Rytíř Jan z Markvartic
Podle rodové tradice, zachované v povědomí Janáčků, hlavně písmáků, jsou Janáčkové ze Sobíňova a okolí potomky rytíře Jana z Markvartic, který míval v Markvarticích, dnes součásti Sobíňova, v 15. století zemanský statek. Dnes již není po středověkém markvartickém sídle sebemenší stopy. Markvartice vznikly před rokem 1242 jako strážnice pro hlídání pomezí Čech a Moravy na staré kupecké stezce, zvané Liběcká. Jejich název je odvozen od slova Markvart - stráž na pomezí.
Jan z Markvartic se narodil kolem roku 1380 jako syn vladyky Mstislava z Dolan. Dolany se nacházeli u Vápenného Podolu u Třemošnice.
V roce 1834 publikoval František Palacký soupis 452 českých pánů a rytířů, kteří v září roku 1415 připojili své pečetě ke stížnímu listu proti upálení Mistra Jana Husa. Jsou mezi nimi uvedeni i Jan z Markvartic a jeho bratr Ctibor z Markvartic.
Jan z Markvartic se roku 1421 rovněž zúčastnil Čáslavského sněmu a roku 1440 druhého sněmu v Čáslavi.
Roku 1448 pomáhal Jiříku z Poděbrad dobýt Prahu.
Jan byl voják z povolání a rytíř. Král nebo vyšší šlechta udílela v těch dobách některé statky v léna a to nejen vojákům z povolání, ale i nižší šlechtě. Byly dány do užívání v manství, neboli nápravu, jako protislužbu. Říkalo se jim nápravníci. Jeho držitel za statek nic neplatil ale musel sloužit králi jinak. Jan z Markvartic sloužil jako voják. Statek mohl prodat, mohl se dědit, ale služba se musela konat dál. Jan se hojně zúčastňoval válečných tažení, horší to už bylo s jeho dědici.Těch bylo v 15. století nedostatek, protože obyvatelstvo devastovaly epidemie a hladomory. Pokud nemohli nápravníci plnit své závazky, stávali se z nich poddaní. A to se stalo i potomkům Jana z Markvartic.
Vlevo na obrázku je erb pánů z Markvartic.
kopie stížního listu uložená v Národním archívu
pečeť Jana z Markvartic
Výstřižek z časopisu "Český časopis historický", rok 1917 č. 2, kapitola: "Úvahy o osobách v stížních listech l. 1415 psaných"
Pověst o Ješku Kokotovi ze Soběnova, sirotcích Jitce a Údolenovi
Kolem Sobíňova vedla zemská stezka Liběcká. Ješek byl nejvyšším náčelníkem pohraniční stráže a celé okolí ho muselo poslouchat. U Bílku při přechodu přes Doubravku stával zemanský dvůr zvaný Přechod. Ve dvoře sídlili dva sirotci po starém pánovi z Dolan Údoleň a Jitka. Oba sirotci si svou přívětivostí a dobročinností získali srdce všech, co je znali. Ješek, neboli Jan Kokot (dřívější název pro kohouta), který byl synem Mstislava z Dolan, jim byl otcovským rádcem a ochráncem.
Loupeživý rytíř Mikeš (Mikuláš) ze Sokolova si umínil, že sirotky přepadne a vyžene. Věděl, že přechod přes řeku je příhodné místo pro zastavování pocestných a vybírání poplatků. Bál se však rytíře Jana, a tak zatím přepadával pocestné a formany. Zprávy o činech loupeživého rytíře se donesli až k samotnému králi. Ten se velmi rozzlobil a přikázal rytířovi Janovi, aby Mikeše tvrdě potrestal.
Rytíř Jan začal ihned stavět silné vojsko a vyslal špeha, aby se dozvěděl o Mikešových plánech. Brzy tak zjistil, kdy hodlá přepadnout dvůr Přechod a zajmout Jitku a Údolena. Počkal se svým lidem na málo opevněném Přechodu na Mikšovu bandu a při přepadu náhle na ni udeřil a většinu pobil. Ostatní loupeživé muže i s raněným Mikešem, kteří se chtěli zachránit na nedobytném Sokolově, zneškodnil na samém nádvoří hradu. Těžce raněný Mikeš vyznal, že uloupené poklady má schované v jeskyni u řečiště Doubravky. Naloupené zboží a drahocennosti byly vybrány a Mikeš, který podlehl zranění, byl tam pochován. Ale ani skála nechtěla přijmout jeho tělo. Jeskyně se sesula, propadla do řeky a na tom místě se utvořila hluboká tůň. Dodnes se jí říká "Mikšova jáma".
Poklady z loupení byly na rozkaz krále spravedlivě rozděleny napolovic. Polovina připadla králi, čtvrtinu získal rytíř Jan za věrné služby a zbytek byl rozdělen rovným dílem mezi Jitku a Údolena. Ti za získané bohatství založili nové dva dvory, které získali jejich jména: Jitkov a Oudoleň.
Ješek Kokot, či Jan Kohout, byl také zakladatelem vesnice Kohoutova.
Prokázané skutečnosti: Loupeživý rytíř Mikuláš opravdu sídlil na hradě Sokolohrad u Chotěboře. Rytíř Jan (který je považován za zakladatele rodu Janáčků v oblasti) skutečně velel královské družině střežící pohraniční hvozd na Libětské stezce v Markvarticích (část Sobíňova). Markvart, zn. Stráž na pomezí. Dvorec „Přechod“ u Bílku také existoval. Pán z Dolan, vladyka Mstislav, také existoval. Jeho potomci přišli do oblasti kolem Sobíňova.
Pamětní deska na místě bývalé zemanské tvrze.
Zdroj: Historie obce Sobíňova
Dřevěná tvrz na Liběcké stezce. První písemně doložený majitel byl Ješek zvaný Kokot, Jan Kohout aneb Jan z Markvartic. Ve 13. století přecházeli majitelé (pozdější rod Janáčků) částečně k rolnickému životu. Zdejší páni patřili ke středně bohatým zemanům,sympatizovali s husitstvím a tím pádem po husitských válkách o svůj šlechtický titul přišli.
Zdroj: Historie obce Sobíňova
Freska na domě v Čáslavi znázorňující Čáslavský sněm roku 1421, kterého se Jan z Markvartic zúčastnil.
Ottův slovník naučný, rok 1899