živý tvor potřeboval! Živý tvor chce žít! To je to jediné a nestojí o nějaké lidské šaškárny! Člověk vystavuje na odiv svou lásku ke zvířatům tím, že zabíjí jiná zvířata.

"Ná pi pi pi pi ná!"

Babička sype v zimě ptáčkům do krmítka zrní a přidá jim k tomu... - sádlo. Jejich láska ke zvířatům je jen jedna z možností, jak je využitkovat. Příroda nemá smysl ani pochopení pro jednotlivý život, zajímá ji jen celek. Nicméně, moje chápání plného a velkého života dává za pravdu vůli jednotlivců před vůlí celku, živému jednotlivci před neživým rodem. A tady se právě střetávají moje názory s názory kolektivistů. Rovněž všechna učení o nesmrtelnosti duše nebo učení o stěhování duší považují za větší pohromu zničení veškerého života, než zničení jednotlivého života. Ona říkají:

"Co na tom, že zahyne jeden život! Zbývá jich ještě dost, kam se duše může vtělit (nebo: "Tělo zemřelo, ale duše žije dál, tak jaképak neštěstí!")."

V zásadě si tedy mohou spiritisti a kolektivisti podat ruce na dotvrzení jejich znetvořování života. Celý svět se nechává řídit beze zbytku voláním přírody po kvantitě, anebo ti, kdož se dovedli odpoutat částečně od přírody, věří v duši. Takže jsem zase sám, kdo si razí cestu za kvalitou života. Všechno, čeho jsem až dosud dosáhl, celá moje velikost, záleží od mého vyhýbání se člověčinám.

Podstata státu: jeden za všechny a všichni na jednoho.

Kdybyste mě mohli vidět, neřekli byste, že se něco tak zarostlého, nemytého a s tak divokým vzezřením může vyskytovat v samém centru civilizace, na kontinentu s největší hustotou obyvatel na km2. Ještě tak bych se dobře vyjímal mezi lidojedy na Nové Guinei, ale tady? Co tady pohledávám? Dokonce prý smrdím. Pche! To může tvrdit jen někdo, komu smrdí... - svoboda.

23. únor - Umění se pozná podle toho, že přivádí verbež k zuřivosti. Umělec je pak někdo, koho verbež nenávidí už jen pro jeho osobu. Tohle si profesionální kejklíři, komedianti a šašci nemůžou dovolit; musejí se zalíbit všem, a tak jim skutečné Umění uniká. Verbež Umění pronásleduje a dělá mu problémy, zatímco podlézavé tatrmanství odměňuje Nobelovými cenami, Oscary apod.

Ženské propukají v pláč z tak malicherných příčin a tak často, že to vede k domněnce, že nejde ani tak o citový projev, jako spíš o biologický jev, srovnatelný s jejich menstruací a mužským výronem semene.

Odborný (neplést s odporný, prosím!) posudek zaměstnavatele na p. Soběslava Misantropa:

"Zaměstnanec je líný, nešikovný a kolektivu se stranící pracovník. Při jednání s nadřízenými projevuje nehoráznou drzost až hrubost, nemá úctu k autoritě. Je to neustále s něčím nespokojený fluktuant. Zvláštní znamení: Pozor, plive do obličeje!"

24. únor - Kdyby se ze mne stal filantrop, začal bych ubližovat lidem. Bylo by to ode mne krajně zlomyslné a sobecké, kdybych nebyl od té lásky a neprokazoval těm masochistům takovou službičku.

25. únor - Chlap chce udělat ženě dítě, aby se mohl vycákat do kundy.

27. únor - A je to tady! Stan koupen a k němu samozřejmě i krosna. Stan je pastelově tmavě žlutý jako písek (lepší barva nebyla) a je zbytečně velký - pro dvě osoby (menší taky nebyl, asi se pro jednu osobu nevyrábí, nebo co). I když je stále ještě zima, přesto se blíží jaro a s ním můj experiment pro návrat do přírody, neprodleně jsem přebral šatník, abych vybral ty nejteplejší a největší části oděvů. Ty jsem se pak snažil všechny na sebe naházet. Dobrou polovinu jsem vyřadil a co zbylo, to se tak tak vejde do krosny. V létě, jestli budu venku jen v kraťasech a bos, potáhnu na zádech náklad o hmotnosti 16 kg. To je dost. Jestliže mám příští rok po úspěšném experimentu urazit 10 km denně na cestě ke Středomoří, tak je to tak akorát. Otázka ochrany před chladem se zdá být tedy vyřešena. Podle klimatických údajů ze Středomoří vyplývá, že průměrná zimní teplota se tam pohybuje kolem 10°C. Jinou otázkou je získávání potravy. To si zatím neumím dost dobře představit. Je to ale hlavně tím, že jsem nucen zatím pořád sedět v bytě, a tak nemůžu vyjít na celý den ven, protože dřív, než by mě hlad donutil pátrat po vhodné potravě, roztřásl by mě chlad k návratu domů. Taky mě svádí lehce přístupné a dobré jídlo tady, na které jsem chuťově zvyklý. Co potřebuji, je vypadnout odtud, a nejlíp co nejdál. Předpokládám, že naučit se nacházet potravu ve volné přírodě bude asi tak těžké, jako naučit se plavat. Když tak vzpomínám, jak jsem se vlastně naučil plavat, zjišťuji, že jsem se vlastně plavat neučil. Prostě jsem plavat začal. A takhle to bylo se vším. Všemu, čemu jsem se naučit chtěl, jsem se vždycky naučil snadno. Čemu mě chtěli naučit, vzdor mému nezájmu nebo přímo odporu, v tom jsem byl úplný debil. Pohybovat se v přírodě bylo pro mne odjakživa jako pohybovat se ve svém živlu. Dětství jsem prožíval ve hrách v přírodě s jasnou tendencí: pryč od civilizace. Inspirován knihou mého dětství Dva divoši od Setona, kterou sice dnes považuji za člověčinu, běhal jsem s kamarády divoce po lesích nebo zas tiše našlapoval jako Indián na válečné stezce. To je to! Jen už začít, jen už začít! Ne, nezačínám dětinštět. Pouze si uvědomuji, jaká moudrost byla v tom neuvědomělém dítěti a jak zkurveně mnoho byly promrhány pozdější roky na internátě, na vojně, v práci i mezi punky. Jen se chci vrátit k jednou už rozdělanému. A chci se postarat, aby to byl návrat triumfální! Zvláštní (ne však pro mne) je to, že se s blížícím příchodem zahájení mého experimentu čím dál tím víc programově snažím vyhýbat tepelně i jinak upravené stravě. Pokud si třeba uvařím kroupy nebo nějakou luštěninu nebo pokud si upeču placky z celozrnné mouky, je to jen ústupek mým chutím a mému pokušení, vznikajícímu ze snadné dostupnosti. Takhle by to ale dál nešlo. Už mě svrbí chodidla. Už aby bylo aspoň jaro! Moje krosna už čeká, až se rtuť teploměru ustálí poněkud výš. Jen už začít! Lidé se budou donekonečna pachtit v bludných kruzích a snít svoje sny o lepších lidech, o nezkorumpovaných politicích, o možnosti uzdravení životního prostředí, zatímco Já budu pryč z toho všeho a alespoň ve svém živlu, když už nic jiného. A když se mi to přece jen nepodaří, stanu se radši zločincem, než abych byl donucen milovat verbež, která mě dostala tam, odkud už není úniku. Anebo si vytvořím pro sebe jakýsi ostrov Délos s jeho katarzí, kde se nebude ani rodit, ani umírat.

28. únor - Nechci popouzet, nechci protestovat, ani provokovat nebo udělat skandál. Nic z toho. Všechno tohle si opravdu myslím. Když myslím na svoji budoucnost, stáčí se můj pohled k jihu. Nejenom kvůli jeho teplu. Západní civilizace zabíjí svoje životní prostředí a tím i sebe. Kdo uteče, ten vyhraje. Až zabijou svůj svět, bude to přesně v duchu jejich syntetického náboženství, kde zní ohlušující řinkot peněz, kde se chřestivě šklebí smrtka a kde skučí svízel. Potom na tom budou nejlíp ti, kdož budou mít dost peněz na to, aby se mohli z toho průmyslového ráje (či pekla, to záleží na úhlu pohledu) vystěhovat. Jenže právě to vydělávání peněz je tou pilou, která přeřezává jejich větev. Tou pilou je vůbec veškerá lidská činnost. Dokonce i pitomé rozdělání ohně je ve svém důsledku sebevražda skleníkovým efektem. Chtěl bych docílit toho, abych jako antický filosof Diogenés ze Sinópé mohl odpovědět na lákání k návratu do konzumního ráje temných a studených měst:

"Ustup ze slunce a nezacláněj!"

Náhle prozírám, a vidím veškerou západní filozofii (či spíš metafyziku) v novém světle, jako produkt nudy. A podle toho taky tak vypadá: není k ničemu. Teprve misantrop, který nemusí v příjemných klimatických podmínkách svádět ustavičný boj s přírodou, může poznat, co je to pravá moudrost. Jestliže pak není jeho rozum bržděn žádným davem, vzniká teprve ta nejvyšší inteligence. Takový misantrop má čas jen na starost o sebe; neruší jej žádné soupeření nebo nuda, a tak nemůže vymýšlet nesmysly nebo způsoby sebepoškozování. V zemských oblastech, kde lidé díky klimatu nemusejí pracně dobývat potravu, ani se nemusejí lopotit s dřívím a uhlím na zimu, a kde je málo obyvatel, tam je nejlepší život. Chudoba tam je příčinou toho, že vzduch není otráven výfukovými plyny, a že lidé netrpí civilizačními chorobami, včetně duševních poruch. A tomu se u nás říká zaostalost! Já tomu říkám... - vyspělost. Dneska je zase taková inverze, že jsem při cvičení musel tentokrát nechat okno zavřené; nedalo se vůbec dýchat ten zasranej vzduch z okolních kotelen. Jak tu verbež nenávidím! Říkám si: co je větší zločin? Nedovolit zrození příštích generací, nebo je přivést do téhleté člověčiny? Nejhorší na tom je to, že lidé jsou nerozumní jako dobytek. Oni si budou stále víc a víc přivykat stále se zhoršujícím podmínkám. Přitom jim ani nenapadne, že by se s tím mělo a mohlo něco udělat a že oni jsou toho příčinou. Nebude se jim to třeba líbit a budou nadávat (už dnes to dělají), ale zůstane jen u toho řečnění a nadávání. Budou se na to zhoršování dívat jen jako na špatné počasí, které prostě nejde ovlivnit, protože kdyby s tím chtěli opravdu něco udělat, museli by začít něco dělat s tou katastrofální přelidněností. A to by přece bylo v rozporu s jejich úctyhodnou láskou k lidem!

1. březen - Tak jsem si poprvé zkusil, jaké to je živit se jen tím, co poskytuje momentálně příroda. Odešel jsem z betonové kobky s prázdným žaludkem a zjistil jsem, že toho je žalostně málo, čím se můžu vykrmovat. Nejdřív jsem sáhl po šípkách, ale byly nahnilé. Rozebral jsem několik šišek, s tím výsledkem, že mi není jasné, jak to může někdo žrát. Jehličí se jíst sice dá, ale mnoho výživné asi nebude. Když se dostavil první nápor hladu, utišil jsem ho překvapivě snadno jednou větvičkou jehličí. V druhé půli dne přišel silný nápor hladu, projevující se hlasitým kručením břicha. Sáhl jsem opět po vyzkoušeném jehličí, ale musel bych ho sníst ohromnou spoustu najednou, aby dal žaludek pokoj. Problém je v tom, že se musí náležitě rozmělnit, aby mohlo být v pohodě spolknuto. A to nejde tak rychle jako u ostatní potravy. Už jsem se pomalu chystal, že se na to vykašlu a půjdu domů, když vtom hlad ustal. Nebylo to ale asi díky množství spásané potravy, jako spíš díky jakémusi ošizení trávicího systému. Je vidět, že zdejší poměry jsou pro takový způsob života naprosto nevyhovující. Musím si zjistit, jak jsou na tom v tomhle ohledu tropické oblasti, z nichž jsme vyšli. Něco mi říká, že tam je daleko větší výběr než jenom jehličí. Když se začalo stmívat, začala mi být zima. Další nevýhoda. A to jsem byl navlečený do nejteplejších součástí ze všeho mého ošacení! No, není divu na tomhle dálném severu. Šel jsem domů s předsevzetím, že příští den budu pokračovat, ale zanedlouho po návratu k plné spíži jsem neodolal. Nedokážu si už odpírat, co je na dosah ruky. Život má smysl jenom tehdy, když nás baví. Ale život v betonu a v nesvobodě by mě taky nebavil. Přál bych si, abych se mohl jedním rázem přenést někam (kam, to ještě s určitostí nevím), kde by mě nesužoval ani hlad, ani zima, ani lidé. Nezbývá mi než počkat, až přejdou Tři ledoví muži a pak snad budu moci pokračovat líp.

