Cartagena de Indias

První jihoamerickou noc jsme se prospali velice dobře. Však také následovala po náležitém utrmácení. Probudili jsme se s výbornými a vznesenými pocity. Po snídani u Mercedes jsme si vzali taxi na letiště. Čekal nás let dlouhý kolem 700 kilometrů. Krátce po vzletu se země začala znovu přibližovat k letadlu. Zahlédli jsme také horu se zasněženým vrcholem. Proč ne, nejvyšší hora Kolumbie je vysoká téměř šest kilometrů. Postupem času se země od letadla znovu vzdalovala a my jsme dále letěli již jen nad nížinou. Pod námi se vinul veliký hnědý had. Byla to řeka Magdalena, kolumbijská národní řeka. Její průtok je podobný Volze, ale to není v Jižní Americe nic výjimečného. Voda řeky však barví pobřežní vody do hněda až k Panamě. Řeka teče ještě dále na západ pod mořem. Proto je západní pobřeží Kolumbie hnědé a východní část krásně modrá. Ale teď letíme do té kalné oblasti. Kraj se zde jmenuje Bolívar a nachází se zde důležitý karibský přístav, legendární Cartagena Přesněji řečeno, Cartagena de Indias, protože ve Španělsku existuje ještě starší Cartagena. A co je na naší Cartageně nejdůležitější? Nejdříve si povíme něco o Simónu Bolívarovi. Narodil se v Caracasu, to je pravda, ale svou vítěznou armádu vybudoval v Cartageně de Indias. Nezávislost většiny jihoamerických zemí začala v Cartageně. Celá jedna země se dodnes jmenuje po Simónu Bolívarovi; ve Venezuele se dá platit měnou „Bolivar“. A každé město v Jižní Americe má alespoň jednu sochu Simóna Bolívara. I v Praze pisatel míjel dlouhá léta každý den v autobusu památník Simóna Bolívara. Zkrátka Simón Bolívar je velký světový hrdina. Jeho největším snem byla Velká Kolumbie (Kolumbie, Venezuela, Panama, Ekvádor a Peru). Zemřel v Santa Martě, kde také končí naše karibská cesta. A tak bychom tedy karibskou část našeho kolumbijského cestopisu mohli nazvat „Cesta Pražského Jezulátka ve stopách Simóna Bolívara“.

Tedy v listopadu jsme přistáli v Cartageně. Předtím jsme pobyli ve Střední Evropě a jeden den ve vysokohorské Kolumbii, jaké as bude vystoupení z letadla. Šok to skutečně byl. Ale jednalo se o kontakt s tropickým sluncem před značnou oblačnost. Byl to prostě skleník. Bylo to pohlazení po duši. Pisatel tehdy pocítil, že teplo a voda jsou život. Většina lidí žije v tropech. Je tam spousta nemocí a chudoby, to je pravda, ale v Grónsku žádné nemoci nejsou – a žádní lidé také ne.

Letištní terminál vypadá jako botanická zahrada. A vzduch? ​​Je to obrovská úleva pro každého s chronicky ucpaným nosem. Čekal nás okouzlující malý hotýlek. Pisatel se tam cítil jako nějaký koloniální plukovník na dovolené a jakmile jsme se ubytovali, vyšel z hotelu konečně si vychutnat cigaretku. Pokuřoval vedle starého kostela, na jehož zvonici seděl černý kondor. Zkrátka Sedm statečných.

Podívejme se na obrázek nahoře. Je to místo, kde každé ráno stojí prodavač kávy. A vedle něj balíček novin zdarma. Něco jako naše Metro. Každé ráno sem lidé chodí, pijí kávu, chvíli si sednou a pročtou bezplatnou tiskovinu. Pak jdou někam do práce.  Nyní tam vidíme sedět turisty. Vepředu je německá skupina a dál je náš Česko-kolumbijský svaz přátelství. Ještě nevíme, že Němci už hodinu čekají na něco k pití a jídlu. Jsme před kolumbijskou restaurací. Myslím, že nejběžnější kolumbijská slova jsou „fútbol“, „rumba“ a „mañana“. Mañana znamená zítra. V Kolumbii lidé nespěchají. Část bílého domu na obrázku je náš roztomilý malý hotel. Právě nás přijde navštívit Filip. Za ním vidíme taxi. To je vzácný okamžik. Obvykle je ulice dlouhá řada aut, většinou žlutých taxi, neustále troubící, všechna jedou pomalu a opatrně a dávají přednost psům pobíhajícím kolem. Na obrázku ale nevidíme, jak se pisatel pořád otáčí, dívá se k oknům kolem a hledá klec s andulkami. Žádné andulky nikde nevidí. Musí si teprve zvyknout na to, že křik papoušků je tady venku stejně běžný jako křik vrabců u nás doma. Jakmile se většina z nás najedla, rychle jsme zaplatili a vydali se ke staré pevnosti. Je to jeden z nejoblíbenějších turistických cílů v Cartageně. Z vrcholu pevnosti jsme mohli vidět celý přístav, moře, staré město a dokonce i moderní mrakodrapy. Když jsme se vrátili do hotelu, navštívili jsme břeh nedaleké zátoky. U vody se poflakovalo plno spokojených lidí. Jeden ležel, druhý seděl na přenosné židli před přenosným stolem s přenosnou televizí. Další poslouchal rádio. Naproti přes ulici leželo mnoho spokojených psů. A nad tím vším se hádali dva velcí zelení papoušci. Vypadalo to jako obrázek z nějaké publikace Svědků Jehovových. Zkrátka: Mañana.

