Pátek 14.listopadu 2014 byl dnem velice významným. Ten den jsme navštívili Nocaimu, malé městečko v blízkosti Bogoty v provincii Cundinamarca. Na tom by nebylo, když se se to takto napíše, nic zvláštního, kdyby nás ovšem nečekaly jedinečné a nepředvídatelné zážitky a kdyby se nám název tohoto města za pár měsíců nevryl trvale do zbytku života jako jméno milovaného pejska, který nastoupil ve stopách slavného Ichifera.
Tento den jsme se dopoledne v Santa Martě rozloučili s pobřežím Karibského moře, z letadla se obdivovali mocnosti řeky Magdaléna, nakonec šťastně přistáli v Bogotě a dopravili jsme se k tetě Mercedes. Tam jsme nebyli nijak zbytečně dlouho a vydali jsme se dlouhou a trochu únavnou cestou taxíky na okraj Bogoty. Totiž v tomto velkoměstě polovina obyvatel může jezdit autem v sudé týdny druhá polovina v liché, navíc byl pátek odpoledne, prostě bylo třeba vše nakombinovat způsobem, jehož jsou schopni pouze Bogoťané. V paměti zůstává jen neustále přesedání z malého taxíku do druhého malého taxíku, všechno ale v jakési pohodě při pozorování života kolem. Takže to nebylo jenom dlouhý, ale stejně dlouhý to bylo. Nakonec jsme se ale dostali na okraj města, kde nás čekal Herman se svým indickým teréňákem, už se nepamatujeme jestli jsme jeli jenom s ním, nebo ještě druhým autem, každopádně s Kačenkou jsme po silnici vystoupali na vrcholy obklopující Bogotu a dále už jeli jen a jen dolů, měníce nadmořskou výšku z věčného máje do věčného léta.
Cestou nás zastihl pravý tropický liják, žádný deštík jak jsme ho znali z Karibiku, ale hustá sprcha valící se do údolí a odnášející všechno nezpevněné. Tyto chvíle jsme přežili pod střechou silničního kiosku, dali si něco k pití, možná menšího k jídlu, nevíme už. Víme jen, že krátký tropický den se blížil ke konci a již za šera či za tmy jsme později navštívili Juanovy příbuzné, začali se setkávat s tvářemi, které se s námi budou srdečně pozdravovat po další dva dny, aniž by jsme je byli schopni přesněji zařadit. Nejdříve jsme byli pohoštěni ovocnými nápoji v nějaké pěkné haciendě, tam jsme ovšem nezůstali a pokračovali dále, až jsme doputovali do té slavné Nocaimy. Byli jsme ubytováni v domku Juanových prarodičů z otcovy strany, došlo na předání Jezulátka Juanově věřící babičce, ale i na další návštěvy a seznamování a všude nenabízeli chlast, ale ovocné nápoje, jak je umí připravit jenom tam. Nakonec jsme ulehli na lůžka s tím, že se pořádně prospíme. Filip nás ale před tím upozornil na to, že místní psi nevyjí ani neštěkají, zato dělají příšerné zvuky, které jsme ještě nikdy předtím neslyšeli.
Filip měl pravdu. Kdybychom ty zvuky nahráli, mohly by se použít k nějaké pohádce o hejkalovi. Navíc se ještě ozývala znervózňující střelba. Možná dělobuchy, ale nám se v polospánku spíš zjevovalo nebezpečí ozbrojených lumpů. Spánek se skládal z početné série polousnutí, zakončené nebeskou zvonkohrou a bubínky. Ani pisatel ani Kačenka si nebyli po rozednění jisti, jestli se jim něco zdá, nebo jestli jsou už, nespíš na následky střelných poranění, někde v v nebi. Uvědomování si času a prostoru nebylo rychlé, ale nakonec jsme přeci jen pochopili, že žijeme, že je kolumbijské ráno a že na cestě nad našimi okny stojí průvod lidí, hrajících na podivné hudební nástroje. Průvod se dal nakonec do pohybu a my jsme se k němu v mlhavém časném ránu připojili. V prostředí spokojených obyvatel, navzájem si nosících v malých kelímcích kafíčko, jsme pozorovali výkon místních hudebníků, ale především místní skupiny mažoretkové. Prostě okamžiky vskutku zázračné.
