Hitler: Mein Kampf

ÚČTOVÁNÍ

1. kapitola

V RODNÉM DOMĚ

To, že mi osud určil jako rodiště Braunau am Inn, považuji dnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněch dvou německých států, jejichž opětné spojení se alespoň nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!

Nechtěl jsem být úředníkem.

Ani domluvy, ani „vážné“ námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem být úředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením z vlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednou sedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého času, nýbrž muset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jaké myšlenky to mohlo vyvolávat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než „hodný“ v běžném smyslu slova! Strašně snadné učení ve škole mi poskytovalo tolik volného času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže mí političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozorností můj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jaké nesnesitelné kousky vyváděl tento „Hitler“ už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné „rozpory“.

Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě nijak nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl.

„Učit se“ dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.

Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

2. kapitola

LÉTA UČENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI

Překážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby se překonávaly.

Četl jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil základy vědění, ze kterých čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného.

Dnes pevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadně už v mládí, pokud takové myšlenky člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří, která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiály a plány do budoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádí stavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.

Život, který jsem až dosud vedl v otcovském domě, se jen málo lišil, nebo vůbec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostně očekávat nový den a žádný sociální problém pro mne neexistoval. Prostředí mého mládí se skládalo z maloměstských kruhů, tedy ze světa, který má jen málo styků se skutečným dělníkem rukou. Neboť – ať se to zdá na první pohled sebepodivnější – propast mezi těmito hospodářsky nijak skvěle postavenými vrstvami a dělníkem pěsti je často hlubší než se zdá. Důvod tohoto, řekněme téměř nepřátelství, vězí v obavách jedné společenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroveň dělníků rukou, že klesne opět do starého, málo váženého stavu, nebo alespoň že k němu bude ještě počítána. K tomu přistupuje ještě odporná vzpomínka na kulturní bídu této nižší třídy, častá vzájemná hrubost, přičemž vlastní i sebenižší postavení ve společenském životě by jakýkoliv styk s touto překonanou kulturní a životní úrovní nesnesitelně zatížil.

Tak jako příroda soustřeďuje svoji největší pozornost nikoliv na udržování stávajícího, nýbrž na pěstování nového potomstva jako nositele druhu, tak i v lidském životě může se jednat méně o umělé zušlechťování toho, co je špatné – což je při založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné –, nýbrž o zajištění zdravějších cest budoucího vývoje od prvopočátku.

Nevím, co mě v té době nejvíce děsilo: hospodářská bída mých tehdejších druhů, mravní a morální otrlost nebo nízká úroveň jejich duševní kultury.

Představme si následující věc:

Ve sklepním bytě, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmičlenná dělnická rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je to věk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. Už jen těsný a přeplněný prostor nevede k příznivým vztahům. Hádky vznikají často už jen z tohoto důvodu. Neboť lidé tu nežijí spolu, nýbrž namačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který se v prostorném bytě srovná sám o sobě možností vzájemného odstupu, vede zde k neustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají se přece v takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměř každý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavit posléze výsledky takové názorné výuky dětí. Jaké ty výsledky jsou, si dokáže představit jen ten, kdo toto prostředí zná. Vzájemné spory jsou provázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrání matky. V šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterých má dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, ubohou hlavičku zavšivenou – tak chodí malý „státní občan“ do národní školy. Co všechno malý chlapík jinak ještě doma slyší, nevede k posílení úcty k lidem. Na lidstvu nezůstane nic dobrého, všechny instituce jsou napadány, počínaje učitelem a konče hlavou státu. Lhostejno, zda jde o náboženství, o morálku, o stát nebo o společnost, všem se sprostě nadává a na vše se hází bláto nejoplzlejším způsobem.

Jaké postavení ale může tento člověk zaujmout v životě, do kterého se chystá vstoupit? Nic mu už není svaté, nic velkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny života. Z tříletého dítěte se stal patnáctiletý opovrhovač jakoukoli autoritou. Nic kromě špíny a neřádu mladý člověk ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát podnět k vyššímu nadšení.

Myslím, že mě mé okolí považovalo za podivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou umění, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne „prací“, ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci; unaven jsem nebyl nikdy.

Samozřejmě že „čtením“ myslím něco jiného než velký průměr naší tzv. „inteligence“.

Znám lidi, kteří nekonečně mnoho „čtou“, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a přesto je nemohu nazvat „sečtělými“. Mají ovšem velké množství „vědění“, ale jejich mozek není s to provádět třídění a registraturu tohoto vstřebaného materiálu. Chybí jim umění oddělit v knize cenné od bezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možno vůbec nevidět, ale každopádně to nevláčet s sebou. Čtení není přece samoúčelné, nýbrž je to prostředek právě k tomuto. Má v prvé řadě pomáhat naplnit rámec, který je dán každému jeho nadáním a schopnostmi; má tedy dodat nástroje a materiály, které člověk potřebuje ke svému životnímu povolání; a je zcela lhostejno, zda toto slouží jen primitivnímu výdělku, nebo představuje uspokojení vyššího určení; v druhé řadě ale má zprostředkovat všeobecný obraz světa. V obou případech je však nutné, aby bylo pořadí knih předáváno paměti k uchování. Kniha dostává ve všeobecném obrazu světa své místo jako kamínek mozaiky a tím pomáhá utvářet tento obraz v čtenářově hlavě. Jinak vzniká divoký zmatek naučených věcí, které jsou bezcenné a které na druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboť tento se skutečně vážně domnívá, že je „vzdělaný“, rozumí životu a má znalosti; zatím se ale s každým novým přírůstkem „vzdělání“ tohoto druhu vpravdě světu stále více odcizuje, až skončí buď v sanatoriu, nebo jako „politik“ v parlamentu.

Nikdy se takové hlavě nepodaří vybrat ze změti svých „vědomostí“ to, co je právě v dané chvíli potřeba, protože jeho duševní balast není uspořádán do linií života, ale do pořadí knih, jak je četl a jak má jejich obsah v hlavě. Kdyby ho osud ve svých požadavcích v každodenním životě upamatovával vždy na správné použití kdysi přečteného, musel by také uvést název knihy a číslo stránky, protože by chudák ani za celou věčnost nenašel to správné. Protože to ale osud nedělá, dostávají se tito vševědi v každé kritické hodině do nejhroznějších rozpaků, hledají křečovitě analogické případy a seženou přirozeně s naprostou jistotou špatné recepty.

Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich učených vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom u nich předpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.

Ale kdo ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy, každého časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na to, co by si podle svého mínění měl trvale zapamatovat, protože je to buď účelné anebo to stojí za zapamatování. A také to, co tímto způsobem získáme, tj. smysluplné zařazení do stávajícího obrazu, aby bylo možné mít představu o té či oné věci, obraz buď opraví nebo doplní, tedy zvýší správnost nebo zřetelnost téhož. Jestliže život položí najednou nějakou otázku k přezkoušení či zodpovězení, tak u tohoto druhu čtenářů paměť okamžitě sáhne po měřítku už existujícího názorného obrazu a vybere z něj jednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné za desetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetí stanoviska, dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena.

Jen tak má četba smysl a účel.

Psychika širokých mas není přístupna polovičatosti a slabosti.

Podobně jako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktního rozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhou po další síle a která se proto raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha. Davy milují také více vládce než prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, které vedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda; neví většinou, co si s ní má počít a cítí se dokonce trochu opuštěné. Nestydatost duševního terorismu si uvědomuje jen málo, podobně jako pobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidí jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.

Byly to odbory, které udělaly z pojmu demokracie odpornou a směšnou frázi, nesmrtelně zhanobily svobodu a bratrství větou „nechceš-li být soudruhem, tak ti lebku rozbijem“.

K tomu všemu jsem se cítil vnitřně zhnusen, zvláště novějším rabulistickým1 způsobem vyjadřování a způsobem výkladu. S obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsou sestavovány věty rádoby duchaplné, leč nesmyslné. Jen dekadence naší velkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje tohoto literárního dadaismu „vnitřní prožitek“, podporována přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který v tom, co je mu nejméně srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.

Nakejhali přece tito houseři za jediné zasedací období toho tolik, že se to nepodařilo ani za staletí celé dynastii císařů, počítaje v to i nejslabší období.

Byl jsem rozhořčen, že ve státě, kde si nárokoval slovo a kritizoval každý poloblázen, ano a byli tací dokonce i v Říšském sněmu jako „zákonodárci“, mohl nositel císařské koruny dostávat „nařízení“ od nejslabší instituce a žvanírny všech dob.

