Goethe: Faust
JOHANN WOLFGANG
GOETHE
FAUST
(výpisky)
PŘEDEHRA NA DIVADLE
BÁSNÍK
Ó, pomlč o té tlačenici řvoucí:
jak na ni zří, hned všechen duch by zhas;
ten dav mi zahal zmateně se dmoucí,
jenž k ječícímu víru táhne nás;
k soutěsce veď mě, pod nebem se pnoucí,
kde básníku jen kvete čistý jas.
Co lesklé, pro mžik zrozeno; pak mizí.
Dál potrvá však potomstvu, co ryzí.
Fi, bídné řemeslo! Což necítíte vy,
že umělec by měl se za ně stydět?
Těch čistých pánů břídilství
u vás už platí za princip, jak vidět.
To jiný kdos ti rabem buď, ne já!
Jak, nejvyšší své výsady že má,
svých práv, jež dána přírodou,
darmo pro tebe se básník vzdát?
PROLOG V NEBI
MEFISTOFELES1
Já nedbám světů, ani sfér, jež krouží.
Já vidím jenom, jak se lidé souží.
Ten světa pámbíček je hrubě nezměněn
je originální tak jako v prvý den.
On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrštější než zvířena.
Ráčíš-li dovolit – jakpak bych měl mu říkat? –
je jako jedna z nohatých těch cikád,
co létají a hopkují
a pak tu svou si v trávě notují;
a kdyby jen to byla vždycky tráva!
Kdejaký neřád, hned to očmuchává.
HOSPODIN
A víc už nic mi nemáš říci?
Jsi vždy jen strana žalující?
Vhod věčně na zemi se nic ti neděje?
MEFISTOFELES
Ne, pane, jako vždy tam se vším bledě je.
HOSPODIN
Pokavad živ je na zemi,
tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje.
*
PRVÝ DÍL TRAGÉDIE
*
NOC
FAUST2
Ach, s právy filosofii
a medicínu jsem studoval
a také teologií
já pohříchu se prokousal –
a teď tu, blázen, stojím, žel,
a ani za mák jsem nezmoudřel.
Titul majstra, ba doktora mám,
vodím křížem a sem a tam
své žáky za nos po deset let –
a dovedu jedno jen povědět:
je nemožné, bychom cokoli znali!
Tím hořem se mi srdce spálí.
Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores,
škrabáci, kněžouři et professores,
z pochyb a svědomí nemám já strázně,
z ďábla a pekla necítím bázně,
však zato se trmácím pořád v smutku,
nenamlouvám si, že znám co vskutku,
nenamlouvám si, že poučovat
dovedu lidi či polepšovat.
Jsem bez statku, jsem bez jmění
a svět mě nezná, necení.
A příroda-li mistrem jest,
v tvém nitru se to rozhoří,
kterak duch s duchem hovoří.
Či já jsem bůh? Ó jas, jejž zřím!
Teď mudrcovu slovu rozumím.
Obrátí nevrle několik listů a spatří znamení ducha země3
Jak jinak tímto znamením jsem jat!
Ty, tys mi blíž, ó duchu země;
již stoupá výš má síla ve mně,
již jsem jak novým vínem vzňat.
DUCH
Ty, člověk nadčlověk! Kde duše tvé je hlas?
Kde hruď, jež v sobě svět si stvořila
a hýčkala jej, hřála, nosila,
až vzedmula se k duchům: mezi nás?
Kde, Fauste, jsi?
FAUST
Tvé tváři couvnout z plamene?
Jsem Faust! Já tvého jsem plemene.
Ty, širým světem jenž tkáš a vláš,
ty dělný duchu, jak spřízněni jsme!
DUCH
Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš.
FAUST
Co není v citu, marně se to shání.
Z duše se vám to musí drát,
by v nadšení a v rozkochání
posluchač za srdce byl jat.
Což v pergamenu jsou ty svaté zdroje,
z nichž doušek věčný mír ti dá?
Ne, navždy zbudeš bez úkoje,
když z tebe, z tebe netryská.
WAGNER4
Odpusťte, zřím v tom takou krásu,
přesazovat se v ducha časů,
vidět, jak před námi kdys moudrý smýšlel muž
a že tak daleko my dotáhli to už.
FAUST
To se vám řekne, poznávat!
Kdo troufá si zvát věci pravým jménem?
Těch nemnoho, co něco poznali
a, hloupě dost, svou víru, v dálku zřící,
svůj cit, své srdce lůze rozdali,
vždy přišlo na kříž nebo na hranici.
Smí, kde jsem slyšel křídla duchů vát,
takový človíček tu mluvit ke mně?
Dřív obraznosti smělý let se nes,
za věčnem zakrouživ a do vesmíru;
leč těsný prostor postačí mu dnes,
kdy ztroskotalo štěstí v časů víru.
ZA BRANOU
MĚŠŤAN
Stále zhoršuje se zlořád,
víc poslouchat jen máme pořád
a také klopit čím dál víc.
WAGNER
Všechno surové mi hnusné je;
ty kuželky, to vyhrávání,
ach, k nesnesení je ten řev;
ti lidé řádí jako běsem štváni,
a to je prý radost, to je jim zpěv.
FAUST
Níží se slunce, klesá. Dožil den.
Pospíchá pryč a nový den zas nítí.
Ó, na křídlech že nejsem povznášen,
bych za sluncem směl zakroužiti!
Nade mnou nebe, v hloubkách vlny běží.
Již zmizelo to... Já zkolébán byl snem!
Žel, že se k ducha perutem
peruti hmotné přidruží tak stěží!
WAGNER
Ó, rozkošněj se duchem nésti lze
od listu k listu, z knihy ke knize.
To zimní noc ti zkrášlí v jarní den,
blaženství zrovna vyzařuje z tebe;
ctihodný rozvineš-li pergamen,
ach, to si zchystáš učiněné nebe.
