V pondělí 17.listopadu jsme vstávali brzy. Čekal nás odlet do Medellinu. V hlavě jsme ještě zpracovávali úžasné dojmy z Nocaimy a už nás čekaly další zážitky. Tradičně bez zbytečného zdržování jsme prošli letištní kontrolou a z okénka letadla odhadli počasí jako letově bezproblémové. Bogotá se probouzela do nového pracovního dne slunečným ránem. Nás čekal poslední týden v této krásné zemi. A v plánu bylo začít ho v proslulém rodišti Pabla Escobara. Do města obecně svázaném se zločinem a drogami. Čekal nás let severoseverovýchodním směrem při vzdálenosti asi 250 km. Čili do půlhodiny by jsme měli přistávat. Pisatel se z okénka obdivoval Andám zcela bez clony mraků. Nicméně časem nějaké oblačnosti přibylo, dokonce ani nevyfotil Magdalénu přes kterou bylo nutné přeletět, ale třeba se střídal u okénka, nevíme, každopádně při klesání na cílové letiště jsme vlétli do mlhy. Domorodý spolucestující zintenzivnil své modlitby, zejména pak, když letadlo blížící se k letištní ploše prudce opět nabralo výšku a vylétlo opět do čistého nebe. Možná jsme unikli smrti o vlásek, možná měl pilot na rozmyšlení dost času. Každopádně čekal nás asi hodinový vyhlídkový let nad ranní kolumbijskou mlhou s možností, že se zase vrátíme do Bogoty, eventuálně navštívíme úplně jiné letiště. Ale každá mlha se jednou musí rozpustit a mlha nad Medelínem to nakonec udělala. Z letiště jsme museli do města přijet autobusem, jelikož Medelín bůhvíjaká placka není, naopak město leží v údolí a z letiště jsme sjížděli docela zprudka dolů. Na nádraží nás čekal nový průvodce, Juanův bratr Ernesto.
Ze všech průvodců byl Ernesto bezesporu nejméně spolehlivý a nejméně na návštěvu připravený. Zdá se, že s pouhým odkázáním na Filipa a Juana by následující průběh expedice byl stejný. Nicméně Ernesto nebyl žádný stydlín, co se týkalo žádosti o cigaretu a nenechal by se zahanbit ani Váchalem. Nejdříve došlo na ubytování. Byli jsme ubytováni ve stejném hotelu spolu s Pájou a Vlaďkou. Rozmazleni rezidencí v Bogotě, kouzelným hotýlkem v Cartageně, luxusním hotelem v Santa Martě a domáckým prostředím v Nocaimě, mohli jsme toto ubytování bez váhání označit za nejslabší. Ale překvapivě tu tekla teplá voda.
Nadmořská výška Medelínu se pohybuje kolem 1500 metrů. Tedy na rozdíl od Bogoty, kde je věčné jaro, je zde stejně jako v Nocaimě věčné léto. Bez bůhvíjakých extrémů. Každopádně očekávalo se spíš horko, pisatel vyrazil v košili a krátkých kalhotách a do města místo sombréra si nasadil čepičku. Nejdříve nás čekala jízda městkou kolejovou hromadnou dopravou. Medelín je jediným městem v zemi, kde mají vyvýšenou kolejovou dopravu. A na jednu ze stanic navazuje lanovka. A tou lanovkou jsme se vydali na panoramata. Pěkně z civilizovaných míst jsme vyjeli nad pořádné slamy s chatrčemi. To byla zajímavá akce, ani si už nepamatujeme, co bylo na vyhlídce nahoře, ale nejdůležitější byl ten svah.
Následovala návštěva centra. Tím je Náměstí svobody, tvořené znamenitými stavbami. Jedním z nich je mrakodrap s vrcholem ve tvaru špičky jehly. Tato stavba připomíná, že Medelín byl kdysi významným městem textilním, zásobujícím celý svět padělanými značkami. Jiný mrakáč vypadal jako slepený z obřích sirek. Zajímavá stavba s černobílým střídáním tvárnic byla střediskem kulturním, nesjpíš s galerií a muzeem. V její blízkosti jsme spatřili kovové lesklé sochy Boterovy. Tehdy jsme Boterovi propadli, ale ještě jsme netušili, že mu v jeho muzeu v Bogotě propadneme ještě víc. Prostě zde začala naše boterománie. Pisatel si moc pochutnal na ovocném nápoji s tříští, to bylo něco.