Byl jsem ale ještě více pobouřen, že noviny „Wiener Presse“, které se co nejponíženěji klaněly i poslední dvorní kobyle a náhodné její zavrtění ocasem je vyvádělo z míry, nyní se starostlivou tváří, ale jak se mi zdálo, se špatně skrývanou zlomyslností, vyjadřovaly pochybnosti vůči německému císaři.

Jako vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih.

Vůbec ona morální a jiná čistota židovského národa byla věcí sama pro sebe. Že se nejednalo o žádné milovníky vody, to bylo vidět už na jejich zevnějšku, i když člověk přimhouřil obě oči. Později mi bylo někdy zle ze zápachu těchto kaftanářů. K tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný zjev.

To vše nemohlo působit přitažlivě; člověk musel být zhnusen, když kromě tělesné nečistoty objevil najednou morální špínu tohoto vyvoleného národa.

Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid.

I když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se židáček jako červ v hnijícím těle, často zcela oslněn náhlým světlem.

Bylo to těžké obvinění, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Teď už nemohlo pomoci žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se člověk na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje. Přitom ještě v neomezeném počtu; pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.

Bylo to hrozné, ale nedalo se přehlédnout, že právě Žid byl vybrán přírodou na tuto úlohu v přehojném množství. Musí se hledat jeho vyvolenost právě v tom?

Někdy jsem trnul. Co víc obdivovat – Židů hbitý jazyk, nebo jejich umění lhát? Začínal jsem je pomalu nenávidět.

Jen v hlavě obludy, ne člověka, mohl vzniknout plán této organizace, jejíž činnost musela vést ve svém závěru ke zhroucení lidské kultury a ke zpustošení světa.

Poslední záchranou v tomto případě zůstával boj, boj všemi prostředky, které si lidský duch, rozum a vůle mohou představit, bez ohledu na to, komu pak osud přihodí na misku vah své požehnání.

Ze slabého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou.

Židovské marxistické učení odmítá aristokratický princip přírody a klade namísto věčného privilegia síly a moci masu a její mrtvou váhu.

Věčná příroda mstí neúprosně překročení svých přikázání.

Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.

3. kapitola

VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDEŇSKÉ DOBY

Člověk nakonec obětuje poslední zbytek svého vůdcovství a skončí u „politiků“; to znamená u onoho druhu lidí, jejichž jediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou dotěrností a s často neslušně vyvinutým uměním lhát.

Dostane-li se naneštěstí pro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme už od počátku vědět, že podstata politiky spočívá pro něj pouze v heroickém boji o trvalé vlastnictví této láhve s mlékem pro jeho život a rodinu. Čím více potom jeho žena a děti na této lahvi lpí, tím urputněji bude bojovat o svůj mandát. Každý jiný člověk s politickými instinkty se už proto stává jeho osobním nepřítelem; v každém novém hnutí větří možný počátek svého konce a v každém větším muži další nebezpečí.

O tomto druhu parlamentních štěnic promluvím ještě důkladněji.

Německé byly umění a věda. Nehledě na kýč nejnovějších uměleckých směrů, jehož produkci by bez problémů zvládl i národ negrů, pouze Němec byl vlastníkem a šiřitelem skutečného uměleckého smýšlení.

Parlament jsem nenáviděl odjakživa, ale vůbec ne jako instituci jako takovou. Naopak, jako svobodomyslný člověk jsem si nedovedl jiný způsob vlády představit, neboť myšlenka na nějakou diktaturu by mi při mém vztahu k habsburskému domu připadala jako zločin proti svobodě a rozumu.

S takovým vnitřním postojem jsem poprvé vstoupil do prostor posvátných i sporných. Ovšem pro mne byly posvátné jen díky vznešené kráse nádherné stavby. Zázračné helénské dílo na německé půdě.

Ale vzápětí jsem byl pobouřen, když jsem viděl to ubohé divadlo, jež se konalo před mýma očima!

Stačil mi jen jeden den a měl jsem podnět k přemýšlení na týdny. Duchovní obsah předneseného projevu byl na skutečně skličující „výši“, pokud vůbec tomu žvanění bylo rozumět.

Musel jsem se smát.

Sál byl úplně prázdný. Dole se spalo. Několik poslanců bylo na svých místech, zívali jeden na druhého, jeden „mluvil“. Přítomen byl místopředseda sněmovny a hleděl evidentně znuděn do sálu.

Nyní jsem viděl neblahý osud v podstatě této instituce vůbec.

Na prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejmé absenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy volán k zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí parlament?

Anebo: nemá být úkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tento úkol spočíval v umění vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů s dutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?

Je neschopnost vůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinu náhodně více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu?

Pochopil vůbec tento houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázal její velikost?

Není snad každý geniální čin na tomto světě viditelným protestem génia proti netečnosti masy?

Domnívají se lidé, že pokrok tohoto světa pochází z mozků většin a ne z hlav jednotlivců?

Parlamentní princip většinového rozhodování odmítá autoritativní osobnost a staví na její místo počet daného houfu a hřeší tím proti základním aristokratickým myšlenkám přírody, přičemž ovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném případě ztělesněn v dnešní dekadenci našich současných horních deseti tisíc.

Zatímco opravdový vůdce se bude stahovat z politické činnosti, která většinou nemůže spočívat ve výkonné tvůrčí práci, ale spíše v licitaci a handrkování o přízeň většiny, bude právě tato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho.

Čím nepatrnějšího ducha a schopností takový obchodník s kůžemi dnes je, čím jasněji mu vlastní názor ozřejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chválit systém, který od něj nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbrž spíše bere za vděk mazaností vesnického rychtáře a dokonce vidí raději tento druh moudrosti než tu, jíž slynul Perikles.

Velcí duchové budou odmítat být biřici lidí neschopných a žvanilů, a naopak, reprezentanti hlouposti nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.

Nejniterněji však odpovídá tento vynález demokracie jedné naší vlastnosti, jež přerostla v poslední době v ostudu, totiž zbabělosti.

Podívejme se na jednoho takového politického rošťáka, jak ustaraně si vyžebrává souhlas většiny ke každému konání. To je také hlavní důvod, proč je takový druh politické činnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proč ho nenávidí, zatímco všechny bídné charaktery přitahuje. Kdo nechce osobně převzít zodpovědnost a hledá úkryt, je zbabělý lump.

Neboť jedno nesmí být zapomenuto: majorita nemůže ani zde nahradit skutečného muže. Je vždy pouhou zástupkyní hlouposti a zbabělosti. Jako sto prázdných hlav nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabělců nevyjde hrdinské rozhodnutí.

Avšak čím menší je zodpovědnost jednotlivých vůdců, tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveň rovněž cítit být povoláni dát národu k dispozici své nesmrtelné síly. Ano, už vůbec nebudou muset čekat, až přijdou konečně i oni na řadu; stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají ty, kteří stojí před nimi, a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského uvážení dostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní a jsou vděčni za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliže však někdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jako porušení svaté smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní a nedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místo nedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr přinucena vzdát se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam do řady čekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních.

Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného nepřítele nenávidějí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami.

Stejnou měrou klesala velikost „státníků“, až konečně zůstal onen malý typ parlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota byla stále více měřena a uznávána podle toho, jak se mu dařilo slepovat dané koalice, tj. provádět ty nejpokleslejší politické obchody.

Neexistuje žádný jiný princip, který – objektivně vzato – je tak nesprávný, jako princip parlamentární. Můžeme přitom dospět až k tomu, jak se páni zástupci lidu ke svému úřadu a důstojenství dostávají, nehledě na způsob jejich volby. Že se tu jedná skutečně jenom o nepatrný zlomek naplnění obecného přání či dokonce požadavku, svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobě dospěly k určitým obecným politickým názorům a vyhledaly osoby, jež tu připadají v úvahu.

Ať už výrazem „veřejné mínění“ označujeme cokoliv, spočívá jeho význam jen v nepatrné míře ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích jednotlivce, nýbrž naopak v představě, jež vzniká jako důsledek nesmírně důrazné a vytrvalé tzv. „osvěty“. Podobně jako je konfese výsledkem výchovy, neboť v lidském nitru potřeba náboženství jen dříme, tak i politický názor masy je konečným výsledkem někdy až zcela neuvěřitelně houževnatého a důkladného zpracování duše a rozumu.

Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se nikdo nedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné než plní ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třeba ostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný skutečný státník a nikoliv hned sto a více současně; za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, nežli se prostřednictvím voleb „objeví“ skutečně velký muž.

Tady však hlasuje pět set lidí více než skromného formátu o nejdůležitějších záležitostech národa.

A podle toho ta politika také většinou vypadá.

To však neznamená nic jiného, než vložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékoliv předpoklady.

Museli by to být univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale většinou nejedná o „hlavy“, nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu.

Ale tím, že tento systém nutí jednotlivce zaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: „Pánové, myslím, že této otázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne.“ Ostatně nic by se nezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní by si asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být ten nejhloupější a v určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.

Cílem našeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromáždění moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně závislých nul.

Toto zařízení může být milé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk je musí nenávidět.

Kdyby se ale přece jenom nějaký takový chlápek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit a nevybíravě okřiknout: Pryč, zbabělý lumpe! Ustup, umažeš schody; neboť hlavní schodiště do panteonu dějin není pro pokrytce, nýbrž pro hrdiny!

Je-li ale národ ve svém boji o lidská práva poražen, znamená to, že byl na vahách osudu shledán příliš lehkým pro štěstí udržet se dále na tomto pozemském světě. Neboť kdo není ochoten nebo schopen bojovat za své bytí, tomu určila věčně spravedlivá prozřetelnost jeho konec.

Svět tu není pro zbabělé národy.

Obrýlený teoretik domnívá se, že lidé jsou na světě pro zákony, které si sami vytvořili.

Teoretické poznatky je třeba zprostředkovat masám, a to formou odpovídající jejich chápání, které je a zůstane omezené.

Německé měšťanstvo je pacifistické až ke skutečnému sebepopření.

Je to ale pořád stejné publikum, které se už ničemu nepřiučí, poněvadž kromě rozumu k tomu zde chybí i sebemenší vůle.

Žádný z těchto zástupců lidu nikdy sám ze sebe nevzdá čest lepší pravdě a nedá se do jejích služeb. Ne, neučiní to ani jediný z nich, ledaže by měl důvodnou naději, že si tím zachrání svůj poslanecký mandát na další období. Teprve tehdy, když už je jasné, že jeho dosavadní strana dopadne v příštích volbách špatně, vydá se tento výkvět statečnosti na cestu a bude se rozhlížet, zda a kde by se dostal k nějaké straně nebo směru, který dopadne ve volbách lépe; ovšem tuto změnu pozice doprovází obvykle průtrž morálních zdůvodnění. Zdá-li se, že nějaká stávající strana natolik ztrácí přízeň lidu a hrozí jí tak velký propad, že pravděpodobně utrží ve volbách zničující porážku, dávají se na velký pochod: parlamentní krysy opouštějí stranickou loď. Nemá to co dělat s lepším věděním nebo úmyslem, pouze s jistým věšteckým nadáním, jež parlamentní štěnici v pravý čas varuje a pouští ji opakovaně do jiné teplé stranické postele.

Mluvit před takovým „fórem“ znamená jen házet perly oněm známým zvířatům. To se ale opravdu nevyplatí! Neboť úspěch nemůže být jiný než nulový.

Pouze tvrdá skutečnost musí určovat cestu k cíli, ať se nám to líbí nebo ne. Vyhýbat se nepříjemným cestám znamená na tomto světě minout se cíle.

Věčná bakterie lidstva – Židé a zase Židé. Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva.

4. kapitola

MNICHOV

Příroda přece také přistupuje v dobách velké nouze nebo špatných klimatických podmínek a neúrody k omezení rozmnožování obyvatelstva v určitých zemích nebo určitých ras, a to metodou jak moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou, nýbrž zachování zplozeného tím, že ho vystavuje těžkým zkouškám a strádáním a tudíž vše, co je méně silné, méně zdravé, je nuceno vrátit se do klína věčně nepoznaného. To, co příroda nechá přetrvat, přetrvá nesnáze bytí, je tisíckrát vyzkoušeno a tvrdí a schopní mohou dále plodit, načež opět nastává výběr od počátku. Tím, že zachází s jednotlivcem brutálně a okamžitě ho povolává k sobě zpět, pokud tento nestačí na bouře života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce stupňuje jejich sílu až k nejvyšším výkonům.

Tak je snížení počtu posílením osoby, tedy nakonec posílením druhu.

Jinak tomu je, pokud člověk sám se chystá omezovat počet lidí. Není to přirozené, ale „humánní“. Umí to lépe než ona krutá bohyně veškeré moudrosti. Neomezuje zachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu zdá, poněvadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, být lidštější a omluvitelnější, nežli opačná cesta. Ale bohužel i následky jsou opačné:

Zatímco příroda neomezuje plození a nejtěžší zkoušce podrobuje zachování, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné života a jenom tyto udržuje a dělá z nich nositele druhu; omezuje-li člověk plození, křečovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou cenu zachována. Tato korektura božské vůle se mu jeví jako moudrá a humánní a má radost, že nad přírodou zase jednou vyzrál a že dokonce dokázal její nedokonalost. Že ve skutečnosti je počet sice omezen, ale hodnota jednotlivců je snížena, to ovšem slyší nerad.

Pokud je plození jako takové omezováno a počet porodů klesá, nastoupí namísto přirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnější a nejzdravější, chorobná touha „zachránit“ za každou cenu i ty nejslabší a nejvíce nemocné, čímž zasévá zárodek potomstva, které bude stále ubožejší, čím déle potrvá tento výsměch přírodě a její vůli.

Konec bude takový, že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jeho existence na tomto světě; člověk snad může po jistou dobu vzdorovat věčným zákonům udržování rodu, ale pomsta se dostaví dříve nebo později. Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž vůle k životu ve své poslední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanity jednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která ničí slabost, aby udělala místo síle.

Kdo tedy chce německému národu zajistit bytí cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tím budoucnost.

Tato budoucnost čeká tak jako tak celé lidstvo a ani jednotlivý národ nemůže ujít tomuto neblahému osudu.

Příroda nezná žádné politické hranice. Sama je vytyčuje živým tvorům na této zeměkouli a přihlíží hře sil. Nejsilnější a nejodvážnější, její nejmilejší dítě, dostane právo vládce nad bytím.

Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasy by musely v důsledku své omezené půdní plochy omezovat své rozmnožování už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně-brutálnější národy by byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru, se nadále rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se jednou stane majetkem méněcenného, avšak činorodějšího lidstva.

V dosud ještě vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď bude svět řízen podle představ naší moderní demokracie, čímž padne těžiště rozhodování ve prospěch početně silnějších ras, nebo bude svět ovládán podle přirozeného řádu sil a zvítězí národy s brutální vůlí, tedy nikoliv národ sám sebe omezující.

Že tento svět bude jednou vystaven nejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítězí náruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita, coby směs hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrlantství, taje jako sníh v březnovém slunci. Ve věčném boji lidstvo vyrostlo – věčným mírem zaniká.

Velikost sídla národa je podstatným faktorem k stanovení jeho vnější bezpečnosti. Čím větší je prostor, jenž má národ k dispozici, tím větší je jeho přirozená ochrana; neboť vojenská rozhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovat snáze, rychleji a tím i účinněji, než naopak proti teritoriálně velkým státům. V rozsáhlosti státního území spočívá jistá ochrana proti neuváženým útokům zvenčí, neboť úspěch takového útoku může být dosažen teprve po dlouhých a těžkých bojích; riziko svévolného přepadení velkých států se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k němu nebudou zcela mimořádné důvody. Proto již ve velikosti státu spočívá důvod snadnějšího zachování svobody a nezávislosti národa, zatímco naopak malost takového útvaru přímo vyzývá k zabrání.

Už jenom možnost udržení zdravého rolnictva jako základu celého národa je nesmírně cenné. Mnoho našich dnešních bolestí je jenom důsledek nezdravého poměru mezi venkovským a městským obyvatelstvem. Pevný kmen malých a středních rolníků byl ve všech dobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které dnes máme. Je to také jediné řešení, které zajistí ve vnitřním hospodářském oběhu chléb národu. Průmysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucího postavení a začlení se do všeobecného rámce národního spotřebního a vyrovnávacího hospodářství. Ani jedno ani druhé již nepředstavují základ obživy národa, ale jen její pomocný prostředek. Tím, že se vyrovná vlastní produkce se spotřebou ve všech oborech, vznikne co se týče výživy národa větší či menší nezávislost na zahraničí, což pomáhá zajistit svobodu a nezávislost národa zejména v těžkých dobách.