FAUST
Psí nátura.
Ni špetka ducha. Samá drezúra.
STUDOVNA
FAUST
Že vznikala by z pojmu všechna díla?
Má státi: Na počátku byla síla!
MEFISTOFELES
Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.5
Jsem duch, jenž stále popírá!
A právem; neb co vzniká, vše,
by zahynulo, hodno je;
proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo.
Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy,
já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si.
FAUST
Mne v každém šatě sevře zoufání,
v něž těžký život pozemský se zvrací;
jsem příliš stár, bych směl jen hrát si,
jsem příliš mlád, bych směl být bez přání.
Čeho že od světa smím žádat?
Jen odříkat se máš! Jen strádat!
Buď láskou žhoucí kleta hruď,
zhyň naděj, víra – před jinými
však trpělivost kleta buď!
MEFISTOFELES
Nejhorší chátra jistotu ti dá,
žes člověk v lidské společnosti.
Leč tak tomu není, já nehodlám
svrhnout tě mezi tu sebranku tam.
V jaképak jsi to mučírně?
Tohle je život? Zde se trudit
a sebe sám i žáky nudit?
S tím nech si školomety hrát!
Mlácením slámy chceš se mučit?
Co nejlepšího můžeš znát,
tomu ty kluky beztak nesmíš učit.
MEFISTOFELES
Dědí se zákony a práva
tak jako věčná nemoc dál,
rod rodu odkazem ten neduh dává,
aby se všude rozlézal.
Práv, s nimiž na svět přišli my,
žel, těch tam vůbec dbáno není.
AUERBACHŮV SKLEP V LIPSKU
VŠICHNI zpívají
Tak kanibalsky blaze nám,
jak půltisíci sviní.
MEFISTOFELES
K své svobodě z nich každý procítá.
FAUST
Zde být už po chuti mi není.
MEFISTOFELES
Dej pozor: jejich bestialita
přeskvostně dojde projádření.6
ČARODĚJNICKÁ KUCHYNĚ
MEFISTOFELES
Přirozený lék tvé stáří zdolá
a je to divná kapitola.
Je zdarma připraven,
lze bez kejklů i lékaře jej mít:
jen do rolí si vyjdi ven
a kopat začni tam a rýt,
žij tělesně i duševně
v comožná omezeném kruhu,
ať nesmíšený pokrm jde ti k duhu;
jak dobytče žij s dobytkem; a sám,
ba sám hnoj pole, jež ti žně má dáti –
tak nejlíp lze si, povídám,
uchovat mládí do osmdesáti!7
FAUST
Tomu jsem nepřivyk a nic to pro mne není,
kopat a dřít se do umdlení.
Mně těsný život nesvědčí!
MEFISTOFELES
Ne uměn jen a znalostí:
třeba též trpělivosti.
Po léta tichý duch si hledí díla,
v ten jemný kvas jen lety vjede síla.
Každý věk tu moudrost míval,
blud místo pravdy rozšiřován býval.
Tak den co den žvaní se, tak učí;
kdo chtěl by ty blázny rušit?
LES A SLUJ
FAUST sám
Vznešený duchu, dals, tys dal mi všechno,
oč jsem tě prosil. Nadarmo jsi tvář
mi neukázal v plamenech. Tys dal
mi království své velké přírody
a sílu vnímat ji a mít z ní rozkoš.
Ne návštěv jenom chladně žasnoucích,
tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat
jak v srdce příteli. Ty předvádíš
mi řadu oživených bytostí
a učíš mne, jak poznávat mám bratry
ve vzduchu, vodě, v tichých houštinách.
Ó cítím teď, že není člověku
nic dáno dokonalého.
MEFISTOFELES
To líbit se vám nechce.
„Fuj“ v mravním patosu se vysloví tak lehce:
tím cudný sluch se nesmí znesvětit,
bez čeho nelze cudným srdcím být.
Zkrátka, já plezírek vám přeju rád,
čas od času si něco nalhávat,
však nadlouho to nesnesem!
MARTINA ZAHRADA
MARKÉTKA o Mefistofelovi
Z toho člověka na mne jde mráz.
Nějaký darebák bude to as!
Sotvaže vstoupí do dveří,
je na něm vidět úsměšek
a trochu vztek.
Tak lhostejně všechno přeměří.
Na čele mu to vidím stát,
že neumí nikoho mít rád.
Modlit se nemohu, když se k nám přitočí.
MEFISTOFELES
Já otázky jsem zaslech všecky.
Pan doktor katechizovat se dal.
Bylo by zlé, kdybyste neobstál;
neb je-li zbožný kdo a starosvětský,
pak holka ví, že vyhráno je už:
též jinak pod pantoflem bude muž.
Holčička má tě na špagátku,
ty – nadsmyslný holkaři!
A výtečně zná čísti ve tváři!
Já jsem-li přítomen, tu tuší, neví co,
můj kukuč, ten jí věstí to i to;
větří, že chlap jsem geniální,
ba dokonce démon infernální.
VALPURŽINA NOC8
FAUST
Bludištěm se plížit po údolí,
pak po skalách lézt na vrcholy,
s nichž skáče pramen věčně šumící,
toť slast, jíž toulku kořenit si chci!
Cítíš, jak jaro v břízkách raší?
A smrk ví o něm taky už.
Jak nevřelo by tedy v krvi naší!
AUTOR
Kdo vůbec ještě dílo čte,
které je mírně uvážlivé!
MEFISTOFELES
Zřím,
že lid je ke dni soudu zralý;
ocit se na dně celý svět!
ČARODĚJKA VETEŠNICE
Úklad a léčku světu strojím
a zhoubu chystám na lidi.
SEN VALPURŽINY NOCI9
VĚTRNÁ KOROUHVIČKA
Nerozpoltí-li se zem
a nepohřbí tu lůzu,
radš – jenom uniknout jim všem –
já v pekel skočím hrůzu.
PONURÝ DEN. POLE
FAUST
Ty se šklebíš nevzrušen osudem tisíců!
MEFISTOFELES
Teď jsme zas u konce se svým filipem, teď jsme tam, kde vám, lidem, přeskakuje!
Chceš lítat a máš strach ze závrati?
FAUST divoce zírá vůkol
MEFISTOFELES
Saháš po hromu? Dobře, že vám, bídným smrtelníkům, nebyl propůjčen!
To je tak způsob tyranů, rozdrtit ty, kdo vám nevinně odporují, a tak si pomoci z rozpaků.
*
DRUHÝ DÍL TRAGÉDIE
V PĚTI DĚJSTVÍCH
*
PRVÉ DĚJSTVÍ
PŮVABNÁ KRAJINA
SBOR
Vzchop se k odhodlání muže,
dav nechť váhá, mdlí a spí;
ušlechtilý všechno zmůže,
chápe-li a uchopí.
FAUST
Života tepny svěže bijí ve mně
a soumrak éterný zas vítat mohou;
i tuto noc jsi vytrvala, země,
a osvěžena dýšeš u mých nohou;
tvým vanutím se nová rozkoš nítí
a pobídkou mě povzbuzuje mnohou,
bych stále toužil po nejvyšším bytí. –
Svět odestřen už leží v šerojase,
a v lese slyším sterý život zníti,
z údolí v údolí mha rozlévá se,
leč blankyt už se do propasti dere
a větve, poroseny, kvetou zase
tam nad hloubkou, kde v noci spaly šeré;
a barvy třpytí se a barvy hrají,
kde v perlách kvítky žhnou a lístky steré.
Já hledím do kraje a jsem jak v ráji!
Je zášť, je láska, co se na nás řítí
a slastmi nás i hrozným bolem daří,
až raděj zpátky pohlédnem zas k zemi
a skrýt se toužíme v mlh mladém šláři – ?
V CÍSAŘSKÉM PALÁCI
KANCLÉŘ
Co lidskému je duchu platen um,
co srdci cit, co smysl orgánům,
když stát se zmítá v horečnaté křeči
a ze zla zlo se líhne stále větší?
Kdo odsud s výšky zhlédne říš a zem,
tomu se všechno přízračným zdá snem,
kde zrůda rozrůstá se v horší zrůdu,
kde za řád platí zlořád beze studu
a celý svět je proměněn v svět bludu.
Kdo spoluviníky se chrání,
smí setrvat v svém zločinu;
kde muž svou vlastní čest jen brání,
i ctnost se uzná za vinu.
Tak všechen svět se ve zmar řítí,
sám pojem dobra klesá v rum –
Jak lze tu smysl vypěstiti,
jenž míří k práva základům?
Lichotkou, zlatem zmásti lze
soudnost i poctivému muži;
soudce, jenž trestat nemůže,
sám posléz k zločincům se druží.
Maluji černě, pravda však
je v tmavší zahalena mrak.
Příroda – duch – ? To pro křesťany není!
To vede právě k upálení,
toť mluva ateistů jen!
Duch – ďábel; příroda – toť hřích;
a pochyba je dítě jich.
MEFISTOFELES
To učeného pána poznávám!
Co nehmatáte, neznámo je vám,
co nechápete, pro vás neplatí,
co nespočtete, je vám prostě lží,
co nezvážíte, sotva váhu má,
co nerazíte, věc vám neplatná.
HLASY
Dva lotři – blázen s fantastou –
Tak blízko trůnu – V spolku jsou
Lžou frašku – otřepaných slov –
Bloud šeptem – Nahlas filosof.
PROSTRANNÝ SÁL
MEGAIRA10
To patří vše k mé práci záškodnické;
včas přivedu si posléz Ašmodaje11,
jenž pomáhá mi, rozkol rozsévaje,
pár za párem jak hubím plémě lidské.
TÍSIFONÉ12
Odpouštět? Co má to být?
Do skalisk ať zní má bída.
Echo „Pomstu!“ odpovídá.
NADĚJE
Výhost maskám dáte zítra.
Veselá pak budou jitra,
přijdou dni, kdy vydáme se
z vlastní vůle, bez starosti,
volně po lukách i lese,
soužením se netrápíce,
radostny vždy víc a více.
ZOILO-THERSÍTÉS13
Hu hu! Tak jsem tu zrovna vhod,
všem vyspílám vám slot a psot!
Svůj cíl však ve výšinách mám.
PLUTUS
Teď jsi se zbavil přetěžké své tíže.
K té zdejší sféře sotva tě co víže.
Nuž, ve svou vzleť! Zde v pestrém změtení
nás obklopuje pitvor křepčení.
Však tam, kde jasně v nebes jasno zříš,
jen sobě věře sobě náležíš,
tam, kde jen krásy, kde jen dobra vznět,
tam, do samoty! Tam si stvoř svůj svět!
HLASATEL
Vy nemotorní! Hravý klam
je těžkopádnou pravdou vám.
Nač je vám pravdy? – Prázdný sen
vy chytáte a přelud jen. –
SATYR
Jak kamzík skáče po stráních,
dívá se dolů, propukne v smích,
směje se v horstvu svobodném
dítěti, ženě, muži a všem,
kdo dole, kde dým a dusno žhnou,
si namlouvají, že naživu jsou,
když přece v té čisté, volné hře
svět patří jen jemu tam nahoře.
DRUHÉ DĚJSTVÍ
VYSOCE KLENUTÝ, TĚSNÝ GOTICKÝ POKOJ
kdys Faustův
BAKALÁŘ
Kdepak se najde jaký učitel,
jenž přímo do očí by pravdu děl!
My činni jsme, neb hýbe se to v nás;
co vetché, vadne, zdatných přišel čas.