3. březen - Mám další důvod, proč vypadnout a stát se tulákem. Říkají a myslí si o mně, že jsem cvok, ale Já si spíš myslím, že nemůže být nikdo psychicky silnější než Já. Kdo jiný by unesl to věčné špehování, to zasahování do mých záležitostí, do toho, co mám jíst, jak se mám oblékat, jak se mám chovat, to neustálé pronásledování, to páčení slov ze mne, to zadržování a otevírání mých dopisů, to schovávání mého pasu, než opravdu psychicky vyrovnaný misantrop? A od té doby, co jsem si koupil krosnu a stan, je to ještě horší. Láska je největší a nejstrašnější tyranie. Krotitelé jsou jako bachaři, hlídající každý můj pohyb a bojíce se toho dne, kdy zvednu kotvy, jako už tolikrát předtím. Domácí kutil, z obavy, že zmešká můj odchod a nebude moci pronést marnou formuli o tom, že mi tady nic nechybí, nemůže dospat a téměř celý den obchází hlídku kolem mých dveří. Bojí se jít z domu, dokud nepřijde z práce Salomé a nevystřídá ho v téhle bohulibé činnosti. Jako kdyby mi mohli zabránit, abych odešel! Nezavírají v žádné místnosti za sebou dveře, aby mě náhodou nepropásli, až vylezu z mého pokoje a mohli hned kolem mne šmejdit a mluvením na mne pohnout mě taky k mluvení. Při tomhle by se každý normální člověk musel už dávno zbláznit! To, že jsem ještě nevzal sekyru a nepovraždil je tady, nerozmlátil celý byt a nepodpálil ho, za to vděčím Já i oni mé nadlidské duševní pohodě. Chci jen odejít do krajů věčného léta a zapomenout lidskou řeč. Moje bláznovství spočívá v tom, že odmítám být člověkem. Člověk, ten ohyzdný mutant, není ani tak zvrácený živočišný druh, jako spíš samo jméno pro duševní poruchu. Ostatně, zdá se mi, že takový chovanec psychiatrického ústavu, který si o sobě myslí, že je Napoleon, nenadělá tolik škod, co řadový člen druhu Homo Sapiens.

Pohladil(a) ho.

"Co se o mě otíráš!"

Politici a kněžouři si můžou klidně odpustit tu námahu s oblbováním lidí. Ta verbež to dělá za ně. Čemu chtějí lidé uvěřit, tomu uvěří.

6. březen - Ještě mi lidé dokážou udělat radost! Například, když se některý z nich zadusí rybí kostí, nebo když býk smrtelně zraní toreadora, nebo když si při rodeu někdo zlomí vaz při pádu z koně, nebo když je při lovu postřelen myslivec.

Lidé jsou idioti z lenosti. Jsou líní přemýšlet. Nemají ani čas přemýšlet, protože jsou stále v kolektivu, jenž je zaměstnává bezduchou a prostomyslnou konverzací bez hlavy a paty. Jednodušší, než přemýšlet, je vstřebat informaci z hromadných sdělovacích prostředků nebo z podání od autority či ze sdělení jiného člověka, a to i při úplně banálních otázkách. Rčení "víc hlav víc ví" je přesná ukázka lidského sebeklamu. Je to návod k tomu, jak získat moudrost tisícihlavého a přesto bezhlavého stáda. Teprve v samotě se tříbí opravdová inteligence a moudrost, poněvadž misantrop jich nabývá samostatně od začátku až do konce, zná dopodrobna celý průběh jejich vznikání, z něhož může odvozovat ponaučení pro další otázky. Kolektivní člověk přichází k hotové informaci bez možnosti bližšího obeznámení a jeho inteligence se podobá inteligenci papouška. Bez potřeby a nutnosti přemýšlet degeneruje mozek, právě tak, jako degenerují všechny orgány, když nejsou používány.

Lidé říkají, že práce šlechtí člověka. Hmm, podivné. Já si myslím, že tohleto tvrzení je jen další důkaz, jak lidé glorifikují svoje nedostatky. Práce je jen způsob, jak trávit čas a zahnat nudu. Jestli je práce nutná k přežití, pak nemůže na ní být nic ušlechtilého. Spíš naopak: stavba domu nebo polní práce jsou jen známkou přirozené nedostatečnosti člověka. Práce přivedla lidstvo a celý svět na pokraj ekologické katastrofy. Člověka šlechtí ne práce, ale dovedná schopnost jeho organismu přežít bez práce.  Teprve tehdy bude člověk vyšlechtěný, až se obejde bez práce. Nejušlechtilejší člověk (misantrop) je ten, kdo se umí vyhýbat práci.

7. březen - Zarůstám vlasem i vousem. Připadalo by mi nesmyslné a marnotratné dávat růst vlasům a vousům jen proto, abych se jich zase zbavoval. Bylo by to jako psát knihu na tabuli a vždy ji mazat, kdykoli ji popíši.

11. březen - Vrazi dělají užitečnou práci. Jsou to dobří ochránci životního prostředí. Snižují počet jeho škůdců.

13. březen - Protisobecká morálka je morálkou slabochů. Silný misantrop nepotřebuje ničí pomoc nebo soucit. Sobectví je nám vrozené a jen strach z bezmoci nutí slabochy vyznávat morálku, založenou na lásce, altruismu a soucitu. Vzniká tak u nich neřešitelný vnitřní svár, který je užírá, takže nemají nikdy daleko k násilí. Jen jednou jim jejich morálka dovoluje, ba přímo jim nařizuje, aby dali najevo sobectví: když oplakávají ztrátu blízkého člověka. Snad taky proto si lidé tolik libují ve válkách a v nemocích.

Podstata všech zákazů je vždycky oplzlá a v mých očích se obrací proti původci zákazů. Třeba když nějaký mně neznámý dosud člověk něco zakazuje nebo se snaží zakázat, hned jako by se mu odchlípla maska, jako by se prozradil, co je ve skutečnosti zač. To si pak pomyslím:

"Vida, jak jsi se nám vybarvil!"

Když chtějí lidé zakázat pornografii, znamená to jedno: že mají nějaké nevyjasněné sexuální problémy. Pokud lidé říkají, že pornografie uráží ženu, pak uráží vždy jen ty ženy, které mají potíže se sexem nebo sní o tom, že budou rodit z neposkvrněného početí po políbení od prince z pohádky. Pornografie neuráží ženu-samici, ale ženské úchylky a sny. Pak ale zakažte nejdřív realitu! To chce udělat morálka. Dále lidé říkají, že pornografie kazí děti a škodí jim. Já si zase myslím, že ve věku, kdy by dětem mohla uškodit, ji děti nevnímají, a ve věku, kdy ji vnímají, jim neškodí, ani je nekazí. Spíš si myslím, že zpřístupnění pornografie dětem, škodí nejvíc jejich pokryteckým rodičům, kteří se bojí ztráty autority. Rodiče, kteří chtějí autoritativně vládnout nad svými dětmi, nesmí totiž připustit, aby byli viděni nazí (i obrazně) při dělání "prasečinek", jak to sami nazývají. Pak už by nemohli kázat o morálce. Chápu, že poetickým duším přináší pohled na orální sexuální akt nevolnost atd. Mnohým vadí i neslušná slova, ale co dělat? Někdo jiný si v tom zase libuje. Lidé jsou už prostě takoví: nesnesou rozdíly a chtějí, aby byl každý jako oni. A když je jejich názor náhodou ve většině, ihned chtějí potlačit menšinu. Zkrátka verbež! Já jsem asexuál a přesto mi nevadí sexualita u jiných. Nenávidím lidi a nelíbí se mi jejich ksichty a přesto jim nechci zakázat, aby se přede mnou ukazovali, nebo jim přikazovat, aby si nechali udělat plastickou operaci obličeje k mé podobě. Musím se spokojit jen s tím, že jim nadávám v téhle knížce a že mezi ně nechodím. Nejsem kuřák, ale kuřáci mi nevadí. Ovšem jen do té doby, než mi někdo z nich nekouří pod nos. Neříkám kuřákům "nekuř, kazíš si zdraví". Ne, takový pokrytec nejsem. Starám se jen o sebe. Když půjdu do hospody, musím dopředu počítat s tím, že tam bude nahuleno, ale když přijde kuřák ke mně do bytu a zapálí si, vyrazím mu tu smradlavou věc z ruky! V lekci snášenlivosti se ještě vrátím k pornografii: Nevím, proč by se nemohla zobrazovat činnost, nebo proč bránit někomu v pohledu na činnost, kterou provozuje téměř každý a dost často. Proč nemůže být soukromí uveřejňováno? Jestli to jsou pro někoho oplzlosti a ohavnosti, jak si potom ten dotyčný počíná tehdy, když on sám mrdá, onanuje, líže kundu, kouří čuráka nebo po vysrání si vytírá prdel? A jak vůbec může provádět hygienu svého pohlavního orgánu? To zavírá oči, nebo zakazuje svému poetickému a mravnímu mozku vnímat? To by to dopadlo! Ale takhle to dopadá se světem! Já si svoje soukromí úzkostlivě střežím a nejradši bych byl neviditelný, protože v tomhle bezesporu nepřátelském světě je výhodné chovat se tajemně a držet se stranou, aby nikdo nevěděl, čeho se od vás může dočkat. Přesto nemám nic proti, když někdo jiný takhle odhaluje svoje soukromí a intimní záležitosti. Zakazováním se nezmění ani realita, ani lidské choutky. Diskriminace a kriminalizace pornografie není ani dobrodiním, ani zábranou před vulgarizací lidského rodu. Přátelé poezie nemusejí mít strach. Ani milovníci pornografie nemusejí mít strach. O svoje záliby nikdy nepřijdou. I kdyby byla v převaze a ve většině pornografická vulgárnost, vždycky se najdou poetické duše, které budou hledat romantiku a růžovou lež. A i když světu vládnou panovační a pokrytečtí mravokárci, vždycky se najdou nekulturní barbaři, kteří budou hledat realitu a hrubou pravdu.

14. březen - Když se podíváme na zvířata, která jsou součástí státních znaků, jsou to samí dravci, jako orlice a lvi. Dravec opravdu přesvědčivě symbolizuje charakter státu. Proč si státy, tvrdící o sobě, že jsou mírumilovné, nezvolí do znaku takové mírné a přitom nezkrocené zvíře, jako je srna nebo zajíc?

