KOŽENÉ PÍSNIČKY S PŘÍBĚHEM 2

Honza:

Rok 1991 jsme prožili společně s Romanem v Mnichově. Zmiňuji to proto, že jsme se do té doby prakticky neznali a teprve tam jsme se „oťukávali“. Postupně vyšlo mj. najevo, že jsme oba kdysi muzicírovali a tak dohoda, že já dovezu kytaru a Roman banjo, byla nasnadě. Stalo se.

Zasedli jsme ke stolu, naladili nástroje a logicky padla otázka, co si zahrajeme. Světe, div se, kromě národních a sprostonárodních písniček – nic. Sféry našich „muzik“ se absolutně míjely.

Jména kapel, které Roman jmenoval, jsem matně znal, ale jejich písničky, kromě mála od Plavců, jsem neznal. U Romana to bylo podobné. Noty jsme poruce neměli. Takže zpaměti „Život je jen…, Klobouk ve křoví“ a pak jsme toho nechali.

Uplynulo asi deset let a Roman mne pozval mezi sešlost – většinou spolupracovníků z naší firmy – do jisté vinohradské vinárny v Polské ulici a posléze ke Staňkům. Tady jsem se dostal jednak do skvělé veselé party a jednak k těm písničkám, o kterých Roman v Mnichově mluvil, protože zde se nejen probíral život, ale hlavně hrálo a zpívalo. Třeba na takovou „Co se dál bude dít“ jsem se pak těšíval jak malý kluk. A takových titulů bylo samozřejmě víc…

Asi jsem se někdy prořekl, že jsem hrával na klarinet. Protože muzicírování zde bylo velmi spontánní, byla naděje, že fakt mé skoro celoživotní pauzy od poslední chvíle, kdy jsem měl klarinet v puse, se milosrdně ztratí v nadšení přátel. No, neztratil. Ale ty nové začátky byly velmi tolerantní. Můj starý klarinet neladil, prsty neposlouchaly a podobně…

Byl jsem přijat a posléze i požádán o autorské příspěvky. Pořadí si nepamatuji, ale první sloka „Nej, nej, nej“ patřila mezi první pokusy.