Tělesnost.
Sedací kosti přijímají váhu.
Chodidla se dotýkají podlahy.
Pánev se usazuje
jako živý základ těla.
Páteř vyrůstá z této nosnosti.
Hlava je pokračováním osy.
Ruce patří k trupu
jako klidná hmotnost,
která nemusí nic ukazovat.
Tělo ví,
kde je.
Ví o zemi.
Ví o prostoru.
Ví o očích.
Ví o dechu.
Ví o možnosti pohnout se
a kdykoli skončit.
Tím je forma naplněná.
Dech pulsuje.
Přichází.
Odchází.
Pokračuje.
Nemusí být hlubší.
Nemusí být lepší.
Stačí,
že je živý.
Pozornost se rozprostře
do celého těla
a do celého povrchu sedící postavy.
Pánev.
Břicho.
Záda.
Hrudník.
Krk.
Ruce.
Oči.
Prostor.
Všechno patří
do jednoho pole.
Tělo je právě takové,
jaké je.
Tonus.
Váha.
Dech.
Osa.
Kontakt se zemí.
To je začátek.
Když se objeví snaha,
forma se zjednoduší.
Znovu sed.
Znovu váha.
Znovu chodidla.
Znovu prostor.
Znovu tělo,
které ví,
kde je.
A pak se zůstává.
V plné tělesnosti.
V plné orientaci.
V přítomnosti.
Někdy se hluboko v pánvi
objeví jemný pohyb.
Nejdřív téměř neviditelný.
Spíš změna váhy
než gesto.
Spíš vnitřní vlna
než pohyb.
Pánev začíná odpovídat
zevnitř.
Vlna přijde.
Ztratí se.
Vrátí se.
Zpomalí.
Tělo s ní zůstává.
Nese ji pánví.
Nese ji osou.
Nese ji zády.
Nese ji hrudníkem.
Nese ji rukama.
Živost se začíná projevovat
sama od sebe.
Nemusí být poháněna.
Nemusí být zvětšována.
Nemusí být potvrzena.
Má kudy jít.
Pánev je pramen.
Osa je cesta.
Zadní prostor srdce
skládá rytmus do celku.
Ruce mohou jemně odpovědět.
Trup se může pomalu přeskupit.
Záda mohou unést víc prostoru.
Hlava zůstává součástí těla.
Pohyb zůstává v sedu.
Sed zůstává v pohybu.
Všechno zůstává v kontaktu.
Někdy vlna odejde.
Někdy nepřijde.
Tělo zůstává.
Sed.
Osa.
Země.
Prostor.
Dech.
Na konci
tělo znovu dosedne.
Oči se rozhlédnou.
Ruce jsou ruce.
Podlaha je podlaha.
Místnost je místnost.
Živost nemusí ukazovat,
že je živá.