Jen děti se mohou domnívat, že přátelským, mravným chováním a trvalým zdůrazňováním mírových úmyslů, se dostanou ke svým banánům „v mírovém soutěžení národů“, jak se tak krásně a barevně žvanilo; tedy aniž by se muselo sáhnout po zbrani.

Síla spočívá v útoku, nikoliv v obraně.

Jasný rozum se účelně projevuje zpravidla jen u normálních smrtelníků, zásadně se ale ztrácí tehdy, jde-li o „diplomaty“.

5. kapitola

SVĚTOVÁ VÁLKA

Budoucnost bude patrně náležet jenom „mírovému soutěžení národů“, to znamená poklidnému vzájemnému podvádění se s vyloučením násilných metod obrany.

Tento vývoj se nezastavil, nýbrž měl jednou změnit svět na jediný velký obchodní dům, v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných šmelinářů.

Proč jsem se nemohl narodit o sto let dříve? Někdy v době osvobozovacích válek, kdy muž ještě skutečně za něco stál i bez „obchodu“.

Když na frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoň vyhubit hmyz.

6. kapitola

VÁLEČNÁ PROPAGANDA

K otázce humanity se vyjádřil již Moltke2 v tom smyslu, že humanita ve válce spočívá v krátkosti děje, takže jí nejvíce odpovídá nejostřejší způsob boje.

Nejméně krásné, co může v lidském životě existovat, je a vždycky bude jařmo otroctví.

Národ má ve své převážné většině natolik feminální charakter, že jeho myšlení a konání je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou.

8. kapitola

POČÁTEK MÉ POLITICKÉ ČINNOSTI

Federova3 zásluha v mých očích spočívala v tom, že s diskrétní brutalitou definoval jak spekulativní, tak i národně hospodářský charakter burzovního a půjčkového kapitálu, a odkryl jeho prastarý předpoklad úroků.

Jasné cíle a samotné jejich vyplnění musí ztroskotat na všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím abstraktněji správnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstane její úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé různých náboženství počítat k největším lidem na této zemi, přestože uskutečnění jejich etických záměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží svému naplnění. Samotná víra v lásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem záměru jejich vznešených zakladatelů; vždyť její význam leží ve směru, který se snaží udávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.

U takzvaných „úspěšných“ politiků malého formátu je jejich činnost skutečně pouze „uměním možností“, jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně označil politiku. Čím více se takový „politik“ straní velkých myšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchů dosáhne.

Uskutečnění podobných cílů, které by mohly mít hodnotu a význam i v té nejvzdálenější budoucnosti, se zastánci těchto myšlenek většinou nevyplácí a nalézá pouze zřídka porozumění u nejširších mas, které spíš ocení slevy mléka a piva, než dlouhodobé plány pro budoucnost, jejichž uskutečnění se může dostavit teprve později, a jejichž využití se dočká teprve jejich potomstvo.

A tak se z určité dávky ješitnosti, která je vždy blízká příbuzná hlouposti, bude velká část politiků stranit všech opravdu významných, těžkých konceptů budoucnosti, jen aby ani na okamžik neztratili momentální sympatie širokých vrstev obyvatelstva. Úspěch a význam takového politika pak spočívá výhradně v přítomnosti a není existenční pro jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší; stačí jim to.

Bohové je mají rádi pouze v případě, když požadují a chtějí nemožné.

Velký politik nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávistí.

Samozřejmě že tito velikáni jsou maratónskými běžci dějin; vavřínový věnec současnosti spíš spočívá na spáncích smrtelných hrdinů.

Když jsem poprvé slyšel Federovu přednášku o „rozdrcení úrokového otroctví“, okamžitě jsem věděl, že se jedná o teoretickou pravdu, která se musí stát nejstálejším smyslem budoucnosti německého národa. Břitké oddělení burzovního kapitálu od národního hospodářství nabízelo možnost postavit se zmezinárodňování německého hospodářství, bez toho, že by se zároveň bojem proti kapitálu ohrožoval samotný základ nezávislého národního sebezachování. Měl jsem již rozvoj Německa naprosto jasně před očima, než abych nevěděl, že nejtěžší boj bude potřeba svést ne s nepřátelskými národy, nýbrž s mezinárodním kapitálem. Ve Federově přednášce jsem cítil ohromné heslo pro tyto nadcházející boje.

Mezinárodní kapitál byl nejenom největším válečným štváčem, nýbrž ani nyní, po skončení bojů, neopomíná dělat z míru peklo.

Co se však námitek takzvaných praktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny obavy z hrůzných hospodářských důsledků odtržení od úrokového otroctví jsou zbytečné; neboť za prvé šly dosavadní hospodářské poučky německému národu jen stěží k duhu; vyjádření k otázce národního sebeurčení nás velmi upomínají na odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např. na bavorské zdravotní kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice. Všechny dřívější obavy těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových „parních ořů“ se nedělalo zle, diváci také neonemocněli, a od dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, se také upustilo, – pouze dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných „expertů“ zůstaly zachovány i pro další generace.

To, za co musíme bojovat, je zajištění existence a rozmnožení naší rasy a našeho národa, za výživu jeho dětí a udržení čistoty krve, svobodu a nezávislost naší vlasti, ke kterému náš národ dozrál, k naplnění poslání, které mu bylo přiděleno od stvořitele univerza.

9. kapitola

„NĚMECKÁ DĚLNICKÁ STRANA“

Jelikož jsem se denně budil již před pátou hodinou, zvykl jsem si na hry myšek, které dováděly v mé místnůstce. Vždy jsem jim na podlahu položil kousek chleba nebo chlebové kůrky a pak jsem sledoval, jak se ty žertovné myšky prohánějí kvůli těmto pár dobrotám. Zažil jsem v životě již dost bídy, takže jsem si dobře dokázal představit hlad, a s tím i radost těchto malých tvorů.

Takzvaná „inteligence“ hledí s opravdu nekonečnou blahosklonností s patra na každého, kdo neprošel obligátními školami a nenechal si do hlavy napumpovat potřebné vědomosti. Otázka nikdy nezní: co člověk dokáže, nýbrž co se naučil? Pro tyto vzdělance je sebevětší dutá hlava důležitější – jen když vlastní potřebná vysvědčení – než ten nejčistší hoch, kterému tato drahocenná pouzdra scházejí. Dovedl jsem si tedy snadno představit, jak mi tento „vzdělaný“ svět bude oponovat. A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidi považoval za mnohem chytřejší než bohužel ve skutečném reálu z velké části opravdu byli. A jak už to bývá, zářily samozřejmě výjimky tím jasněji. Já jsem se ale přitom naučil rozeznávat věčné studenty od skutečných znalců.

10. kapitola

PŘÍČINY ZHROUCENÍ

Největšími znalci možností použití lží a pomluv byli vždy Židé. Vždyť i jejich celá existence je vybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o náboženské bratrstvo, zatímco se to točí kolem jedné rasy, a sice kolem jaké. Jako taková ukřižovala jednoho z největších duchů lidstva s navždy platnou větou fundamentální pravdy: nazval je „největšími mistry lží“. Kdo toto není schopen rozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto světě schopen pomoci pravdě k vítězství.

Z hospodářského pohledu by se mělo poznamenat následující:

Díky rychlému rozmnožování německého národa před válkou se objevovala otázka zajišťování denního chleba stále vyhraněnějším způsobem v popředí všech politických a hospodářských myslitelů a obchodníků. Bohužel se nikdo nemohl rozhodnout přistoupit k jedinému možnému řešení, nýbrž věřilo se, že cíle se dá dosáhnout i levnější cestou. Zřeknutí se získávání nových území a jeho nahrazení šílenstvím světové hospodářské poroby muselo na konci zákonitě vést jak k neomezené, tak i škodlivé industrializaci.

Peněžní operace jsou snadnější než bitvy. Proto to také pro skutečného hrdinu nebo státníka již nebylo lákavé být dáván do souvislostí s prospěchářským bankovním Židem.

Tím práce vinou nesvědomitých podvodníků poklesla na úroveň spekulačního objektu.

Jedním z nejzhoubnějších úkazů rozvratu v předválečném Německu byla všudypřítomná, kolem sebe kousající polovičatost ve všem a v každém.

Tato polovičatost je vždy důsledkem nějaké nejistoty z nějaké věci, stejně jako i zbabělosti vycházející z toho či onoho důvodu. Tato choroba je pak ještě podporována výchovou.