S lidmi jsem definitivně skončil. Unavilo mě reorganizování a reformování společnosti, což znamená obětovat se budoucnosti národa a hrát úlohu spasitele, který musí denně umírat, aby jiní mohli žít; který musí prohrát, aby jiní vyhráli. Neboť smrt je prohra a život je příliš prchavý, abych se ho vzdával bez boje. Kdokoliv mě osloví, už to považuji za útok na mne. Opravdu: člověk mi chce buďto vnutit, jaký je pašák (tahle kniha taky říká jenom "Já jsem jednička a vy všichni jste nuly!") nebo chce, abych mu s něčím pomohl, nebo abych něco dokonce udělal za něho, a v třetím případě mě chce moralizovat a předepisovat mi, co mám a nemám dělat. Jsem unaven z nalhávání si, že lidi je třeba jen přesvědčit a všechno bude OK. Vím až moc dobře, že ta verbež nechápe ne proto, poněvadž nemůže dost dobře pochopit, ale protože nechce pochopit. Tak je to. Člověk bez váhání zamíří a jediným výstřelem přeruší můj život, ne jménem vlasti, ale jménem zabíjení. Člověk mě okrádá, utlačuje a znásilňuje, ne jménem státu, ale jménem okrádání, útlaku a znásilňování. Člověk kazí svět, protože je líný vymanit se ze svých pohodlných stereotypů a přiměřeně reagovat na měnící se požadavky doby a situace. Je umíněný jako dítě, tupý jako dobytek a přitom mi klidně a s úsměvem na rtech vrazí skalpel do břicha, rozpárá mi ho a jménem vědy pozoruje moje tlukoucí srdce, jak v zájmu humanity jeho činnost slábne a slábne, dokud se nezastaví. A v okamžiku, kdy mu zachutná moje maso, nevidí už ve mně živou bytost. Brutální řezničinu završí způsobným pozřením ze stříbrného talíře za pomoci vidličky a nože podle všech pravidel bontónu správného stolování - a kosti háže po psovi - ne jménem výživy, ale jménem brutality.

16. březen - Tak nám na Slovensku spálili naši milovanou státní vlajku. Jsou za to teď úředně popotahováni. To je hrozné, v jaké temné době to pořád žijeme! Lidé jsou šikanováni za to, že pálí kus nějakého hadru! Když chtějí Slováci samostatný stát, mají ho mít! Češi do toho nemají co mluvit! Pudově nemám rád velké státy, a proto Slovákům fandím v jejich osvobozovacím úsilí. Ale nechtěl bych žít jako občan Slovenského státu. Myslím, že jestli se osamostatní, tak že to bude takový malý Írán v Evropě. Jejich politici se mi zdají být katolickými obdobami Chomejního. Už se předváděli v aféře s Kasardovou povídkou (Azda) Posledná večera, a tahle aféra je příliš podobná aféře s Rushdieho Satanskými verši. Trochu neobvyklý postoj česky píšícího autora. Spíš by se ode mne očekávalo, že se budu zastávat českého neokolonialismu. Ale pokud jde o mou národnost, nepatřím ani k Čechům, ani ke Slovákům. Patřím k nejmenší národnosti světa. Tu národnost tvoří jediný Misantrop. Že mluvím a píši (v poslední době víc píši než mluvím) česky, takže jsem Čech? Nesmysl. Američané (navíc ne všichni) taky mluví anglicky a nejsou to Angličané. Spálili státní vlajku a prý je to urážka a hanobení státního symbolu. To se podívejme! Mne by zase urážela a hanobila jakákoliv nehořící vlajka, která by vlála nad mojí anarchií.

21. březen - Vždycky, když klesá popularita armády, začnou se vypravovat veselé historky z vojny. Verbež si pak říká:

"Ha, haha! Na té vojně se ale užije legrace! Já se divím, že tam někdo nechce jít!"

23. březen - Ženy říkávají, že ony, coby nositelky života, by nikdy nevedly války. To je objektivní skutečnost; ovšem je podmíněna tím, že jejich agresivnější mužské protějšky to dřív udělají za ně. Kdyby muži měli stejnou povahu jako ženy - i když v poslední době se to tomu blíží - nakonec by musely válčit i ženy. Jak jinak by mohly reagovat, když by nasmrt vyhladovělé byly ochuzovány o poslední zdroje potravy jinými hladovými konkurenty? Lidí už je tolik, že do tohohle stavu není daleko. Ty fifleny ale umějí jenom rodit, zrovna tak, jako ti mrdáci dovedou jen skákat na každou chlupatou díru (osobám s plnovousem se nedoporučuje spát s otevřenou pusou). Málem dávám za pravdu rozšiřovatelům pověrčivosti. Je zajímavé, že v přelidněné Číně stačí pouhá pověra, hlásající nepříznivý rok v tom a tom znamení, aby okamžitě znatelně klesla porodnost. Snížení porodnosti tedy je v lidských silách. Dokážu docela dobře pochopit nějakou čůzu, že splnění jejích fyziologických předurčení jí přináší uspokojení. Dokážu, byť coby asexuál, pochopit i nějakého mrdáka, bloumajícího se ztopořeným čurákem po světě. Celkem obstojně se lidé naučili používat antikoncepci. Co ale nepochopím, je umíněná zaslepenost ženské logiky, podle níž těm pitomým samicím nestačí jen jedno děcko.

Je to ode mne haurství nebo selfmademanství, že tíhnu k přírodnímu způsobu života? Celá moje bytost se vzpírá proti tomu setrvačníku, který byl do mne vsazen, jakožto dědictví civilizovaných předků. Dokonce jsem si vypěstoval jakousi podvědomou psychickou blokádu. Například v jídle: můj zažívací trakt nese se zjevnou nelibostí příjem rafinované nebo tepelně upravené potravy atd. Se stejnou nelibostí reaguje celý můj organismus na další civilizační vlivy. Dokážu si představit, jak musí být takovému Pygmeji nebo amazonskému indiánovi odvlečenému do civilizace. Na to se i umírá! I když lidstvo se začíná pomalu nevědomky obracet k divošství (jeden z mnoha znaků: tanec se začíná nápadně podobat tanci divochů) a přitom se zároveň i zušlechťuje, čehož znakem je to, že dříve se ti mužní a fyzicky silní oddávali válkám a dnes stále víc týchž typů bojuje proti válčení, přesto je tenhle vývoj na mne moc pomalý. Toužím po divokém životě nahého obyvatele tropických lesů, jejichž nepříjemná tropická vedra, nemoci a nebezpečí nemůžou svou nepříjemností předčit studené klima, civilizační nemoci ani atomovou a technologickou hrozbu civilizovaného světa. Jedině tropy poskytují vše nutné k životu bez lopocení a bez ničení životního prostředí - ale to už se opakuji.

24. březen - Co je všechno to násilnictví a zločinnost? Je to jen rovnovážný prvek vesmíru. Když lidé žerou maso, nenutí je k tomu nutnost výživy, jako třeba šelmy; tenhle obyčej má základ ponejvíce v pomstychtivosti vítězově, anebo pochází ze "zbloudilé chuti". Vznikl asi tak, že vítězství nad nepřátelským zvířetem se oslavovalo hostinou, při které se zčásti snědla jeho mrtvola. Pak to pokračovalo a dodnes pokračuje tím, že se napadne bezbranné zvíře. Teprve opravdová kultura se projevuje tím, že lidé mají vštípeno povědomí o jednotnosti všech živočichů a o spojujícím svazku krevní příbuznosti i s těmi bytostmi, které nemluví a jinak se chovají. Lidé uznávají jen svůj vlastní rod, a někteří dokonce jen svou vlastní rasu nebo národ. Protože jsou si podobní, anebo protože si rozumějí, když spolu mluví, považují se za příbuzné - všechny ostatní živočichy zavrhují. Příslušníky jiných živočišných druhů vykořisťují, zotročují, honí po lesích a zabíjejí jako vojáci cizí vojsko, kanibalové cizí kmen a rasisté jinou rasu. Nic nepomáhá, když se to lidem vytýká; takový pokus se dá srovnat s úmyslem misionářů odnaučit kanibaly žrát lidské maso. Spíš se ti misionáři stali sami obětí kanibalských hodů. Teprve násilí kolonizátorů mohlo částečně omezit kanibalismus... Člověka nic tak skvělého neopravňuje k tomu, aby se choval arogantně ke zvířatům. Já považuji lidi za totéž, co zvířata. Jen misantropové stojí nad veškerou tou verbeží. Člověk nemá být na co pyšný. Vždyť co je to "člověk"? Nahodilá změť prvků, oživená chemickými reakcemi, která si sama sebe uvědomuje a která je schopná myslet o něco líp než ostatní živočichové. Jenže člověk se trapně postavil do úlohy božího vyvolence, miláčka bohů! V tomhle směru jsou bible, korán, talmud a vůbec všechny náboženské knihy srovnatelné s Hitlerovým Mein Kampf.

Nenávist žen vůči pornografii plyne namnoze ze snahy zneškodnit konkurenci na erotickém poli. Tam, kde mají ženy nějakou moc, je taky proto zrušena polygamie.

27. březen - Jak kolektiv umrtvuje duševní činnost, to můžu dotvrdit - konec konců, kdejaký filosof si vychvaloval samotu. Než jsem se uchýlil do samoty, žil jsem v dlouhotrvajících stereotypech, celé měsíce jsem prožil v myšlenkovém bezvětří, takže jsem se nemohl dostat dál dopředu. Dnes takřka neuplyne den, abych neposkytl myšlence vývoj, každý den se ocitám v nějakém duševním dobrodružství.

31. březen - Účelem téhle knížky je dokumentovat příběh jednoho misantropa a vůbec poprvé jej zakončit něčím dosud nevídaným: happy endem. To, co hodlám provést, lidé nazývají "nadlidskou schopností", "hrdinstvím" či "výkonem hodným zápisu do Guinessovy knihy rekordů". Ale to, k čemu se teď přiznávám, zklame všechny milovníky odvážných činů: dělám to všechno ze zbabělosti, z vědomí slabosti! Utíkám od lidí, protože cítím, že by byli silnější v konfliktu, do něhož mě neustále ženou. Nemám bezhlavou bojovnost Sókratovu, Ježíšovu nebo Čapkovu. Oni zvolili předem prohraný boj. Sókratés padl za oběť své bezmezné a zásadní úctě k zákonu. Ježíš byl pomatený sebevrah, jejž jeho naprostá ztráta smyslu pro realitu přivedla na popraviště. Karel Čapek zemřel z lásky ke svému národu; mohl jej opustit a tak se zachránit, ale jeho národ zemřel, a tak on zemřel s ním. Já si dovedu dobře spočítat síly protivníka a odhadnout moje možnosti. Proto ustupuji tam, kde není člověk: do přírody. Vše jsem rozvážil a pečlivě vybral: co jíst, do jakého druhu prostředí se vydat, jaké podnebí zvolit atd., zkrátka všechno mistrovství vojenské strategie. Radši bojuji sám se sebou. Život je i tak utrpení pro člověka, jakým jsem mohl být. Utrpení hladu a zas přesycení, nudy a zas dřiny, chladu a jindy zas horka - tyhle věci misantrop nezná. On se vždycky pohybuje někde mezi tím. On zná svoji míru. Jsem tolik odlišný od lidí, že by se o mně bez přehánění mohlo mluvit skoro jako o jiném živočišném druhu. Já první jsem se pojmenoval Misantropem a postavil jsem se tak mimo a nad původního rodilého človíčka. Příroda ještě nepoznala rychlejší štěpení na její živočišné větvi. Svět ještě nespatřil, jak se za jediný běh života mění jedno species na druhé. Ale nepředbíhejme. Čas dotvrzení se blíží a s ním i závěr mého vypravování. Prostudoval jsem z dostupných zdrojů co nejvíc informací a obeznámil jsem se se stavem přírodních podmínek všude, kam se dá pěšky dojít i jinde, mám rozvržený plán trasy, teoreticky mám promyšleno vše potřebné, právě se učím poznávat planě rostoucí divoké zeleniny. Teoreticky jsem připraven. Praxe má jen potvrdit nejvyšší vůli ve vesmíru. Nezávislost na civilizaci - to je to, čeho se nikdo z lidí dobrovolně neodváží. Jenom Já se do toho hrnu s nedočkavostí.

1. duben - Lidé jsou bezcitné kanálie. Naprosto upírám lidem nárok na jakýkoliv cit. Jestliže někdy pláčou (hlavně baby), není to ze soucitu s někým jiným, ale vždy jen ze soucitu se sebou samými. Oni nepláčou nad někým, ale nad sebou. Je to jen další z jejich druhů násilnické komunikace, další věc, vrhající mě do náruče antropofobie. Říkají tím:

"Podívej, jak se soužím. Udělej pro mne něco!"

