El Peňon

Úterý 18.listopadu 2014 začínal v Medelínu krásným počasím. Ráno jsme se prošli kolem hotelu a zjistili, že v sousedství stojí úžasný kostel. Po prohlídce kostela jsme pozorovali ruch ranního kolumbijského velkoměsta, zaujaly též malé pěkně vybarvené autobůsky. Netrvalo dlouho a do jednoho takového jsme nastoupili s jasným programem navštívit jakousi zajímavou skálu. Takovou, co tam každý Medelíňan alespoň jednou byl. Představu jsme bůhvíjak přesnou neměli a o to nadšenější překvapení nás čekalo. Nejdříve začalo stoupání nad město, ukončené zastavením na vyhlídkovém místě. Kdybychom jeli jenom sem, tak jsme byli docela spokojení. Medelín jsme si opět prohlédli a to pěkně z téměř ptačí perspektivy. 

Následovala další cesta, možná hodinová, možná delší, každopádně stále mírně stoupající, neboť jsme překonali rozdíl výšek přes 600 metrů. Koukat bylo na co, bohužel kamera již byla bez energie. Posledním stoupáním této cesty byly serpentýny pod černou skalní homolí s jakýmisi kolmými bílými pruhy. Byli jsme u cíle a zastavili na plošince, obklopené vodní plochou s četnými ostrůvky. To bylo jezero Guatapé, později jsme zjistili, že to je jezero přehradní. A z hladiny přehradního jezera v Andách prostě musí koukat jeden ostrůvek ze druhým. Po výstupu z autobusu jsme si okamžitě vychutnali počasí v nadmořské výšce přes 2 000 metrů, prostě něco mezi Bogotou a Medelínem. Takové příjemné české léto. Zaujali též překrásné autobusy se školními výletníky, pozornosti nemohla uniknout Suzuki Grand Vitara, prostě Vitárka přesně naší barvy. I proto jsem se okamžitě cítili jako doma. Na hlavním pořadu dne však byla ta kamenná homole. Vypadala jako obrovský sešitý míč. A ten šev na nás čekal. Bylo to totiž schodiště na vrchol skály.  A aby té pohody nebylo málo, pisatel si konečně zakoupil pončo. Bylo jasné, že se jedná o úžasný den. 

V okamžitě milovaném ponču se pisatel vydal k překonání schodů v puklině skaliska. Vyskytla se i místa, kde mu nebylo bůhvíjak, ke skále se ale tiskl i Pája, každopádně Kačenka lezla bez obtíží, jako by nahoře mělo být vidět až do Vídně. Schody byly obklopeny koberci stříbřitých Tillandsií, to tedy byl botanický zážitek. Zhruba v polovině skály stála socha Panny Marie na takovém balkónku, to bylo milé. Výstup stál rozhodně za to. Jednak originalitou provedení, hlavní ale odměnou byla panoramata, obdivovatelná v pohodě na širokém a plochém temeni skály. Chvíle strávené na tomto místě lze zařadit mezi nejšťastnější v této expedici. Představa, že by jsme tu mohli být až do večera se nikomu neprotivila. Okraje byly řádně zabezpečené a nikdy nevedly rovnou do kolma.  Pobyt byl doprovázen příjemným čerstvým vánkem. Na vrcholu též stála restaurační stavba připomínající poněkud Krkonoše, chyběla už jenom pošta Ježíškovi. Zvukové aroma vyplňovala sympatická kolumbijská muzika. Baterka kamerky se chviličkami nad námi slitovala a z posledních sil nám umožnila natočit alespoň kratičké připomenutí. Do záběru se stylově dostal i kondor. Kromě procházení došlo i na posezení a trošku i na opalováníčko. Prostě tyto chvíle se zařadily mezi ty nejobtížněji zapomenutelné. Dolů se nám sice moc nechtělo, zato si pak pisatel mohl vychutnat pevné země bez pocitu, že bude muset ještě dolů.

Pisatel o tomto úžasném přírodním divu napsal článek. Tak si některá zajímavá zjištění sem můžeme z tohoto článku přepsat jako vlastní text. 

Útvar vznikl po výstupu vyvřelé horniny nad okolní terén. Vlivem větší odolnosti proti zvětrání se těleso postupem času vyčlenilo nad okolní krajinu ve formě bizarní skály, jejíž hmotnost se odhaduje na 10 miliónů tun. Charakteristickou pohledovou vlastností skály je vertikální puklina na severní straně, která umožnila první skálolezecké zdolání a která byla využita k vybudování dvaceti šestistupňového schodiště o celkovém počtu 702 schodů, které umožňuje návštěvu vrcholu i turistům. Půdorysné rozměry skalního masivu jsou 280 x 110 metrů, výška nad okolním terénem činí cca 200 metrů. Nadmořská výška vrcholu dosahuje 2 125 metrů. Výrazná krajinná dominanta hrála významnou kultovní roli v předkolumbovské éře, která se po španělské kolonizaci změnila v řevnivost osad, na jejichž hranici se nachází. Nárok na významové spojení si od svého vzniku činí sídla Guatapé a Peñol. Původní název Piedra de Peñol byl změněn na El Peñón de Guatapé, ve kterém jsou obsaženy názvy obou sídel. Přesto spor pokračoval i nadále a západní stěna se stala cílem pro grafity odvážlivců z osady Guatapé. Původně měla být celá stěna pokryta nápisem Guatapé, rozhořčený dav ze sídla Peñol však dalším grafiti aktivitám zabránil. Pozůstatkem jsou deštěm do plochy rozvinutá písmena G a U, která zdáli vyvolávají dojem křemenných žil. Prvovýstup po hladké skále byl uskutečněn 16. července roku 1954. Údajně byl realizován na přání kněze a trval pětici místních kolumbijských mužů pět dní.

Tak jsme se seznámili s jezerem Guatapé, víme už, že ty bílé pruhy na skále El Peñón de Guatapé měl být nápis Guatapé a že ten nápis se pokusili udělat obyvatelé Guatapé.  A na to městečko Guatapé jsme se následně také vyjeli podívat. A také se nám tam děsně líbilo.

I těch několik okamžiků, zachycených kamerou s vybitou baterií, nám ty úžasné chvíle na vrcholu dokážou připomenout.