Něco o mně

Když se mě někdo zeptá, které místo na světě považuji za mému srdci nejmilejší, moje odpověď je jednoznačná: stadion v čáslavských Vodrantech. Strávila jsem na něm intenzivních 14 let, a další roky o víkendech. Sport mě provázel celé dětství, mládí, vlastně sportuji celý život, i nyní, když už nesu na zádech sedm křížků. Od 1. do 4. třídy jsem chodila do Sokola. Čáslavská sokolovna je krásná, vždy jsem se v ní cítila ve svém živlu. Pohled na kruhy, bradla, hrazdu, kladinu, šplhadla, trampolínu, švédskou bednu, prostě na všechno to vybavení, ve mně vyvolávalo ty nepříjemnější pocity. V 5. třídě, tedy v 11 letech jsem poprvé vstoupila na lehkoatletický stadion, přihlásila se do kroužku nejmladších dětí a po dlouhá léta by pro mě byl nejhorší trest, kdyby mi to někdo zakázal. Trénink na hřišti býval 3x týdně a v sobotu bývaly závody. Závody krajského přeboru bývaly v různých městech Středočeského a Východočeského kraje. A když nebyly tyto závody, bývaly místní v Čáslavi na stadionu. Trénovalo se i v zimě, doplňkově ale i sokolovně, takže jsem o její specifickou vůni nepřišla. 

První rok probíhala lehkoatletická přípravka pod vedením cvičitelky, jejíž jméno si už bohužel nepamatuji. Zato na trenéra Josefa Kunáška, který mě trénoval v kategoriích mladšího a staršího žactva si pamatuji velmi dobře. I pro něj byl stadion doslova domovem, byl na něm stále, atletika byla celý jeho život. Dlouhá léta byl vedoucím atletického oddílu TJ Slavoj Čáslav. První dva roky jsme trénovali všechny disciplíny, seznamovali se s pravidly. V kategorii staršího žactva už docházelo ke specializacím. Někdo byl nadanější na sprinty, někdo na delší tratě, jiný zase na skokanské či vrhačské disciplíny. Trenér Josef Kunášek byl něco jako náš druhý táta. Mohli jsme se mu svěřovat se všemi bolístkami, či dětským trápením, prvními láskami, zkrátka se vším, co jsme se báli říct rodičům. Bylo fajn mít v době puberty k dispozici takového člověka, který vždy dobře poradil. Na stadioně jsme se všichni velmi dobře znali, žáci, dorostenci, dospělí závodníci, trenéři, rozhodčí. 

Odmala jsem byli vedeni k práci. Po tréninku se vždy muselo uklízet, uhlazovat dráhy, zametat listí. Také se začalo s přestavbou bývalého nedalekého hostince na zázemí pro atlety a my tam trávili spoustu brigádnických hodin. Stavěla se pilinová dráha a nový sektor pro vrhy přímo v parku. Později pak rovná dvousetmetrová dráha. Viděla jsem spoustu stadionů v republice, ale nikde bych se necítila tak dobře, jako tady. 

Trochu schizofrenní situace nastala, když jsem přechodem do dorostu začala studovat na čáslavském gymnáziu. Znala jsem docela hodně profesorů z hřiště. Učitel tělocviku Jindřich Vyhnánek, aktivní závodník, profesor dějepisu, psychologie, filosofie a logiky Milan Marek, rozhodčí, profesor latiny Ladislav Tovara, rozhodčí, profesor matematiky Ladislav Teplý, rozhodčí. Odmala mně vlastně tito atletičtí rozhodčí během tréninku posluhovali. Byli na hřišti i mimo závody. Zvedali laťku od výšky, uhrabávali skok do dálky, vraceli kouli či disk.. a najednou mě učili. Pro mě to ve škole byli jiní lidé než na hřišti. Jinak to nešlo. 

S přechodem do dorostu nás převzal nový trenér Ing. plk. Miroslav Kváč. A nám nastal vojenský režim, který nám nikdo z pánů sportovců nezáviděl. A jak by také ne. Kvakin (tak jsme ho my dívky nazývaly) byl totiž voják a to vysoká šarže. Byl náčelníkem štábu 13. tankového pluku v Čáslavi. A také stále aktivní výborný oštěpař. V mládí dělal desetiboj, běh na lyžích a biatlon. Pocházel z Králík, zde vystudoval gymnázium, v nádherné přírodě Dolní Moravy a Kralického Sněžníku naběhal na lyžích spousty kilometrů.  Vystudoval vojenskou akademii v Moskvě.  Přestože byl přísný v tréninku a vyžadoval kázeň, my ho měly všechny velmi rády. Měl velké pochopení pro legraci a kupodivu byl i dost romantická duše. Psal básně, miloval operu, činohru, navštěvoval galerie. Když měl někdo z nás svátek či narozeniny vždy nám něco daroval, maloval krásné diplomy. Často nás zval k sobě domů, kde nás jeho manželka i malá dcerka hostily. Tam jsme probíraly plány na další období, tréninkové deníky, co kde zlepšit, na co se zaměřit, jaké si vytýčit cíle. Hodně nám vypravoval o svých zážitcích,  o lásce k horám, rodnému kraji, ke sportu. 