V Kolumbii se oslavy událostí začínají brzy z rána, proto to ranní překvapení. V tomto případě se jednalo o oslavy založení Učitelského městečka Nové Nocaimy. Už si nepamatujeme, jestli se jednalo výročí osmdesáti let, nebo čtyřiceti, možná se jednalo o úplně jiné číslo, ale byla sobota slavnostního dne a mažoretkový výkon byl jen úvodem dvoudenních oslav.
Po návratu k bydlišti jsme si mohli prohlédnout hostitelský domek, vychutnat si cigárko s výhledem do krajiny v podhůří And v nadmořské výšce kolem 1100 metrů. Mezi broméliemi a orchidejemi se vinuly vánoční řetězy. Prostě na Vánoce se Kolumbijci těší, vždyť jsou to narozeniny Jezulátka.
Okolí Nové Nocaimy jsme si prohlédli důkladně, modré nebe se střídalo s přívětivou oblačností, nesnesitelné vedro se nekonalo, i když stínu jsme rozhodně nevyhýbali. Pisatel se obdivoval větvičce s broméliemi, potkali jsme i pejska, který vypadal jako špinavý Ichifer. To byl Ichiferův duch to jasné, první na nás dohlížel v Obersthausenu a teď nás přišel zkontrolovat do And. Naše okružní putování pomalu nabíralo směr k historickému městu Nocaima. Před tím jsme ovšem museli projít kolem hřbitova a využili jsme i možnost vejít dovnitř. Zážitek následoval těžko popsatelný, naštěstí zaválel mobílkův foťáček. A pak už následovala krátká cesta po silnici dolů do Nocaimy.
Při osídlování hornaté části země si Španělé vybírali náhorní plošiny, široké jako v Bogotě nebo malé placičky, ale nedříve plochá místa. Nocaima vznikala v době, kdy rovinky už byly obsazeny. Takže putování tímto krásným městem se skládalo sestupem do údolí, nebo stoupáním vzhůru. Výchozím bodem bylo náměstíčko s kostelem Iglesia Nuestra Señora del Rosario de Chiquinquira čili kostelem Panny Marie Růžencová z Chiquinquiry. Na vrchu této arkády se nalézá příjemné posezení, navazující na kostel. Tam jsme si dali oblíbené ovocné nápoje, zjistili, že ve cukrárně za oknem se mezi zmrzlinou prochází kotě, které prodavačka s naprostým klidem ze zmrzliny vytáhla, kolem se potulovali psi, na rozdíl od psů v Karibiku pěkně živení, nicméně bez vodítka. V kostele jsme zjistili, že tam mají Jezulátko a že jsme mu tedy do Nocaimy přivezli souvěkovce. To jsme měli děsnou radost. Pod kostelem je také posezení, malý parčík dokonce pěkně ve stínu stromů a s historických dřevěným exponátem na drcení cukrové třtiny. Byla tam pohoda. Navštívili jsme i dalšího Juanova příbuzného a v krásné zahradě jsme byli pohoštěni domácími ovocnými nápoji. V zahrádce jsme obdivovali nejen trpaslíky, ale i různá zvířátka, místo růží tam kvetla Cattleya a místo záhonu brambor jsme obdivovali úhledně založený záhon ananasu. Kačenka se vyfotila mezi dozrálými plody magovníku. Filip s Viktorem vyhledal místního lékaře, kvůli horečkám které jim sužovali pobyt, pravděpodobně původem od komára z Karibiku. Doktor měl to být vyhlášený machr, ale jinak na neznámou nemoc nic účinného nepředepsal. Šli jsme i kolem místního blázince, Filip si tam pěkně popovídal s usměvavou babičkou, která zde silnici často sjíždí na nějaké hurtovnici a není tehdy moc spokojenějších lidí na světě. Bláznivá babička opravdu vypadal šťastně a Filip jí slíbil, že se zase brzy po Nocaimě projede. Filip v místním zverimexu Juanově babičce koupil dvě kuřátka, vrátili jsme se do města učitelů a Juanova babička měla z kuřátek děsnou radost. Ale odborné vypuštění z krabice do kurníku nechala až na večer na dědu. Ten to přeci jenom umí odborně.
