Amadeus (1984)
Salieri: On byl mým idolem. Mozart. Myslím, že nebyla doba, kdy bych neznal jeho jméno. Já si ještě hrál dětské hry, když on koncertoval pro krále a císaře. Dokonce i pro papeže v Římě. Připouštím, že jsem žárlil, když jsem slyšel, co o něm vyprávěli. Ne o skvělém malém zázraku, ale o jeho otci, který ho to všechno naučil. Můj otec se o hudbu vůbec nezajímal. Když jsem řekl, že bych chtěl jednou být takový, jako Mozart, řekl mi: "Proč chceš být cvičenou opicí? Chceš být vláčen po Evropě a předvádět kejkle jako šašek?" Ach... Jak jsem mu mohl říci, co pro mne hudba znamená? A tak, zatímco se otec vroucně modlil k Bohu za ochranu obchodu, já tajně odříkával tu nejpyšnější modlitbu, kterou znám: "Pane, udělej ze mne velkého komponistu. Nech mne oslavit tvou velebnost mou hudbou. Zařiď, ať oslavují mne. Udělej mne slavným na celém světě, Bože. Udělej mne nesmrtelným. A až zemřu, dej, ať lidé vyslovují mé jméno vždy s láskou, s níž jsem komponoval. Já ti dám na oplátku svoji cudnost. Svoji píli. Svou nejhlubší pokoru. Po celý svůj život."
Tento muž napsal svůj první koncert už ve čtyřech letech. První symfonii v sedmi. A celou operu ve dvanácti. Je to vidět? Je talent, jako tento, vepsaný ve tváři?
V partu nebylo nic. Začátek prostý. Skoro komický. Jen rytmus. Fagoty. Basetové rohy. Jako pro ošumělý akordeon. A potom... Najednou ve výšce... byl hoboj. Jedinečný tón, který zněl... dokud jej nepřevzal klarinet, aby jej zjemnil do fráze úžasné rozkoše. Tohle nebylo dílo vycvičené opice. To byla hudba, jakou jsem neslyšel. Byla plná touhy. Takové neuspokojené touhy. Měl jsem pocit, že slyším hlas Boží.
Úžasné. Bylo to neskutečné. Šlo o první a pouhé náčrty skladeb. Ale nebyly v nich žádné úpravy. Ani jedna. Prostě jen zaznamenal skladbu, která se zrodila v jeho hlavě. Stránka po stránce byla, jako by mu ji někdo diktoval. A hudba vytvořená tak, že by to ani lépe nešlo. Přesun jediné noty by ji byl znehodnotil. Přesun jediné fráze by ji celou zbortil. A mně bylo jasné, že to, co jsem slyšel v arcibiskupském paláci, nebyla jen náhoda. Zde se opět mocně ozval hlas Boha. A já viděl z klece pedantských inkoustových čar dokonalou krásu.
Mozart: Pracuji na něčem, co exploduje jako granát v celé Evropě.
Už mám až po krk všech těch... vašich vznešeností. Mrtvé legendy. Proč musíme pořád psát jenom o těch bozích a legendách? Buďme upřímní. Kdo by raději nenaslouchal svému kadeřníkovi než Herkulovi, než Horatiovi nebo Orfeovi, lidem, co jsou z mramoru a mramor i serou. Promiňte, Jasnosti. Já jsem vulgární. Ale věřte mi, že má hudba není.
Salieri: Slyšel jsem, jak se divadlo plní hudbou pravého odpuštění. A všechny, kdo tam jsou, dokonale uvolňuje. Skrze tohoto malého muže zpíval Bůh pro celý svět. K nezadržení. A každým dalším taktem zhoršoval moji strašnou porážku.
Trápilo mne snad jen skutečné zabití. Jak to udělat? Jak se zabíjí člověk? Jedna věc je o tom jen snít, ale jiné je, když to pak máte udělat. Svýma rukama.
Promluvím za všechny průměrné na světě. Jsem něco jako jejich otec. Jejich svatý patron. Všude jenom průměrnost. Odpouštím vám. Dávám vám rozhřešení. Všem.
Komentář: Přidávám se k mnohým znalcům a příznivcům Mozarta, kteří vyčítají Formanovi, že se v tomto filmu nedržel přesných historických skutečností a velmi hrubě si vymýšlel věci, které se nikdy v Amadeově životě nestaly: Salieri mu nepomáhal při komponování Requiem d moll, nýbrž jeho neprávem téměř zapomenutý a nedoceněný mladý žák F. X. Süssmayr, který celé načrtnuté dílo po mistrově smrti dokončil a který se ve filmu vůbec neobjevil. A dále: Mozart v jedné scéně zesměšňuje Bacha a o Händelovi tvrdí, že ho nemá rád; ve skutečnosti si obou těchto geniálních hudebních velmožů velice vážil a uznával je, a to v době, kdy např. právě Bach nebyl ještě tolik známý a oblíbený jako v pozdějších dobách. Také Mozartova manželka zde byla představena nespravedlivě k historické skutečnosti v příliš přívětivém světle; ve skutečnosti to byla právě ona, kdo se nejvíc podílel na Wolfgangově celkovém vyčerpání, které jej dovedlo až k smrti, a její "obětavost" pro manžela a pro rodinu je zde velmi hrubě zfalšována, ne-li dokonce postavena na hlavu. Ve filmu dále úplně chybí Mozartův největší životní úspěch, totiž přivítání a nadšení, s jakým se setkal v Praze. Nelíbily se mi i nedostatky jiného rázu, např. když po značném úsilí o prosazení opery v němčině, nezazní tato ve filmu nakonec ani v němčině, ani v italštině, nýbrž v angličtině! Mnoho lidí si z toho všeho udělalo o Mozartovi zkreslený obrázek, což je největší chybou tohoto jinak zdařilého filmu. Na druhé straně však také přivedl film mnoho lidí k potěšitelnému zájmu o Mozarta a o klasickou hudbu vůbec.