Náš atletický oddíl nebyl nijak bohatý. Neměli jsme žádné šatny, sociální zařízení. Pouze malou místnost na nářadí. Pili jsme a umývali se u pumpy venku, potřebu vykonávali v přírodě. Dlouho jsme neměli ani oddílové dresy. Když jsme přijeli někam na závody, byli jsem ostatním oddílům ku posměchu. Všichni přijížděli oddílovými autobusy. My měli štěstí, že jsme nemuseli jezdit vlakem. Kvakin pro nás vždy zařídil vojenský džíp a když nás bylo víc, tak vojenský náklaďák, kde jsme seděli na prkenných lavicích pod plachtou. Zpívali jsme celou cestu a co jsme se jen nasmáli. Oproti ostatním oddílům nás moc nebývalo. Proto nám trenér vždy v autě rozdělil soutěže. Každá jsme musela absolvovat tři disciplíny (víc nebylo povoleno) + štafetu. Přesto jsme si bodově vůbec nevedli špatně. Moji hlavní disciplínou byly běh přes překážky a disk. Vždy se pak rozhodovalo zda půjdu skákat do výšky nebo házet oštěpem. Byla jsem totiž také pětibojařka. V pětiboji (tehdy ještě nebyl sedmiboj) se ale v krajských soutěžích nezávodilo. Na víceboje se konaly speciální závody. Trénovala jsem tedy hlavně překážky a disk, o něco méně oštěp a výšku, a ještě o něco méně všechny ostatní disciplíny, kromě dlouhých tratí. Vždy jsem trénovala pro radost a mojí nejvyšší metou bylo vytvořit nový oddílový rekord. Milovala jsem rozmanitost mého tréninku. Nebavilo by mě být jen běžkyní a stále jen běhat a běhat. To jsem musela samozřejmě také, ale to byla jen část mého tréninku. Abychom na tom byli v soutěžích krajského přeboru ještě lépe, potřebovali jsme nutně dobrou sprinterku.

Trenér jen pokrčil rameny, do tréninku se nedá nikdo nutit. Je to škoda, ale když nechce, tak nechce. "Nicméně Mařenko, stále to zkoušej", pravil. A tak jsem to zkoušela. Byla jsem až otravná. Teprve po roce a půl se mi ji podařilo přemluvit. Souhlasila ale jen s jedním jediným závodem, a pak konec. Měli jsme totiž velkou šanci dostat se do vyšší soutěže a nutně potřebovali sprintérku. Nebyla členkou oddílu a tak musela závodit pod cizím registrovaným jménem. Před závodem na 100 m jsem si rychle zula tretry a dala je Jarmile. Nechala ji chvíli vyzkoušet běh na trávníku a už musela na start. V tom si Kvakin všiml, že má tretry. Hrozně mi vynadal: "To ji chceš zabít? Vždyť to nikdy neměla na noze!" a odvrátil se od dráhy, nechtěl ten pád vidět. Jarmila ale doběhla v pořádku a pro oddíl získala potřebné body. Bylo na ní vidět, že má z úspěchu radost a také se jí líbil náš veselý kolektiv. Nicméně stále odmítala stát se členkou oddílu. Až do maturity se jí nestala, ale přece jenom se mi ji už dařilo přemlouvat k účasti na závodech. A tam bez jakéhokoliv tréninku získávala body ve sprintech a výrazně zrychlila naší štafetu. 

