Medellin

V pondělí 17.listopadu jsme vstávali brzy. Čekal nás odlet do Medellinu. V hlavě jsme ještě zpracovávali úžasné dojmy z Nocaimy a už nás čekaly další zážitky. Tradičně bez zbytečného zdržování jsme prošli letištní kontrolou a z okénka letadla odhadli počasí jako letově bezproblémové. Bogotá se probouzela do nového pracovního dne slunečným ránem. Nás čekal poslední týden v této krásné zemi. A v plánu bylo začít ho v proslulém rodišti Pabla Escobara. Do města obecně svázaném se zločinem a drogami. Čekal nás let severoseverovýchodním směrem při vzdálenosti asi 250 km. Čili do půlhodiny by jsme měli přistávat. Pisatel se z okénka obdivoval Andám zcela bez clony mraků. Nicméně časem nějaké oblačnosti přibylo, dokonce ani nevyfotil Magdalénu přes kterou bylo nutné přeletět, ale třeba se střídal u okénka, nevíme, každopádně při klesání na cílové letiště jsme vlétli do mlhy. Domorodý spolucestující zintenzivnil své modlitby, zejména pak, když letadlo blížící se k letištní ploše prudce opět nabralo výšku a vylétlo opět do čistého nebe. Možná jsme unikli smrti o vlásek, možná měl pilot na rozmyšlení dost času. Každopádně čekal nás asi hodinový vyhlídkový let nad ranní kolumbijskou mlhou s možností, že se zase vrátíme do Bogoty, eventuálně navštívíme úplně jiné letiště. Ale každá mlha se jednou musí rozpustit a mlha nad Medelínem to nakonec udělala. Z letiště jsme museli do města přijet autobusem, jelikož Medelín bůhvíjaká placka není, naopak město leží v údolí a z letiště jsme sjížděli docela zprudka dolů. Na nádraží nás čekal nový průvodce, Juanův bratr Ernesto.

Ze všech průvodců byl Ernesto bezesporu nejméně spolehlivý a nejméně na návštěvu připravený. Zdá se, že s pouhým odkázáním na Filipa a Juana by následující průběh expedice byl stejný. Nicméně Ernesto nebyl žádný stydlín, co se týkalo žádosti o cigaretu a nenechal by se zahanbit ani Váchalem. Nejdříve došlo na ubytování. Byli jsme ubytováni ve stejném hotelu spolu s Pájou a Vlaďkou. Rozmazleni rezidencí v Bogotě, kouzelným hotýlkem v Cartageně, luxusním hotelem v Santa Martě a domáckým prostředím v Nocaimě, mohli jsme toto ubytování bez váhání označit za nejslabší. Ale překvapivě tu tekla teplá voda.

Nadmořská výška Medelínu se pohybuje kolem 1500 metrů. Tedy na rozdíl od Bogoty, kde je věčné jaro, je zde stejně jako v Nocaimě věčné léto. Bez bůhvíjakých extrémů. Každopádně očekávalo se spíš horko, pisatel vyrazil v košili a krátkých kalhotách a do města místo sombréra si nasadil čepičku. Nejdříve nás čekala jízda městkou kolejovou hromadnou dopravou. Medelín je jediným městem v zemi, kde mají vyvýšenou kolejovou dopravu. A na jednu ze stanic navazuje lanovka. A tou lanovkou jsme se vydali na panoramata. Pěkně z civilizovaných míst jsme vyjeli nad pořádné slamy s chatrčemi. To byla zajímavá akce, ani si už nepamatujeme, co bylo na vyhlídce nahoře, ale nejdůležitější byl ten svah.

Následovala návštěva centra. Tím je Náměstí svobody, tvořené znamenitými stavbami. Jedním z nich je mrakodrap s vrcholem ve tvaru špičky jehly. Tato stavba připomíná, že Medelín byl kdysi významným městem textilním, zásobujícím celý svět padělanými značkami. Jiný mrakáč vypadal jako slepený z obřích sirek. Zajímavá stavba s černobílým střídáním tvárnic byla střediskem kulturním, nesjpíš s galerií a muzeem. V její blízkosti jsme spatřili kovové lesklé sochy Boterovy. Tehdy jsme Boterovi propadli, ale ještě jsme netušili, že mu v jeho muzeu v Bogotě propadneme ještě víc. Prostě zde začala naše boterománie. Pisatel si moc pochutnal na ovocném nápoji s tříští, to bylo něco. 

Nálada byla ze začátku velice dobrá, bohužel za čas jí začala kazit nemožnost získat na podkladě řádných dokladů a řádných platebních karet peníze. Tady tedy Kolumbie ošklivě selhala. Nálada Kačenky se začala nepříjemně zhoršovat a také nás marné úsilí stálo dost času. Na jedné z fotografií máme na veřejných hodinách prokázán čas tři čtvrtě na tři, tedy v pohodě přes tři hodiny na další studium města za denního světla. Měli jsme možnost navštívit největší sladkovodní akvárium v Jižní Americe, spousty přírodovědných pavilonů, nicméně jsme se tak nějak motali a nakonec navštívili botanický park. Jednalo se o příjemnou procházku městským parkem s rybníčkem, pisatel uviděl ve větvích konečně stromové kuře, neboli leguána zeleného. 

Při procházce hlavními ulicemi se pisateli podařilo nahlédnout do parkoviště pohřebních vozů. Tak nějak se bál to tam vyfotit, prostě nechtělo se mu moc jít blíž a fotit pohřebácká auta ve městě zločinu, ale na ty úžasné staré americké bouráky s výzdobou korespondující s výzdobou místních autobusů se nedá zapomenout. Také se podařilo nahlédnout do méně frekventovaných uliček, někde se válel někdo s igelitovým pytlem na hlavě, prostě bylo třeba se pohybovat po trasách bezpečných. Ty vypadly docela kulturně a nakonec jsme zasedli v jedné restauraci na večeři. Maso, které pisatel dostal, nechal po přičuchnutí na talíři a vyrazil si radši v doprovodu Ernesta zakouřit. Vánoční výzdoba nechyběla ani zde. Nastala již tma. Osvícen korálky byl například mohutný cereus, zvonky začaly také všude svítit, prostě začal předvánoční večer. V televizi restaurace zrovna dávali na jedné ze tří televizí fotbalový zápas rodné země s Islandem. Pisatel se těšil na to, jak budou našinci Islanďany drtit, ale jednalo se zrovna o zápas, kdy země s několika tisíci obyvatel vyhrála nad rodištěm Tondy Panenky. Naštěstí většina návštěvníků restaurace sledovala jiné zápasy na ostatních televizích. Po návratu k hotelu jsme ještě nechtěli načatý pestrý den jen tak už ukončit a během procházky kolem hotelu jsme objevili možnost posezení s plechovkou piva na ulici. Využili jsme toho.