Honza:

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pro Kožený Hrdla složit hodně písniček. Kapele patří obrovský dík, že je v podstatě všechny „vstřebala“. O to větší dík, že jsou logicky pro každého jednotlivce nějaké, které by nemusel, ale nereptá. A pak jsou takové, které vyloženě nadchly nebo uzrály a jsou páteří Koženého repertoáru, prostě kapelu baví a publikum také. Mezi těmito dvěma zásadními skupinami je dle mých letitých pocitů pár takových nevyhraněných. Z nich je  pro mne  nejvoňavější „S ozvěnou“.

Naše chatička nad Sázavou byla postavena na louce na kraji lesa. V padesátých letech rozšířili kolchozníci les o pás zalesnění luk, takže jsme se ocitli v lese. Nicméně stromky byly malé, nestínily. Maminka si tak mohla stále ještě na sluníčku držet pár malých záhonků s jahodami.

Jahody zrály a jednoho dne na konci června maminka vyslala svého skoro čtrnáctiletého synka vlakem z Braníka do Jílového u Prahy s cílem očesat zralé sladké plody. Očesal jsem je a protože bylo velmi teplo, do odjezdu večerního vlaku zpět do Prahy času dost, hurá na milované místo uprostřed proudu Sázavy. Nic nerušilo, tehdy nebyly žádné sekačky, pily a podobné přístroje. Údolí elektřinu ještě neznalo. Byl velebný všední den, nikde nikdo, jen já a proud Sázavy, ozvěna údolních strání, když jsem vykřikl smyšlený indiánský pokřik. Nevím, proč mám tento zdánlivě obyčejný „zážitek“ tak v paměti a v krvi. Plácal jsem se v proudu jak kapr na suchu, křičel a byl tak šťastný, jak snad už nikdy tak intenzivně.

Nahrávce jsem předepsal takový „divný“ úvod a mezihru. S větší trpělivostí a představivostí možná uslyšíte to moje údolí s ozvěnou. Ve studiu v refrénech zpívala i Blančina dcera Eliška. Skvěle. A co teprve Láďa Pekákek ve slokách. Jako by byl v těch peřejích se mnou.