Čekala nás večerní procházka starým městem. Nachází se tam mnoho krásných starých budov a nejkouzelnějším prvkem je množství barevných balkonů plných květin. Pouliční prodejci ovocných pohárů a ovocných nápojů byli také velmi přátelští a hlavně, mile početní. Nakonec jsme si ale přeci jen dopřáli pivo. Seděli jsme venku ve venkovní restauraci s nádherným výhledem na moře a mrakodrapy. A ten vzduch, jak ten se dýchal! Pisatel už měl na hlavě nový klobouk – pravé černobílé kolumbijské sombrero. To ho bude doprovázet po zbytek tohoto cestování.  Cestou zpět do hotelu jsme minuli kiosek. Majitel vynesl židle na ulici a Juan začal přinášet plechovky piva. Uvnitř kiosku byly dvě televize. Střídavě či současně byly slyšet dva zvuky: „Gooool“ nebo hudba s výkřiky „Rumba, Rumba, Rumbaaa“. Typický kolumbijský sportovní komentátor křičí „Gooool“ asi patnáct vteřin. Po chvíli už i pisatel začal volat „Rumba“. Filip odpověděl: „Rumba, Rumbaaa“, Juan nás začal plácat po zádech a šel pro další pivo. A pisatel znovu volal „Rumba!“ a Juan ho zase plácal po zádech. A znovu a znovu. Pršelo, ale nikomu to nevadilo. Kolem proběhla smečka psů. Z vedlejšího domu někdo vylil na ulici špinavou vodu z konve. Teplota byla těsně pod třicítkou. Všichni byli hodně provlhlí, ale velmi spokojení.

Druhý den jsme se probudili do krásného rána. Čekala nás snídaně v parádní místnosti. Dále jsme tento den prožili návštěvou bahenní sopky Volcan del Totumo a následnou koupelí a obědem na okraji města. Po výstupu z autobusu jsme se pod silně oblačným nebem prošli po liduprázdných plážích. Do hotelu jsme se vraceli dobrodružným použitím místní městské autobusové dopravy. Často jsme se potkávali s usměvavými ozbrojeným vojáky. Večer jsme pak strávili stejným způsobem jako předešlého dne, čili s pivem na ulici.

Třetí den začal mokrem, deštěm, zaplavenou ulicí, ale stejně pohodou. Den tentokráte patřil návštěvě ostrova s expozicí zvanou Oceánium. Nebe se začalo modrat a pršet začalo až po návratu z moře. Opakovala se cesta místní dopravou, poslední večer jsme si však sedli pod střechu, kde na stěně byl namalován Bratislavský hrad. Slovenštinu jsme ale nikde nezaslechli.  

Středa 12.listopadu byly posledním dnem v Cartageně. Počasí bylo od rána velmi sympatické. Dopoledne jsme mohli ještě věnovat prohlídce míst, které jsme mnohdy poznávali jen za nočního osvětlení. Po rozloučení s milým naším stylovým hotýlkem jsme se vydali na meziměstské autobusové nádraží, abychom milý náš domácký hotýlek vyměnili za moderní hotel v moderním letovisku v Santa Martě. 

Následující video bylo sestříháno z filmových záběrů z autobusu při návratu od bahenní sopky. Vidět lze tady průjezd silnicí před naším hotelem, na straně hotelu se však objektiv kamery nenalézala. I tak je to hezká vzpomínka a navíc si její tvůrce dal záležet i se stylovým hudebním doprovodem.