Německá výchova byla před válkou stižena mimořádně mnoha nedostatky. Byla velmi omezena jednostranným způsobem kultivace pouhých vědomostí na úkor znalostí. Ještě menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince – pakliže je toto vůbec možné –, ještě méně na požadavky zodpovědnosti a vůbec žádná na výchovu vůle a rozhodnosti. Jejími výsledky skutečně nebyli silní jedinci, ale spíše poddajní „mnohoznalci“.

Následným projevem špatné výchovy je obava ze zodpovědnosti a z toho plynoucí slabost v řešení samotných životně důležitých problémů.

Výchozí bod této nákazy spočívá velkým dílem v parlamentní instituci, ve které se nezodpovědnost pěstuje přímo coby čistá kultura.

Pro hlavy, které přečtené kriticky prověří a poté posoudí, není nesmysl, který se objevil v těch či oněch novinách, takovým nebezpečím, ba je pro ně bezvýznamným. Stejně si v průběhu svého života zvykli na to, že v každém novináři se ze zásady skrývá šibal, který pravdu tvrdí pouze někdy. Bohužel význam těchto znamenitých lidí spočívá pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejich množství – jaké neštěstí právě v době, kdy moudrost není ničím a majorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovací lístek masy, leží rozhodující význam právě ve velkých skupinách, a tato je na prvním místě: stádo naivních a lehkovážných.

Činnost takzvaného liberálního tisku byla hrobnickou prací na německém národu a německé Říši. O marxistických lživých letácích by se vůbec mělo pomlčet. Pro ně je lež stejně životně důležitá jako myši pro kočku. Vždyť jejich úkolem je pouze zlomit v národu jeho lidovou a národní páteř, aby ho tak připravili na otroctví mezinárodního kapitálu a jeho pánů – Židů.

Všechny duté hlavy dokážou věci hodnotit pouze povrchně, nemajíce schopnost vniknout do jejich podstaty, takže měří hodnotu věci právě jen z vnější stránky, místo jejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.

Pro tyto lidi jsou noviny, jako „Frankfurter Zeitung“ samozřejmě vzorem veškeré slušnosti. Nikdy nepoužívají hrubé výrazy, odmítají jakoukoliv tělesnou brutalitu, a neustále apelují na boj s „duchovními“ zbraněmi, který leží podivuhodným způsobem na srdci právě bezduchým lidem. To je jeden z výsledků naší polovičaté výchovy, která člověka odpoutává od přírodního instinktu, pumpuje do něho určité vědomosti, bez toho, že by jej mohla dovést ke konečnému poznání, že píle a dobrá vůle samy o sobě nejsou nic platné, nýbrž že zde musí být vlastní, a sice vrozený rozum. Konečné poznání je však vždy porozumění pudové podstatě – to znamená, že člověk nikdy nesmí upadnout v šílenství a věřit, že je povolán býti pánem a znalcem přírody, jak by mu to domýšlivost polovičaté výchovy mohla zprostředkovávat, nýbrž musí porozumět fundamentální nezbytnosti řízení přírody, a pochopit, jak je i jeho existence zde podřízena těmto zákonům věčného boje a zápasu směrem výše. Potom pocítí, že ve světě, ve kterém krouží planety kolem slunce a kolem planet jejich měsíce a ve kterém je vždy pouze síla vládkyní slabosti a nutí ji buďto být jejím poslušným služebníkem, nebo ji ničí, nemohou pro člověka platit zvláštní zákony. Také na něho působí tyto věčné principy této poslední moudrosti. Může se pokusit je pochopit, avšak odpoutávat se od nich se nikdy nevyplácí.

Třiceticentimetrový granát syčí pořád ještě mnohem více než tisíc židovských novinářských zmijí, a proto – jen je nechte syčet!

Namísto silných dětí s přírodním vnímáním se budou rodit pouze ubohá zjevení finanční účelnosti. Neboť to se stává čím dál tím více základem a předpokladem našich manželství. Avšak láska dovádí někde jinde.

Po určitý čas se samozřejmě i zde člověk může vysmívat přírodě, avšak pomsta ho nemine, dostaví se pouze později, nebo lépe – lidé ji rozpoznají příliš pozdě.

Jak zhoubné jsou však pro manželství následky dlouhotrvajícího pohrdání přírodními předpoklady, se dá rozpoznat u naší šlechty. Zde lze spatřit výsledky rozmnožování, které spočívá z jedné strany na čistě společenské nutnosti, a z druhé pak na finančních důvodech. To první vede k oslabení jako takovému, to druhé pak k otravě krve, neboť každá Židovka z obchodního domu se zdá být vhodnou k doplnění potomstva Její Jasnosti, které pak také podle toho vypadá. V obou případech je pak následkem naprostá degenerace.

To, co se dnes nazývá „gymnázium“ je výsměchem řeckému vzoru.

V tělesných troskách často dříme podstata osobní zbabělosti.

Dočasná bolest jednoho století může a také vykoupí tisícileté utrpení.

Pokud se tento boj z důvodu pohodlnosti či snad zbabělosti nevybojuje, může si člověk po pěti stech letech prohlédnout dotyčné národy. Věrných podob bohů naleznete, aniž byste se chtěli rouhat, jen velmi málo.

Německý národ se v podstatě jako jediný ze všech evropských národů snažil zachovat si národní charakter svého hospodářství a přes všechny zlé předzvěsti podléhal nejméně mezinárodní finanční kontrole. Byla to však nebezpečná přednost, která později vedla ke světové válce.

Mozek a mravní čistota našich nových německých vůdců stojí v protikladu k jejich hubám a neřestem.

Nějaký rozkaz je lepší než žádný.

11. kapitola

NÁROD A RASA

Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec, pouze Kolumbů již tolik není.

Silnější je určen k panování a neměl by splývat se slabším, aby nemusel obětovat svou vlastní velikost. A pouze vrozený slaboch toto může vnímat jako hrůznost, proto je taky jenom slabým a omezeným člověkem. Neboť pakliže by tento zákon nevládl, nebyl by myslitelný žádný vyšší vývoj všech organických živočichů.

Nikdy nenajdete lišku, která by snad svým vnitřním smýšlením mohla dostat nějaké humánní záchvaty oproti huse, stejně jako neexistuje kočka, která by měla nějaký přátelský vztah k myši.

A proto i zde vzniká boj mezi sebou ani ne tak z důvodu vnitřního odporu, jako spíše z hladu a lásky. V obou případech příroda přihlíží ve vší tichosti, ba dokonce se zalíbením. Boj o denní chléb nechává zhynout všemu slabému, nemocnému a nerozhodnému, zatímco boj člověka o samičku poskytuje právo k oplodnění nebo aspoň jeho možnost pouze těm nejzdravějším. Boj je však vždy prostředkem k podpoře zdraví a odolnosti druhu a tím je i příčinou jeho dalšího vyššího vývoje.

Pokud by tento postup neplatil, přestal by jakýkoliv další vyšší vývoj a dostavil by se opak. Neboť počet méněcenných oproti těm nejlepším neustále převažuje. Při stejných podmínkách udržování života a možnosti rozmnožování by se ta horší část množila tak rychle, že by lepší část byla následně nucena ustoupit do pozadí. Je tedy nutno provést korekturu ve prospěch těch lepších. To však zařizuje sama příroda tím, že slabší části vytváří tak špatné životní podmínky, že již tím je omezován její počet. Zbytku však nedovoluje chaotické rozmnožování, nýbrž zde nastupuje nové bezohledné třídění dle síly a zdraví.

Malá úrodnost určitého životního prostoru může jednu rasu vybičovat k nepředstavitelným výkonům, zatímco u jiné bude pouze příčinou neskonalé bídy a konečné podvýživy se všemi jejími důsledky. To, co u jednoho vede k vyhladovění, vychovává jiné k tvrdé práci.

Kdo chce žít, ať bojuje, a kdo nechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život nezasluhuje.

I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však mnohem tvrdší osud pro toho, který si myslel, že zvítězil nad přírodou a v zásadě se jí vysmívá. Nouze, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí!

To, co na tomto světě není dobrou rasou, je pouze plevelem.

12. kapitola

POČÁTKY VÝVOJE NĚMECKÉ NÁRODNĚ SOCIALISTICKÉ DĚLNICKÉ STRANY

Úspěch je jediným pozemským soudcem ohledně práva či nepráva.

Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbrž spočívají výhradně v genialitě a tvůrčí síle osobnosti.

Nemožné neexistuje, a když se chce, jde všechno.

Hbitý jako chrt, houževnatý jako kůže a tvrdý jako Kruppova ocel.