Jak mráz vám stáří vtip a sílu spálí,
ne věk, spíš zimnice to je,
a člověk, nad třicítku má-li,
už dávno vlastně nežije.
Nejlíp by bylo, utratit ho včasně.
MEFISTOFELES
Zde ďábel nemá, co by dodal vlastně.
BAKALÁŘ
Mne duch můj pudí, zřím svou svobodu
a nadšen za svým vnitřním světlem jdu,
sám sebou vznícen křepce kráčím vzhůru,
před sebou jas a v zádech dusnou chmuru.
Odejde
MEFISTOFELES
Originále, v plné kráse zmiz! –
Jak by tě poznání as ťalo,
že vše – ať hodně moudré to či málo –
už dávno bylo vymyšleno kdys? –
LABORATOŘ
MEFISTOFELES
Kdo dlouho živ je, mnoho vidí,
nic pro něj nového se v světě neděje.
Já na svých toulkách poznával též lidi,
z nichž každý drúza14 spíš než člověk je.
WAGNER
Jen slůvko ještě o duši a těle:
čím to, že k sobě hodí se tak skvěle,
drží se jako ti, kdo věčně svoji,
a jsou přec v jednom škorpení a boji.
Dál –
MEFISTOFELES
Dost! Radš otázka buď rozřešena,
proč se tak špatně snáší muž a žena!
Dost! Nechte mne jen s těmi boji
o moc či o porobu na pokoji.
Toť nudná hra; jak zápas konec má,
zas od začátku znova začíná.
Prý o svobodu zápas je to samý.
Já do nich vidím! Chámů boj to s chámy.
HOMUNKULUS
Nech lidi, ať se potírají v boji.
KLASICKÁ VALPURŽINA NOC
FARSALSKÁ POLE15
ERICHTHÓ16
Ach, kolikrát se to již opakuje!
Dál se věčně bude opakovat...
Neb kdo nad sebou vlást neumí,
až příliš ovládal by rád,
své pýše věren, vůli svého souseda...
NA DOLNÍM PÉNEIU17
CHEIRÓN18
Což!... Ženská krása? To nic není,
to zhusta ztuhlý obraz je;
jen pak se krásná bytost cení,
když jarý květ v ní koluje.
FAUST
Nechci být zhojen. Vládnu smysly svými.
Nechci být všední mezi pravšedními.
MANTÓ19
Ty bouříš neznaven vždy dále?
CHEIRÓN
Dlíš tichem obklopena stále –
mne věčně kroužit těší zas.
MANTÓ
Já nehnu se. Kol krouží čas.
Mám ráda toho, kdo chce nemožné.
NA HORNÍM PÉNEIU
IBYKOVI JEŘÁBI20
Vražda, řev a umírání!
Strach a křídel třepotání!
Jaký ston a jaký skřek
zalétá k nám do výšek!
Ptáci jsou již vyvražděni,
v jezeře jich krev se pění.
Zrůdy, krás a lupu chtivy,
z křídel rvou ty pestré divy.
Krev a zhoubu na ten kmen!
Celý rod buď vyhlazen!
MEFISTOFELES
Prožluklý osud! Prohra samá!
Chudáci mužští! Od Adama!
Věk roste nám, ne rozum, žel!
Cos bláznovství už prováděl!
Víš, že ta čeládka je darebná;
jen líčko líčit, šněrovat se zná.
Nemá to zdraví v duchu ani v těle,
jsou, kam jim sáhneš, jako ztrouchnivělé.
Vidíš to, hmatáš, podrobně znáš popsat –
a sotva mrcha spustí, začneš hopsat!
Zdá se, že zde se u těch lidí
kdovíco v sešvakření vidí;
však buď to jakkoli, dím krátce:
k té oslí hlavě nechci znát se.
LAMIE21
Ta hnusná! Zahnala by hned,
co krásného kde na pohled;
co milého kde uvidíš,
jak ona přijde, není již.
MEFISTOFELES
Sestřenky křehké v útlém těle
se též mi zdají podezřelé;
tvářička, svítíc jim jak růže,
se rovněž lecjak změnit může!
Chytřejším, zdá se, nestal jsem se věru;
absurdnost vládne zde jak na severu,
přízraky ťuklé tam i tu,
nevkusnost lidu, poetů.
HOMUNKULUS
Já se tak z místa k místu vznáším
a v nejkrásnějším smyslu vznik bych rád,
jsa nedočkav své sklo již roztříštit;
však co jsem viděl posavad,
do toho netroufám si jít.
MEFISTOFELES
Kde přízraky se usadily,
i filosof tam bývá milý.
By k jeho umu všichni úctu měli,
těch přízraků hned tucet stvoří celý.
Kdo nebloudí, ten bez rozumu jest.
Když vzniknout chceš, tak vznikni na svou pěst!
SKALNATÉ ZÁTOKY EGEJSKÉHO MOŘE
THALÉS22
Néreus23 má tvrdou palici,
kyselý mrzout bručící,
ba věru všechen lidský rod
nic protivovi neudělá vhod.
NÉREUS
Zda lidské hlasy to, co zaslech jsem?
Jak zuří to hned všecko v nitru mém!
Stvoření s touhou bohům vyrovnat se,
a s kletbou vždy jen sobě podobat se.
Což na radu by dal kdy lidský sluch?
Vždy v tvrdém uchu moudrý proslov ztuh!
Po činu výčitky, jak chceš, měj divé –
čin budeš páchat svévolně, jak dříve.
PRÓTEUS24
Jen ať se chlubí, ať si pějí!
Slunečné paprsky se smějí
nesvatým dílům neživým.
Jen ať si taví, teší, hrají;
ulito v kovu-li to mají,
pyšní se tím jak bůhví čím.
A nač ta chlouba – nic to není.
Bohů socha se zaskvěje –
a pak se země zachvěje,
a teď už jsou zas roztaveni.
