Misantrop: Slovanské přírodní písně

PTÁCI A JÁ

Ni šusty, ni svisty,

ptáci dolétali již,

třepetaví jak listy,

s stromů spadli níž.

Tu peří vlekli záhadné,

zemí křídla svá siná,

snad povznésti je napadne,

já byl bych skokem s nima.

VĚNEČEK

Lístečku zelený,

spadl jsi do vody;

vytáhnu tě odtud,

vpletu tě do vínku,

omotám kol hlavy.

Věnečku slovanský,

z lípy a z doubku;

rusalky mi tě uvily,

čelo mé ozdobíš,

duši dodáš síly.

SLUNÍČKO

Sluníčko, sluníčko,

ty zlaté kolečko,

usměj se maličko.

Usměj se na mne,

do roka, do dne

posviť mi na cestu,

najdi mi nevěstu.

Sluníčko zasvítilo,

ukázalo mou milou:

„Zde je tvá milá,

slovanská země širá.“

JARO

Dřevo se listem odívá,

a všude, kam se podívám,

kvetou luka, pole, kvete les,

když jaro vrací bůh Veles.

PRO KRAVIČKU

Pro moji kravičku

natrhám travičku;

ona mi dá mlíčka

bych měl rudá líčka.

Kravička se popásala,

telátko své vychovala;

lad je hostem ve chlévě,

to pro mou kravičku jen.

SKŘIVÁNEK

Aj skřivánku, skřivánku,

proč neletíš na louku?

Aj nemohu tam letěti,

chtěli na mne stříleti.

ČERVENÉ JABLÍČKO

Koulelo se červené jablíčko,

koulelo se strání dolů.

Kam se skoulíš, jablíčko,

tam Já půjdu domů.

Domů půjdu za jablíčkem,

cestou, již mi ukázalo.

Tam v chaloupce za lesíčkem,

kde v sadu jabko uzrávalo.

BORŠČ

Měla babka, měla jabka

a dědeček řepu měl,

oheň v krbu roztopili,

boršč se v kotli povařel.

SLAVÍČEK

Zazpívej, slavíčku, v zeleném háječku,

ulehči písní svou těžkému srdéčku.

To moje srdéčko těžké je jako kámen,

potěš mě, slavíčku, slétni ku mně na zem.

Hájek je zelený, ale srdce mé je z kamene,

napoj mě, slavíčku, z čistého tvého pramene.

Napoj mě písničkou, zapěj nápěv blahodárný,

potěš srdce mé, můj nechť život není marný.

VESNA

Přišla Vesna,

jaro budí,

vešla ze sna,

nezastudí.

RODINA

Otec můj dub je zelený

a matka břízka špičatá,

bratrem smrček dřevěný

a sestrou lipka košatá.

VLAŠTOVKA

Letěla vlaštovka, letěla,

zlehka se mě křídly dotknula.

Pozdrž na chviličku, prosím, let,

nechceš ty se u mne pozdržet?

Zelený mám vínek na hlavě,

nechceš hnízdečko tam vystavět?

RŮŽE

Kvete růže, rozvíjí se,

až se rozví, utrhne se.

Utrhne růži sobě muž,

schřadne a nezavoní už.

PTÁČEK

Kdybych mohl ptáčkem být,

s nebem mohl bych se pobratřit.

Na křídlech větru bych uletěl,

lidem na zemi bych o tom vyprávěl.

Vrkal bych Já s holoubky,

s výšky spouštěl bych se do hloubky.

Ale že jsem zemským člověkem,

po zemi jen chodím s povděkem.

POTŮČEK

Teče, teče potůček,

teče bystrá voda,

napije se koníček,

pádí rychlá noha.

Voda tu vždy bude,

napije se vody kůň,

vody nikdy neubude,

vody je vždy plná tůň.

HRUŠKA

Stojí hruška sama v poli,

ale nic ji tam nebolí.

A Já stojím taky sám,

bolest nemám, nevnímám.

Stojí hruška sama v poli,

a Já stojím taky sám.

Duši moji nic nebolí,

nic nebolí duši tam.

V širém poli hruška stojí

a jabloň zraje v zahradě,

hrušek v jeseni se najím,

a jabka sním si radši hned.

KONÍK

Koník můj sivý

smutné oči má,

že není tak divý

jak jsem divý Já.

VRBA

Proč, vrbo smutná, proutky máčíš ve vodě?

Proč, vrbo smutná, trápíš se ty mimoděk?

„Proutky máčím ve vodě, vrba smutná jsem,

voda teče pode mnou, a já stojím pod lesem.

Voda teče pode mnou, voda teče do dálky,

řezávají hlavu mou, lidi ženou do války.

A tak jsem smutná holá vrba bez proutí,

kolem teče voda, v kořenech se zakroutí.

V kořenech se zakroutí, pryč odteče voda,

já tu stojím bez proutí, holá smutná vrba.