Ten, komu se na tomto světě nepodaří být nenáviděn svými protivníky, mi coby přítel nepřipadá dost dobrý.

NÁRODNĚ SOCIALISTICKÉ HNUTÍ

1. kapitola

SVĚTOVÝ NÁZOR A STRANA

Je třeba se zamyslet nad tím, z jakých ubohých hledisek jsou sflikovány takzvané „stranické programy“, které bývají čas od času oprašovány a předělávány. Musíme detailně prozkoumat pohnutky těchto měšťanských „programových komisí“, abychom pochopili tyto choromyslné výplody. Neboť je to vždy ta stejná starost, která vede k vytvoření nového programu nebo k upravení toho stávajícího: obava o příští volební výsledek. Jakmile vznikne v hlavách těchto parlamentních státních umělců povědomí toho, že milý národ má zase jednou chuť revoltovat a vyskočit ze spřežení staré partajnické káry, snaží se káru vyspravit. Na řadu přijdou hvězdáři a straničtí astrologové, takzvaní „zkušení“ a „vážení“, většinou staří poslanci, kteří se uráčí vzpomenout si na analogické situace ze své „bohaté politické zkušenosti“, kdy mase už jednou přetekla míra trpělivosti, protože cítí nebezpečně blízko to, co už tu jednou bylo. Politici tedy sahají po osvědčeném receptu, založí „komisi“, chodí a naslouchají lidu, čmuchají v tisku, a tak pomalu vyčenichají, co by milý národ měl nejraději, co nenávidí a v co doufá. Každá profesní skupina, každá zaměstnanecká třída je co nejpodrobněji studována a jsou zkoumána její nejtajnější přání. I „zlá a špatná hesla“ nebezpečné opozice bývají přehodnocována a objevují se k velikému úžasu jejich původních autorů a šiřitelů jako by nic v duchovní výzbroji starých stran.

Komise se dají dohromady, „revidují“ starý program a vytvářejí nový (panstvo přitom mění své přesvědčení jako voják v poli košili ve chvíli, kdy stará je zavšivená!), v němž si každý přijde na své. Sedlákovi se dostane ochrany pro jeho statek, průmyslníkovi ochrany jeho zboží, konzument bude chráněn při nákupu, učitelům budou zvýšeny platy, úředníkům se vylepší penze, vdovy a sirotci mají být dostatečnou měrou zabezpečováni státem, doprava bude podporována, tarify mají být sníženy a dokonce daně mají být – když ne úplně, tak téměř – zrušeny. Občas se stane, že se na někoho zapomnělo nebo že některý z požadavků lidu byl přeslechnut. V tom případě se na poslední chvíli flikují prázdná místa tak dlouho, až lze s klidným svědomím doufat, že se dav normálních šosáků i s jejich ženskými zklidní a nejvyšší měrou uspokojí. A nyní se tedy může, s vírou v Boha a v neotřesitelnou hloupost občanů s volebním právem, začít boj, jak se říká, o „nové uspořádání“ Říše.

Když skončí volby a poslanci mají za sebou poslední lidové shromáždění a úspěšně unikli na dalších pět let drezúře plebsu, mohou se zcela věnovat plnění vyšších a příjemnějších úkolů, programová komise se zase rozpustí a boj o nové utváření věcí veřejných dostává opět podobu zápasu o denní chléb: u poslanců se tomu však říká diety.

Každé ráno se zástupce lidu vydává do budovy parlamentu, když ne přímo do zasedací síně, tak alespoň do předmístnosti, kde leží prezenční listiny. Ve jménu služby lidu tam zanese své jméno a přijímá svůj vysoce zasloužený plat jako malé odškodnění za toto nepřetržité a namáhavé úsilí.

Po čtyřech letech, nebo i v jiných kritických týdnech, kdy hrozí nebo se blíží rozpuštění parlamentních korporací, posedne pány v parlamentu nezkrotná činorodost. Tak jako ponrava neumí nic jiného než se změnit v chrousta, tak opouštějí tyto parlamentní housenky velkou společnou kuklu a obdařeni křídly vylétají ven za milým lidem. Znovu hovoří ke svým voličům, vyprávějí o své vlastní enormní práci a zlovolné zatvrzelosti těch ostatních, avšak nesouhlasně se tvářící masa po nich místo vděku a chvály vrhá syrové, až nenávistné výrazy. Když nevděk lidu dosáhne určitého stupně, může pomoci jediný prostředek: pověst strany se musí znovu nažehlit, program je zralý na vylepšení, komise znovu ožije – a celý podvod začíná od začátku. Samozřejmě že úspěšně, čemuž se při zatvrzelé hlouposti lidstva nelze divit. Hlasující dobytek, „měšťanský“ stejně jako „proletářský“, ovlivněn tiskem a oslepen lákavým programem, se znovu vrací do společné stáje a volí si své staré podvodníky.

Tak se muž z lidu, kandidát pracujících stavů, opět mění v parlamentní housenku a vyžere se ve státnickém životě do tloušťky a sádelnatosti, aby se po čtyřech letech opět proměnil ve třpytivého motýlka.

Těžko existuje něco více deprimujícího než sledovat z pohledu střízlivé skutečnosti takový průběh věcí, muset přihlížet tomuto neustále se opakujícímu podvodu.

U všech stran takzvaného občanského zaměření se při politickém zápase jedná ve skutečnosti o pouhou rvačku o parlamentní křesla, přičemž postoje a zásady se házejí přes palubu jako zbytečný balast.

2. kapitola

STÁT

Kdo hovoří o poslání německého národa na tomto světě, musí vědět, že může spočívat pouze ve vytvoření takového státu, který vidí svůj nejvyšší úkol v zachování a podporování neporušených nejušlechtilejších částí naší národní pospolitosti a tím i celého lidstva.

Tím poprvé dostává stát velký vnitřní cíl. V porovnání se směšnými slovy o zajištění klidu a pořádku za účelem poklidného vzájemného okrádání se jeví úkol zachování a podporování nejvyššího lidství, darovaného dobrotivostí všemohoucího, jako skutečné poslání.

Tím nastupuje namísto dosavadního, v podstatě strnulého stavu perioda boje. Avšak jako vždy a ve všem na tomto světě bude i tady platit, že „kdo stojí, ten rezaví“ a také, že boj spočívá v útoku.

Všeobecně provádí sama příroda v otázce rasové čistoty pozemských bytostí určitá korigující rozhodnutí. Bastardy příliš nemiluje.

Je pouze jediná hanba – přes vlastní nemoci a nedostatky přivádět na svět děti, a nejvyšší čest – zřeknout se toho.

Co dělá řecký ideál nesmrtelným, to je jeho zázračné spojení nejnádhernější tělesné krásy se zářným duchem a vznešenou duší.

Platí-li Moltkeho výrok, že „štěstí má trvale jenom schopný“, platí jistě také pro vztah mezi tělem a duchem: také duch bude, pokud je zdravý, zpravidla natrvalo bydlet pouze ve zdravém těle.

Nesmí uběhnout jediný den, kdy by mladý člověk neměl alespoň dopoledne a večer, pokaždé jednu hodinu, tělesnou výchovu, a to ve všech druzích sportu a tělesného cvičení. Přitom nesmí být zapomenut zejména jeden sport, který v očích právě mnoha „národovců“ platí za surový a nedůstojný: box. Je neuvěřitelné, jak špatné mínění je o tomto sportu rozšířeno ve „vzdělaných“ kruzích. Že se mladý člověk učí šermovat je považováno za samozřejmé a počestné, avšak box má být surový. Proč? Žádný jiný sport nepodporuje v takové míře útočného ducha jako box, který vyžaduje bleskové rozhodování a reakce a vychovává tělo k ocelové pružnosti. Není o nic surovější, když dva mladí lidé své rozdílné názory vyřeší šermem pěstí, než když tak činí kusem vybroušeného železa. Není také nevznešené, když se napadený ubrání útočníkovi pěstmi, místo aby utekl a volal strážníka. Především však se má mladý a zdravý chlapec také naučit přijímat a snášet rány. V očích našich duchovních bojovníků se to bude jevit samozřejmě jako surové. Avšak není úkolem národního státu vypěstovat kolonie mírumilovných estétů a tělesných degenerátů. Lidský ideál nespočívá v počestném maloměšťáctví nebo v cudnosti starých panen, nýbrž ve vzdorovitém ztělesnění mužské síly a v ženách, které přivádějí na svět muže.