Jistě, taky mě občas ještě něco dojme - když zapomenu, že to, co mě tak dojímá, musí být. Občas mě dojme osud některých lidí a zvířat - to když zapomenu, že kdyby ti postižení byli na místě příčiny jejich utrpení, jednali by stejně; anebo když zapomenu, že - zvlášť lidé - neudělali nic, aby odhalili závoj tajemství, z něhož by se dozvěděli o příčinách všech nezdarů. Nemůže mě dojímat to labilní lidské pokolení, jež se tak rádo vyžívá v masochismu. Ženy v islámu jsou svým postavením na úrovni dobytka, majetku svého pána; nemají žádná práva, musí chodit celé zahalené, včetně obličeje; o jejich práva se starají jejich páni-manželé. Jak to, že jinde si ženy dovedly na mužích vydobýt téměř rovnoprávné postavení a dokonce uvažují o rozdělení se s muži o radovánky těhotenství? (Není právě zátěž těhotenství určitým projevem iracionálního masochismu, přičemž ženy v porodnicích naříkají, že už nechtějí žádného chlapa ani vidět, a pak znovu podstupují útrapy „požehnaného“ stavu?) Když si budu tropit smích ze súdánských dětí, umírajících na podvýživu, nebo když se budu pošklebovat Židům, spáleným v koncentrácích, budu považován za zrůdu, za nelidského netvora, i když nemůžu za hladomor, ani za genocidu. Řeknou, že jsem ranil jejich city. Takový nesmysl! Jako kdyby se lidskost někdy vyznačovala nějakým citem! Právě lidskost je všechno kruté a bezcitné! A když to tedy vyjádřím, vzbudím jejich nepřátelství ke mně ze zcela jiného důvodu: z jejich vědomí o mé chybě. Protože jakmile nespojuji lidskost se vznešeností, jako to dělají samolibě oni, a dám to nepokrytě najevo, třeba i předešlým cynismem, odhaluji tím svoji příslušnost k menšině tak malé, že bych stěží našel spojence. A na to právě lidé čekají: číhají na příležitost někoho snadno zlikvidovat, i když je jim, zrovna jako mně, šumafuk jedno, kolik dětí umře hlady v Súdánu, nebo co se dělo se Židy v koncentrácích. Cynik je snadný terč, lehce napadnutelný, protože lidskost je nedotknutelná, nikdo se nesmí opovažovat pochybovat o citech lidstva a urážet jejich zločineckou čest. Súdán hladoví vinou nepřiměřeného pastevectví a neuváženého zemědělství, což přeměňuje zem v poušť. Genocida Židů za II.světové války nebyla ojedinělým zjevem a ničím neobvyklým pro lidi. Skoro bych váhal, co je vlastně ta lidskost. Tak proč se tomu s chutí nezasmát! Ať ten belzebubský řehot otřese neotřesitelnými lidmi, kteří ještě nepochopili, že drží osud ve svých rukách! Možná, že to může být účinnější, než falešná lítost a sentimentalita. Ta je spíš nástrojem moci a uspokojení. Jen o to jim jde. Citem lidé nazývají další chloubu: lásku a přátelství. Co je však láska? Lidé si ji nemůžou vynachválit, ale je to nelítostný souboj dvou lidí o to, kdo z nich dvou bude mít vrch nad druhým. Mnohdy je to krvavá řež, kde vzájemné výčitky, žárlivost a snaha o absolutní obětování se jednoho pro druhého, o absolutní jeho ovládnutí, jsou zbraně, které můžou být jakkoli podlé. Láska, lidský cit, všechno světí. Láska je nejlepší doklad o vrozeném lidském sadomasochismu. Neboli:

"Přivlastním si tě, miláčku, abych se ti mohl obětovat!"

A kdo jsou to přátelé? To jsou lidé, kteří se vám vnucují, považují za samozřejmé kdykoli vás obtěžovat, vetřít se k vám a organizovat váš život, vyhrazují si právo vědět o vás všecko a rozhodovat za vás. Jiné lidi byste v podobných situacích nakopali, ale přátelům je dovoleno vše. Nebylo by lásky bez sexu, nebylo by přátelství bez prospěšnosti, tak jaképak city! Lidé si vymysleli city, jakožto zvláštní metafyzickou záminku a vysvětlení svých chyb a násilností.

2. duben - Pánbíčkáři říkají, abychom milovali nepřátele a odpouštěli jim. Moc by mě zajímalo, jak by např. chtěli porazit nacistická vojska. Těžko, opravdu těžko si lze představit nacistu, který pln radosti nad tím, že ho někdo miluje, zruší gestapo a založí místo toho armádu spásy. "Tak lepší výchovou", namítnou. Ale Hitler byl vychován podle vzoru, nad nímž každý rodič nadšeně poposedne: úcta k rodičům, k autoritám, k pořádku a poslušnosti. Zatímco z jednoho samorostlého sirotka vyroste poctivý občan, z druhého se stane zase kriminálník. Ale ještě jsem nepoznal nikoho, kdo by byl veden k pořádku a přísně vychován, aby se z něj nestal později hajzl. Držte dítě zkrátka a máte jistotu, že z něj vyroste adept pro stránky dějepisu. Jestli ale dáte dítěti volnost, může skončit jen na stránkách černé kroniky nebo na seznamu zapomenutých. Co se týče odpouštění, nemám nadání pro vymýšlení dokonalých odplat. Snažím se spíš ubránit a pozdější pomsta u mne ztrácí na významu. Ale kdo mi jednou ublíží, tomu nikdy neodpustím. Už si na něj dávám pozor, nevěřím mu a koukám se mu spíš vyhnout. Říkají "odpouštějte a milujte nepřátele", protože asi tuší, že by se mohl někdo zvednout a chtít ty Lháře za jejich blufy potrestat. Připravili si tak dopředu ústupovou cestu. Ale faktem je, že milovat nepřátele a odpouštět jim plně vyhovuje otupělosti a pasivitě lidí.

Lidé jsou pitomci, ale kdo jim chce vládnout, ten jim to nesmí říkat. Právě naopak: musí je přesvědčit, že kdo volí právě jeho, ten je nadán skvělou moudrostí.

3. duben - Není se co divit, že tolik umělců věří v boha. Vždyť je samé živí lež. Spisovatel, vymýšlející příběhy, je vlastně lhář. Celá kultura spočívá na lži. A náboženství je první dětský krůček civilizace.

Když se někdo zeptá politiků, co je přivedlo k politice, odpovědí zpravidla, že to byl zájem o stát, o jeho dobré řízení a o veřejné blaho. Ale nezůstal by ani jeden politik, kdyby jeho činnost byla anonymní a kdyby byl placen jako metař, jenž se přece taky stará o veřejné blaho.

4. duben - Věčně bych opěvoval katastrofu, která by jednou provždy vyhladila lidskou verbež. Kdybych byl Noe, shodil bych člověka přes palubu. Lidstvo je ubohé, slabé, zbabělé a zženštilé. Jak by taky ne? Civilizace je stejně stará jako matriarchát. O dalším vývoji lidské populace bylo rozhodnuto poprvé, když se tlustá ženská prdel usadila na jednom místě natrvalo.

Příčina všech válek a všeho násilí je přemnožení, to je jisté. Také chamtivost, jako odraz přirozené touhy po moci, jež řídí všechno živé od rostliny po člověka, je příčinou rozbrojů. Ale člověka navíc válčení baví. Lidé sice mluví pateticky o míru, ale mne nemohou oblafnout. Kdyby tolik milovali mír, nikdy by k žádné válce nedošlo. Zvířata taky vedou válku: je to válka masožravců proti býložravcům. V menším měřítku než lidé však válčí jednotlivé druhy zvířat mezi sebou. Jednak z toho nemají rozum, jako lidi, a za druhé buď nezískají tolik moci, aby se mohla přemnožit, anebo jsou sice mocná, ale k přemnožení u nich nedochází, protože žijí samotářsky nebo jsou málo plodná. Potřeba válčit je tak silná, že v době míru, kdy není po ruce žádná záminka pro vyhlášení války, si lidé tuhle potřebu vynahrazují sportem nebo konkurenčním zápolením v tržním hospodářství kapitalistického státu. Válka je boj o přežití, o životní prostor. Poetické duše se rozplývají nad zpěvem ptáčka v koruně stromu, ale mně to zní jako harašení zbraněmi, protože on nezpívá lidem pro potěšení - on si svým zpěvem vymezuje území.

5. duben - Před několika dny byla zjištěna ozónová díra i nad Prahou. Ta verbež! Ani to nevyvolalo paniku! Pouze se doporučuje preventivně nechodit na přímé slunce a chránit hlavně oči. V Chile ztrácejí zvířata zrak. Pouze nechodit na přímé slunce! Takový život by byl pro mne nepředstavitelný, nemožný a trapný! Kosmické sondy vzlétají zkoumat stav ozónu a když se vrátí, jsou jejich údaje zastaralé, protože když proletí atmosférou, je to ještě horší. Není úniku! Vím, že teď, na začátku jara, je nejkritičtější období pro ozónovou vrstvu a její úbytek je přechodný, ale pro mne je to dostatečný signál, abych už neotálel. Musím nejpozději příští rok na jih, pryč odtud z tohohle průmyslového pekla, k rovníku, co nejdál od pólů, i kdybych měl požádat v nějaké chudé rovníkové zemi o azyl, jako environmentální emigrant.

Honil si čuráka:

"Já jsem tak sám!"

Drbala si mecha:

"Já jsem tak sama!"

Mrdali:

"Už nejsme sami!"

Koukal jsem na erotickou show a po pěti minutách jsem zjistil, že čumím do blba.

6. duben - Nesnáším pohled na "štěstím zářící lidi", jak o nich zpívá skupina R.E.M. Kdo může zářit štěstím? Jedině takoví idiotský ignoranti jako R.E.M.! Zářit štěstím budu až daleko od lidí! Dění kolem mě moc neobšťastňuje: násilí Turků na Kurdech, válka Libanonu a Izraele, a dneska se dovídám o jakémsi incidentu mezi Irákem a Íránem. Všechno oblasti mého zvýšeného "turistického" zájmu. A tak než pohled na nějakého usmívajícího se pitomečka, snáším líp, když vidím opilce, válejícího se ve vlastních zvratcích. Aspoň tím vyjadřuje, že něco není v pořádku.

10. duben - Smrt patří k životu? Řeknu ti úplně otevřeně, že chápu fašisty a církev. Lidi jsou verbež a jako s verbeží se podle toho s nimi musí jednat. Je mi blbě ze vší té lidské sentimentality, hlouposti, romantiky, ze všeho toho vpravdě lidského. Chce se mi křičet! A je to zas jen výkřik svobodymilovného ducha, že chci vyhladit tu pakáž! Lidstvo je stádo dobytka, které potřebuje silnou ruku, musí mít neustále strach a cítit teror. Lidé jsou jako ovce: udělají jenom to, co se jim řekne z kazatelny, z tribuny, z médií. Čekají jen s hlavou zdviženou k nějaké autoritě, aby jim řekla, co mají a co nemají dělat, ale přitom ten příkaz nesmí být v rozporu s jejich lidstvím. Jinak se na takovou autoritu vrhnou a svrhnou ji a jdou za vůdcem, který vyhovuje jejich povaze. A tak jejich fýrerové nejsou žádní géniové (ať zla, nebo dobra), jak se to o nich povídá, ale stejná verbež, jako lidi. Kazatel, jenž by začal lidem kázat náboženství úcty k životu, k svobodě, k sobě, k individualitě, ten by si tím začal kopat vlastní hrob a lidé by mu v tom notně pomohli. Lidé mají totiž rádi, když jim někdo ukáže na nepřítele a jejich hnusné vlastnosti označí za svaté nebo aspoň za odpustitelné. Lidé chtějí mít jasno: tohle je bílé, tamto černé; tohle je špatné, tamto dobré. Nic mezi tím. Špatné je třeba zničit, dobré podporovat. A je to. Není nutno přemýšlet. Nudu nicnedělání zažene celodenní úmorná dřina. Já neuctívám nic. Mrzoutstvím se u mne vyvinula úplná ireligiozita, vlastní charakteristická vlastnost nejvyššího tvora na světě - Misantropa. Když totiž budu uctívat nějakou věc či princip, znamená to, že protichůdné věci zatratím. Ale to se nevyplácí. Vláda jakékoli totality je hrozná. Totalita lásky je po čase nesnesitelná. Totalita slaďoučké potravy vyvolá za čas nechutenství. Totalita klidu a míru je nakonec sebezničující. Nic není stálé. Přemíra dobra se stává zlem, sladké hořkne a klid je předzvěstí bouře. Citlivé skloubení protikladů, nevinná nemravnost zvířete, dravá chuť k životu rostliny a uvažující, vypočítavý a tvořivý mozek člověka = misantrop. Přísné a přesné vymezení něčeho, náboženská dogmata, politické zásady, mravní principy a jejich dodržování vede k sebeuspokojení. A sebeuspokojení je hrob vývoje. Čeho dnes dosáhnu, tím zítra povrhnu. Jeden protiklad ale nechápu: jak může smrt patřit k životu? Tohle stanovisko zastávají lidé ospravedlňující jejich rozsévání smrti. To už není skloubení protikladů; to je splynutí dvou principů v jeden, protože jakmile nemůžeme větu obrátit, aniž by tím nevznikl logický nesmysl, že život patří k smrti, je to celé tvrzení "smrt patří k životu" pokrytectví totalitní vlády lidského principu zasvěcenosti smrti. Rovněž totalita života by byla hrozná. Život získává na velikosti teprve tehdy, když vím, že se ho můžu kdykoli zbavit nebo jej ztratit. Je zkrátka vidět, že misantrop je samovýtvor, jemuž se žádný z božích zmetků zatím nevyrovná. A je to opravdu zvláštní pocit: přečíst kdejakou učenou knihu a poznávat, jak jsou všichni ctění a uznávaní mudrci lidstva vedle, jak ta jedle. A je to nanejvýš neurotizující, slyšet nějakého lidského parchanta, jak se honosí svou moudrostí a mravní bezúhonností a svými dobrými vlastnostmi, jako kdyby pouze to tlachání jej odlišilo od lidské verbeže. Teprve až bude říkat "já jsem parchant, dejte si na mne pozor, nebo se mi radši zdaleka vyhýbejte", tak teprve pak bude na správné cestě.

11. duben - Lidé nadávají na sobectví, ale dělají činnost, dokonce posvátnou činnost, která je skrz naskrz sobecká: plození dětí. A není to snad od nich sobecké, egocentrické a bezohledné dát vzniknout citlivé a vnímavé bytosti, a uvrhnout ji na svět, kde bude prožívat bolest a strach? Jistě, mnoho z nich se narodí se schopností překlenout životní nepříjemnosti štěstím a radostí, ale co ti chudáci, pro něž bude život jedno jediné utrpení? Já jsem rozený rváč, ale co ti, jež život drtí? Kdo jsou ti duševní a fyzičtí narkomani, kteří hledají ráj v zapomnění smrti? Rozmnožovací povinnost k lidstvu, biologická potřeba, laciná rodinná pracovní síla, předmět obveselení, zábavy nebo předmět šikanování, výchovy a krocení, prasklý prezervativ, či co - samé pokrytecké důvody, a neštěstí může být hotovo. "Život už je takový" - slabá útěcha pro slabochy.

12. duben - Opět poprvé v roce jsem si mohl dovolit spát při otevřeném okně. Vzduch už je cítit pohostinností přírody, která vyzývavě láme krunýř mrazu. Myslím, že začátek experimentu posunu z původně zamýšleného data po květnových „zmrzlých mužích“ na dobu po 24.dubnu, kdy podle pranostiky už nebývají mrazy. Nejdřív jsem si říkal, že si s sebou radši nevezmu peníze, aby mě nesváděly z cesty, ale asi si je vezmu. Budu tak pojištěný proti předčasnému nucenému návratu do civilizace, jestliže bych náhodou umíral hlady. Že by peníze sváděly moji mlsnost, ta obava se mi zdá lichá. Představa, že bych musel vejít do vesnice nebo dokonce do města a jít ještě navíc do nějakého krámu, plného lidí, je sama o sobě dostatečnou zábranou a psychologickým stimulem vydržet vést experiment, jak jsem si předsevzal. Další důvod je ten, že Maďaři nepouštějí na jejich území nikoho, kdo nemá s sebou vlastní prostředky. Chci si totiž dopředu obhlédnout terén, aby byl můj postup napřesrok rychlejší a hladký. Úkol nastávajícího experimentu je tedy jasný: přežít bez civilizace, získat zkušenosti s pobytem ve volné přírodě a prozkoumat trasu.

20. duben - Velikonoce, a s nimi spojený obyčej pomlázky, mi šly vždy tak nějak proti srsti. Teď jsem přišel na to, proč. Celý ten symbolický rituál vypovídá o lidském sadomasochismu. Chlapi zmrskají ženské a ony jim za to dají vajíčka apod.! Tohle kdyby na mne někdo zkoušel, tak mu dám do vajec, a ne vajíčka! Od rána se bavím tím, že plivu z okna na hlavy těch pitomců s metlami. Židovské velikonoce jsou zase svátkem všech řezníků a znamenají masakr beránků, jejichž nevinná krev třísní průčelí domů pro radost Boha a pro výstrahu všem mírumilovným tvorům, aby věděli, s kým mají tu čest. Náboženstvím nacistů byla zase genocida Židů - co má být? Obojí je stejné.

Muž musí mít v sobě jistou dávku agresivity, aby mohl omrdat ženskou. Žena musí mít v sobě zase jistou dávku masochismu, aby se mohla podrobit útrapám těhotenství a porodu. Lidé tak vyrábějí jednoho sadomasochistického zmetka za druhým.

21. duben - Oblíbenost tzv. "klasiky", dokládá jediné: že lidstvo stagnuje.

Prvotním hříchem člověka je... - náboženství.

22. duben - Začátek experimentu se blíží. Venku už je prostě nádherně! Konám pravidelné pochody po okolí Políček, abych si zvykl na pěší zátěž. Deset kilometrů denně je moje norma. Je to málo, ale když se uváží, že jsem celou zimu skoro nechodil... To je poučení pro příští zimu: budu trénovat túry, abych byl co nejlíp připraven na rychlý a snadný přesun do Středomoří. Život už se začíná probouzet. Objevují se první pampelišky. Ještě jsem nikdy listy pampelišek nejedl. Ochutnal jsem je... a chutnají skvěle! Dokonce bych řekl, že mají lepší chuť než hlávkový salát! Na polovině desetikilometrového limitu jsem si lehnul do rašící trávy a nacpal jsem se těch pampelišek, až jsem krkal. Popadla mě chuť výskat a skákat: co je mi po civilizaci, mně stačí zelená louka!

Když se na chlebu objeví plíseň, reagují na to lidé klením a mluví se o zkaženosti. Když se těhotné ženě začne zakulacovat břicho, reagují na to lidé gratulacemi a mluví se o zázraku života. Jenže člověk není víc než plíseň.

Je Den Země. Ve sdělovacích prostředcích se mluví o ekologii, o stavu životního prostředí a vypočítává se, kde a jak lidé ničí podmínky k životu. To je taky ale všechno. Ještě jsem neslyšel nějaké konkrétní řešení. Názor sem, názor tam, ale nikde řešení. Idealista viní materialismus, pobožnůstkář vidí chybu v ateismu; jedni si myslí, že by se měli lidé uskromnit, druzí říkají, že politici s tím mají něco udělat; ale nikdo neví, co. Lidé jsou svým celým způsobem života předurčeni buď k vyhynutí, nebo k živoření. Jsou příliš slabí, aby to dokázali změnit. Chtít, aby se lidé uskromnili, je idealismus, protože to by bylo jako chtít po člověku, který se může obléknout, když mu je zima, aby se neoblékl. Ani kdyby se lidé dokázali uskromnit, nemůžou se uskromňovat donekonečna kvůli narůstající populaci. Nemůžou zastavit oteplování atmosféry, a tím i roztápění ledovců na pólech a následné zvedání hladiny moří a zaplavování přímořských zemí a nepředvídatelné klimatické změny, protože jejich život je uzpůsoben tak, že musejí vyrábět stále víc tepla pro stále víc domovů. Geometrickou řadou se zvyšující počet strávníků potřebuje k obživě víc a víc hektarů vykáceného lesa. Výroba bude stoupat a tím i znečišťování a zamořování odpady, protože to čistě neumějí. Keep smiling! Vítejte v pekle! Můžou naříkat od rána do večera, můžou se holedbat starostlivostí, ale všecko je to marné. Lidem zbývá jedině to, co bych nechtěl nikdy dělat: doufat; doufat, že nějaký chytrák vymyslí čisté technologické postupy a zbaví je nějak hladu. Protože dokud bude rodičovství glorifikováno, bude zbývat už jenom naděje. Teprve až se bude chodit do porodnice s pocitem studu, s nímž se chodí s kapavkou na kožní, potom začne svítat na lepší časy. Zatím se ještě smrtka směje:

"Civilizace - to miluji!"

Ale co když je to lidem vlastně všechno jedno? Co když si zas na něco hrají? Důchodci to mají "za pár", politikům jde jenom o moc a ostatním je pořád ještě relativně hej. Já řešení znám a zařizuji se, jak nejlíp dovedu. Kdyby lidé opravdu chtěli najít způsob, jak z toho ven, tápali by takhle? Nevěřím ničemu, a lidem už teprve ne!

24. duben - "Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři", a Já jsem tedy také vylezl. Hned na začátku mě stihla obtíž všech zelenáčů - tlačení bot. Zkusil jsem si sundat boty a jít bos - a šlo to dobře. Ale pak začal špatný terén s kaménky a se suchými větvičkami, a tak jsem se zase obul. Takže začínám moc pěkně: s puchýři! Navíc jsem nedodržel předsevzetí, které jsem si dal, že se budu živit jen tím, co nabízí příroda. Nejdřív jsem spásal pampelišky a petrklíče a ještě i jehličí, ale pak jsem dostal neodolatelnou chuť zajít si někam do hospody a dát si tam něco. Jsem opravdu odporný závislák; vidím to s tím Středomořím černě, nestojím za nic. Asi to nedokážu, nechci. Nemám to sebezapření, které by mi znemožnilo brát teď hned, když můžu. Zdá se, že celý můj hnus k civilizaci se omezí jen na každoroční letní čundry, dokud budu mít peníze nebo co prodávat. Happy end se asi nebude konat.

25. duben - Proklínám lidský rozum, který dovolil člověku poznat rafinované potraviny a nezdržel ho na té primitivní úrovni, kde mu stačil jen sběr dostupných rostlin. Kéž bych nikdy nepoznal rozmanitých lákadel, jež na mne kývají z výkladů obchodů s potravinami! Protože proč bych měl jíst něco, co brzo omrzí, když za peníze, dokud je mám, si můžu nakoupit tolik druhů nejvybranějších lahůdek? Život v odříkání nemá smysl. Žít je třeba teď a naplno a pak třeba chcípnout, ale je úplně vedlejší živořit pro nějakou pomyslnou budoucnost, která ani nemusí přijít. No, happy end být nemusí; stačí, když je spokojenost teď. Ale třeba bych mohl inspirovat lepšího misantropa, který by dokázal, ať lehce, nebo se sebezapřením, to, co jsem původně chtěl Já.

