„Buď v přítomném okamžiku.”
Krásná věta.
A také jedna z vět, která dokáže meditujícího člověka velmi rychle poslat do další vrstvy jemného zmatku.
Protože kam přesně vést svou pozornost?
Do dechu? Do těla? Do zvuku? Do vědomí? Do prostoru mezi dvěma myšlenkami? Do pocitu, že už konečně nejsem ztracený v čase? Nebo do tiché paniky, že nejsem dost v přítomném okamžiku, protože právě kontroluji, zda jsem v přítomném okamžiku?
Meditující to znají.
Sedíš. Dýcháš. Sleduješ. Necháváš být.
Pak si všimneš, že ses snažil nechávat být.
Tak začneš nechávat být snahu nechávat být.
Pak si všimneš, že i tohle je další jemná forma kontroly.
A najednou sedíš v plně rozvinuté meditativní smyčce, která je formálně velmi jemná, duchovně poměrně důstojná a somaticky stále trochu utažená.
Ne proto, že by meditace byla špatně.
Ne proto, že by instrukce byla špatně.
Ale proto, že se přítomný okamžik velmi snadno stane dalším objektem mysli.
A jakmile se z něj stane objekt, začne se hledat.
Přítomný okamžik se snadno promění v jemný meditační předmět položený před myslí.
Mysl se na něj dívá. Vztahuje se k němu. Snaží se do něj vstoupit. Snaží se ho neztratit. Průběžně kontroluje, zda už v něm je.
Mysl tak nedělá nic špatného. Pracuje způsobem, který je jí vlastní.
Pojmenovává. Rozlišuje. Vytváří mapy. Odděluje jedno od druhého.
Díky tomu můžeme myslet, mluvit, chápat, učit se, sdílet zkušenost a rozlišovat jemné rozdíly.
Jenže přítomný okamžik není věc.
Není to bod v čase, do kterého se má mysl trefit.
Není to stav, který má být nalezen, rozpoznán a udržen.
Není to vnitřní místnost, do které se vstoupí správnou pozorností.
Jakmile z přítomného okamžiku mysl udělá objekt, už stojí o kousek vedle.
A právě zde začíná základní záměna.
Mysl hledá přítomný okamžik, protože ho proměnila v něco, co lze hledat.
Somatické vědomí ho nehledá.
Nemá proč.
Dech se nenadechuje včera.
Čelist nedrží zítra.
Pánev nedosedá do významu.
Tělesnost se děje jako právě probíhající skutečnost organismu.
Ne jako myšlenka o této skutečnosti.
Ne jako emoce, která ji komentuje.
Ne jako duchovní stav, který má být dosažen.
Tonus, dech, váha, opora, tlak, kontakt, prostor, směr a možnost jednat se organizují teď.
Někdy volně.
Někdy v držení.
Někdy přes kompenzaci.
Někdy v odporu.
Někdy s tak jemnou přesností, že mysl si toho všimne až později.
Ale vždy teď.
Skrze somatické vědomí tedy nejsme na cestě k přítomnému okamžiku.
Jsme v něm.
To je celé.
A právě proto je to pro mysl tak obtížné.
V negativní definici by se dalo říct něco téměř směšně prostého:
bez konceptu,
bez emoce.
Ne bez myšlení.
Ne bez cítění.
Bez toho, aby se právě probíhající skutečnost musela nejprve stát pojmem nebo emočním stavem.
Dech nepotřebuje koncept dechu, aby se děl teď.
Pánev nepotřebuje prožitek přítomnosti, aby nesla teď.
Čelist nepotřebuje duchovní výklad, aby držela teď.
Fasciální kontinuum nepotřebuje větu „jsem v přítomném okamžiku”, aby se organizovalo právě teď.
Přítomný okamžik není koncept, který má být pochopen.
Není to ani emoce, která má být prožita.
Je to tělesná skutečnost před obojím.
Ne proto, že by pojem a emoce byly chybou.
Ale proto, že přicházejí později.
Nejprve se organismus nějak děje.
Až potom vzniká význam.
Až potom se objevuje příběh.
Až potom může přijít věta: „tohle je přítomný okamžik”.
Tělesnost už tam byla.
Pro přesnost je užitečné rozlišit tři proudy lidského vědomí.
Ne jako tři části člověka.
Ne jako další model, který by bylo třeba nosit v hlavě během meditace.
Spíš jako jednoduché rozlišení funkcí.
Somatický proud ví skrze tělesnou organizaci.
Srdeční či emoční proud cítí vztah, rezonanci, zranitelnost, odpor, radost a hodnotu kontaktu.
Mentální proud rozlišuje skrze pojmy, jazyk, paměť, interpretace.
Mentální proud hledá přítomný okamžik jako něco, co má být rozpoznáno.
Emoční proud ho často dramatizuje jako stav, prožitek, otevření, klid, dojetí, lásku, úlevu nebo nedostatek.
