Nocaima

Pátek 14.listopadu 2014 byl dnem velice významným. Ten den jsme navštívili Nocaimu, malé městečko v blízkosti Bogoty v provincii Cundinamarca. Na tom by nebylo, když se se to takto napíše, nic zvláštního, kdyby nás ovšem nečekaly jedinečné a nepředvídatelné zážitky a kdyby se nám název tohoto města za pár měsíců nevryl trvale do zbytku života jako jméno milovaného pejska, který nastoupil ve stopách slavného Ichifera.

Tento den jsme se dopoledne v Santa Martě rozloučili s pobřežím Karibského moře, z letadla se obdivovali mocnosti řeky Magdaléna, nakonec šťastně přistáli v Bogotě a dopravili jsme se k tetě Mercedes. Tam jsme nebyli nijak zbytečně dlouho a vydali jsme se dlouhou a trochu únavnou cestou taxíky na okraj Bogoty. Totiž v tomto velkoměstě polovina obyvatel může jezdit autem v sudé týdny druhá polovina v liché, navíc byl pátek odpoledne, prostě bylo třeba vše nakombinovat způsobem, jehož jsou schopni pouze Bogoťané. V paměti zůstává jen neustále přesedání z malého taxíku do druhého malého taxíku, všechno ale v jakési pohodě při pozorování života kolem. Takže to nebylo jenom dlouhý, ale stejně dlouhý to bylo. Nakonec jsme se ale dostali na okraj města, kde nás čekal Herman se svým indickým teréňákem, už se nepamatujeme jestli jsme jeli jenom s ním, nebo ještě druhým autem, každopádně s Kačenkou jsme po silnici vystoupali na vrcholy obklopující Bogotu a dále už jeli jen a jen dolů, měníce nadmořskou výšku z věčného máje do věčného léta.

Cestou nás zastihl pravý tropický liják, žádný deštík jak jsme ho znali z Karibiku, ale hustá sprcha valící se do údolí a odnášející všechno nezpevněné. Tyto chvíle jsme přežili pod střechou silničního kiosku, dali si něco k pití, možná menšího k jídlu, nevíme už. Víme jen, že krátký tropický den se blížil ke konci a již za šera či za tmy jsme později navštívili Juanovy příbuzné, začali se setkávat s tvářemi, které se s námi budou srdečně pozdravovat po další dva dny, aniž by jsme je byli schopni přesněji zařadit. Nejdříve jsme byli pohoštěni ovocnými nápoji v nějaké pěkné haciendě, tam jsme ovšem nezůstali a pokračovali dále, až jsme doputovali do té slavné Nocaimy. Byli jsme ubytováni v domku Juanových prarodičů z otcovy strany, došlo na předání Jezulátka Juanově věřící babičce, ale i na další návštěvy a seznamování a všude nenabízeli chlast, ale ovocné nápoje, jak je umí připravit jenom tam. Nakonec jsme ulehli na lůžka s tím, že se pořádně prospíme. Filip nás ale před tím upozornil na to, že místní psi nevyjí ani neštěkají, zato dělají příšerné zvuky, které jsme ještě nikdy předtím neslyšeli.

Filip měl pravdu. Kdybychom ty zvuky nahráli, mohly by se použít k nějaké pohádce o hejkalovi. Navíc se ještě ozývala znervózňující střelba. Možná dělobuchy, ale nám se v polospánku spíš zjevovalo nebezpečí ozbrojených lumpů. Spánek se skládal z početné série polousnutí, zakončené nebeskou zvonkohrou a bubínky. Ani pisatel ani Kačenka si nebyli po rozednění jisti, jestli se jim něco zdá, nebo jestli jsou už, nespíš na následky střelných poranění, někde v v nebi. Uvědomování si času a prostoru nebylo rychlé, ale nakonec jsme přeci jen pochopili, že žijeme, že je kolumbijské ráno a že na cestě nad našimi okny stojí průvod lidí, hrajících na podivné hudební nástroje. Průvod se dal nakonec do pohybu a my jsme se k němu v mlhavém časném ránu připojili. V prostředí spokojených obyvatel, navzájem si nosících v malých kelímcích kafíčko, jsme pozorovali výkon místních hudebníků, ale především místní skupiny mažoretkové. Prostě okamžiky vskutku zázračné.

V Kolumbii se oslavy událostí začínají brzy z rána, proto to ranní překvapení. V tomto případě se jednalo o oslavy založení Učitelského městečka Nové Nocaimy. Už si nepamatujeme, jestli se jednalo výročí osmdesáti let, nebo čtyřiceti, možná se jednalo o úplně jiné číslo, ale byla sobota slavnostního dne a mažoretkový výkon byl jen úvodem dvoudenních oslav.

Po návratu k bydlišti jsme si mohli prohlédnout hostitelský domek, vychutnat si cigárko s výhledem do krajiny v podhůří And v nadmořské výšce kolem 1100 metrů.  Mezi broméliemi a orchidejemi se vinuly vánoční řetězy. Prostě na Vánoce se Kolumbijci těší, vždyť jsou to narozeniny Jezulátka.

Okolí Nové Nocaimy jsme si prohlédli důkladně, modré nebe se střídalo s přívětivou oblačností, nesnesitelné vedro se nekonalo, i když stínu jsme rozhodně nevyhýbali. Pisatel se obdivoval větvičce s broméliemi, potkali jsme i pejska, který vypadal jako špinavý Ichifer. To byl Ichiferův duch to jasné, první na nás dohlížel v Obersthausenu a teď nás přišel zkontrolovat do And. Naše okružní putování pomalu nabíralo směr k historickému městu Nocaima. Před tím jsme ovšem museli projít kolem hřbitova a využili jsme i možnost vejít dovnitř. Zážitek následoval těžko popsatelný, naštěstí zaválel mobílkův foťáček. A pak už následovala krátká cesta po silnici dolů do Nocaimy.