Pozemské dění – marná věc –
jen dření to a štvaní přec.
Pojď, duchu, ke mně v říš mé vláhy,
vzrosteš a rozšíříš se záhy,
dle libosti se zařídíš.
S vyššími řády nic to není.
Jak na člověka se kdo změní,
je docela s ním konec již.
TŘETÍ DĚJSTVÍ
PŘED MENELAOVÝM PALÁCEM V SPARTĚ
SBOR
Mlč, ó, mlč jen!
Jde zkáza z tvých očí, zkáza z tvých rtů!
Cože tvá ústa,
cože vydechnout může
ten tvůj příšerný chřtán!
Zlosyn, jenž zdánlivě dobro plodí,
pod rouchem jehněte zuřivý vlk,
je mi hroznější nežli psa
trojhlavého jícen.
Úzkostně nasloucháme, hle:
Kdy? Jak? Kdeže vyšplíchne
obludy této
úskočné číhavé zlo?
VNITŘNÍ NÁDVOŘÍ HRADU
NÁČELNICE SBORU
Vy hloupě ukvapené, pravé ženštiny!
Jste děti okamžiku, hříčky povětří,
jak v neštěstí tak v štěstí! S klidnou rozvahou
ni běd ni blaha neberete. Jedna vždy
je v prudké hádce s druhou, s tou zas ostatní;
leč slast i bol vám svorně vzbudí smích či pláč.
FORKYAS25
Jen se pěkně pomilujte,
z knížek lásky slabikujte,
vrkejte si, požalujte,
však už prchá lásky sen.
Neslyšíte drsné hřmění?
Slyšte polnic hlaholení,
vaší zkázy je to den.
FAUST
Nechť vzdor, jenž neústupně řádí,
vás rovnou vede k vítězství!
STINNÝ HÁJ
SBOR
Nechať slunce v mrak se halí,
jen když světlo v duši plá;
v nitru bychom najít znaly
vše, co svět nám odpírá.
EUFORION26
Mne rejdit nechte
a nechte skákat,
mne mraky a mráčky
chtí k sobě zlákat,
touha mě, touha
zve do výšin.
ČTVRTÉ DĚJSTVÍ
VELEHORY; TVRDÉ, ZUBATÉ VRCHOLY SKAL
MEFISTOFELES
Metropol,
břich státu, vezmeš-li to kol:
uliček, štítů klikatina,
na trhu ztuchlá zelenina,
stravovna, jatky, masné krámy
a na pečínce neřád samý –
tam najdeš neúnavný ruch:
dnem nocí práci, dřinu, puch.
Pak náměstí a lesklé třídy –
a hned se zdá, že není bídy.
Jak hřmotně do sebe to vráží
a jak to řve a jak to piští
a běhá v lidském mraveništi!
NA PŘEDHOŘÍ
CÍSAŘ
Lid kolísá a nerozhodný je,
pak zaproudí, kam proud ho strhuje.
VYZVĚDAČ
Bez hlavy svou dráhou křivou
jako vždy se žene dav;
a tak za korouhví lživou
všichni táhnou. – Zkrátka, brav!
FAUST
Jsou velké horské síly,
to příroda je ve vší moci své.
Kněžourů tupost čarami to zve.
PÁTÉ DĚJSTVÍ
PALÁC
MEFISTOFELES
Svobodné moře volnost dá,
tam rozvážnost je škodlivá,
tam heslem: udici svou hoď,
ať je to ryba nebo loď,
a máš-li tři, tu čtvrtou též
lehce už hákem přitáhneš
a taky pátá bude tvá,
neb kdo má moc, i právo má.
Co získáš, platí; jak, toť jiná.
Vždyť přece každý matróz27 ví:
válčení, obchod, pirátství,
to trojice je trojjediná.
Z výspy se ozve zvonek
FAUST vytrhne se z dum
Proklatě! Hnusné vyzvánění!
Jak rána do zad vždy to jest!
Svou říši zřím, jíž konce není;
však vzadu – ne, to nelze snést!
To píchá do oka i paty –
kéž odsud v dálce byl bych kdes!
Když zvonek zní, lip vůně vlá,
mne hřbitovem to ovívá.
Jak zažehnat, co nelze snésti?
Jak zacinká to, svírám pěsti.
MEFISTOFELES
Toť odporné! Nu, jak by ne,
tím život arci zatrpkne.
Sluch zjemnělý, jak každý ví,
to klinkání si protiví,
to hnusné bim-bam ufňukané,
jímž z nebe nebíčko se stane
a jež vám vrní v každou dobu
od prvé dětské lázně k hrobu,
jako by mezi bim a bam
váš bdělý život byl ten tam.
HLUBOKÁ NOC
VĚŽNÍK LYNKEUS28 zpívá na zámecké hlídce
Já dívám se, dívám,
neb vidoucí jsem,
já věžník si zpívám
a miluji zem.
Zřím blízko, zřím dálky
a kroužení hvězd
jak laňky a skalky
mi na dosah jest.
A věcí všech libý
zřím soulad a znám,
tak vše se mi líbí,
i sobě já sám.
Vy blažené oči,
co zřely jste kdy –
nechť bylo, jak bylo,
přec nádherné vždy!
Pauza
Nestojím tu na cimbuří,
bych jen slast a rozkoš zhléd;
jakým úděsem to zuří,
jakou hrůzou temný svět!
To že, oči mé, vám zříti!
Že tak bystrozraký jsem!
PŮLNOC
FAUST
Šept sípal přízraků a hluchých tuch...
Na volný posud nepronik jsem vzduch.
Kdybych, prost magie, moh světem jíti,
kouzelných hesel zcela zapomníti,
před tebou, přírodo, jak muž bych stál
a s pýchou bych se lidským tvorem zval.
Já se jím zval, než v temna tajuplná
jsem zabřed, sobě sám i světu klna.
