První den v Jižní Americe 

Během návštěvy Juanova bydliště pisatel obešel blok domků a udělal následující dva snímky. Jsou to jeho první snímky Jižní Ameriky. Tak si jich dost považuje. Hlavně při nich vždy zavzpomíná na tu zvědavou sousedku a hodně taky na to, jak si konečně v pohodě zakouřil. Níže nám snímky připomenou naše následující útočiště u tety Mercedes.

Dát dohromady časovou posloupnost a vůbec vzpomenutí všech událostí prvního dne v hlavním městě Kolumbie, by bylo obtížné i hned po návratu do vlasti, natož po jedenácti letech, kdy tento text vznikl. Jednalo se nejdříve o cestování taxíky za pěkného počasí, navštívili jsme Juanovy bratry. Jednoho s manželkou, druhý svobodný nás dost pak doprovázel. Byl to člověk sympatický a veselý, hlavně ho bavila ta atrakce s prknem a dírou pro hlavu. Byla to taková směs činností, že jsme nestačili ani fotit mobilem. Navštívili jsme i hlavní náměstí co je na úvodu této stránky. Někde jsme snad něco snědli. Začalo se klasicky odpoledne smrákat, občas jsem zažili drobný deštík. V závěru dne jsme stoupali historickými úzkými uličkami výš a výše. A nakonec již za tmy jsme pomocí lanovky vystoupali až na nejvyšší vrchol nad Bogotou, do kasičky něco vhodili černé Panence Marii. Ta se nám následně odvděčila příznivým vývojem dalších událostí. Velkoměsto jsme tak trochu spokojeně a tak trochu dojatě pozorovali z výšky přes tři tisíce metrů jako nekonečnou osvětlenou placku. Nejlépe to připomene filmové zpracování, fotek jsme neudělali moc, všechny jsou z toho mokrého podvečera a z noci nad městem.

Druhý náš jihoamerický den jsme odletěli do Karibiku a vrátili se až letadlem ze Santa Marty v pátek 14.listopadu. O tomto dni fotografickou ani filmovou dokumentaci nemáme. Víme jen, že po krátkém popovídání s tetou Mercedes jsme se vydali složitou cestou taxíky na okraj města, kde jsme nastoupili do legendární Mahindry a vydali se směrem k ještě legendárnější Nocaimě. Z Nocaimy nás v noci v neděli 16.listopadu zběsilou jízdou přivezl Alexandro a druhý den jsme hned zrána odletěli do Medelínu. Ve středu 19.listopadu nám v Medelínu na letišti sebrali kapesní nožík, který kupodivu před tím prošel třemi letištními kontrolami a vrátili se do Bogoty. Těžko označit, jaký v pořadí to byl vlastně den v Bogotě, tak mu prostě říkejme 

V Bogotě po návratu z Medelínu.

Po příjezdu do Santa Fé bylo pěkné počasí, akorát takové májové. Pohodě jenom chybělo, že Mercedes nebyla doma a bylo potřeba na ní čekat. V takovém počasí žádný problém, ale pisateli se chtělo hrozně na malou. Nakonec objevil docela vhodné prostředí k úlevě na zarostlém břehu vydlážděné strouhy mezi pruhy silnice, to byla úleva a veliké zdroj štěstí. Nakonec se Mercedes dostavila, byli jsme řádně ubytováni a vydali se na krátkou prohlídku nejbližšího okolí v Santa Fé. Bylo moc hezky, nic zlého netuše jsme se vrátili s tím, že kluci pojedou někam na středisko na něco proti té podivné tropické horečce. Pisatel s Kačenkou zůstali sami v zamknuté rezidenci. Nikde nikdo, čas se vlekl, venku teplíčko a ve vile zima, kolem mříže. Začali jsme místu pobytu říkat Bella Vista a čekat na pomoc kubánských soudruhů. Pomoc nakonec přišla a byli jsme vysvobozeni soudruhy z Filipovy party, navrátivší se z místní polikliniky se zážitky zřejmě ještě strašidelnějšími, než bylo naše zajetí. Na program se dostala návštěva Filipovy kamarádky někde hodně daleko, která vyžadovala nejen jízdu místními busetami, ale i cestování pýchou Bogoty, systémem Milénium. Milénium sestávalo z dlouhých autobusů, kde za pomalé jízdy matky kojily, pivo se naštěstí v Kolumbii moc nepije, takže nachcáno nebylo. Dlouhé jízdy vlekoucím se autobusem byly střídány manévry při střídání linek na přecpaných refýžích. Zážitek to byl hodný zážitku ze zajetí v Bella Vista, ale nakonec jsme do cílového místa dorazili. Pamatujeme si jenom rybí polévku, považovanou za mistrovskou a docela skutečně chutnala. Za Milénium ovšem nestála. Pisatel si také pamatuje na hvězdné nebe před hospůdkou a úlevu ze zjištění, že zpátky se pojede taxíky.