Pokoušel se vůbec někdo prezentovat mlčenlivost jako hodnotnou mužskou ctnost?

Strach naší doby před šovinismem je znakem její impotence. Nejen že jí chybí jakákoliv překypující síla, ale tato jí připadá dokonce i nepříjemná; tato doba není osudem vyvolena pro velké činy. Neboť největší změny na tomto světě by nebyly myslitelné, kdyby jejich hnací silou namísto fanatické a dokonce i hysterické náruživosti byly jenom měšťácké ctnosti klidu a pořádku.

Ano, je nesnesitelná myšlenka, že každoročně jsou statisíce zcela netalentovaných lidí shledávány hodnými vyššího vzdělání, zatímco jiné statisíce vysoce nadaných zůstávají bez tohoto vzdělání.

K vynalézání nestačí mechanicky osvojené vědění, nýbrž je třeba vědění oduševnělé talentem. Na to se však dnes u nás neklade žádný důraz, stačí mít ve škole dobré známky.

Dnešní doba se ničí sama: zavádí všeobecné volební právo, žvaní o stejných právech, ale nenachází pro ně žádné zdůvodnění.

Může být, že se dnes staly peníze výlučným pánem světa, avšak v budoucnu se člověk bude opět sklánět před vyšším božstvem. Mnohé může dnes vděčit za své bytí pouze touze po penězích a majetku, ale mezi tím vším je určitě jen málo toho, co by svou neexistencí ochudilo lidstvo.

Nejsme tak prostoduší, abychom věřili, že se může někdy podařit přivodit bezchybnou éru. To však nezbavuje povinnosti bojovat proti poznaným chybám, překonávat slabosti a usilovat o ideál. Drsná skutečnost bude přinášet mnohá omezení. Ale právě proto se musí člověk pokoušet sloužit poslednímu cíli a neúspěchy jej nesmí odradit od jeho záměru, stejně jako se nemůže zříct spravedlnosti, protože také zde vznikají omyly, nebo se nemůžeme zříct lékařství proto, že stále existují nemoci.

3. kapitola

STÁTNÍ PŘÍSLUŠNÍK A STÁTNÍ OBČAN

Politicky bezproblémový, to znamená neškodný hlupák, který svou vlast nebude zatěžovat.

Musí být větší čest být jako pouliční metař občanem této Říše, než králem v nějakém jiném státě.

4. kapitola

OSOBNOST A NÁRODNÍ MYŠLENKA

Světový názor, jenž odmítá demokratický masový názor a podle nějž tomu nejlepšímu vlku, tedy nejvyššímu člověku, patří tato zem, se musí logicky také projevit uvnitř tohoto národa aristokratickým principem, který nejlepším mozkům zajistí nejvyšší vliv a vedoucí úlohu v příslušném národě. Nestaví tedy na myšlence majority, ale osobnosti.

Jistá rychlá a chytrá konání, která může člověk pozorovat například na zvířeti, mu zůstávají v oku zprvu sumárně jako skutečnost, není schopen rozpoznat jejich původ a pomáhá si tím, že tyto jevy označuje jako „instinktivní“.

Veškeré lidské myšlení a vynalézavost jsou motivovány ve svých důsledcích především bojem o přežití na této planetě i v tom případě, když takzvaný reálný užitek některých současných vynálezů a objevů není okamžitě viditelný.

Výjimeční géniové nepřipustí žádné ohledy na normální lidstvo.

Nelze zapomenout na to, že parlamentární princip demokratické majority nepanuje od věků, ale naopak se dá vystopovat pouze v krátkých periodách dějin, vždy spojených s úpadkem národů a států.

5. kapitola

SVĚTOVÝ NÁZOR A ORGANIZACE

Skutečnost, nad kterou naše střední vrstvy kroutily hlavou, totiž že k marxismu přísluší pouze takzvané nevzdělané masy, byla ve skutečnosti předpokladem jeho úspěchu.

8. kapitola

SILNÝ JE NEJMOCNĚJŠÍ SÁM

Může se stát, že staletí si toužebně přejí vyřešení nějaké otázky, neboť trpí pod nesnesitelností existujícího stavu, aniž by ke splnění této touhy došlo. Národy, které v této nouzi nenacházejí žádné heroické řešení, lze označit za impotentní.

Kdo se ve svém stranickém zaslepení nezříká pravdy, musí potvrdit, že takzvaná lidská moudrost by nikdy nezvolila ono správné rozhodnutí, které nakonec uskutečnila moudrost života, tj. volnou hru sil.

Majorita v jakékoliv formě a za všech okolností je reprezentantkou hlouposti a zbabělosti.

9. kapitola

ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA

Dobrovolné splnění povinností bylo vždy určující v jednání těch nejlepších, nikdy však ne v jednání průměrných. Proto jsou takové zákony, jako například proti loupežím, nutné. Neboť nebyly stvořeny kvůli ze zásady slušným lidem, nýbrž právě kvůli vrtkavým, slabým elementům. Tyto zákony mají svým odstrašujícím účinkem zabránit tomu, aby nenastal stav, kdy poctivec bude za hlupáka, pročež bude stále zřetelnější představa, že účelnější je také se podílet na zlodějně než přihlížet s prázdnýma rukama nebo se vůbec nechat okrádat.

Tělesné utužování by mělo každému jedinci vštěpit přesvědčení o jeho nadřazenosti a dát mu onu víru, která věčně spočívá pouze ve vědomí vlastní síly.

10. kapitola

FEDERALISMUS JAKO MASKA

Pane, ochraňuj naše hnutí před podobnými přáteli, a ono se již se svými nepřáteli vyrovná!

Samozřejmě, že všechny státy světa jdou svou organizací určitým způsobem vstříc jistému druhu sjednocení. Také Německo nebude výjimkou. Dnes už je nesmysl hovořit o státní suverenitě jednotlivých zemí, která není zajištěna již vinou jejich směšné velikosti. Také na provozní a správně-technické úrovni bude význam jednotlivých států stále potlačován. Moderní doprava a moderní technika také neustále scvrkává vzdálenosti a prostor. Dřívější stát dnes představuje pouhou provincii a současné státy byly kdysi rovny kontinentům. Problém spravování státu, jako je dnešní Německo, je roven, z čistě provozně-technického hlediska, problému spravování provincie, jako je Braniborsko před sto lety. Překonání vzdálenosti Mnichov – Berlín je dnes jednodušší než překonání vzdálenosti Mnichov – Starnberg před sto lety.4 A celé říšské území je dnes ohledně současných dopravních možností menší než jakýkoliv střední spolkový stát v době napoleonských válek. Kdo se uzavře před důsledky vycházejícími z daných skutečností, zůstane v minulosti. Lidé, kteří to činili, existovali v každé době a budou existovat také v budoucnosti. Ovšem pouze těžko mohou zbrzdit kolo dějin a už vůbec ho nemohou zastavit.

11. kapitola

PROPAGANDA A ORGANIZACE

Personifikace teoretika, organizátora a vůdce do jedné osoby, je to nejvzácnější, co se na této zemi dá nalézt. Toto sjednocení vytváří velikána.

Poznání svou pasivní formou odpovídá majoritě lidstva, která je líná a bojácná. Členství oproti tomu podmiňuje aktivní smýšlení a odpovídá tak pouze lidské minoritě.

Nikdy jsem se tomuto šílenství nepodrobil a po krátkém čase jsem se těchto schůzí přestal účastnit. Dělal jsem si svou propagandu a basta, přičemž jsem si zakázal, aby mi do toho mého oboru mluvil nějaký samozvaný budižkničemu. Stejně jako jsem se obráceně necpal ostatním do jejich krámu.

Mnohým z těchto výborářů přitom vůbec nedošlo, jak ponižující a antisocialistické to je, když člověk, který o věci nemá ani potuchy, neustále hovoří do práce skutečným odborníkům.

Nejlepším prostředkem, jak tyto výbory, které nic nedělaly nebo vytvářely prakticky neproveditelná usnesení, zneškodnit, bylo přidělit jim skutečnou práci. Bylo k smíchu, jak se tento spolek potichoučku vypařil a stal se náhle neviditelným. Přitom jsem si vzpomněl na naši tehdy největší instituci, Říšský sněm. Jak by se odtamtud všichni náhle vypařili, kdyby jim člověk místo toho věčného tlachání přidělil skutečnou práci. A sice práci, za kterou by jeden každý z těchto žvanilů byl osobně zodpovědný.

12. kapitola

OTÁZKA ODBORŮ

Porobitel musí být vždy geniálnější než obránce, pokud chce tohoto přemoci.

