Talíře nad Velkým Malíkovem (1977)

Máš smutnou duši jako každej hostinskej; musíte z lokálu vyhazovat opilce, a tudíž nejste stavěný na poezii.

- Tohleto je člověk z roku 3000: vidíš ty talentový boule? Dovedeš si představit, že by si tenhleten člověk budoucnosti u tebe dal svíčkovou a pivo?

- Toho se naštěstí nedožiju.

- Bude to samá věda, žádný emoce, žádná láska!

- Zadrž, Hubo, seš proti všemu, co je dnes; už ti vadí i láska.

- Mně ne, ale těmhletěm bude vadit. Víš ty vůbec, o jak drahocennej čas tě připravuje?

Jen upatlaná realita a žádná velikost. Pro samý makání a emoce neviděj dopředu. Nebejt nás, tak je svět v krizi. Jenom si nesmíme strhat tělo, aby nám to tuhle (ukáže si prstem na čelo) fungovalo.

Příroda nám vymírá a vzácnost činí krásným i ošklivé.

Alkohol! Chcete mě odrušit?

Je těžké být na Zemi člověkem - ale krásné.

Komentář: Neuspořádané, chybí tomu rytmus a jistá sevřenost, budí to dojem rozházenosti, "odrušuje to", jak říkají mimozemšťané; ti to zde ovšem tvrdí o alkoholu, že "odrušuje" a dělá z nich lidi se smyslem pro humor. Zdejší humor je vůbec jaksi příliš lidský, pro vyšší bytosti nepochopitelný. Nejvíc vadí právě to dodané humanisticko-optimistické vyznění projevující se například ve výroku: "Těžké je být člověkem, ale krásné." A opodál lynčuje rozzuřený dav špatného cestáře, jenž má hlavu v oblacích a mysl v lepším budoucnu. Škoda, mohla to být aspoň průměrně natočená satira, ale takhle..."Vemte mě s sebou!"