Je krásný den - horko a slunečno. Stejně toho nelituji; bloumat krajinou, v každé vesnici se zastavit na občerstvení a rozbít stan a přenocovat, kdykoli se mi zachce - to mě uspokojuje, byť mi kazí dojem ty zkurvený boty; zrovna jsem ošetřil další čtyři puchýře! Proto jsem na zpáteční cestě, abych ta kožená mučidla vyměnil za hadrové boty. Jsem úplný chromajzl; samozřejmě, že zlobí levá noha, ta pochroumaná! Jestli ale mě budou tlačit i tenisky, tak se na to teda vyseru! Kdybych byl pověrčivý, tak bych skoro řekl, že se mi mstí duch toho skalpovaného zvířete. Mám ty boty ještě z práce a myslel jsem si, že budou lepší. To byla blbost! Stejně, jako byl omyl, že jsem se učil a dělal nějaký čas jako automechanik. Představte si: automechanik, který nenávidí auta! Ó, jak jsem zkusil! Asi jako teď, když jsem porušil záměr vyhýbat se nošení všeho, co pochází z vykořisťování zvířat. Ale je to trampování stejně fajn. Ležím právě ve stínu stanu a nechávám se ofukovat příjemným vánkem. To je veget! Nikdo mě neotravuje, když sejdu do vesnice, cizí lidé si mě nevšímají, a když, tak uctivě a opatrnicky. A ani mě nějak moc nedráždí, pokud mám možnost chovat se dál asociálně. Myslím, že jsem se v osamělém trampingu našel. Politické svobody mě nezajímají. Já nacházím uplatnění pro moji svobodu v tomhle cikánském toulání, kdy mě naplňuje rozkoší východ a západ slunce, výhled na volnou krajinu, hvězdné nebe, šumění přírody atd. - romantické bláboly... Stejně mě to štve, že sen o teplých krajích se takhle rozplývá, protože chápu tu promarněnou příležitost, když cítím, že bych hlady bez civilizace rozhodně neumřel. Včera jsem neměl hlad, měl jsem chuť, když jsem si v hospodě kupoval arašídy, protože jsem jich sotva uždíbnul a měl jsem dost! Kdyby zítra pršelo a pozítří zase a Já kdybych tím pádem nemohl jít dál, co na tom? Jsem na rozkvetlé louce; akorát, že bych měl plnou hlavu všelijakých banánů a pomerančů, které se dají koupit tam někde v dáli. Vždycky musí přijít nouze, abych se neprojevoval jako troska.

29. duben - Už po dvou dnech, kdy jsem byl pevně rozhodnut držet se stran výživy toho, co nabízí momentálně příroda, jsem poznal, že jednotvárnost pampelišek a šťovíků a kokošek pastuších tobolek není ten správný směr. Patřím evidentně do tropů (už to jméno: Misantrop!), a to bez jakéhokoli přechodu. Konečně, průchod pouštěmi, jež nutno překonat na každé cestě k rovníku, pokud v tom nebrání oceán, by byl stejně pro mne neřešitelný problém. Takže asi zbývá jediné: nastřádat si peníze na letenku do Indonésie a vzhůru do pralesa! Jedině v tropech je zajištěna ta mnohotvárnost stravy, jakou potřebuji, protože jen tam jsou podmínky pro neustálé zrání. Pygmejové a další kmeny a národy, žijící v pralesech tropů, jsou jakožto národy svobodní, protože jedině tam mohou být autarkičtí. Žijí takovým výhodným způsobem, že nepotřebují a dokonce ani nemůžou zakládat políčka, nutná pro obživu, a tak se usazovat na jednom místě, aby na ně mohly být uvaleny daně. Všechno najdou v přírodě, a tak jsou svobodní! To, že jsem prošel obdobím, kdy jsem zkoušel živit se tím, co dává příroda, bylo pro misantropa, jako jsem Já, zcela zákonité. Nevěřím nikomu, a tak musím poznávat svět znovu a sám. Po létě se budu muset  zase smířit s dlouhou zimou a s otravováním se s těmi dementními důchodci tam.

30. duben - Každý to cítí, ale nikdo z lidí se neodváží říci nahlas to, co z nějaké neopodstatněné šetrnosti neřekne: je to pravidlo, jež by mělo platit všude, nejen u misantropů: Udělali jste si mě, tak si mě živte!

1. květen - Konec civilizace se blíží. Nedá se nic dělat. Politici s sebou budou agonicky škubat, aby uspokojili mínění veřejnosti, která má přece jenom strach z Konce, a aby uspokojili vlastní svědomí, což je vlastně taky jen strach, ale všechno je marné blábolení. Politici taky vědí, že konec civilizace znamená konec vládnutí. Ostatní lidé, když vidí, kam to všechno spěje, snaží se tím víc místo uskromňování, které není nic platné, užít si ještě naposled co nejvíc života, protože teprve na prahu smrti člověk poznává, jak je život nádherný. Vlastně sama příroda je destruktivní: narodíme se, chvíli rosteme a po dvaceti letech už pomalu umíráme. Život se šíří o překot, a proto musí být taky překotně ničen. Šlapeme si po hlavách, překážíme si navzájem a narážíme a strkáme do sebe a zakopáváme o sebe. V každodenní sháňce po živobytí se nemůžeme ohlížet na druhé, jinak zemřeme. Ti nejslabší se rodí, aby byli stále na útěku v obavě před vždy hrozícím zánikem - není to hrůza? To příroda vnukla člověku životní styl, který ho nakonec má zničit! V určitém stupni vývoje Země, začaly vlivem klimatických změn ubývat pralesy a opice se přizpůsobily řídnoucímu porostu. Tak se stal z opice člověk. Tady jsou položeny základy pro budoucí zkázu. Příroda je destruktivní a jaký má být potom člověk, který jako ještě opice uposlechl příkazů přírody a nedal si sám své vlastní zákony? Proto proklínám předky. Tropické pralesy - to je ten ztracený ráj, který hledáme, ale který nenacházíme. Zde je vysvětlení, že ačkoli mám už deset let gramodesku od skupiny Progres 2 Třetí kniha džunglí, poslouchám ji pořád. Jiná muzika mě už maximálně po dvou rocích nudí.

Nenávidím všechna "bílá" náboženství, protože Bůh znamená porobu, ďábel svobodu a život věčný je smrt. Láska je smrtelně nebezpečná choroba a víra je souhrn všeho, co nevíme. Věřit znamená hovno vědět. Víra je u nich nejvyšší ctnost. "Blahoslavení chudí duchem...", říkal Ježíš Kristus. To můžou rovnou zvolit předsedou OSN nějakého idiota, kterého musejí přebalovat! "Bílá" náboženství jsou flagelantské, ve svém důsledku antivitální systémy, čpící pachem smrti. Uznat mimopozemský původ Ježíše Krista bych mohl jedině s výhradou, že sem spadl z Měsíce, a to rovnou na hlavu!

V kriminále bývají vězni zavíráni za trest za špatné chování na samotku. Chacháá! Mě by na samotku zavírali za odměnu za vzorné chování!

Žena chce mít dítě, když už ji omrzí muž.

"Tvoje vyšpulená prdel, bejby, je pro mne výzvou - abych tě do ní kopl!"

Milenecké páry spolu chodí za ručičku jako Jeníček s Mařenkou, zabloudivší v černém lese, ale jednoho každého z nich dělí od sebe neproniknutelná zeď, na níž marně vyťukávají své ubohé šifry.

Taky to bylo podmíněno tím, že mi začaly rychle ubývat peníze, že jsem se znovu dal na divokou zeleninu. Taky to bylo tím, že jsem dlouho neměl v ústech žádnou čerstvou zeleninu nebo ovoce. Procházel jsem Drahanskou vrchovinou, kde jsou ještě zjistitelné poslední stopy divočiny, kde jsem poprvé slyšel známé troubení jelenů, kde jsem mohl opět spatřit bažanty a koroptve a kde lišky doslova dávají dobrou noc, ale kde je výživa zřejmě na úrovni doby kamenné. V Boskovicích se mi stalo, že ovoce a zelenina nebyla vůbec považovaná za potravinu! Zvlášť v Moravském krasu jsem byl nadšený divokostí přírody! To, že jsem se dal tedy zase na pampelišky apod., je ale hlavně proto, že se nesmím vzdávat a pokoušet se o to pořád. Jak se misantrop jednou vzdá, tak už jede! Život je jízda do kopce: když nezabíráš, tak to jde s tebou z kopce. A taky: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Těžko v mírném pásmu, lehko v tropech! Ne, ne, nikdy to nevzdám. Na to nemám povahu. Budu to stále pokoušet, dokud to nedokážu. Jsou ještě místa, vzdáleně trochu připomínající divočinu, ale všude je vidět přítomnost člověka. Těch odpadků všude! Smetiště a koryta toků sloužících za stoky! Jednou se mi naskytl symbolický obrázek: hned vedle obrovské skládky smetí pracovala žena na zahrádce a vedle ní se kolébalo na křivých nožkách - mongoloidní dítě. Ti lidé žijí doslova na smetišti! Západní civilizace už může pomalu začít psát svůj testament, jestli bude komu. A jestli nějací živí tvorové přežijí konec éry člověka na Zemi, tak Já a další misantropové budeme mezi nimi! Zatím je takovéhle trampování dobrá škola. Naučil jsem se už různým dovednostem, jako: jak bezpečně najít vodu, orientovat se v neznámé krajině, určovat počasí na celý den dopředu podle jediného pohledu na oblohu a podle povětrnostních podmínek apod.

Je to paradox. V době, kdy se slovo "ekologie" skloňuje ve všech pádech, se slaví Svátek práce. Svátek ničení životního prostředí! Lenochy je třeba oslavovat a dávat všude za příklad! Jsem pro zrušení Svátku práce a pro ustavení Svátku lenochů!

5. květen - Můj Experiment velmi brzy ukázal, jak nedostatečně jsem přizpůsoben pro život v divočině. Takže se musím rehabilitovat. Budu tomu tedy říkat rehabilitace. Osamělý (individuální) tramping je asi pro takovou rehabilitaci to nejlepší: podporuje a rozvíjí všechny chvályhodné vlastnosti, bez nichž se žádný misantrop neobejde, jako samostatnost rozhodování se nebo jako je vštípení si určité osobní disciplíny. Ta je důležitá, protože bez disciplinovanosti dokáže být jen člověk, jenž se může se svými věcmi spolehnout na druhé. Tím ovšem chátrá jeho vůle, mužnost a nezávislost, a tak vzniká lidská chátra. Člověk bez disciplinovanosti je člověk deprimovaný. Co jsem venku, cítím ještě daleko větší odtržitost od lidských věcí. Když jsem při cestě přes jednu vesnici četl nápis "Ježíš vstal z mrtvých, aleluja!", přišlo mi to už jen směšné. Lidé budou do smrti čekat na nějakého spasitele, ale pak poznají, že jediná jejich spása je smrt. Kdybych potkal někde Ježíše Krista, snad bych mu ze soucitu vhodil do jeho žebrácké mošny dvacetník, ale to je asi tak všechno. Tahle společnost ostatně marně předstírá, že stojí na křesťanských základech. Kdyby tomu tak opravdu bylo, nebyly by bohatství a zisk jejím hnacím motorem.

9. květen - Můj život je jak jízda vlakem. Tam si taky každý cestující hledá prázdné kupé, kde by mohl jet sám.

Žena je největší státotvorce. Zatímco muž myslí jen na kundu, žena myslí jen na založení základu státu - rodiny. Muži jsou bačkory, jimž ženy vládnou svými kundami. Každá žena ví nejlíp, jak přivést muže k "rozumu": Když "zlobí", tak ven z její ložnice! Po dlouhém půstu muž udělá ženě, co jí na očích uvidí, pod příslibem udobřovací mrdačky a ještě může té "dobrotilce" děkovat, že ho neudá pro znásilnění. Najít si jinou náhradu v jiné ženě si on pod hrozbou rozvodu, a s ním spojených tahanic o majetek a o děti, pěkně rozmyslí. Žena není ještě státem sdostatek oceněná. Muž vidí v ženě jen kundu s nožičkama, kdežto žena vidí v muži cisternu spermií; a to má pro tvorbu státu klíčový význam.

Další důkaz o lidském uctívání smrti: Freddie Mercury ze skupiny Queen zhebnul na AIDS a hned se jejich nahrávky vyhouply na přední místa hitparád. Chcete být slavní a úspěšní? Tak chcípněte!

Přílišné tvoření vede k ničení. Přílišné ničení vede k tvorbě - nicoty.