Ing. Miroslav Kváč, pplk. a rok 1968

Když byl Mirek převelen do Čáslavi uchvátil ho čáslavský stadion na první pohled, stejně jako mě. Už jen příchod k němu je krásný. Jezdila jsem vždy na kole kolem velkého Podměstského rybníka, za ním hradby, které se zrcadlily i na vodní hladině. Stadion se nachází v členitém lesoparku Vodranty se spoustou cestiček, spoustou přírody a několika rybníky. Mirek začal postupně přebírat od trenéra Kunáška dívky, tak jak přecházely z žákovské kategorie do dorostenecké.  Hodně se nám věnoval, ale jemu to nestačilo. Vojenské povinnosti mu to neumožňovaly. Paradoxem proto je že tzv. "okupace spřátelených armád" v srpnu roku 1968 mu vytýčila nový životní směr. Jako zástupce velitele útvaru nařídil, aby se do brány kasáren postavily tanky a znemožnily cizím vojskům vstup. Rovněž tak nedovolil jejich vstup do muničního skladu v Adamově. Plně využil své dokonalé znalosti ruštiny. A tak odplata přišla záhy a Mirek musel opustit úplně mezi prvními armádu. Mohl se tak plně věnovat našemu tréninku. Problémy s tímto svým činem měl však neustále. První problém byl, že dlouho nemohl sehnat práci. Snažily jsme se mu pomoci přes naše rodiče jak to jen šlo. Nakonec dostal tři nabídky k práci. Nemohl však dostat jinou práci než jako nekvalifikovaný dělník. On se ale radoval, že pracuje od 6 do 14 hodin a má tak mnoho času. Celý oddíl jel na závody do NDR, našemu trenérovi na poslední chvíli zakázali jet. Později byly velké snahy znemožnit mu trenérskou práci. Nepodařilo se jim to. Jednak byl dobrovolný trenér a jednak by tím zničili naší trenérskou skupinu, protože bychom odmítli jiného trenéra a to později i včetně Jarmily Kratochvílové. 

Do Tater jsme vyjeli s partou atletů na týdenní pobyt dvakrát. Naším cílem bylo zdolat všech osm turisticky přístupných dvoutisícových štítů ze slovenské strany. A dále si zaplatit horského vůdce a zdolat s ním tehdy nejvyšší horu Československa Gerlachovský štít. A to se nám podařilo. 

Ve skupině nás bylo 10. Sedm chlapců a tři dívky. Do Tater jsme jeli nočním rychlíkem. Spali jsem ve stanech v autocampingu v Tatranské Štrbě. Do hor jsem mířili ráno a když se navečer pro náročném lezení vraceli, měli jsme všichni plno další práce a rozdělené úlohy. Někdo musel do obchodu pro proviant na další den, někdo sháněl dříví, někdo rozdělával a udržoval oheň, jiný nosil vodu, další připravoval podrobný plán na další den,  a já v kotlíku vařila pro všechny lidi večeři. Následovalo sprchování, často i sušení mokrého oblečení a pak už jsme únavou padli do svých malých stanů. 

Nebýt této party nikdy bych nejspíš nepoznala, co to znamená, když se řekne štít. Vrchol a hřebeny jsou opravdu štíty, na které se dá sednout i obkročmo a dívat do hluboko i do dáli na obě strany. Tedy pokud vás zničehonic nepřepadne bouřka. To se stalo na takovém vrcholu i nám. Stihli jsme jen slézt o pár metrů níže a pak už jen "děj se vůle boží". Byl to jeden z dalších mých okamžiků, kdy jsem se loučila se životem. Zcela promoklí a ve větru se tiskli ke stěně. Nemá se to, ale co dělat jiného ve výšce nad propastí. Kolem nás se nepřetržitě míhaly oslepující záblesky, země se chvěla a vůkol to burácelo. Jak bouřka rychle přišla, tak rychle odešla. Přežili jsme to. Oblečení jsem sušili cestou dolů a než jsme slezli docela, byli jsem už úplně suší. 

Výstup na Gerlach

Něco jsem si o tom výstupu předem zjistila a moc se mi tam nechtělo. V partě ale nechcete být za sraba. Navíc, jako sportovci jsem byli vychováváni k tomu, že vzdát se je možné jen z vážných zdravotních důvodů. Během výstupu na každého přišla krize, musel ji však překonat, nemohl zkazit celou akci ostatním. Na Gerlach je zakázáno stoupat bez průvodce. Navíc cesta není vůbec nijak značená. Dnes smí horský vůdce vzít jen 3 osoby a cena se pohybuje mezi 320 - 450 Eur. Pokud si vzpomínám, platili jsme tehdy 200 Kčs za osobu. Tehdy byla jiná doba a náš vůdce vzal celou naši partu deseti lidí. Když zjistil, že jsme atleti, vůbec si cestou nedělal žádné starosti s nějakým jištěním, i když toho měl na zádech plný batoh. Takže na Gerlach jsme vylezli, aniž jsme byli někdy čímkoliv jištěni. 