Teď vzduch tak nasák samým přízrakem,
že vládnou nám, ať hneme se, kam hnem.
Nechť jasně rozvážný nám svítí jas,
noc ve zmatené snění vplete nás.
Chcem z mladých niv si radost odnésti –
Pták zakráká; co kráká? Neštěstí.
Tak žijem, mlhou pověr zmateni:
jsou zde, jsou tam, zde hlas, tam znamení.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.
Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;
přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;
v té chůzi muž měj strast i slastný dík –
on, neukojen ani okamžik!
STAROST29
Koho já si poddám, není
na světě mu potěšení;
v tmách je věčně, nevychází
slunce proň a nezachází;
vnější smysly nedotčeny,
a přec do chmur zahaleny;
a tak z nádher všeho žití
nic neumí uchopiti.
Slast jak strast ho stejně mučí,
čím víc má, tím víc je chudší30;
vše, co těší, vše, co jitří,
odkládá vždy na pozítří.
K zítřkům upírá své chtění,
a tak nikdy hotov není.31
FAUST
Dost! Ustaň! To mě nezdolá!
Tvůj nesmysl mi protivný je.
Pryč! I kdo rozum v hrsti má,
moh by se zbláznit z té tvé litanie.
STAROST
Jíti? Nejít? Má či nemá?
Mezi rozběhy je dvěma.
Hloub a hloub se stále ztrácí;
rozměr věcí se mu zvrací;
sobě sám a všem se hnusí,
z hloubky dýchaje se dusí,
nezdušen a bez života,
nezoufá si, jen se motá.
Volnost porobou ho trudí,
z polosna se zmlácen vzbudí,
a tak nehýbe se z místa,
leda do pekel se chystá.
FAUST
Neblahé přízraky! Tak strašíte
vždy novou mukou lidské pokolení;
i na lhostejné chvíle síť vy házíte,
jíž život v trapné bludiště se mění.
Běsů se člověk snadno nezhostí,
pout přísných duchů nelze zpřetrhat.
Tvou plíživou však moc, ó Starosti,
já odhodlán jsem – neuznat!
STAROST
Po všechen život lidé slepi jsou.
VELKÉ NÁDVOŘÍ PALÁCE
MEFISTOFELES
Hráze kopeš na hráze.
Ať tak či tak, je po vás veta;
s námi se spikly živly světa
a všechno pádí ke zkáze.
FAUST
Slyš: buď jak buď,
dělnictva houfy chci mít větší;
sliby je verbuj, žoldem, péčí,
plať, lákej, trestej, k práci nuť!
A nechť se den co den mi ohlašuje,
jak započatý příkop pokračuje!
MEFISTOFELES
Mám hlášení z těch úzkých kob,
že nejde o příkop, však hrob.
FAUST
Tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
Okamžik chtěl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen. –
MEFISTOFELES
Ten hloupý zvuk!
Cože to slovo značit má?
Čas minul – Ryzí nic – Ta nuda naprostá!
Co vůbec platno, věčně tvořit!
A stvořené zas do nicoty bořit!
Že minul čas? To značí věru málo.
Jak by to ani bylo nebývalo;
a štve se to přec v kruh, jak by to bylo.
Mně věčné prázdno spíš by bylo milo!
KLADENÍ DO HROBU
MEFISTOFELES
Má peklo mnoho tlam, ba mnoho;
tím poděsit se hříšné duše mají;
žel, že to pro ně podvod jen a sen.
Křidélka dušičce, takzvané Psýše,
jak vyrvete, je bídný červ z ní hned;
a pak se na čelo můj znak jí vpíše,
a pryč s ní v ohňů rozvichřený let!
Brnkání slyším ufňukaných zvuků,
nesou se dolů s nevítaným dnem;
zbříděné zjevy z žabiček a kluků:
to zrovna pastvou svatouškům je všem.
Vždyť víte, jak jsme v zlořečené chvíli
chystali zhoubu na pozemský rod;
to nejhnusnější, co jsme vymyslili,
jim pro pobožnost právě vhod!
S podfukem na nás jdou ti ufňukaní,
tím lecjaká se duše polapí.
Zdolat nás chtějí naší vlastní zbraní,
jsou čerti též, jen pod kápí.
Zde podlehnout, toť navždy zostudit se!
Krčit se? Couvat? Což to zvyk je náš?
Co po nich házím okem?
Což nejsem jejich zapřisáhlým sokem?
Dřív odporné mi bylo na ně zřít.
Což pronikly mnou cizí síly?
Čím to, že nelze mi už láteřit? –
Co? Vedu si jak milující?
Tak ať mě třeba bláznem zvou!
Nám zlořečených duchů láte,
ta pravá kouzla vy však znáte,
vy svůdci mužů, svůdci žen! –
Proč nejste nazí? Že vám hanba není!
V košili s vlečkou jste tak umravněni –
Co? Čelem vzad? No, zezad podívání!
Ne, tihle klackové jsou k nepopsání!
Ó, kterak teď je mi jen! –
Sám sobě málem zprotiven;
leč přihlédnu-li blíž, přec triumfuji jen,
to z pýchy na sebe a na svůj kmen –
a vám, já klnu z plných plic vám všem!
Vždyť je to skandál neslýchaný,
mrzce je velký náklad proplýtván:
prachsprosté choutce,
absurdní lásce vepsí dán.
A chytráka-li dětinská ta věc
tak plně mohla zaměstnati,
jakýpak div, když zuří nakonec
a nadobro-li rozum ztratí.
Finis
Rozloučení32
Ó, šťasten, komu jara pohled smavý
je obrodou, čí blaho v umění!
Nižádnou překážkou se neunaví,
jde stále dál, hlas přírody v něm zní.