Emoce jsou přítomnosti blíž než pojem.
Ale snadno přilnou k příběhu a přítomný okamžik zaplní minulostí nebo budoucností.
Somatický proud vědomí přítomný okamžik nehledá ani nedramatizuje.
Děje se v něm.
Mysl přítomný okamžik hledá. Emoce ho dramatizují. Tělesnost v něm celou dobu spočívá.
To není útok na mysl.
A není to zbožštění těla.
Je to přesnější rozdělení funkcí.
Mysl rozlišuje.
Srdce cítí.
Tělesnost nese.
Když tělesnost nenese, mysl začne řídit a emoce začnou obsazovat celé pole.
Když tělesnost nese, mysl může zůstat jasná a emoce mohou proudit bez toho, aby musely nést celé vědomí samy.
Tady vzniká další jemný omyl.
Mnoho lidí se při meditaci snaží „vrátit do těla” tak, jako by tělo bylo místo, kam se vědomí přesune z hlavy dolů.
Někdy to může být užitečný přechodový jazyk.
Ale přesněji se neděje přesun vědomí do těla.
Děje se obnova toho, že se vědomí tělesně organizuje.
Tělesnost není objekt meditace.
Všímání si těla může být stále mentální operace.
Pozornost stojí nad tělem a pozoruje dech, napětí, pocit, teplo, tlak nebo pohyb.
To může být užitečné.
Ale ještě to neznamená, že se organismus jako celek přeskupil.
Člověk může velmi pečlivě sledovat dech a stále držet pánev mimo sed.
Může vnímat tělo a přitom mít oči v jemném úsilí.
Může být pozorný k čelisti a současně řídit celý proces z hlavy.
Může velmi kultivovaně meditovat a tělesně zůstávat v organizovaném držení.
Somatické vědomí je jiný děj.
Není to pozornost, která se dívá na tělo.
Je to vědění, které se děje jako tělesná organizace organismu.
Tělo ví tím, jak je uspořádané.
Ví tím, jak váha dosedá.
Ví tím, jak probíhá dech.
Ví tím, jak pánev nese.
Ví tím, zda oči vnímají prostor, nebo ho kontrolují.
Ví tím, zda kontakt zůstává možný, nebo se mění v obranu.
Tohle vědění nepřichází po výkladu.
Přichází před ním.
A často je přesnější.
Duchovní praxe má zvláštní schopnost stát se velmi jemnou formou výkonu.
Ne hrubého výkonu.
Někdo už dávno netlačí na sílu, disciplínu ani výsledky.
Ale může tlačit na jemnost.
Na otevřenost.
Na neulpívání.
Na správnou nenucenost.
Na velmi pokročilé nedělání ničeho.
Tělo to pozná.
Ne podle slov.
Podle ceny.
Dech je trochu hlídaný.
Oči jsou trochu vpředu.
Čelist je trochu připravená.
Hrudník drží důstojnost.
Pánev sice sedí na polštáři, ale váha nedosedla úplně.
Mysl říká: jsem v praxi.
Tělesnost říká: držím praxi.
Tady není potřeba větší snaha.
Ani lepší instrukce.
Ani další výklad přítomného okamžiku.
Spíš méně překážení.
Méně požadavku na stav.
Méně kontroly nad tím, jak má vypadat přítomnost.
Méně duchovního managementu vlastního organismu.
Přítomný okamžik se neobjeví jako něco navíc.
Ukáže se spíš tam, kde ubude zbytečné držení.
Být přítomen neznamená, že mysl zmizí.
Neznamená to, že emoce ztichnou.
Neznamená to, že člověk nebude mít vzpomínky, plány, bolest, radost, pochybnosti nebo komentář.
Přítomnost není sterilní prostor bez obsahu.
Je to stav organismu, ve kterém obsah nemusí rozbít souvislost.
Myšlenka se objeví a nemusí převzít řízení.
Emoce se objeví a nemusí zaplavit celé pole.
Tlak se objeví a nemusí být okamžitě interpretován.
Kontakt se objeví a nemusí se změnit v obranu.
Tělo se může znovu skládat.
Váha má kam jít.
Dech má kudy projít.
Pánev má co nést.
Srdce má záda.
Hlava má tělo.
Pak přítomnost není stav, kterého někdo dosáhl.
Je to stav, ve kterém organismus přestává být oddělený od vlastního děje.
Přítomný okamžik není něco, kam se máme vrátit.
Je to něco, co tělesnost nikdy neopustila.
Opustila ho mysl, když z něj udělala cíl.
Opustily ho emoce, když z něj udělaly drama.
Tělesnost v něm celou dobu spočívá.
Jen může být stažená.
Přetížená.
Odpojená od pánve.
Zvednutá do očí.
Schovaná v čelisti.
Zatímco mysl z přítomného okamžiku dělá cíl,
tělesnost v něm celou dobu spočívá.