12. květen - Mnozí ekonomové se hrozí toho, co bude, až vyschnou současné zdroje energie. Co bude až dojde ropa? Já říkám, že i kdyby zítra došla ropa, tak je pozdě. Už aby to bylo! Oni: "Ale to bude chudoba." Já: "Už aby byla!" Vyznávám chudobu, protože životu se daří nejlíp v chudobě. Při letmém pohledu na můj život byste řekli, že jsem asketa, ale Já to tak neberu. Nejsem asketa pro asketismus; proto, abych se měl čím trápit. Pro mne je to docela přirozený životní styl a nezapírám, že je v tom i kousek lstivé vypočítavosti, jestliže jsem si navykl a stále si zvykám dělat si blaho těmi nejjednoduššími a nejdostupnějšími prostředky. Můj asketismus vlastně pramení z lenosti a z vyhýbání se nepříjemnostem. Když jsem bydlel nějaký čas v Hradci Králové, vystačil jsem v pohodě žít jen o suchém chlebu, cibuli a vodě, ne proto, že bych viděl v odpírání si vybranějších pochoutek nějakou rozkoš nebo příslib nanebevstoupení, jako křesťanští asketi, ale z čisté lenosti a nechuti pracovat. A další věc: rád jím, ale oproti jiným jím málo. A zas to nedělám, protože bych měl snad potěšení z kručení v břiše. Když jsem si všiml, že když se nacpu, tak je mi po tom špatně, radši teď ukájím moji pažravost syrovou zeleninou a ovocem - toho můžu jíst kolik chci třeba od rána do večera a bez nejmenších problémů. Zkrátka, jsem asketa z poživačnosti.

14. květen - Jsem úplný asociál. Když se přede mnou svalíš, jediné, co pro tebe můžu udělat, je, že tě překročím, místo abych na tebe šlápnul a odrazil se od tebe. Ale popravdě: ani tohle vlastně neudělám pro tebe, ale pro sebe, protože šlápnout na takovou elastickou hmotu, jako je lidské tělo, by mohlo být nebezpečné; ještě bych se mohl na tobě zvrtnout a přivodit si nějaký úraz.

Z mého hlediska je nejlíp chráněn před sexuálním obtěžováním ten, kdo nevypadá ani jako chlap, ani jako ženská. Tak třeba: k čemu jsou mi koule? Jenom překážejí a je to to nejzranitelnější místo na těle. Kdyby byla nějaká holka misantrop, pravděpodobně by si říkala tohle:

"K čemu jsou mi cecky? Ty dva žoky na hrudi mi akorát tak vadí při běhání."

15. květen - Proč mě vlastně tolik neurotizuje stálá všudypřítomnost lidí? Ptáků je všude taky habaděj a toho rámusu co nadělají, a přece mi nevadí. Je to proto, že si mě nevšímají. Ti ptáci. U lidí je to jiné. S nimi je to jako s obtížným hmyzem. Havěť jako havěť. Vždycky, když jsem někdy přišel k úrazu za přičinění někoho jiného, než jsem byl Já sám, vždycky to bylo po setkání s člověkem. Žádný pes mě nikdy nepokousal, žádný had mě nikdy neuštknul. Ty otřesy mozku, naražené čelisti a rozbité huby byly vždycky dílem člověka. Před neblahým působením zvířat se můžu vždycky nějak ochránit, ale před člověkem si nejsem nikdy s ničím jistý. Ani občánci si nejsou jisti svými právy ve státě. Stejně lehce, jako stát práva dává, ve vyšším zájmu, kdykoli se to mocným hodí, je zase odnímá. Takové věci, jako je ústava a zákon jsou v případě potřeby mocipánům pro srandu králíkům. Když potřebují, vždycky dovedou zákon obejít, vysvětlit si ho jinak nebo dokonce zrušit; jakpak by ne, vždyť si ty zákony vymysleli! A když to nejde jinak, ještě můžou zavést výjimečný stav. A ti blbečci voliči si myslejí, že když je zvolí, tak oni že jim budou vládnout tak, jak chtějí.

Už v bibli je popisován chlupatý Ezau jako přírodní rarita, jako zvláštní kuriozita. Ale právě holý, neochlupacený člověk je mezi savci, žijícími na souši, divná kuriozita. A ještě se tím pyšní, jako by to byla nějaká záviděníhodná výhoda. Každý chloupek pečlivě holí nebo zastřihuje a tím je v mých očích směšný jako oškubaná slepice, pyšně si vykračující po dvorku. Svlečte člověka donaha a hned uvidíte toho nejzuboženějšího tvora pod sluncem. Roztřese se zimou, jeho pohyby budou nejisté, nemotorné, bude se krčit a dávat si ruce mezi nohy, bez bot neudělá jediný nebolestivý krok. Člověk pohrdl srstí a vyměnil ji za šaty, které jsou nepohodlné, nepraktické, musejí se prát a když v nich promokne, jsou jen na obtíž. Nuda-pláže a to, že se ženské koupají a opalují nahoře bez, považuji za pokrok, a určitě nejsem sám, jenže Já k tomu mám úplně jiné důvody. A zas: jedině v tropech nejsou šaty nutné.

16. květen - Něco mi chrastilo pod matrací v hlavách postele. Podíval jsem se... No jasně. Pomatená Salomé tam strčila křížek, dva medailónky s madonou a kousek šutru z Medžugorje. Co mi to dělá. Copak neví, jak se čert bojí kříže? Jenom křesťani a jiní masochisté na něj dobrovolně lezou. Posbíral jsem to všechno a dal tam, kam to patří: do lékárničky.

Zdravit je prý slušnost. Inu, hlas lidu, hlas boží. To ale vykládejte misantropovi! Pro mne je to totéž, jako kdyby se říkalo "otravovat je slušnost". Ne, otravování je tak typicky lidská vlastnost, že tomu budu radši říkat humanizování. Kdybych mohl mít jedno přání, které by mi museli lidé splnit, znělo by: ignorujte mě! Z nepřeberné řady člověčin je zdravení ten nejnesmyslnější a nejotravnější humanismus. Ještě že není pokládáno za slušnost vrazit druhým na potkání kudlu do břicha.

"Dobrý den, pane Misantrop."

"Nehumanizuj!"

Humanismus bývá též někdy vulgárně zkracován na humus.

17. květen - Jestli je mi některé ze zvířat nejnesympatičtější, tak je to pes. Darmo se o něm neříká, že je to nejlepší přítel člověka! Jeho povaha si tenhle přídomek zasluhuje. Ale zase: není pes jako pes. Mezi těmi hlídači majetku, vrtichvosty a kundolízky se občas najde pes, který se chová - pod psa.

19. květen - Ty doby, kdy jsem se nejdřív krčil a odevšad trpně očekával rány a ústrky a potom utíkal do ústraní, jsou pryč. Lidé jsou silnější, to nepopírám, ale jen proto jsou silnější, poněvadž jsou v přesile. Lidi jsou verbež a jsou silnější než Já - proto je taky nenávidím, jinak by mi byli lhostejní. Styk s nimi rozhodně nevyhledávám, právě naopak, ale když jsou všude rozlezlí a Já neujdu setkání s nimi, můj kodex chování k nim už není ustrašený, jako býval dřív. Drzost, smělost a tvrdost jsou teď moje hlavní opory. A když je ta verbež nepříjemná, nevadí, Já budu nepříjemný ještě víc! Hlavně nesmím dát najevo strach a respekt, nebo jsem ztracen. Taková komunikace by měla vypadat asi takhle:

Verbež: "Co děláš, jak to děláš, kam jdeš, proč?"

Já: "Co chci, jak chci, kam chci, protože chci."

Verbež: "Budeš něco dělat, půjdeš někam?"

Já: "Co je ti po tom?"

Verbež: "Mohl bys být trochu společenštější."

Já: "Nehumanizuj."

Dřív jsem nastavil tvář, potom jsem utekl a teď zatínám pěsti nebo vytahuji kudlu. Stalo se mi už několikrát, že jsem si někde postavil stan a šel okolo nějaký Parchant Hajzlovič:

"Kdo vám (ti) dovolil postavit si tady stan?"

Teprve samota, v níž musím spoléhat jen na sebe a rvát se sám za sebe, neustále hájit moji anarchii a svobodu, mě zmužila. Můj stan - můj hrad! Ode dneška budu na podobné nesmyslné popichování s cílem potrápit odpovídat vyzývavě a arogantně. Příkladně takhle:

Parchant: "Kdo ti dovolil postavit tady stan?"

Já: "My si tykáme?" (vytahuje mnohoslibně kudlu); nebo:

Parchant: "Kdo vám dovolil postavit tady stan?"

Já: "Jak vám! Ty vidíš, že by nás tady bylo víc?? Já jsem tady sám!"; anebo:

Parchant: "Kdo vám (ti) dovolil postavit tady stan?"

Já: "OSN, když se tak blbě ptáš, ty sráči!"

Opravdu jen málokdy najdu takové místo pro stanování, aniž by se v blízkosti nepotloukala verbež. To něco signalizuje. Antika měla zřejmě víc pochopení pro filosofy. Takového Diogena by dnes Alexandr Veliký nelákal do paláců, ale asi by se ho rovnou zeptal:

"Kdo ti dovolil postavit si tady ten sud?"

26. květen - Já jsem vegan a makrobiotik. Člověk je všežravec - tj. všežrout; sežere vše, co se mu podstrčí, od jídla po propagandu. Rozemelte mu do salámu masné červy a krysy - člověk sežere všechno. Je jak to prase z říkanky "dobré prase všechno spase". Ostatně, když už jsme u krys, člověk má nejmenší právo hnusit si tak roztomilé zvířátko! Stane se občas, že šrotovací šnek zachytí a urve kus ruky nepozorného pracovníka. Nic nevadí! Nač zbytečně rušit celou várku pro kousek lidského masa! Když lidé nepokládají žraní vepřového za kanibalismus, můžou sežrat i ten kousek rozemleté ruky! Člověk je všežravec - sežere vše. Navykládejte mu ty největší lži - sežere je všechny. Čeho je maximálně schopen, když ho přivedou ve zmatek dvě protichůdné lži, je to, že si utvoří svoji třetí lež, podle lidového vzorce "pravda je uprostřed". Snad už je teď jasné, čemu říkám všežravec: Je to přesný opak někoho, jako jsem Já, který má vyběravý jazýček a hned tak něco nedovede spolknout; drží se vždyporušitelné zásady: předem nikomu a ničemu nevěřit.

29. květen - Zaslechl jsem náhodou, že prý vypadám jako Jožin z bažin. Ó, ano, ano, to beru! Kdybych byl ješitný, tak by mi to lichotilo! Vystupuji z bažin, žeru hlavně měšťáky, jmenuji se Jožin!

Kazimír Nelida - další z jmen, jež by mi seděla.

Už vím, proč mě žádné kulturní dílo, žádný umělecký výtvor celkově neuspokojuje. Jejich tvůrci byli totiž buď filantropové, nebo kolektivisté. To je moje vysvětlení. Oni chtěli (a chtějí) všechno komentovat, nade vším vyřknout svůj soud, takže to jsou navíc i moralisté. Je mi na blití, už i když se začtu do předcházejících stránek! Misantropové nepíšou knihy! Ale kdybych moralizoval, znamenalo by to, že věřím, že se lidé můžou změnit - a v to právě nevěřím. Nevěřím taky, že se zbavím - že mě lidé zbaví - mého timor populi. Sere mě, že je lidí jako sraček? Ale podívej se do bible, co si tam napsali svatým písmem!: "Bůh řekl: Rozmnožujte se a zalidněte Zemi."

30. květen - S lidmi se dá celkem obstojně vyjít. - Když na ně míříš puškou. Ale nejlepší člověk je mrtvý člověk.

Je sobota, příroda se hemží víkenďáky. To se ví, že bych je nejradši viděl někde jinde - třeba v nějaké rezervaci. Postavili si města, tak si tam mají zůstat!

31. květen - Morální termíny dobro a zlo jsou v generálním smyslu nesmysl, big error. Jestliže se k tomu navíc připojí znak křesťanství - kříž, což je písmeno T - vznikne z big error big terror. Dobro a zlo mají jen individuální smysl. Co chci, to je pro mne vždy dobré. Přičemž: chci i to, co "nechci", protože kdybych to opravdu "nechtěl", tak bych to neměl. Zlé se u mne vlastně redukuje jen na to, co nemůžu osobně ovlivnit. Přítomnost lidí je pro mne zlo, jež nemůžu ovlivnit, abych dosáhl svého dobra. Kdybych začal lidi jednoho po druhém vyvražďovat, nebyl bych s prací hotov ani do konce života, a to nemluvím o tom, že by po mně pomstychtivě slídili jako vzteklí psi, aby mě vypátrali. Protože se jim to většinou povede, byla by jejich odveta pro mne jen dalším zlem. Člověk - pán ohně a zmaru (žáruzmar) - je pro mne zlo, které nemůžu změnit. Ledaže bych se chtěl stát filantropem. Ale to ne: než se k nim přidat a pozbýt, zradit svoji identitu, raději "chci" snášet "zlo" misantropismu! Ta námaha, udělat ze sebe lidumila, by za to nestála. Bylo by to stejně šílené rozhodnutí k činu, jako kdyby se geniální matematik (či kdo je pro tebe symbolem inteligence) rozhodl stát se idiotem.