POZNÁMKY:
1 Mefistofeles – jméno záhadného původu, spíše z hebrejštiny než z řečtiny (skloňováno nicméně podle řeckého vzoru: 2. p. Mefistofela, 3. p. Mefistofelovi atd. – Poznámka Misantropova). Mefistofeles nenávidí svět a usiluje o jeho zničení. – Poznámka překladatele Otokara Fischera.
2 Dr. Faust (historicky doložen asi 1480–1540). – Pozn. překl. O. F.
3 Duch země – odkazuje k mystice v duchu přírodní filosofie; symbol oživené přírody, vůči níž je člověk nicotný. – Pozn. překl. – Pro srovnání: „Není ani mezi génii mnoho takových, kteří jsou ve stálém spojení s Duchem země!“ – píše R. Rolland o Goethovi a Beethovenovi. Také I. Olbracht v knize Nikola Šuhaj loupežník píše v duchu přírodní mystiky: „Zde žije ještě Bůh. V dusném tichu pralesů žije ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy v houštinách, laská se s kravkami.“ – Pozn. Mis.
4 Wagner – typ osvícenského vzdělance, na rozdíl od Fausta věřící v pokrokovost vědy, samospasitelnost učení; nikoli hudební skladatel Richard Wagner (1813–1883). – Pozn. překl. + Mis.)
5 Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná. – Verš parafrázuje Misantrop v básni Pokrytectví: Tahle práce zapřičiňuje, že jsi Anti-Mefisto // Té síly díl, jež chtějíc konat dobro, vždy vykoná zlo. (Misantrop, Básně a písně) – Pozn. Mis.
6 ...jejich bestialita přeskvostně dojde projádření. – Tento úryvek cituje L. Klíma v povídce Sus Triumphans: „Tihle bídní červi! – Snad se, jak Goethe praví, ‚vyjeví u nich brzo skvělá bestialnost‘.“ – Pozn. Mis.
7 ...uchovat mládí do osmdesáti! – Verše Čarodějnické kuchyně vznikly v r. 1788, v 39. roce Goethova života (celého Fausta psal Goethe půl století!). Goethe sám se dožil dvaaosmdesáti let a ještě coby čtyřiasedmdesátiletý se jako nějaký studentík vášnivě zamiloval do osmnáctileté dívky Ulriky von Levetzow. K uchování mládí až do pozdního věku u něj jistě nemálo přispěla celoživotní duševní činnost, vegetariánská strava a láska k přírodě. – Pozn. Mis.
8 Valpuržina noc – noc z 30. dubna na 1. květen, noc čarodějnic; mimochodem také noc, kdy A. Sz. LaVey napsal Satanskou bibli. – Pozn. Mis.
9 Sen Valpuržiny noci – název odkazuje k Shakespearově pohádkové hře Sen noci svatojánské. – Pozn. Mis.
10 Megaira (Závist) – jedna z Erínyjí (Lític), strašných bohyní odplaty v podsvětí. – Pozn. Mis.
11 Ašmodaj neboli Asmodeus, mimo jiného též hrdina satirického románu Kulhavý ďábel od A. R. Le Sage. – Pozn. Mis.
12 Tísifoné (Mstitelka vražd) – jedna z Erínyjí (Lític), strašných bohyní odplaty v podsvětí. – Pozn. Mis.
13 Zoilo-Thersítés – spojení pověstného kritika starověku s neméně pověstným zbabělcem. – Pozn. překl. – Zoilos (asi 400–320 př. n. l.) byl řecký gramatik (filolog), kynický filosof a literární kritik. Svou kritikou Homéra si vysloužil přízvisko Homéromastix („Bič na Homéra“). Cervantes v předmluvě k Donu Quijotovi označuje Zoila za pomlouvače a uvádí zde také přísloví: „Každý básník má svého Zoila.“ – Thersítés byl „nejošklivější voják Trójské války“ a poněvadž svým neustálým brbláním narušoval morálku řeckého vojska, proslul též jako typický zbabělec; nakonec byl zabit Achilleem. Jako literární postavu jej najdeme např. v Čapkově Knize apokryfů, v Shakespearově tragédii Troilos a Kressida, u Nietzscheho (Sókratés je pomsta za Thersíta. Ohyzdný plebejec Sókratés zabil nádherný řecký mýthus.) aj. – Pozn. Mis.
14 drúza – (v mineralogii) nepravidelně srostlá skupina krystalů, někdy v dutinách hornin, spojená pevnou podložkou. Zde v přirovnání k člověku tedy jistá nepravidelnost, úchylka od normálu, přírodní anomálie. Výstižné přirovnání. – Pozn. Mis.
15 Farsalská pole – proslulé bojiště, kde Pompeius byl poražen Caesarem (9. srpna r. 48 př. n. l.). – Pozn. překl. + Mis.
16 Erichthó – legendární řecká čarodějka (viz obr. níže). Podle Lucanovy epické básně Farsalské pole Erichthó přivolala ducha, aby zjevil Pompeiovu synu Sextovi výsledek bitvy (viz pozn. 15 výše). Erichthó je jakožto postava zmíněna také v Danteho Božské komedii (Peklo IX,23), kde Vergilius říká, že jej kvůli duši přinutila sestoupit do nejhlubšího oddílu pekla. – Pozn. Mis.
17 Péneios – hlavní řeka severořecké Thessalie; též jméno boha téže řeky. Péneios dokonce osobně přišel na svatbu Thetidy s Péleem: Cestou vyrval vysoké buky i s kořeny, vytrhal i vavříny, platany a cypřiše, vzal je na svá mohutná bedra a ověnčil slavnostně tou záplavou svěžího listí Cheirónovu jeskyni (viz Starověké báje a pověsti, Achilleus). Řeka Péneios byla také jedna z dvou toků, jejichž svedením do koryta vyčistil Héráklés Augeiásovy chlévy. – Pozn. Mis.
18 Cheirón – Kentaur, vynikající znalostmi a léčivou i výchovnou mocí. Viz dále pozn. 8 v kapitole Achilleus Starověkých bájí a pověstí. – Pozn. překl. + Mis.