Nálada byla ze začátku velice dobrá, bohužel za čas jí začala kazit nemožnost získat na podkladě řádných dokladů a řádných platebních karet peníze. Tady tedy Kolumbie ošklivě selhala. Nálada Kačenky se začala nepříjemně zhoršovat a také nás marné úsilí stálo dost času. Na jedné z fotografií máme na veřejných hodinách prokázán čas tři čtvrtě na tři, tedy v pohodě přes tři hodiny na další studium města za denního světla. Měli jsme možnost navštívit největší sladkovodní akvárium v Jižní Americe, spousty přírodovědných pavilonů, nicméně jsme se tak nějak motali a nakonec navštívili botanický park. Jednalo se o příjemnou procházku městským parkem s rybníčkem, pisatel uviděl ve větvích konečně stromové kuře, neboli leguána zeleného.
Při procházce hlavními ulicemi se pisateli podařilo nahlédnout do parkoviště pohřebních vozů. Tak nějak se bál to tam vyfotit, prostě nechtělo se mu moc jít blíž a fotit pohřebácká auta ve městě zločinu, ale na ty úžasné staré americké bouráky s výzdobou korespondující s výzdobou místních autobusů se nedá zapomenout. Také se podařilo nahlédnout do méně frekventovaných uliček, někde se válel někdo s igelitovým pytlem na hlavě, prostě bylo třeba se pohybovat po trasách bezpečných. Ty vypadly docela kulturně a nakonec jsme zasedli v jedné restauraci na večeři. Maso, které pisatel dostal, nechal po přičuchnutí na talíři a vyrazil si radši v doprovodu Ernesta zakouřit. Vánoční výzdoba nechyběla ani zde. Nastala již tma. Osvícen korálky byl například mohutný cereus, zvonky začaly také všude svítit, prostě začal předvánoční večer. V televizi restaurace zrovna dávali na jedné ze tří televizí fotbalový zápas rodné země s Islandem. Pisatel se těšil na to, jak budou našinci Islanďany drtit, ale jednalo se zrovna o zápas, kdy země s několika tisíci obyvatel vyhrála nad rodištěm Tondy Panenky. Naštěstí většina návštěvníků restaurace sledovala jiné zápasy na ostatních televizích. Po návratu k hotelu jsme ještě nechtěli načatý pestrý den jen tak už ukončit a během procházky kolem hotelu jsme objevili možnost posezení s plechovkou piva na ulici. Využili jsme toho.
Druhý den jsme se probudili do příjemného rána. Vešli jsme do nejbližších ulic najít nějakou lékárnu, protože pisateli došel Olynth. Nakonec se nám nějaké stříkadlo do nosu podařilo sehnat, ale Olynth to nebyl a do konce expedice se pisatel již musel smířit s občas ucpaným nosem. Ale bylo teplo, dýchat pusou nebyl problém a hlavně problém účinně mírnila vysoká vlhkost vzduchu. Podařilo se také konečně sehnat peníze, to výrazně zlepšilo náladu. Především jsme ale měli štěstí na další zajímavou stavbu. Nedaleko našeho nepříliš krásného hotelu jsme objevili kostel, který svým zjevem vybočoval znamenitě z průměru a připomínal spíš nějaký orient. Jednalo se o druhou nejvýznamnější sakrální stavbu města a ta stála hned vedle hotelu. Prostě paráda. Ani interiér nezklamal. Čekala nás ale cesta za přírodními pamětihodnostmi jménem El Peňon a Guatapé. Nalezli jsme do malého pěkného autobůsku a vyjeli vzhůru nad město po stejné cestě, jakou jsme přijeli z letiště. Nad městem jsme se zastavili na dalším pěkném místě, vysloveně vyhlídkovém. Medelín jsme tam měli jako na dlani. Pak už následovala cesta k jezeru Guatapé, která se rovněž zařadila mezi nezapomenutelné. K návratu došlo až za tmy. Dojati prožitým dnem jsme se opět osvěžili na ulici plechovkami piva a po požití těchto šláftruňků jsme usnuli s tím, že se před návratem do Bogoty pěkně vyspíme. Kvalitní spánek nám však nebyl dopřán. Někdy kolem půl čtvrté v noci se v blízkosti hotelu na prostředku mezi silničními pruhy usadil někdo, možná jich bylo víc, komu dělalo dobře dělat příšerný randál vlastními i reprodukovanými zvuky. To se spát opravdu nedalo. Úměrně zmiňované události jsme náležitě ospalí opustili hotel a vydali se na letiště. Do konce kolumbijského putování nám pak zbývalo už jen další poznávání hlavního města.