A jelikož dobrodružství bylo v tento den stále málo, nasedli jsme v podvečer ve staré Nocaimě na korbu Hermanovy Mahindry a odjeli za dalšími úžasnými zážitky. Po návratu druhý den oslavy založení Učitelského městečka Nové Nocaimy byly ještě v plném proudu, ale nás čekal návrat do Bogoty. Všechno musí jednou skončit, ale na Nocaimu se nedá zapomenout.
Liják, který nás zastihl cestou z Bogoty do Nocaimy, byl opravdu liják, zlý neústupný tropický liják, strhávající břehy silnic a rychle zarovnávající výmoly stavenišť. Jednalo se o takovou malou ukázku Čerápundží. Můžeme tedy tvrdit, že jsme zažili tropickou průtrž mračen. Na druhé straně se ale na celý týden vypršelo a následující překrásné dny byly doprovázeny přívětivým počasím a deštíků jsme se dočkali až na závěr cestování v Bogotě, kde ostatně prší každý den.
O zázračném probuzení do časného jitra Nocaimy by se dalo pasát hodně podrobně a hodně květnatě i po mnoha létech. Pisatel má slušnou slovní zásobu a propracovaný sloh, ale je moc rád, že Kačenka tyto události nafilmovala. Nuž tedy milý čtenáři, kochej se, žasni, div se, prostě dívej se !
Po návratu od mažoretek jsme si teprve prohlédli místo našeho ubytování, takovou vlastně Juanovu Mořinku. Nosníky pergoly s vlnitým plechem byly obtočeny vánočními řetězy a teplota letního dne stoupala. Psala se polovina listopadu, ale na Vánoce tady myslí včas. V jakési předzahrádce kvetla bromélie, zřejmě Billbergia, na vrcholu suchého kmene se pevně držela nějaká orchidea, nejspíš Cattleya. Na drátech visely malé chomáčky Tillandsia usneoides. Soused vedle měl pěknou střechu s mechem a zásobníkem na dešťovou vodu. V dáli se v celé kráse vlnilo podhůří And s lesy, pastvinami, třtinovými a kávovníkovými poli, prostě plno členité zeleně. Nadmořská výška na úrovni Ještědu i tady u rovníku zaručovala snesitelné klima, zejména ve stínu pisatelova kolumbijského klobouku.
Cesta okolím Nové Nocaimy do historické Nocaimy proběhla v duchu výborné nálady, příjemného počasí, nádherných panoramat, botanického i zoologického studia. Na jednom z balkónů seděl pár papoušků, nejspíš amazoňanů žlutočelých, potkali jsme špinavého pejska Ichiferova typu, byl to určitě duch Ichifera, pisatel obdivoval bromélie, pravděpodobně Tillandsii na upadlé větvi, která rostla jakoby přímo ze dřeva. Škoda, že si rostliny nemohl vzít s sebou. Ostatně stejně by v Praze dříve či později zahynuli. Prostě nechali jsme je ležet u cesty v blízkosti Pražského Jezulátka.
Vlastní filmový záběr se týká jenom citlivky, která nereaguje, ani když do ní Filip kopne.
Ale dá se tu zaslechnout ptáček zpěváček, i tady zpěváčci umí.
