Honza Smolka:

Jsou písničky, které jsem složil, určitou dobu je miloval, ale po čase,  pod vlivem dalších nových, jakoby ztratily své kouzlo. Je však skupina takových, které ho pro mne nikdy neztratily. Sem patří „Utíká“.

Naše chata má tvar špaččí budky. Východní strana má jen jedno okno, a to půdní vikýř. K němu dolezete po strmém žebříku z předsíňky. Sednete vedle něj na podlahu půdy,  nohy na žebříku, jehož první příčka je přesně ve výši tak, aby vám kytara seděla pohodlně v náručí. Pode mnou dole plácek a na něm lavice. Těch hodin, co jsem tu nebo tam podle počasí s kytarou proseděl…

Z obou míst je výhled přes údolí na protější stráně. O tom výhledu je vlastně text té písně. Ta chata tam stojí od mých chlapeckých let. Dominantou výhledu byl a je železniční viadukt Žampach, který tu protější stráň dělí na dvě části. Všechny generace vyhlížely vláčky různých typů, od páry až po ty dnešní. S maminkou jsme sledovali,  zda tatínek bude mávat šátkem dokola, což bylo znamení, že za námi přijíždí a já mu poběžím k přívozu naproti.

Ten výhled se měnil, stejně jako náš život. Původní jehličnatý les se začal časem stávat smíšeným, listí zakrývalo postupně víc a víc obrázek na protější stráně údolí. Utíkal čas…

Když jsem na pokraji odchodu do penze představil tuhle nostalgickou píseň Romanovi, byl jsem mile překvapen jeho pozitivním přijetím. Byla to má první s hudbou i textem. Navíc ona není interpretačně jednoduchá. O to větší dík Petrovi Kohoutkovi a kapele za zachycení té nálady, kterou jsem se tam vložil. Čas utíká a stále ji mám rád…