Právě jsem dočetl Antikrista od Nietzscheho. Znovu jsem zjistil, že co jsem objevil Já, na to přišli i jiní přede mnou. Nejenom Já tedy opovrhuji Židy a speciálně Pavlem, ale taky někdo jiný se dovedl podívat kriticky na ten národ obřezaných úchyláků. Když se vezme, jak obřízka působí na procítění rozkoše ze sexu - totiž tak, že dotyčný obřezanec má z mrdačky prakticky hovno požitek - může se někdo divit, že jsou Židé tak prdlí? A to obřízka není jen výsadou Židů! Tenhle humanismus praktikuje víc národů! Postžidovství, neboli křesťanství, převzalo od nich jejich životní "moudra" - to už je pěkná řádka prdloušů! Může se někdo divit, že je celé lidstvo tak praštěné? Já sexuální uspokojení nepotřebuji, ale mrdákům musí jít neschopnost parádně "se udělat" nutně na mozek, protože není žádnou novinkou, že libido má vliv na chování lidí. Z toho, že jsem přišel na to samé, co Nietzsche, nezávisle na něm, je vidět, že nezáleží, co někdo čte, ale jaký je.

Že společenskost lidí je výmysl nebo v lepším případě z nouze ctnost, to je mi jasné, ale co mě dorazí vždycky, je to, že při mých toulkách narážím na lidská obydlí i tam, kde bych to nejmíň čekal a s patrnou snahou, aby stála na samotě. Ať mi nikdo neříká, že to jsou sruby a chaty samých misantropů! Kdyby byli lidé opravdu tak hrozně moc společenští, měli by spíš sklon stavět si obrovské hangáry, kde by spalo pohromadě třeba sto lidí. Dosavadní tempo jejich rozmnožování napovídá, že k tomu jednou dojde. Společenskost tak kontroverzně společenských tvorů pak bude ještě větší znouzectností.

Už jsem to jednou nakousl: celá příroda je destruktivní, autodestruktivní. Člověk je jen prostředník, živá loutka v jejím díle. Člověka příroda využívá k sebezničení. On je součást přírody; proto je taky autodestruktivní. A teď, světe, drž se! Čtenáři, vezmi si na oči tmavé brýle, ať tě záblesk poznání neoslní! Umírá se z vlastní vůle! - nebo z nudy, což je skoro totéž. Kolik je mně let? 26. To je příliš málo, abych chtěl na sobě najít nějaké příznaky stárnutí. Ale čí je to zásluha, že se cítím tělesně stále jako dřív, ba i líp? 135 dřepů a stejný počet kliků a sklapovaček na jeden zátah - to je moje bilance pravidelného cvičení. Jen jsem na 14 dní vynechal a hned jsem spadl na 102, ale kolik lidí tohle dokáže? Vidět mě, ani bys to do mne neřekl! Znám svoje vrstevníky, kteří vypadají jako staří fotři: začínající pleš, pupek převislý přes kalhoty a ohnutá záda. A čí je to zásluha, že jsem niterně pořád veselý jako dítě? Nežiji v kolektivu, takže mi nehrozí nebezpečí svedení na nesprávnou kolej; nikdo mi neříká:

"Na to jsi starý, na tohle už nemáš léta."

Čí je to zásluha, že se furt cítím nesmrtelný jako bůh? Není to tím, že mě ještě život tolik baví? Ano, říkám to znovu:

Je v mých silách být nesmrtelný!

Nemusím číst talmud; docela mi stačí pro názorný příklad na to, jak jsou Židáci mešuge, ta jejich obřízková zvrhlost. U nás se tomu říká příslovím "Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě". Židáci by mohli mít přísloví "Proč dbát na pohlavní hygienu, když si můžeme ufiknout kus čuráka". A z téhle pokoutní nechutnosti při matném světle osmiramenného svícnu vzniklo křesťanství, jímž je zamořen západní svět! No, taky to podle toho vypadá.

4. červen - Při školních výletech a přesunech, ale hlavně na vojně, nám učitelé, vychovatelé a ostatní pedagogická a velitelská verbež říkali, že jdeme nevyrovnaní jako stádo. Ale každá skupina je stádo! Když nejsem sám, jsem ve stádě. Lidé se pohoršují, když se jim říká "stádo", ale je to tak. Vynechám města, tam je to pregnantní, ale ve volné krajině, jestliže potkám lidi, jdou skoro vždycky ve skupinkách nebo aspoň ve dvojicích. Když potkám zřídkakdy nějakého osamělého chodce, necítím naráz takovou antipatii, jakou mám ke stádu. Snad je to tím, že v něm vidím potenciálního misantropa, který si taky vyšel do přírody, aby unikl městskému stádu. Když vidím pláž, plnou grilujících se lidských těl, vybaví se mi souznačný obrázek: stádo bučícího a přežvykujícího dobytka, povalujícího se na louce. Všechny velké osobnosti světové politiky, jako Caesar, Kristus, Napoleon, Hitler, Stalin nebo Gorbačov, jsou jen vůdčí volové na čele stáda. Až běda je taky výstižná ta náboženská terminologie: kněz = pastýř; věřící = ovečky. Kdyby lidé nebyli stádní ovce, nebyla by vznikla takováhle terminologie, která musí zahanbovat každého misantropa se špetkou sebeúcty v těle! O lidech nemluvím, ti jsou jen hloupé stádo ovcí; když s nimi chtějí ti velicí politikové, ti pasáci dobytka a první volové ve stádě - ve státě něco zmoci, nestačí jim po dobrém říci: "Dělejte to a to, a bude to OK." Ne: nad stádem musí práskat bič a kolem stáda musí obíhat štěkající pes! Bič a pes ovšem nejsou prostředek k cíli, nýbrž cíl sám - pro pastýře i pro stádo. Jaká verbež to musí být, už jenom proto, že vůbec chce, aby se jí diktovalo? A přijdu-li, nachomýtnu-li se jen v její blízkosti, je ta verbež hned hotova považovat mě za jí rovnocenného. Jaká drzost! Taky pro tohle se vyhýbám lidem.

7. červen - Zázrak! V Medžugorji v Jugoslávii se zjevuje Panna Maria! Je to gigantické, církví pořádané divadelní představení. Je to největší open air scéna na světě. A herci budou zřejmě podle toho taky patřičně honorováni.

Když zemře někdo z lidí, pomyslím si jen: "Zas o jednoho hajzla míň." Když se narodí nový člověk, myslím si: "Zas o jednoho parchanta víc."

Lidstvo je banda mrzáků. Slepci dělají tlumočníky hluchým, chromí vyličují slepcům a hluchým, jak vypadá svět a jak zní hudba, a oni je na oplátku vozí na procházku. Všichni slouží všem, a tak nikdo z nich není svobodný. Patřil jsem k nim taky - než jsem zjistil, že hluší slyší, chromí že ve skutečnosti umějí chodit, a Já že jsem si myslel, že jsem slepý, protože jsem měl zavřené oči.

"Pane, prosím vás, převedl byste mě přes ulici? Víte, já jsem nevidomý."

"Ale nevykládej, blbečku! Otevři oči!!"

"Prosím vás, mohl byste mně napsat, co jste říkal? Víte, já neslyším."

"Ale jen nežblebtej, idiote! Radši si vyndej vatu z uší!"

"Mohl bych se o vás opřít? Víte, mně se o té holi špatně jde."

"Kdybys nebulíkoval, kriple! Zahoď ten klacek, prašť se do nohou, dej si kolečko kolem parku a uvidíš, jak se ti půjde!"

11. červen - Zklamaný bývá vždy více ten, kdo je posedlý vírou.

Zase jsem si ostříhal vlasy, když narostly do obdivuhodné délky. Prostě už mě nebavily; najednou jsem dostal chuť to udělat. Mám teď na hlavě kraťoučký mech, takže místy vysvítá holá lebka. Spolu se strništěm na tváři vypadám jako kriminálník. Ale tím líp. Snesu jen dvě autostylizace: buď jako divoké zvíře z pralesa, nebo jako asociální živel. Je to můj způsob změny osobnosti, moje pohrávání si s identitou. Jiní se opíjejí chlastem apod., Já volím zdravý a bezpečný způsob. Ještě bych potřeboval být potetovaný po celém těle, abych budil u poctivých občanů respekt, jako ho budí absolventi nápravných zařízení. Ale skutečně je to autostylizace? Jen vůle vypadat před verbeží jako drsný a obávaný netvor? Taky se chci rád dívat do zrcadla a vštípit si svůj odraz, aby se tím lehčeji mohla moje bytost přetvořit v ještě drsnějšího a obávanějšího nelidu.

To je přece v prdeli!: Čtu teď Schopenhauera a zase vidím, že jsem s mým axiómem absolutní samota = absolutní svoboda nevymyslel nic nového. Ale ani sám Schopenhauer! Jinak by nemohl využívat pro podporu svých teorií citátů antických kyniků! A kdoví, kde to oni sebrali! Znovu opakuji: všechno už je známo, jen někteří nechtějí znát! A tak to, co rozlišuje mne od Schopenhauera, Nietzscheho a starověkých kynických filosofů, je pouze intenzita, s níž se každý z nás věnuje určitému problému.

Civilizovaný člověk je živočišná troska. Stejný osud postihuje i domestikovaná zvířata. Sám člověk je vlastně sám sebou zdomestikovaný živočich! Od jeho celkové tělesné zchátralosti ho nemůže zachránit ani jeho dýchavičné běhání po asfaltových cestách, na nichž si ničí klouby, ani jeho upocené funění v mučírnách, zvaných "posilovny". Já taky posiluji, ale bez toho prvku dřiny. V mé tváři se po čas cvičení nepohne ani jeden nerv, ani jedna vráska nenaskočí, námaha mi nekřiví obličej. Cvičím s lehkostí a se stejným potěšením, jako když celý den bloumám po lesích. Když se unavím, tak odpočívám, ne jako člověk, jenž se strhává v práci a potom se jde dorazit do zahulené hospody. Byrokrat z kanceláře sedí osm hodin shrbený za stolem a když se večer snaží neohrabaným poklusem kolem paneláku shodit pupek, je ta hodinka sportování stejně málo. Proto jsou divoká zvířata a přírodní národy tak silní, protože mají pořád přirozený pohyb a přirozenou stravu. Jsou silní a jejich těla mají krásné tvary, a ne nafouknuté a znetvořené, jako je mají např. kulturisté.

Pedantický domácí kutil mi dával peníze, utržené za prodej bubnů.

"A šetři si je!"

"To víš, že je nedám na konto Míša!"

12. červen - Smrt vzchází z nudy. Smrt je jako spánek. Když je nuda, snáze se usíná. Snad jsi někdy taky poznal můj každodenní zážitek, že nemůžeš usnout, když se těšíš na druhý den... Když je nuda, snáze se umírá. Lidé vytrhávají trávu, která měla tu drzost a vyrašila mezi betonovými dlaždicemi betonové totality, protože z nudy nenávidí život. Ach, kdybych mohl jíst něco jiného, nejedl bych ani rostliny! Lidé tráví 90% času plněním povinností a ten zbytek, co jim zbude, věnují na zabíjení nudy. Já neznám povinností. Lidé na mém místě by se ukousali nudou - už tak je deptá těch 10% svobody. Za ničím se freneticky nehoním, a přesto, nebo právě proto, neznám, co je nuda. Dokážu sedět na jednom místě, nebo bezcílně jen tak chodit celé hodiny, pozoruje vzmáhající se divoký život kolem mne nebo ve mně, a neznám nudu. Proto nemusím zabíjet ani ji, ani sebe, ani kohokoliv jiného. Zůstávám volný, pevný, nenávistný k lidem. Plivu na lidstvo!

The Happy End