19 Mantó – proslulá věštkyně řeckého bájesloví. Byla velkou obdivovatelkou bohyně Artemis a boha Apollóna a tak jednou vyzvala všechny ženy z Théb, aby přinesly oběť jejich matce bohyni Létó. Učinily tak všechny – až na královnu Niobu, která pyšně odmítla. – Pozn. Mis.
20 Ibykovi jeřábi (die Kranische des Ibykus) – balada od F. Schillera o zavraždění řeckého básníka Ibyka (6. stol. př. n. l.). Ibykos byl při cestě do Korintu zavražděn loupežníky, kteří byli prozrazeni hejnem jeřábů. – Pozn. Mis.
21 Lamie – obluda chtivá lidského masa a krve; řecká mytologická příšera, která brala ženám malé děti a zabíjela je. – Pozn. překl. + Mis.
22 Thalés z Milétu (asi 624–548 př. n. l.), předsókratovský přírodní filosof, jeden z legendárních „sedmi mudrců“. Aristotelés ho pokládal za zakladatele řecké filosofie. Podle Plútarcha se ho prý zeptal Solón, proč se neoženil; na to Thalés odpověděl: „Protože mám rád děti.“ Thalés, coby hylozoista, tvrdil, že „vše je plné bohů“ a že i domněle mrtvá, nehybná a netečná hmota je živá. Thalés byl prý první, kdo hlásal zásadu „poznej sám sebe“ (gnóthi seauton). Podle Cicerona Thalés tvrdil, že voda je počátek všech věcí a také věřil v nenáhlý vznik všeho bytí z vody, což ho zde, v Goethově Faustovi, předurčuje stát se rádcem Homunkulovi, človíčku vzniklém z vody ve zkumavce při vědeckém pokusu. – Pozn. Mis. + překl.
23 V hlubinách mořských žil i velebný kmet Néreus. Byl to mírný, vlídný bůh, který byl neomylným věštcem a i jinak působil blahodárně. Nabízel tichou hladinu plavcům, provázel jejich lodi a dával jim radost i užitek. (Starověké báje a pověsti, Království vod) – Obávám se, že misantropa z vlídného Nérea udělal až Goethe, zaměniv jej patrně za Prótea (viz pozn. níže). – Pozn. Mis.
24 Próteus – syn boha moře Poseidóna a nymfy Náiady, mořský bůh, nevlídný mořský stařec znalý věštného umění, pomocník Poseidónův, pastýř Amfitrítiných tuleňů. Viz Starověké báje a pověsti, Království vod: Ve službách vládce moří Poseidóna byl stařec Próteus. Pásal tuleně Poseidónovy manželky Amfitríty. I on dovedl neomylně věštit, ale činil to tuze nerad. Proměňoval se v různá zvířata a obludy, jen aby nemusel zjevovat budoucnost. – Pozn. Mis.
25 Forkyas – jedna z Forkyad, tj. tří dcer Forkýnových (Forkýs je mořský bůh, strážce moře a hlídač všech mořských nestvůr), do níž se převtělil Mefistofeles. – Pozn. Mis.
26 Euforion – Helenin a Faustův syn, řecky pojmenovaný, je mluvčím ryzí, po výškách roztoužené poezie; zároveň, jakožto zplozenec antické Řekyně a středověkého Germána, zástupcem umění romantického, vzniklého z prolnutí klasiky a gotiky. V povahokresbě krásného, ctižádostivého, po bojích prahnoucího a zkáze zasvěceného mladíka užívá Goethe několika rysů z poety vroucně milovaného, z lorda Byrona, jenž roku 1824 zahynul v bojích za svobodu nového Řecka. – Pozn. překl.
27 matróz – (zastarale anebo v ruském prostředí) námořník. – Pozn. Mis.
28 Lynkeus (řecky „Rysooký“) – postava ze Starověkých bájí a pověstí, Hyperméstřin manžel, jediný, který ušel svatebnímu vraždění Danaoven (viz tamtéž, Říše mrtvých); též jeden z účastníků Kalydónského honu; a konečně také jeden z členů výpravy Argonautů za zlatým rounem, protože měl tak bystré oči, že viděl i do podsvětí. (viz tamtéž, Argonauti, Návrat) – Pozn. Mis.
29 Starost – starověká mýtická postava. Hned za podsvětní branou měly své sídlo Žalost, Starost, Nemoc, Strach, Hlad a jiné bytosti, které odtud vycházely na svět, aby trápily smrtelné lidi. (Starověké báje a pověsti, Říše mrtvých); Sotvaže ji Venuše spatřila, zvolala hněvivě: „Konečně ses odvážila navštívit svou tchyni, ty ošklivá pozemšťanko? Nebo jdeš ke mně hledat svého manžela, kterého jsi tak nebezpečně zranila? Počkej, však tě za to odměním.“ A hned zavolala své družky Starost a Truchlivost a odevzdala jim Psýchu, aby ji trýznily. Ty ihned poslechly. (tamtéž, Amor a Psýché) – Pozn. Mis.
30 čím víc má, tím víc je chudší – ozvěna Horatiova verše: Magnas inter opes inops – Uprostřed velkého bohatství chudý (Ódy 3,16,28); základem je možná už myšlenka Epikúrova: Opravdu chudý je jenom ten, kdo se honí za bohatstvím. – Pozn. Mis.
31 K zítřkům upírá své chtění, a tak nikdy hotov není. – Opět ozvěna starého latinského úsloví: Per multum „cras, cras“ omnis dilabitur aetas – V stálém „zítra, zítra až“ může prchnout život náš. – Pozn. Mis.
32 Rozloučení – rukopisně zaznamenané Goethovy verše z pozůstalosti, do tisku nepojaté, zamýšlené původně jako doslov. – Pozn. překl.