Hospodářské zápolení odtáhne veškerou energii z politického boje. Neboť lidé, kteří získají přesvědčení o tom, že když si budou spořit, našetří si postupně na svůj domeček, se také celým svým bytím zaměří na dosažení tohoto jimi vytyčeného cíle a již vůbec jim nezbude čas na politický boj proti těm, kteří tak nebo tak přemýšlí jenom o tom, jak by jim jejich našetřené groše opět odebrali.

Když nějaká nová politická strana opět jednoho dne zmizí, pak to nikdy není sebemenší škoda, nýbrž naopak je to skoro vždy k užitku a nikdo nemá žádné právo nad tím naříkat. Neboť to, co jedinec dává politickému hnutí, dává „à fonds perdu“.5

13. kapitola

NĚMECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE

Je nutno rozlišovat mezi zodpovědnými vůdci našich státních úřadů, průměrem našich parlamentních politikářů a mezi velkým stupidním stádem našeho snášenlivého obyvatelstva.

Myšlenkové pochody židovstva jsou naprosto jasné. Bolševizace Německa, to znamená vyhlazení národně lidové německé inteligence a tím umožněné vyždímání německé pracovní síly v poddanství židovského světového finančnictví, je myšleno jen jako předehra pro další šíření této židovské tendence k dobytí světa. Jako často v historii, je Německo v tomto obrovském zápolení styčným bodem. Stanou-li se náš národ a náš stát obětí této krvavé a hamižné židovské národní tyranie, spadne posléze celý svět do osidel těchto polypů. Osvobodí-li se Německo z tohoto sevření, bude možno toto obrovské nebezpečí všech národů považovat za zlomené na celém širém světě.

Parlamentní podvodníci mají k národnímu povstání stejně daleko jako straka k vlastnickým představám.

Kdo dnes věří, že se jihotyrolská otázka6 dala vyřešit pomocí protestů, prohlášení, správní výměnou atd., ten je buď naprosto zvláštní darebák anebo německý maloměšťák.

V jednom by měl mít každý naprosto jasno, totiž že znovuzískání ztracených území se neděje slavnostním vzýváním Pánaboha anebo pomocí zbožných nadějí v národní svazek, nýbrž pouze silou zbraní.

Co se mé osoby týče, mohu zde s klidným svědomím ubezpečit všechny, že mám ještě dostatek odvahy, abych se zúčastnil tohoto vítězného dobytí jižního Tyrolska, a to v čele příkladného parlamentního pluku, sestávajícího z parlamentních tlachalů a jiných stranických vůdců, stejně jako i z různých dvorních radů. A ví ďábel, že by mě těšilo, kdyby nad těmito vůdci ohnivých protestních shromáždění náhle vybuchlo pár tříštivých granátů. Myslím, že když se liška dostala mezi houf slepic, že by nebylo kdákání slepic horší a úprk do bezpečí jednotlivých slepic rychlejší, než u tohoto skvostného protestního spolku.

Děláš-li něco, dělej to pořádně.

Bolševický svět může existovat pouze tehdy, pakliže zahrnuje naprosto vše.

14. kapitola

ORIENTACE NEBOLI VÝCHODNÍ POLITIKA

Nesmíme zapomínat, že panovníci dnešního Ruska jsou krvežízniví odporní zločinci, že se jedná o vyvrhele lidstva, kteří zvýhodněni okolnostmi tragické hodiny převálcovali obrovský stát a ve své odporné krvelačnosti vyvraždili a vyhubili miliony své dřívější inteligence a v průběhu necelých deseti let nastolili nejhorší tyranii všech dob. Nemělo by se zapomínat, že tito vládci přísluší k národu, který dohromady spojuje směs bestiální krutosti a nepochopitelné prolhanosti a dnes se cítí ještě více než kdy jindy být povolán k tomu, vnutit tuto krvavou tyranii celému zbytku světa.

15. kapitola

NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO

Clemenceauův7 výrok, že mír je pouze pokračováním války, nabyl nejvyššího významu.

Stejně jako v roce 1914 zmizely z hlav našich německých dělníků sny o mezinárodní lidové solidaritě a krutá realita je opět zavedla do světa věčného zápasu, kde se jedna bytost živí druhou a smrt slabšího znamená život silnějšího.

Jakékoliv jednání bez podpory moci je směšné a neplodné.

To, co zbude po hyeně z mršiny, to zbude z marxisty po vlastizradě.

NĚKTERÉ VÝROKY A. HITLERA

„Padneme-li, strhneme s sebou do propasti celý svět.“

„Akademie je neuvěřitelně staromódní, zkostnatělá společnost chásky postrádající porozumění, přihlouplých úředníčků a měšťáků. Celá by měla být vypálena.“

„Musíme dělat věci, které nelze posuzovat měřítky měšťácké choulostivosti...“

„Ženská, která se plete do politiky, je pro mne něco odporného. A když se ještě navíc jedná o vojenské záležitosti, je to naprosto nesnesitelné! Já tvrdím, že devětadevadesát procent všech věcí, projednávaných na poradách, jsou záležitostí mužů, které ženy nedovedou posoudit.“

„Jestli chceme německému národu přát něco dobrého, pak každých patnáct dvacet let válku.“

„Když začne žena přemýšlet o otázkách bytí, je to hrozné.“

„Buřič včerejška není právě tak jako buřič dneška dost vycepovaný pro něžné vazby života.“

„Velmi inteligentní muži si mají brát primitivní a hloupé ženy. Představte si, kdybych teď měl ještě ženu, která by mi mluvila do mé práce! Ve svém volném čase chci mít pokoj a klid – nikdy bych se neoženil!“

„Jím všechno, co dává příroda dobrovolně: ovoce, zeleninu, rostlinný tuk. Prosím, abych byl ušetřen všeho, co dávají zvířata nedobrovolně: masa, mléka a sýrů. Od zvířat tedy jenom vejce!“

„Pochopte, každý den padnou tisíce mých nejskvělejších mužů... ti nejlepší. Je porušena rovnováha v Evropě, protože ti druzí neumírají. Žijí, žijí ti v táborech a žijí ti méněcenní, a jak to pak bude v Evropě vypadat za sto let? Za tisíc?...“

„Nebyl bych dobrým otcem rodiny a myslím si, že je nezodpovědné založit rodinu, když se své ženě nemohu dostatečně věnovat. Kromě toho nechci vlastní děti. Myslím, že potomci géniů to mají na světě těžké. Očekává se od nich stejný formát, jako měl jejich slavný předek, a nikdo jim neodpustí průměr. A většinou to bývají kreténi.“

Související článek:

Fenomén "Hitler"

POZNÁMKY:

1 rabulistický = překroucečský, mnohomluvný. – poznámka Misantropova.

2 Helmuth von Moltke – slavní generálové toho jména byli dva: otec a syn. Otec Moltke velel vojskům ještě v prusko-rakouské válce roku 1866 a v prusko-francouzské válce v letech 1870-71. Jeho syn velel vojskům německého císařství v letech 1906-1914. Hitler má na mysli určitě Moltkeho staršího (1800-1891), který byl také významným válečným teoretikem. – pozn. Mis.

3 Gottfried Feder (1883-1941), ekonom a jeden z prvních klíčových členů nacistické strany, jejímž byl ekonomickým teoretikem. Jeho přednášky přivedly v roce 1919 Hitlera do strany. – pozn. Mis.

4 Silniční trasa Mnichov – Berlín, měří v současnosti 589 km a zabere přibližně pět a půl hodiny jízdy autem. Trasa Mnichov – Starnberg měří 27 km a trvá 30 minut. – pozn. Mis.

5 à fonds perdu – francouzsky „do ztraceného fondu“; tento ekonomický výraz znamená v podstatě poskytnutí „finančního daru“, „půjčka bez oplátky“ a podobně. – pozn. Mis.

6 jihotyrolská otázka – V roce 1939 bylo z italského území přestěhováno 70 procent etnických Němců „domů do Říše“ (Heim ins Reich). Z původního nekompromisního konceptu jednoduše toto území (italské jižní Tyrolsko) zabrat vojensky, tedy vzhledem ke spojenectví s Mussolinim sešlo. Ano, i Hitler na vrcholu moci, slávy a oblíbenosti musel činit ústupky! – pozn. Mis.

7 Georges Clemenceau (1841-1929), francouzský státník, ministerský předseda, jenž stál v čele Francie v posledním roce 1. světové války, jeden ze strůjců Versailleské mírové smlouvy. – pozn. Mis.