Pisatel rozhodně nemá rád smrt a děsně se jí od narození bojí, ale hřbitovy se mu vždycky líbily. Nejvíce venkovské, zarostlé a zdravě zanedbané. V Benátské laguně nemohl vynechat ostrov San Michelle a tamní hřbitovní zákoutí považoval za nejexotičtější. Osud mu ale do cesty postavil hřbitov v Nocaimě. A ten všechny hřbitovy překonal. Nejpěknější snímky na celé cestě vznikly právě zde. Však odkaz na galerii umísťujeme i sem.
Pobyt v historické Nocaimě začal osvěžením ve stínu stromů a slunečníku. Pisatel si opět pochutnal na tropických nápojích, pravděpodobně s brčkem. Kolem prošel loudící, ale nikterak vyzáblý ohař, v nedaleké cukrárně se za oknem ve zmrzlině procházelo kotě. Prostě pohodička jménem Nocaima. Navštívili jsme dalšího Juanova příbuzného, měl moc pěknou zahradu. Opět jsme ocenili dobrý zdejší zvyk, nenapájet hosty kořalkou, ale vlastními ovocnými nápoji z vlastní zahrádky. Pod kostelem se nachází parčík, kde stojí skanzen v podobě exponátu historické drtičky třtiny. Bylo to tu hezké místo. Museli jsme se obejmout s prodavačkou suvenýrů. Byla to nějaká sluníčkářka a tak nějak do Nocaimy patřila, Juanův příbuzný na nás volal, že na ústředním stromě náměstíčka leze „iguana“. Pisatele samozřejmě ihned napadl veliký exemplář leguána zeleného (Iguana iguana). Žádného jsme však nespatřili, korunu stromu pro jistotu vyfotili, ale už to, že tu oblíbený leguán zelený žije, nás naplnilo radostí. Po návštěvě interiéru kostela jsme zjistili, že naše Jezulátka tu mají kamaráda. To nás ostatně ani moc nepřekvapilo. Moc se nám líbila veselá bláznivá babička za dveřmi místního blázince. Juan zakoupil pro Juanovu babičku dvě kuřátka a pomalu jsme se vydali zpátky. Po východu z města jsme natočili místo, kde natáčeli slavný seriálový úvodník později zašlapaného filmového projektu Karel Hašler v Peru.
Zátiší s oblíbenými pisatelovými nápoji a oblíbeným kloboukem
Iglesia Nuestra Señora del Rosario de Chiquinquira s Jezulátkem
Prostory jsou pěkně světloučké
Kačenka se mezi zralými mangy cítí dobře
Trpaslík, oslík a ananasové políčko
Místo zahrádky prostě botanická zahrada
Byla tu pěkná stoupáníčka
Rozloučili jsme se sťastnou bláznivou babičkou
Pejskům se tu také asi líbí
Pod kostelem se nachází parčík s malým třtinovým skanzenem
A to je starší kamarád našich Jezulátek, je to sympaťák
Pohoupáníčko připraveno
Jasně Cattleya neboli Katlája
Pohled ze Zverimexu na hlavní ulici. Dvě kuřátka zakoupí Filip
Vitárkám se v Andách daří
A vraceli se místy, kde vznikal známý projekt Karel Hašler v Peru.
Karel Hašler v Peru
Jako by toho všeho dobrodružství nebylo dost, vylezli všichni hoši včetně pisatele na korbu Mahindry a vydali se na konci bílého dne na další nádherné místo. Tím byl ranč Triana Delgado. Pisatel se pohledem naposledy rozloučil s historickou Nocaimou, ale druhý den k večeru se do Nové Nocaimy ještě na krátký čas vrátil.
Po návratu z ranče a Hermanovy továrny ještě oslavy založení učitelského městečka zdaleka nekončily. Vyhlašovalo se o sto šest, předávaly ceny, jistě nechyběla ani volba Miss. Stále pokračovaly soutěže v dětském koutku, jak dokazují snímky níže. To se však již fantastický den chýlil ke svému konci, koho jsme zastihli s tím jsme se rozloučili, nasedli do Alexandrova Mitsubishi a toto nádherné a nezapomenutelné místo opustili.