Museli jsme vstávat ještě za úplné tmy. V červenci. Vlakem jsem odjeli do Tatranské Polianky, kde na nás už čekala dvě objednaná terénní vozidla. Ta nás odvezla ke Sliezskému Domu. Tady na nás v 5:00 hodin ráno čekal horský vůdce. A před námi 8,5 hodin trvající makačka s převýšením 1100 m. Vůdce každého z nás zkontroloval, zda máme předepsané oblečení a obutí a pak jsme vyrazili. 

Zpočátku to vypadalo na krásný den, pak ale padla mlha. Stoupali jsme nahoru, vše pod nohama bylo vlhké a dost to klouzalo. Když jsme začali traverzovat příkré a zasněžené skalní průrvy ptali jsme se vůdce, proč nesundá ze zad to lano a nenaváže nás. Měli jsme opravdu strach, že při jejich přechodu uklouzneme a sjedeme kamsi do hlubiny, kterou jsme v té mlze jen tušili. Vůdce jen mávl rukou, že jako sportovci to zvládneme bez lana. Cesta byla nekonečná. Když už jsme pracně někam vylezli, zase jsme museli krkolomně slézat a ztrácet tak stále dokola pracně nabytou výšku. To, že jsme  po čtyřech hodinách konečně na vrcholu, nám musel vůdce oznámit. V tak husté mlze jsme neviděli skoro ani na sebe. Vrchol je velmi malý. Museli jsme na něm lézt po jednom, dotkli se kříže,  a hned poté zase lezli o něco níž, abychom udělali místo dalšímu. Zde jsme se pak na půl hodiny usadili a svačili. Přitom samozřejmě litovali, že nejsme obdařeni vůbec žádným výhledem. Ani fotit se nedalo. Ostatně fotoaparáty se ani nedoporučovali, kvůli zbytečné zátěži. 

A pak se to stalo. Vůdce měl s někým hovor přes vysílačku. Když skončil, stal se z něj jiný člověk. Do té doby vtipkující a rozesmátý muž zvážněl a přestal s námi mluvit. Ani my nemluvili. Cesta dolů je vždy náročnější, než výstup. Museli jsme opatrně zkoumat každý kámen na který šlápneme, dost jich padalo dolů. Šli jsme jinou trasou a tentokrát nás vůdce pečlivě jistil. Teprve až při příchodu do Sliezkého Domu jsme se dozvěděli, že půl hodiny po nás stoupala na vrchol jiná parta lidí. A tam se jednomu člověku stalo to, čeho jsme se všichni obávali. Uklouzl na zamrzlém sněhovém poli a zřítil se do hlubin. Nepřežil. Ostatně Gerlach má na svědomí nepočítaně lidských životů. I já si při tom lezení říkala, jestli tohle přežiju, tak už nikdy nikam nepolezu. 

Lehká atletika není adrenalinový sport, ale i tak jsem si adrenalinu užila dost. O tom je i další příběh. 

No, zažila jsem s atlety více podobných událostí. V tomto případě jsem si v duchu promítala příběh Hanče a Vrbaty a též se loučila se životem. Celou dobu byl velký mráz, byli jsem udření k smrti, skoro 12 hodin  nejedli a ještě jsme bloudili ve tmě a mlze mimo cesty.  Vodu jsme doplňovali ledovým sněhem. 

Závodila jsem za TJ Slavoj Čáslav dlouho, ještě ve čtyřiceti letech jsem jezdila na závody. Disk a oštěp se dá provozovat do poměrně vysokého věku, takže jsem závodila i v době, kdy Jarmila Kratochvílová už dělala trenérku. Se závodní činností skončila roku 1987. Docházelo tak k úsměvným situacím, kdy Jarmila nás doprovázela na závody jako trenérka a já byla závodník. Dokud jsem svými výkony přinášela družstvu body, tak jsem zůstávala. To mi dávalo radost. Na závody jsem jezdila i s dcerou. 

Kamarádíme spolu celý život. Tedy asi tak od 2. ročníku gymnázia. Několikrát u nás doma i spala, když se naše třída vracela odněkud ze zájezdu pozdě v noci. Přespolním již domů nic nejelo, tak přespávali v rodinách u nás, Čáslaváků.  Mnohokrát jsem byla u nich doma. Pospolitost jejich velké rodiny byla úžasná. Jarmila mi také byla svědkem na svatbě, což jsem ji chtěla jednou oplatit, ale k tomu nedošlo. Jarmila je naprosto skvělý, skromný, empatický a obětavý člověk. To, co se o ni píše v chatech od lidí, kteří ji vůbec neznají, mě doslova bolí. Zažila jsem její trénink. Neskutečně tvrdý. A to si ještě nakládala dobrovolně víc, než ji Kvakin předepisoval. V době, kdy byla reprezentantkou, měla doma nesčetně nečekaných antidopingových kontrol, kdy ji třeba v noci vytáhli z postele. Byla to fakt ponižující situace, kdy ji obklopili lidé, a ona musela před nimi naplnit pohárek ke kontrole. A vždy to bylo v pořádku. 

