Po klidové snídani se pisatel naposledy podíval na zelenožluté traktůrky a se značnou časovou rezervou se všichni dobrodruzi vydali na letiště. Tříhodinová rezerva se však začala povážlivě ztenčovat, po různých objezdech jsme najeli přes sto kilometrů, až jsme nakonec zaparkovali na letištním parkovišti zvaném Holiday Park, rozloučili se s Pikáskem a nastoupili do letištního autobusu. To byla tedy další úleva. Pak už jen zbývalo čekat na ostatní. Nakonec došlo i na příchod Filipa, Vlaďky, Páji a Viktora, hlavní ale bylo, že už jsme se dostali do péče zkušeného cestovatele Filipa. Pisatel si jako suvenýr na první pobyt v Goethově rodišti zakoupil obrovský Frankfurter Allgemeine Zeitung. Střídavě v něm listoval a střídavě pokuřoval před letištní budovou. Počasí nebylo špatné a důvěra ve šťastný průběh dobrodružství opět narůstala.

 Největším problémem pro pisatele byla po nástupu do letištních prostor cigareta. Nakonec si ještě jednu před nástupem do letadla zakouřil, a to v přehulené a nedůstojné kóji hanby s ostatními zoufalými kuřáky. Následoval nástup do letadla a v nejlepším případě cigaretová žvýkačka. Na tu také během letu několikrát došlo. Čas v letadle zkracovala malá televizka před sedačkou, promítli jsme si ruský kreslený film o letadýlku, pěkný německý dokument o medvědech a Annu Kareninu italsky. Na obrazovce jsme též sledovali trasu letu a překvapil nás pobyt nad Grónskem. Vlastně země je kulatá, tak co by se naše Jezulátka neproletěla trochu na sever, než se zabydlí v tropech. Když bylo v Praze kolem desáté večer, začali jsme ještě za soumraku přistávat v New Yorku. Konečně cigareta v dohledu. Ještě nás však čekali otravné letištní manévry mezi arogantními černoškami v uniformách, ale nakonec se pisatel ocitl na venkovním severoamerickém vzduchu před letištěm. Nebyly tam žádné mrakodrapy, ani světla ramp, docela to tam vypadalo jako večer někde v Ústí nad Labem, ale byl tam popelník. Následovala jedna z nejblaženějších cigaret. V domovině tabáku opravdu kouření znamenitě chutnalo. A pak následovala ještě jedna cigaretka. Paráda. Vydržel jsem nejhorší. Vrátili jsme se opět do nekuřáckých letištních prostor a za občasného pospávání jsme dalších šest hodin čekali na naše letadlo do Bogoty. Kolem procházely davy lidí všech ras, nicméně časem se kolem nás začalo všechno tak nějak rasově jednotit. Spolu s námi začali čekat lidé s tmavými vlasy, tmavší pletí, modré oči nikde. Jako by nás začali obklopovat Indiáni. Pocit, že čekáme na správné letadlo sílil.

Správné letadlo se od země odlepilo po místní půlnoci. V letadle jsme se cítili velice domácky. Ta tam byly nudná společnost z minulého letu. Interiér letadla by se dal nazvat letadlem Karla Maye. Pryč byli evroameričtí úředníčci a turisti bez nápadu, tady se nacházela směs prostých venkovanů ze Sedmi statečných, samozřejmě i nějaký ten bandita a vůbec prašivý kojot. Spolucestující se na nás dívali zvědavě, ale přívětivě. Jedna slečna se natáhla ke spaní na zemi. Letušky vypadaly jako Nšoči a Rybana. Nšoči pisateli přinesla večeři a Rybana něco k pití. Pisatel se cítil velmi, velmi šťastně. Vzal si prášek na spaní, zavřel oči a usínal s vědomím, že se možná probudí nad Kolumbií.

Usnul asi na tři hodiny. Když se probudil, uviděl pod sebou osvětlené pobřeží. Obrazovka ukazovala Kubu. Po námi bydlel slavný Fidel Castro. Pak už na dlouhou dobu následoval tmavý oceán, který se pomalu probouzel do slunečného jihoamerického dne. Brzy se objevil i jihoamerický kontinent. Kontinent klučicích snů.

Teď už jenom nespadnout, pomyslel si pisatel, když se letadlo povážlivě přiblížilo k zemi a do konce letu zbývala ještě hodina. Naštěstí se nepřibližovalo letadlo k zemi, ale země k letadlu. Ano. Andy, Cordilliera Grande … Když bylo v Praze poledne, brzy ráno na letišti v Bogotě ohlašovali přílet z New Yorku. Přistání proběhlo hladce, prošli jsme nedočkavě letištní kontrolou a při cestě letištní halou začala Filipova parta někomu venku mávat. Brzy jsme začali radostně mávat také. Člověk venku byl náš starý známý kolumbijský kamarád Juan Pablo Triana Delgado.