Nadzemní městskou dráhu jsme poznali již v mládí v Berlíně, ale navazující na městskou lanovku až v Medellinu. Pohledy z lanovky se směrem vzhůru měnily od honosné historické i moderní architektury až po chudinské slamy.
Nahoře jsme si krátce vychutnali panoramata. Naši souputníci se zde rozhodli vytvořit živý alegorický obraz, inspirovaný pravděpodobně komplikacemi při dnešním přistávání. Autorem obrazu by mohla být Vlaďka, alespoň se tváří nejnadšeněji. Juan stojí opodál a ke skupině se v podstatě nehlásí. Viktor bere scénu vysloveně vážně, Filip je pro jakékoli akce, ale vysloveně se nepřemáhá. Pája se naopak spíš přemáhá a na udržení rovnováhy se úporně soustředí s náležitou opatrností.
Plaza de la Libertad neboli Náměstí svobody je centrem, které jsme nemohli minout. Zde jsme strávili jistě přes hodinu, obdivovali se originální architektuře a hlavně, zde byly založeny základy naší boterománie.
Podobný snímek, ale jediný s Ernestem
To je dům kultury, vpravo Kačenka a za ní v dáli tlustý takaru
Anděla je tak tlustá, že už nemůže létat
Pisatel u tlusté kočky
Ale nasral jsem mu. Byla to lahoda.
Tady je naše parta v bambusové architektuře
To může být docela slušné kukuruků
Pisatel před bambusy, ale co když je to cukrová třtina?
Další chvíle byly ve znamení marného shánění movitosti a jisté programové nejistoty. Nevyužili jsme možnosti navštívit věhlasná akvária, terária, planetárium a skleníky a všechno se nakonec scvrklo do návštěvy parku. Na fotografii věhlasných červených budov areálu Parque Explora vidíme čas, který je přesně o osm hodin pozdější než údaj na snímku. Každopádně stojí za to si připomenout leguána. To je vyslovený sympaťák.
Prostory největšího chrámu Medelínu ohromují velikostí, na nás navíc zapůsobil i překrásný zpěv z chóru. Kačenka prostory i zvuk začala nahrávat. Nemilosrdné vybití baterky však možnost tvorby krásného filmu ukončilo. Stejně tak ukončilo i možnost filmovat i další dny. Něco se však nahrát podařilo, tak alespoň to málo si můžeme připomenout.
Večer v Medelínu je více než vlahý. Teplota nikterak nepřipomíná vánoční čas. Večer kalilo jen zkažené maso k večeři a nakládačka od Islandu.
La Parroquia de San Joaquín čili Farní kostel svatého Jáchyma je stavbou velice pozoruhodnou. Svatý Jáchym byl tatínkem Panenky Marie, tak si taky pořádný kostel zaslouží. Podívali jsme se i dovnitř, byla tam pěkná socha nějakého padreho a zákaz šimrat sochu Ježíše na nohách. Poznání tohoto kostela byla pěkným úvodem druhého dne v Medelínu.
Tohle nás tedy ohromilo
Neomítnuté cihly známe už z Metropolitního chrámu
Boční oltář září denním světlem podařeného výletního dne
Co je to za padreho se nám nepodařilo zjistit
Ježíš bez kříže jen tak ve vzduchu je taky pěkná moderna
Barvy místní MHD pisatele dost děsně bavily
Zastavení na vyhlídkovém místě nad městem bylo velice zdařilým počinem. Příjemné prostředí s katolickým kostelíkem a pohanským sousoším nabízelo rozlehlé výhledy. Město, které jsme tak nějak poznali uplynulého dne jsme měli nyní možnost si pěkně vcelku prohlédnout jako na dlani. Prostě tak nějak prostorově vše zrekapitulovat. Zdařilá socha horníka pak připomněla hornickou historii města.
Nevelký prostor, zato udžovaný a přívětivě milý
Kačenka jde ke kostelíku, podíváme se dovnitř
Flákají se tu kočky
Rozeznáváme známá místa
Kačenka je moc spokojená a to ještě neví, že dnes pozná Peňon