Kloním smutně nad vodou, kloním hlavu svou,

proutí na mně vyráží, obrůstám zas korunou.“

STUDÁNKA

Sladká ty studánko lesní,

vodu tvou piju tuze rád,

jahůdku červenou pak sním,

zapiju voděnkou natřikrát.

Déšť budu z nebe píti,

vody z listu napiju se,

vodu nechám na se líti,

v studánce když umyju se.

MÍR

Svět je mír a mír je svět –

o tom chtěl bych cosi povědět.

Mír je svět a svět je mír,

a všecko, co je, je vesmír.

Mír je tamo, kde jest svět,

a svět je tam, kde míru květ.

POMLÁZKA

Z jara pro děvčat lásku

chlapci pletou pomlázku.

Ale Já ji nesplétám,

ježto chci být sám.

A ježto chci být sám,

po lesích se toulávám.

JMÉNA

Povídala mně Slavěna,

že má slabost pro jména.

Dcerka sluje Miroslava,

aby bylo míru sláva.

Synka jmenují Jaroslavem,

by konec byl zimy slaven.

Přáli zdraví Zdislavě,

že má dnešek k oslavě.

Slyšel jsem Slavoje,

slavit jméno svoje.

Celý slovanský kmen,

ctí krásu svých jmen.

BŘÍZY

Břízy, břízy,

stromky milé,

jako víly máte řízy,

jež jsou barvy bílé.

Bílý šat váš rusalčí,

s věncem zeleným,

srdce moje roztančí,

pohledem se zveselím.

DUB

Dube, dube,

vzácný strome,

ty jsi jako Já:

o samotě když stáváš,

jenom tehdy prospíváš,

pakli však v tlumu rosteš,

zmíráš, zmíráš, až umřeš.

JITRO V HORÁCH

Modrá klenba směje se,

noční bouří omytá,

hory větrem zrosí se,

vše dol světlem zasvitá.

Jen zpola hory nejvyšší,

mhami úbočí jich pokryty,

jakby střípky témě završí,

kouzlem stvořeny jsou blankyty.

PŘÍCHOD ZIMY

Mlhavé jitro je šedé,

niva smutně pokrytá sněhy,

vzpomínám na časy smědé,

pamatuji na doby něhy.

Vzpomínám hojnost plamenů,

na oheň nebe skvělý úlovek,

na slunko jasné si vzpomenu,

na hlásky polních křepelek.

Vzdálených dnů rodák jsem,

kdy slýcháno šumění obilí,

teď dívám se divně zamyšlen

v kraj, jenž sněhem je bílý.

JEDLE V ZIMNÍM LESE

Když listy zakroužily pobledlé

a k spánku na zimu se uložily v lese,

jen vy, přemýšlivé jedle,

vy držíte se stále v plese.

Šeptáte si v tichý růst:

„Spi, temný lese! Spi si dál;

vonný dech našich sterých úst,

spoutal led, jenž zamrzal.“

Dýchl mráz; a vánicí překvapená hejna

opustila vráz svá hnízda ptačí,

jichž píseň libá přerušena,

v noci, kdy se hvězdy stáčí.

Jedle mrazem bíle zahalené

omdlely pod příkrovem zimy...

Dřímají povždy v zeleném,

ačli v zajetí mrazné mlhy.

Ale spí střehnuvše zimu,

aby zasvítily, až led povolí,

a k přístřešku hostinnému

přiletí ptáčkové zas z okolí.

Nechť pokolení z rodu krás,

na jedličky sedne na ně!

Větve jedlí obejmou je zas,

chráníce je nesmlouvaně.

TOPOL A SLÍVA

Slivce útlé, mladé a krásné,

jež pod stromřadím rostla vysokým,

jí povýšený topol věčně posmíval se:

„Jak opovažuješ se, plebejko nečistá ty,

plodit tady ovoce a místo jiným zabírati?“

„Tuze jsem ráda,“

slivka odpovídá,

„že nejsem v světě nadarmo.

Jak ty kdybych darmou, holou tyčkou byla,

zemřela bych, věru, pod hanbou.“

Povýšený topol narovnal se hrdě:

„Já jsem tyčka zbytečná? (Pak smíchy vybuch tvrdě.)

Budiž, já však nemusím nést užitek,

neb vysoko vzpínám se sdostatek!“

DO LESÍČKA

Do lesíčka na schovanou

šel mladý nelida;

měla ho ráda příroda,

která ho v lese vítala

- zeleném -

měla ho ráda příroda,

která ho v lese schovala

- kouzelném -

měla ho ráda příroda,

která ho v lese skryla.

Do lesíčka na zapřenou

šel starý nelida;

měla ho ráda zvířata,

která před ním neutekla

- před člověkem -

měla ho ráda zvířata,

která mu v lese uvykla

- odlehlém -

měla ho ráda zvířata,

která s ním v lese žila.

Do lesíčka naposledy

šel umřít nelida;

měla ho ráda zemička,

která ho listím přikryla

- mrtvého -

měla ho ráda zemička,

která ho prstí zhalila

- nahého -

měla ho ráda zemička,

která mu rovem byla.