Na ranči u Nocaimy

Kouzelná sobota 15.listopadu 2014 pokračovala ve svém závěru dalšími skutky osudu, které lze označit za velice šťastné.  Když se sluníčko začalo přibližovat k obzoru, nastoupili všichni chlapci na korbu Hermanova indického náklaďáčku a vyjeli za dalším dobrodružstvím. Bylo to opravdu dobrodružství, však pisatel jel na korbě naposledy někde na Slovensku na vojně. Tehdy však byl oblečen pořádně, nyní tričko a krátké kalhoty pisateli brzy připomněly, že pociťová teplota s rostoucí rychlostí klesá. Každopádně nemohl si takovou akci dovolit odmítnout, cestu si nikdo nepamatuje, jenom že se někde ozvaly zvuky nějakého kolumbijského loskutáka, možná tukana. To byly skutečně zvuky tropické země. 

Po příjezdu do cíle, kterým byla hacienda s překrásným okolím, si pisatel vychutnal pevnou zemi a domáckou pociťovou teplotu. Denní světlo to s délkou soumraku nijak nepřehánělo, stačili jsme se ubytovat a všichni jsme se sešli v prostorném dvoupatrovém prostoru. Zde Lucia převzala od Kačenky dárky v podobě Jezulátka a vánočních ozdob z krkonošského podhůří. Lucia upletla pisateli cop a do interiéru vlétl pěkný motýl. Herman ho však ubil pantoflí s tím, že je pojson. No, proč by z nás nemohli trochu dělat blbce, když se o nás tak pěkně starali. Ubytováni jsme byli v pěkné jihoamerické světničce, kde na nočním stolku leželo pončo s emblémem výstavy koní. V ponču se pisateli tak zalíbilo, že bylo jasné, že bez ponča se nesmí vrátit domů. Venku v noci v dáli hráli a zpívali velmi pěkně na nějakém kolumbijském potlachu, bylo to velice romantické poslouchání. Den který začal nebeskými zvonky skončil lahodnou hudbou v dáli, na druhém břehu údolí v podhůří And.

Před usnutím i během četných probuzení se pisatele především zmocňovaly obavy z přilezení nějakého křovináře nebo alespoň pořádné tarantule. Noc byla rozhodně klidnější nežli noc předchozí, ale nějaké šramoty se přeci jen vyskytovaly. Že by nějaký loupeživý ocelot? Ráno jsme po východu z ložničky spatřili okamžitě původce. Byl to místní pejsek, kterého možná zajímalo, kdo v chaloupce bydlí a jestli by se nedalo něco vyloudit.

Probuzení bylo vstupem do překrásného dne. V prvních chvílích jsem se kochali nejbližším okolím. Krásně členěný prostor se živými plůtky a stříhaným trávníkem, síťové houpačky bylo nutno okamžitě vyzkoušet. Všude mangovníky, tu bez ovoce, tu s ovocem zeleným, tu s plody vyzívajícími k utrhnutí. Na návštěvu přišel i kůň. Výhledy nádherné. Hluboká a strmá údolí, dole v divoké řece jsme spatřili i vodáky, všechno v přívětivé zeleni v pestrých odstínech. Až později nám došlo, že se vlastně nejedná o hory porostlé pralesem, ale u kulturní zemědělskou krajinu. Mezi lesy se totiž v pestrém tvarovém projevu objevovala políčka s cukrovou třtinou, či pastviny. Byla to vlastně taková kolumbijská ladovská poezie. Chyběla jen boží muka a Nepomuk. Místo toho se při cestách objevovaly banánovníky.  Že se broméliím v kraji Nocaimy daří, jsme se dozvěděli již minulý den, dnes to bylo vrchovatě potvrzeno. Nad haciendou se začalo připravovat pohoštění. Z lidí, které jsme poznali minulý den chyběl málokdo, přicházeli i neznámí hosté. Byla prostě kolumbijská neděle a to nechce být žádný Kolumbijec sám, stejně jako našinec o Vánocích. Pisateli se dostal do ruky dalekohled. No, beze slov. Nerad ho půjčoval jinému. Maso se peklo pomalu, vznikl čas na procházku okolím.