Celodenní prozkoumávání Bogoty

Následující den, byl to čtvrtek 20.listopadu, připadl již celý na Bogotu. Žádné ráno jsme přiletěli nebo večer odjeli, prostě celý den pro Bogotu. Počasí bylo klasicky bogoťácké. Ráno jasno, obloha jenom modrá, ranní chlad rychle zahání sluníčko, když už začíná sluníčko být nepříjemné, začnou první mraky poskytovat stín. Když je už horko přijde mrak, když je chladno objeví se sluníčko. Kolem poledne se zatáhne, je příjemně teplo a začnou přeháňky, ty večer přejdou v trvalejší vlahé deštíky a v noci se vyjasní. 

Nejdříve začneme tím pěkným ránem. To jsme prožili v jakémsi velmi pěkném areálu, snad ještě v Santa Fé. Nebo jsme tam popojeli busetou? Každopádně bylo tam tak nějak řekněme botanicky pěkně, snad i nějaká muzea, výstavy, těžko říct, možná to byl skanzen. Fotek jsme udělali plno, aniž by jsme vlastně věděli, o co jde. Již cestou jsme často potkávali psy odborně venčené venčiteli. A zde jsme narazili na takový sraz venčitelů. Psi se tu s pohybem moc nenamáhali, pokud ovšem neloudili. Vypadali spokojeně, vyskytovali se ve všech rasách a nebyla nouze o cotony. Ale o tom, že nás provázal duch Ichifera jsme už psali vícekrát. Nebo to byl už duch Nokinky, oznamující nám že se narodí a že se chce jmenovat nějak kolumbijsky, třeba Nocaima?

Z parku jsme popojeli busetou do centra. V centru jsme byli představeni krásné Miss Nocaima, to byla moc hezká paní s drobnou postavou a drobným obličejem. S ní jsme si dali oběd a úžasnou sérii ovocných nápojů. Prošli jsme se již po známých místech, nakoukli do známých kostelů. A potkali jsme také kostel našeho známého Dona Bosca. To bylo radosti. Don Bosco je přece hodně oblíbený don. Ale čekaly nás také interiéry muzeí a výstav.

Nejznámějším muzeem v Bogotě je muzeum zlata. Tam ukazují pěkné kousky, nejen zlaté. Ale to nic nebylo proti výstavě děl Fernanda Botera. Ten nás tak nadchl, že jsme propadli úplné boterománii. Začaté nenápadně v Cartageně a výrazně v Medelínu. Ale naplno tato vášeň propukla až zde, v Bogotě. Zakoupili jsme všechny možné materiály, spoustu obrázků, které v Praze visí stále a snad i trička a čepice, každopádně tašku s Boterem, kterou Kačenka často nosila.

Večer jsme pak nedaleko rovníku navštívili obchodní dům vyzdobený ledními medvědy. Zjistili jsme, že nejlepší kafe na svět je Juan Valdéz. A radost pisatelova neznala hranic po tom, co si zakoupil pončo s Juanem Valdézem. Byl to den plný Bogoty a byl to další den nezapomenutelný.

Poslední den

Poslední den jsme dopoledne ještě ze Santa Fé popojeli busetou do centra. V tomto cestování jsme již měli nějaké zkušenosti. Všimli jsme si, že Kolumbijci jsou až nesmyslně galantní, i dědek nad hrobem chce pustit mladou ženskou si sednout a o těhotnou jsou schopni se poprat. Kačenka si od Indiánky koupila náušnice, Botera jsme už žádného nového nesehnali.

Po návratu jsme už všechno nacpali do kufrů a čekali na taxíka na letiště. Psal se pátek 21.listopadu, když jsme se s Bogotou, Kolumbií i celou Jižní Amerikou rozloučili.