Kdysi před lety u mě večer doma v Praze, už byla úplná tma, zazvonil zvonek. Ozval se messenger s tím, že mi nese dopis. Aniž bych se nějak upravila, tak jak jsem byla, vyběhla jsem ven. Najednou mě osvětlilo několik prudkých světel a já před sebou spatřila pošťáka Ondru. Předal mi tu typickou červenou obálku s tím, že mě někdo zve do pořadu Pošta pro tebe. A kdo si myslím, že mě může zvát. No já byla celkově v šoku, myslela jsem jen na to, že tohle se natáčí pro televizi, já jsem kdovíjak oblečená, neučesaná a tak. Vyhrkla jsem, že to bude asi někdo z Čáslavi, asi z oddílu lehké atletiky. Že je tam řada lidí, co jsem už roky neviděla, a že jistě neví, kde bydlím. A že bych byla ráda, kdyby to byl někdo z nich. 

Jenže, čekala jsem, čekala a nic. První měsíce  jsem byla hrozně nervozní, že budu vystupovat v televizi. I když jsem to už jednou zažila. Vystupovala jsem tam u příležitosti Jarmiliných padesátin a vypravovala o jejích začátcích. Jenže tentokrát jsem nevěděla, kdo si mě zve, že to bude třeba někdo, koho vůbec nechci vidět. Jak se zachovám? Televize se mi neozvala, obálku mám doma stále. Nevadilo mi to. 

Po mnoha letech, když byl roku 2009 sraz atletů v Čáslavi v sokolovně, radostně se ke mě hrnul Mirek Kváč. A právě on se mi přiznal, že si mě pozval do Pošty pro Tebe a chtěl mi veřejně poděkovat za Jarmilu, za prima partu a tak vůbec. Jenže ho prý ČT hrozně něčím vytočila, tak to zrušil. 

A ještě jednou kdysi před lety...Mirek Kváč mi napsal dopis, ať mu napíšu, co mi působení v oddíle TJ Slavoj Čáslav přineslo. Že píše knihu a tak takto oslovil všechny své svěřenky. Už jsem dávno zapomněla, co jsem mu napsala. Když mu ale roku 2016 vyšla ta kniha, kousek tam z mého dopisu cituje: 

Marie Janáčková mi nedávno napsala: Dřív jsem si myslela, že žiju v Čáslavi normální, běžný život. Dnes, když jsem už poznala kus naší republiky, a žila v malém městě, na venkově i velkoměstě, poznala různé typy lidí, vím, že jsem ve Vodrantech žila život výjimečný. Lituji lidi, které něco podobného neprožili. Bohužel, je to tím, že řada z nich má touhu vše a lacino s co nejmenším úsilím získat. A nic ze sebe pokud možno nevydat. Řeknu ti upřímně, že takovou partu báječných lidí, jakou jsem zažila ve Vodrantech, která ze sebe dávala co nejvíce a nemyslela na to, co dostane, jsem už nikdy v životě nepoznala. Přitom dnes už vím, že jsme všichni dostali mnohem víc, než si kdo dokáže představit. 

Na fotografii vpravo stojím s naším kosmonautem Vladimírem Remkem, též na setkání atletů roku 2009.  I on byl čáslavský atlet, a já se s ním vídala na hřišti. Ač se to dnes nezdá, měl velké charisma a nám dívkám se líbil. Dodnes pamatuji, jaké blaho mě polilo, když mě, holku ze základky, gymnazista Vláďa Remek požádal, zda mu nepodržím sluneční brýle před jeho chystaným závodem. Byl a je velkým kamarádem mého bývalého manžela. Měsíc před tím, než vyletěl ke hvězdám, nás doma navštívil. Měla jsem zrovna na návštěvě i maminku, tedy naklizeno, navařeno, napečeno. Samozřejmě nic neprozradil. Ale oproti tomu, jak jsem ho znala, mi přišel přece jenom trochu takový zjihlejší. A pak jsme pak s manželem s úžasem poslouchali, že vylétl do vesmíru. On právě před tím odletem přijel do Československa a navštívil všechny své známé. Protože... co kdyby šlo o loučení ...