Život Leonarda da Vinci (1971)

Očima musíš dobře koukat. A když koukáš, všechno vidíš. Když vidíš, můžeš chápat. A chápat znamená vědět. A když víš, tak je ti dobře.

Roky prožité v naprosté volnosti Leonardovi přinesou neobyčejnou tělesnou sílu a mimořádnou lásku k přírodě. K přírodě, obrovskému útočišti pro toho, kdo se cítí sám a sám chce také zůstat.

Otec: "Neslyšel jsi někdy, že levá ruka patří ďáblu?"

Leonardo: "Slunce se zvedá z levé strany a na hodinách se pohybují ručičky doleva. A na mušlích to vidíte také: jejich spirála vychází zleva..."

Vypravěč: Leonardo je sám.

"Pokud jsi sám, patříš celý sobě. Jestliže tě doprovází někdo blízký, patříš si jen z poloviny."

To později píše Leonardo s hořkou hrdostí.

Vypraveč: "Divoký je ten, kdo se zachrání," píše na jedné ze svých stránek. Leonardo je sám, a přece není sám. Příroda je jeho velkým útočištěm. Příroda a věci, které ho obklopují, nabízejí jeho zvídavému duchu svou tajemnou tvář.

Vypravěč: Leonardova praktická a pozitivní mysl se špatně skrývanou netrpělivostí reaguje na příliš jemné a neplodné diskuse o přírodě a podstatě duše:

"Ale já věřím, že spíše než definovat duši, kterou nemůžeme na vlastní oči vidět, prospěšnější je studovat věci známé ze zkušenosti a praxe, protože jen zkušenost nás nemůže klamat. A tam, kde nelze aplikovat jednu ze zásad matematiky, není žádné jistoty."

Vypravěč: "Kdyby tak mohl uletět jako ptáci; prchnout, najít svobodu někde daleko."

Leonardo: "Voda, která se vlévá do řek, je poslední, která odešla a první, která přichází. Taková je i přítomnost. Čas míjí a okamžik nelze zachytit. Minutu za minutou se dnešek stává zítřkem."

- Podívej se: Florencie.

- To je malé město.

- Malá města a malá obydlí podněcují ducha. Velká ho ničí.

Ještě dnes se někteří lidé ptají, jak to, že si Leonardo dovoluje zobrazovat lidi v této podobě.

Leonardo lidi rád neměl. Nebyl světcem, jako svatý František milující lidi proti jejich vůli, nebo prorokem, jako Savonarola, který lidi miloval, přestože je bičoval, či vášnivec rodu Michelangelova, který lidi miloval i nenáviděl a byl s nimi v neustálém rozporu. Leonardo lidi milovat nemohl. Urážela ho jejich lakota, jejich lenost či okázalá nafoukanost v jejich hlouposti.

Do své předmluvy k sešitům o anatomii si napsal:

"Často, když vidím některé lidi brát do ruky dobrou knihu, ptám se, zdali si ji nestrčí jako opice k nosu, či se mě nezeptají, není-li to něco k jídlu.

Přemnozí lidé," drsně poznamenává, "nemohou být označeni jinak než jako přechod mezi potravou a produkcí výkalů, protože po nich nezůstane nic jiného než záchody plné výkalů."

Byl plachý a aristokraticky osamělý.

Související odkaz: